Systematický úvod do Buddhova učení jeho vlastními slovy v nejstarší, théravádové podobě.
Kniha je rozdělena do deseti tematických kapitol a odhaluje před námi plný rozsah Buddhova učení, od rad laickým žákům k rodinnému životu a manželství až po detailní instrukce k meditativní cestě vhledu a osvobození se od všeho utrpení. Každá kapitola je doprovázena vysvětlujícím komentářem, který uvádí jednotlivé texty do kontextu a nabízí podrobnější vhled do významu a praktické aplikace těchto nauk. Řazení kapitol odhaluje Buddhovo poselství postupně, od jednoduchého k obtížnějšímu, od základních témat k hlubokým.
Bhikkhu Bodhi tímto přístupem činí komplexní a někdy obtížně srozumitelná učení pochopitelnější, aniž by narušil jejich hloubku či duchovní podstatu. Kniha se dotýká jak teoretických aspektů buddhismu, tak i praktických rad, které mohou čtenáři pomoci na cestě osobního růstu a meditace.
Vybral a průvodním komentářem opatřil mnich amerického původu Bhikkhu Bódhi. Předmluvu napsal J. S. dalajlama. Přeložil Libor Válek.
Buddhovo učení vzniklo podobně jako ostatní duchovní učení jakožto odezva na omezení spočívající v samém jádru lidské existence. Co však jeho učení odlišuje od ostatních přístupů, je přímost, úplnost a nekompromisní realismus, s jakým na toto omezení pohlíží. Buddha nám nenabízí nějaké utišující prostředky, které nechávají chorobu ležící pod povrchem netknutou, nýbrž sleduje naši existenciální chorobu až k jejím vytrvalým a zničujícím základním příčinám a ukazuje nám, jak je úplně vykořenit. (…)
Dhamma není tajné či esoterické učení, ale učení, které „září a je hlásáno otevřené“. Nevyžaduje slepou víru v autoritativní písma, v božská zjevení či neomylná dogmata, ale zve ke zkoumání a odvolává se k vlastní zkušenosti jako k nejvyššímu kritériu pro posouzení své platnosti. Je to učení, které se zabývá vznikem a zánikem strasti, tedy jevy, které lze pozorovat v naší vlastní zkušenosti. Neustanovuje dokonce ani Buddhu jako nezpochybnitelnou autoritu, ale zve nás, abychom vlastním zkoumáním rozhodli, zda si plně zasluhuje naši důvěru. A konečně nabízí také postup, kterým můžeme učení ověřit, a tak nalézt sami nejvyšší pravdu.
Podrobný obsah
Seznam zkratek 6
Úvodní slovo ctihodného Tenzina Gjaccha, čtrnáctého dalajlamy 7
Předmluva autora 9
Všeobecný úvod 15
Odkrýváme strukturu učení 15
Vznik sbírek pálijského kánonu 20
Pálijský kánon 24
Poznámka o stylu 29
I. Lidský úděl 31
Úvod 31
Texty: Lidský úděl 37
1. Stáří, nemoc a smrt 37
(1) Stáří a smrt 37
(2) Podobenství o hoře 38
(3) Božští poslové 41
2. Strázně nevědomého života 43
(1) Jak vyvstávají bolestné pocity 43
(2) Nestálost života 45
(3) Rozrušení a strach ze změny 46
3. Svět ve zmatku 48
(1) Vznik konfliktů 48
(2) Proč žijí lidé v nenávisti? 49
(3) Temný řetězec příčin 50
(4) Kořeny násilí a útlaku 50
4. Nelze najít počátek 51
(1) Tráva a větve 51
(2) Hroudy hlíny 52
(3) Hora 52
(4) Řeka Ganga 53
(5) Pes na vodítku 54
II. Dárce světla 55
Úvod 55
Texty: Dárce světla 62
1. Jedna osoba 62
2. Buddhovo početí a zrození 63
3. Hledání probuzení 68
(1) Úsilí o nejvyšší stav vnitřního míru 68
(2) Uskutečnění trojího pravého vědění 73
(3) Starobylé město 82
4. Rozhodnutí učit 85
5. První rozprava 92
III. Přístup k Učení 96
Úvod 96
Texty: Přístup k Učení
1. Nikoliv tajné učení 103
2. Žádná dogmata či slepá víra 103
3. Viditelný vznik a zánik strasti 108
4. Prověření samotného učitele 110
5. Kroky k uskutečnění pravdy 114
IV. Štěstí viditelné v tomto světě 123
Úvod 123
Texty: Štěstí viditelné v tomto světě 131
1. Jak prosazovat Dhammu ve společnosti 131
(1) Král Dhammy 131
(2) Uctívání šesti směrů 133
2. Rodina
(1) Rodiče a děti 135
(a) Úcta k rodičům 135
(b) Jak se odvděčit rodičům 135
(2) Manžel a manželka 136
(a) Rozdílné druhy manželství 136
(b) Jak se spojit v budoucích životech 137
(c) Sedm druhů manželek 138
3. Přítomné blaho, budoucí blaho 140
4. Správné živobytí 143
(1) Jak se vyhnout špatnému živobytí 143
(2) Správné využití bohatství 143
(3) Štěstí světského člověka 144
5. Žena z dobré rodiny 145
6. Společenství 147
(1) Šest kořenů sváru 147
(2) Šest principů přátelství 148
(3) Očištění je možné pro všechny čtyři kasty 148
(4) Sedm principů sociální stability 154
(5) Vládce roztáčející kolo 157
(6) Přinášet pokoj na zemi 159
V. Cesta ke šťastnému znovuzrození 161
Úvod 161
Texty: Cesta ke šťastnému znovuzrození 172
1. Zákon kammy 172
(1) Čtyři druhy kammy 172
(2) Proč bytosti putují po smrti tak, jak putují 173
(3) Kamma a její plody 179
2. Zásluhy: klíč k dobrému osudu 183
(1) Záslužné skutky 183
(2) Tři oblasti zásluh 184
(3) Nejlepší druhy důvěry 185
3. Dávání 186
(1) Kdyby lidé znali výsledky dávání 186
(2) Důvody k dávání 186
(3) Dar jídla 187
(4) Dary dobrého muže 187
(5) Vzájemná podpora 188
(6) Znovuzrození následkem dávání 188
4. Mravní kázeň 189
(1) Pět předpisů 189
(2) Dodržování upósathy 191
5. Meditace 194
(1) Rozvíjení laskavosti 194
(2) Čtyři božská dlení 194
(3) Vhled převyšuje vše 196
VI. Prohloubení pohledu na svět 198
Úvod 198
Texty: Prohloubení pohledu na svět 206
1. Čtyři zázračné věci 206
2. Uspokojení, nebezpečí a únik 207
(1) Před mým probuzením 207
(2) Vydal jsem se hledat 208
(3) Kdyby neexistovalo uspokojení 208
3. Správné zhodnocení objektů lpění 208
4. Pasti skryté ve smyslových požitcích 215
(1) Úplné odříznutí od všech věcí 215
(2) Horečka smyslových požitků 218
5. Život je krátký a prchavý 222
6. Čtyři shrnutí Dhammy 224
7. Nebezpečí v názorech 229
(1) O špatném názoru 229
(2) Slepci a slon 230
(3) V zajetí dvou druhů názorů 231
8. Od božských říší k pekelné 232
9. Nebezpečí samsáry 234
(1) Proudy slz 234
(2) Proudy krve 235
VII. Stezka k osvobození 237
Úvod 237
Texty: Stezka k osvobození 244
1. Proč člověk vstupuje na stezku? 244
(1) Šíp zrození, stárnutí a smrti 244
(2) Jádro duchovního života 248
(3) Vyhasnutí žádosti 252
2. Analýza osmidílné stezky 253
3. Dobré přátelství 255
4. Postupný výcvik 256
5. Vyšší stadia výcviku s podobenstvími 264
VIII. Výcvik mysli 269
Úvod 269
Texty: Výcvik mysli 278
1. Mysl je klíčem 278
2. Rozvoj dvojice dovedností 278
(1) Klid a vhled 278
(2) Čtyři cesty k arahantství 279
(3) Čtyři druhy osob 281
3. Překážky mentálního rozvoje 282
4. Očista mysli 285
