Šántidéva žil někde v letech 686-763 a patří k posledním z velkých filosofů a básníků indického buddhismu v období jeho plné zralosti. Tibetská tantrická tradice ho považuje za jednoho z největších siddhů. Pocházel z lokální královské rodiny v západní Indii. Po smrti svého otce měl převzít království, raději však odešel do bezdomoví. Meditoval v lesích několik let a pak se stal studentem největší indické buddhistické university, Nálandy ve východní Indii. Zde sepsal Souhrn nauky (Šikšásamuččaja) a Uvedení na cestu k probuzení (Bódhičarjávatára), oba veledůležité texty o teorii a praxi mahájánového buddhismu. O popularitě Bódhičarjávatáry svědčí mj. i desítky komentářů a citací textu slavných indických a tibetských mistrů mahájány.

Šántidévova doba byla poznamenána na jedné straně rozpory mezi přívrženci rozdílných nauk buddhismu (hlavně diskusí mezi zastánci mádhjamiky a čittamátraty), na straně druhé kontroversí mezi buddhismem a hinduismem. Co se týče duchovní praxe, Indie v době Šántidévy byla na vrcholu trendu, směřujícího od analytického myšlení k víře (bhakti). Tento posun byl doprovázen rozkvětem tantrismu, jenž nade vše ostatní vyzdvihoval subjektivní faktor realizace. Rovněž v díle Šántidévy, dítěte své doby, se odráží pozadí situace, v níž se duchovní civilizace Indie nacházela: spojuje ostrou logiku s vírou, která hory přenáší, i skromnost, jež tuto víru doprovází, s nezměřitelnými výškami osobní zkušenosti z meditační praxe.