Doslov z knihy Zápolení

Nabízí se otázka, jaké okolnosti přivedly tradičně vychovanou, rezervovanou sedmnáctiletou dívku k tomu, že se rozhodla psát pro výdělek – což bylo v Japonsku ještě koncem 19. století, a obzvláště pak pro ženu, nesmírně obtížné, a pro ni samotnou z uměleckého hlediska nepřijatelné – a že za dva tři roky po neúspěšných pokusech psala povídky, jež neměly ve své době obdoby a dodnes se těší čtenářskému i kritickému zájmu.

Higuči Nacuko (po zahájení spisovatelské činnosti používala pseudonym Higuči Ičijó [Higuchi Ichiyō]) se narodila v Tokiu roku 1872, pouhých pět let poté, co se její otec Higuči Norijoši vytrvalým snažením, šetrností a díky osobním kontaktům dopracoval na nejnižší stupeň samurajské hierarchie a získal administrativní postavení, které slibovalo jistou míru materiální a společenské jistoty. Po otevření země nově ustavená vláda v roce 1868 sice celý systém feudálních hodností zrušila, Norijoši si však úřednické místo udržel. Navíc, obdobně jako mnoho jeho ambiciózních vrstevníků, se pustil do podnikání, zprvu úspěšně, takže se během autorčina raného dětství rodina těšila relativní prosperitě. Norijoši si brzy uvědomil neobvyklé nadání své mladší dcery a podporoval malou Nacuko ve studiu, dokonce víc než oba její starší bratry. Moderního školního vzdělání, které bylo v 80. letech alespoň ve městech přístupné i dívkám, se jí ale nedostalo; na nátlak matky, sdílející dosud rozšířený názor na bezpředmětnost hlubšího vzdělání žen, v jedenácti letech školní docházku přerušila – což později považovala za rozhodující okolnost, jež omezila její životní možnosti. Ještě po deseti letech ve svém deníku vzpomíná na své rané nadání a vysvětluje okolnosti, za kterých musela své vzdělávání přerušit.

Ve čtrnácti letech s podporou otce vstoupila do tradiční básnické školy pro mladé dámy Haginoja (Pavilón lespedez), kde se její výjimečný talent zanedlouho projevil: Nacuko brzy předčila i starší spolužačky rozsahem svých znalostí klasických textů, jež obratně uplatňovala při komponování tradičních pětiverší waka (pozn. waka je nejstarší a nejrozšířenější japonský lyrický básnický útvar o jednatřiceti slabikách. Počínaje 8. stoletím se v rámci jeho základního formátu pěti a sedmislabičných veršů vyvinula komplexní poetika a ustavily četné básnické školy; v Haginoji byla prosazována škola Keien-ha vycházející z poetiky kodifikované ve 13. století, jež dominovala tradičnímu básnictví do konce 19. století), vyhrávala soutěže v improvizované kompozici a vypomáhala s výukou. Pokud jde o vlastní schopnosti, byla Nacuko zřejmě neobvykle sebevědomá a ctižádostivá. Její vystupování na veřejnosti však bylo již od dětství přirozeně velmi ostýchavé – a jak vysvítá z deníku, který si brzy po vstupu do školy začala vést – o to víc, když si začala uvědomovat, že zhoršující se poměry rodiny ji staví do ponižujícího postavení vůči bohatším spolužačkám.

Tato situace se prudce vyhrotila, když v roce 1889 otec Norijoši zemřel, zanechávaje rodinu zadluženou v důsledku ztráty úředního postavení, riskantních investic a nespolehlivých obchodních partnerů. Mezitím její nejstarší bratr zemřel a druhý byl zcela neschopný, takže se sedmnáctiletá Nacuko stala zodpovědnou za rodinné finance a rovněž za obživu matky a mladší sestry. K získání řádného placeného zaměstnání se jí nedostávalo formálního vzdělání a jako pomocná učitelka v Haginoji byla čím dál více nucena vypomáhat s domácími pracemi na úkor slíbených možností studia.

