Článek pro časopis Respekt (9.10.2000) o českém buddhismu 90. let
Indická nauka zasáhla nejvíce ateistický národ Evropy
Malá místnost v patře starého domu v průchodu mezi Michalskou a Jilskou ulicí v Praze praská ve švech. Je pondělí večer a okolo čtyřiceti mladých lidí naslouchá pod dohledem sochy zlatého Buddhy pravidelné přednášce o Diamantové cestě tibetskéhobuddhismu Karma Kagjü: „U nás to není jako mezi křesťany, kde se vybere jeden, který to odnese za všechny ostatní. Práci na sobě musíte vykonat sami,“ končí svou řeč jeden ze členů Karma Kagjü Roman Virt. Po zahájení meditace Tři světla se rozesmátí návštěvníci zklidní a ani hlasitý hovor italských turistů, doléhající sem přes otevřené okno z ulice, neruší jejich mysl. Atmosféra v místnosti se koncentruje a jen zvony od svatého Jiljí připomínají, že nejsme ve Lhase nebo Dharamsale, ale v jednom z hlavních měst „křesťanské“ Evropy.
Na květu lotosu
Buddha Mangala, Bodhi, Přátele Dhammy, Karma Thegsum Čhöling, Samye Dzong, Komunita dzogčhenu, Vajradhatu-Shambhala, Sóto, Kwan Um – takové jsou názvy jen několika buddhistických skupin z více než dvaceti, které po pádu komunismu působí v České republice. V knihkupectvích se zároveň objevují první publikace, specializované vydavatelství DharmaGaia vydává české překlady základních buddhistických textů. O buddhismu přednášejí učitelé z ciziny a na návštěvu přijíždí nejvyšší tibetský duchovní vůdce Jeho Svatost XIV. dalajlama. K žádnému boomu buddhismu v Čechách ale nedochází. Pokud se za komunismu počty praktikujících buddhistů odhadovaly na desítky, v první polovině devadesátých let se pohybují v řádu stovek. Selhal pokus o vytvoření společné platformy, když se po třech letech rozpadla Buddhistická společnost, která měla nauku reprezentovat navenek a bránit sektářským tendencím. „Dojeli jsme na osobní rozpory a organizační neschopnost,“ vzpomíná Lumír Kolíbal, který se ve společnosti angažoval a dnes je majitelem vydavatelství DharmaGaia. Buddhismus sílí v druhé polovině devadesátých let. V Čechách se pravidelně objevují osobnosti, které pokročily dále na duchovní cestě a dokážou svým charismatem přitáhnout více lidí. Byl tu zástupce nejstaršího směru buddhistického učení théravády, mnich českého původu Ashin Ottama, a také první západní lama linie Karma Kagjü Ole Nydahl, jehož kurzů vědomého umírání phowa se účastní tisíce lidí. Karma Kagjü je ostatně nejrychleji rostoucí buddhistickou školou v celé Evropě a její meditační centra jsou v západních zemích v každém větším městě. Také v silně katolickém Polsku je jich přes 150. V České republice se buddhismus Diamantové cesty cvičí zatím v krajských městech s výjimkou Ústí nad Labem. Centrum této linie pro Čechy dnes vzniká v budově bývalé polepšovny ve Těnovicích u Plzně. Prostor otevřený všem buddhistickým školám, který se nepovedlo vytvořit Buddhistické společnosti, vzniká ve čtvrtém patře domu na rohu Staroměstského náměstí. V několika místnostech Pražského buddhistického centra Lotus se k přednáškám a meditacím schází několik buddhistických skupin, dopoledne cvičí jógu vysokoškoláci. Na velké nástěnce visí program centra, kontakty, otevírací doba místní knihovny i rozpis úklidu v kuchyňce. Nejvíce meditačních setkání probíhá ve středu večer, kdy o duchovní probuzení usilují zájemci skoro ve všech místnostech. Zatímco Michal Snášel z Přátel Dhammy obětuje před sochou Buddhy vonnou tyčinku, je slyšet přes dveře recitace súter skupiny Dójo Zen. Vedle meditují následovníci vadžrajány.
