Kapitola pátá: Hrdinská výprava
Radši zemřu jako živý, než abych žil jako mrtvý.
Jimmy Buffett
Když si představíme, že cílem iniciace mladého muže je dostat se na druhou stranu řeky, a přechodový rituál představuje fyzické překonání proudu, je hrdinská výprava plavidlem, na kterém se dostane na druhý břeh. Hrdinská výprava je nástrojem, jenž mu umožňuje uvědomit si cestu, po níž kráčí, a pochopit ji – kde se právě nachází, odkud přišel a co leží před ním. Je to konceptuální mapa nejzákladnějších fází osobního růstu a proměny, která zahrnuje přechodový rituál a lze ji aplikovat stejně dobře na neplánovaný přechodový rituál i na rituál formální.
Smyslem této kapitoly je vysvětlit hrdinskou výpravu jako prostředek k výkladu zkušenosti dospívajícího chlapce, nabyté jak při formálním, tak při neformálním rituálu. Proč je tady kapitola o hrdinské výpravě, když jsme právě rozebírali přechodový rituál mladých mužů? Protože v chlapcově či mužově životě se děje spousta věcí mimo jeho propracovanou, oficiální iniciaci, které mohou splnit funkci přechodového rituálu. V kterémkoli okamžiku vás vesmír může postavit do situace, která vám promění život a bude vyžadovat všechny vaše síly.
Věřím, že můj vlastní, nikým nepovšimnutý okamžik disponující silou přechodového rituálu mé okolí přešlo v dobře míněném pokusu o zmírnění jeho dopadu na mou čtrnáctiletou psychiku. Jednoho nedělního zimního večera si můj báječný pětadvacetiletý přítel a rádce, který žil v domě přes ulici, strčil do úst hlaveň pušky na jeleny a zmáčkl kohoutek. Seděl u večeře se svou matkou a přítelkyní, s omluvou si odskočil od stolu a poté i ze života.
Mí rodiče a starší bratr pomáhali s odvozem traumatizovaných žen do nemocnic a já jsem nabídl, že zůstanu a budu hlídat dům. Jeden z policistů nám vyprávěl, že mnoho zločinců poslouchá policejní vysílání kvůli takovýmto případům, aby se mohli vloupat do domu, zatímco jsou všichni v nemocnici. Fajn, říkal jsem si, to zvládnu.
Poté, co naši odjeli, přišel za mnou poslední policista, který zůstal v domě. Mluvil o tom, že dříve či později se matka mladého muže vrátí domů. Řekl jsem mu, že to je jasné. „Ty to nechápeš, viď?“ pokračoval muž zákona. „Uvidí mozek svého syna rozstříknutý tady všude na zdi a v posteli.“ Najednou mi to došlo. Aha, odpověděl jsem, měl bych tu uklidit. „Přesně tak,“ řekl a odešel.
Vzpomínám si, jak jsem se tam díval na film o generálu Pattonovi a sbíral jsem odvahu postavit se tomu úkolu tváří v tvář. Mnohokrát jsem do toho pokoje nahlédl, ale vždycky jsem rychle odešel. Měl jsem velmi zmatené pocity. Chtěl jsem udělat správnou věc, ale přemýšlel jsem, proč to musím být zrovna já, a jestli nedospělý a vystrašený kluk jako já je ta správná osoba pro takový úkol. Nakonec jsem sebral odvahu a pokoj jsem uklidil. Na kluka, jehož jediná zkušenost s úklidem dosud byla, že občas něco sebral se země, jsem odvedl docela slušnou práci. Vzpomínám si, jak jsem si dodal odvahu a pak jsem pracoval rychle, ale důsledně, protože se mi to vůbec nechtělo opakovat.