5. Odstranění rozptylujících myšlenek 288
6. Laskavá mysl 291
7. Šest rozjímání 292
8. Čtyři ustavení pozornosti 294
9. Pozorování dechu 306
10. Dosažení mistrovství 312
IX. Záře světla moudrosti 315
Úvod 315
Texty: Záře světla moudrosti 336
1. Obrazy moudrosti 336
(1) Moudrost jako světlo 336
(2) Moudrost jako nůž 336
2. Podmínky moudrosti 337
3. Rozprava o správném názoru 338
4. Oblasti moudrosti 352
(1) Metoda pěti složek 352
(a) Fáze složek 352
(b) Výklad o složkách 355
(c) Charakteristika ne-já 359
(d) Nestálé, strastné, ne-já 361
(e) Chomáč pěny 361
(2) Metoda šesti smyslových základen 364
(a) Plné pochopení 364
(b) Oheň 365
(c) Vhodné k dosažení nibbány 366
(d) Svět je prázdný 366
(e) Vědomí je také bez já 367
(3) Cesta prvků 368
(a) Osmnáct prvků 368
(b) Čtyři prvky 368
(c) Šest prvků 369
(4) Cesta podmíněného vznikání 372
(a) Co je podmíněné vznikání? 372
(b) Stálost Dhammy 373
(c) Čtyřicet čtyři případů poznání 374
(d) Učení středu 376
(e) Pokračování vědomí 378
(f) Počátek a zmizení světa 379
(5) Cesta čtyř ušlechtilých pravd 380
(a) Pravdy všech buddhů 380
(b) Tyto čtyři pravdy jsou skutečné 380
(c) Hrst listí 381
(d) Kvůli nepochopení 382
(e) Propast 382
(f) Pochopení 383
(g) Zničení kazů 384
5. Cíl moudrosti 385
(1) Co je nibbána? 385
(2) Třicet tři synonym pro nibbánu 385
(3) Existuje základna 386
(4) Nezrozené 387
(5) Dva prvky nibbány 387
(6) Oheň a oceán 388
X. Roviny uskutečnění 390
Úvod 390
Texty: Roviny uskutečnění 403
1. Pole zásluh pro tento svět 403
(1) Osm osob hodných darů 403
(2) Rozlišení podle schopností 403
(3) V Dhammě dobře vyložené 404
(4) Úplnost učení 405
(5) Sedm typů ušlechtilých osob 408
2. Vstup do proudu 412
(1) Čtyři faktory vedoucí ke vstupu do proudu 412
(2) Nastoupení pevného směru správnosti 412
(3) Proniknutí do Dhammy 413
(4) Čtyři faktory vstoupivšího do proudu 414
(5) Lepší než vláda nad celou Zemí 415
3. Bez návratu 415
(1) Opuštění pěti nižších pout 415
(2) Čtyři druhy osob 418
(3) Šest věcí, které se podílejí na pravém poznání 420
(4) Pět druhů těch, co se nevrátí 421
4. Arahant 423
(1) Odstranění zbytkového pocitu „já jsem“ 423
(2) Cvičenec a arahant 427
(3) Mnich, z něhož bylo sňato břemeno 428
(4) Devět věcí, které arahant není schopen udělat 429
(5) Neotřesitelná mysl 429
(6) Deset schopností mnicha arahanta 430
(7) Klid mudrce 431
(8) Vskutku šťastní jsou arahanti 435
5. Tathágata 436
(1) Buddha a arahant 436
(2) Pro blaho mnohých 437
(3) Sáriputtův hluboký výrok 438
(4) Schopnosti a základy sebedůvěry 440
(5) Zjevení velkého světla 442
(6) Ten, kdo si přeje naše dobro 443
(7) Lev 444
(8) Proč se nazývá „Tathágata“ 445
Slovníček 447
Bibliografie 447
Rejstřík
Buddhovy rozpravy zachované v Pálijském kánonu se nazývají sutty, což je pálijský ekvivalent sanskrtského slova sútry. I když Pálijský kánon patří jedné konkrétní buddhistické škole – tzv. théravádě neboli škole starších – sutty nejsou v žádném případě výlučně texty této školy. Vycházejí z nejstaršího období buddhistické literární historie, období, které trvalo zhruba sto let po Buddhově smrti a skončilo rozdělením původní buddhistické komunity do různých škol. Pálijské sutty mají své protějšky v ostatních raných školách, dnes zaniklých. Jejich texty jsou někdy až neuvěřitelně shodné s pálijskými verzemi; liší se spíše uspořádáním, než bodech nauky. Sutty, spolu s jejich protějšky, tak představují nejstarší záznamy Buddova učení, které máme k dispozici; s nimi se dostáváme nejblíže k tomu, co skutečně učil samotný Buddha. Učení, která jsou v nich obsažena, sloužila jako pramen, primární zdroj všech postupně se rozvíjejících proudů buddhistických nauk a praxe v následujících staletích. Z toho důvodu jsou společným dědictvím celé buddhistické tradice a buddhisté všech škol, kteří chtějí poznat hlavní kořen buddhismu, by měli klást velkou důležitost jejich důkladnému a pečlivému studiu.
Buddhovy rozpravy jsou v Pálijském kánonu zachovány ve sbírkách, které se označují slovem nikája. V minulých dvaceti pěti letech se objevily nové překlady čtyř hlavních nikáj v dostupných a pěkně provedených vydáních (rozumí se v angličtině – pozn. překl.). Jako první přišlo nakladatelství Wisdom Publications, když vydalo v roce 1987 překlad Dígha nikája od Maurice Walshe (The Long Discourses of the Buddha – Dlouhé Buddhovy rozpravy). Stejné nakladatelství pokračovalo v roce 1995 vydáním mnou revidovaného a editovaného rukopisu překladu Madždžhima nikája od Bhikkhu Ňánamóliho (The Middle Length Discourses of the Buddha – Buddhovy rozpravy střední délky). V roce 2000 následoval můj nový překlad Samjutta nikája (Connected Buddhovy rozpravy – Spojené Buddhovy rozpravy). V roce 1999 vydalo nakladatelství AltaMira Press v řadě The Sacred Literature Trust Series výběr rozprav z Anguttara nikája, přeložených zesnulým Ňánapónikou Thérou a mnou pod názvem Uspořádané Buddhovy rozpravy (Numerical Discourses of the Buddha). V současnosti pracuji na novém překladu celé sbírky Anguttara nikája, určené k vydání ve Wisdom Publications v řadě Buddhových rozprav.
Mnozí z těch, kdo četli tyto velké práce, mi k mému uspokojení řeklo, že teprve s těmito překlady pro ně tyto sutty začaly existovat. Další lidé, opravdu vážně usilující vydat se na hluboký oceán sbírek, mi však řekli něco jiného. Řekli, že i když jsou nové překlady sutt díky svému jazyku mnohem přístupnější než staré překlady, stále zápasí o nalezení pevného bodu, ze kterého by viděli celkovou strukturu sutt, rámec, ve kterém by všechny byly vhodně uspořádány. Samotné nikáje nenabízejí v tomto ohledu velkou pomoc, protože jejich uspořádání – s pozoruhodnou výjimkou Samjutta nikája, která má tématicky uspořádanou strukturu – se jeví většinou náhodné.
V dosud probíhající sérii přednášek, kterou jsem začal v Bodhi Monastery v New Jersey v roce 2003, jsem navrhl vlastní schéma pro uspořádání obsahu sbírky Madždžhima nikája. Toto schéma odhaluje Buddhovo poselství postupně, od jednoduchého k obtížnějšímu, od základních témat k hlubokým. Po uvážení jsem došel k závěru, že toto schéma lze uplatnit i nejen na Madždžhima nikáju, ale na všechny čtyři nikáje vcelku. Představovaná kniha tedy organizuje sutty vybrané ze všech čtyř nikáj v tomto tématickém a postupně rozvíjeném rámci.