Z té snadnosti jde strach
Na příchod nových spiritualit hledí téměř všude na světě s podezřením tradiční náboženství, u nás konzervativní katolíci. Oficiálně se římská církev vztahem k nekřesťanským náboženstvím zabývala na Druhém vatikánském koncilu, kde poprvé zazněly výzvy k dialogu a hledání společných hodnot. Dokument „Nostra Aethate – o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím“ hodnotí buddhismus jako cestu, „po které lze dojít stavu dokonalého osvobození a vlastním úsilím nebo s vyšší pomocí dospět k vrcholnému osvícení. Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté“. Vstřícný postoj potvrzuje i mluvčí České biskupské konference Daniel Herman: „Na buddhismus se nedá hledět jako na konkurenci a já jsem se osobně s tímto přístupem nikdy nesetkal.“ Oficiální linie Vatikánu přesto nebrání papeži Janu Pavlovi II., aby prohlásil, že bez Ježíše není možné dosáhnout spásy – mimo jiné tím popudil některé významné buddhisty, kteří se s ním během jeho návštěvy jihozápadní Asie odmítli setkat. Rovněž někteří konzervativní katoličtí vzdělanci jako například Martin C. Putna často opakují, že „buddhisté z Vinohrad“ se do nebe nedostanou. Ti z asijských zemí možná ano, tam je to tradiční náboženství. Liberální teolog Odilo Štampach akceptuje buddhismus úplně: „Není to jen nějaká kuriozitka. V postmoderním světě již neplatí hranice mezi kulturami a civilizacemi.“ Štampachův otevřený přístup nesdílí katolický kněz Tomáš Halík, který veřejně pochybuje o možnosti „implantovat orientální směry v našich podmínkách“. Pro již zmíněného Putnu jsou křesťané a katolíci odpovědnější, protože jsou ochotni nést mnohdy nepříjemnou tradici. „Kdežto přijmout cosi odjinud, z jiné civilizace jakoby zadarmo, bez všech kontextů, bez dějin té věci, bez celé antropologie a všeho, co k tomu patří, je strašně snadné. Z té snadnosti jde až strach,“ vysvětlil v rozhovoru pro časopis Xantypa.
Nauka bohatých
Roman Virt z Pražského buddhistického centra naopak soudí, že Evropa může asijskou nauku přijmout: „Esencí buddhismu je učení o podstatě mysli a tu mají všichni lidé stejnou. Tibetskoukulturu, která se na praxi nabalila, rozhodně přivážet nebudeme.“ Odmítá i Putnovy domněnky o strašné snadnosti: „To může říct jenom člověk, který nikdy nemeditoval. Boj s vlastním egem, se ztuhlou myslí, se závislostmi a špatnými návyky je zatraceně těžký.“ Lidská mysl je podle buddhistů největší překážkou na duchovní cestě. K jejímu poznání proto vyvinuli mnoho meditačních technik, udržuje se rovněž živá mystická tradice. Tím nauka přitahuje lidi, nespokojené s pouze formálním náboženským provozem. Význam buddhistickémeditace si uvědomují i sami křesťané, důkazem jsou třeba jezuité, kteří již od padesátých let praktikují zenbuddhismus. „Je to naprosto přirozené, duchovní proudy se mohou vzájemně obohacovat. To ale neznamená ústup od vlastní identity,“ připomíná Daniel Herman. Západ nemusí mít problémy ani s přijetím východních filozofických koncepcí. Striktní rozdělování myšlení na východní a západní je dnes podle Lumíra Kolíbala už jen nepochopitelným projevem evropocentrismu: „Minimálně od doby Alexandra Velikého jsou doložené kontakty řeckých filozofů a indických jóginů. Jednotlivé vlivy se na Blízkém východě a ve Středomoří navzájem prolínaly, dodnes nejsou jejich nitky spolehlivě rozpleteny. Indická filozofie ovlivnila židovské, gnostické a eschatologické koncepce, buddhistické postoje nalézám při četbě křesťanských pouštních otců.