Bod obratu

Autorova předmluva k českému vydání

Po více než dvacet pět let se ve svém výzkumu a psaných dílech zaměřuji na jedno ústřední téma: základní změnu světonázoru, ke které dochází ve vědě a v lidské společnosti, na odhalení nové vize reality a na sociální důsledky této kulturní přeměny.

Ve své první knize The Tao of Physics (Tao fyziky, 1975, slovensky 1992) jsem se zabýval filosofickými důsledky dramatických změn pojmů a představ, jež se ve fyzice, na mém původním poli výzkumu, objevily během prvních tří desetiletí 20. století a které jsou v současných teoriích hmoty stále upřesňovány.

Ve své druhé knize The Turning Point (Bod obratu, 1982), která v českém vydání vychází právě nyní, jsem svůj záběr rozšířil, abych ukázal, jak revoluce v moderní fyzice předznamenala obdobnou revoluci i v mnoha dalších vědách a byla současně předzvěstí odpovídající změny světového názoru i společenských hodnot. Od roku 1982, kdy byl Bod obratu vydán poprvé, se svět v mnoha ohledech velice změnil. V době po konci studené války, pádu berlínské zdi, sametové revoluci, odstranění apartheidu, rozpadu Sovětského svazu, v době revoluce v oblasti informačních technologií, rozšíření ekonomické globalizace a po rozluštění lidského genomu žijeme opravdu ve velmi odlišném světě. Připadá mi však, že koncepční posun od mechanistického k holistickému a ekologickému paradigmatu, což je téma této knihy, je cosi hlubšího než politické, ekonomické a vědeckotechnické změny posledních dvaceti let. A tak po opětném přečtení Bodu obratu zjišťuji, že jeho hlavní závěry jsou stále nanejvýš platné. Vytvořily skutečně pevný koncepční základ pro má následující díla.

V této knize pátrám po změně paradigmatu zvláště v biologii, medicíně, psychologii a ekonomii. Když se snažím o totéž o dvacet let později, uvědomuji si, že se všechny tyto obory zabývají životem, ať tak či onak živými biologickými a sociálními systémy, a že proto “nová fyzika” v těchto oblastech nebyla vhodná coby nové paradigma a zdroj metafor. Musela být nahrazena širším koncepčním rámcem, vizí reality, ve které je život v samém středu pozornosti. K této hluboké změně v mém vnímání a uvažování došlo postupně a byla výsledkem mnoha vlivů. V roce 1988 jsem publikoval osobní zprávu o této intelektuální cestě nazvanou Uncommon Wisdom: Conversations with Remarkable People (Neobvyklá moudrost: Konverzace s pozoruhodnými lidmi).

Začátkem 80. let, když jsem psal Bod obratu, nebylo ještě možné uspokojivě definovat novou vizi reality, která nakonec v mnohých oborech nahradí mechanistický karteziánský světový názor. Vědeckou formulací “systémový pohled na život” jsem odkazoval na intelektuální tradici systémového myšlení a též jsem zastával názor, že filosofická škola “hlubinné ekologie”, která byla formulována v 70. letech, může poskytnou ideální filosofický, a dokonce i duchovní kontext pro nové vědecké paradigma. Jsem o tom přesvědčen i dnes, po dvaceti letech.

Během následujících let jsem s přáteli a kolegy studoval souvislosti hlubinné ekologie a systémového pohledu na život v mnoha oblastech a výsledky našeho bádání jsem uveřejnil v několika knihách. Green Politics (Zelená politika, se spoluautorkou Charlene Spretnakovou, 1984) analyzuje vzestup Strany Zelených v Německu. Belonging to the Universe (Součást vesmíru, se spoluautory Davidem Steindlem-Rastem a Thomasem Matusem, 1991) studuje paralely mezi novým myšlením ve vědě a křesťanskou teologií. EcoManagement (Ekomanagement, se spoluautory Ernestem Callenbachem, Lenorou Goldmanovou, Rüdigerem Lutzem a Sandrou Marburgovou, 1993) navrhuje koncepční a praktický rámec pro vědomý ekologický management. Konečně Steering Business Toward Sustainability (Řízení byznysu směrem k udržitelnému rozvoji, připraveno k vydání společně s Günterem Paulim, 1995) je kolekce esejů od byznysmenů, ekonomů, ekologů a dalších autorů, kteří navrhují praktické přístupy pro vyrovnání se s problémem ekologického udržitelného rozvoje.

Systémový pohled na život, tak jak je nastíněn v Bodu obratu, není soudržná teorie živých systémů, ale spíše nový způsob myšlení o životě zaváděný výzkumníky v mnoha oblastech, který poskytuje intelektuální atmosféru, v níž během následujících let bylo dosaženo významného pokroku. Od té doby učinili vědci a matematici obrovský krok kupředu směrem k formulaci koherentní teorie živých systémů, když vyvinuli novou matematickou teorii, soubor matematických konceptů a technik, známou pod populárním názvem “teorie komplexnosti”, aby popsali a analyzovali komplexní povahu živých systémů. Ve své poslední knize The Web of Life (Síť života, 1996) jsem shrnul matematiku komplexnosti a navrhl koncepční rámec pro syntézu moderních nelineárních teorií živých systémů. Tento rámec může být považován za první náčrt rodícího se nového vědeckého chápání života.

Hlubinná ekologie se během 80.let 20.století též dále vyvíjela a tříbila. Vyšlo mnoho článků a knih i o příbuzných disciplínách, jako jsou například ekofeminismus, ekopsychologie, ekoetika, sociální ekologie a transpersonální ekologie. Proto jsem v první kapitole Sítě života představil aktualizovaný přehled hlubinné ekologie a její vztahy k těmto filosofickým školám.

Při psaní Bodu obratu před dvaceti lety jsem si velice silně uvědomoval, že systémový pohled, který v ní zastávám, se vztahuje též na knihu samotnou. “Žádná z jejích částí není úplně originální,” napsal jsem v předmluvě, “a některá témata jsou možná představena poněkud zjednodušeně. Avšak způsob, jakým jsou jednotlivé části začleněny do celku, je podstatnější než části samotné. Návaznosti a vztahy mezi různými koncepty představují jádro mého vlastního příspěvku.”

