Dilgo Khjence Rinpočhe (1910–91) byl jedním z posledních představitelů generace velkých lamů, kteří získali vzdělání a absolvovali výcvik ještě v Tibetu. Byl jedním z hlavních lamů staré tradice Ňingma a význačným zástupcem linie praxe, který 22 let života strávil meditací v ústraní a dosáhl realizace mnoha nauk, jež obdržel.
Sepsal nespočet básní, meditačních textů a komentářů a byl tertönem, objevitelem „pokladů“ obsahujících hluboká ponaučení ukrytá Padmasambhavou. Nejenže byl jedním z předních mistrů esenciálních nauk dzogčhenu neboli velké dokonalosti, ale také držitelem stovek linií, jejichž učení celý svůj život vyhledával, přijímal a vyučoval. Ve své generaci působil jako příkladný hlasatel nesektářského hnutí rime, uznávaný pro svou schopnost předávat učení každé buddhistické linie v souladu s její vlastní tradicí. Mezi současnými lamy by se vskutku našlo jen málo těch, kteří od něj neobdrželi žádné nauky, a mnoho těch, včetně Jeho Svatosti dalajlamy, kteří jej ctí jako jednoho ze svých hlavních učitelů.
Rinpočhe — v jedné osobě učenec, mudrc a básník, učitel učitelů — nikdy nepřestával všechny, kdo se s ním setkali, inspirovat svou impozantní přítomností, svou prostotou, důstojností i humorem.
Khjence Rinpočhe se narodil v údolí Dänkhog ve východním Tibetu v rodině, která odvozovala svůj původ od královského rodu panovníka Trisong Decäna, jenž vládl v 9. století. Jeho otec byl ministrem ve službách krále oblasti Derge. Ještě v matčině lůně v něm slovutný Mipham Rinpočhe rozpoznal mimořádnou reinkarnaci. Později dítě pojmenoval Taši Paldžor a udělil mu speciální požehnání a iniciaci na Maňdžušrího.
Již jako malý chlapec projevoval Rinpočhe silnou touhu plně se oddat duchovnímu životu, avšak jeho otec měl jinou představu. Oba starší synové již odešli z domova, aby nastoupili mnišskou dráhu: jeden byl rozpoznán jako inkarnovaný lama a druhý se chtěl stát lékařem. Rinpočheho otec doufal, že alespoň nejmladší syn půjde v jeho stopách, a nechtěl se smířit s tím, že by i on mohl být tulkuem neboli inkarnovaným lamou, jak naznačovalo několik učených mistrů.
V deseti letech chlapec utrpěl vážné popáleniny a téměř rok byl upoután na lůžko. Učení lamové upozorňovali, že pokud mu nebude dovoleno vést duchovní život, nebude žít dlouho. Otec se jejich snažnému naléhání nakonec podvolil a souhlasil, aby jeho dítě následovalo svá vlastní přání a cíle, a mohl se tak naplnit jeho osud.
Ve věku jedenácti let vstoupil Rinpočhe do kláštera Žečhen ve východotibetském Khamu, jednoho z šesti hlavních klášterů školy Ňingma, kde ho jeho kořenový guru Žečhen Gjalcchab intronizoval jako inkarnaci mysli moudrosti prvního Khjence Rinpočheho, Džamjang Khjence Wangpa (1820–92), zcela jedinečného lamy, který — spolu s prvním Džamgön Kongtrulem — po celém Tibetu roznítil buddhistickou renesanci. Z hnutí rime čerpají inspiraci a požehnání všichni současní tibetští mistři.
Khjence znamená „moudrost a láska“. Tulkuové Khjence jsou inkarnacemi několika osobností, které sehrály klíčovou roli ve vývoji tibetského buddhismu. Řadí se k nim král Trisong Decän a Vimalamitra, jenž spolu s Guru Rinpočhem přinesl v 9. století do Tibetu tantrický buddhismus, dále velký Gampopa, Milaräpův žák a zakladatel tradice Kagjü, a také Džigme Lingpa, který v 18. století objevil cyklus nauk Longčhen ňingthig neboli Nejvnitřnější esence nekonečného prostoru.
V Žečhenu trávil Rinpočhe mnoho času v poustevně nad klášterem, kde studoval a meditoval se svým kořenovým učitelem. Právě v této době mu Žečhen Gjalcchab udělil všechna základní zmocnění a učení tradice Ňingma.
