Procházka savanou – Moderní africké povídky

• Předmluva: Projděme se savanou subsaharské prózy (Vladimír Klíma)
• Abioseh Nicol: Soudcův syn
• R. Sarif Easmon: Koja
• Amu Djoleto: Peněz habaděj
• Cyprian Ekwensi: Noc svobody
• Flora Nwapaová: Tak to v Lagosu chodí
• Onuora Nzekwu: Nebezpečná hra
• Rems Nna Umeasiegbu: Kouzlo
• Ngugi wa Thiong’o: Mučedník
• Rebecca Njauová: Vlnky na tůni
• Hazel Mugotová: Studená země
• Grace Ogotová: Déšť přišel
• Arthur Maimane: Kaferka
• Dan Jacobson: Žebrák můj bližní
• Herman Charles Bosman: Pohřební hlína
• Medailonky autorů (Vladimír Klíma)

R. Sarif Easmon: Koja

Koja byla vedena k tomu, aby se stala jednou hvězdou harému. Už od narození na to měla právo, které uplatňovala s vyspělostí, jež občas zarážela a znepokojovala i její starší družky. Své důstojné chování zvládala tak, jako by v ní fungoval záhadný systém společenských zásad, stanovující, zda Koja může udělat to či ono, zda to či ono je pro ni vhodné. Byla tedy otazníkem sama sobě a její vrstevnice na ni pohlížely jako na dikobraza, z něhož trčí pichlavé rozpory. Vždyť byla teprve holčička, která dovršila devátý rok života.

Jak se slušelo na dobře vychovanou sususkou dívku, udělala tradicí stanovenou poklonu a předstoupila před matku: “Smím už jít?”

Fatmatta Gbaylie, krásná Fatmatta, pohlédla na své jediné dítě a s úsměvem přikývla. Toto jméno jí dal kmen díky její broskvové pleti, dohněda zbarvené věčně pálícím sluncem. Na nádherně oválné tváři měla výraz spokojené pýchy, zbožňujícího sebeztotožnění, neboť Koja byla téměř dokonalou, o osmnáct let mladší kopií jejího elegantního já.

“Ano, můžeš, Kojo.”

Zdálo se, že na nádvoří vstřebaly matčiny oči do sebe příval slunečního svitu a vyzařovaly nyní radost a lásku k dítěti, a tak jejich hnědá barva nabyla o několik tónů světlejšího odstínu. Svit, který jí zaplavil nitro, vyzařoval z její tváře, takže nebylo znát pokleslé koutky jejích rozkošných růžových rtů v krásných rysech tváře.

“To jsme se dnes naparádily!”

Koja se usmála. Její šaty z růžového hedvábí svítily letními barvami a vytvářely z ní postavu jako z Watteauova obrazu, kdyby ovšem Watteau maloval scény, jaké v tropech viděl Gauguin. Ze všeho, co měla na sobě – od šátku na hlavě až k červeným botičkám -, vyzařovala radost. V sluneční záři vypadala jako pohádková víla, ale její úsměv patřil tomuto světu. Postrádala však přirozenost a jednoduchost, a tak Koja nevypadala jako dítě oblečené na návštěvu, nýbrž jako miniatura mondénní dámy. Zející úsměv odhalil bílé úzké zoubky, které se odrážely od růžových rtíků a pleti barvy hnědého medu. Jakmile vyslechla poslední matčiny příkazy, úsměv se jí z tváře rychle vytratil.

“Koja je má dcera.” Fatmatta se dál usmívala a snažila do medu vmísit trpké kapky, jež rodiče občas musí přidat, jestliže má dítě bez velikých obtíží zaujmout své místo ve světě. A jako vždy, když Koje předávala moudrost kmenové šlechty, oslovovala ji ve třetí osobě.

“Nesmí na to zapomínat. A nesmí také zapomínat, za jak významnou osobu se vdá, až vyroste. Nesmí mě znovu zklamat.”

Z dívčiny tvářičky zmizel všechen jas. Pod šátkem se jí svraštilo obočí, pak se vyrovnalo. Kousla se do rtů a zvolala: “Ach, N’ga Fatmatto!” Rty se jí chvěly. A kdyby se matka tolik nesoustředila na výchovu, povšimla by si, že na malý vozík před sebou nakládá příliš těžký náklad.

“A já se tolik snažím, abych byla jako ty!”