O dvacet let později na mne učinilo hluboký dojem, když jsem slyšel Václava Havla, jak vyjadřuje podobný názor ve svém úvodním projevu na Fóru 2000 v Praze: “Co se vlastně rozumí vzdělaností? V dnešní době se tím stále méně rozumí jakási encyklopedická suma znalostí konkrétních faktů. Stisknutím klávesy na počítači můžeme ihned zjistit libovolná konkrétní fakta, a nemusíme si je tudíž všechna pamatovat. Co by se pojmem vzdělanost mělo asi myslet stále víc a stále zřetelněji, je schopnost vnímat hlubší a skryté souvislosti jevů, schopnost vnímat i dvojznačnost, dvojsmyslnost různých jevů, vnímat nebezpečí těch věcí, které mají krásnou tvář, a naopak skrytý dobrý smysl těch, které ji navenek nemají, schopnost myslet systémově a umět též výsledky svého přemýšlení jasně a srozumitelně vyjádřit. To bude stále více úkolem vzdělanců.”

Fritjof Capra
Berkeley, duben 2001

První kapitola: Obrat doby

Na počátku posledních dvou desetiletí 20.století se nacházíme ve stavu hluboké celosvětové krize. Je to komplexní, mnohorozměrná krize, jejíž různé stránky postihují každý aspekt našeho života: techniku, naše zdraví a způsob obživy, kvalitu životního prostředí a sociální vztahy, hospodářství i politiku. Představuje krizi intelektuální, morální a duchovní. Krizi co do míry a naléhavosti v zaznamenané lidské historii nebývalou. Poprvé musíme čelit velice reálné hrozbě vyhynutí lidské rasy a vůbec všeho života na této planetě.

Nahromadili jsme desítky tisíc jaderných zbraní, což je dost na to, abychom několikrát zničili celý svět, a závody ve zbrojení pokračují neztenčenou měrou. V listopadu 1978, kdy Spojené státy a Sovětský svaz dokončovaly druhé kolo rozhovorů o Dohodě o omezení strategických zbraní (START – Strategic Arms Limitation Treaties), představil Pentagon program na výrobu jaderných zbraní, nejambicióznější za celá dvě desetiletí; ten vyvrcholil o dva roky později největší zbrojní konjunkturou v historii: pětiletým obranným rozpočtem na tisíc miliard dolarů. Americké továrny na bomby od té doby běží naplno. Do texaské továrny Pantex, kde se montuje každá jaderná zbraň vlastněná Spojenými státy, byli najati další dělníci a zavedly se dvě i tři směny, aby se výroba zbraní nebývalé destruktivní síly zvýšila.

Náklady na toto kolektivní jaderné šílenství jsou obrovské. Před poslední eskalací nákladů v roce 1978 byly světové výdaje na zbrojení asi čtyři sta dvacet pět miliard dolarů, tj. přes jednu miliardu dolarů denně. Do obchodu se zbraněmi je zapojeno více než sto zemí převážně z třetího světa, přičemž tržby z prodeje vojenského zařízení pro vedení jaderné i konvenční války převyšují, s výjimkou prvních deseti nejvyspělejších států, národní příjmy jakékoli země na světě.

Mezitím více než patnáct milionů lidí – většina z nich jsou děti – každý rok umírá hlady a dalších pět set milionů je vážně podvyživených. Téměř 40 % světové populace nemá přístup k profesionální zdravotní péči; rozvojové země stále vydávají třikrát více peněz na zbrojení než na zdravotní péči. Zatímco polovina vědců a inženýrů je zapojena do technologie výroby zbraní, 35 % lidstva postrádá bezpečný zdroj pitné vody,

Ve Spojených státech, kde se vojensko-průmyslový komplex stal již integrální součástí ústředních orgánů státu, se nás Pentagon snaží přesvědčit, že zvýšená produkce stále lepších zbraní zabezpečí naši zemi lépe. Ve skutečnosti je opak pravdou – větší množství jaderných zbraní znamená větší hrozbu. Během několika málo let jsme zaznamenali alarmující změnu v americké obranné doktríně, trend směřující k jadernému arzenálu, který není určen pro odvetu, nýbrž pro první úder. Je zřejmé, že strategie prvního úderu již není pouze jednou z vojenských možností, ale stala se ústředním bodem americké vojenské doktríny. V takové situaci je s každou novou hlavicí nukleární válka pravděpodobnější. Jaderné zbraně nepřispívají k naší bezpečnosti, jak by nás rády přesvědčily vojenské instituce, nýbrž pouze zvyšují pravděpodobnost globální zkázy.

Hrozba nukleární války je největší nebezpečí, kterému dnes lidstvo čelí, avšak rozhodně není jediné. Zatímco militaristické síly rozšiřují smrtonosný arzenál jaderných zbraní, průmyslový svět je zaměstnán budováním stejně nebezpečných jaderných elektráren, které mohou vyhladit veškerý život na naší planetě. Před dvaceti pěti lety se světoví vůdci rozhodli, že použijí “atom pro mír”, a prezentovali elektřinu z atomu jako spolehlivý, čistý a levný zdroj energie pro budoucnost. Dnes si trpce uvědomujeme, že jaderná energie není ani bezpečná, ani čistá, ani levná. Oněch tři sta šedesát jaderných reaktorů, které jsou nyní po celém světě v provozu, a stovky dalších, o kterých se uvažuje, se staly hlavní hrozbou pro naše zdraví. Radioaktivní částice, jež se uvolňují v jaderných reaktorech, jsou tytéž, z nichž vzniká síla atomové bomby. Při jaderných explozích a únicích z reaktorů elektráren se v našem životním prostředí rozptýlily již tisíce tun těchto toxických materiálů. Protože se stále shromažďují ve vzduchu, který dýcháme, v jídle, které jíme, a ve vodě, kterou pijeme, riziko vzniku rakoviny a genetických poruch se stále zvyšuje. Z těchto radioaktivních jedů je nejtoxičtější plutonium, které je štěpitelné, což znamená, že může být použito pro výrobu atomových bomb. Jaderná elektřina a jaderné zbraně tak představují dva různé aspekty jedné a téže hrozby pro lidstvo. S jejich pokračujícím šířením se pravděpodobnost globálního zničení stává každým dnem větší.

