Dalajlama a Otec Laurence o vzkříšení

Tady je ukázka v podobě kapitoly Vzkříšení z knihy Dobré srdce. Jedná se o záznam semináře z roku 1994, který pořádalo Světové společenství pro křesťanskou meditaci, na němž dalajlama z buddhistického hlediska komentoval vybrané pasáže ze čtyř křesťanských evangelií.

Vzkříšení

A tak se ti učedníci vrátili zpět. Marie ale zůstala venku u hrobu a plakala. V pláči se naklonila do hrobu a na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, uviděla sedět dva anděly v bílém rouchu, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Zeptali se jí: „Proč pláčeš, ženo?“ „Vzali mého Pána a nevím, kam ho dali,“ odpověděla. Po těch slovech se obrátila a uviděla tam stát Ježíše (nevěděla ale, že je to on). „Proč pláčeš, ženo?“ zeptal se jí Ježíš. „Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Pane, jestli jsi ho odnesl ty, řekni mi, kam jsi ho dal, a já si ho vezmu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala: „Raboni!“ (což znamená Učiteli). „Nedrž mě,“ řekl jí Ježíš. „Ještě jsem nevystoupil ke svému Otci. Jdi ale k mým bratrům a řekni jim: ,Vystupuji ke svému Otci a k vašemu Otci, ke svému Bohu a k vašemu Bohu.‘“ Marie Magdaléna pak šla a zvěstovala učedníkům, že viděla Pána a že jí řekl tyto věci.

(Jan 20:10–18)

Tato pasáž se ideálně hodí jako téma pro ukončení tohoto semináře. Buddhova parinirvána neboli konečná nirvána je pokládána za poslední důležitý čin jeho života a citované verše z Janova evangelia mají zjevně stejný význam.

Pokud před člověkem, jenž věří v reinkarnaci, hovoříte o smrti, mluvíte zároveň o novém zrození. Reinkarnace může nastat pouze tehdy, pokud jí předchází smrt. Již jsme dnes na toto téma krátce hovořili – to, co se zdá být společné většině velkých světových náboženských tradic, je skutečnost, že životy mistrů, kteří je zakládali, demonstrují důležitost toho, že na sebe vzali prožitek utrpení a poznali jeho hodnotu.
V diskusi, kterou jsme vedli dnes v průběhu dne, zmínil otec Laurence, že otec Bede Griffith mluvil o rozdílech mezi fyzickým tělem, jemným tělem a duchovním tělem v souvislosti s Ježíšem. Ježíšovo tělo je před jeho smrtí tělem fyzickým; v průběhu Vzkříšení, před Nanebevstoupením, se jedná o tělo jemné; a po Nanebevstoupení se jedná o tělo duchovní. Mezi buddhisty se vedou rozsáhlé diskuse o různých typech vtělení, jakými jsou tělo jemné, tělo mentální a tělo duchovní. Existuje ale velký rozdíl mezi jemným tělem Ježíšovým a tím, jež je popisováno v buddhistických textech. V buddhistických popisech stupňů jemného odlišení individuálního vtělení se uvádějí úrovně duchovního rozvoje jedince, počínaje stavem jednoduchého bytí a pokračuje až k plnému probuzení, zatímco v případě Ježíše hovoříme o někom, kdo je jedinečný, někom, kdo je Synem Božím. Zmíněný postupný vývoj tu proto neplatí. Ježíš Kristus neprochází sérií duchovních stadií, není to tak?

Otec Laurence: Ne, Vzkříšení není reinkarnací.

Dalajlama: Nemluvíme tu o reinkarnaci. Mluvíme o individuálním adeptovi duchovní cesty. Jak jeho duchovní pokrok pokračuje, dokonce i jeho fyzické vtělení se stává jemnější a jemnější.