Když se po nějaké době dospělí vrátili, nikdo neřekl ani slovo. Všichni se ke mně chovali tak, jako bych byl také tak trochu oběť a zjevně se rozhodli, jak tomu v případech sebevraždy bývá, že čím míň se toho řekne, tím lépe. Vzpomínám si, že mi vadilo, že nikdo neocenil, co jsem udělal. Neuvědomoval jsem si tehdy, jaké stigma sebevražda znamená, a zajímalo mě, proč všichni celou tu situaci prostě ignorovali. Protože nejbližší okolí nepřijalo můj výkon jako přechodový rituál, nebylo mi jasné, co si o tom celém mám myslet, a prostě jsem to zatlačil do podvědomí. Bylo mi pětatřicet, když se mnou můj otec o té nehodě poprvé promluvil a ocenil, co jsem tehdy udělal.
Když mi bylo zhruba třicet, přemýšlel jsem o tom, co jsem v životě vykonal, a jestli je ze mě hotový muž, nebo mě iniciace stále čeká. Dospěl jsem vnitřně k tomu, že tahle výjimečná situace pro mě určitě byla momentem dospění a vnímám to tak dodneška. Kdyby tenkrát dospělí nahlas ocenili, jak jsem obstál, cítil bych se dospělejší v mnohem mladším věku a nečekal bych na toto potvrzení tak dlouho.
Je to dobrý příklad toho, proč byly iniciace vynalezeny a pečlivě propracovány do své finální podoby. Běžný život jistě může mladého chlapce provést přechodovým rituálem. Co se ovšem stane, když si dospělí ničeho nevšimnou, když komunita nezaznamená, jak si ten hoch v něm vedl? Přírodní národy vytvořily propracované a konzistentní přechodové rituály z jediného důvodu. Aby se zajistilo, že každý chlapec bude mít stejnou šanci zdárně projít iniciací.
ARCHETYPÁLNÍ MODEL PŘECHODOVÝCH RITUÁLŮ
Model hrdinské cesty se částečně zakládá na práci Josepha Campbella. Když pročítal tisíce mytologických příběhů z různých koutů světa, všiml si Campbell podobnosti příběhů i společných témat. Napřed to zachytil v něčem, co nazval Monomytický model. Tento model vyobrazuje jeden konkrétní cyklus oddělení, iniciace a návratu, který se může v průběhu lidského života opakovat znovu a znovu. Ukazuje, jak se dotyčná osoba setkává s výzvou osudu a jak v ní obstojí. Když tato osoba absolvuje kompletní cyklus, je připravena na další takovou životní výzvu, která se bude odehrávat podle stejného vzorce. Campbell tento model absolutně zjednodušil a nazval jej hrdinskou výpravou nebo hrdinským dobrodružstvím. Pokaždé, když se hrdinská výprava uzavře, dotyčná osoba z ní vyjde ucelenější a dospělejší, než když se na ni vydávala.
Proč je hrdinská výprava tak důležitá, když se v podstatě jedná jen o modelovou situaci nahrazující skutečný život? Protože stejně jako metafora labyrintu, popisovaná v Kapitole 1, nabízí rámec, poskytující jasný směr i pevný základ a nabízí cestu, která je založená na univerzálních principech, prostých jakéhokoli předsudku.
Proces dospívání je také cestou, proto tento model tak spolehlivě funguje. Každá fáze tohoto cyklu je překážkou v dalším vývoji, kterou je třeba překonat. Jak uvidíme později v této kapitole, odmítnout kráčet po této cestě může být nebezpečnější, než postavit se všem těm hrůzným a nepříjemným věcem, které nás na ní čekají.
Model hrdinské cesty, který používám, je zjednodušenou verzí Campbellova Monomýtu, doplněnou o terminologii z knihy Rogera Walshe The Spirit of Shamanism (Duch šamanismu). Lehce mě ovlivnil také David Oldfield. V této kapitole vysvětlím, jak lze tento model použít ke zmapování a vysvětlení prožitků, jež se podílejí na přechodu všech dospívajících hochů do dospělosti. Popíšu také, jak jej využívám při své práci s vysoce rizikovou dopívající mládeží a jak jej lze začlenit do programu léčby a terapeutických modelů.