I když odhlédneme od hrozby jaderné katastrofy, je globální ekosystém a další vývoj života na zemi vážně ohrožen a vše může skončit rozsáhlou katastrofou ekologickou. Přelidnění a průmyslové technologie přispěly různým způsobem k závažné degradaci přírodního prostředí, na němž je náš život zcela závislý. Důsledkem je vážné ohrožení našeho zdraví a blahobytu. Velká města jsou zahalena do závojů dusivého hořčičně zabarveného smogu. Ti z nás, kteří žijí ve velkoměstě, jej každý den mohou vidět; cítíme jej, když nás pálí v očích a dráždí naše plíce. Podle tvrzení šedesáti členů profesorského sboru Lékařské fakulty Kalifornské university v Los Angeles “stalo znečištěné ovzduší takřka po celý rok hlavním zdravotním rizikem pro většinu jeho obyvatel”. Smog se ovšem neomezuje jen na velká města Spojených států. Také v Mexico City, v Athénách či v Istanbulu útočí na lidské zdraví stejně, ne-li ještě intenzivněji. Toto soustavné zamořování ovzduší nepostihuje pouze lidi, ale ničí také ekosystémy. Poškozuje a hubí rostliny, přičemž tyto změny mohou vyvolat drastické změny v živočišné říši, která je na rostlinách závislá. V dnešním světě není smog přítomný pouze v blízkém okolí velkých měst, ale rozptyluje se i do zemské atmosféry a může podstatně ovlivnit globální klima. Meteorologové hovoří o mlhavém závoji znečištěného ovzduší, jež obklopuje celou planetu.

Vedle znečištěného ovzduší ohrožuje naše zdraví voda, kterou pijeme, i jídlo, které jíme, neboť jsou kontaminovány širokou škálou toxických chemikálií. Ve Spojených státech se obchoduje se syntetickými potravinovými přísadami, s pesticidy, plasty a dalšími chemikáliemi v množství, které se odhaduje na tisíc nových chemických sloučenin ročně. V důsledku toho se součástí našeho blahobytného života stále více stává chemická otrava. Toto ohrožení zdraví, dané znečištěním ovzduší, vody a potravin je pouze nejzřejmější, přímý účinek lidských technologií na přírodní prostředí. Méně patrné, ale možná mnohem nebezpečnější důsledky se podařilo rozpoznat teprve nedávno a stále nejsou plně pochopeny. Je však jasné, že naše výrobní postupy jsou značně škodlivé a mohou zničit ekologické systémy, na kterých závisí sama naše existence.

Zhoršení přírodního prostředí doprovází odpovídající nárůst zdravotních problémů jedinců. Zatímco nejčastější příčinou úmrtí ve třetím světě jsou choroby zaviněné nedostatečnou výživou a infekcemi, průmyslové země sužují chronická a degenerativní onemocnění případně nazývaná “civilizační nemoci”, kde hlavními “zabijáky” jsou kardiovaskulární choroby, rakovina a mrtvice. Z psychologického hlediska se pak jedná o těžké deprese, schizofrenii a jiné duševní poruchy, průvodní jevy současně probíhajícího zhoršování společenského klimatu. Můžeme rovněž pozorovat četné známky sociálního rozkladu, ať už to je nárůst násilné kriminality, nehody a sebevraždy, zvýšená míra alkoholismu a zneužívání drog či rostoucí počet dětí s poruchami učení a chování. Nárůst násilných trestných činů a sebevražd u mladých lidí je tak dramatický, že je nazýván epidemií násilných smrtí. Současně ztráta mladých životů zapříčiněná nehodami, zvláště na silnicích, je dvacetkrát větší než úmrtnost v důsledku obrny v době jejího největšího řádění. Podle ekonoma Viktora Fuchse je “slovo epidemie k vystižení situace příliš slabé”.

Vedle těchto sociálních neduhů vidíme zároveň různé ekonomické anomálie, jež matou všechny naše přední ekonomy a politiky. Nezkrotná inflace, masivní nezaměstnanost a krajně nevyvážené přerozdělování příjmů a bohatství se staly strukturálními rysy většiny národních ekonomik. Výsledné zděšení veřejnosti i jejích představitelů je ještě umocněno skutečností, že energetické a nerostné zdroje – základní suroviny veškeré průmyslové aktivity – se rychle vyčerpávají.

Naši politici čelící trojí hrozbě spotřebování zdrojů energie, inflace a nezaměstnanosti již nevědí, co učinit dřív, aby minimalizovali škody, a společně s médii se neustále dohadují o prioritách: Máme napřed řešit energetickou krizi, či snad bojovat s inflací? A vůbec si neuvědomují, že oba tyto problémy, jakož i řada dalších, jež jsme zde zmiňovali, jsou jen různé stránky jediné krize. Ať už mluvíme o rakovině, kriminalitě, znečištěném prostředí, inflaci nebo nedostatku energie, za všemi těmito problémy stojí tytéž hnací síly. Hlavním smyslem této knihy je tyto hnací síly objasnit a naznačit nové směry vedoucí ke změně.

Pro naši dobu je charakteristické, že lidé, kteří jsou pokládáni za odborníky ve svém oboru, se již nedokáží vypořádat s naléhavými problémy z oblasti své odbornosti. Ekonomové nejsou schopni porozumět inflaci, onkologové jsou zcela zmateni z příčin rakoviny, psychiatři si nevědí rady se schizofrenií, policie je bezmocná tváří v tvář rostoucí zločinnosti a tak dále. Ve Spojených státech se stalo tradicí, že prezidenti se obracejí k akademikům o radu buď přímo, nebo prostřednictvím “mozkových trustů” a “myšlenkových rezervoárů” založených pouze k tomu, aby pomáhaly vládě s nejrůznějšími politickými problémy. Dříve tato intelektuální elita formulovala hlavní akademický pohled a obecně se shodla na základním koncepčním rámci, z něhož při svých radách vycházela. Dnes tento konsensus již neexistuje. V roce 1979 vycházel ve Washington Postu seriál pod titulkem “Šuplík nápadů je prázdný”, v němž význační myslitelé přiznávali, že nejsou schopni vyřešit nejnaléhavější problémy národa. Cituji: “Hovory s proslulými intelektuály v Cambridgi v Massachusetts a v New Yorku potvrzují, že hlavní myšlenkový proud se nejen rozdělil do mnoha říček, ale v některých oblastech úplně vyschl.” Jeden ze zpovídaných akademiků byl Irving Kristol, profesor urbanistiky na Newyorské universitě, který prohlásil, že se vzdává svého místa: “Nemám už co říci. A nemyslím, že někdo má. Když se problém stane příliš složitým, ztratíte zájem.”