Otec Laurence: Ježíš se před svou smrtí ukázal svým učedníkům a světu určitým způsobem; a po své smrti je na světě přítomen způsobem odlišným. Jeho historická přítomnost na světě, například jeho setkání s Marií, je něčím, co musíme přijmout. Adept na duchovní cestě musí zapojit nový druh vnímání, aby rozpoznal novou Ježíšovu přítomnost. V evangeliu čteme o mezistavu mezi jeho smrtí a jeho Vzkříšením a Nanebevstoupením. A způsob, kterým je Ježíš v současnosti přítomen ve světě, se odlišuje od tohoto popisu. Dnes bychom mohli říci, že je přítomen prostřednictvím Ducha svatého.

Dalajlama: V případě buddhismu existují opět různé pohledy na to, jak chápat Buddhovu konečnou nirvánu. Jeden směr myšlení – zvláště to platí pro starou indickou školu vaibhášika – tkví v tom, že Buddhova nirvána je závěrem jeho existence. Stejně jako bylo jeho narození historickým faktem, byla jím i jeho smrt: Buddhův život tak začal a skončil. Konečná nirvána je vnímána jako poslední vy- šlehnutí plamene. Když udusíte plamen, je to jeho konec; zbude jen totální nicota. Dokonce i pokračování Buddhova vědomí ustane. Stoupenci vaibhášiky jsou udržovateli tohoto vědomí. Ačkoli je bez počátku, má konec. Může přestat existovat.
Je-li tomu opravdu tak, vyvolává to otázku, jaký smysl má pro Buddhovy stoupence, aby jej uctívali a modlili se k němu? Co z toho mají? Jaký smysl má dělat něco takového, když Buddha už neexistuje? Dotyčná škola uvádí, že Buddha dosáhl plného probuzení v důsledku nahromadění zásluh a zdokonalování své mysli v průběhů nesčetných eónů. V tomto čase Buddha rozvíjel a kultivoval velmi mocný altruistický záměr být ku prospěchu a užitku všem. Síla této energie a pravdy přetrvává. A právě tato síla pomáhá a posiluje toho, kdo Buddhu uctívá. Ať je to jakkoli, co se historické osoby jménem Buddha týče, byl to skutečný konec.
To ovšem není stanovisko mnoha jiných buddhistických škol, včetně buddhismu tibetského. Podle tibetské buddhistické tradice by mělo být buddhovství neboli plné probuzení spíše chápáno v kontextu doktríny trikáji, trojího vtělení. Z tohoto hlediska byl Buddha Šákjamuni historickou postavou – žil v určitém čase a určitém prostoru, v určitém kontextu, v určitém prostředí – a jeho konečná nirvána v Kušinagaře byla historickou skutečností. Ale Buddhovo vědomí a tok jeho mysli pokračovaly a jsou trvale přítomné. Buddha v emanační formě lidské bytosti možná odešel navždy, ale je neustále přítomen ve formě známé jako sambhógakája, stav dokonalé bdělosti mysli. A neustále emanuje a projevuje se v různých formách, jež jsou těmi nejvhodnějšími a nejprospěšnějšími pro jiné cítící bytosti. Z tohoto hlediska, přestože Buddha Šákjamuni jako historická postava přestal existovat, je zde neustále přítomen. Z úhlu pohledu této tradice je vědomí z hlediska kontinuity zároveň bez počátku i bez konce.
Pro praktikujícího buddhistu má konečná Buddhova nirvána velmi symbolický význam, protože poslední Buddhova slova se týkala doktríny nestálosti a pomíjivé povahy všech věcí. Prohlásil, že všechny věci a události jsou pomíjivé, nestálé a nepřetrvávají. Dále uvedl, že tělo plně probuzené bytosti, tj. buddhy neboli tathágaty, je taktéž nestálé a podléhá stejným zákonům. S těmito slovy na rtech odešel navždy. Takže pro praktikujícího buddhistu Buddhova konečná nirvána, historická skutečnost jeho smrti, posiluje význam cvičení na téma nestálosti.
V evangeliu mě zaujala Ježíšova věta: „Ještě jsem nevystoupil ke svému Otci.“ Zajímalo by mě, jak Nanebevstoupení vykládá křesťanská teologie.

