Lawrence Kushner

Na tomto místě byl Bůh a Já, já jsem to nevěděl

Nalézání Já, spirituality a nejvyššího smyslu v židovské tradici

Sedm komentářů známého biblického příběhu o Jákobově žebříku.

Není skladem

Hlídat dostupnost

ISBN 80-86685-14-4Rok vydání / Počet stran / Vazba: 2005 / 174 str. / Váz. Katalogové číslo: 0088 Kategorií: , , , , , , Štítky: , , , , ,

Je to známý biblický příběh (Genesis 28:16): Jákob utíkal z domova. Jednou v noci se uložil v poušti ke spánku a prodělal jednu z velkých mystických zkušeností náboženství Západu. Zdálo se mu o žebříku, po němž vystupovali a sestupovali andělé, a ten žebřík spojoval nebe se zemí. A lidé se tisíce let pokoušeli neslyšet, co poslové přišli říci Jákobovi.

Americký rabi Lawrence Kushner nyní v odvážné směsi vědy a představivosti, psychologie a historie, shromáždil v inspirující škále komentáře tohoto příběhu, jejichž autory jsou rabínští učenci Šmuel bar Nachmani (Palestina, 3.-4. stol.) a Raši z francouzského Troyes (11. stol.), španělský kabalista a autor Zoharu Moše ben Leon (13. stol.), ukrajinský kabalista Šimšon Ostropolský (17. stol.) nebo chasidští cadici Magid z Mesriče (18. stol.), Mendel z Kotsku (19. stol.) a Hanna Rachel Werbermacher, zvaná Ludomirská panna (19. stol.). Prostřednictvím fascinujícího nového literárního žánru a Kushnerovy tvořivé rekonstrukce života a doby, kdy tito učitelé žili, vstupujeme do učeben a jdeme se posadit k nohám těchto duchovních mistrů, abychom se naučili, co každý z nich objevil o Božím Já a o nás, když vystupoval a sestupoval po Jákobově žebříku.

Na této poučné pouti naši duchovní průvodci kladou a dávají odpovědi na základní otázky lidské zkušenosti: Kdo jsem? Kdo je Bůh? Jaká je role Boha v dějinách? Jaké povahy je zlo? Jaký bych měl/a mít vztah k Bohu a druhým lidem? Mohl by mít svět skutečně nějaké já?

Tato kniha je o Bohu a o nás. Je o objevování Božího místa ve světě i v nás, ať jsme jakéhokoli vyznání a jakéhokoli původu.

Předmluva
1. Raši: Uvědomění
2. Kotsk: Egoismus
3. Ludomir: Druhá strana
4. Mesrič: Sebereflexe
5. Nachmani: Historie
6. De Leon: Já vesmíru
7. Ostropol: Já
Doslov
O autorovi

O knize napsali:

“Kushner mě o Bohu a mém křesťanství poučil víc než kterýkoli jiný učitel… Smělý pokus o přenesení chutě a vůně mystického židovství do života člověka žijícího ve 20. století, Žida i ne-žida. Je to pokus, který se zdařil.” Rev. Robert G. Trache, rektor, Immanuel Church-on-the- Hill

“Vynikající sestava klasických rabínských výkladů, středověkých komentářů, chasidských pohledů a literární kritiky, která nás hřeje u srdce a dodává nám vzpruhy.” Dr. Norman J. Cohen, děkan a profesor midraše, Hebrew Union College – Jewish Institute of Religion, New York

“Máme tady druhého Bubera; Heschel … (Kushner) vyjadřuje hluboké věci s radostí, lehkostí a humorem… Každému, kdo miluje Knihu knih, se bude líbit i tato kniha.” Otec M. Basil Pennington, Saint Joseph´s Abbey

“Tato působivá, podnětná, otevřená a pronikavá kniha láká ke čtení, k opakovanému čtení, vybízí k rozhovorům a důkladnému vstřebání. Čtenáře uchvátí a pohne jimi hloubka porozumění, které tato jediná věta z Bible vyvolala v židovském myšlení během mnoha staletí.” Rabi Rachel Cowan, ředitelka Jewish Life, Nathan Cummings Foundation

“Krásná kniha, která využívá jak rozumu, tak umění … a tím přibližuje autora i čtenáře Bohu.” David Mamet, dramatik, autor Amerického bizona

“…Bohatá a fascinující kniha, která podobně jako žebřík z její metafory obsahuje mnoho významových rovin, jakož i pohledů do procesu židovské teologie.” M. Scott Peck, M.D., autor knihy Nevyšlapanou cestou

“Rabi Kushner umí krásně vyprávět.” Los Angeles Times

Lawrence Kushner je spisovatel, přednášející a duchovní vůdce, který je považován za jednoho z nejtvořivějších amerických autorů v oblasti náboženství. Více než dvacet let nás s moudrostí a humorem směruje k duchovní obrodě. V jeho knihách i přednáškách našli inspiraci a novou sílu k duchovnímu hledání a vývoji lidé všech vyznání, pocházející z nejrůznějšího prostředí. Říkalo se, že někteří duchovní vůdci spojují náboženství a psychologii, aby nám pomohli lépe kráčet po této zemi, avšak Lawrence Kushner čerpá z moudrosti mystiků, aby nám pomohl lépe tančit po stropě.

Mezi Kushnerovy pochvalně přijaté knihy patří The Book of Miracles: A Young Person´s Guide to Jewish Spiritual Awareness, The Book of Words: Talking Spiritual Life, Living Spiritual Talk a Byl tady Bůh, a Já, já jsem to nevěděl (česky: DharmaGaia 2003; God Was in This Place and I, i Did Not Know). K jeho předchozím pracem patří Kniha písmen: Mystická hebrejská abeceda (česky: Půdorys, plánováno na podzim 2003; The Book of Letters: A Mystical Hebrew Alphabet), Honey from the Rock: An Easy Introduction to Jewish Mysticism a The River of Light, všechny původně vydané nakladatelstvím Harper & Row a znovu vydané nakladatelstvím Jewish Lights.