“Ale jistě, miláčku, jistě,” uznávala to Fatmatta. “Jenže jsem ještě nezapomněla na to, co se stalo minule…”

Koja zřetelně schlípla a sklopila oči k zemi. Ani ona na to nezapomněla. Cítila se tak nemile, že vyjela nohou z botičky a zaryla prsty do země. Stalo se to před čtrnácti dny…

“Kojo,” rozkázala N’ga Nenneh, “rozdmýchej oheň!”

Třebaže tehdy Koja nebyla tak elegantně oblečená jako dnes, vypadala nejupraveněji ze všech sedmi dívek, které se shromáždily v Nennehině kuchyni. Zdráhala se uposlechnout jejího pokynu. Neměla ráda zápach hořícího dřeva ani následující bolení hlavy, když vstávala od tří kamenů na ohništi, na kterých jako na trojnožce stál hrnec.

“Maseraj,” otočila se Koja k malé dívce, stojící vedle ní, a vykouzlila jeden ze svých nejpůvabnějších úsměvů. “Maseraj, rozdmýchej oheň místo mne…”

“Ty-ty-hrom-hrom-ská hol-hol-ka…” Nennehino koktání záviselo přímo na její prchlivé povaze. A všechny děti znaly velmi dobře, jak dlouho musí koktat, než její ruka dopadne na jejich zadečky, pokud nesplní její rozkazy. “Jak-jak si před-představuješ, že bu-bu-budeš va-vařit ve ve ve vlastním do-domě, Ko-Kojo, když si ne-nedokážeš u-u-udělat sa-sama ta-takové ma-maličkosti?”

Ohniště stínil mangovník nedaleko kuchyně se střechou pokrytou trávou. Bylo období sucha a ženy z harému vařily raději venku. Na sluníčku jim bylo příjemně. Ve vzdáleném rohu nádvoří rostly v zeleni banánovníky a mezi nimi svítily desítky již bezmála zralých pomerančů. Za pomerančovníky stály kokosovníky i papájovníky. Opodál rostlo pár keřů se zelenými plody a na listí byl prašný povlak z rýžových plev. Nedaleko totiž stály tři moždíře na drcení rýže a na zemi leželo několik palic.

Koja se po tom všem svezla pohledem a hleděla raději na všechno jiné než na Nenneh, jejíž rozkaz se jí líbil stejně málo jako její pádná pravačka. Líbilo se jí sluníčko i celkový pohled, jen ten kouř jí vadil. Nakonec se očima prosebně obrátila na Maseraj.

Maseraj na ni vycenila zuby, mezi nimiž měla velikou mezeru. Její úšklebek vyjadřoval pobavenost i rozpaky, když očima švihla po Nenneh. Na krku této ženy se již nadouvala tepna. Její tvář stěží dávala tušit její věk. Třebaže byla malé postavy, vzbuzovala u svého manžela zdravý respekt. Ten měla i všechna děvčata tří žen z harému, která vychovávala. O Nenneh se prostě vědělo, že dovede s každým zatočit. A tak Maseraj by sice Koje ráda vyhověla, ale přesto zatím jen rozpačitě přešlapovala a na svou družku se nepřestávala šklebit.

“Ko-Ko-Kojo,” rozechvěly se Nenneh nosní dírky, “tak roz-rozděláš ten o-o-oheň hned ane-nebo ne?’

Koja ohrnula rty. Moc jí vadilo, že její matka Fatmatta je tak špatná kuchařka. Nenneh je naopak nejlepší kuchařkou v městě a snad v celém kmeni. Hodiny vaření byly právě součástí Kojiny výchovy, a proto k Nenneh chodila. S našpulenými rtíky uvažovala, co by se stalo, kdyby Nennehina rozkazu neuposlechla.

Povzdechla a poklekla ke kamennému ohništi.

S nadutými tvářemi foukala do ohně, až plameny začaly šlehat stále výše mezi kameny a olizovaly stěny hrnce.

Koja vstala od ohně a z očí jí tekly slzy. Nenneh ani její kamarádky však nedovedly posoudit, zda pláče od kouře či z uražené samolibosti. Po deseti minutách Nenneh dokrájela okru do nejostřejšího jídla, které ten den vařila. Při práci seděla na hliněném schůdku a nyní hbitě vyběhla omýt si ruce.