Otec Laurence: V jedné dřívější pasáži Janova evangelia Ježíš říká: „Vím, odkud jsem přišel a kam jdu.“ Popisuje svůj život, své poslání jako návrat ke zdroji, z něhož vzešel. Při mnoha příležitostech uvádí: „Vzešel jsem ze svého Otce…“ Jeho Nanebevzetí je reintegrací plně rozvinutého lidství, jehož zdrojem je jeho Otec, Bůh. V jistém smyslu je Nanebevzetí plnou integrací Ježíšova božství a lidství.

Dalajlama: Buddhisté se domnívají, že existuje zvláštní vztah mezi emanací a silou, jež ji zrodila. Myslí si také, že emanace zaniká, když naplní svůj osud. Existuje názor, že emanace se znovu spojí se svým zdrojem, i když některé emanace mizejí samy o sobě. Například v případě historického Buddhy Šákjamuniho zůstalo jeho tělo po konečné nirváně zjevně všem na očích; Buddhovo tělo bylo spáleno a každý to mohl vidět. Praktikující buddhista by řekl, že Buddhovo vědomí, jeho transcendentní mysl, se vrátila či znovu se spojila se stavem dharmakáji. V některých buddhistických textech najdeme také zmínky ještě o jiném fenoménu – vysoce vyvinutých duchovních bytostech, které byly průkazně schopny vstupovat do různých čirých sfér, aniž opustily svá fyzická těla.

Otec Laurence: Vaše slova jsou nádherným, moudrým a inspirujícím novým způsobem pohledu na to, jak obohatit Nanebevstoupení v křesťanském pojetí. Myslím si, že křesťanské chápání Nanebevstoupení zahrnuje i vesmírnou dimenzi. Ježíš je Vtělením Boha v lidské formě a prostřednictvím Slova Božího, stvoření či vesmíru, začal existovat. Když ale Ježíšova lidská forma zemře, nastává proces, který naznačuje, co se stane s celým vesmírem. Lidská tělesná forma Ježíše se vší svou tělesnou energií a formou se znovu spojí se zdrojem vesmíru, s Bohem. To se nakonec stane i s celým vesmírem. Všechno ve vesmíru vzešlo z Boha, je emanací Boha a opět se s Bohem spojí. Myslím si tedy, že v případě Nanebevstoupení jsme svědky transformace hmoty zpět do svého původního zdroje. Děje se to Ježíšovi v jeho lidské formě – těle, mysli a duchu – ale zároveň je to předzvěst toho, co se stane s celým vesmírem, až nastane čas na konci věků.
Vaše Svatosti, jak se blížíme se k závěrečné fázi našeho semináře, rád bych tu za nás všechny poznamenal, že nám to zabere dva celé životy – ne-li víc – než vstřebáme vše, co jste nám tu tak skvěle předestřel. Rád bych vám tu předložil některé z otázek, jimiž přispěli účastníci semináře individuálně nebo v malých skupinách. Bylo nezbytné trochu je probrat a utřídit podle témat, protože předmět mnohých z nich je stejný. Také jsem měl dojem, že bychom měli začít, stejně jako jsme to udělali na počátku tohoto semináře, zaměřením své pozornosti na lid a národ Tibetu, který představujete a ztělesňujete, a ujistit vás o naší bezvýhradné podpoře vaší snahy o dosažení míru a spravedlnosti.
Jedna z nadnesených otázek se týká ideje posvátného prostoru a svaté země. Vyvolaly ji vaše předchozí poznámky na téma náboženské pouti. Hovořil jste o dobrodiní, jež přináší navštěvování různých svatých míst. Otázka, kterou bychom chtěli položit, zní: Co si myslíte, že určité místo činí posvátným?

Dalajlama: Domnívám se, že určité místo se původně stává posvátným díky moci jedinečné duchovní bytosti, která tam žije. Síla duchovního prozření takového jedince takové místo v jistém smyslu „nabíjí“, dodává mu určitou energii; poté, naopak, může toto místo „nabíjet“ i jedince, kteří jej navštěvují. Zadruhé splňují tato místa ještě další důležitou funkci, zvláště pak ta, jež se pojí s životy mistrů, kteří založili významné duchovní tradice. Když stoupenci určitého náboženství navštěvují tato místa, dostává se jim příležitosti rozjímat hluboce o vzoru, jímž tito dobří mistři byli, a takto inspirováni a motivováni mohou následovat jejich příkladu.

