Chrám plný květů

Kadžiwara Hašin (1864 –?), Ikkjú Sódžun (1394-1481), zenový mistr Taigu (Jamamoto) Rjókan (1758-1831) .

Paní Enomoto Seifu (1731–1814), Hajano Hadžin (1677–1742), Hori Bakusui (Ikedaja Heizaburó, 1718–1783), Inoue Širó (Masaharu) (1742-1812), Jamamoto Inan (1736–1795) Jokoi Jajú (1702–1783), Jošida Rjúsui (asi 1691–1758), Jošiwake Tairo (+1778), Kaja Širao (1738–1791), Kató Kjótai (1732–1792), Kurojanagi Šóha (1727–1771), Macumura Gošun (Gekkei) (1752–1811), Miura Čora (1729–1780), Nacume Seibi (1749–1816), paní Tagami Kikuša (1753–1826), Takai Kitó (1741–1789) Takakuwa Rankó (1726–1798), Takebe Sóčó (1761-1814)). Tan Taigi (1709–1771),

Akutagawa Rjúnosuke (1892–1927), Hašimoto Takako (Jamatani Tama, 1899–1963), Hošino Tacuko (1903–1984), Hošino Cubaki (1930 – ), Iida Dakocu (1885–1962), Iida Rjúta (1920–2007), Išida Hakjó (1913–1969), Išihara Jacuka (1919–1998), Jamaguči Seiši (1901–1994), Jošino Jošiko (1915 – ), Kacura (Niwa) Nobuko (1914 – 2004), Kató Šúson (Takeo, 1905–1993), Kawabata Bóša (1897–1941), Kawahigaši Hekigotó (1873–1937), Kubota Mantaró (1889-1963), Masaoka Šiki (1867 – 1902), Majuzumi Madoka (1965– ), Micuhaši Takadžo (1899-1972), Mizuhara Šúóši (1892–1981), Murakami Kidžó (1865–1938), Nacume Sóseki (1867–1916), Nagai Kafú (1879–1959), Nakamura Kusatao (1901–1983), Nakamura Teidžo (1900–1988), Ogiwara Seisensui (Tókiči, 1884–1976), Ozaki Hósai (1885–1926), Saitó Sanki (1900–1962), Sugita Hisadžo (1890–1946), Takahama Kjoši (1874–1959), Takano Sudžú (1893–1976), Takešita Šizunodžo (1887–1951), Taneda Santóka (Šóiči, 1882–1940), Tomita Takuja (1979– ), Kaneko Tóta (1919–), Uda Kijoko (1935– ).

VI. Od počátku japonské poezie k sedmnáctislabičné básni haiku (Denisa Vostrá a Antonín Líman)

Bibliografické poznámky
Rejstřík autorů haiga (Robin Heřman)

Macuo Bašó – bezesporu největší japonský básník, kterému Japonci s téměř zbožnou úctou říkají Bašókó neboli „vévoda Bašó“. Básník je též uctíván v různých svatyních, například ve svatyni Tada ve městě Komacu, kterou na svých cestách navštívil. Bašó se narodil u města Ueno v provincii Iga, třicet kilometrů jihovýchodně od Kjóta.

V roce 1656 mu zemřel otec, který byl nižším samurajem, a on vstoupil do služeb Tódóa Jošitady, syna místního knížete. S Jošitadou ho spojoval zájem o haiku, kterému se oba mladí muži horlivě věnovali. Bašóova první báseň pochází z roku 1662. V roce 1664 se v antologii haiku, vydané v Kjótu, objevila dvě Bašóova haiku a jedno od přítele Jošitady. V dalším roce pak spolu s třemi jinými básníky vydali sbírku renku o sto verších. Bašó přispěl osmnácti verši, a jsou to jeho první zachované básně tohoto druhu.

Jeho život do té doby byl klidný a spořádaný, přijal dokonce samurajské jméno Macuo Munefusa a je pravděpodobné, že mohl strávit zbytek života jako poslušný nižší samuraj v knížecích službách. Pak se ovšem stalo něco nepředvídaného a tragického, co Bašóův život od základu změnilo: jeho přítel a dobrodinec Jošitada náhle zemřel a z poslušného samuraje se naráz stal básník a poutník, který se zřekl svého postavení a veškerých nároků na majetek. Hlavou klanu se stal Jošitadův mladší bratr, který se oženil s vdovou po mladém knížeti. Bašó se prý ihned vydal na dlouhou cestu. Proč se vzdal samurajské hodnosti a vyměnil ji za nejistý osud poutníka? Zdá se, že si jasně uvědomil nepříliš růžové vyhlídky služby u nového pána, kterého téměř neznal. Bašó prý dokonce uvažoval o sebevraždě, ale tu zakazovaly dobové zákony. Často se rovněž spekuluje o milostném životě mladého básníka, někteří tvrdí, že měl poměr s ženou staršího bratra, Jošitadovou dvorní dámou, či dokonce s jeho ženou. Tyto senzační dohady jsou zřejmě jen výtvorem životopisců, kteří se snaží skromnému básníkovi přidat romantickou gloriolu. Pravděpodobnější se jeví teorie o jeho vztahu s mniškou Džutei, se kterou mohl dokonce mít několik dětí.