Lawrence Kushner je manželem Karen Kushner a otcem tří dětí: Noaha, Zacharyho a Leva. Je rabínem sboru Beth El v Sudbury v americkém státě Massachusetts a fascinuje ho grafický design a počítače (s jejichž pomocí graficky upravil všechny své poslední knihy). Líbí se mu Mozart a rád se potuluje po přístavištích s plachetnicemi.

4. Mesrič: SEBEREFLEXE

Dov Bér jednou řekl svým učedníkům: “Naučím vás nejlepšímu způsobu, jak říkat Tóru, jak nabídnout své vnitřní učení. Musíte si přestat být vědomi sebe. Musíte být pouze uchem, které slyší, co vám ve vašem nitru neustále říká svět slova. V okamžiku, kdy začnete slyšet, co říkáte, musíte přestat.” Nejvyšší sebevyjádření a tvořivost představuje primární proces, který předchází nejen ocenění a cenzuru, ale i samotné vědění, jež člověk vyjadřuje slovy.

Magid (neboli vypravěč) z Mesriče, jak se Dovu Bérovi také říká, byl jedním ze čtyř učedníků Baalšemtova. Po mistrově smrti připadlo vedení nového chasidského hnutí Dovu Bérovi a chasidismus se v polském městě Mesrič proměnil ze souboru určitých duchovních postřehů v náboženské hnutí. Pro Dova Béra bylo hlavním cílem náboženského života devekut neboli přimknutí k Bohu. Devekut znamená, že v každém svém činu člověk ví, že je nástrojem Boží vůle. Dokonce i když Dov Bér později ve svém životě onemocněl a byl upoután na lůžko, i nadále učil, jak zůstávat nepřetržitě v Boží přítomnosti.

TŘI JÁ

“Aby sis mohl uvědomovat sám sebe,” vysvětloval Magid, “musí se část tebe dívat na zbylou část tebe. Své vědomí tak svévolně rozbíjíš na kousky, posadíš si ho několik centimetrů nad rameno a začneš být závislý na tomto malém kousku vědění, které tě informuje o zbylé části tvého vědomí, které v tobě je.”

“A to je špatně?” zeptal se Jákob.

“Ne, ve skutečnosti je to nutné pro většinu věcí, které lidé dělají. Dříve nebo později od tebe bude každý úkol vyžadovat, aby sis uvědomil, že ty jsi jeho činitelem. ‘Líbí se mi zaměstnání, které vykonávám?’, ‘Jak se jevím druhým?’, ‘Jak bych se mohl nejlépe zdokonalit?’ Znovu a znovu si musíš připomínat, že ty jsi ty.”

“Ale řekl jsi, že cílem je zapomenout na sebe.”

“Ano, to je konečný cíl. Ale musíš pochopit, že existují tři stadia já.” Magid začal popisovat obyčejné lidi, kteří vykonávají těžkou práci. “První stadium je prostě vydělat si na živobytí. Lidé v tomto stadiu myslí na hladové krky, které musí nakrmit, potom se potřebují vyspat, a když mají štěstí, najdou si volnou chvilku, kdy si sednou a odpočívají; nemají čas na to, aby přemýšleli, zda mají nebo nemají nějaké já nebo podobu Svatého Bytí. Jim stačí navštěvovat modlitebnu ráno a večer, přispět trochu na charitu, dodržovat šabat.”

(“Můj otec kdysi nosil dřevo,” vzpomněl si Jákob.)

“Dál tu jsou ti, které to nutí klást si otázky.” Dov Bér poté požádal Jákoba, ať si představí místnost naplněnou celoživotními studenty, rozptýlenými po celém sále, jak jsou pohrouženi do tichého studia nebo spolu šeptem rozmlouvají nebo se rytmicky modlí nebo nepokojně spí. “Ti vědí, že mají já. Pronásleduje je otázka, kdo jsou oni a kdo je Bůh, a sedí s nohama ponořenýma do studené vody, aby ještě několik hodin neusnuli a mohli si přečíst o jeden dva listy z Talmudu víc, puzeni nadějí, že odpověď naleznou na další stránce, a podléhají prokletí sebereflexe, která jim brání si uvědomit, že tím, koho hledají, jsou oni.”

“Někteří – a to je třetí druh,” zahleděl se na první paprsky slunce, které teď na nočním nebi ohlašovaly svítání, “si už nejsou vědomi svého já. Ti jsou velice blízko Bohu.”

“Jaký je potom rozdíl mezi nimi a první skupinou lidí, kteří se věnují pouze vydělávání na živobytí?” zeptal se Jákob.

“Nevelký. Možná jenom ten, že se vydali na cestu a vrátili se na přesně stejné místo, z něhož vyšli,” pokrčil rameny mistr.

MÁ VEČEŘE S BUNAMEM

Rabi Chanoch vyprávěl, jak celý rok toužil jít ke svému rebemu Simchovi Bunamovi a popovídat si s ním. Ale kdykoli se octl v mistrově přítomnosti, přemohly ho rozpaky. Nakonec se stalo, že když se skrýval na poli za Bunamovým domem, zmaten, vyděšen, naříkající, Bunam ho z dálky zahlédl, šel ke dveřím a přiměl ho, aby vešel dovnitř. “Proč pláčeš, Chanochu?” zeptal se rebe. Nato Chanoch vyhrkl: “Jsem živý, mám ruce a nohy, oči a uši; ale nevím, jak jsem byl stvořen!” “Hlupáku,” odpověděl Bunam, “ani já nevím, jak jsem byl stvořen. Pojď, povečeříme spolu!”

UMÝT NÁDOBÍ

Velkou náboženskou pravdou není tvrzení, že můžeme najít Boha v každodenním životě, nýbrž že když najdeme Boha, vrací nás to do každodenního života. Zapomenutí na sebe, to, že ze sebe uděláme nic, nám přináší život, který je víc než myšlení a teologie, víc než neustálá sebereflexe, která z nás dělá voyeury svého vlastního života.

Jednou jsem byl přítomen brit mila, rituální obřízce, při které byl otec natolik zaměstnán fotografováním události na památku pro potomstvo, že až do konce neměl tušení, co se tam vlastně odehrává. (Měl na to právo, ale většinou žádné takové právo neexistuje.) Jsme natolik zaneprázdněni sledováním, nahráváním a analyzováním svého života, že ho zapomínáme žít.

Jsme postiženi nutkavou potřebou postihnout veškeré stvoření slovy, uspořádat je do jedné dlouhé řady vět a vyřešit všechny logické rozpory a nesrovnalosti. Dovolit si být nic znamená, že když přestaneme se svými rafinovaně znějícími větami, je třeba umýt nádobí. Ještě víc nežli teoretizovat o NIC je skutečně žít.

Vypráví se, že učedník Šmelkeho z Mikulova se zeptal svého rebeho, aby mu prozradil tajemství, jak sloužit Bohu. Cadik mu řekl, ať jde za rabim Abrahamem Chajimem, který byl tenkrát ještě hostinským. Student udělal, co se mu řeklo, a ubytoval se na několik týdnů v hostinci. Během té doby se mu nepodařilo na tom člověku vypozorovat žádný zvláštní znak svatosti. Vypadalo to, že se zajímá pouze o svou hospodu. Nakonec šel zoufalý učedník za hostinským a na rovinu se ho zeptal, co celý den dělá.

“Nejdůležitější je zajistit,” řekl rabi Abraham, “aby bylo dobře umyté nádobí. Snažím se co nejvíce, aby na nádobí nezůstala jediná stopa po jídle. Umývám a utírám pečlivě také hrnce a pánve, aby nerezavěly.”

“A to je všechno?” zeptal se nevěřícně student.

“A to je všechno,” odpověděl hostinský.

Načež se učedník vrátil domů a vyprávěl svému mistrovi, co viděl a slyšel.

“Teď víš všechno, co vědět potřebuješ,” řekl rabi Šmelke.

RITUÁLY MYSLI

K čemu je tedy náboženství? Proč pouze nežít a neužívat si života? Protože dříve nebo později všichni ztrácíme onu dětskou schopnost prostě žít bez reflexe každý okamžik. Klademe si onu velkou otázku. Jsme přemoženi tajemstvím existence a uvádí nás do rozpaků, když sami sebe slyšíme šeptat: “Kdo?” Otázka se dostavuje v mnoha převlecích a je různě načasovaná. U některých lidí se postupně formuluje desítky let. Jinému se v jediném okamžiku otřese celý svět. Ale dříve nebo později se tato otázka vynoří u každého.

Vzhledem k tomu, že tato otázka je zároveň otázkou po tom, kdo se ptá, nelze na ni dát obyčejnou odpověď. S racionálními “odpověďmi hlavy” si zde nevystačíme. Stejně jako otázka musí i odpověď zahrnovat toho, kdo se ptá. A k tomu je třeba takových věcí jako procházky v lese, intenzivní koncentrace, uhození do tváře nebo – což je samozřejmě ještě účinnější – vykonání náboženského obřadu. Ten může obsahovat dietetické, charitativní a liturgické prvky. Všechny přispívají ke změně perspektivy. Fyzicky se nemění nic, vše zůstává jako předtím. Spaní, mytí, jedení, umývání nádobí i kladení nejdůležitějších otázek však nyní vychází z jiného výchozího bodu a odehrává se jinak.

Uvědomujeme si, že při rituálu se od nás chce, abychom dělali velice jednoduché věci s dětským nadšením. Záhy si však uvědomíme, že když jsme je již vykonali vícekrát a “zvládli jsme jednotlivé pohyby”, když jsme se zbavili vědomí si sebe, naše mysl se zatoulává. K našemu zděšení si uvědomíme, že nejsme schopni dělat ani ty nejprostší náboženské úkony, aniž nemyslíme na jiné věci. (I náš milostný život kontaminují fantazie, jak milujeme někoho jiného.) A rituály jsou požadavky pocházející od Boha, to znamená od Toho, kdo je přinejmenším zdrojem našeho jáství, naší vlastní individuality. Základ mé bytosti chce, abych každé ráno rituálně přednesl šest slov proklamujících Boží jednotu, a já ani nejsem schopen zabránit mysli, aby se zatoulala!

Náboženské rituály představují zvláštní posloupnost věcí, které děláme, aby nám pomohly si vzpomenout, že jsme zapomněli, proč jsme byli stvořeni, a nenásilně nám poskytly nástroje k návratu. Jsou to pradávné techniky určené k tomu, aby nás poslaly zpět do každodenního života s dětským smyslem pro zázrak.

MÍČEK

Toto je také jádro starého triku, jak vyhrát v racketballu nebo v jiném sportu, kde je vítězství založeno na schopnosti dokonale se soustředit na určitý předmět. Jakmile vstoupíte na kurt (nebo na hřiště), zeptejte se svého soupeře, jakým způsobem drží na raketě palec. Jeho pozornost se tak odkloní od hry směrem k palci; rozpoltí se mu vědomí. Jeho tělo se bude snažit hrát, ale myšlenkami bude zčásti někde jinde – bude sledovat palec na raketě.

MLUVČÍ JÁ

Mluvíte někdy sami se sebou? Nemyslím případ, když jedete sami v autě. Mám tím na mysli, zda si někdy položíte otázku, abyste zjistili, zda náhodou neznáte odpověď. Jako například: “Kdo jsem?” nebo: “Jaký je smysl mého života?” Dostali jste někdy odpověď? Co byste dělali, kdyby odpověď zněla: “A kdo to chce vědět?” Jinak řečeno, když mluvíte se sebou, kdo mluví a kdo naslouchá?