Otec Laurence: Domnívá se Vaše Svatost, že by bylo prospěšné pro lidi různého vyznání konat společné náboženské poutě?

Dalajlama: Jistě. Popravdě řečeno, je to projekt, na kterém právě pracuji. Věřím, že tato společná náboženská praxe přinese velký prospěch všem zúčastněným.

Otec Laurence: Další otázka, která možná do jisté míry vyplývá z té předchozí, se týká křesťanů a buddhistů z jiných tradic – netibetských – v nichž se probudila vnímavost k potřebám Tibeťanů a ke skandálnímu nezájmu Západu o tibetskou otázku. Jak podle vás mohou vám a zájmům tibetského lidu pomoci na duchovní či jiné úrovni křesťané, buddhisté a stoupenci jiných vyznání?
Dalajlama: Protože záležitost svobody Tibetu je těsně spjata se svobodou a popravdě řečeno i se samotným přežitím spirituality v Tibetu, svým významem se dotýká celého světa. Pokud je starobylá tibetská spiritualita schopna přežít tuto hrozbu, domnívám se, že má obrovský potenciál nejen pro dobro Tibe􏰀anů v budoucnosti, ale může zároveň velmi intenzivně přispět i ke kvalitě života lidí v Číně. Z tohoto hlediska sehrávají speciální úlohu adepti jiných duchovních nauk a jiné spirituální tradice – všichni lidé, kteří věří v hodnotu spirituality. Jsem přesvědčen, že mohou sehrát významnou roli v podpoře naší věci.

Otec Laurence: Pro mnohé, pravděpodobně pro valnou většinu z nás tady je naše denní meditační praxe tím nejpraktičtějším prostředkem k tomu, abychom prohloubili své soucítění a pokornou službu takovým záležitostem, jako je tibetská otázka. Velmi by nás všechny inspirovalo a obohatilo, kdybyste nám dodal sílu a poradil nám, jak si zachovat vytrvalost na cestě každodenní meditace. Mnoho lidí žije ve městě a je pro ně velmi těžké meditovat uprostřed problémů mo- derního života. To je důvod, proč vznikla naše Komunita křesťanské meditace – jako zdroj podpory. Pro lidi, kteří nežijí v klášterech – někdy ale i pro ty, kdo v klášterech žijí! – je velmi nesnadné meditovat. Dodejte nám prosím sílu a ukažte nám svůj pohled na to, co je třeba rozvíjet, abychom dokázali svou každodenní meditaci prohloubit a vytrvat v ní.
Dalajlama: Pokud má člověk opravdu hluboký zájem o duchovní růst, bez meditační praxe se neobejde. To je klíčová záležitost! Jenom modlitba či přání tu niternou spirituální proměnu neodstartují. Jedinou cestou rozvoje je trvalé úsilí prostřednictvím meditace! Samozřejmě, na počátku to není snadné. Můžete narazit na potíže nebo ztratíte původní nadšení. Nebo se může stát, že na počátku je toho nadšení příliš – a po pár týdnech či měsících zmizí jak pára nad hrncem. Musíme si vybudovat trvalý, neústupný přístup založený na dlouhodobém, upřímném odevzdání se věci.

Otec Laurence: Které základní postupy nám mohou pomoci, když začneme pochybovat?

