Našli jsme skvělou recenzi na knihu Kouzlo smyslů od Svatavy Antošové v časopise Tvar, kterou bychom s Vámi rádi sdíleli a doporučili tuto knihu všemi smysly…
Vyladit se na řeč země
Odkdy považujeme přírodní fenomény (hory, řeky, větry apod.) za neživé a bezduché? Proč jsme svou pradávnou sounáležitost s nimi, jakož i se zvířaty a rostlinami tak snadno zpřetrhali? Kam až nás antropocentrismus dovedl? A zachráníme se vyprávěním příběhů? To jsou jen čtyři základní otázky z mnoha dalších, nad kterými se zamýšlí americký filosof, ekolog a antropolog David Abram ve své knize Kouzlo smyslů s podtitulem Vnímání a jazyk ve více než lidském světě z roku 1996, jež vyšla česky v pražském nakladatelství DharmaGaia v překladu Michaely Melechovské a Jiřího Zemánka.
Každému, kdo jste v kterékoli fázi života pocítili potřebu toulat se přírodou – a nemusela být zrovna exotická a tisíce kilometrů vzdálená – a našli jste k tomu odvahu, bude Abramova kniha připadat důvěrně známá. A pokud jste na svých osamělých toulkách byli skutečně vnímaví, pak jste museli stejně jako on přijít na dvě věci – za prvé: Neexistuje žádná neživá příroda, neboť například i kámen k vám může promlouvat, jste-li schopni mu naslouchat. A za druhé: Jen velmi málo z toho, co jste v přímém tělesném kontaktu s přírodou (zde nazývanou,,více než lidský svět”) zažili a snad i pochopili, lze pouhým lidským jazykem zachytit či vypovědět. David Abram, ač si je této nedostatečnosti vědom, se o to ve své knize přesto pokouší. Inu, jak jinak nabyté poznatky zpřístupnit a předat alespoň v hrubých obrysech ostatním?
Nicméně s disproporcí mezi pojmovým vysvětlováním zakoušeného světa a naší aktivní participací v něm pracoval už fenomenolog moravského původu Edmund Husserl (1859-1938) a po něm jeho francouzský pokračovatel Maurice Merleau-Ponty (1908-1961), který vnesením jazyka, vyhýbajícího se abstraktním pojmům a vtažením do smyslových hloubek žitého světa Husserlovu filosofii ještě zradikalizoval. K oběma Abram odkazuje a v souladu s Husserlovými názory píše: „Ve svém úsilí o získání definitivního plánu světa se vědy strašně odcizily naší bezprostřední lidské zkušenosti. Jejich četná specializovaná a technická pojednání ztratila jakoukoli zřejmou relevanci ke smyslovému světu našich běžných zájmů. Následné zchudnutí jazyka, ztráta společného diskursu, vyladěného na kvalitativní nuance živé zkušenosti, směřovaly, jak to Husserl cítil, ke zřetelné krizi evropské civilizace. Tím, že západní vědy (i technologie, které je provázejí) stále víc zapomínaly na kvalitami oplývající prožívaný svět, na němž závisí jejich význam a existence, začaly zkušenostní svět slepě obcházet – a dokonce ve své pomýlenosti hrozit, že přirozený svět zcela vyhladí.”
Alfabetické odcizení
Pátrání po příčině či osudném okamžiku, kdy se člověk vydělil z celistvosti světa a postavil se nad něj, přivedlo řadu historiků a filosofů k závěru, že za to může jak řecká filosofická tradice (Sokrates, Platon), tak tradice židovsko-křesťanská a její jinosvětský Bůh, který lidem přikázal: „Plod’te a množte se, zaplňte Zemi a opanujte ji; a vládněte rybám v moři, ptákům na obloze a všem živým tvorům, kteří lezou po zemi.” Ačkoliv se tyto dvě tradice v mnohém lišily, jednu věc, jež byla pro lhostejný a pohrdavý postoj naší civilizace k přírodě zcela zásadní, však měly společnou – fonetické písmo. Zatímco písmo piktografické (Egypt), ideografické (Čína, Mezopotámie) či rébusové (Střední Amerika, Blízký východ) mělo ještě přímý vztah k onomu „více než lidskému světu” a bylo v podstatě jeho zobrazováním, písmo fonetické už bylo přepisem zvuku promlouvajícího lidského hlasu. Tento přepis plně rozvinuli kolem roku 1500 př. n. 1. semitští písaři. Tak vznikla první abeceda (alefbet) o dvaadvaceti znacích, kterou postupně přebírali Hebrejci, Féničané, Aramejci, Řekové i Římané. A právě v Řecku, jak píše Abram, „následnou transformací semitské alefbet do řecké »alfabety« dospívá toto progresivní abstrahování lingvistického významu od okolního přirozeného světa určitého dovršení.” Jinými slovy – písmo se přestalo vztahovat ke smyslové skutečnosti.