Jednou ze znepokojujících věcí, které přinesla civilizace, je rozpolcení mezi tím, kdo jsme, a tím, kdo mluví. Jsme postiženi lingvistickou schizofrenií. Neslučitelnými osobnostmi. Nazvěte to reflexivním já: nějakou jinou osobou, která tu žije společně s vámi. Kouskem vědomí, odlomeným od uvědomění. Skutečnost, že jsme schopni vést tento vnitřní rozhovor mezi svými “já”, znamená, že jsme rozkouskováni, odcizeni, rozbiti. Jestliže bychom byli celek, žádný rozhovor by možný nebyl, protože by “tu” neexistovalo žádné já, s nímž by se dalo mluvit.

Tyto sebereflexivní hry mysli jsou nepřáteli náboženské zkušenosti. Můj syn mi říká, že ve filmu se to nazývá “rozbití třetí stěny” neboli efekt odcizenosti. Herec se náhle otočí do kamery a mluví k ní, jako by to byl skutečný člověk, čímž diváky naštve, protože si tak nutně uvědomí, že je to jenom film. Kouzlo se vytratí.

TANEČNÍK A TANEC

Příliš mnoho soustředění může být horší než vůbec žádné. Vzpomínám si, jak jsem se jednou v přítomnosti svých učitelů tak strašně moc snažil zazpívat kiduš (modlitbu nad vínem, posvěcující šabat) správně, že jsem zapomněl melodii a poté i slova. Cílem je dělat něco celým srdcem, aniž zapomenete na svatost toho, co děláte.

Existuje příběh o tom, jak se rabi Chajim z Krosna, další učedník Baalšemtova, jednou zastavil se svými studenty, aby se podíval na muže, který tančil na lanu nataženém mezi dvěma budovami. Rabiho Chajima představení natolik vtáhlo, že se ho jeho stoupenci ptali, co jej tak fascinuje na tak nicotném cirkusovém představení. “Tento člověk,” vysvětloval jim, “riskuje svůj život a já nevím jistě, proč to dělá. S jistotou však vím, že když kráčí po laně, nemůže myslet na krok, který právě udělal, nebo na krok, který teď udělá; nemůže ani myslet na to, kde je; jestliže by na to myslel, spadl by a přivodil by si tak smrt. Musí si naprosto neuvědomovat sebe!”

Podobně mi jednou má dospívající dcera vysvětlovala: “Nemůžeš tancovat, jestliže se staráš o to, jak na tanečním parketu vypadáš. Musíš se cele poddat hudbě; nech ji, ať ti sama řekne, co máš dělat; úplně si přestaň uvědomovat sám sebe. Že tancuješ, se dozvíš jedině tak, že když hudba ztichne, vůbec nevíš, že jsi tančil.”

V našem sboru máme zvyk tančit o svátku Simchat Tóra, což jsou oslavy, kdy dokončujeme celoroční čtení Tóry a začínáme znovu. Před mnoha lety přišla má žena s nápadem, že celý svitek rozvineme a členové sboru – z nichž každý drží jeho část – utvoří velký kruh. Je to úchvatný pohled. Po symbolickém zopakování všech Pěti knih Mojžíšových se Tóra opět svine a poté spustí Klezmer Conservatory Band (skupina, která hraje jidiš revival-jazz). Přicházejí lidé zblízka i zdáli. Tanec trvá několik hodin.

Jednou jsem se zeptal jednoho sovětského židovského refusenika, který krátce předtím přijel do Spojených států, co si myslí o naší oslavě Simchat Tóra. K mému překvapení mi řekl, že přestože byla velice krásná, v Leningradu je Simchat Tóra lepší. (V Leningradu představuje každoročně Simchat Tóra jedinou příležitost, kdy se celé refusenické společenství shromáždí před synagogou. Jsou oprávněně podezřívaví vůči tomu a těm, které sovětská vláda pustí dovnitř.) Jeho odpověď ve mně vzbudila zvědavost a zároveň se mě trochu dotkla. “A v čem je lepší?” zeptal jsem se.

“Když v Leningradu,” vysvětloval, “o svátku Simchat Tóra tancujete před synagogou, musíte předpokládat, že tajná policie může každého vyfotografovat. To znamená, že budete identifikováni a dříve či později bude upozorněn váš zaměstnavatel. Vzhledem k tomu, že takový tanec se považuje za protisovětský, musíte být připraveni, že přijdete o zaměstnání! Takže chápete,” pokračoval, “že tancovat za takových okolností je něco jiného.”

Kladl jsem si otázku, zda bych měl duchovní kuráž se takto odevzdaně pustit do tance. Nebo jak by to asi vypadalo, když by se člověk do něčeho vložil cele? Když by dovolil, aby jeho já bylo jako nic.

K OBRAZU

Když dokážeme být nic, alespoň na chvíli, začneme být paradoxně k obrazu Boha, který vlastně nemá vůbec žádnou podobu. Slova v knize Genesis, že jsme učiněni k obrazu Božímu, neznamenají, že Bůh vypadá tak trochu jako my, že má tvář a tělo, ruce a nohy, ale že v době stvoření prvního muže a ženy lidské bytosti nevěděly ani se nestaraly o hmatatelnou podobu, o to, že mají tělo. Ponětí o tom všem je až vynálezem lidského já, které se modlářsky zaobírá tím, že se chce na něco dívat v zrcadle. Když se nám podařilo rozštěpit své původní neuvědomování si sebe na já, které je schopno vidět sebe sama jako něco, co přebývá v těle, dovozujeme z toho, že i Bůh musí mít tělo. A jaké tělo je lepší než lidské? V parafrázi Spinozy by bylo možno říci, že kdyby se mohla tužka podívat do zrcadla, potom by i Bůh vypadal jako tužka. Jde o to, opustit své sebe-uvědomění, neboli jak říkal Dov Bér, vyprázdnit se, považovat se za nic. Znovu a znovu se v židovské tradici objevuje sen o prázdnotě.