Tato kniha je určena dvěma typům čtenářů. První jsou ti, kdo Buddhovy rozpravy neznají a cítí potřebu systematického úvodu. Těmto čtenářům se kterákoliv ze sbírek nevyhnutelně jeví temná. A při celkovém pohledu se mohou zdát jako džungle – spletitá a matoucí, plná neznámých šelem – nebo jako oceán – obrovský, divoký a nahánějící hrůzu. Doufám, že tato kniha poslouží jako mapa, která jim pomůže najít svou cestu džunglí sutt nebo jako pevná loď, která je přenese přes oceán Dhammy.
Druhým typem čtenářů, který je určena tato kniha, jsou ti, kteří už sutty znají, ale stále nejsou schopni vidět v nich jeden pochopitelný celek. Pro tyto čtenáře jsou možná pochopitelné jednotlivé sutty samy o sobě, ale texty v jejich souhrnu se jim jeví jako kusy skládanky rozhozené po stole. Jakmile někdo pochopí schéma v této knize, měl by už mít dále jasnou představu o architektuře učení. Pak by už měl být schopen po úvaze určit, jaké místo zaujímá libovolná sutta v konstrukci Dhammy, ať už je zahrnuta v tomto výběru nebo ne.
Tato antologie či jakýkoliv jiný výběr, nenahrazuje samotné sbírky. Moje naděje je dvojí a odpovídá dvěma typům čtenářů, který je kniha určena: (1) že ty, kteří se poprvé seznamují s literaturou raného buddhismu, navnadí k další četbě a povzbudí je, aby se ponořili do kompletních sbírek Pálijského kánonu; (2) že zkušení čtenáři sbírek dočtou knihu s lepším porozuměním materiálu, který už tak dobře znají.
Má-li tato antologie přinést ještě něco jiného, pak je to upozornění na šířku a záběr Buddhovy moudrosti. Raný buddhismus je často zobrazován jako škola opuštění světa, zaměřená primárně na askety a meditující. Starobylé rozpravy Pálijského kánonu však jasně ukazují, že Buddova moudrost a soucítění obsáhly i hlubiny světského života a nabídly obyčejným lidem návody pro správné jednání a pochopení. Starý buddhismus byl dalek toho, aby byl jen vyznáním klášterních elit. Zahrnoval úzkou spolupráci hospodářů i mnichů na dvojím úkolu uchovávat Buddhovy nauky a vzájemně si pomáhat v úsilí kráčet cestou vyhasnutí strasti. Aby mohla Dhamma tento úkol naplnit, musela jim poskytovat moudrého a neúnavného průvodce, stálou inspiraci, radost a útěchu. To by se nemohlo podařit, kdyby neoslovila přímo jejich nejupřímnější úsilí o spojení rodinných a sociálních povinností se snahou uskutečnit to nejvyšší.
Téměř všechny výňatky vybrané v této knize byly vybrány z výše zmíněných publikací čtyř nikáj. Téměř všechny také prodělaly úpravy, někdy jen mírné, ale někdy zásadní, v souladu s rozvojem mého pochopení textů i pálijského jazyka. Nově jsem přeložil menší počet sutt ze sbírky Anguttara nikája, které nejsou zahrnuty ve výše zmíněné antologii. Také jsem přidal hrst sutt ze dvou malých knih Udána a Itivuttaka z páté nikáji Khuddaka nikája (Sbírka menších rozprav). Tyto překlady jsou založeny na překladu Johna D. Irelanda, publikovaném Buddhist Publication Society na Srí Lance. Upravil jsem je volně tak, aby byly v souladu s mým vlastním podáním a terminologií. Dával jsem přitom přednost suttám v próze před verši vzhledem k tomu, že vyjádření prózy je zřetelnější a přímočařejší. Jestliže sutta končí verši, které obsahově pouze opakují to, co bylo v předcházející próze, v zájmu úspory místa jsem je vynechal.
Každá kapitola začíná úvodem, ve kterém vysvětluji charakteristické koncepty důležité pro téma kapitoly a snažím se ukázat, jak vybrané texty toto téma ztvárňují. Pro objasnění problematických bodů v úvodech i samotných textech jsem zde využil podčarové poznámky. Ty často vycházejí z klasických komentářů k nikájám připisovaných velkému jihoindickému komentátorovi Áčarijovi Buddhaghósovi, který pracoval na Srí Lance v pátém století př. n. l. Kvůli stručnosti jsem zde nezahrnul tolik poznámek jako v mých překladech nikáj. Tyto poznámky také nejsou tak technické, jako v kompletních překladech.
Za každým vybraným textem je odkaz na zdroj. Odkazy na texty z Dígha nikája a Madždžhima nikája uvádějí číslo a jméno sutty (v Páli); pasáže z těchto dvou sbírek podržují číslování paragrafů použité v překladech The Long discourses of the Buddha a The Middle Length Discourses of the Buddha, takže čtenáři, kteří si je v nich chtějí najít, tak mohou snadno udělat. Odkazy na texty ze Samjutta nikája uvádějí samjuttu a číslo sutty; texty z Angutta nikája uvádějí nipátu a číslo sutty (Jedničky a Dvojky také uvádějí kapitolu uvnitř nipáty následovanou číslem sutty). Odkazy na texty z Udán uvádějí nipátu a číslo sutty; texty z Itivuttak uvádějí prostě číslo sutty. všechny odkazy jsou následovány údajem o svazku a číslu strany ve standardním vydání Pali Text Society těchto prací.
Jsem vděčný Timothy McNeillovi a Davidu Kittelstromovi z nakladatelství Wisdom za to, že mě stále upomínali a povzbuzovali, abych v tomto projektu vytrval navzdory dlouhým obdobím nevyrovnaného zdraví. Sámanéra Análajó a Bhikkhu Ňánasóbhanó četli a komentovali mé úvody, John Kelly provedl korektury celé knihy. Všem třem vděčím za mnohé užitečné návrhy. John Kelly také připravil tabulku zdrojů, která je zařazena na konci knihy (v českém vydání není – pozn. překl.). Jsem také vděčen mým studentům páli a Dhammy v klášteře Bódhi za jejich nadšený zájem o učení nikáj, které mne inspirovalo k sestavení tohoto výběru. A obzvláště jsem vděčen skvělému zakladateli kláštera, ctihodnému mistrovi Jen-Chun, za to, že ve svém klášteře uvítal mnicha z jiné buddhistické tradice, a za jeho zájem o propojení jižního a severního proudu buddhismu, vyšlých z učení raného buddhismu.
Bhikkhu Bódhi
Úvodní slovo Jeho Svatosti dalajlamy
Od dob, kdy náš laskavý učitel Buddha Šákjamuni vyučoval v Indii, uplynulo více než 2500 let. Nabídl rady všem, kdo se jimi chtěli řídit, a vyzval je, aby naslouchali, přemýšleli a kriticky zkoumali, co řekl. Během více než čtyřiceti let tak oslovil rozličné jednotlivce i skupiny lidí.
Po Buddhově smrti byla slova jeho nauky udržována ústní tradicí. Ti, kdo slyšeli učení, se pravidelně scházeli s ostatními, aby společně recitovali, co slyšeli a co si zapamatovali. Později byla nauka zapsána, což položilo základ veškeré další buddhistické literatury. Pálijský kánon je jedním z těchto písemných záznamů a zároveň jedinou kompletní ranou verzí, která se zachovala neporušená. V rámci pálijského kánonu mají sbírky textů zvané nikáje výjimečnou hodnotu, protože jsou jedinou soudržnou sbírkou Buddhova učení podle jeho vlastních slov. Tato učení pokrývají širokou škálu témat a zabývají se nejen odříkáním a osvobozením, ale i správnými vztahy mezi manželi, vedením domácnosti či způsoby, jak by vládci měli spravovat svou zemi. Vysvětlují cestu duchovního rozvoje – od štědrosti a etiky přes trénink mysli a uskutečnění moudrosti až k dosažení konečného osvobození.