STADIA HRDINSKÉ VÝPRAVY
Hrdinská výprava je mapou série jednotlivých stadií na cestě k osobní přeměně a růstu. Protože my, lidé, nemáme změny v lásce, to že existuje model, který vytyčuje jasné milníky na cestě vývoje, nevyhnutelnou změnu posiluje a urychluje. Stadii tohoto modelu jsou:
+ Dřímota konvenčního myšlení
+ Výzva k dobrodružství (včetně Překročení prahu obtížnosti)
+ Disciplína a trénink
+ Vyvrcholení výpravy (včetně Překročení prahu obtížnosti při návratu)
+ Návrat a přínos komunitě
Za okamžik si probereme tato stadia jednotlivě.
Chlapci jsou vlastně neustále na hrdinské výpravě, ať už to vědí, či nikoli. Zjistil jsem už dávno, že jakmile pochopí, jak to celé funguje, okamžitě začnou tento starobylý model osobního růstu používat jako vzorec či šablonu pro to, jak žijí. Hrdinská výprava jim poskytuje mapu překážek a výzev, s nimiž se musejí utkat v různých fázích a údobích svých životů.
Dřímota konvenčního myšlení
Hrdinská výprava začíná Dřímotou konvenčního života. Zpočátku se budoucí muž nachází v podstatě ve stavu „spánku“ vůči širším souvislostem toho, co se ve světě kolem něj odehrává – ustrnul v konvenčním, neměnném myšlení. Teenageři ve stavu konvenční myšlenkové dřímoty často prostě nevidí či nepoznají záležitosti, které je evidentně třeba řešit. Toto stadium na sebe někdy bere podobu vnitřního popírání skutečného stavu.
Existuje ale něco, co vnáší do tohoto chlapeckého světa nový prvek. Je to období dospívání. Chlapec pohodlně pospává v hájemství konvenčního myšlení, když ho náhle něco probudí a nabídne mu možnost vyzkoušet vlastní síly a vnitřně dospět. Nebo také zůstat trčet tam, kde je. Tato návnada, tato výzva ke změně, se jmenuje Výzva k dobrodružství.
Výzva k dobrodružství
Nerad ti to říkám, ale ať se ti líbí nebo ne, jsi muž! Tak to prostě je. Najednou zjistíš, že se odmítáš pohnout, a bojuješ tam, kde bys měl utíkat. Že mluvíš, když bys měl držet klapačku, a že děláš věci, který spousta lidí pokládá za nesprávný, ale ty je přesto uděláš.
John Wayne ve Vlakových lupičích
Výzva k dobrodružství povolává chlapce, aby udělal něco odlišného, změnil své zaběhnuté způsoby nebo se choval odpovědněji. Může to mít podobu pozitivní výzvy, jakou je být vybrán do čestné školní kapely, nebo negativní, jako dostat se do polepšovny za krádež v obchodě. Může to být běžná všední situace – zjistíte, že propadáte ze tří předmětů, stěhujete se a měníte školu, nebo si vás vybere za oběť třídní násilník. Může ale jít i o psychologicky náročnější záležitost – třeba se připravujete na proslov na shromáždění celé školy, nebo vás vybrali jako představitele hlavní role ve školní divadelní hře. Může to ale být i naprosto výjimečná situace, jako byly události 11. září nebo střelba v Columbine. Stručně řečeno, vyslechnout volání dobrodružství znamená přijmout výzvu ke změně.
Práh obtížnosti
Práh obtížnosti není sám o sobě stádiem cesty, ale je součástí zkušenosti přijetí Výzvy k dobrodružství. Představuje specifické zkoušky, jimiž je třeba projít, testy síly a vytrvalosti, s nimiž se chlapec v této prověrce připravenosti setká. Práh sám může mít mnoho různých podob, od jednoduchého strachu, že se nedostanete do fotbalového týmu, po hrůzu z tělesné bolesti způsobené třídním násilníkem. Tyto zkoušky mohou nastat neočekávaně: jeden chlapec může selhat ve svém rozhodnutí přestat pít alkohol, jiného, ucházejícího se o práci, mohou opakovaně odmítnout různí zaměstnavatelé. (Tyto zkoušky lze také přeměnit v iniciace, jak se dozvíme později.) Práh se může objevovat ve vlnách nebo mít podobu několika různých událostí. Je proto těžké s jistotou vědět, jestli už jej člověk spolehlivě překonal či nikoli.