Jak říkal rabi Jechiel ze Zločova:

Je to přesně opačně, než si lidé představují: Když nejsou přimknuti ke Stvořiteli, nýbrž k pozemským věcem, myslí si, že sami existují [ješ] a jsou ve svých očích důležití a velcí. [Jak ale] … mohou být velcí, když jedné noci existují a druhé jsou ztraceni? Jejich dny jsou jako pomíjející stíny a dokonce i ve svém životě jsou marnost. Pokud si tedy myslí, že existují, potom zcela jistě neexistují. Tak tomu však není, jestliže si myslí, že jsou nic, protože lnou ke Stvořiteli. Důsledkem toho ti, kdo lnou vší silou mysli k Bohu … [ztratili svou] existenci jako kapku, která spadla do velikého moře a dostala se až na jeho dno, a proto je jedno s mořskými vodami a není možné ji nikterak rozlišit jako něco odděleného.

TVÁŘÍ V TVÁŘ

Tato frustrovaná touha “vidět” Boha je charakteristickým znakem Mojžíšovy humanity. Kdyby byl Mojžíš býval nějakým způsobem božský, neměl by žádné hranice ani tělo. Nemusel by prosit, aby směl spatřit Boha. Ale on je člověkem. Když je u hořícího keře, bojí se podívat, a když dojde k předání Tóry na Sinaji, je pozdě.

Mojžíš pásl stádo… Tu se mu Hospodin ukázal v plápolajícím ohni uprostřed keře… Když Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval, zavolal na něho zprostředku keře… A řekl: “Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.” Ale Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět.

O mnoho let později na Chorébu Mojžíš prosí, aby směl spatřit Boha, ale Bohu se už nechce. “Člověk Mě nesmí spatřit, má-li zůstat naživu.” “Teď tě nechci vidět!” Rabi Jošua ben Korča řekl: To je špatné, že Mojžíš si zakryl tvář [u keře], protože kdyby necouvl, Bůh by mu vyjevil, co je nahoře a co je dole, co bylo a co teprve bude!”

Takové přání však lze bohužel vyjádřit v případě Mojžíše nebo kohokoli z nás pouze při zpětném pohledu na celý průběh života. V závěrečných verších Tóry, po Mojžíšově smrti a pohřbu, čteme: “Nikdy však již v Izraeli nepovstal prorok jako Mojžíš, který poznal Hospodina tváří v tvář.”

Svou tvář nemůžeme vidět bez zrcadla a i potom je obraz obrácený. Navíc nemůžeme poznat přítomnost Boha, dokud Bůh neodejde. Kdybychom byli věděli, že Bůh tady byl, kouzlo by se vytratilo. Abychom byli přítomni v Boží přítomnosti, musíme v ní být celým svým uvědoměním. Zvláště pak tou částí svého vědomí, která normálně říká ostatním částem našeho vědomí, že jsme přítomni. To však samozřejmě znamená, že část našeho uvědomění tam není. Jak poznamenává psychiatr Arthur Deikman: “Jsme uvědomění, a proto je nemůžeme pozorovat; nejsme schopni se od něj odpoutat, protože představuje základní zkušenost já.”

Když Bůh říká na Chorébu Mojžíšovi: “Dovolím ti spatřit mě achoraj, zezadu,” nezní to v hebrejštině antromorficky (jak se však často mylně chápe). Slovo achoraj má rovněž časový význam. Co Bůh říká, znamená: “Mojžíši, nemůžeš mě poznat v době, kdy jsem přítomen. Znamenalo by to pouze, že určitá část tvého mozku se skrývá za skálu a snaží se vysledovat, co se děje. Ne, Mojžíši, můžeš vidět pouze achoraj – což znamená až poté, co jsem tam byl.”

Teprve teď to Mojžíš chápe. Nyní je schopen provést děti Izraele pouští. Nyní si vzpomíná na to, jak se poprvé setkal s Bohem a bál se podívat. Nyní si uvědomuje, že keř byl metaforou jeho já. Teď chápe, že člověk může být cele přítomen, zcela ztratit povědomí o svém já, a přesto zázračně nebýt stráven “plamenem” Boží přítomnosti.

PRÁZDNÝ TRŮN

Křeslo rabiho Nachmana z Braclavi je prázdné. Jeho chasidim rozhodli, že jej nikdo neobsadí, a nikdy neustanovili jeho nástupce. Po jeho smrti bylo křeslo složitě propašováno z Ukrajiny a nyní se nachází ve druhém patře braclavské synagogy v Jeruzalémě ve čtvrti Mea Shearim, na malém podstavci vpravo vedle čtenářského pultíku. Když jsem se tam před několika lety modlil, udivilo mne, jak snadno si lze vybavit přítomnost rebeho, který je již dvě stě let po smrti. To mi připomnělo, že být prázdný neznamená vždy totéž co nebýt.

V této souvislosti je příznačné, že poslední povídka rabiho Nachmana “Sedm žebráků” obsahuje jednu z vynikajících fantazií na téma nicoty v židovské literatuře. Děj se odehrává při soutěži o to, kdo má lepší paměť, a hojně se v něm vyskytují představy s tematikou ráje. Soutěžící se snaží vzájemně přetrumfnout v tom, kdo z nich má nejranější vzpomínky. Jeden si vzpomíná na to, “když utrhli jablko ze stromu”. Jiný si vzpomíná na to, “když se poprvé začalo formovat ovoce”. Zase další se rozpomíná na “chuť ještě předtím, než vstoupila do ovoce”. Nakonec slepý žebrák, který to vše vypráví, říká: “Byl jsem ještě dítě, ale také jsem tam byl… Vzpomínám si na všechny tyto události. (Ich gedenk gornicht) … Také si pamatuji nic.” A oni mu na to řekli: “Tohle je skutečně vzpomínka starší než všechny ostatní.”