Učení nikáj, shromážděné v této knize, poskytuje fascinující pohled na způsoby, jak bylo Buddhovo učení studováno, uchováváno a chápáno v raných dobách rozvoje buddhismu. Dnešní čtenář je jistě ocení, chce-li pochopit základní buddhistické doktríny přímo u zdroje. Je zřejmé, že Buddhovo poselství o soucitu, etické odpovědnosti, duševním klidu a pochopení reality takové, jaká je, je v současné době stejně relevantní jako před více než pětadvaceti sty lety.
Buddhismus se později rozšířil do mnoha zemí Asie, zakořenil v nich a rozvinul se do různých tradic. V minulosti geografická vzdálenost a jazykové bariéry omezovaly kontakty mezi buddhisty. Jedním z důsledků moderních výdobytků dopravy a komunikace, které nejvíce oceňuji, jsou ohromné možnosti, které mají k dispozici zájemci o buddhismus, pokud se chtějí seznámit s celou řadou buddhistických nauk a praxí. Na této knize považuji za zvláště povzbudivé to, že jasně ukazuje, jak mnoho toho mají jednotlivé tradice společného. Blahopřeji Bhikkhu Bodhimu k pečlivé překladatelské a editorské práci. Modlím se, aby čtenáři v této knize nalezli rady a inspiraci k praxi – což jim umožní rozvinout vnitřní mír, jenž je podle mého názoru nezbytný pro vytvoření šťastnějšího a mírumilovnějšího světa.
ctihodný Tenzin Gjaccho, 14. dalajlama,
desátého května 2005
Struktura knihy
Účelem této knihy je (…) poskytnout celistvý obraz Buddhova učení, který do sebe vtělí širokou škálu rozprav v organické struktuře. Tato struktura osvětlí, jak doufám, záměr, který je podkladem všech Buddhových formulací učení, a poskytne čtenáři průvodce k lepšímu pochopení raného buddhismu jako celku. Téměř všechny sutty, které jsem zde vybral, jsou ze čtyř největších sbírek (nikája) pálijského kánonu; zahrnul jsem ale i pár textů ze sbírek Udána a Itivuttaka, dvou malých knih z páté sbírky kánonu (Khuddaka nikája). Každá kapitola má vlastní úvod, ve kterém vysvětluji základní pojmy raného buddhismu, užité v textech dané kapitoly, a v němž také ukazuji, jak text dané pojmy vyjadřuje.
Později v tomto úvodu poskytnu také informaci o pozadí zmíněných sbírek (nikája). Nejprve ale načrtnu schéma, které jsem vyvinul k organizaci sutt. Ačkoli použití tohoto schématu je původní, není zcela nové, ale je založeno na trojici rozlišení, které uplatňují pálijské komentáře pro tři typy dobrých následků, ke kterým vede praxe Dhammy: 1) blaho a štěstí viditelné v tomto přítomném životě; 2) blaho a štěstí přesahující do budoucích životů; 3) nejvyšší dobro – nibbána (skt. nirvána).
První tři předběžné kapitoly mají připravit na ty, které naplňují uvedené trojité schéma. První kapitola podává líčení lidské situace tak, jak se jeví před objevením se Buddhy ve světě. Tímto způsobem se možná jevil lidský život Bódhisattovi – budoucímu Buddhovi – když pobýval v nebi Tusita, shlížel dolů na zemi a čekal na vhodnou příležitost, kdy sestoupí a naposledy se zrodí. Vidíme svět, ve kterém jsou lidské bytosti beznadějně hnány do stáří a smrti; vláčeny okolnostmi trpí tělesnou bolestí, stíhají je nezdary a neštěstí, žijí v úzkosti a strachu ze změn a úpadku. Je to svět, v němž lidé chtějí žít v harmonii, ale jejich nezkrocené city je opakovaně dovedou k tomu, že – navzdory jejich dobrým úmyslům – uvíznou ve sporech, které se stupňují v násilí a naprostou zkázu. A konečně, když zaujmeme nejširší pohled na toto vše, je to svět, v němž jsou lidské bytosti svou vlastní zaslepeností a chtivostí neustále vtahovány z jednoho života do druhého, a tak slepě bloudí cyklem znovuzrození, nazývaném samsára.
Druhá kapitola podává popis Buddhova sestoupení do světa. Přichází veden soucitem ke světu a jeho objevení se ve světě je „projevem velkého světla“. Sledujeme příběh jeho početí a zrození, jeho opuštění domova a hledání osvobození, jeho uskutečnění Dhammy a rozhodnutí učit. Kapitola končí jeho první rozpravou k pěti mnichům, jeho prvním žákům, v Jelením parku u Váránasí.
Záměrem třetí kapitoly je načrtnout některé zvláštní rysy Buddhova učení a následně také postoj, se kterým by měl budoucí student k učení přistupovat. Texty nám sdělují, že Dhamma není tajné či esoterické učení, ale učení, které „září a je hlásáno otevřeně“. Nevyžaduje slepou víru v autoritativní písma, v božská zjevení či neomylná dogmata, ale zve ke zkoumání a odvolává se k vlastní zkušenosti jako k nejvyššímu kritériu pro posouzení své platnosti. Je to učení, které se zabývá vznikem a zánikem strasti, tedy jevy, které lze pozorovat v naší vlastní zkušenosti. Neustanovuje dokonce ani Buddhu jako nezpochybnitelnou autoritu, ale zve nás, abychom vlastním zkoumáním rozhodli, zda si plně zasluhuje naši důvěru. A konečně nabízí také postup, kterým můžeme učení ověřit, a tak nalézt sami nejvyšší pravdu.
Čtvrtá kapitola přichází s texty o prvním ze tří typů užitku, které má Buddhovo učení přinést. Nazývá se „blaho a štěstí viditelné v tomto životě“ (dittha-dhamma-hitasukha) a je to štěstí dosažené díky následování mravních norem ve vztazích ve vlastní rodině, ve způsobu, jímž si člověk vydělává na živobytí, a ve veřejném působení. Ačkoli je raný buddhismus často líčen jako radikální postoj naprostého odloučení zaměřeného na transcendentální cíl, sbírky pálijského kánonu ukazují Buddhu jako soucitného a pragmatického učitele, který záměrně podporoval sociální řád, v němž mohou lidé spolu žít pokojně a harmonicky v souladu s pravidly morálky. Tento aspekt raného buddhismu je zřejmý v Buddhově učení o povinnostech dětí k jejich rodičům, o vzájemných závazcích manželů, o správném živobytí, o povinnostech vládce k jeho poddaným a o principech společenského souladu a vzájemného respektu.
Námětem páté kapitoly je druhý typ užitku, k němuž vede Buddhovo učení, blaho a štěstí v budoucím životě (samparájika-hitasukha). Tohoto štěstí je dosaženo tím, že člověk získá díky nahromadění zásluh příznivé znovuzrození a úspěch v budoucích životech. Termín „zásluha“ (puňňa – dobrý skutek) odkazuje na prospěšnou kammu (skt. karma), kterou uvažujeme z hlediska její schopnosti vytvořit příznivé následky v koloběhu znovuzrození. Tuto kapitolu začínám výběrem textů podávajících učení o kammě a znovuzrození. To nás dále vede k textům o všeobecné ideji zásluh; následuje výběr textů o třech hlavních „základech zásluh“, jak je můžeme rozlišit v Buddhových rozpravách: dávání (dána), morální jednání (síla) a meditace (bhávaná). Vzhledem k tomu, že meditace hraje roli především u třetího typu „užitku“, zdůrazňujeme zde – jakožto základ zásluh – ten druh meditace, jenž má nejbohatší světské plody, totiž čtyři „božská dlení“ (brahmavihára), obzvláště pak rozvoj laskavosti (mettá).
