Největším štěstím pro překladatele je, když jeho text zdomácní v prostředí jazyka, do něhož překládá. Zdá se, že mému prvnímu výboru z japonských haiku, který vyšel pod názvem Pár much a já se takové cti dostalo. Povzbuzen úspěchem této útlé knížečky, pokusil jsem se o úplnější výběr z díla básníka, který je mi nad jiné drahý, Kobajaši Issy. Čtenáře, který se zajímá o Issův podrobný životopis, odkazuji na Issův deník Můj nový rok, který v překladu Zdenky Švarcové vyšel v Pasece. Já bych jen rád řekl několik slov o své lásce k Issově haiku: s tím, jak ve světě den ze dne přibývá tupé a chamtivé necitelnosti k životu, působí Issova nesmírná citlivost a otevřenost vůči i těm nejdrobnějším tvorečkům jako zázrak. Dovede se dnes ještě někdo tak pozorně zadívat třeba na psa jako on? Starý pes se tváří, jakoby slyšel zpívat žížaly. Issova haiku, to jsou momentky absolutní komunikace, kdy se básník v duchu učení svého milovaného mistra Bašóa stává pinií či cikádou, aby vyslovil niterný pocit jejich bytí. Jako každý člověk, který hodně zkusil, Issa ví, že lidský svět je plný utrpení a falše: V prchavém světě lidí jsou i květy nástrojem klamu!
A přece básník nikdy nezatrpknul a neztratil své dětské okouzlení nad zázrakem stvoření. Jak dokazují jeho básně o lidech, je vůči nim mnohem skeptičtější než vůči zvířatům a květinám, ale to je nevyhnutelné pro každého moudrého člověka. Neslibuje si příliš mnoho ani od náboženství, i když hřejivá a smířlivá atmosféra lidového amidismu je v jeho verších vždycky patrná.
Výbor z Issova rozsáhlého díla by mohl být daleko obsažnější, ale šlo mi hlavně o to, abych českému čtenáři představil v kompaktní formě jeho nejlepší a nejpůvodnější básně na náměty, které těší čtenáře japonského. Myslím, že za těch bezmála dvě stě let, co uběhly od Issovy smrti, jim nejen neubylo na zajímavosti, ale jsou dnes ještě naléhavější a přitažlivější.
Mé drahé rodiště —
každá vzpomínka
na domov píchne jak trn
Issův život, to je téměř pohádkový příběh o zlé maceše a citlivém chlapci, kterému doma říkali Jataró, v matrice byl zapsán pod jménem Nobujuki a sám si dal poetické jméno Issa, Čajový keřík. Malé lístečky svěže zelených čajovníků na stráních jeho domova vypadají něžně a bezbranně, podobně jako básník sám, a zelený čaj je Japoncům stejně drahý a potřebný jako jeho zlidovělá haiku. Issův pseudonym je méně exotický než Bašóův tropický banánovník, ale má stejně blízko k japonské zemi jako jeho tvorba. Básník si také s oblibou říkal „Hlavní žebrák provincie Šinano“, ale v dějinách literatury zdomácněl spíš pod jménem Čajový keřík.
Víska Kašiwabara, kde se Kobajaši Issa narodil, je typická horská osada v kraji Šinano, jemuž se také říká Šinšú, a rozkládá se na pomezí dnešních prefektur Nagano a Jamanaši. Dnes je součástí města Šinano. Velehory, které ji obklopují, mají poetické názvy jako Černá princezna, Hora skrytých dveří nebo Hora zdobená deštěm. Jedné oblasti pod štítem Hakuba neboli Bílého koně se také říká Japonské Alpy a konala se tu zimní olympiáda v roce 1998. I když tato zapadlá a těžko přístupná krajina byla kultivována poměrně pozdě, objevuje se často v moderní literatuře, například v Kawabatově Hlasu hory, Ibuseho „Květině kotacu“ a jiných dílech. To, že v jejích údolích a zákoutích, nemluvě o Issově rodném domě, dosud žije básníkův duch, jistě přispělo k její přitažlivosti pro moderní autory:
„Rodná ves, kde je mi dopřáno žíti, je přilepená k úpatí Kurohime — Černá princezna v zapadlém koutě v horách v Šinanu, kde poslední sníh mizí až v létě a jinovatka se na všem usadí už na podzim, takže nejen citrusy nevydají víc než trpké kuličky, ale nejinak to dopadne se všemožnými stromy, keři, travinami a bylinami, pokud se sem dostanou z požehnanějších krajů.“
[Můj nový rok, přeložila Zdenka Švarcová, Paseka 2004, dále ZŠ]
Život v horské chalupě 18. století byl tvrdý, tak tvrdý, že by jej zhýčkaný návštěvník z dnešní doby nevydržel ani týden. Dřevěný dům se skládal v podstatě z jedné místnosti, zvané doma (síň s podlahou z udusané hlíny), v jejímž středu bylo otevřené ohniště s kotlíkem na tepaném háku, a z „ložnice“ nahoře pod doškovou střechou, spíš půdy s nastlanou slámou. Nahoru se lezlo po příkrém žebříku, takže staří spali dole a nahoře se v kouři z ohniště, který unikal otvorem ve střeše, udily děti. K domu přiléhala stáj pro koně, o které se malý Issa musel starat. Přímo proti otcovskému domu byla poštovní přepřahací stanice, takže kůň byl nedílnou součástí chlapcova každodenního života, a proto též patří k oblíbeným námětům jeho haiku:
Kobyla ostražitě
dopřává hrdlu
čisté vody [ZŠ]
Pozor kůň
pozor kůň, volá
vrabčí maminka!