Při každé rituální obřízce musí být jedno křeslo prázdné. Podle jedné legendy se prorok Eliáš rozhněval na Izrael. Došel k přesvědčení, že židovský národ nenapravitelně porušil smlouvu. Proto mu Bůh uložil laskavý trest, že bude muset být přítomen při každém budoucím potvrzení smlouvy. Takto zůstává Eliášovo křeslo, kesej šel Eljáhú, prázdné – až na několik okamžiků, kdy se na ně položí nemluvně.

Nejdůležitější prázdné křeslo však samozřejmě bylo v Šalomounově chrámu. Johannes Pedersen, dánský biblista, vysvětluje architekturu nejsvětější svatyně:

Z Ezechielova popisu tedy můžeme dovodit, že… před zničením chrámu stál v jeho vnitřní svatyni trůn, jehož základnu podepíraly cherubínské bytosti. Ty zase spočívaly na kolech… Nejspíše to ukazuje na skutečnost, že trůn se na těchto kolech vozil v procesí, patrně v areálu svatyně. S největší pravděpodobností byl trůn prázdný; možná tam spočívala Jahveho sláva bez jakékoli viditelné podoby.

Nejsvětější svatyně byla natolik svatá, že podle rabínské tradice tam mohl vstoupit pouze velekněz, a i on tam mohl vejít jenom o Jom kipur (vedle Šabatu nejsvětějším dni v roce.). Jestliže by se, Bůh chraň, stalo, že by dostal srdeční záchvat, když by se nacházel uvnitř, nikdo by tam nesměl vejít ani odnést jeho mrtvolu. Proto kolem veleknězovy nohy uvazovali provaz.

Když se octl v nejsvětější svatyni, musel udělat pouze jednu věc. Připravoval se na ni celé měsíce. Měl vyslovit šem ha-meforaš, nevyslovitelné čtyřpísmenné Jméno Boží. Jod He, Vav, He. Je to jméno, které se skládá ze tří písmen hebrejské abecedy, které mají především funkci samohlásek. Jak vyslovit všechny samohlásky najednou? Důvod nevyslovitelnosti Božího Jména spočívá v tom, že Jméno Bytí je zvuk dechu. Velekněz vešel do nejsvětější svatyně a prostě dýchal.

O detailech vnitřní síně pouštní svatyně čteme: “Cherubové budou mít křídla rozpjatá vzhůru; svými křídly budou zastírat příkrov. Tvářemi budou [obráceni] k sobě…” Budou na sebe navzájem hledět, ale ještě důležitější je, že budou hledět skrz prázdnotu mezi sebou, čímž se zdůrazňuje, že Bůh nemá žádnou podobu. Zde se nacházíme v samotném středu nejsvětější svatyně. A jak ví každý, kdo někdy navštívil nějaký starověký chrám na Blízkém východě, to je příbytek božstva. Ale Židé tam nemají nic.

Právě jako chrám obklopuje svatyni, svatých šest dní stvoření slouží jako časová stavba obklopující šabat. Existuje představa, že Adam je velekněz, který vchází do šabatu (svatyně svatých v čase) s jedním přikázáním: “Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez.” Stvoření má ve svém středu prázdný prostor, v němž se jednou za rok vysloví nevyslovitelné Jméno. Zvukem tohoto jména je zvuk dechu!

Když jeden z mých studentů připravujících se na Bar Micva slyšel, že všechna písmena tetragramatonu jsou samohlásky, a tudíž se vyslovují jako dech a křik, vyslovil domněnku, že první zvuk, který vydá novorozeně, když přichází na svět, by mohlo být Jméno Boží.

ZARUČENO JE POUZE NIC

Opak ničeho je něco. Život je naplněn věcmi. A každá věc je obklopena hraniční linií spojenou s počátky a konci, definicemi a předsudky. Avšak pouze Nic může obsáhnout veškeré bytí, nekonečnou možnost, a proto i přítomnost Boží. Z tohoto důvodu ten, kdo nic neočekává, nemá sice žádnou záruku, za to je však otevřen všem možnostem.

Zapomínáme, že nekonečné znovuzrození je stejně tak daleko jako Nic. Dov Bér učil, že nemůže dojít ke změně z jedné formy v druhou, aniž se předtím dosáhne Nicoty. Vejce musí nejprve přestat existovat jako vejce předtím, než se narodí kuře. Tak je to se vším na světě.

Člověk potřebuje obrovskou odvahu, aby mohl vstoupit do Nicoty neomezených možností a žádných záruk. Aby opustil staré hmatatelné já, modlu ega, definici, hranice, a vstoupil do Nicoty. Když vsadí všechno na to, že co vnímá ve svém nitru, mohlo by to díky jeho odvaze přinést plody. Když se jednoduše svěří svému zdroji. Podobá se to výdechu. A stejně tak se mu to nepodobá.

Otevřenost každé možnosti je nebezpečná. Z místa bez hranic je nejen všechno možné, ale všechno je dovoleno. Proto musíme zajistit, aby Přítomnost Boží nebyla zneužita ani poskvrněna. Vytváříme náboženství, abychom ochránili Boha i sebe před sebou samými. V neomezeném universu bychom se doslova rozpadli. Neschopni vydržet úzkost, kterou v nás vyvolává prázdný trůn, propadáme panice a převracíme Svaté Nic v nějaké modloslužebné něco. Někdy v dřevěný nebo kamenný fetiš, jindy v samotný náboženský systém.