Přímým, či spíše zjevným podnětem k osudovému rozhodnutí psát pro výdělek byla pro Nacuko okolnost, že její starší spolužačka Tanabe Kaho obdržela honorář za román vydaný s podporou významného kritika Cuboučiho Šójóa. Tanabe / Mijake Kaho (1868-1943), básnířka a spisovatelka; jakožto dceři vysokého státního činitele se jí dostalo širokého vzdělání, jak v tradičních institucích jako Haginoja, tak i v nově ustavených státních a soukromých vysokoškolských institucích. V roce 1888 vydala ideologicky zaměřený román Jabu no uguisu (Slavík v křoví) o životě soudobých studentů, za nějž obdržela přes třiatřicet jenů, což by tehdy pokrylo výdaje rodiny Higuči na tři měsíce. Cubouči Šójó (1859-1935), kritik, překladatel a spisovatel, který ve svém průkopnickém spisu Šósecu šinzui (Podstata románu, 1885) propagoval reformu japonské prózy po vzoru evropského realistického románu. V širším smyslu to bylo v důsledku ztráty tradičních společenských a ekonomických jistot po otevření země a zároveň díky novým příležitostem, jež modernizace přinesla většině japonské společnosti: vdova a osiřelé dcery rodiny Higuči se ocitly bez příjmu a bez spřízněného muže, který by zajistil jejich existenci v podmínkách trvající ekonomické, společenské a legální nadřazenosti mužů. Na druhé straně modernizace a západní vlivy přinesly nejen nové publikační možnosti ve formě novin a periodik, ale koncem 80. let též obnovený zájem o literaturu – a tudíž pro Nacuko možnost uplatnit svůj literární talent jako zdroj živobytí.

Na rozdíl od Tanabe Kaho však Nacuko neměla příslušné společenské kontakty, dostatek sebevědomí a zřejmě ani vhodné oblečení k tomu, aby se seznámila s některým z vlivných spisovatelů, který by vedl její pokusy a posléze umožnil publikaci, což bylo nezbytným předpokladem pro začínajícího autora, tím spíše pro ženu. Její deník opakovaně odráží pocity méněcennosti kvůli nedostatku vzdělání a bezmocnosti vlastního postavení: “Nemohu být jako muž, získat vzdělání a pracovat ve společnosti. Co ze mě bude? Musím se postarat o stárnoucí matku (…) a tolik je mi líto sestry, která je ve věku, kdy by se měla vdát (…).” (22. září 1891). Pokud není uvedeno jinak, výňatky z deníku jsou citovány z Meidži bungaku zenšú, Čikuma šobó, Tokio 1972, podle výběru v The Modern Murasaki, Writing by Women of Meiji Japan. Zprvu se v izolaci pokouší psát črty inspirované tradičně uznávanými zdroji, s nimiž byla dokonale obeznámena: romány, deníky a črtami heianských dvorních dam z 10.-12. století, kterým jak často v deníku zdůrazňuje, se toužila vyrovnat.

Na jaře 1891 se Nacuko seznámila s šarmantním novinářem Nakarai Tósuim, v jehož domácnosti si spolu se sestrou přivydělávala praním a šitím. Tósui, který psal novinové seriály v módním zábavném stylu gesaku. (pozn. Gesaku (“pokleslá” díla) je souhrnný název pro komerční prózu – romány, črty a povídky na vzrušující, humorné i sentimentální náměty, jež se od 17. století rozšířily mezi městským obyvatelstvem a po vzniku populárních novin se koncem 19. století dočasně těšily obnovené oblibě.> a později krátce vydával skrovný časopis Musašino, přistoupil na žádost vést její literární pokusy a opětovně ji nabádal, aby upustila od klasických vzorů a přiblížila se populárnímu vkusu. Nacuko se tak ocitá v dilematu mezi vlastními uměleckými normami a existenční nutností přizpůsobit se komerčním požadavkům. Koncem roku 1891 nebo začátkem roku 1892 píše: “Už je tomu rok, co jsem začala psát, a dosud jsem nic nevydala. Ani jedna z mých povídek mě neuspokojuje (…). To, že píši pro ošacení a přístřeší, nemůže omluvit bezduchou, nekvalitní práci, již by jediný čtenář shledal nudnou. Chci být uznána jako spisovatelka a jsem rozhodnuta, že nikdy nebudu psát jako lehkomyslní módní pisálkové (…). Netoužím po přepychu, krásně se oblékat, žít v nádherném domě. Snažím se zanechat literární odkaz na tisíc let, tak proč jej poskvrnit kvůli pomíjivému luxusu.” Citováno v The Modern Murasaki.