Jako pramen svých rozpaků nebo útěku od problémů intelektuálové zmiňovali “nové poměry” či “běh událostí” – Vietnam, Watergate, přetrvávání slumů, chudoby a zločinnosti. Nikdo z nich však nerozpoznal skutečný problém, který je základem naší krize idejí: skutečnost, že většina akademiků se ztotožňuje s omezeným vnímáním reality, které neodpovídá podstatným problémům této doby. Tyto problémy jsou, jak posléze uvidíme podrobněji, problémy systémové, což znamená, že jsou úzce propojené a ve vzájemné závislosti. Neporozumíme jim s roztříštěnou metodologií, jež je pro akademické obory a vládní agentury tak charakteristická. Takový přístup však nikdy žádnou z našich těžkostí nevyřeší, ale jen je přesune do složité sítě společenských a ekologických vztahů. Řešení nalezneme, jen pokud se změní tento systém samotný. To samozřejmě bude zahrnovat hlubokou přeměnu všech našich společenských institucí, hodnot a idejí. V průběhu prověřování příčin naší kulturní krize se jasně prokáže, že většina předních myslitelů používá zastaralé koncepční modely a proměnné, jež se již nevztahují k podstatě věci. Vyjde též najevo další důležitý rys naší koncepční slepé uličky: všichni z předních intelektuálů, kteří poskytovali interview Washington Postu, byli muži.

Abychom porozuměli různorodé kulturní krizi, potřebujeme si osvojit mimořádně široký záběr a nahlížet svou situaci v kontextu lidského kulturního vývoje. Musíme přizpůsobit svou perspektivu z konce 20. století časovému rozpětí zahrnujícímu tisíce let; od pojetí statických společenských struktur k dynamickým modelům změny. Z tohoto hlediska se krize jeví jako aspekt přeměny. Číňané, jimž bylo vždy vlastní veskrze dynamické vidění světa a bystrý smysl pro historii, si zřejmě tuto hlubokou souvislost mezi krizí a změnou dobře uvědomují. Termín, který používají pro slovo “krize” (wei-ti), se skládá ze znaků pro “nebezpečí” a “příležitost”.

Západní sociologové tuto starodávnou intuici potvrdili. Studie období kulturních přeměn v různých společnostech ukázaly, že jim zpravidla předchází široká paleta signálů ve společnosti, z nichž mnohé jsou totožné s příznaky současné krize. Zahrnují pocit odcizení a nárůst duševních nemocí, násilnou trestnou činnost a společenský rozklad stejně jako zvýšený zájem o náboženské kulty – to vše můžeme během posledního desetiletí pozorovat i v naší společnosti. V čase historické kulturní změny se tyto signály zpravidla objevovaly deset až třicet let před hlavní transformací, přičemž byly stále častější a intenzivnější před příchodem přeměny a ubývaly hned poté, co nadešla.

Kulturní transformace tohoto druhu jsou podstatné kroky ve vývoji civilizací. Společenské hnací síly v tomto vývoji obsažené jsou složité a historici je zdaleka neumějí vyčerpávajícím způsobem vysvětlit. Zdá se však, že všechny civilizace procházejí podobnými periodickými procesy vzniku, vzestupu, pádu a rozpadu. Následující graf ukazuje tento nápadný model pro hlavní civilizace Středomoří.

K nejvýznačnějším konjekturálním studiím těchto modelů vzestupu a pádu civilizací patří A Study of History (Studie historie) Arnolda Toynbeeho. Podle Toynbeeho spočívá zrod civilizace v přechodu od statického stavu k dynamické činnosti. K tomuto přechodu může dojít spontánně vlivem působení nějaké civilizace, která již existuje, nebo rozpadem jedné či více civilizací starší generace. Toynbee vidí základní model vzniku civilizací jako model vzájemného působení a nazývá ho “akce a reakce”. Akce přicházející z přírodního nebo sociálního prostředí vyvolá tvořivou reakci ve společnosti nebo v sociální skupině, což tuto společnost přiměje vstoupit do civilizačního procesu.

Civilizace pokračuje v růstu, pokud úspěšná reakce na počáteční akci vyvolá kulturní impuls, který vychýlí společnost z rovnovážného stavu, což přivodí akci novou. Tímto způsobem se počáteční model akce a reakce opakuje v po sobě jdoucích fázích vzestupu, a každá úspěšná reakce vytváří nerovnováhu, která vyžaduje nové, tvůrčí přeuspořádání.

Je zřejmé, že periodický rytmus kulturního růstu souvisí s výkyvy, které můžeme pozorovat odedávna a které byly vždy považovány za část živelných sil vesmíru. Staří čínští filosofové věřili, že všechny projevy reality vznikají z dynamické souhry dvou protichůdných sil, jimž říkali jin a jang. Hérakleitos ve starověkém Řecku přirovnával světový řád k věčnému ohni, jenž je “opakovaně rozdmycháván a zase zhasínán”. Empedoklés přisuzoval změny ve vesmíru odlivu a přílivu dvou doplňujících se sil, jež nazýval “Láskou” a “Svárem”.

Ideu základního universálního rytmu vyjádřili také mnozí filosofové novověku. Saint-Simon viděl dějiny civilizací jako řadu střídajících se “organických” a “kritických” period, Herbert Spencer zkoumal měnící se tvář vesmíru v sérii “sjednocování” a “diferenciací”, Hegel viděl lidskou historii jako šroubovici znázorňující vývoj od jedné formy jednoty přes fázi rozpolcenosti až dále k opětovnému sjednocení na vyšší úrovni. Ideál proměnlivých modelů je patrně pro studium kulturního vývoje skutečně velice užitečný.

Poté, co civilizace dosáhnou vrcholu vitality, ztrácejí svoji kulturní sílu a směřují k úpadku. Podstatným prvkem takového kulturního kolapsu bývá podle Toynbeeho ztráta flexibility. Jakmile sociální struktury a vzorce chování ustrnou natolik, že se společnost již nemůže přizpůsobovat měnícím se situacím, pak není dále schopna pokračovat v tvůrčím procesu kulturní evoluce. Bude upadat a nakonec se rozpadne. Zatímco civilizace v rozkvětu staví na odiv nekonečnou rozmanitost a přizpůsobivost, civilizace v úpadku se projevují uniformitou a nedostatkem vynalézavosti. Ztráta pružnosti v rozpadající se společnosti je doprovázena všeobecnou ztrátou souladu mezi základními složkami, což nevyhnutelně vede k propuknutí sociálních rozkolů a svárů.