Existuje volba: Bezejmenný bůh, který nemá tělo, na neznámé hoře uprostřed prázdné pouště, nebo hmatatelné, pevné zlaté tele, které můžete aspoň vidět a dotknout se ho. Nečtěte “Moše bošeš laderet” jako “Mojžíš dlouho nesestupuje z hory”, nýbrž jako “Mojžíš se ostýchal sestoupit dolů”, protože lidu Izraele nemohl ukázat víc, než když na horu vystupoval. Čtyřicet dní – a jediné, co mohl říci, bylo: “Podívejte se na své prsty. Spočítejte je. Budou vám připomínat, jak se máte chovat, jestliže doufáte, že vydržíte strašnou skutečnost, že ten pravý Svatý všeho bytí nemá žádný příbytek, žádné tělo a žádné jméno – pouze bezmezné Nic.” Není divu, že Áron (který představoval druhou stranu Mojžíšovy psyché) se uvolil k tomu, aby nám udělal tele.

Zas a zas prodáváme nekonečný zázrak za hrst sochy; směňujeme bezhraničné Nic za krátkodobého vrabce hrsti. A když se obchod uskuteční, stáváme se tím, čemu sloužíme: věcmi místo dětmi světla.

TEĎ TO VIDÍŠ A TEĎ ZAS NE

V jednom z klasických hlavolamů založených na smyslovém vnímání vidíme kresby tří izometrických krychlí a otázka zní, zda jsou konkávní nebo konvexní. Po přemístění stínů na schematické kresbě si uvědomíme, že mohou být obojí, a když se trochu soustředíme, jsme schopni je střídavě vnímat tak i onak. K našemu velkému zklamání zjistíme, že je nemůžeme vidět zároveň. Jsme schopni “přepínat” konvexní a konkávní podobu prostřednictvím nepatrného posunu ve smyslové představivosti. Ale nemůžeme vidět něco a nic zároveň. Přítomnost Boha je dosažitelná stejným způsobem: snadno, překvapivě a při troše cviku bez jakékoli námahy.

Podle midraše Tanchuma ukázal Bůh Mojžíšovi Tóru z černého ohně napsanou na bílém ohni. Negativní podklad, na kterém a pomocí kterého lze vše číst, sám představuje poselství. (Pamatuji si, že když jsem ještě studoval na rabína, řekl nám profesor, kdykoli jsme si stěžovali, že zadané čtení je příliš dlouhé, že máme číst pouze černá písmena – což asi znamenalo, že bílá přijdou na řadu později.) Každé něco, které je, existuje ve větším Nic, které je všude.

Každé “něco” má své hranice a meze. Když je překročíte, jste venku. Ale Nic je tu vždycky, právě tam, kde se nacházíte. Není třeba být na nějakém určitém místě nebo něco vlastnit ani není nutné natahovat ruku. Když říkáme, že Bůh je všude, nemíníme tím nějakou neviditelnou, všudypřítomnou “věc”, nýbrž jiný, neustále koexistentní způsob bytí, který lze probudit i pomocí neformální duchovní disciplíny. Boží přítomnost souvisí s naším vnímáním. Když si uvědomíme, že každé něco – naše knihy, naše domovy, naše obavy, naše přátelství, naše já – spočívá v Nicotě, vstoupíme do Přítomnosti.

TROCHU LÁSKY

V Písni písní se na nás nejmenovaný milý (věříme, že to je Bůh) dívá mřížovím každodenního světa. Většinu času jsme natolik pohrouženi do svého já, že si toho ani nevšimneme. Ve svém komentáři k oddílu z Deuteronomia, nazvaném “Já jsem stál mezi Hospodinem a vámi”, rabi Michal ze Zločova uvádí:

“Já” stojí mezi Bohem a námi. Když člověk říká “já” a zneužívá slovo Boží, staví tak mezi sebou a Bohem zeď. Ale když někdo obětuje své “já”, nestojí mezi ním a Bohem nic. Stane se totiž tím, o němž se praví: “Já jsem svého milého a on dychtí jen po mně.” Když začne být mé “já” mého milého, potom bude můj milovaný dychtit jen po mně.

Pravá láska znamená, že k sebenaplnění dochází, když člověk zapomene na sebe a slouží druhému. Láska nás přesvědčuje, abychom se považovali za nic. Vyzdvihnout já druhého jako to, které je důležitější než naše, představuje zdroj tajemné radosti. Svého já se vzdáváme. Z tohoto důvodu je pojetí Dova Béra, že musíme své já učinit ničím, a zkušenost lásky jedno a totéž.

Žití v “přítomnosti Boží” neznamená, že jsme ztratili sebeuvědomění; pouze nás příliš zaměstnává přežití, takže se již nezatěžujeme sebereflexí. Jsme natolik zaměřeni na žití, že už nám nezbývá dost pozornosti, která by nám připomněla, že existujeme. Neuvědomujeme si, že všechno děláme díky tomu, že veškeré naše vědomí – i ta jeho část, kterou jsme vyhradili sebereflexi – je zaneprázdněno přežitím. Jsme tak plně přítomni, neohraničení a sebe si nevědomí, že si ani neuvědomujeme, že jsme v přítomnosti.

DETAILY SVATOSTÁNKU

Komplikovanost Božích příkazů týkajících se vybudování pouštního svatostánku, jak je zapsáno v závěrečných kapitolách knihy Exodus, mne dlouhou dobu mátla. Bůh říká: “Chci tolik prken, tolik kůlů, zlato přijde sem a drahokamy támhle; všechno ať je uspořádáno tak, jak ti ukážu.” Tyto plány nejen nepočítají s lidskou tvořivostí, ale výčet konkrétních detailů je z celé hebrejské Bible nejpodrobnější (snad kromě pokynů týkajících se obětování). Smysl toho možná pochopíme, když si pokyny přečteme v kontextu milostného vztahu.