Tento posun či spíše odklon od vnímání přírody jakožto nositelky předzvěstí a znamení, jak ji známe ještě z Homérových balad, pak dokladuje památný Sokratův výrok v Platonově Faidrovi: „Jsem totiž člověk milovný učení a tu mě krajiny a stromy nechtějí ničemu učit, kdežto lidé v městě ano.” A tak přestože semitská alefbet v Řecku dlouho narážela na odpor vysoce rozvinuté orální kultury, v níž byli elitou především recitátoři a rapsódové (Iliada a Odyssea jsou od 30. let minulého století považovány na základě výzkumů harvardských filologů Milmana Parryho a Alberta Lorda za alfabetické přepisy ústně zpívaných písní” a David Abram v této souvislosti označuje Homéra dokonce za „výmluvného rapového umělce”), přibližně od 4. století př. n. 1. se alfabetická gramotnost stává nepřehlédnutelnou kolektivní realitou. Když se později dostaly prostřednictvím migrace, výbojů, válek či objevitelských cest do nečekaného kontaktu s fonetickým písmem jiné kultury, začali jejich členové, spatřivše Evropana číst knihu, nazývat popsané pa- píry mluvícími listy”. Důsledky tohoto alfabetického odcizení přírodě a získání moci nad ní lze pak velmi názorně demonstrovat na dobytí Mexika španělskými conquistadory v čele s Hernánem Cortésem (1485-1547), který s pouhými několika stovkami bojovníků dokázal porazit Montezumu, velícího několika stovkám tisíců (sic!) mužů. Ukázalo se totiž, že kultura obrázkového písma, která se vnímá v bezprostřední komunikaci s okolním oduševnělým, více než lidským prostředím a také se mu ze všeho zodpovídá, není schopna čelit expanzi kultury, která se zodpovídá jen sama sobě. „Aztékové nebyli schopni používat svá mluvená slova nebo zapsaná písmena k tomu, aby zatajili své skutečné úmysly, jelikož tyto znaky náležely stejně tak světu kolem nich, jako patřily jim. Zacházet se znaky falešně by pro Atéky znamenalo jít proti řádu přírody, proti řeči či logu oduševnělého světa, do něhož byla ponořena řeč jejich vlastního kmene. Španělé si však žádná taková omezení nepřipouštějí. Ovládáni alfabetickým systémem písma zakoušejí sami sebe nikoli v komunikaci se smyslovými podobami světa, ale výhradně v rovině komunikace jednoho s druhým,” píše Abram. Zjednodušeně řečeno: Aztékové se nedokázali chovat falešně a lhát v přítomnosti slunce, měsíce a lesa, kdežto španělští dobyvatelé s tím neměli nejmenší problém.
Zamilovat se ven
Co z toho tedy vyplývá? Že jsme kulturou sebestřednosti a nadřa-zenosti nad vším ostat-ním a že náš jazyk není ničím víc než jen přemírou slov, mnohdy prázdných a falešných? A pokud ano, koho to kromě ekofilosofů, jako je David Abram, vlastně trápí? Snad ještě některé básníky – jako například švédského nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 2011 Tomase Tranströmera, jehož verše uvozují jednu z kapitol v Abramově knize: Znaven všemi, kdo přicházejí se slovy, se slovy, nikoli však s řečí,/ odešel jsem na zasněžený ostrov. / Divoké nemá slov./ Nepopsané stránky se prostírají všemi směry! Potkávám otisky jeleních kopyt ve sněhu./ Řeč, ne však slova. Co tedy se slovy, potažmo s alfabetickým písmem, jehož užívání na sebe váže veškerou naši pozornost a zabraňuje nám vnímat svět v jeho celi- stvosti a participovat na něm svými smysly, což jsme ještě relativně nedávno uměli? Co je potřeba udělat, abychom alespoň minimalizovali fascinaci sebou sa- mými? Vzdát se abecedy? Na tuto otázku odpověděl David Abram v rozhovoru pro Literární noviny č. 23/2013 (str. 4-5) takto: “Jsem spisovatel a miluju čtení, takže netvrdím, že psaní je špatné, snažím se jen upozornit, že alfabeta je magická, že jde o nesmírně mocnou technologii, a pokud nerozpoznáme, jak mocná může být, pak máme tendenci upadnout pod její čarovnou moc a být zakleti v hláskách. Pokud rozpoznáme, že nejde o neutrální technologii, ale o magii, které nemůžeme porozumět pouze racionálně, pak ji můžeme používat mnohem opatrněji.” Dokážeme to? Dokážeme se z našeho „zakletí v hláskách” alespoň částečně osvobodit a znovu v sobě oživit