Královně kuchyně se místo malé Koji pomstil sám osud, který se ale s Kojou vůbec neradil. Koja se proti své povaze dala sama do práce, aniž čekala na nějaký příkaz. Asi ji k tomu vedl obdiv ke kráse. Ve veliké kalebase umývala obrovskou mísu, jejíž tenké křehké stěny prosvěcovaly sluneční paprsky. Koja ji dobře namydlila a důkladně vydrhla. Když se Nenneh vracela, Koja zapomněla na práci a po skvělých růžových a modrých ornamentech mísy přejížděla prstíky.

“No-no to-ohle!” zvolala Nenneh, “Ko-Kojo, o-kamžitě po-po-polož tu-tu mí-mísu! Ne-ne-bo ji roz-rozbiješ!”

Nenneh přiskočila k dívce a s úlevou jí vzala z ruky mísu. “Je je to mo-moje nej-nejcennější věc,” pyšně ji pozvedla do výše, “při-přinesla jsem ji sem do to-tohohle do-domu jako sva-svatební dar dá-dávno předtím, než ses na-narodila, Ko-Kojo!”

Kdyby se Nenneh plně soustředila na tu mísu a nevěnovala přitom pozornost Koje nebo kdyby aspoň nezapomněla, že předtím krájela okru, všechno ještě mohlo dobře dopadnout. Jenže okra je ze všech druhů zeleniny nejkluzčí. A tak než bys řekl švec, mísa Nenneh vyletěla z ruky a zamířila k matce zemi. Nenneh se velmi hbitě, instinktivně sehnula, ale nejenže ji nezachytila, nýbrž uhodila do její stěny, a tím jen urychlila její pád. Mísa se v mžiku dotkla země a rozletěla se na kousíčky. Nenneh zůstala stát s otevřenými ústy a tvář se jí úžasem zkřivila. Tak tohle si provedla sama. Nevypravila ze sebe ani slůvko. Takovýhle porcelán přece už dávno nechodí do prodeje… Otočila hlavu stranou a pohlédla náhodou na Kojinu tvář.

Koja svěsila koutky úst přesně tak, jako to dělá její matka Fatmatta. Usmívala se požitkářsky, jak asi hleděla kdysi Salome na mísu s hlavou svatého Jana Křtitele. Na Kojině tváři se rozhostil rafinovaně zlomyslný výraz, neodpovídající jejímu stáří. Vtiskl se však hluboko do její mladistvé tvářičky. A jako by na tom nebylo dost, uchichtla se a vypískla přesně stejným tónem jako její matka: “Ale ale, Nenneh, nedáváme pozor!”

V té chvíli Nenneh cítila, že jí mozkem projel doruda rozpálený olej. Jako tygřice skočila vpřed a hlasité spokojené plesknutí její žilnaté ruky dopadlo Koje na záda.

Afektované dítě nyní ztratilo svou důstojnou pózu a zcela nemondénně zavřeštělo, jak se to patří na její věk. A když shledala, že se nad ní opět vznesla Nennehina ruka, Koja se dala na útěk a zmateně pobíhala po nádvoří, kde ji Nenneh pronásledovala a znovu a znovu ji tloukla, dokud se děvčátku nepodařilo dostat se ven. Pak běželo s křikem a pláčem i prosbami o slitování domů, k své matce Fatmattě…

To se stalo před čtrnácti dny a patřilo to již právem minulosti. Nenneh se zakrátko uklidnila a snažila se všechno napravit. Dokonce překonala vlastní hrdost tak, že zašla za Fatmattou a řekla jí, jak je jí líto, že se neovládla a chovala se nerozvážně. Susuové jsou šťastlivci, kteří velmi dbají na dobré sousedské vztahy. Aby urovnala roztržku mezi oběma rodinami, Nenneh nepřišla s prázdnýma rukama. V kuchyni se přímo překonala a hledala cestu k Fatmattinu srdci po oné spolehlivé trase vedoucí lidskými žaludky.

Koja tedy dnes nešla k Nenneh na hodinu vaření. Byla sice vyšňořená jako pestrobarevný ptáček z rajské zahrady, ale ve skutečnosti se stala holubicí míru. Její návštěva prostě znamenala obnovení společenských styků mezi oběma rodinami. S ulehčeným výdechem Fatmatta naposled použila při jejím líčení antimonového prášku. Fatmatta byla Nennehinou přítelkyní již od společné iniciace ve společnosti Bundu. Koje pak dala poslední pokyn:

“A prosím tě, Kojo, nezapomeň, že kdyby ti nabídli něco k jídlu, tak jsme právě obědvali.”