“ Lama Ole Nydahl pochyby o „implantaci orientálních směrů v našich podmínkách“ odmítá s razancí bývalého boxera. Na poslední pražské přednášce označil monoteistická náboženství (židovství, křesťanství, islám) za náboženství víry a přežití, protože vytvářela mocenské struktury, ve kterých mohla podle Nydahlova výkladu jen malá skupina lidí hovořit s Bohem a říkat ostatním, co mají dělat. To byl naprosto rozumný postup pro zachování kmene v tvrdých životních podmínkách, v epoše demokracie a internetu je to ale naprostý anachronismus. Východní spirituality vznikaly podle Nydahla v bohatých kulturách, kde nikdo nikomu neříká, co si přeje Bůh. Hlavním cílem je rozvoj lidských bytostí, proto je nazývá náboženstvím prožitku. Realita dává Nydahlovi za pravdu už tím, že křesťanství v Evropě zažívá viditelnou krizi. Někteří buddhisté se zkrátka nemohou zbavit pocitu, že křesťanství svou civilizační roli v Evropě splnilo, přesto dokážou jeho přínos ocenit: „Díky křesťanství je Evropa vysoce humanitní, vzdělaná, s hluboce zakořeněným soucitem. Máme na čem stavět,“ říká Roman Virt. Podle jeho odhadu ale buddhismus nikdy nebude plnit roli většinového náboženství. „V Německu je tak šest procent buddhistů. Na podobném čísle se to ustálí u nás i jinde v Evropě.“
Jít tisíce kilometrů
V Domě dětí na pražském sídlišti Stodůlky je živo. Když lomození školáků přesáhne únosnou mez, pronese muž v černém kimonu tajemné slovo „mate“ a ve zlomku sekundy je ticho. Josef Mádl, mnich japonskézenové školy Sóto a mistr bojových umění, budí úctu již svou buddhovskou postavou. Původem částečně Žid vyrůstal v křesťanské rodině a zakotvil v zenu. „Křesťanem jsem zůstal, Boha opustit nemohu. Do kostela a k přijímání ale nechodím.“ Se stejným pohnutím hovoří o víře v Boha stvořitele i o složení slibu bódhisattvy – závazku navždy pomáhat všem bytostem. Na otázku, jestli mu nepřekáží teologické rozdíly mezi křesťanstvím a zenbuddhismem, jen krčí rameny: „Mně to nevadí a doufám, že Bohu také ne.“ Přestože je nauka dharmy na západě relativně krátce, již teď je zřejmé, že se západní buddhismus bude lišit od východního. „Řada věcí, jako například mnišská tradice, asi nepřežije,“ tvrdí Virt. „I v Evropě jsou kláštery a mnišství má pro život nauky velký význam, pro většinu lidí je ale nemožné opustit běžný život.“ Do evropského buddhismu se určitě vtiskne křesťanství. Pro mladé buddhisty z Michalské ulice je ale zatím velmi těžké křesťanství přijmout. Říkají, že by si nejdříve „museli amputovat část mozku“. Ateistická výchova a sekularizace společnosti způsobily, že je nedokáže zaujmout ani jeho mytologie. Tady má buddhismus výhodu: „Atraktivita něčeho cizího dává startovací energii, kterou domácí spiritualita nemá,“ vysvětluje Josef Mádl a s pochopením dodává: „Člověk rád hledá tisíce kilometrů daleko, ale pár kroků do nejbližšího kostela udělat nemůže.“ Odmítavý postoj většiny českých buddhistů k místnímu náboženství nemusí být definitivní. S prohlubující se duchovní praxí ztrácejí formální odlišnosti význam. Budoucí Buddha může být najednou překvapen, jak ho oslovuje banální obrázek madony s dítětem, v noci se mu mohou zdát sny o kostelu v pravidelném tvaru mandaly a se studnou uprostřed, při chůzi českou krajinou ho zastavují barokní sochy svatých a ukřižovaného Ježíše.
Autorem článku je Günter Bartoš