Během bolestivého procesu rozkladu však tvořivost společnosti , tj. její schopnost vyrovnávat se s výzvami, zcela ztracena není. Hlavní proud kultury sice stále lpí na fixních ideách a ustrnulých vzorcích chování, na scéně se však objevují menšinové tvůrčí skupiny, které pokračují v procesu akce a reakce. Dominantní sociální instituce se budou bránit předání své vedoucí role těmto novým kulturním silám, avšak vzhledem k jejich úpadku a rozkladu mohou tvůrčí menšinová uskupení přetvořit některé ze starých prvků do nových konfigurací. Proces kulturní evoluce pak bude pokračovat, ovšem již v nových poměrech a s novými protagonisty.

Zdá se, že kulturní vzorce, které Toynbee popisoval, odpovídají velice dobře naší současné situaci. Při pohledu na povahu našich problémů – ne na různé příznaky krize, ale na zásadní změny přírodního a společenského prostředí – můžeme rozeznat souběh několika přechodových období. Některé problémy jsou spojeny s přírodními zdroji, jiné s kulturními hodnotami a idejemi, některé jsou částí periodických výkyvů, jiné se objevují v rámci modelů vzestupu a pádu. Každý z těchto procesů má jasné časové rozpětí nebo periodičnost, ale všechny zahrnují přechodná období, která se náhodou setkávají v současné době. Mezi tyto přechodné fáze patří tři, jež otřesou samým základem našeho života a hluboce ovlivní sociální, ekonomický a politický systém.

První, možná nejpodstatnější přechodové stadium, je způsobeno pomalým a zdráhavým, avšak neodvratným rozpadem patriarchátu. Časové rozpětí svázané s patriarchátem je minimálně tři tisíce let, což je doba tak dlouhá, že nemůžeme říci, zda máme co dělat s opakujícím se procesem, neboť informace, které máme o předpatriarchálních érách, jsou příliš mlhavé. Víme však, že během posledních tří tisíc let byla západní civilizace, jakož i její předchůdci a většina ostatních kultur, založena na filosofickém, společenském a politickém systému, “v němž muži – ať již silou, přímým nátlakem nebo rituály, tradicemi, zákonem a jazykem, zvyky, etiketou, výchovou či dělbou práce – určovali, jakou roli v něm mají nebo nemají hrát ženy, a v němž je žena muži ve všem podřízena”.

Moc patriarchátu je mimořádně obtížně pochopitelná, neboť je všepronikající. Ovlivnila většinu našich základních idejí o podstatě člověka a o našem vztahu k vesmíru – v patriarchální řeči je to “on” člověk a “jeho” vztah k vesmíru. Je to systém, který v zaznamenané historii nikdo až donedávna otevřeně nezpochybnil a jehož dogmata lidstvo přijímalo tak universálně, že se zdála být samotnými zákony přírody; skutečně jsme je tak obvykle prezentovali. Avšak dnes je rozpad patriarchátu na dohled. Feministické hnutí je jeden z nejsilnějších kulturních proudů naší doby a bude mít hluboký vliv na další vývoj.

Druhé přechodové období, které bude mít na naše životy nesmírný dopad, nás postihne v souvislosti s koncem věku fosilních paliv. Fosilní paliva jsou hlavní zdroje energie moderní průmyslové doby a jejich vytěžením tato éra skončí. Z pohledu široké historické perspektivy kulturní evoluce je věk fosilních paliv a průmyslová éra pouze krátká epizoda na našem grafu kolem roku 2000. Fosilní paliva budou pravděpodobně vyčerpána kolem roku 2300, ovšem ekonomické a politické projevy jejich ubývání pociťujeme již dnes. Následující století bude proto ve znamení přechodu od věku fosilních paliv k věku sluneční energie, který bude poháněn obnovitelnou energií Slunce. Tato změna si však vyžádá hluboké zásahy do našeho ekonomického a politického systému.

Třetí přechodová fáze je opět spojena s kulturními hodnotami. Zahrnuje to, co je dnes často nazýváno “změna paradigmatu” (z řeckého paradeigma, “vzor”), tj. zásadní proměna myšlení, vnímání a hodnot, která utváří způsob, jakým vidíme skutečnost.

Paradigma, které se nyní mění, převažovalo v naší kultuře po několik staletí, během kterých formovalo moderní západní společnost a podstatně ovlivnilo i zbytek světa. Toto paradigma zahrnuje řadu idejí a hodnot, jež se výrazně odlišují od idejí a hodnot středověkých, spojovaných s různými proudy západní kultury, jako jsou vědecká revoluce, osvícenství a průmyslová revoluce. Tyto hodnoty zahrnují víru ve vědeckou metodu jakožto jedinou platnou cestu k vědění, pohled na vesmír jako na mechanický systém sestavený z jednotlivých stavebních dílů, vnímání života ve společnosti jako konkurenčního boje o přežití a víru v neomezený materiální pokrok dosažitelný ekonomickým a technickým růstem. Během posledních let se ukázalo, že všechny tyto ideje a hodnoty jsou podstatně omezené a potřebují radikální revizi.

V naší široké perspektivě je kulturní evoluce změna současného paradigmatu součástí většího procesu nápadně pravidelných změn hodnotových systémů, jež můžeme vypozorovat v západní civilizaci i ve většině dalších kultur. Tyto kolísající změny hodnot a jejich účinků na všechny aspekty společnosti, přinejmenším na Západě, zmapoval sociolog Pitirim Sorokin v monumentálním čtyřsvazkovém díle, které napsal v letech 1937-1941. Sorokinovo velkolepé schéma syntézy západních dějin je založeno na periodickém slábnutí a zanikání tří základních hodnotových systémů spočívajících v základu všech projevů kultury.

Sorokin je označuje jako systém smyslový, ideový a idealistický. Pro smyslový hodnotový systém platí, že konečnou realitou je hmota sama a že spirituální jevy jsou pouze jejím projevem. Tím je řečeno, že všechny etické hodnoty jsou relativní a že smyslové vnímání je jediný zdroj poznání pravdy. Ideový hodnotový systém je zásadně odlišný. Věří, že pravá realita leží mimo hmotný svět v duchovní říši a že vědění lze získat vnitřní zkušeností. Ztotožňuje se s absolutními etickými hodnotami a člověku nadřazenými normami spravedlnosti, pravdy a krásy. Západní výklady ideových konceptů zahrnují platonské myšlení, duši a židovsko-křesťanské představy Boha, ale Sorokin poukazuje na to, že podobné ideje jsou vyjádřeny v různé podobě i na Východě, v hinduistické, buddhistické a taoistické kultuře.