animistickou (živočišnou, smyslovou) účast na okolním světě, přesněji na oduševnělé zemi? Jistě, několik osamělých jedinců toho schopno je, ale je toho schopna i naše civilizace, která se nijak nerozpakuje hromadně přesídlovat zbylé domorodé (orální a animistické) kultury například z důvodu komerčního vytěžování jejich lesů a říkat tomu „pokrok”? Neměli bychom tomu říkat spíše ,,kulturní genocida”? Vždyť pro tyto kultury, jak píše Abram, je lokální země skutečným lůnem, z něhož se rodí význam jejich řeči; přinutit je opustit jejich původní prostředí (ať už z ja-kýchkoli politických či ekonomických důvodů) znamená zbavit je řeči – neboli zbavit jejich řeč významu -, vypudit je ze samých základů jejich soudržnosti. To zcela jednoduše znamená vyhnat je z jejich vlastní mysli.” Tuto silnou spřízněnost mezi jazykem a krajinou dokládá i svědectví amerického básníka Garyho Snydera z roku 1981, kdy na korbě náklaďáku cestoval napříč centrální australskou pouští v doprovodu domorodce z kmene Pintupi. Tento domorodec, doslova „prosáknut” propojením krajiny a vyprávěných příběhů (patřil k orální kultuře), celou cestu překotně mluvil, neboť ke každé hoře či proláklině, které míjeli, se vázal určitý příběh. Nějakou dobu Snyderovi trvalo, než pochopil překotnost domorodcova mluvení – jeli totiž příliš rychle. Příběhy, které krajina v jeho paměti vyvolávala, však byly určeny k vyprávění za chůze. Kdyby tedy šli stejnými místy pěšky, trvalo by jeho vyprávění několik dní. A právě v návratu k vyprávění příběhů vidí Abram pro lidstvo šanci obnovit znovu vztah s krajinou, v níž se odehrály. Proplétání pozemského místa s pamětí jazyka, kdy si uvědomujeme, že naše řeč je jen částí rozsáhlejší promluvy oduševnělé země, považuje totiž „za spontánní sklon lidského organismu – sklon, který byl alfabetickým písmem radikálně přetvořen, ne-li přímo vyhlazen”. Opravdu tuto šanci ještě máme, anebo je na místě spíše skepse, že se už nedokážeme rozpomenout na to, kým jsme kdysi byli? Abram věří, že lidí, kteří si uvědomují nutnost obnovení solidarity s ostatními cítícími tvory, jež obývají a utvářejí naše prostředí, bude přibývat, protože jinak nás nečeká nic jiného než společné vyhynutí. A odkazuje na amerického básníka Robinsona Jefferse, jenž tuto sdílenou citlivost lidí označoval slovy „zamilovat se ven”, tedy do světa kolem sebe. Takoví lidé pak podle Abrama odmítají spojit svůj život s honbou za blahobytem v globální ekonomice a soustředí se naopak na skromný život v malých a soběstačných regionálních společenstvích, v nichž jediných je návrat ke znovusjednocení se smyslovou přítomností možný. I tady je však namístě opatrnost, neboť už nyní je těžké odlišit, co je skutečný regionalismus a co pouhá reklama a rafinovaný marketing (viz například tzv. farmářské trhy). Nicméně nutnosti tohoto sjednocení si byli vě- domi už dávno před Abramem zejména básníci. A tak dejme na závěr slovo jed- nomu z nich: Ach, nebýt odděleni,/nebýt byť sebetenčí stěnou/vyloučeni ze zákona hvězd. /Neboť co je nitro, /ne-li vysoké nebe,/pro- tkané letem ptáků a hluboké, / s větry, jež se navracejí domů? (R. M. Rilke)
Svatava Antošová
časopis Tvar 14/13/15
David Abram (nar. 1957), studoval fenomenologii vnímání, přírodní historii a ekologii, působil jako domácí, pouliční i trikový kouzelník, učil se u domorodých čarodějů a šamanů, žil mezi indiánskými kulturami severozápadního pobřeží a pouštních oblastí jihovýchodu USA. V roce 1984 napsal slavný esej Perceptuální důsledky Gaie, v němž se zamýšlí nad vědeckou hypotézou Gaia geochemika Jamese Lovelocka. Od 90. let se vě- noval zkoumání vlivu jazyka a písma na lidské smysly a vnímání přírody, což později shrnul v disertační práci Nepochopi- telná země, za kterou získal doktorát z filosofie na State University of New York ve Stony Brook. Je kreativním ředitelem Alliance for Wild Ethics (Aliance pro etiku divokého) a kromě Kouzla smyslů vyšla v češtině antologie jeho textů Procitnutí do živé země (O. P. S., Nymburk 2008).