Šestá kapitola je přechodová – jejím smyslem je připravit cestu následujícím kapitolám. Ukazuje, že sice praxe učení vede opravdu k dobrému osudu a štěstí v rámci světského života a poskytuje lidem vedení, Buddha zde ale zároveň upozorňuje na nebezpečí a nedostatečnost veškeré podmíněné existence. Zobrazuje kazy smyslových požitků, neuspokojivost materiálního úspěchu, nevyhnutelnost smrti a nestálost všech podmíněných sfér existence. Buddha znovu a znovu zdůrazňuje nebezpečí obsažená v koloběhu znovuzrození, v samsáře. Vrcholem této kapitoly jsou dva dramatické texty, které důkladně líčí bídu a ubohost připoutání ke koloběhu opakovaného zrození a smrti.
Následující čtyři kapitoly jsou věnovány třetímu „užitku“, který má Buddhovo učení přinést: nejvyššímu dobru (paramattha), dosažení nibbány. První z nich, sedmá kapitola, dává všeobecný přehled stezky k osvobození, která je podána analyticky, tj. prostřednictvím definic jednotlivých faktorů ušlechtilé osmidílné stezky, a dynamicky, popisem cvičení mnichů. Dlouhá rozprava o odstupňované stezce podává přehled klášterního výcviku od počátečního zasvěcení do života odevzdání až k dosažení konečného cíle, arahantství.
Osmá kapitola se soustřeďuje na ovládnutí mysli – tedy na to, na co se klade hlavní důraz v klášterním výcviku. Představuji zde texty diskutující o překážkách mentálního rozvoje a prostředcích, jak je překonat, o různých metodách meditace a stavech, které jsou dosaženy, když žák překoná překážky a získá vládu nad svou myslí. V této kapitole uvádím také rozdíl mezi meditací klidu (samatha) a vhledu (vipassaná), kdy první vede k soustředění (samádhi), zatímco druhá k moudrosti (paňňá). Uvádím zde však texty, které se zabývají vhledem jen z hlediska metod používaných k jeho vyvolání, ne z hlediska jeho skutečného obsahu.
Devátá kapitola s titulem „Záře světla moudrosti“ se pak zabývá obsahem vhledu. Pro raný buddhismus a fakticky i pro většinu buddhistických škol je vhled či moudrost stěžejním nástrojem osvobození. V této kapitole se proto soustřeďuji na taková základní témata, jako je rozvoj moudrosti coby správného názoru, pět složek, šest smyslových základen, osmnáct prvků, podmíněné vznikání a čtyři ušlechtilé pravdy. Závěr kapitoly tvoří výběr textů o nibbáně, nejvyšším cíli moudrosti.
Konečného cíle není dosaženo náhle, ale po projití několika stadií, v nichž se světský člověk postupně proměňuje na arahanta, osvobozeného.
Desátá kapitola, „Roviny uskutečnění“, nabízí výběr textů o hlavních stadiích na této cestě. Nejprve jsou stadia předvedena ve své posloupnosti; pak se vrátíme k počátečnímu bodu a prozkoumáme tři úhelné kameny této posloupnosti: vstup do proudu, stadium toho, kdo se nevrátí, a arahantství. Kapitolu uzavírá výběr rozprav Buddhy, největšího z arahantů, o kterém se zde mluví jako o Tathágatovi. To je přívlastek, který používal v souvislosti se svojí osobou nejčastěji.
I. Lidský úděl
Úvod
Buddhovo učení vzniklo podobně jako ostatní duchovní učení jakožto odezva na omezení spočívající v samém jádru lidské existence. Co však jeho učení odlišuje od ostatních přístupů, je přímost, úplnost a nekompromisní realismus, s jakým na toto omezení pohlíží. Buddha nám nenabízí nějaké utišující prostředky, které nechávají chorobu ležící pod povrchem netknutou, nýbrž sleduje naši existenciální chorobu až k jejím vytrvalým a zničujícím základním příčinám a ukazuje nám, jak je úplně vykořenit. Ačkoli však toto učení vede v posledku k moudrosti, která vyhlazuje příčiny utrpení, nezačíná přímo u nich, ale u pozorování jasně viditelných skutečností běžného života. I zde je zřejmá jeho přímost, důkladnost a neústupný realismus. Učení začíná výzvou, abychom rozvíjeli schopnost zvanou pečlivé zkoumání (jónisó manasikára). Buddha nás žádá, abychom přestali po celý svůj život bezmyšlenkovitě těkat a raději zaměřili svou pozornost na jednoduché pravdy, které jsou nám všude dostupné a dožadují se našeho soustředěného zájmu, jaký si opravdu zaslouží.
Takovou zřejmou a nevyhnutelnou pravdou je v prvé řadě fakt, že všichni musíme zestárnout, onemocnět a zemřít. Zároveň je to rovněž něco, co je pro nás krajně obtížné si připustit. Obecně se předpokládá, že Buddha nás nutí přiznat si skutečnost stáří a smrti proto, aby nás motivoval ke vstupu na cestu odevzdání, cestu k nibbáně, úplnému osvobození z koloběhu zrození a smrti. To sice může být opravdu tím nejvyšším smyslem, není to však první reakce, kterou v nás chce vyvolat, když se k němu obrátíme pro radu. Buddha přivádí naši pozornost k podrobenosti stáří a smrti, aby nás inspiroval k pevnému rozhodnutí odvrátit se od nerozumných způsobů života a převzít místo toho jejich prospěšné alternativy.
Buddha zakládá svůj první morální apel nejen na svém soucítění s ostatními bytostmi, ale i na našem instinktivním zájmu o vlastní blaho a štěstí v dlouhodobé perspektivě. Snaží se nás proto dovést k tomu, abychom viděli, že jednání v souladu s mravními zásadami nám zabezpečí spokojenost nyní i do budoucna. Jeho argumentace se opírá o důležitý předpoklad, že naše činy mají následky. O platnosti tohoto principu musíme být přesvědčeni, máme-li změnit své staré návyky. Chceme-li změnit sebezničující a otupující život na život plodný a vnitřně uspokojivý, musíme si uvědomit, že naše činy mají pro nás samotné důsledky, které nás mohou pronásledovat jak v tomto, tak i v následujících životech.
Tři rozpravy první části této kapitoly to vyjadřují velmi výmluvně, každá svým způsobem. Text I, 1(1) (str. 37) vyhlašuje nevyhnutelný zákon, že všechny bytosti, které se zrodily, podléhají stáří a smrti. Na první pohled se zdá, že rozprava prostě jen tvrdí základní fakt přírody; tím, že uvádí jako příklady příslušníky horních vrstev společnosti (bohaté vládce, bráhmany a rolníky či obchodníky) a osvobozené arahanty, přesto vkládá do jejich textu jemný morální akcent. Text I, 1(2) (str. 38) přináší stejnou zprávu mnohem výrazněji pomocí působivého přirovnání o hoře, která zesiluje myšlenku, že když se „stáří a smrt na nás valí“, je naším úkolem žít správně a konat prospěšné a záslužné skutky. Rozprava o „třech poslech“, tj. Text I, 1(3) (str. 41), k tomu všemu dodává závěr: pokud nerozpoznáme „božské posly“ ve svém prostředí, pokud mineme skryté varovné signály stáří, nemoci a smrti, pak se chováme lehkomyslně a nedbale a vytváříme neprospěšnou kammu, potenciál pro ošklivé následky.
Jakmile si uvědomíme, že podléháme stáří a smrti, zlomíme tak kletbu poblouznění, do níž nás uvrhly smyslové požitky, bohatství a síla. Rozptýlí se tak mlha zmatku a získáme motivaci k tomu, abychom našli úplně nové životní cíle. Možná nebudeme připraveni vzdát se rodiny a majetku v prospěch odchodu do bezdomoví a osamělé meditace, ale to není obecně volba, kterou Buddha očekává od laických žáků. Z faktu, že náš život končí stářím a smrtí, odvozuje jako první spíše morální ponaučení, propojené s dvojitým principem kammy a znovuzrození. Zákon kammy určuje, že naše prospěšné i neprospěšné činy mají důsledky zasahující daleko za tento současný život: neprospěšné činy vedou ke zrozením v žalostných stavech a přinášejí budoucí bolest a utrpení, prospěšné činy vedou do příjemných zrození a přinášejí budoucí blaho a štěstí. Vzhledem k tomu, že musíme zestárnout a zemřít, měli bychom si být neustále vědomi, že jakýkoli současný blahobyt je pouze dočasný. Můžeme si ho užívat, jen dokud jsme mladí a bohatí. Až zemřeme, nově vytvořená kamma získá možnost uzrát a přinést své výsledky a my pak musíme sklidit odpovídající plody svých činů. Měli bychom si tedy hledět svého dlouhodobého prospěchu, pečlivě se vyhýbat zlým činům, které nakonec ústí v utrpení, a pilně konat dobré činy, z nichž se rodí štěstí nyní i v budoucích životech.