Zdolání prahu se pokládá za obtížnou záležitost: duševně, emocionálně a často i fyzicky. Prověřuje chlapcovu vytrvalost a jeho víru v sílu volání. Právě tady se mnoho účastníků hrdinské výpravy zastaví, nebo dokonce odejdou. Jedna věc je totiž výzvu přijmout a druhá je tvrdě pracovat na jejím naplnění. Tento vzorec se donekonečna opakuje v našich životech a odráží se v mnoha našich úslovích a rčeních jako „Když jdou věci ztuha, jen ti nejtvrdší jdou dál“. Potýkání se se zkouškami a těžkostmi se stává vnitřním zápasem. Dokončení této vnitřní pouti pomáhá účastníkovi „znovu se zrodit“ jako nová a lepší bytost.
Dospívající chlapci často zůstanou vězet na prahu obtížnosti, protože bez vnější pomoci nedokážou úspěšně projít zkouškami, jež před nimi leží. Přestože třeba i chtějí dospět a být jiní, konkrétní cesta k tomuto cíli jim přijde příliš pracná. Mnoho dospívajících chlapců nedosáhlo zatím v životě příliš úspěchů, nebo jim chybí podpora rodiny, a tak se naučili rychle a snadno se vzdávat. Zvláště pak vysoce rizikoví chlapci často neradi testují své možnosti, protože jim jejich nedostatek sebedůvěry nedovoluje riskovat další životní neúspěchy.
Disciplína a trénink
Třetí stadium hrdinské výpravy, disciplína a trénink, nastává poté, co chlapec přijal výzvu k dobrodružství a postavil se prověrce prahu. Možná už práh překročil, možná se stále nachází v procesu jeho překonávání.
Toto stadium charakterizuje chlapcovo zjištění, že k tomu, aby uspěl, potřebuje jistou míru pomoci zvenčí. Poznává, že neví všechno na světě, a snaží se vyhledat pomoc, popřípadě přijímá vedení od těch, kteří jsou schopni mu pomoci.
Disciplína a trénink často souvisí s jistou formou akceptování učitelů a rádců, případně rad i od dalších lidí. Vedení se ale může člověku dostat i jinými cestami: například při čtení knih, při poslouchání příběhů, ve vizích nebo snech. Nebo při nástupu na vysokou či při školení v práci.
Když se chlapec, který se uchází o zařazení do basketbalového týmu, do mužstva nedostane, protože není dost dobrý ve střelbě na koš, může namísto toho, aby strávil následující rok nácvikem střelby, jít do basketbalového výcvikového tábora.
Mladík, který hledá zaměstnání, může požádat souseda, který je manažerem, aby mu pomohl s přípravou na vstupní pohovor, či působivě sepsat životopis. Možná, že se bude chlapec muset smířit s tím, že mu někdo pomůže s algebrou, nebo bude muset začít chodit na karate, aby se naučil sebeobraně. Bude muset nastudovat pravidla a procedury, aby se dostal do určitého klubu nebo organizace. Teenageři často ustrnou v této fázi procesu, protože to často vyžaduje přijetí zpětné vazby, popřípadě přímo pomoci nejodříkanější: od rodičů a dalších dospělých.
Když chlapci dříve prošli formální iniciací, navázali vztahy se staršími muži, kteří se rituálu účastnili, a bylo pro ně snadné tyto zkušené muže akceptovat jako své rádce. Při dnešním rozšíření propasti mezi generacemi, dávají chlapci přednost navazování vztahů se svými vrstevníky, od kterých se jim dostává respektu a přijetí. To vytváří animozitu vůči dospělým, učitelům všeho druhu, a vede to k tomu, že chlapec dá ve svém životě na názor svých vrstevníků víc, než na rady dospělých. Absence iniciace a institucionalizace vzdělání pomohly vytvořit celý koncept názorového tlaku vrstevníků, jak ho známe z praxe, tím, že dospělí a staří lidé byli odstraněni z prostředí mladých lidí a nahrazeni jinými mladými lidmi.
