Čchongho Hjudžong (Mistr Sosan) byl vůdčí osobností korejského buddhismu období vlády dynastie I (království Čoson): rozvíjel metodu kóanové meditace, založil rodinnou tradici horských klášterů, v nichž se mniši věnovali studiu súter, meditaci a recitaci Buddhova jména, upozorňoval na soulad mezi konfucianismem, taoismem a buddhismem a snažil se dokázat, že ve své podstatě se tato tři učení shodují.

Vycházel z učení svých velkých předchůdců, zejména Wonhjoa (617-686), Podžo Činula (1158-1210) a Hamho Kihwy (Tuktchonga) (1376-1433), kteří zdůrazňovali potřebu souladu mezi studiem súter (kor. kjo) a meditační praxí (kor. son). Na jeho odkaz navazují hlavní směry moderního zenu v Koreji, včetně mistra Sungsana (1927-2004). Čchongho Hjudžong je známý pod jménem Sosan Tesa, tj. Velký Mistr ze Západních hor, podle hor Mjohjangsan (zvaných též Západní hory) na sever od Pchjongjangu, kde dlouho pobýval. (Mistr Sosan se považuje za šedesátého třetího zenového patriarchu po Mahákašjapovi, žáku Buddhy Šákjamuniho, zatímco mistr Sungsan se považuje za sedmdesátého osmého patriarchu téže linie.)

Mistr Sosan se narodil roku 1520 v Andžu v provincii Pchjongan jako nejmladší ze tří synů v rodině pana Čchöa, drobného vládního úředníka. Oběma rodičům bylo v době jeho narození čtyřicet šest let. Traduje se, že rok před Sosanovým narozením se jeho matce zdál sen o staré ženě, která jí sdělila, že porodí dítě, z něhož vyroste výjimečný člověk. Chlapec prý od útlého dětství vynikal pronikavou inteligencí.

Vypravuje se, že při oslavách Buddhových narozenin, když mu byly dva roky, se malému Sosanovi zdálo o starci, který se zjevil u nich doma a oznámil: Přišel jsem navštívit malého mníška. Pak chlapce pohladil a řekl mu: Měli by ti dát přezdívku Unhak (Jeřáb z mraků). Malý mníšek si prý rád stavěl stúpy z písku nebo pokládal střešní tašku na něco, co pak nazýval klášterem. Navíc si osvojil způsoby a výrazy, které poukazovaly na jeho hluboký karmický vztah k buddhismu.

Když bylo Sosanovi devět let, zemřela mu matka a pouhý rok nato i otec. Nadaný sirotek vzbudil pozornost okresního soudce I Sa-džunga, který ho adoptoval a odvezl do Soulu. Od jedenácti let studoval Sosan klasické texty a vojenské umění na prestižní konfuciánské akademii Songgjungwan. V patnácti letech se pokusil o státní úřednické zkoušky, ale propadl. Nespokojen, opustil hlavní město a vydal se na toulky po zemi.

Pro představu o duchovním hledání mistra Sosana uveďme několik podrobností o jeho učednických letech z knihy Empty House Zen Masters and Temples of Korea od Chrise Verebese: Když se dostal do hor Čirisan, zaujal ho na stěně jednoho kláštera nápis, jenž pravil:

Pouze ti, kdož složí zkoušku prázdné mysli,
mohou být považováni za opravdu velké osobnosti.

Sosan začal vážně přemýšlet, co tato zkouška prázdné mysli znamená. Brzy nato se stal mnichem v klášteře Ssangjesa v horách Čirisan a pod vedením mistra Sungina začal studovat buddhistické texty. Po třech letech studia mu mistr Sungin řekl: Buddhistické sútry znáš teď už docela dobře, ale o zenové meditaci ještě nevíš vůbec nic. A poslal ho za zenovým mistrem Pujongem.