Několik dalších let strávil Bašó střídavě v Uenu a Kjótu, kde se pilně vzdělával ve skládání básní, v kaligrafii a filosofii. V roce 1667 vyšla antologie haikai, která obsahuje jedenatřicet jeho veršů. Jeho tvorba byla též zařazena do tří dalších antologií, které byly sestaveny v letech 1669–1671. Bašóovo jméno se pomalu stávalo známým mezi básníky v hlavním městě a věděli o něm i milovníci poezie v rodném Uenu, takže když projevil přání sestavit antologii haikai, přihlásilo se mu na třicet básníků. Tato kniha, nazvaná Hra s mušlemi (Kai oi) byla věnována jedné svatyni v Uenu v roce 1672. I když Bašó do této knihy přispěl svými básněmi, největší cenu mají jeho vtipné kritické komentáře k výtvorům ostatních básníků.

Na jaře 1681 zasadil jeden z Bašóvých mecenášů stromek japonského banánovníku (bašó) u jeho domku v Edu a lidé mu pak začali říkat „Banánová chaloupka“. Bašóovi se tento název zalíbil a přijal ho jako svůj pseudonym. [1] Jeho život v Edu nebyl lehký, ale básník měl své příznivce, kteří mu pomáhali. K pohodlnému a zajištěnému životu však neměl vlohy a tak se v druhé půli svého života vydával na dlouhé a namáhavé cesty. Pouť znamenala především duchovní disciplínu, hledání nové inspirace a navázaní na duchovní dědictví starších básníků.

Na první velkou cestu se Bašó vydal na podzim roku 1684 a nazval ji Poutí počasím ošlehaného kostlivce (Nozaraši kikó). Na cestě z Eda do Kjóta prošel asi dvanáct provincií a navštívil Velkou svatyni v Ise. V roce 1687 se vydal na pouť do svatyně Kašima asi padesát mil od Eda, aby zde obdivoval dožínkový měsíc. V Kašimě též navštívil svého zenového mistra Buččóa, u kterého studoval. Cestovní deník z této pouti se jmenuje Návštěva v Kašimské svatyni (Kašima kikó). Hned nato se začal připravovat na další pouť, tentokrát do severních provincií. Doprovázen Sorou, vyšel Bašó z Eda na jaře 1689. V Úzké stezce do vnitrozemí (Oku no hosomiči)popisuje básník, jak se s ním ve Fukagawě rozloučili jeho žáci a příznivci. Po cestě navštívili svatyni v Nikkó, lázně v Nasu a na tichomořském pobřeží obdivovali krásu Macušimy. Z Hiraizumi, městě známém poslední bitvou vojevůdce Jošicuneho se vydali na západ do Sakaty na pobřeží Japonského moře. Tady napsal Bašó jedno ze svých nejznámějších haiku o rozbouřeném moři a Mléčné dráze nad ostrovem Sadó. Deník z této cesty (Úzká stezka do vnitrozemí, česky DharmaGaia 2000). představuje vrchol Bašóovy tvorby a nejlepší příklad jeho hlubokého vcítění do kulturní krajiny a do neosobního majestátu divoké přírody. V devadesátých letech pobýval často v Příbytku padajících tomelů u svého milého žáka Mukaie Kjoraie. Tyto pobyty ho inspirovaly k napsání Deníku ze Sagy (Saga nikki). V roce 1691 vydal svou nejlepší sbírku, která představuje vrchol jeho básnické tvorby, Opičí kabátek (Sarumino).Jeho poslední cesta vedla do rodného Uena, do Kjóta a posléze do Ósaky, kde též zemřel, obklopen věrnými žáky a příznivci. Na této cestě jej doprovázel syn mnišky Džutei, Džiróbei. Bašóovo poslední haiku je smutné: „Na cestách nemocen, mé sny se toulají pustým močálem.“

Do stmívání

nad mořem bílý záblesk –

výkřik divoké kachny

Pod sakurou

polévka rybí salát

a na všem okvětní lístky

Jarní vánek

čechrá květy sakur –

usmívají se jako já?

Když rozkvetou

stařenky sakury

vzpomínají na mládí

Jaro už odchází

ptáci pláčou

i ryby mají oči plné slz

Nesnaž se být jako já

jak meloun rozťatý

na dvě stejné půlky

Jak vzácný člověk –

i bez toho šlehnutí blesku

je osvícený

Z Eda nesu

na vějíři malý suvenýr –

horský vánek z Fudži

Na lodi v zálivu Akaši:

V hliněném džbánu

sní chobotnice

svůj krátký letní sen

Co chvíli

přitáhne obláček a dá nám

oddechnout od měsíce

Pán z Luny

nemá kde bydlet –

měsíc mu zmizel v dešti

Japonci si personifikují měsíc obrazem „muže z měsíce“ (kacuraotoko), kterého si představují v jeho tváři.

Můj letní plášť –

ještě jsem nevychytal

všechny vši

Cikáda zpívá –

o říši smrti nemá

ani potuchy

Jak měkkýš

se skořápkou škeble

loučím se s podzimem

V bílém svítání

blýskla se bílá rybka

cípkem závoje

První ledová sprška –

i opička touží

po slaměném kabátku

 

---