Sorokin tvrdí, že periodické rytmy vzájemné souhry smyslových a ideových projevů lidské kultury produkují též střední spojující stupeň, idealistický, představující jejich harmonickou syntézu. Podle idealistické víry má opravdová realita jak smyslové, tak i nadsmyslové aspekty, které koexistují v rámci všeobjímající jednoty. Idealistické kulturní periody mají tak sklon docílit nejvyššího a nejušlechtilejšího vyjádření ideového i smyslového systému, kdy se snaží nastolit rovnováhu, sjednocení a estetické naplnění v umění, filosofii, vědě a v technice. Příkladem takového idealistického údobí byl rozkvět starého Řecka v 5. a 4. století př. n. l. či evropská renesance.

Podle Sorokina vytvořily tři základní modely kultury v západní civilizaci rozpoznatelné cykly, které zmapoval do přehledných schémat ideologií, válek, vnitřních konfliktů, vědeckého a technologického vývoje, zákonů a různých dalších sociálních institucí. Popsal rovněž změny stylů v architektuře, malířství, sochařství a literatuře. V Sorokinově modelu současná změna paradigmatu a úpadek industriálního věku představují jen jiné údobí zániku a úpadku smyslové kultury. Vzestupu našeho dnešního smyslového věku předcházela nadvláda ideové kultury během rozvoje křesťanství a středověku a následný rozkvět idealistického období během evropské renesance. Pomalý úpadek těchto ideových a idealistických epoch v 15. a 16. století uvolnil cestu vzestupu nové smyslové periody v 17., 18. a 19. století, za éry charakterizované hodnotovým systémem osvícenství, vědeckými názory Descarta a Newtona a výrobními postupy průmyslové revoluce. Ve 20. století se tyto smyslové hodnoty a ideje opět dostávají do stadia úpadku, a tak Sorokin v roce 1937 s velkou předvídavostí předpověděl soumrak smyslové kultury, změnu paradigmatu a sociální převraty, jichž jsme dnes svědky.

Sorokinova analýza velice sugestivně předjímá, že krize, jíž dnes čelíme, není krizí běžnou, nýbrž že je jednou z velkých přechodových fází, jež se již v předchozích obdobích lidské historie objevily. K takovým hlubokým kulturním přeměnám nedochází příliš často. Podle Lewise Mumforda jich je v celé historii západní kultury sotva půl tuctu. Patří k nim například rozvoj civilizace umožněný vynálezem zemědělství na začátku neolitického období, nástup křesťanství na troskách římského impéria a přechod ze středověku do novověku.

Přeměna, kterou v současné době prožíváme, bude možná dramatičtější než jakákoli předešlá, neboť frekvence změn je v naší době vyšší než kdykoli dříve, změny jsou rozsáhlejší, týkají se celé zeměkoule, nemluvě o tom, že se tu schází několik hlavních přechodných období. Rytmické opakování a modely vzestupu a úpadku, které zřejmě lidské kulturní evoluci vládnou, jako by se spikly, aby dosáhly svého bodu obratu ve stejnou chvíli. Úpadek patriarchátu, konec věku fosilních paliv a změna paradigmatu objevující se za soumraku smyslové kultury, to vše přispívá k témuž globálnímu procesu. Současná krize proto není pouhou krizí jedinců, vlád nebo sociálních institucí, nýbrž ve skutečnosti je to přechodné období planetárního rozměru. Blížíme se k bodu obratu jako jedinci, jako společnost, jako civilizace i jako planetární systém.

Kulturním přeměnám takového rozsahu a hloubky nemůže nic zabránit. Neměli bychom se jim proto stavět na odpor, ale naopak je vítat jako jediný únik z agónie, kolapsu a mumifikace. Abychom na nastávající velkou proměnu byli připraveni, potřebujeme zásadně přezkoumat hlavní předpoklady a hodnoty naší kultury a vyřadit ty koncepční modely, které se přežily, a znovu uznat některé hodnoty, jež jsme zavrhli v předešlých obdobích své kulturní historie. Takovou absolutní změnu v mentalitě západní kultury musí přirozeně doprovázet hluboké změny většiny sociálních vztahů a forem sociální organizace – tedy změny, které půjdou daleko za povrchní ekonomické a politické úpravy, o nichž hovoří dnešní političtí vůdci.

Během této fáze přehodnocení a kulturního znovuzrození bude důležité minimalizovat obtíže, konflikty a rozkoly, které s sebou doba velkých sociálních změn nevyhnutelně nese, a uskutečnit přechod co možná nejméně bolestně. Bude proto klíčové vyhnout se útokům na jednotlivé sociální skupiny nebo instituce a ukázat, jak jejich přístupy a chování odrážejí dnes již zastaralý hodnotový systém, na němž se zakládá celá naše kultura. Bude nutné si uvědomit, že dnešní sociální změny jsou projevem mnohem širší a nevyhnutelné kulturní transformace. Pouze pak budeme schopni přiblížit se způsobu harmonického a klidného kulturního přechodu popsaného v jedné z nejstarších knih moudrosti, v čínském I-ťingu neboli Knize proměn: “Pohyb je přirozený, povstává samovolně. Z tohoto důvodu je přeměna starého snadná. Staré odchází a nové nastupuje. Obé jest odměřováno dobou, proto vše dopadne dobře.”

Model kulturních sil, který využijeme v naší diskusi o současné sociální transformaci, je založen zčásti na Toynbeeho idejích o vzestupu a pádu civilizací, dále na pradávné představě základního universálního rytmu vedoucího k fluktuaci kulturních modelů, na Sorokinově analýze fluktuace hodnotových systémů a konečně na ideálu harmonické kulturní přeměny popsané v I-ťingu.

Hlavní alternativou k tomuto modelu, která je mu příbuzná, ale liší se v několika aspektech, je marxistický pohled na historii, známý jako dialektický neboli historický materialismus. Podle Marxe neleží kořeny vývoje společnosti ve změně idejí nebo hodnot, ale v ekonomickém a technickém vývoji. Hnací síla změny je výsledek dialektického působení protikladů, které vznikají z rozporů, jež jsou vlastní všem jevům. Marx si tuto ideu vypůjčil z Hegelovy filosofie a přizpůsobil ji své analýze sociální změny, když tvrdil, že všechny změny ve společnosti určuje vývoj jejích vnitřních rozporů. Viděl společenské třídy jako ztělesnění protikladných principů organizace společnosti a třídní boj jako důsledek jejich dialektické interakce.