Když jsme se například s mou ženou brali, věřili jsme, že díky své “pravé lásce” umíme číst jeden druhému myšlenky. Na základě této naivní fantazie jsme vynaložili ohromné množství času a energie na to, abychom nakonec stejně vybrali špatné dárky k narozeninám a abychom poté předstírali, že se nám líbí, přestože se nám nelíbily.

Když jsme trochu zestárli a naše láska vyzrála, začali jsme si postupně uvědomovat, že i velká láska je jen zřídkakdy schopna nahlédnout do duše druhého. Ve skutečnosti se domnívám, že opravdová láska stojí uctivě před tajemstvím nepoznatelného, neproniknutelného já toho druhého. A tak jsme v lásce došli ke vzájemnému nevyslovenému rozhodnutí: Začali jsme už ne tak nenápadně naznačovat, co doopravdy chceme. Tak se stalo nakupování nejen snazší (“To je přesně to, co chce!”), ale dostávání dárků začalo být mnohem zábavnější (“Tohle je přesně, co jsem chtěla!”). Jestliže někoho skutečně milujete, nenechávejte ho hádat, co vám má dát.

Se vztahem mezi Bohem a lidem Izraele to asi bude podobné. Protože nás Bůh miluje a chce nás ušetřit zbytečného trápení se sháněním toho správného dárku, říká nám přesně, jak postavit svatostánek.

TAJNÍ AGENTI

Uprostřed noci mě moje manželka, která je v sedmém měsíci těhotenství a čeká naše druhé dítě, probudí a pošeptá mi: “Já vím, že je noc, ale já mám strašnou chuť na čokoládovou tyčinku – nejraději s arašídy.” Beru to jako věc cti. Nebojím se, že už nebudu moci usnout, nýbrž že nebudu schopen obstarat tu správnou tyčinku. Skoro hodinu jezdím kolem zavřených obchodů, dokud si nevzpomenu na automat se sladkostmi v Holliday Inn. Během celé té doby nemám své já. Jsem agent své ženy. Má radost pochází z toho, že si nevšímám svého já, že je mi lhostejné, že jsem ho ztratil. Jak zvláštní a očistné je uvědomit si, že služba druhému já může vaše já tak naplňovat.

Vším, co děláme, můžeme být agenty Boha, a pomáhat tak uskutečňovat Boží plán. Nepřicházíme tím o svou svobodu ani zodpovědnost. Stejně jako Abrahamův služebník Eliezer, který šel hledat manželku pro Izáka, jsme i my posly na posvátné misi, zpět v zemi narození našeho mistra. Naše mise propůjčuje i triviálním činům velkou důležitost. Joseph Weiss ve svém klasickém eseji “Via Passiva in Early Hasidism” (Via passiva v raném chasidismu) učí, že “mystik se stává nástrojem, jehož pomocí Bůh koná svou výlučnou aktivitu. [Od mystika] se chce, aby považoval své činy za nic sloužil Božímu dílu jako prostředek…”

V Mesriči se lidem říkalo, aby byli jako šofarot neboli beraní rohy! Právě tak jako šofar není schopen vydat nijaký zvuk, dokud se do něj nezaduje, tak i lidé mohou vyslovit své modlitby jen proto, že je k tomu pohne v jejich nitru Bůh. Když se modlíme, rozhodujeme se být nádobami pro slova, která plynou celým stvořením s naším souhlasem i bez něho. My jim propůjčujeme hlas. Arthur Green a Barry Holtz hovoří o chasidské modlitbě a poznamenávají:

Člověk by měl být natolik pohroužen do modlitby,
že by si již neuvědomoval své já.
Pro takového člověka neexistuje už nic
kromě proudu Života;
všechny jeho myšlenky jsou u Boha.
Člověk, který ještě ví, jak intenzivně se modlí,
dosud nepřekonal pouta já.

MÉ JÁ, JÁ NEVĚDĚLO

V chasidském komentáři k Bibli Tiferet Šelomo se vysvětluje, že když Jákob řekl: “Jistě byl na tomto místě Bůh a co se mne týče, já to nevěděl,” znamená to: “Mé já, to nevědělo. Vyhladil jsem všechno, co bylo ve mně, svůj pocit sebeuvědomění, jakékoli vědomí ega, každou stopu vlastního záměru. Vše nyní bylo pouze kvůli Svatému Jménu samotnému, kvůli sjednocení svatosti ve všem bytí a jeho přítomnosti!”

Nepřítelem není sobectví, nýbrž sebereflexe. Je tomu tak proto, že být v přítomnosti Boha vyžaduje a priori veškeré naše uvědomění – obzvláště tu část uvědomění, kterou obvykle umisťujeme nad své rameno, aby řekla ostatním částem nás, že to jsme my. Jinými slovy, sebereflexe nám brání si uvědomovat Boha. Dov Bér říkal:

Práce zbožných lidí převyšuje stvoření nebe a země. Protože zatímco stvoření nebe a země znamenalo učinit něco z ničeho, zbožní přetvářejí něco v Nic. Vším, co dělají, dokonce i světskými činy, jako například jedením, pozdvihují svaté jiskry, které jsou v jídle, zpátky do nebe. A tak vše, co činí, transformují v Nic.

“Nejde o to, že bych byl sobecký. Důvodem, že jsem nevěděl, že tu byl Bůh, bylo, že jsem si uvědomoval sebe,” zamumlal Jákob.

“A kdo to byl, kdo právě vyslovil tato slova?” zeptal se mistr. (Byl to chyták.)

“Jestliže by odpověděl někdo, kdo se jmenuje ‘Já’,” přemýšlel nahlas Jákob, “potom by si jistě takový člověk uvědomil, že to je on, kdo mluví, a potom by ve zkoušce neobstál.”

“Přesně tak,” usmál se Dov Bér. “Vůbec by mu nedošlo, o co se jedná.”

Rozměry 13.5 × 21 cm
Rok vydání

Vazba

Váz.

Vydavatel

Počet stran

174

Vydání

1

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Související tituly