“Ano, N’ga Fatmatta.”

Koja si půvabně vykračovala pěkným městečkem, dosud nenarušeným obchodním ruchem, po cestě vroubené palmami. Chvílemi zpomalila, aby si vyměnila pozdrav s některou ze svých či matčiných přítelkyň. Všechny domy byly veliké, postavené z nepálených cihel, a měly střechy z trávy zlatého medu. A tak Koja vypadala jako jejich dítě, jehož pleť dokonale ladí s okolím. Asi půl kilometru od domova odbočila z ulice mezi dva kokosovníky a vešla do podlouhlého domu, skoro stejného jako byl ten, z něhož vyšla. S úsměvem vstoupila na verandu a v uličce mezi dvěma vyvýšenými hliněnými stupni se zastavila. Plaše se uklonila, usmála se a pozdravila: “Dobré odpoledne, pane.”

Usmívala se na muže, který seděl na pravém hliněném stupni, a opíral se o lehátko z rafiových vláken, upevněné shora z balkónu. Muž mhouřil oči a usmíval se štěrbinkou, která se prodrala záhyby tuku, vyplňujícího tvář kulatou jako měsíček. Díky Nennehině kuchyni byl Bah Saidu ze všech mužů v městě nejbuclatější a nejspokojenější.

“Jak hezoučky vypadáš, má malá Kojo,” promluvil tiše a ospale. “To je dobře, dítě, že ses zase ukázala.”

Když Koja vcházela dovnitř, nevěděla, zda se pán domu ještě usmívá nebo zda na lehátku usíná. Koja prošla obývacím pokojem dozadu do ženských pokojů. Hluboce se nadechla a do nosu jí vnikla vůně čerstvé rýže upravené tak, jak to dovedou jen sususké ženy. Na okamžik se zastavila, přivřela oči a vtáhla vzduch do plic. Kdyby takhle dovedla vařit její matka! Prošla zadními dveřmi na balkón, kde seděla Nenneh a další dvě ženy Bah Saidua. Nenneh držela v ruce mísu nad velikou, krásně vydrhnutou krémovou kalebasou. Vyklopila mísu a Koja sledovala, jak hromada rýže klesá do báječné omáčky z búrských oříšků a jak tam za ní putují kousky kuřecích stehýnek, hovězí i játra. V té chvíli zavanula božská vůně omáčky.

Koja se znovu uklonila: “Dobré odpoledne, tetičky.”

“Kojo, dítě zlaté, vítám tě zase v našem domě.”

“Děkuji, N’ga Nenneh.”

Koja pokročila kupředu. Ženy seděly na zadní verandě. Vlevo nebylo kam si sednout a šest děvčat se rozesadilo po třech kolem kalebasy. Zřejmě právě dojídala, neboť na rozdíl od většiny susuských hospodyň Nenneh zastávala zásadu, že děti musí jíst dříve než harémové ženy.

“Kojo!” volala děvčata, “ty máš ale krásné šaty!”

Koja se na ně usmívala, ale především vnímala obsah kalebasy na opačném konci stolu. V kalebase ležely nazlátlé kousky dýně a mezi nimi a kousky masa obratné Nennehiny prsty mísily rýži se šťávou. Koja zamrkala a naprázdno polkla. Bylo jí hanba, že se jí v ústech sbíhají takové mohutné proudy slin.

Nenneh, která opatrovala děti jako oko v hlavě a svou péčí dokonce překonávala nadměrnou mateřskou lásku domorodých žen, bystře zpozorovala Kojinu chuť. Napadlo ji, že to chudák dítě jistě prožilo doma kruté dva týdny, když muselo jíst ty blafy, které je schopna ukuchtit Fatmatta. Jistě má Koja teď chuť na něco opravdu dobrého…

“Ko-Kojo,” zvolala vesele, jako každá sususká žena v podobné situaci. “Pojď, dám ti trochu rýže.”

Nennehiny prsty se v ní dovedně pohybovaly. Předklonila se, nabrala velikou hrst a šťáva jí přitom stékala až k zápěstí.

Koja přistoupila blíž a nastavila dlaně. “Děkuji, N’ga Nenneh.”