Plesk, plesk
na květy padají
koňské kobližky
Přes den se pracovalo na čajovém políčku a teprve pozdě večer byl čas na drobné domácí práce. Issu čekalo v životě hodně trpkých chvil, ale nejhorší byla smrt jeho matky v osmém měsíci roku 1765, když mu byly tři roky. Podle našeho počtu mu byly jenom dva, ale Japonci připočítávají k lidskému věku i rok narození. Na maminku nikdy nezapomněl:
Kdykoliv pohlédnu
na moře, máma —
houpy, houpity, hou!
Den Issova narození není přesně znám, ale říká se, že to bylo 5. května 1763 v den svátku, jemuž se říká ajame no sekku, kosatcový festival. Možná že právě tehdy mu byla dána do vínku láska ke květům, která jej provázela po celý život:
Třešňové květy —
i kníže pán
musel z koně!
Ani před chrámem
nečistých Eta
se nebály rozkvést sakury!
Issův otec byl hodný a pracovitý člověk, ale selská usedlost v nehostinném horském podnebí nemůže fungovat bez ženské ruky, a tak si v roce 1770, když bylo Issovi osm, přivádí druhou ženu Sacu. O dva roky později se narodil nevlastní bratr Senroku, a Issa se stává odstrkovaným sirotkem z pohádek. Není to náhoda, že do Mého nového roku zařadil dvě výstižné básně o macechách od haidžinů Mitacua a Fúrjúa:
Venku teď v noci leje
a macecha zas
láteří a laje [ZŠ]
Tu chvilku na světě
mi kazí macecha
svou prolhaností [ZŠ]
V osmém měsíci roku 1776, když bylo Issovi čtrnáct, umírá jeho milovaná babička, která se mu snažila nahradit matku, a chlapec měsíc nato málem zemřel na horečku. Ovzduší v domě se poté zřejmě ještě zhoršilo, a tak otec příští rok vypravil syna do Eda, aby mohl sledovat své básnické aspirace, protože haiku začal psát už jako dítě. Edo bylo v té době velké a dynamické město, kde kvetl obchod a řemesla. Rozcuchaný vrabčák z hor se velkoměsta nezalekl, i když ho jeho bohatství udivilo:
Pod novou
moskytiérou dříme
v Edu i kůň
Lidé v Edu —
i pes v boudě dostává
novoroční dárek
Z některých haiku je cítit Issův kritický pohled na rozmařilé komerční město:
Pomlouvají
i daimjóův ohňostroj
zlé huby v Edu
Sakury v Edu
rozkvétají
jen za peníze
V dalších deseti letech se o něm ví pouze to, že studoval u básníků Mizoguči Sogana a Norokuana Čikuy. V roce 1787 se Issa objevuje v záznamech Čikuovy školy haiku pod jménem Ikjó. Věren tradici velkého Bašóa a jiných básníků — poutníků, vydává se pak mladý Issa často na dlouhé cesty. Na první z nich se vypravil z Eda šestého dne třetího měsíce 1791, aby navštívil básníky v provincii Šimósa. Asi za měsíc se vrací do rodné Kašiwabary. Další rok, dvacátého pátého dne třetího měsíce 1792, se vydává na dlouhou pouť po jižním ostrově Šikoku. Rok nato přichází do Nagasaki, kde se poprvé setkává s Evropany v holandské obchodní stanici a píše haiku:
Velké Japonsko —
i cizinci navštěvují
novoroční obřady
V roce 1793 také formálně přijímá pseudonym Issa a skládá při té příležitosti haiku:
Jaro je tady —
Jataró odešel
mnich Issa nastává
Rok 1794 tráví na Kjúšú, které procestuje křížem krážem, a v roce 1795 přichází do Macujamy na ostrově Šikoku. V témže roce publikuje sbírku Tabi šúi (Sebráno na cestách). Další rok tráví cestami po Šikoku, kde se v Macujamě opět zúčastní večírku cukimi (hledění na měsíc):
Všichni sedí
v řadě na tatami
a zírají na měsíc
Na jaře 1797 Issa odchází z Macujamy a tráví léto a podzim ve Fukujamě na pobřeží Vnitřního moře. Ve třetím měsíci roku 1801 se vrací domů, protože jeho otec těžce onemocněl a zakrátko nato zemřel. Básník píše haiku:
Přežil jsem ho
teď stojím sám
v poli plném rosy
V tomtéž roce vydal Issa ve svých devětatřiceti letech deník, nazvaný Čiči nošúen nikki (Deník o otcově konci), v němž shrnuje události zhruba jednoho měsíce od počátku nemoci až do otcova úmrtí.