Marxistický náhled na hnací síly kultury, který je založen na hegelovské teorii rytmicky se opakující změny, se v tomto ohledu neliší od modelů Toynbeeho, Sorokina a I-ťingu. Zásadně se však od nich liší ve svém důrazu na konflikt a boj. Třídní boj byl pro Marxe hnací silou historie, neboť se domníval, že se veškerý důležitý historický pokrok zrodil z konfliktů, boje a násilné revoluce. Lidské utrpení a obětování se byla nutná cena zaplacená za sociální přeměnu.

Důraz na boj byl v Marxově teorii historické evoluce analogický s Darwinovým důrazem na boj v evoluci biologické. Marx se prý rád viděl jako “Darwin sociologie”. Pojetí života jako neustálého boje o existenci, za kterou Darwin i Marx vděčili ekonomovi Thomasi Malthusovi, horlivě zastávali sociální darwinisté v 19. století, kteří ovlivnili pokud ne Marxe, tak jistě mnoho jeho následovníků. Domnívám se, že jejich pohled na sociální vývoj příliš zdůrazňuje roli boje a konfliktu a přehlíží skutečnost, že veškerý boj v přírodě se odehrává v rámci širšího kontextu spolupráce. Ačkoli konflikt a boj přinesly v naší minulosti důležitý sociální pokrok a často budou podstatnou částí dynamiky změn, neznamená to, že v nich má tato dynamika svůj původ. Držím se spíše filosofie I-ťingu než marxistického pojetí, a proto věřím, že v době sociální přeměny by ke konfliktům mělo docházet jen minimálně.

V naší diskusi o kulturních hodnotách a postojích, kterou v této knize povedeme, budeme široce využívat systém, jenž je podrobně rozpracován v I-ťingu a tvoří základ čínského myšlení. Je založen na myšlence nepřetržité periodické fluktuace obdobně jako systém Sorokinův, avšak zahrnuje mnohem širší teorii dvou archetypálních pólů (jin a jang), které jsou podstatou základního rytmu vesmíru.

Čínští filosofové viděli realitu, jejíž konečnou podstatu nazývali tao, jako proces nepřetržitého toku a změny. Všechny jevy, které pozorujeme, se účastní tohoto kosmického procesu, a jsou tedy vnitřně dynamické. Hlavní vlastností tao je periodická povaha jeho neustálého pohybu. Veškerý vývoj v přírodě jak ve hmotném světě, tak i v psychologických a sociologických sférách vykazuje periodické chování. Číňané dali této myšlence opakujícího se chování konečný tvar tím, že zavedli polární protiklady jin a jang, dva póly, které stanoví limity pro cykly změn: “Jang dosáhne svého vrcholu a ustupuje jinu. Jin dosáhne svého vrcholu a ustupuje jangu.”

Podle čínské filosofie vyvolává všechny projevy tao vzájemná souhra těchto dvou archetypálních pólů, jež jsou asociovány v mnoha podobách protikladů z přírody a ze sociálního života. Pro nás, příslušníky západní civilizace, je velice těžké, ale důležité porozumět skutečnosti, že tyto protiklady nepatří do odlišných kategorií, ale jsou krajními póly jednoho celku. Nic není pouze jin nebo pouze jang. Všechny přirozené jevy jsou projevy nepřetržité oscilace mezi dvěma protiklady, všechny přechody se odehrávají postupně, v nepřerušovaném pohybu vpřed. Přirozený řád je jedním z dynamických rovnovážných stavů mezi jinem a jangem.

Pojmy jin/jang se na Západě staly nedávno poměrně populární, avšak v naší kultuře jsou zřídkakdy užívány v tradičním čínském pojetí. Většinou odrážejí kulturní představy Západu, které zásadním způsobem zkreslují původní významy. Jednu z nejlepších interpretací podává Manfred Porkert ve své vyčerpávající studii o čínské medicíně. Podle Porkerta odpovídá jin všemu, co je citlivé, vnímavé a konzervativní, zatímco jang zahrnuje vše expanzivní, agresivní a žádostivé. Další asociace zahrnují mj.

V čínské kultuře principy jinu a jangu nikdy nebyly spojovány s morálními hodnotami. Dobrý není jin ani jang, ale dynamická rovnováha mezi oběma; špatná nebo škodlivá je nerovnováha.

Od nejstarších dob čínské kultury se jin spojoval s ženským principem a jang s principem mužským. Tuto starověkou asociaci dnes obtížně zhodnotíme, neboť ji následná patriarchální období upravila a zkreslila. V lidské biologii nejsou mužské a ženské charakteristiky striktně odděleny, nýbrž se v různém poměru objevují u obou pohlaví. Podobně staří Číňané věřili, že všichni lidé, ať muži nebo ženy, procházejí cyklem jin/jang. Osobnost každého muže a každé ženy není něco neměnného, ale je to proměnlivý jev, který je výsledkem vzájemného ovlivňování ženských a mužských prvků. Tento pohled na lidskou přirozenost ostře kontrastuje s pohledem, který je vlastní patriarchální kultuře a který určil pevný řád, v němž se od mužů očekává mužskost a od žen ženskost. Zkreslil význam těchto pojmů tím, že mužům se dostalo vedoucí role a většiny společenských privilegií.

Z pohledu tohoto patriarchálního jednostranného výkladu je časté spojování jinu s pasivitou a jangu s aktivitou zvláště nebezpečné. Naše kultura tradičně představovala ženy jako pasivní a vnímavé, muže jako aktivní a tvořivé. Tato představa vychází z Aristotelovy teorie sexuality a byla používána po celá staletí jako “vědecké” opodstatnění pro udržování ženy v podřízeném postavení jako mužovy pomocnice. Spojení jinu s pasivitou a jangu s aktivitou se zdá být dalším vyjádřením patriarchálních stereotypů, moderní západní interpretací, neodrážející původní význam čínských pojmů.

Jedním z nejdůležitějších poznatků staré čínské kultury bylo uvědomění, že aktivita, ten “neustálý tok přeměn a změn”, jak o ní mluvil Čuang-c’, je základní aspekt vesmíru. V tomto pojetí se změna neprojeví jako důsledek nějaké síly, nýbrž je to přirozený sklon vlastní všem věcem a situacím. Ve vesmíru dochází k neustálému pohybu a aktivitě v kontinuálním kosmickém procesu, kterému Číňané říkali tao, tj. “cesta”. Pojem absolutního klidu nebo nečinnosti se v čínské filosofii téměř vůbec nevyskytoval. Podle Hellmuta Wilhelma, jednoho z předních západních překladatelů I-ťingu, je pro Číňany “stav absolutní neměnnosti natolik abstraktní, že jej… nemohou pochopit”.