Dalajlama: Člověk by měl neustále zvažovat všechna pro a proti meditování a nemeditování. Měl by brát v úvahu prospěšnost, hodnotu a efektivnost meditace na straně jedné a na druhé negativní důsledky toho, když člověk nemedituje. Neustálým srovnáváním těchto dvou protikladů lze opět obnovit původní nadšení. Na světě žije přes pět miliard lidí; obecně vzato, můžeme lidstvo rozdělit do tří kategorií: na věřící a adepty duchovní praxe; na ty, kdo jsou nejen nevěřící, ale přímo protinábožensky založení; a do třetí kategorie spadají ti, kdo nejsou nezbytně duchovně praktikujícími lidmi, ale necítí k náboženství žádný zvláštní odpor, tedy lidé ve stavu lhostejnosti. Přesto lidé všech těchto tří kategorií jsou si v základě rovni v tom, že všichni mají přirozený pud a touhu být šťastní a překonat utrpení.
Pokud má duchovní adept či věřící člověk potřebu konfrontace, neměl by se srovnávat s lidmi ze třetí skupiny. Měl by se naopak porovnávat s jedinci z druhé kategorie, lidmi protináboženského založení – s těmi, kdo nejen nevěří, ale myslí si, že náboženství je bezpředmětná a falešná záležitost. Měli byste svůj život porovnávat s tím, jak žijí lidé z druhé kategorie a pozorovat, čí život odráží více spokojenosti a štěstí. Jistě, z určitého pohledu mohou lidé, kteří udělají cokoli, aby dosáhli svého cíle, působit jako úspěšnější. Ovšem v dlouhodobé perspektivě by člověk měl poměřovat úspěšnost svého životního stylu kvalitou dotyčného života a klidu mysli toho kterého jednotlivce. Život zbavený duchovního rozměru ponechává méně prostoru pro vnitřní mír. Podívejte se na politické představitele bývalého Sovětského svazu a Číny. Jistě, v obou přípa- dech toužili po štěstí stejně jako my všichni tady! Ovšem každý k tomu používá odlišné metody a podle metody těchto představitelů je náboženská víra jedem. Existuje ale jiná kategorie lidí, těch, kteří také touží po štěstí, ale jako metodu si zvolili náboženství. To jsou skuteční adepti duchovní praxe – ne ti, kdo pouze prohlašují, že jsou věřícími a věnují se náboženské praxi, ale ve skutečnosti náboženství v jejich životech nesehrává významnou roli. Když srovnáme tyto dvě kategorie, bezpochyby zjistíme, že život skutečně věřícího je naplněn větší mírou štěstí, vnitřního míru a klidu. A jsem si dokonce jist, že i ve společnosti jako celku takoví lidé získají větší důvěru a respekt.
Budou-li se vaše myšlenky ubírat tímto směrem, zjistíte, jak významné je začlenění náboženské víry a jisté formy spirituality do va- šeho života. Srovnání tohoto přístupu s tím, jak žijí ostatní, můžete použít k posílení vlastního přesvědčení. Pomáhá také čas od času poměřit své vlastní zážitky s tím, co se píše v náboženských textech. Takto, postupně a zvolna, můžete časem být s to nahlédnout hlubší význam spirituality. Čím větší bude vaše přesvědčení, tím větší bude váš zápal pro věc a zároveň také síla „postupovat vpřed“.

Tak by to mělo vypadat, ale v reálném životě jsme naneštěstí svědky přímého opaku. Pokud máte neodolatelnou touhu nebo přání něco získat, vaše snaha získat to bude samozřejmě mnohem silnější. Například u politiků, kteří jsou závislí na svém zvolení, se často zdá, že jsou schopni obětovat takřka cokoli, aby tohoto cíle dosáhli. Vydávají se v rámci volební kampaně na propagační turné, zastavují se v jednom městě za druhým a už v průběhu kampaně můžete pozorovat, jak viditelně stárnou! Taková je jejich oddanost věci. Podobné zanícení pro věc projevují i někteří byznysmeni, jejichž jediným cílem je vydělávání peněz a zisk. Jejich motivace je tak silná, že jsou ochotni dát cokoli, aby svého cíle dosáhli. Tak by to mělo vypadat i v případě adeptů duchovní cesty, ale z jakéhosi důvodu se nedaří potkávat takové jedince, kteří by byli takto oddaní dosažení svého cíle! Rád bych tu naznačil, že čím viditelnější je cíl, jehož chcete do- sáhnout, a čím větší je vaše úsilí o jeho dosažení, tím větší bude vaše motivace na cestě.
Důležité je hned od samého počátku pochopit, že duchovní vývoj není snadnou záležitostí; chce to čas. Pokud hned na začátku člověk propadne silné touze dosáhnout radikální transformace v krátkém časovém úseku, je to jisté znamení potenciálního selhání! Je proto důležité se duševně připravit na to, že tento vývoj bude trvat dlouho.