V roce 1810 začíná složité handrkování o otcovo dědictví, které Issovi macecha a nevlastní bratr upřeli. Přesto byla následující léta poměrně šťastným obdobím v básníkově životě a haiku, která napsal od roku 1810 do roku 1818, byla sebrána v poetických denících, nazvaných Šičiban nikki (Sedmý deník) a Hačiban nikki (Osmý deník). V jedenáctém měsíci roku 1812 se Issa vrací z Eda do rodné vesnice a v roce 1813 mu konečně byla přiznána polovina otcovského dědictví, takže se mohl v jedenapadesáti letech oženit. S první ženou Kiku měl čtyři děti, které všechny zemřely. Rodina by ho byla ráda viděla na poli s motykou, ale Issa už byl po celém Japonsku známý básník a měl své příznivce a obdivovatele i v tomto zapadlém horském kraji. Sedlák se z něj nikdy nestal, i když má k polním pracem blízko a rozumí jim:
Sedlák orá
a v patách za ním
se opičí vrána
Dívka, jež sází rýži
si chová na zádech
spícího motýlka
V roce 1819 vydává Issa své nejznámější dílo Ora ga haru (Můj nový rok). Je to poetický deník, inspirovaný Bašóovou Úzkou stezkou do vnitrozemí. O symbolickém významu názvu existuje mnoho dohadů a znamená doslovně „Mé jaro“. Jaro samozřejmě podle lunárního kalendáře tradičně splývá s Novým rokem a staří Japonci věřili, že přináší novou energii do života a osvobození od temných sil zimy a smrti, spojovaných se starým rokem. Titul tedy může naznačovat něco jako „Vesna mého života“, skromnou naději, že se básníkův život přece jen obrátí k lepšímu. Bohužel na něj čekalo ještě hodně trápení: smrt milované dcerušky Sato, smrt manželky Kiku, rozvod s druhou ženou Juki, požár v otcovském domě. Když psal následující báseň, byl asi opravdu na dně:
Z očisty po narození
k očistě po smrti —
mezi tím samé nesmysly
V čem spočívá Issův přínos? Především v tom, že ve svém díle usmířil dvě protichůdné duchovní tradice, dovezený buddhismus s původní „Cestou bohů“, šintoismem. Issa se často dívá na svět hlubiny zoufalství a beznaděje, ale jeho zrak je vždycky oslněný jeho krásou. Je osamělý, ale každý den si nachází přátele mezi květinami, zvířaty a broučky. Jeho dětský pohled v sobě má až vesmírnou toleranci a průzračnou čistotu.
I když Issův jazyk je zdánlivě prostý, překládat ho není lehké. Používá hovorové mluvy, občas sáhne po výrazu z rodného nářečí, často parafrázuje buddhistické termíny či symboly, jako Lotosová sútra (rengekjó), prchavý svět (ukijo) nebo rosa (cuju):
I v dnešním světě
si ptáci cvrlikají
Lotosovou sútru [ZŠ]
V prchavém světě lidí
jsou i květy
nástrojem klamu
Až se zeptají, řekni:
„Život je krůpěj rosy!“
Spokojeni?
Sdílím s Japonci přesvědčení, že duše zesnulých je třeba konejšit, a doufám, že mistru Issovi se na věčnost donese zvuk jeho veršů v českém jazyce jako vzdálený zpěv cikád. Dále doufám, že jeho verše potěší české čtenáře ve stejné míře, jako těší už přes dvě stě let čtenáře japonské.
Antonín Líman