První uveřejněná povídka Jamizakura (“Sakura v šeru”, časopis Musašino, Tokio, březen 1892), sentimentální příběh nenaplněné první lásky, připomínající jednu z epizod Příběhu prince Gendžiho, je psána v klasickém stylu a proložena citáty a variacemi na klasické verše. V následujících měsících vydala pod pseudonymem Ičijó (jeden list) v Tósuiho časopise čtyři další povídky: šablonovitě sentimentální příběhy odehrávající se v blíže nedefinovaném vznešeném prostředí na konvenční námět konfliktu mezi romantickým vztahem krásné, bezmocné, pasivní hrdinky a rodinnými nebo společenskými závazky jednoho či obou partnerů, který je řešen jejich rozchodem nebo smrtí.

Četné emocionální zmínky v deníku naznačují, že Tósui byl pro Ičijó nesporně osobně přitažlivý, jejich diskuse o literatuře se však omezovaly na komerční záležitosti a Ičijó si byla vědoma povrchnosti jeho přístupu k literatuře. K přerušení jejich styků v létě 1892 však vedlo nařčení, že s ním udržuje milostný poměr, “protože si nemohla dovolit ztrátu skromného příjmu v Haginoji“. Tanaka, Hisako, Higuchi Ichiyo, Monumenta Nipponica, Tokyo 1956. Nedlouho poté byl zrušen její dlouhodobě dojednaný sňatek, což Ičijó s pocity ponížení a uražené hrdosti přičítá úpadku své rodiny: “(…) nejsme, co jsme bývali, dluhy se vrší jako hory, a navíc musíme žít z mých ubohých honorářů. Není snadné snášet strádání a ponížení, že námi společnost pohrdá. Na rozdíl od nás, jeho rodina je na vzestupu jako slunce vycházející na bezoblačné obloze. Zdá se, že i jejich pověstné bohatství vzrůstá (…). Ale já jsem nikdy netoužila po přepychu. A k čemu je postavení? Vlastními silami zajistím matce spokojený život a sestře dobrého manžela (…). Prázdné bohatství a prestiž tohoto světa jsou odsouzeníhodné. Já půjdu cestou literatury jako Ono no Komači, i kdybych měla skončit na samém dně” (pozn. Ono no Komači, proslavená básnířka, činná v 9. století, podle legendy skončila svůj život v bídě, posedlá a opuštěná.) (deník, 1. září 1892).

Během následujícího roku 1892-1893, v přestávkách mezi domácími pracemi pro výdělek, studovala v knihovně japonské i čínské klasické texty a rovněž se začala seznamovat s romantickými novelami úspěšného spisovatele Kódy Rohana (1867-1947). Nové literární podněty, obzvláště Rohanův idealismus, ale také zhoršující se životní podmínky vlastní rodiny – prohlubující se chudoba, vyjednávání s věřiteli, ponižující postavení v Haginoji – se do určité míry odrážejí v sedmi povídkách publikovaných od konce roku 1892, tentokrát již v kvalitních periodikách díky doporučení zmíněné spisovatelky Tanabe Kaho.

I tyto povídky jsou psány v klasickém stylu s četnými básnickými odkazy, jejich příběhy se však již odehrávají v konkrétnějším, soudobém, často městském prostředí a společensky širším okruhu. Ústřední roli v nich hrají motivy společenské nerovnosti, finančního úpadku, zadlužení, ale i úsilí překonat nepřízeň osudu nebo vytvořit dokonalé umělecké dílo. Vyprávění je místy proloženo sentimentálními nebo moralizujícími komentáři, v nichž autorka, někdy ústy kladné postavy, odsuzuje slabošství, sobectví, bezcitnost a zejména honbu za penězi a společenským vzestupem. Obdobně jako v populární próze gesaku je dějová linie těchto povídek často závislá na mimořádných okolnostech a komplikována dramatickými zápletkami, jež se opírají o neobvyklé incidenty, náhodná setkání a podobně. Mladá hrdinka však již nepodléhá osudu pasivně, ale překonává zklamání či nespravedlnost svou morální silou a vědomým sebezapřením; na rozdíl od schematicky kladné postavy raných povídek se vyznačuje i určitou mírou rozpornosti a psychologického vývoje.