Otec Laurence: Můžete nám říct, jak dlouho?

Dalajlama: Pokud vám dám buddhistickou odpověď na tuto otázku, mluvíme tu o nesčetných eónech. A když přemýšlíte v těchto dimenzích, měsíce a roky neznamenají nic. Krátký lidský život neznamená nic! Stovka let – nic! Když přemýšlíte v dimenzích mnoha eónů, účinně to pomáhá vytvořit si silnou motivaci. Ale o to tu nejde. To hlavní je, jak být dobrým člověkem v průběhu svého života.

Otec Laurence: My křesťané věříme, že Duch svatý působí nejen na křesťany, ale prostupuje celé lidstvo a nachází se všude, kde lidé hledají pravdu. Mnoho lidí se mnou bude pravděpodobně souhlasit, že Duch svatý spolupůsobí i ve způsobu, jímž jste vy a mnoho dalších mnichů i tibetských laiků představili moudrost Tibetu západnímu světu a přitom jste byli příklady soucítění, schopnosti odpouštět a velkorysosti za cenu velkých osobních obětí a utrpení. Myslím si, že návštěvy Vaší Svatosti v této a jiných zemích Západu jsou velkým darem pro křesťanský svět. Umožňujete lidem ze Západu, kteří ztratili svůj duchovní zápal a motivaci k duchovní cestě, chápat náboženství v novém světle a novým způsobem. Zajímalo by mě, jestli nám můžete pomoci porozumět tomu, jak je možné, že jsme v mo- derním světě – ačkoli máme více volnosti, více času, jsme zdravější, máme lepší životní podmínky, více blahobytu než kdykoli předtím – ztratili smysl pro opravdovou víru a duchovní praxi?

Dalajlama: Jako odpověď na tuto otázku bych vám rád vyprávěl jeden příběh. Byli dva mniši – učitel a jeho žák. Jednoho dne učitel, aby žákovi dodal trochu motivace, navrhl: „Jednou si určitě vyrazíme ven a uděláme si piknik.“ Za pár dnů na svá slova zapomněl. Po nějaké době student svému učiteli připomněl jeho slib týkající se pikniku. Ten ale odpověděl, že je zaneprázdněný a nějakou dobu nikam jít nemůže. Uplynulo hodně času; piknik nikde. Student znovu připomněl starý plán: „Kdy už půjdeme na ten věhlasný piknik?“ A učitel odpověděl: „Teď ne. Mám příliš mnoho práce.“ Jednoho dne student sledoval, jak vynášejí z budovy mrtvé tělo, a učitel se jej optal: „Co se to děje?“ A žák odpověděl: „Ten ubohý člověk jde na piknik!“
Pointou příběhu je, že pokud si neuděláte konkrétní čas na něco, co jste rozhodnuti udělat, vždycky se najdou nějaké jiné povinnosti a vždycky budete mít příliš mnoho jiné práce.