S těmi dvěma týdny ve Fatmattině kuchyni se Nenneh skutečně nemýlila. Koja si načasovala návštěvu tak, aby přišla v době jídla a… Vůně chutného pokrmu jí málem vehnala do očí slzy radosti. Zvedla ruku k ústům a ve druhé držela zbytek jídla. Teprve v tomto okamžiku jí v mysli vytanul poslední Fatmattin pokyn: “Kdyby ti nabídli něco k jídlu, nezapomeň, že jsme právě obědvali.”

Poctivá, oddaná malá Koja! I když jí v nose dráždilo pokušení a jídlo, jež držela v ruce, ji vábilo, povzdechla, svěsila ruce a zavrněla: “Děkuji, N’ga Nenneh, ale… ale právě jsem jedla.”

“Ty zlo-zlobivé dí-dítě!” vztekle zařvala Nenneh, “tak proč sis to u všech všu-všudy bra-brala?”

Svrběla ji ruka a měla sto chutí tomu afektovanému děcku jednu střelit. Potom si však s hanbou připomněla, jak se musela vypravit k Fatmattě s prosbou o prominutí, spolkla zlost a dodala:

“Tak dobrá, dej to Maseraj!”

Ještě to ani nedořekla a Maseraj vyskočila a radostně se zašklebila. Měla šťastný den a vůbec nedovedla pochopit, co to do té Koji vjelo, že odmítá takovou dobrotu. Ke Koje přiběhla s nataženýma rukama.

Koja jí s povzdechem dala jídlo. V té chvílí vášnivě nenáviděla všechny děti, jimž vyčnívají přední zuby.

“Tu máš,” řekla s trpkostí v hlase, “ale mohla bys mi, Maseraj, přinést aspoň trochu vody, abych si opláchla ruce.”

Maseraj zvedla tvář sklánějící se nad rukama. Do jídla se zabořila s takovou chutí, že měla kolem úst vousy z rýže a šťávy. Zašklebila se na kamarádku jako rarášek: “Máte snad něco s nohama, slečno Kojo?”

Koja opět povzdechla. Před čtrnácti dny by si s ní nedovolila takhle mluvit žádná z dívek, které měla Nenneh na starosti. Cítila, že ztratila své postavení, když ji Nenneh vyhnala z domu a tak potupně jí natloukla. Pojednou dostala hrozný vztek, ale nebyla si jistá, na kom by si jej měla zchladit. Hned si ale uvědomila, že ji pozorují ženy. Zejména Nenneh očekávala, že tento předčasné vyspělý fracek uchopí zákon do vlastních rukou a za drzost potrestá Maseraj fackou.

Ale Koja se k ničemu podobnému neodhodlala. Byla zasnoubena s nejstarším synem nejvyššího náčelníka. Uvědomovala si také, že za starých časů její předkové kupovali a prodávali Maserajiny předky jako otroky. Svět se bohužel změnil, a nemůže tedy dát Maseraj do dražby. Ale nehodlá poskytnout Nenneh další záminku k ponižování. Nennehinu kuchyni milovala stejně silně jako nenáviděla Nenneh samu. Udělala proto to nejsprávnější a s pyšným výrazem panovnice a přehnaně dospělým pokrčením ramen sladce odvětila:

“Jak myslíš, milá Maseraj. Když nechceš, tak nechceš.”

Po tomto posledním bodnutí ladně odkráčela z balkónu.

Ruce držela opatrně daleko od boků, aby si nepošpinila šaty, a přešla dvorem. Ještě nikdy se tu nechovala tak dospěle jako právě v tomto odpoledni, zalitém sluncem. I Nenneh uznávala, že kráčí jako královna. Když Koja přešla na druhou stranu, zmizela za rohem kuchyně. Tam se zastavila nad velikým kotlem s vodou. Uprostřed kotle plavala malá kalebasa. Koja zvedla nad okraj kotle pravou ruku a vůně Nennehiny božské omáčky jí podráždila všechny nervy v nose. Přestala se ohlížet na to, co se sluší a patří, když se jí v ústech seběhly sliny. Vtom se ohlédla přes rameno a pak přes druhé. V této zadní části dvora byla docela sama, jen u nádob s rýží se procházely tři perličky a půl tuctu slepic s krásným bezpohlavním kapounem.