V druhé části jsou vyloženy tři aspekty lidského života, jež jsem shrnul pod titulkem „Strázně nevědomého života“. Tyto typy strastí se liší od těch, které jsou spojeny se stářím a smrtí v jednom důležitém ohledu. Stáří a smrt jsou svázány s tělesnou existencí, a jsou tedy nevyhnutelné a společné jak obyčejným lidem, tak arahantům čili osvobozeným. To je myšlenka prvního textu této kapitoly. Proti tomu tři texty obsažené v druhé části rozlišují mezi obyčejnou osobou, zvanou „nepoučený světský člověk“ (assutavá puthudždžana), a moudrým následovníkem Buddhy, zvaným zde „poučený ušlechtilý žák“ (sutavá arijasávaka).
První ze zmíněných rozdílů, popisovaný v Textu I, 2(1) (str. 43), se točí okolo reakce na bolestné pocity. Jak světský, tak ušlechtilý člověk zakoušejí bolestné tělesné pocity, ale reagují na ně různě. Světský člověk na ně reaguje odporem, a proto se k bolestným tělesným pocitům přidávají ještě mentální bolestné pocity – smutek, zášť či úzkost. Obecně se předpokládá, že fyzické a mentální bolesti jsou neodlučně spojeny, ale Buddha mezi nimi činí jasnou dělicí čáru. Trvá na tom, že i když je tělesná existence nevyhnutelně svázána s fyzickou bolestí, tato bolest nemusí nutně vyvolat emocionální reakce, tedy pocity strasti, odporu, smutku či úzkosti. Pomocí mentálního výcviku můžeme rozvinout pozornost a jasné pochopení nutné k tomu, abychom mohli snášet fyzickou bolest statečně, trpělivě a vyrovnaně. Díky vhledu lze rozvinout moudrost dostatečnou k tomu, abychom překonali svou hrůzu z bolesti a potřebu hledat úlevu tím, že se necháváme neustále pohlcovat smyslovými činnostmi.
Dalším aspektem lidského života, v němž se projevují rozdíly mezi světským člověkem a ušlechtilým žákem, jsou neustálé proměny štěstěny. Buddhistické texty je přesně rozdělily a zredukovaly na čtyři protiklady, označované jako osm světských situací (attha lókadhammá): zisk a ztráta, sláva a opovržení, chvála a hana, požitek a bolest. Text I, 2(2) (str. 45) ukazuje, jak se světský a ušlechtilý člověk liší v jejich reakci na tyto proměny osudu. Zatímco světský člověk je povznesen, když dosáhne úspěchu, slávy, chvály nebo něčeho příjemného, a naopak je sklíčen, když se střetne s jejich nežádoucími protiklady, ušlechtilý žák je stále vyrovnaný, neulpívá na příznivých situacích ani nechová odpor k těm nepříznivým. Takový žák se vzdává všech pocitů libosti i odporu, smutku a úzkosti, a nakonec získává nejvyšší požehnání: úplné osvobození od strasti.
Text I, 2(3) (str. 46) zkoumá neutěšenou situaci světského člověka na ještě základnější úrovni. Protože takový člověk chápe věci mylně, je rozrušován změnami, zvláště pokud se týkají jeho vlastního těla či mysli. Buddha roztřídil složky těla a mysli na pět kategorií známých jako „pět složek podrobených lpění“ (paňč’upádánakkhandhá): tvary, pocity, vnímání, volní formace a vědomí (pro detaily viz str. 320-2). Těchto pět složek pak tvoří základní stavební bloky, z nichž budujeme svůj pocit osobní identity a lpíme na nich, neboť toto je „já“ nebo „moje“. Ať už se identifikujeme s čímkoli, ať chápeme sebe sama, nebo to, co patří k nám, jakkoli, vždy to lze zařadit do jedné z těchto pěti složek. To znamená, že těchto pět složek představuje ty nejzazší základy naší identifikace a přivlastňování, což jsou dvě základní činnosti, jimiž si budujeme pocit vlastního já. A proto, že jsme do našich představ jáství a osobní identity vložili tolik zájmu a emocí, cítíme při změně objektů – těchto pěti složek – ke kterým jsou připoutány, přirozenou úzkost a napětí. Vnímáme to tak, že změnu neprodělávají jen nějaké neosobní jevy, ale že to jsme my sami, naše hýčkané já. A právě toho se bojíme nejvíce. Jak však ukazují naše texty, ušlechtilý žák jasně vidí klamnou povahu všech představ trvalého já, a tudíž se už s pěti složkami neidentifikuje. Proto také může být bez úzkosti vystaven jejich změnám. Bez pohnutí může čelit jejich změně, rozpadu i zániku.
Rozrušení a zmatek však nepostihují lidský život jen na osobní a soukromé úrovni, ale také v našem prostředí, ve společenské rovině. Jména, místa a způsoby destrukce se mohou měnit, ale síly a motivace, které jsou za nimi, tj. projevy chtivosti a nenávisti, zůstávají stále stejné. V pálijském kánonu vidíme, že Buddha si velmi dobře uvědomoval tuto dimenzi lidské existence. Přestože jeho učení kladlo důraz na mravní sebekázeň a mentální rozvoj a směřovalo především k probuzení a osvobození, Buddha se snažil také nabízet lidem útočiště před násilím a nespravedlností, které trýzní lidský život tolika krutými způsoby. Je to zřejmé z jeho důrazu na přátelství, laskavost a soucítění, na ohleduplnost v jednání i řeči a na pokojné řešení sporů.
Třetí část této kapitoly obsahuje čtyři krátké texty, které se zabývají skrytými kořeny násilných konfliktů a nespravedlnosti. Z těchto textů vidíme, že Buddha nepožaduje změny jen ve vnějších strukturách společnosti. Ukazuje, že tyto temné jevy jsou vnější projekce nezdravých sklonů lidské mysli, a tím i na potřebu vnitřní proměny, která musí současně proběhnout, má-li být nastolen mír a sociální spravedlnost. Každý ze čtyř textů této části sleduje konflikty, násilí, politický útlak a ekonomickou nespravedlnost zpět k jejich příčinám; každý svým způsobem ukazuje tyto příčiny v lidské mysli.
Podle Textu I, 3(1) (str. 48) vznikají konflikty mezi lidmi v běžné společnosti z lpění na smyslových požitcích, konflikty mezi askety z lpění na názorech. Text I, 3(2) (str. 49), rozhovor mezi Buddhou a Sakkou, předbuddhistickým indickým vládcem bohů, sleduje vznik nenávisti a nepřátelství vedoucích k závisti a lakotě a ty pak Buddha sleduje zpět až k základním pokřivením, která ovlivňují způsob, jakým naše vnímání a poznávání zpracovává informace poskytované smysly. Text I, 3(3) (str. 50) nabízí další verzi slavného řetězce příčin a následků, která postupuje od pocitů k žádostivosti a od ní pak přes další podmínky až k „pozvednutí holí a zbraní“ a dalším druhům násilného jednání. Text I, 3(4) (str. 50) pak zobrazuje, jak tři kořeny zla, tj. chtivost, nenávist a zaslepenost, mají strašlivé dopady na celou společnost a nevyhnutelně ústí v násilí, touhu po moci a utrpení nevinných. Ze všech čtyř textů vyplývá, že jakékoli významnější a trvalé změny ve společnosti vyžadují významné změny v morálním založení jednotlivých lidských bytostí. Neboť dokud chtivost, nenávist a zaslepenost nezkrotně řádí jako určující složky našeho jednání, následky jsou nutně škodlivé.