Otec Laurence: Rád bych teď, Vaše Svatosti, pronesl několik slov na závěr semináře a poté bych rád požádal sestru Eileen O’Heaovou, aby jménem všech účastníků pronesla svůj projev plný uznání. Ze všeho nejdříve bych z hloubi své duše – která je pro nás všechny takovou záhadou – rád poděkoval vám. Vím ale, že je to právě tato hloubka, z níž vyjadřujeme vděčnost za to, co jste tu umožnil a čím jste nás obdařil. V průběhu posledních dní mi začalo docházet, že to, čeho se tu účastníme, je historická událost, která se uskutečnila především díky vaší odvaze a vaší pozoruhodné otevřenosti. Byl jste velmi laskavý, že jste nám věnoval tolik času ze svého nabitého programu a že jste měl tu odvahu věnovat se výkladu textů, s nimiž nejste důvěrně obeznámen.
Když jsme naslouchali tomu, jak vykládáte naše Písmo svaté, ohromilo mě, jak vám intuitivní moudrost a smysl pro pravdu, vycvičené buddhismem, umožnily velmi hluboce a velmi jasně nahlédnout do mnoha pravd našeho Písma a vyložit nám je novým způsobem. Také jsem nabyl dojmu, že taková věc byla možná proto, že jsme vám svěřili něco, co je pro nás velmi vzácné a posvátné. Naše důvěra se nám vrátila několikanásobně, protože jste s tím, co je pro nás vzácné a posvátné, zacházel s vážností, se smyslem pro posvátno a s nejhlubší úctou. A za to vám taktéž z hloubi srdce děkujeme.
Domnívám se také, že pro mě – a nás všechny tady – byl způsob vašeho výkladu praktickým cvičením v rozvíjení nenásilí. Uměl bych si představit, že byste mohl s těmito texty zacházet poměrně drsně. (A že byste měl tu sílu to udělat!) Namísto toho jste s obdivuhodnou citlivostí využil svůj dar moudrosti, vhledu, inteligence a duchovní síly. To je lekce v nenásilí, kterou budeme chránit jako poklad. Jak jsme postupovali různými texty z evangelia a dnešní odpoledne jsme zakončili Vzkříšením, základním tajemstvím naší víry, jasně jsem cítil, že užíváte jazyk, myšlení a představy, které propoju- jí naše kultury a přivedly nás až k hraničním možnostem jazyka. Zvolna uzavíráme náš seminář a připravujeme se na mezináboženskou slavnost, čímž přecházíme k jiným formám vyjadřování – písni, hudbě a tanci stejně jako ke slovu –, a to nás přenese do jiného rozměru pravdy. Ale vaše mistrovské vládnutí myšlenkou a jazykem nás, jak už jsem řekl, dovedlo na samu hranici. Nemyslím si, že to je konec našeho bádání. Doufám a modlím se, aby Vaše Svatost byla tak spokojena, že bude chtít v této konverzaci pokračovat.
Chci vám poděkovat nejen jménem našeho Světového společenství pro křesťanskou meditaci, ale také jménem církve a řádu. Jsem přesvědčen, že tento seminář ukazuje, že je možné, aby různé náboženské tradice vstupovaly do intenzivního dialogu. Aby neulpívaly jen na povrchních podobnostech, ale aby společně hledaly pravdu. Můžeme se nacházet na paralelních stezkách, ale duch je duchem jednoty. Nám křesťanům se dostává povzbuzení, abychom porozuměli své úloze služebníků. Ježíš sám sebe v evangeliu popisuje ne jako pána a vládce, ale jako služebníka. Říká: „Přišel jsem mezi vás, abych sloužil.“ V minulosti na to mnoho následovníků Ježíše zapomnělo. Mnoho křesťanů i sama církev v mnoha historických obdobích usilovaly o dočasnou politickou či náboženskou moc nad ostatními lidmi prostřednictvím imperialismu či jiných forem autoritářské vlády. Jako lidské bytosti uznáváme hříšnost takových činů. Vy jste nám ale také pomohl porozumět významu pokory, úloze křesťanů a zvláště pak naší roli jako žáků a služebníků. Takto posíle- ni se znovu vrhneme do trvalé práce ve prospěch svornosti různých náboženství.
Na závěr bych také rád poděkoval mnoha lidem, kteří pomáhali učinit z našeho semináře tak obohacující záležitost – pořadatelům, filmovému štábu a zvláště pak našemu koordinátorovi Clemovi Sauvému, který přijel z Kanady před osmi týdny a začal pro nás pracovat. Jako poslednímu, rozhodně však ne významem, bych chtěl vyjádřit vděčnost Thubtän Džimpovi, vašemu tlumočníkovi.
A teď bych rád požádal o několik slov sestru Eileen.