Hlubokou vnitřní proměnou prochází obzvláště hrdinka drobné črty Juki no hi (“Zasněžený den”), publikované v březnu 1893 v časopise Bungakkai (Literární svět) a všeobecně považované za odraz autorčina duševního stavu po rozchodu s Nakarai Tósuim. Sebeuvědomění a otevřenost, s nimiž vyjadřuje své nejhlubší emoce, spolu s klasickým stylem a lyrickou atmosférou nápadně připomínají přístup poetických deníků heianských dvorních dam. (pozn. Například deník Izumi Šikibu nikki z počátku 11. století – český překlad Z. Švarcová, Závoje mlhy, Paseka 2002. Obdobně jako většina heianské dvorské prózy je povídka Juki no hi psána v první osobě. Ičijó použila tento “intimní” formát v necelé třetině povídek a samozřejmě ve svém rozsáhlém deníku, který je rovněž proložen četnými verši, jak vlastními, tak i citovanými, a narážkami na klasická díla a jejich autorky.) Co však – ve srovnání s velkou většinou soudobé japonské literatury – zaujalo členy mladé idealistické intelektuální skupiny Bungakkai, bylo neobvykle intenzivní a věrohodné vylíčení vášnivé lásky mladé dívky z hlediska následných, psychologicky přesvědčivých pocitů viny, lítosti a výčitek svědomí. Ohlas této povídky znamenal pro Ičijó další možnost publikovat v Bungakkai, a tudíž čas od času obdržet skromný honorář – byla jediná, jíž redakce za příspěvky platila. To ale zdaleka nemohlo zajistit živobytí pro Ičijó, její matku a sestru; v deníku se zmínky o dluzích, prodeji zbývajícího lepšího šatstva, nedostatku jídla a teplého oblečení stále prolínají s pochybami o vlastních literárních ambicích a schopnostech: “Je mi trapné, že se snažím živit tříčlennou rodinu psaním prózy (…), přestože jsem si plně vědoma, že nemám dostatečné znalosti. Jsem příliš odvážná, nebo se přeceňuji?” (říjen 1892), a o podstatě vlastního snažení: “6. února 1893. Oblačno. Prý bude zase pršet. Nepokročila jsem v psaní, kolik jsem chtěla. Stále mě bolí hlava a všechny mé předchozí nápady se rozplynuly. Ve snaze vytvořit si představu dokonalé krásky jsem usedla ke stolu, obrátila se ke zdi, přikryla si uši a zavřela oči. Nebe i zemi však pokryla tma (…). Je snad skutečná krása něčím, co žádný obraz, žádné psané ani pronesené slovo nemůže vyjádřit, co si žádný intelekt nedokáže představit? (…) Nebo je krása v očích čtenáře? Může něco, co jsem popsala jako zlo, být pochopeno jako dobro? (…) Znovu a znovu zalita potem se probírám těmito otázkami (…). Píši skutečně jen pro peníze? Proč se tedy tak trápím? (…) Nemůžeme si dovolit koupit rybu, maso ani nové oblečení (…). Ve dne v noci nemám chvilku pohody, a je tak žalostné, že proti svému přesvědčení musím prodávat, co napíšu.”