Sosan se setkal s mistrem Pujongem a sdělil mu: Od dětství jsem se rád učil, a tak jsem zvládl všechny čínské klasické knihy konfucianismu (…). Jako mnich jsem přečetl všechny důležité buddhistické sútry, ale stále nevím nic o zenu. Zdá se mi, že nerozumím dobře větě Buddha je mysl . Co to znamená? Mistr Pujong odpověděl: Je to, jak říkáš, mysl, které nemůžeš rozumět. To Sosana uspokojilo jen částečně, ptal se tedy dál: A co znamená příchod Bódhidharmy ze západu? Pujong odpověděl: Teď nemám čas. Přijď za pár dní. Sosan se měl k odchodu, když tu na něj mistr najednou zavolal: Sosane! Překvapený Sosan se otočil a mistr se ho naléhavě zeptal: Co je to? Rychle, odpověz!

Tak dostal Sosan svůj kóan. Ve dne v noci se věnoval meditaci s kóanem Co je to? . Jelikož byl však velmi intelektuálně založený a neustále přemýšlel, nikam se nedostal. Zašel proto znovu za mistrem Pujongem, aby se ho zeptal, jak dál. Mistr Pujong řekl:

Zenová meditace se od běžného studia velmi liší. Je třeba zbavit se všech vědomostí a učenosti, kterých jsi nabyl. Měl by ses vzdát přemýšlení o tom, že teď cosi konáš. Tvá mysl by měla být úplně prázdná, nepopsaná jako mysl ročního dítěte. Tak by ses měl oddat nevědomosti, nikoli vědění. Bylo by skvělé, kdybys dosáhl vhledu náhle v okamžiku, kdy zaslechneš kóan jednoho z patriarchů, ale to se stává zřídka. Pokud něčemu nerozumíš, musíš si pomoci pochybováním. Oddat se nevědomosti znamená oddat se pochybování. Když budeš pochybovat, v určitém stadiu se pochyby rozptýlí, a ty prozřeš.

Aby ses stal dobrým učedníkem zenu, musíš se prolomit kóanem patriarchů. A abys pochopil pravdu, musíš vypnout svou přemýšlející mysl. Pokračuj v pochybování beze slov a bez myšlenek. Dělej to tak, jako když ti něco uvízne v krku a ty to nemůžeš ani spolknout, ani vyplivnout. Dělej to tak, jako když neustále přemýšlíš o splácení dluhu. Jako slepice, která sedí na vejcích. Jako kočka, která sleduje myší díru (…)

Asi po dvou letech usilovné meditace s kóanem se Sosan dopracoval částečného prozření. Svoji zkušenost se pokusil zaznamenat následujícími slovy:

Nabral jsem vodu a vracím se do kláštera. Najednou zvedám hlavu:
modravé hory v bílých mracích spočíst je nelze.

Dalších osm let pokračoval Sosan v duchovním cvičení v klášterech a poustevnách hor Čirisan. Jednoho dne cestou do vsi zaslechl kokrhat kohouta, což mu pomohlo prohloubit duchovní vhled. O svém projasnění mysli tehdy napsal:

Náhle se vracím domů a všechno je tak, jak to je.
Deset milionů stránek Tripitaky je vlastně jen prázdný papír.

(Chris Verebes: Empty House – Zen Masters and Temples of Korea. Eastward Publications, Seoul 2002, s. 176-178)

V roce 1552 Sosan úspěšně složil mnišské zkoušky, a ve třiceti šesti letech byl jmenován do čela obou tehdejších mnišských řádů, jak zenového řádu Son, tak řádu studujícího sútry Kjo, což byla největší pocta, které se mohlo tehdy mnichovi dostat. Sosan nicméně po dvou letech rezignoval a vydal se na pouť po klášterech v horách Kumgangsan, Turjunsan, Tchebeksan, Odesan a Mjohjangsan. Putoval od kláštera ke klášteru a zasvětil třicet let života výuce stovek žáků. Odhaduje se, že díky svému charismatu měl až kolem tisíce žáků.