V taoistické filosofii je často užíván termín wu-wej, doslova “nejednání”. Takový překlad však vůbec neodpovídá původnímu významu. To, co Číňané myslí pod wu-wej, se nedistancuje od jednání, nýbrž jen od určitého druhu aktivity, který není v harmonii s nepřetržitým kosmickým procesem. Vynikající sinolog Joseph Needham definuje wu-wej jako “zdržující se nepřátelského chování vůči přírodě” a zdůvodňuje svůj překlad citací Čuang-c’a: “Nejednání neznamená nicnedělání a spočinutí v tichu. Dovolme všemu, aby dělalo to, co přirozeně dělá, aby jeho přirozenost byla uspokojena.” Když se člověk zdrží jednání, jež je v rozporu s přírodou, nebo jak říká Needham, “nejde proti povaze věcí”, pak se nachází v harmonii s tao, a jeho konání bude úspěšné. To je význam zdánlivě záhadného výroku Lao-c’a: “Při nejednání může být učiněno vše.”

Podle čínské filosofie tedy existují dva druhy aktivity: aktivita v harmonii s přírodou a aktivita proti přirozenému běhu věcí. Pojem pasivity, úplné absence jakékoli činnosti, se zde neobjevuje. Proto častá západní asociace jinu a jangu s pasivním a aktivním chováním neodpovídá čínskému myšlení. Podle původní představy dvou archetypálních pólů to vypadá, že jin může odpovídat citlivosti, sjednocování, spolupracující aktivitě. Naproti tomu jang se vztahuje k agresivní, rozpínavé, soutěživé aktivitě. Akce jinu si je vědoma okolního prostředí, akce jangu si je vědoma sama sebe. V moderní terminologii bychom mohli tu první nazvat “eko-akcí” a druhou “ego-akcí”.

Tyto dva typy aktivit se úzce vztahují ke dvěma typům znalostí nebo ke dvěma stavům vědomí, jež se během věků vyprofilovaly jako charakteristické vlastnosti lidské mysli. Obvykle je označujeme jako znalosti intuitivní a racionální a tradičně je spojujeme s náboženstvím a mystikou a s vědou. Ačkoli asociace jinu a jangu s těmito dvěma stavy vědomí není částí původní čínské terminologie, přirozeně rozšiřuje starověkou představu a budeme ji tak pojímat i v naší diskusi.

Racionální myšlení a intuitivní vhled jsou doplňující se způsoby práce lidské mysli. Racionální myšlení je lineární, soustředěné a analytické. Je vlastní říši intelektu, jehož funkcí je rozlišovat, měřit a kategorizovat. Proto jsou racionální vědomosti často roztříštěné. Intuitivní jsou však založeny na přímém neintelektuálním zážitku reality, který je důsledkem rozšířeného stavu vědomí. Proto jsou syntetizující, holistické (* Termín “holistický”, z řeckého holos (“celý”), se vztahuje na chápání reality ve sjednocených celcích, jejichž vlastnosti nelze redukovat na vlastnosti menších částí.) a nelineární. Z toho je patrné, že racionální znalosti budou pravděpodobně produkovat egocentrickou neboli jangovou aktivitu, zatímco intuitivní moudrost tvoří základ ekologické, jinové činnosti.

Zde nalézáme rámec pro naše zkoumání kulturních hodnot a přístupů. Pro naše účely budou nejužitečnější tyto asociace:

Podíváme-li se na tento seznam protikladů, snadno nahlédneme, že naše společnost vždy upřednostňovala jang před jinem, tedy racionální přístup před intuitivní moudrostí, vědu před náboženstvím, boj před spoluprací, těžbu přírodních zdrojů před jejich zachováním atd. Tento důraz podpořený patriarchálním systémem a ještě povzbuzený převahou smyslové kultury během posledních tří století vedl k hluboké kulturní nerovnováze, která leží u samých kořenů naší dnešní krize – k nerovnováze v myšlení a pocitech, hodnotách a postojích, v sociálních a politických strukturách. Při popisu různých projevů této kulturní nerovnováhy se budu zaměřovat zejména na její důsledky v oblasti zdraví a chci používat pojem zdraví v nejširším smyslu nejen jako zdraví jedince, ale i zdraví sociální a ekologické. Tyto tři úrovně zdraví jsou úzce spjaty a současná krize představuje vážnou hrozbu pro všechny tři. Ohrožuje zdraví jedinců, společnosti i ekosystému, jehož jsme součástí.

V celé knize se snažím ukázat, jak nápadné a důsledné upřednostňování jangových hodnot, názorů a vzorců chování vyústilo do systému akademických, politických a ekonomických institucí, jež se vzájemně podporují a jsou slepé k nebezpečné nerovnováze hodnotového systému, který motivuje jejich činnost. Žádná z hodnot naší kultury není podle čínské moudrosti sama o sobě špatná, ale tím, že jsme je oddělili od jejich polárních protikladů, zaměřili jsme se na jang a obdařili ho morální hodnotou a politickou mocí, přivodili jsme současný neblahý stav. Naše kultura se pyšní tím, že je vědecká, naše doba je nazývána věkem vědy. Je ovládána racionálním myšlením a vědecké poznatky často považujeme za jediný přijatelný druh vědění. Intuitivní poznání a vědomí, které je však právě tak platné a spolehlivé, nedochází obecného uznání. Tento postoj, známý jako scientismus, je všeobecně rozšířený, proniká do vzdělávacího systému a všech ostatních sociálních a politických institucí. Když prezident Lyndon Johnson potřeboval radu, jak válčit ve Vietnamu, jeho kabinet se obrátil na teoretické fyziky ne proto, že to byli specialisté na vedení elektronické války, ale proto, že jsou považováni za vznešené velekněze vědy, strážce nejvyššího poznání. Dnes, při pohledu zpět, můžeme s odstupem říci, že Johnson by udělal mnohem lépe, kdyby hledal radu u nějakého básníka. Ovšem to samozřejmě bylo – a stále ještě je – nemyslitelné.

Důraz na racionální myšlení ztělesňuje v naší kultuře Descartův slavný výrok “Cogito, ergo sum” (Myslím, tedy jsem), jenž povzbudil západního člověka, aby se ztotožnil raději se svou racionální myslí než s celým svým organismem. Uvidíme, že důsledky tohoto rozdělení mysli a těla bude pociťovat celá naše kultura. Zapomněli jsme, jak “myslet” svými těly, jak je používat k poznávání.