Sestra Eileen: Vaše Svatosti, nevím, jestli mohu ještě nějak obohatit to, co tu řekl otec Laurence, ale jako představitelka určité skupiny lidí zde v sále bych ráda uvedla, že nedokážeme dostatečně vyjádřit svou vděčnost. Podělil jste se s námi o moudrost vaší kultury a tradice způsobem, který nám pomáhá rozpoznávat, jak vypadá skutečná jasnost a čistota mysli. A přitom, jak rozpoznáváme tyto hodnoty, probouzí se v nás touha snažit se o to samé. Učil jste nás nejen prostřednictvím svých slov, ale také svou přítomností, láskou, již vyzařujete, a svým soucítěním. To slovo už pro mě nikdy nebude znamenat totéž, co předtím! Cítím, že v mém případě – a předpokládám, že je tomu stejně u mnoha dalších zde přítomných – se můj život v důsledku tohoto setkání změnil.
Říkáme, že Písmo svaté je živé Slovo Boží. Někdy se na ně třeba díváme a mnoho pro nás neznamená. Zdá se nám, že je to pořád ten samý starý příběh. Milost Ducha svatého je tím, co nám v takové chvíli ukazuje cestu. Pokud vytrváme, slova opět ožijí a nabývají hlubšího a hlubšího významu. Když jsem naslouchala, jak předčítáte z Písma, zjistila jsem, že Ježíšova slova pro mne mají stále hlubší a hlubší smysl, a myslím, že podobně tomu bylo u všech přítomných. Je mi opravdu líto, že vám nemůžeme vrátit váš kompliment sdílením vašich posvátných textů tak, jako jste vy s námi sdílel ten náš. Byla bych také ráda, abyste věděl – a slyšela jsem tu tento názor z mnoha různých úst – že prožíváme velkou bolest při myšlence na zvěrstva páchaná na vašem lidu. Já osobně pociťuji jako občanka Spojených států pocit velikého zahanbení, že vám naše vláda není schopna pomoci. Ujišťuji vás, že můj hlas už nadále nebude v tomto ohledu mlčet.
Kdosi prohlásil, že tato konference byla velkou hostinou a že jíme proto, abychom žili. Domnívám se, že díky našemu setkání s vámi budeme všichni žít lépe. Nevím, jestli se ještě někdy setkáme či zda budu ještě někdy mít to privilegium být vám tak nablízku jako za posledních pár dní. Věřím ale, že v naší duchovní praxi, v tom místě, kde se setkáváme v modlitbě a meditaci, jsme stále spolu. Odjedeme odsud, rozdělíme se, ale již provždy se budeme setkávat ve společenství ducha.
A tak vám, Vaše Svatosti, z celého srdce děkuji, že jste tu byl. Budu se nyní modlit i za vás, přeji vám vše dobré, za nás za všechny vám děkuji a žehnám všemu, co se chystáte v budoucnosti udělat. Chtěla bych svou řeč uzavřít citátem Thomase Mertona: „Ve středu našeho bytí je sídlo čirého světla, místo nedotčené hříchem či iluzí.“ Děkuji vám za to, že jste nám prostřednictvím tohoto setkání umožnil spatřit toto místo čirého světla ve vás.

Dalajlama: Rád bych vyjádřil svou radost z toho, že jsem měl možnost s vámi strávit těchto několik nádherných dní. Rád bych také tuto příležitost využil k tomu, abych vyjádřil hlubokou vděčnost za všechny projevy zájmu a sympatií, za podporu mého díla, mé vlasti a mého lidu, jimiž jsem byl zahrnut. Tyto city vycházely z hloubi srdce, přímo a bez překážky. Způsobily mi hlubokou radost i hluboké dojetí zároveň. Děkuji vám.

Rád bych tu také vyjádřil hluboký obdiv k vám všem, kdo jste navštěvovali předčítání a diskuse. Ačkoli to, co jsem říkal, bylo velmi „útržkovité“ a značně improvizované, povšiml jsem si, kolik pozornosti a koncentrace jste všichni projevovali. Byl jsem tím skutečně dojat. Takže pokud vám těchto několik dní přinese v životě alespoň malý užitek jako důsledek toho, co tu bylo řečeno, či toho, že jste se zúčastnili tohoto semináře, budu spokojený. Moje výzva k vám všem je následující: vynasnažte se prosím ze všech sil učinit svůj vzácný lidský život natolik smysluplným, jak je to jen možné.