Konflikt mezi ambicí psát díla trvalé hodnoty a komerčními požadavky, kterým by musela svou tvorbu podřizovat, vyřešila v létě 1893 rozhodnutím, že “literaturou se nelze zabývat pro živobytí. Je to něco, co píšeme svobodně podle toho, kam zamíří naše fantazie a kam nás vedou naše myšlenky (…). Doslechla jsem se, že někteří bezohlední nakladatelé naléhají na autory: ,Příště nám dejte něco o společné sebevraždě nebo nějaký elegantní příběh o básníkovi… Ale nic moc emocionálního (…). Historické a politické romány jdou na odbyt, detektivní ještě víc, tak si vybírejte z těchto námětů., (…) Rozhodla jsem se otevřít si krámek, abych se od takového světa osvobodila (…). Zavrhla jsem myšlenku psát pro živobytí. Raději se dám do podnikání a s počítadlem v ruce budu sčítat každou kapičku potu. Samozřejmě zapomenu na schůzky v Haginoji, kde se přítomní těší elegantním požitkům tradičních veršů, přidržujíce si nad hlavou snítky třešňových květů. To jsou jen sny zašlých dnů, jež už teď mizí z mé paměti (…). Budu-li mít čas (…) a zachce se mi, budu komponovat básně, psát črty a třeba napíši i román” (červenec 1893).

Ičijó prodala zbývající majetek, ještě hlouběji se zadlužila a spolu s matkou a sestrou se přestěhovala do severovýchodní čtvrti Šitaja, tehdy známé pod jménem Daiondžimae (U chrámu), v blízkosti zábavní čtvrti Jošiwara – a co nejdále od Haginoji a od ostatní vznešené společnosti. V přední síňce skrovného nájemního domku si otevřely krámek s cukrovím a drobným zbožím. Deníkové záznamy během doby strávené v Daiondžimae vyjadřují odhodlání uspět a překonat pocity ponížení a studu, ale obsahují i barvité popisy unikátního a pro Ičijó zcela neznámého prostředí Jošiwary a jejího sousedství – výstřední oblečení, popěvky, ruch, barvy, jedinečné zvyky a slavnosti – jež později, někdy téměř doslovně, použila v novele “Zápolení”.

Během devíti měsíců, kdy žila v Daiondžimae, Ičijó napsala tři povídky, vesměs publikované v časopise Bungakkai, na romantické náměty o spásné síle umění, nezdařené pomstě za křivdu či o lásce zmařené touhou po společenském postupu, v nichž se vyskytuje více realistických prvků a rovněž pasáže přesvědčivě přirozeného dialogu. Koncem tohoto období se seznamuje s nově publikovanými díly klasika měšťanského románu Ihary Saikakua (1642-1693), čte díla svých současníků a uvažuje o problémech soudobé literatury: “Pokud jde o experimenty s novými styly, dnešní autoři se sice odvrátili od tradice básní waka, jež se zabývaly krásami přírody, ale zdá se, že se ještě nepřizpůsobili naší nové civilizaci a osvětě (…). V tomto světě lokomotiv a parních lodí se nemůžeme přidržovat tradice jedenatřiceti slabik, jako bychom se vezli v heianském kočáře s volským potahem. Já toužím sledovat proměny světa kolem sebe a ve svých dílech vylíčit nejjemnější odstíny světa přírody a nejrůznější stránky lidského konání (…). Ušlechtilou krásu lze nalézt i ve všedním životě a naopak, hrubý nevkus v uhlazené eleganci” (1. prosince 1893).

Přes veškerou snahu, společenské ponížení a vyčerpávající fyzickou práci krámek neprospíval a na jaře 1894 byla situace natolik zoufalá, že Ičijó dokonce podnikla první kroky k tomu, aby se nechala vydržovat. Tento plán nakonec vzdala a v květnu 1894 se s matkou a sestrou opět stěhuje, tentokrát do jedné z nejubožejších čtvrtí, kde si mimo jiné přivydělává psaním dopisů pro negramotné služebné a prostitutky ze sousedních nevěstinců.