Koja zvedla pravou ruku k nosu a hluboko do plic vdechla vůni šťávy. Pokoušela představit si, jak si asi Maseraj pochutnala na jídle, kterého se kvůli matce Fatmattě ona musela vzdát. Zavřela oči a potom…

Jemný jazýček vyjel mezi rtíky, vyrazil kupředu a slízl na ukazováčku první zrnko rýže. Koja zasněně zavřela oči a nemohla ani uvěřit, že nějaký smrtelník dovede tak znamenitě vařit. Přejela si jazýčkem po patře, aby všechny chuťové buňky mohly s radostí ocenit, jak voní a chutná Nennehino kuchařské nadání. Jazýček se jí rychle kmital sem a tam. Olízala si dočista nejprve pravou a potom levou ruku. Potom vzdychla.

Obrátila se, aby si nabrala vody z kotle. V tom okamžiku někdo zakašlal. Koja sebou provinile škubla… a spatřila, jak se Maserajiny rty šklebí od ucha k uchu.

“Čemu se tak směješ?” zeptala se Koja s královským pohrdáním.

Maseraj se v té chvílí zašklebila tak dokonale, jak to dokáže jen africké dítě překypující škodolibostí. Krk se jí nafoukl a zkrátil, z očí jí zbyly jen štěrbinky, a jako když se protrhne balón, dala se do nehorázného řehotu.

“Cha cha cha, slečno Kojo. A já jsem si myslela, my jsme si všechny myslely, cha cha cha!”

“Co?” zeptala se chladně Koja.

“My jsme si všechny myslely,” a do štiplavého smíchu se dalo i dalších pět děvčat, “že slečna Koja právě jedla.”

Třebaže se na ni jen šklebily, Koja cítila jejich zlomyslnost jako srnka, na kterou doráží smečka loveckých psů. Přeletěla zrakem své nové nepřátele, kteří se snažili připravit ji o sebeúctu. Z královny, které všechny záviděly, se stal terč jejich posměchu.

Koutky úst se jí zachvěly. Už neplakala. Nic jim neřekla. Naklonila se nad kotel, nabrala si kalebasou vody a umyla si ruce. Tiše prošla kolem dětí přes nádvoří do domu k Nenneh. Ale Maseraj ji nenechala odejít. Běžela napřed oznámit všem ženám, při čem Koju vzadu za kuchyní přistihly. Koja se hryzala do rtů, a přestože jí srdéčko pukalo, otočila se čelem k dospělým ušklíbajícím se tvářím a uklonila se jim: “Děkuji, N’ga Nenneh. Už půjdu domů.”

Ale Nenneh jí rozuměla. Příliš děti milovala, než by jednomu z nich dovolila odejít domů s takovou ranou v srdci.

“Nevšímej si jich, Kojo,” řekla měkce a položila Koje ruku na hlavu. “Opravdu nechceš ještě chvilku zůstat?”

“Ne, děkuji, N’ga Nenneh. Chci už jít.”

Sebrala zbytky své důstojnosti, ačkoli pod celou tou parádou měla pocit, že je úplně nahá, a vyšla z domu. Cestou domů neviděla pořádně pro slzy, které se jí draly do očí. Byla však příliš dobře vychovaná, aby plakala na ulici. Doma pak překvapená Fatmatta zpozorovala, jak Koja zezadu dvorem vchází s rysy ve tváři zkřivenými do jakési nenávistné masky, jež u dítěte jejího věku vskutku děsila.

“Miláčku,” zvolala matka s úzkostí. Když ke Koje běžela přes dvůr, bolestivě ji píchalo na prsou. “Co ti zase udělali?”

Koja se tiše, nehnutě zastavila. Pevně sevřela rty a nepřátelsky svěsila jejich koutky. Byla zcela rozmazlená, ale dnešní odpolední zážitek – více než Nennehin výprask před čtrnácti dny – zničil posvátný obraz, který jí v duši vytvořilo matčino zbožňování. A jak to u jedináčků bývá, skutečná výchova teprve začínala. Pro dítě to ovšem byl konec světa. Nos se jí prudce chvěl. Sevřela pěsti tak silně, že jí hnědá kůže na kloubech pobledla. Cítila, jak se jí v prsou zvedá něco strašně odporného, trpkého a kyselého. Instinktivně začala tušit, že příčinou její potupy je žena, která stojí před ní.

“N’ga Fatmatto,” nadechla se zhluboka a propukla v zlostný vzlykot, který rozechvíval její tělo od hlavy až k patě. “N’ga Fatmatto, já tě nenávidím.”

“Kojo!”

Žena byla šokovaná, jako by od někoho právě dostala prudkou ránu do žaludku.