Buddhovo učení však odhaluje ještě čtvrtý aspekt lidské existence, jenž na rozdíl od těch, které jsme zatím zkoumali, není tak bezprostředně vnímatelný. Je to naše připoutanost ke koloběhu znovuzrození. Z výběru textů v poslední části této kapitoly vidíme, že podle Buddhy je náš jednotlivý život pouze jednou fází v řadě znovuzrození, která pokračuje bez rozeznatelného počátku v čase. Tato série znovuzrození se nazývá samsára, což je pálijské (a sanskrtské) slovo naznačující myšlenku bezcílného toulání. Ať hledáme počátek universa zpátky v čase jakkoli daleko, nikdy nenajdeme počáteční okamžik stvoření. Ať pozorujeme zpět nějaký jednotlivý sled životů jakkoli daleko, nikdy nedojdeme k počátečnímu bodu. Podle Textů I, 4(1) (str. 51) a I, 4(2) (str. 52) dokonce i kdybychom sledovali posloupnost našich matek a otců v průběhu celých vesmírů, přišli bychom jen na další řady matek a otců, táhnoucí se zpět do dálných horizontů.
Tento proces je navíc nejen bez počátku, ale také potenciálně bez konce. Dokud zůstávají netknuty nevědomost a žádostivost, bude pokračovat bez omezení do budoucna, bez výhledu konce. Pro Buddhu a raný buddhismus je především tato perspektiva tím zásadním kritickým momentem v jádru lidského údělu: jsme připoutáni k řetězu znovuzrození a tím, co nás poutá, není nic jiného než naše vlastní nevědomost a žádostivost. Bezcílné bloudění v samsáře se uskutečňuje na kosmickém pozadí neuchopitelně obrovských rozměrů. Časová perioda, která zabere jednomu světovému systému, aby se rozvinul, dosáhl své maximální expanze, smrštil se a zase rozpadl, se nazývá kappa (skt. kalpa), eón. Text I, 4(3) (str. 52) nabízí velmi silné podobenství toho, jak dlouho trvá eón, Text I, 4(4) (str. 53) ukazuje další výrazné podobenství znázorňující nezměřitelné množství eónů, kterými jsme už museli putovat.
Tak bytosti – obklopeny temnotou – bloudí a trmácejí se ze života do života, upadají znovu a znovu do pasti zrození, stárnutí, nemoci a smrti. Jejich žádostivost je totiž žene bez odpočinku stále vpřed ve snaze nalézt uspokojení, a zřídka se proto zastaví na tak dlouho, aby udělaly krok stranou a podívaly se pořádně na neutěšenou situaci celé své existence. Jak říká Text I, 4(5) (str. 55), místo toho se stále jen točí okolo „pěti složek“, tak jako se pes na šňůře točí okolo sloupku, ke kterému je uvázaný. Jejich nevědomost jim zabraňuje rozpoznat zbloudilou povahu vlastní existence, a proto nejsou schopni rozpoznat ani stopu cesty k osvobození. Většina bytostí žije pohlcena v radostech smyslových požitků. Jiní, hnáni potřebou dosáhnout moci, postavení a uznání, stráví svůj život marnými pokusy ukojit neuhasitelnou žízeň. Mnozí ve strachu ze smrti konstruují náboženské systémy, které připisují jejich jednotlivému já či duši věčný život. Jen několik touží po cestě k osvobození, ale neví, kde ji hledat. A Buddha se objevil mezi námi právě proto, aby nám nabídl takovou cestu.
Jednou v Sávatthi král Pasénadi řekl Vznešenému: „Ctihodný pane, existuje někdo, kdo nepodléhá stáří a smrti?“
„Velký králi, každý, kdo se narodil, podléhá stáří a smrti. Dokonce i bohatí šlechtici – s rozsáhlými statky a majetky, se spoustou zlata a stříbra, s mnoha cennostmi a věcmi všeho druhu, oplývající bohatstvím a zásobami – i ti, protože se narodili, podléhají stáří a smrti. Dokonce i bohatí bráhmani – s rozsáhlými statky a majetky, se spoustou zlata a stříbra, s mnoha cennostmi a věcmi všeho druhu, oplývající bohatstvím a zásobami – i ti, protože se narodili, podléhají stáří a smrti. Dokonce i bohatí hospodáři – s rozsáhlými statky a majetky, se spoustou zlata a stříbra, s mnoha cennostmi a věcmi všeho druhu, oplývající bohatstvím a zásobami – i ti, protože se narodili, podléhají stáří a smrti. Dokonce i mnichové arahanti, kteří žijí čistým životem a udělali, co měli udělat, odložili břímě, dosáhli svého cíle, zničili úplně pouta existence a jsou zcela osvobozeni svrchovaným poznáním, i jejich tělo je podrobeno rozpadu a zániku.
Tak, jako se nádherné povozy králů rozpadnou,
podlehne zániku i toto tělo.
Dobrá Dhamma však nikdy nezanikne:
hlásej tedy dobro spolu s dobrými.“
Jednou v Sávatthi, v poledne přistoupil ke Vznešenému kósalský král Pasénadi, vzdal mu úctu a posadil se po straně. Poté se ho Vznešený zeptal: „Odkud přicházíš, velký králi, takhle v poledne?“
„Právě mne, ctihodný pane, zaměstnávaly ty královské záležitosti, které jsou typické pro krále opojené vládnutím, posedlé chtivostí po smyslových potěšeních, pro krále, kteří dobyli velké oblasti země a dosáhli pevné kontroly nad svou zemí.“
„Co myslíš, velký králi? Řekněme, že by k tobě od východu přišel nějaký muž, člověk spolehlivý a důvěryhodný, a řekl by: ,Velký králi, měl bys určitě vědět toto: Přicházím od východu a viděl jsem tam horu vysokou až k oblakům. Ta hora se valí k tobě a drtí přitom všechno živé. Dělej, co uznáš za správné, velký králi.ʻ Pak by přišel od západu druhý muž a řekl by: (…), od severu třetí muž a řekl by: (…), od jihu čtvrtý muž, člověk spolehlivý a důvěryhodný, a řekl by: ,Velký králi, měl bys určitě vědět toto: Přicházím od jihu a viděl jsem tam horu vysokou až k oblakům. Ta hora se valí k tobě a drtí přitom všechno živé. Dělej, co uznáš za správné, velký králi.ʻ Jestliže by, velký králi, vyvstalo tak obrovské nebezpečí, tak strašné ničení lidského života, který je tak vzácné získat, co by se mělo udělat?“
„Jestliže by, ctihodný pane, vyvstalo tak obrovské nebezpečí, tak strašné ničení lidského života, který je tak vzácné získat, co jiného bychom měli dělat než žít podle Učení, žít správně a konat prospěšné a záslužné skutky?“
„Nuže, velký králi, oznamuji ti: Stáří a smrt se valí na tebe. Jestliže se na tebe valí stáří a smrt, velký králi, co bys měl dělat?“
„Jestliže se na mne valí stáří a smrt, co jiného bych měl dělat než žít podle Učení, žít správně a konat prospěšné a záslužné skutky?