Korejské prameny zdůrazňují též Sosanovu nemalou úlohu při obraně národa: Během japonské invaze generála Tojotomi Hidejošiho (1592-1598) ho neschopnost korejské vlády bránit trpící obyvatelstvo přiměla k organizování mnišských bojových oddílů. Traduje se, že činnost mnoha set bojujících mnichů vedených téměř osmdesátiletým mistrem Sosanem byla rozhodujícím faktorem ve vypuzení japonských vojsk. Zásluhy mnichů při odrážení vnější agrese byly významným důvodem částečně smířlivého postoje vládnoucí dynastie k buddhismu v době, kdy mocní jako jedinou možnou ideologii obhajovali neokonfucianismus.

O jeho skonu se dočteme následující: Jednoho dne v lednu roku 1604 v poustevně Wondžogam v horách Mjohjangsan Sosan pronesl ke svým žákům poslední přednášku. Potom vzal do rukou svůj portrét, který kdosi namaloval, a napsal na jeho zadní stranu tato slova:

Před osmdesáti lety, ty jsi byl mnou.
O osmdesát let později, já jsem tebou.

Pak předal portrét svým žákům Samjongovi a Čchojongovi, posadil se do lotosové pozice a zesnul. Bylo mu osmdesát čtyři let (…). Legenda praví, že síní se po jednadvacet dní po Sosanově skonu linula tajemná vůně. (Grand Master Sosan: Mirror of Zen. Translated by Mark Mueller. Seoul, Korean Buddhist Chogye Order 1995, s. 8.)

Sosanovo roucho a jídelní misku žáci uložili na mistrovo výslovné přání v klášteře Tehungsa na úpatí hory Turjunsan na jihozápadní výspě Korejského poloostrova. Podle Sosanových slov totiž hora Turjunsan je na posvátném území, kterého se netkne žádná ze tří pohrom (kor. samdže) (povodeň, požár, tajfun nebo též válka, mor a hladomor) . Kláštera Tehungsa se nedotkly boje Korejské války (1950-1953), a tak se tu památka na mistra Sosana uchovává dodnes.

Sosan po sobě zanechal několik spisů. Jeho hlavními díly jsou Zrcadlo tří učení (Samga kügam) a Zrcadlo zenu (Songa kügam) (1564). Zrcadlo tří učení je pozoruhodným zamyšlením nad buddhismem, konfucianismem a taoismem i když si je vědom řady rozdílů, Sosan mezi nimi vidí soulad, neboť se domnívá, že podstatou všech tří učení je mysl a představa mysli je ve všech třech učeních stejná. Sosan nekritizuje žádné ze tří učení a ani je vzájemně nesrovnává, nýbž pouze popisuje ty koncepty a praktiky, které považuje v jednotlivých tradicích za podstatné. V zájmu smíření zdůrazňuje podobnosti, vyhýbá se sporům. Vysvětluje, že všechna tři učení zdůrazňují cestu jako cíl, mysl jako základ a meditaci či soustředění jako praktiku.

Z konfuciánských konceptů Sosan vyzdvihuje zejména nebesa a jejich ticho, cestu, mysl, nejvyšší nejzazší (čín. tchaj-ťi, kor. tcheguk), lidskost, zatímco z praktik si všímá především opatrnosti a bdělosti, sebekultivace, sebereflexe, sebekontroly, materiální skromnosti, snahy porozumět druhým a udržovat s nimi harmonické vztahy, prokazování úcty druhým. Podle Sosana je v konfucianismu klíčový zájem o kultivaci mysli.

Z konceptů filosofického taoismu věnuje pozornost zejména mysli, cestě, ctnosti, přirozenosti, beztvarosti, bezzvučnosti. Z taoistických praktik zmiňuje meditaci, ticho, pokoru, překonání světských tužeb. Filosofický taoismus směřuje k dosažení cesty a ctnosti prostřednictvím překonání egocentrismu.

Z buddhistických pojmů Sosan zdůrazňuje buddhovskou přirozenost, mysl a její předávání, Buddhu, patriarchy, zen, Dharmu, přirozenost, probuzení, kultivaci, zatímco z buddhistických praktik vyjmenovává meditaci s kóanem, sezení v tichu, přerušení toku myšlenek, náhlé probuzení, postupné zdokonalování, prostý život. Shrnuje, že smyslem a cílem buddhismu všech škol je dosáhnout probuzení.