V prosinci 1894 vyšla v časopise Bungakkai povídka Ócugomori (V předvečer Nového roku), považovaná mnoha kritiky za první zralé dílo. Vyznačuje se jasnou dějovou linií bez romantických či násilně dramatických zápletek a bez poetických či otevřeně moralizujících autorských vložek. Spíše než v temných zchátralých domech, skrytých za ploty tajemných zarostlých zahrad, se příběh odehrává v reálném prostředí dvou soudobých domácností popsaných s realistickým detailem. Postavy jsou ostře vykreslené s určitou mírou saikakuovské ironie, bohatí schematicky jako hrubí sobci nebo zhýralí požitkáři, zatímco chudí jsou ohleduplní, pracovití, skromní – a vesměs politováníhodní. Obzvláště hrdinka, služebná Mine, je jednoznačně ctnostná, obětavá, něžná… Obdobně jako v pozdější povídce “Za úplňku”, uvedené v tomto svazku, je ústřední konflikt, v němž se ocitá, důsledkem nepříznivých, ale zcela reálných životních okolností se zjevným sociálním podtextem. Pro Mine spočívá dilema v tom, že je nucena dopustit se společenského přestupku – krádeže drobné sumy, kterou jí bohatá, lakomá zaměstnavatelka odmítla půjčit jako zálohu – aby pomohla rodině svého zchudlého nemocného strýce. I z barvitě vylíčeného kontrastu mezi žalostnou chudobou strýcovy rodiny a přepychem domácnosti jejích zaměstnavatelů vyplývá, že v tomto konfliktu mezi společenským kódem a rodinnými závazky nemá Mine na vybranou. Narozdíl od Oseki (“Za úplňku”), která chce opustit krutého manžela, aby ulehčila sama sobě, Mine se s těžkým svědomím a s vážným rizikem dopouští krádeže jen proto, aby zlehčila utrpení svých blízkých. Přesto je zřejmě nepřípustné, aby její společenský prohřešek, jakkoli emocionálně a humánně omluvitelný, zůstal bez následků: v závěru povídky je jasně naznačeno, že zhýralý syn jejích zaměstnavatelů o krádeži ví a že Mine čeká nejistá budoucnost.

Začátkem roku 1895 začíná být Ičijó vyhledávána mladými intelektuály ze skupiny Bungakkai, její pověst se šíří a umožňuje jí během následujících necelých dvou let publikovat dalších devět povídek a novel v řadě významných periodik. Ještě v únoru 1896 však píše: Dunění deště na střeše a rámusení vran mě probudilo z dřímot nad psacím stolem … Musí být 20. února. Je čtvrtek, kdy ke mně přijdou lidé na hodiny prózy (…). Když jsem se plně probrala, uvědomila jsem si, kolik svých myšlenek bych vůbec neměla vyslovit, nebo je ani nedokáži vyjádřit (…). Říkají o mně, že jsem mrzout. Nevím proč. Když napíši cokoli trochu podstatného, chválí mě banálními výrazy jako “genius nové éry”, ale zítra mě titíž lidé klidně dokáží pomluvit.”

Souborné vydání novely “Zápolení” v prestižním časopise Bungei kurabu (Klub beletrie) v dubnu 1896 – v době, kdy Ičijó již byla v akutním stadiu tuberkulózy – se setkalo s širokým ohlasem a obdivem. Mnozí významní i začínající spisovatelé ji navštěvovali a žádali o spolupráci. Jak však dosvědčuje deníkový záznam z 2. května, tento věhlas neuspokojoval její touhu po tom, aby jako uznávaná autorka mohla zdokonalovat své literární umění: “Devět z deseti mých návštěvníků sem přichází pouze ze zvědavosti, protože je fascinuje, že jsem žena. Jen proto mě chválí a blahopřejí mi (…) Jejich kritika mi nic neříká. Pokud jsou v mých dílech nedostatky, nevidí je, cokoli je v nich cenného, nedokáží vysvětlit. Pořád říkají ,Ičijó je ohromná,, ,je schopnější než mnozí muži, o ženách ani nemluvě,, ,je nanejvýš talentovaná,. Nezmohou se na nic lepšího než prázdné fráze? Nedokáží mi vytknout žádné nedostatky?”

I v době, kdy jí byla věnována značná pozornost, trpěla Ičijó hmotným nedostatkem, a ve čtyřiadvaceti letech, po letech fyzického i duševního vypětí, strádání a osobních zklamání, podlehla tuberkulóze, podobně jako jeden z jejích bratrů – a mnozí další z mladé generace rapidně se industrializujícího světa. Zemřela v ranních hodinách 23. listopadu 1896. Skromný pohřeb se konal o dva dny později.