Ctihodný pane, králové opojení vládnutím, posedlí chtivostí po smyslových potěšeních, králové, kteří dobyli velké oblasti země a dosáhli pevné kontroly nad svou zemí, tito králové bojují pomocí válečných slonů a jízdy s vozy i pěchotou; když se však na člověka valí stáří a smrt, nemá ani s tím vším žádnou naději na vítězství, ani tu nejmenší naději na úspěch. Na mém dvoře mám poradce, kteří když se objeví nepřátelé, jsou schopni je rozdělit různými úskoky a lstí. Když se však na člověka valí stáří a smrt, nemá ani s tím vším žádnou naději na vítězství, ani tu nejmenší naději na úspěch. Ve sklepech i podkrovích mého dvora, ctihodný pane, jsou ukryty nesmírné zásoby zlata a zlatých prutů, a s takovým bohatstvím jsme schopni zklidnit nepřátele, když přijdou. Když se však na člověka valí stáří a smrt, nemá ani s tím vším žádnou naději na vítězství, ani tu nejmenší naději na úspěch. Takže když se na mne valí stáří a smrt, co jiného bych měl dělat než žít podle Učení, žít správně a konat prospěšné a záslužné skutky?“
„Tak to je, velký králi, přesně tak to je! Když se na tebe valí stáří a smrt, co jiného bys měl dělat než žít podle Učení, žít správně a konat prospěšné a záslužné skutky?“
Toto řekl Vznešený. A poté řekl Učitel ještě toto:
„Jako kdyby se hory z pevné skály,
obrovské, sahající až k nebi,
a drtily všechno na své cestě –
tak se stáří a smrt blíží
Šlechtici, bráhmani, rolníci či chudáci,
nikoho neušetří na své cestě,
Nedá se nad nimi zvítězit,
nepomohou armády, vozba či pěchota.
ani se vyplatit vším bohatstvím.
Proto, je-li kdo moudrý člověk,
měl by z ohledu na své vlastní dobro
pevně zakotvit ve své důvěře
v Probuzeného, Učení a Obec.
Když někdo jedná podle Učení
chválí ho všichni zde v tomto životě
a po smrti se raduje v nebeské říši.“
(SN 3:25; I 100–102 <224–29>)
„Mnichové, existují tři božští poslové. Kteří tři to jsou?
Je zde nějaký člověk špatného chování tělem, řečí i myslí. Po smrti, po rozpadu těla, se znovuzrodí ve sféře strádání, ve špatném místě, v nižším světě, v pekle. Tam ho strážcové pekla uchopí za obě paže, postaví ho před Jamu, Pána smrti, a řeknou: ,Tento člověk, Vaše výsosti, neměl žádnou úctu k otci a matce, ani k asketům a bráhmanům, ani nectil starší vlastní rodiny. Nechť na něj Vaše výsost uvalí příslušný trest!ʻ
Pak, mnichové, král Jama toho člověka osloví, podrobí ho výslechu a ptá se ho ohledně prvního božského posla: ,Copak jsi, člověče, nikdy neviděl prvního božského posla, který se objevuje mezi lidmi?ʻ
A on odpoví: ,Ne, pane, neviděl jsem ho.ʻ
Pak mu král Jama řekne: ,Copak jsi nikdy neviděl člověka ve věku osmdesáti, devadesáti, či dokonce sta let, starého, vetchého, beze stopy mládí a síly, jak stěží jde, třaslavě se opíraje o hůl, ohnutý jako střešní krov a zlomený v pase, chorý, s pár šedými vlasy či holohlavý, vrásčitý a se skvrnitými údy?ʻ
A ten člověk odpoví: ,Ano, pane, viděl jsem někoho takového.ʻ
Král Jama mu nato řekne: ,Člověče, a to tě nenapadlo, člověka dospělého a inteligentního: ›I já jsem podroben stáří a nemohu mu uniknout. Měl bych od nynějška konat ušlechtilé činy tělem, řečí i myslí.‹?ʻ
,Ne, pane, nenapadlo. Byl jsem nedbalý.ʻ
Nato mu král Jama řekne: ,Pro svou nedbalost jsi minul příležitost dělat ušlechtilé skutky tělem, řečí i myslí. Nu, dostane se ti zacházení, jaké si zasluhuje tvá nedbalost. Tvoje zlé činy nespáchali tvoje matka či otec ani bratři, sestry, přátelé či společníci, ani příbuzní, bohové, asketové či bráhmani. Ty sám jsi to udělal a ty sám budeš zakoušet plody svých činů.ʻ
Když ho takto král Jama oslovil, podrobil výslechu, vyslechl ohledně prvního božského posla, znovu ho osloví, podrobí výslechu a ptá se ho ohledně druhého božského posla: ,Copak jsi, člověče, nikdy neviděl druhého božského posla, který se objevuje mezi lidmi?ʻ
,Ne, pane, neviděl jsem ho.ʻ
,Copak jsi, člověče, nikdy neviděl někoho nemocného s těžkou chorobou, jak leží v bolestech, ve vlastní nečistotě a jiný člověk mu musí pomoci z postele nebo do postele?ʻ
,Člověče, a to tě nenapadlo, člověka dospělého a inteligentního: ›I já podléhám nemoci a nemohu jí uniknout. Měl bych od nynějška konat ušlechtilé činy tělem, řečí i myslí.‹?ʻ
,Ne, pane, nenapadlo. Byl jsem nedbalý.ʻ
,Pro svou nedbalost jsi minul příležitost dělat ušlechtilé skutky tělem, řečí i myslí. Nu, dostane se ti zacházení, jaké si zasluhuje tvá nedbalost. Tvoje zlé činy nespáchali tvoje matka či otec ani bratři, sestry, přátelé či společníci, ani příbuzní, bohové, asketové či bráhmani. Ty sám jsi to udělal a ty sám budeš zakoušet plody svých činů.ʻ
Když ho takto král Jama oslovil, podrobil výslechu, vyslechl ohledně druhého božského posla, znovu ho osloví, podrobí výslechu a ptá se ho ohledně třetího božského posla: ,Copak jsi, člověče, nikdy neviděl třetího božského posla, který se objevuje mezi lidmi?ʻ
,Ne, pane, neviděl jsem ho.ʻ
„Copak jsi, člověče, nikdy neviděl člověka mrtvého jeden, dva či tři dny, mrtvolu napuchlou, zbarvenou a hnijící?ʻ
,Člověče, a to tě nenapadlo, člověka dospělého a inteligentního: ›I já podléhám smrti a nemohu jí uniknout. Měl bych od nynějška konat ušlechtilé činy tělem, řečí i myslí.‹?ʻ
,Ne, pane, nenapadlo. Byl jsem nedbalý.ʻ
,Pro svou nedbalost jsi minul příležitost dělat ušlechtilé skutky tělem, řečí i myslí. Nu, dostane se ti zacházení, jaké si zasluhuje tvá nedbalost. Tvoje zlé činy nespáchali tvoje matka či otec, ani bratři, sestry, přátelé či společníci, ani příbuzní, bohové, asketové či bráhmani. Ty sám jsi to udělal a ty sám budeš zakoušet plody svých činů.ʻ“
[1] Král Pasénadi byl vládcem státu Kósala, jehož hlavním městem bylo Sávatthi. Džétavana, háj prince Džéty, byl také znám jako Anáthapindikův park, protože tento bohatý mecenáš ho od prince koupil pro Buddhu. Nikáje zobrazují Pasénadiho jako jednoho z nejoddanějších laických stoupenců, ačkoli nikdy
neukazují, že by dosáhl nějakého stupně uskutečnění. Celá jedna kapitola Samjutta nikáji – Kósala samjutta (kapitola 3) – je záznamem jeho rozhovorů s Buddhou.
[2] Když mluví Buddha o arahantovi, nikdy pro popis jeho osudu nepoužije slova „stárnutí a smrt“, ale vždy mluví o rozpadu a odložení těla. Důvodem je to, že arahant nemá v sobě žádnou představu o „já“ či „moje“, a tak nepovažuje úpadek a rozpad těla za „svoje“ stárnutí a smrt.
[3] Dévadúta. Legenda praví, že když byl Bódhisatta ještě princem žijícím v paláci, narazil na vycházce na starce, na nemocného a na mrtvého – tedy na okolnosti, jaké do té doby nepoznal. Tato tři setkání otřásla jeho světskou spokojeností a pohnula ho k tomu, aby začal hledat cestu k vysvobození od utrpení. Komentáře říkají, že tyto tři postavy byla převlečená božstva, poslaná probudit Bódhisattu k jeho poslání. Proto jsou stáří, nemoc a smrt nazývány „božští poslové“.
[4] Jama je legendární bůh podsvětí, jenž soudí mrtvé a určuje jejich budoucí osud. Podle některých líčení to dělá prostě tak, že před duchem mrtvého podrží zrcadlo, v němž se odrážejí jeho dobré i špatné činy.