V předmluvě k Zrcadlu zenu Sosan vysvětluje, že jeho kniha shrnuje esenci stovek zásadních pasáží z různých textů, a pomůže tak čtenářům orientovat se v moři buddhistických súter. Kniha začíná těmito slovy: Je tu Jedna Věc. Odjakživa a stále jasná a tajemná. Nerodí se a neumírá. Nelze ji ani pojmenovat, ani zobrazit. Rozdíl mezi meditací (kor. son) a studiem súter (kor. kjo) vysvětluje Sosan takto: Son je Buddhovou myslí a kjo je Buddhovými slovy.( ) Son dosahuje nevýslovna mlčením. Kjo dosahuje nevýslovna slovy. Son a kjo se vzájemně doplňují. Sosan si uvědomoval, že slova jsou potřebným prostředkem k tomu, aby se dalo poukázat na nevýslovno, stejně jako prst ukazující na měsíc . Lidé však ve své nevědomosti často pro prst zapomínají na měsíc lpějí na slovech a zapomínají, nač poukazují. A lpění na slovech může být nebezpečné.

Sosan byl znepokojen tím, že mnoho lidí považuje pravdu za něco, co může být poznáno studiem a získáno přemýšlením, a zdůrazňoval, že pouhé rozumové chápání může stát v cestě k dosažení dokonalé jednoty mezi pravdou a rozumějícím člověkem. Neboť člověk sice může pravdu znát , ale to ještě neznamená, že se pravdou stává , že pravdou je.

Studium slov totiž samo o sobě není schopno přivodit zásadní změnu v člověku, který je studuje. Sosan to vysvětluje následovně: Ti, kdo studují slova, se mohou zdát osvícenými, když hovoří. Když se však dostanou do konkrétní situace, znovu upadnou do zmatku. Studenti súter nenacházejí pravdu sami v sobě, nýbrž pouze v textech, a tak pravda, které rozumějí, nedokáže účinně proměnit jejich bytost zevnitř.

Pokud tedy chce člověk poznat skutečně osvobozující a transformující sílu pravdy, je třeba, aby přešel od studia súter (kjo) k meditaci (son). Kjo umožňuje adeptovi Buddhovy stezky k probuzení základní pochopení pravdy, a ta je pak přímo prožita během zenové meditace. (Sosan poznamenává, že jen ti nejmoudřejší si mohou dovolit meditaci, aniž by předtím studovali sútry.) Princip odložit kjo a vstoupit do son (kor. sagjo ipson) dodržují korejští mniši dodnes. Studium buddhistických písem, které se v určitém období jeho duchovního růstu požaduje na každém mnichovi, se považuje za pouhý předstupeň meditace a zenoví mistři se těší neporovnatelně vyšší autoritě než učitelé vykládající sútry.

Sosan ve svém Zrcadle zenu zdůrazňuje, že každý člověk má dostatečné schopnosti k tomu, aby dosáhl probuzení osvobození. Člověk velkých duchovních schopností může dosáhnout náhlého probuzení svou vlastní silou, zatímco člověk menších duchovních schopností k probuzení dospěje pomaleji a za pomoci někoho jiného. Těm pomalejším Sosan doporučuje recitaci manter či Buddhova jména. Svou knihu uzavírá těmito slovy: Posvátné světlo není kalné. Září nám odedávna na Cestu. Kdo chce vstoupit touto branou, ten by neměl ulpívat na intelektuálním porozumění.

Pozoruhodná je rovněž Sosanova poezie. Celkem sedmnáct Sosanových básní bylo zahrnuto do antologie básní sonsi korejských zenových mistrů Prázdné hory jsou plné větru a deště (DharmaGaia 2002) a rovněž do výboru z básní hansi, klasické korejské poezie psané čínsky, Déšť v horách rozeznívá bambusy (DharmaGaia 2005).

Ivana M. Gruberová