Snad málokterý čínský mudrc je na Západě tak dobře znám a jeho dílo tolikrát přeloženo jako mistr Lao-c’ a kniha “O tao a ctnosti”, Tao te ťing. A přesto o jejich historickém pozadí víme tak málo, že to přivádí některé moderní badatele až k vážným pochybnostem o autentičnosti díla a historicitě autora. I ti, kdo jej pokládají za skutečně žijící osobnost, liší se v názoru na dobu, kdy žil, a tím i na stáří díla, jehož vznik kladou do rozmezí několika set let. Neboť podle starověkých údajů měl mistr Lao-c’ žít mezi léty 570–490 př. n. l., někteří badatelé však posunují vznik díla až do 3. stol. př. n. l., jiní je pokládají za ještě mladší. Existují i názory, že toto dílo není ani výtvorem jednoho autora, nýbrž pouhou antologií moudrých rčení, životních rad a naučení, jež byly později sebrány a vydány pod jménem Lao-c’ovým. Tak vznikly a jsou dodnes nedořešeny spory nejen o osobnost autora, ale i o charakter jeho díla, jež podle některých názorů netvoří kompletní myšlenkový celek, vyjadřující určitý vyhraněný světový názor, ale je pouhou kompilaci různorodých myšlenek, spojených více vnější než vnitřní souvislostí. Důvody, o něž jsou podobné názory opřeny, jsou ovšem z valné části také jen hypotézy, takže konečný závěr vyznívá v tom smyslu, že jak o autorovi, tak o vzniku díla neexistují žádné historicky pevně podložené doklady. Jediný historický údaj, o nějž se lze opřít, je záznam u čínského “Herodota”, historika S’-ma Čchiena (žil v létech 145–86 př. n. l.), v němž podává různé v jeho době dochované zprávy o životě mistra Lao-c’. Avšak i podle tohoto stručného životopisu se soudí, že sám historik měl o pravosti svých informací, v nichž se mísí “historie s legendou”, určité pochybnosti. Již samo jméno Lao-c’, Starý mistr, vzbuzuje podezření. Toto pojmenování není prý než “východisko z nouze”, neboť přízvisko “starý” (lao), znamenající též vzácný, důstojný, bylo prý obvykle dáváno všem legendárním a pololegendárním mudrcům. Také údaj, že ” Lao-c’ žil více než sto šedesát, podle některých dokonce víc než dvě stě let”, jak uvádí S’-ma Čchien, je pokládán za doklad legendárnosti této postavy.
Poslyšme proto, co o něm praví tento historik: “Lao-c’ se narodil ve vsi Čchü-žen, patřící do okresu Laj v obvodu Kchu v hrabství Čchu. Jeho rodinné jméno bylo Li, vlastní jméno Er, oficiálně se nazýval Po-jang, posmrtným titulem Tan. Zastával místo archiváře u dvora dynastie Čou…”
Z těchto konkrétních údajů by se ovšem se stejnou oprávněností dalo soudit, že je zde historik uvádí právě proto, aby jimi podepřel autentičnost mistra Lao-c’, nazývaného na jejich základě též Lao Tan. Vedle údaje, že byl archivářem u králů Čou, zaznamenává S’-ma Čchien i zprávu o návštěvě Konfucia, osobnosti historicky doložené (žil v létech 551–497), u mistra Lao-c’. Praví:
“Konfucius se odebral do Čou, aby se dotázal mistra Lao-c’, co soudí o ritech (pravidlech správného chování). Lao-c’ odpověděl: “Lidé, o nichž mluvíte (míní starověké ,svaté vládce’, vzory ušlechtilého chování), už dávno zpráchnivěli spolu se svým tělem a kostmi. Co z nich zbývá, jsou jen slova. A nadto: jestliže ušlechtilý muž dovede získat svou dobu, je vozen v kočáře; nemá-li přízeň doby, pohybuje se z místa na místo jako uschlý rákos hnaný větrem. Říká se, že dobrý obchodník tají své bohatství a tváří se, jako by nic neměl; že muž, jenž dosáhl plné ctnosti, tváří se navenek, jako by byl hloupý. — Zbavte se své pyšné domýšlivosti a nadměrných žádostí. Odložte svůj povznesený postoj a přemíru ctižádosti. Nic z toho vám nemůže být k užitku. To je vše, co vám mohu říci.” — Konfucius (zmaten) odešel. Svým žákům (pak) řekl: “O ptáku vím, že může létat, o rybě, že může plavat, o čtvernohé zvěři, že může běhat. Co chodí, lze chytit do léčky, co plave, lze chytit do sítě, co létá, lze zachytit šípem. Avšak o draku, který se vznáší k nebesům, nesen větrem a oblaky, nic nevím. Dnes jsem viděl mistra Lao-c’. Je jako drak.””
Tón této rozmluvy prozrazuje již vyhraněnou rivalitu mezi oběma mudrci a jejich naukami, což by mohlo nasvědčovat, že záznam je pravděpodobně až pozdějšího data. Neboť Lao-c’ zde ironizuje právě nejzákladnější principy konfuciánské školy, dodržování “obřadnosti”, rodinných vztahů a občanské loajality, zdůrazňování učenosti, “chytrosti” a mravní nadřazenosti vzdělance, onoho “ctnostného”, “ušlechtilého muže” (ťün-c’), jak se později vyhranily u konfuciánců. S’-ma Čchien dále pokračuje:
