Ukázka: První vznešená pravda
Na začátku Buddhova učení stojí historicky i logicky tzv. Čtyři vznešené pravdy. Historicky jsou obsahem první Buddhovy promluvy v Gazelím háji ve Váránasí. Logicky pak jsou, jak Buddha neustává zdůrazňovat, východiskem i závěrem jeho poučení. Východiskem, protože jejich poznání je prvním předpokladem k nastoupení spásonosné cesty závěrem, protože jejich pochopením je spásonosná cesta ukončována a vrcholí v dosažení dokonalého poznání, nirvány.
Tyto Čtyři vznešené pravdy nejsou ničím více a ničím méně než prostým konstatováním, že existuje utrpení, že utrpení má svůj vznik, že existuje zánik utrpení a že existuje cesta, jež vede k zániku utrpení. Buddha sám o nich praví:
Mnichové, toto pak je vznešená pravda o utrpení: narození je utrpení, stáří je utrpení, nemoc je utrpení, smrt je utrpení, spojení s tím, co není milé, je utrpení, odloučení od toho, co je milé, je utrpení, nedosáhne-li člověk toho, čeho si přeje, i to je utrpení, zkrátka patero skupin, jimiž pronikáme k světu jevů, je utrpení.
Mnichové, toto pak je vznešená pravda o vzniku utrpení: je to žízeň způsobující nová narození, provázená radostí a rozkoší, tu a tam nalézající potěšení, je to žízeň rozkoše, žízeň narození, žízeň rozvoje.
Mnichové, toto pak je vznešená pravda o odstranění utrpení: je to odstranění oné žízně, jestliže ji člověk úplně a beze stopy odstraní, opustí, zbaví se jí, osvobodí se od ní, místa jí nepopřává.
Mnichové, toto pak je vznešená pravda o stezce vedoucí k odstranění utrpení: je to vznešená osmidílná cesta: pravý názor, pravé rozhodnutí, pravá řeč, pravé jednání, pravé žití, pravá snaha, pravé rozvažování, pravé soustředění ducha. (překlad prof. V. Lesného)
Tento text je úryvkem z údajně prvního Buddhova veřejného proslovu. Je prakticky naprosto jasný. Jednotlivé kategorie, jako např. patero skupin, jimiž pronikáme ke světu jevů atd., budeme podrobně rozebírat při výkladu jednotlivých vznešených pravd.
Snad od samé chvíle, kdy tyto pravdy byly poprvé proneseny, neustal podiv nad tím, jak jsou tyto poučky obyčejné, jak říkají málo, skoro vůbec nic ať již se jedni nad nimi pozastavují v obdivu, jiní s pokrčením ramen. A přece jsou tyto poučky pravou esencí buddhismu. Pozdější, do šířky i hloubky tak bohatě rozvinutá buddhistická filosofie, zabývá se třeba daleko podrobněji jinými otázkami (o nichž se též zmíníme v dalších kapitolách), ale vždy znovu se k nim vrací jako ke svému východisku a zřídlu. Pro buddhisty všech škol, i těch, které se vývojem dostaly až na samu hranici, při níž je ještě možno hovořit o buddhismu jako takovém, jsou tyto čtyři poučky ne jen dogmatickou doktrínou, ale živým zdrojem jejich světonázorového stanoviska. A stejně tak všichni buddhisté potvrzují, že Buddha měl pravdu, když je stavěl na začátek i konec svého poučení.
Abychom pochopili základní význam těchto prostých pouček a jejich dalekosáhlý, v jejich době skutečně převratný, filosofický dosah, musíme si uvědomit, že mohly být formulovány, že mají smysl, toliko za určitých předchozích předpokladů, že jsou výsledkem, lapidárním shrnutím, celé rozsáhlé filosofické úvahy, hlubokého filosofického poznání, že jsou závěrem uceleného racionálního světonázorového stanoviska, jež Buddha vydobyl v předcházejících letech svého usilování, v němž byl veden jen neustálou snahou po vnitřní poctivosti jako člověk i jako myslitel.
Snahou. která mu nedovolovala zastavit se v jeho hledání po pravdivém odrazu skutečnosti na nějakém mezistupni, byť byl sebelákavější, sebeútěšlivější, neboť vždy vytušoval v těchto mezistupních, na nichž by bylo možno se zastavit, jen opiátovou clonu lidského vědomí, jež tak rádo a tak lehko se uchyluje k přijetí řešení nedůsledných, až klamných, jen když mohou sloužit za zdroj okamžité útěchy a úlevy. Chtěl bych tu upozornit právě na toto pozoruhodné odhodlání po dosažení nejryzejší pravdivosti bez pozlátek, a činění si iluzí, jež je tak vlastní duchu pravého buddhismu již od postavy jeho zakladatele. Bylo mnoho myslitelů ve své logice důsledných až do krajnosti a bylo mnoho škol, které si vytyčovaly za cíl dosažení nejzazšího poznání skutečnosti. Ale ta snaha odhalovat si pravdu, i když je to bolestné, i když by bylo pohodlnější a pragmaticky užitečnější zastavit se někde na cestě nedokončené a ostatek odkázat víře, iluzím nebo agnosticismu, tato snaha sbližuje intencionální zaměření buddhismu přes celou hloubku staletí velice s usilováním právě dnešního myslícího marxisty.
Pokusme se tedy vyjádřit si v našich dnešních termínech postup úvahy, jejímž závěrem je stručná a generalizovaná výpověď Čtyř vznešených pravd.
Skutečnost utrpení o níž hovoří První vznešená pravda, je nepopiratelnou zkušeností každého člověka. Námitky se mohou týkat jen toho, zda 1. utrpení zásadně podstatně převyšuje co do kvantity i kvality kladné životní momenty a 2. zda je možno skutečnost, zkušenost, subjektivní pocit utrpení, universalisovat, rozšiřovat je i mimo lidskou oblast, na zvířata, rostliny apod.
Na první námitku odpovídá Buddha jednoduše, že lidé pošetilí se mohou domnívat, že utrpení v životě nepřevažuje, že však tento jejich subjektivní názor nic na věci nemění. Lidé s velmi podprůměrnou inteligencí žijí často s pocitem tupé subjektivní spokojenosti začasté i v takových existenčních i morálních podmínkách, jež by jiným byly zdrojem pocitu utrpení. Stejně tak lidé morálně nevyvinutí nebo morálně otrlí a otupělí snášejí objektivní utrpení (např. svých bližních apod.) často zcela lehce. Lidé po všech stránkách vyspělí mohou pak leckdy mít štěstí , že žijí v podmínkách tak příznivých, že rovněž subjektivní bilance mezi utrpením a životními klady převažuje ve prospěch těchto.
Avšak Buddha důrazně oponuje relativistickým, epikurejským a stoickým názorům, jež by z těchto skutečností chtěly vyvozovat, že utrpení je jen otázkou subjektivního stanoviska. Buddha jakožto racionalista (jak a proč se stal filosoficky racionalistou, uvidíme dále) prohlašuje, že subjektivní postoj nic nemění na objektivitě skutečnosti. Subjektivní postoj je právě jen subjektivní postoj, ať už je dán habituální konstitucí člověka nebo ať je vypěstován podle nějaké filosofické či náboženské doktríny. Jestliže utrpení milované bytosti nebo vlastní fyzická bolest není člověkem zaznamenávána jako utrpení proto, že je morálně či fyzicky necitlivý, nebo proto, že v sobě vypěstoval buď stoickou ataraxii nevzrušitelnost čímkoli buď nějakou náboženskou etiku, podle níž se v podobných případech dokonce raduje, že je křížem navštěvován , nic to nemění na objektivním stavu věcí. Buddha pouze konstatuje, že každý člověk, který se dostatečně hluboce pozastaví nad objektivní skutečností utrpení, posléze pozná, že existence utrpení je neoddiskutovatelná, že i v jeho vlastním životě je podstatné utrpení neustále přítomno a že mu nelze uniknout tím, že je odmítáme brát na vědomí a případně z toho dokonce děláme ctnost. Svět lidí, kteří by nevnímali utrpení nebo podle nějaké filosofické či náboženské doktríny by je přestali brát na vědomí, přestal by být světem lidským a stal by se objektivním peklem. Vytratila by se odtud jakákoli snaha po lepším, a tak by ustrnul i veškerý vývojový pohyb. Jedině tehdy, kdyby utrpení bylo dáno jako světu nadřazený princip, mělo by snad cenu unikat realitě utrpení tím, že odmítneme připouštět si je, vnímat je (nebo že mu budeme naopak přitakávat). V Buddhově době žila řada asketů, kteří to hlásali. Nemálo z nich zastávalo učení primitivního jednoduchého materialismu. Jiní byli skeptiky a jejich učení se v mnoha bodech blížilo učení některých antických sofistů, kyniků a stoiků. Buddha byl nucen v době svého myšlenkového vývoje vyrovnat se i s těmito koncepcemi, které dobře znal, jež mají svou strohou logiku a zdají se na první pohled být důsledným empiricko racionálním řešením celého problému. Pokud by Buddha nebyl šel filosoficky dál, byl by se sám stal patrně jedním z nich. Ale již slova Druhé vznešené pravdy ukazují, že dále šel, a naznačí nám též proč, jak dále uvidíme.
Psychologicky vzato, byla patrně Buddhovi nepřekonatelnou překážkou k tomu, aby popřel existenci utrpení nějakým jen subjektivním postojem k němu, hluboká lidská bolest, která u normálních lidí každé utrpení provází. Mám se smát dítěti, jež pláče pro ztracenou bezcennou hračku, nebo ohrnovat nad ním nos proto, že neuvažuje dostatečně filosoficky, mám je poučovat, že se má naopak ze své bolesti radovat, protože bůh tomu tak chtěl, mám je prostě nechat být jako někoho, jehož život se mne, moudrého , netýká? Buddha, jenž se po léta v asketickém úsilí cvičil v nezájmu o tyto bolesti nemoudrých, poznal zřejmě, že takové jednání není lidské, a toto poznání pak prostupuje celé jeho učenÍ. Lidské utrpení je tu a jen člověk nemorální nebo šarlatán by mohl chtít tuto skutečnost pominout. A čím lidsky vyspělejším, čím citlivějším a jemnějším se člověk stává, tím více utrpení se učí odhalovat a poznávat ve světě kolem sebe i v sobě samém. Překonávat utrpení zaujetím nehumánního postoje k němu (ať už z amorality nebo nepravdivého filosofického či náboženského přesvědčení) není dokladem vyšší rozumové vyspělosti člověka, ale právě přímo naopak.
To nám připomíná, že opět jednou žijeme v době, kdy postoj nezájmu o utrpení lidí i nás samých je stále většímu počtu lidí v praxi vnucován historickými podmínkami, v nichž existujeme. A kdy nemálo lidí si tento postoj snaží zdůvodnit, zideologizovat , jako nejen životní nutnost, ale přímo jako jediné realistické a racionální stanovisko: takový je svět a nemůže prostě být jiný a jen člověk nerozumný se tím trápí. V důsledku nedostatku času nevěnujeme se vypěstování stoické ataraxie, ale používáme metody obecně přístupnější, od uklidňujících prášků až k praktikování čisté sexuality . Cílem je totéž. Ale Buddha právě ukazoval, že tito lidé, třeba si to odmítají přiznat, trpí vlastně nejhůře. A potvrzují mu to aspoň současné psychiatrické statistiky.
Utrpení je pravou chutí života, konstatuje Buddha. Jsou jen ti, kteří tuto chuť už plně cítí a ti, kteří ještě ne. Ti trpící, kteří si dosud bezbřehost svého utrpení neuvědomují nebo nechtějí uvědomit, budou jen čekat, až si ji uvědomí. Pak pojmou důvěru ke Čtyřem vznešeným pravdám. Vše, co existuje, vše co se děje, potřebuje svůj vývoj. Kdo se domnívá, že nikterak zvlášť netrpí, pociťoval by učení Čtyř vznešených pravd a praktické důsledky z něho plynoucí jako strázeň, jíž by se spíše hleděl zbavit. V jedné legendě mnich, který velmi toužil poznat, jaké je to v nirváně , byl světcem uměle přenesen do tohoto vytouženého stavu: v bolestech a hrůze křičel o pomoc. Tak ten, jenž dosud nalézá v životě něco, na čem lpí jako na pozitivní kladné hodnotě, jako na dobru a štěstí, jež si chce udržet, a neprohlédne, že v jejich jádru je skryto jen další utrpení, pociťuje paradoxně jako utrpení stav úplného osvobození od utrpení. Tato paradoxní logika skrývá v sobě hloubku dialektického vidění skutečnosti, jež je vlastní buddhismu. Proto též Buddha nevystupuje jako spasitel , jako někdo, kdo hlásá jednoznačné normy co dělat a co si myslet či v co věřit jednorázově a za všech okolností. Žádné takové hlásání by nebylo účinné, ba bylo by i přímo mylné. Buddha nevyzývá nikoho, aby věřil ve Čtyři vznešené pravdy, ukazuje jen, co je přirozeným předpokladem k tomu, aby pojal v ně důvěru . Je klidně přesvědčen, že ten, kdo se důsledně zamýšlí nad realitou utrpení, tuto důvěru pojme. A ten již je do proudu vstupujícím tj. tím, jenž rychleji nebo pomaleji, ale přece již nezadržitelně plyne v proudu správného poznávání, jehož závěrem je dosažení poznání dokonalého.
Uvedli jsme si ještě druhou námitku k první vznešené pravdě. Že je otázkou, zda můžeme rozšiřovat pojem utrpení i na ostatní tvorstvo mimo člověka. Tato otázka staré Indy nikterak příliš netrápila. Již v Buddhově době až na malé výjimky bylo obecným přesvědčením, že není zásadního rozdílu mezi údělem člověka, zvířete a rostliny. Byl to zajisté pozůstatek starobylých představ, v nichž bylo oduševňováno vše, co existuje. Že tyto představy byly využívány i pro koncepci reinkarnační a karmickou, je nasnadě. Proč se v Indii až do příchodu evropské vědy a filosofie nevypracoval striktní rozdíl mezi jednotlivými přírodními říšemi, jak jej známe u nás v Evropě, přesahovalo by příliš rámec naší knížky a není též pro naše téma podstatné. Podstatným je pro nás jen to, že jakkoli buddhismus připouští možnost inkarnačních přechodů mezi třeba lidmi a zvířaty jen v nejkrajnějších případech, rozšiřuje prostě princip utrpení i na ty oblasti přírody, u nichž my možnost cítit utrpení nepředpokládáme, jsouce v tomto náhledu podepřeni výzkumy moderní biologie. A ovšem ještě nadto: buddhismus přijímá s naprostou samozřejmostí i existenci takových druhů bytostí, jež my vůbec neuznáváme: božstev, démonů a např. tzv. prétů, bytostí trpících někde mezi zvířecí a lidskou úrovní. A na všechny tyto říše bytostí se vztahuje platnost pravdy o utrpení.
Jde tedy o určitou metodologickou důslednost, která je v rámci racionálního vypracování celého systému. Důležité pro náš další výklad je to, že právě ani bytosti nadlidských kvalit, jako jsou božstva tradičního bráhmanského pantheonu, nejsou vyjmuty z universálnosti utrpení. Pro prostého člověka Buddhovy doby to znamenalo, že naděje, které si činil v rámci oficiální náboženské soustavy, že se někdy dostane do nebe nepomíjející blaženosti, jsou prostě iluzí. Ba ještě víc: Buddha častokrát zdůrazňuje, že úděl nebeských bytostí je vlastně horší než lidský. Vzhledem k relativně vysokému stupni blaženosti, ve které žijí, trvá jim nezměrně déle než lidem, aby pochopili, jaká skutečnost opravdu je. Dokonce čím vyšší místo v nebeské hierarchii zastupují, tím je jaksi jejich nevědomost hlubší. Nejvyšší bůh Brahma se domnívá, že je tvůrcem celého vesmíru, jeho pánem, řídí jej, nese za něj zodpovědnost, ačkoli to vše je jen jeho domněním, a tak v povýšenosti orientálního despoty trůní ve své zdánlivé vševědoucnosti a neomylnosti a má vyhlídku, že bude poslední, komu vzejde skutečné poznání. Bohům tedy není třeba závidět. Nemají prakticky ani nejmenší vliv na tento svět, jenž je řízen ne jejich vůlí, ale svým vlastním řádem, řádem skutkové odplaty, jemuž i bohové jsou plně podřízeni. Místo, v němž nejsnáze lze dosáhnout osvobozujícího poznání, je lidský svět, protože zde se setkává vysoká míra utrpení se schopností rozumu poznávat a jednat podle poznaného. Bráhmanskému náboženství pro lid tu byla zasazena nejtěžší rána, protože bráhmanstvo tu bylo zasaženo jako třída. K čemu jsou tu nadále kněží? Bráhmanští intelektuálové byli ochotni diskutovat o subtilních filosofických otázkách, jak to konec konců činili v případě rovněž atheistických škol, jako je vaišéšika (indický atomismus) a sánkhja. Ale od nich nebyli napadáni jako třída, jako kněžstvo. Jen materialisté a buddhisté výslovně stále zdůrazňovali jejich nepotřebnost. Materialisty potlačovali bráhmani všemi prostředky (tedy i fyzicky), až z dědictví indického starověkého materialismu nezbylo skoro nic. S buddhismem se jim to podařilo až za více než tisíc let.
První vznešená pravda, jež konstatuje absolutní universálnost utrpení (vše je v podstatě utrpení alespoň v zárodku, nic a nikdo není z utrpení vyňat), vedla v 19. století řadu Evropanů k tomu, že pojímali buddhismus jako učení nejhlubšího pesimismu. Hodně se o to zasloužil Arthur Schopenhauer, který byl první z evropských filosofů, jenž ve svém díle bohatě využil buddhistické myšlenkové impulsy. (V navázání na něj pak Richard Wagner, zvláště ve svých libretech o Tristanovi a Parsifalovi.) Ale pravdou je vlastně pravý opak a asijští buddhisté ani nechápou, jak jsme mohli u nás k podobnému omylu dojít. Buddhisté sami chápou své učení jako životodárný optimismus. Rozumějí mu tak, že zbavuje klamných subjektivních nadějí a iluzí, že je možno definitivně se zbavit utrpení běžnými životními praktikami a že tak vyvádí člověka z bludného kruhu nic nepomáhajícího snažení a usilování a otevírá mu poznání, že problém je řešitelný v jiné rovině tam pak ale je řešitelný pro každého a konec konců dříve či později i pro všechny. V tom je ontologický optimismus buddhismu, který jako každé optimisticky zaměřené učení otevírá i cestu k cílesměrné lidské aktivitě. Ale tím se dostáváme k dalším vznešeným pravdám. [ ]
Další texty z Bondyho Buddhy čtenář nalezne na virtuální encyklopedii Global 21.info, sekce Filosofie:
Egon Bondy: Nejstarší období indického myšlení a filosofie upanišad
Egon Bondy: Problém východní filosofie jako takové Buddha