Vyvrcholení výpravy
Čtvrtou fází hrdinské výpravy je její vyvrcholení, při němž jsou problém či výzva úspěšně zdolány. Chlapec dokončí to, proč se na výpravu vydal. Vyvrcholením může být dokončení střední školy, získání černého pásku v karate nebo vítězství v celostátním mistrovství ve fotbalu. Může to být dokončení vojenského výcvikového tábora nebo definitivní zjištění, že jste se zbavili kuřáckého návyku.
V západní kultuře je toto velmi často definitivní konec příběhu. Hrdina zachrání krásnou dámu, město, zemi nebo rovnou celou planetu a odjíždí sám vstříc západu slunce. Jakkoli jsme my, Američané, na tento motiv zvyklí, není to ani zdaleka motiv platný celosvětově. Význam vyvrcholení hrdinské výpravy spočívá v tom, že naši chlapečtí hrdinové musejí mít samozřejmě možnost zvítězit, popřípadě dokončit svůj úkol. Zrovna tak důležité ale je, aby byli schopni si odpovědět na následující otázky: Co jsem se na svých cestách naučil? Co bych příště udělal jinak? Jakou radu bych dal dalšímu chlapci vyrážejícímu na hrdinskou výpravu? Jaké to bylo, udělat něco neobyčejného, něco, co jsem si ani ve snách nedokázal představit? Co se ve mně změnilo?
Jak za chviličku uvidíme, při hrdinské výpravě je třeba udělat ještě mnoho dalších věcí.
Jeden z důvodů mé rezervovanosti vůči užívání přístupu, shrnutého do Dvanácti kroků, při práci s teenagery, je to, že lidé bojující s návykem jsou trvale v procesu léčby. A nikdy nedosáhnou vyléčení úplného. Vždycky jsem měl pocit, že tento proces nemá žádný definitivní konec. Stav, kdy jste trvale v procesu léčby, neumožňuje vyvrcholení hrdinské výpravy, což způsobuje stagnaci, popřípadě úplné přerušení cyklu.
Návrat a přínos komunitě
Až doposud byla výprava záležitostí individuální. Chlapec byl odvolán nebo vylákán ze svého domova, aby se vydal na hrdinskou výpravu. Ta je v podstatě osobní záležitostí až do fáze konečného návratu a přínosu svému okolí, po celou dobu se vše točí kolem jeho „já“. V této poslední fázi jsme ovšem cílovým objektem „my“.
V konečném stadiu výpravy jde o to předat ostatním, co jste se v průběhu výpravy naučili, nebo čeho jste nabyli. To, co přinášíte, může mít formu hmatatelnou, ale může to mít i podobu vnitřní zkušenosti, nabyté při zkouškách v průběhu výpravy. Tato zkušenost se může odrazit ve vašich příštích činech a vztazích. Klíčovým momentem je tu to, že tuto zkušenost či nabytou věc je třeba přinést zpátky a podělit se o ni s druhými. V tom okamžiku se student stává učitelem, z „já“ se stávají „my“. Je to návrat z osamělé vnitřní cesty do vnější přítomnosti a následné odevzdání, věnování těžce nabytého daru komunitě.
Náš basketbalista může pomoci mladému chlapci ze sousedství zdokonalit jeho volný hod ze sedmičky, nebo dobrovolně pomáhat mladému týmu basketbalistů. Mladík, který získal zaměstnání, může pomoci kamarádovi s jeho životopisem. Chlapec, který měl potíže s násilníkem a navštěvoval kurs sebeobrany, může pomoci hochovi z vedlejšího domu se stejným problémem. Jiný chlapec, který využil možnost doučování v algebře, může poradit svému nejlepšímu kamarádovi s pochopením těžkého příkladu. Mnoho pracovníků s mládeží, s nimiž se stýkám, dělají přesně to samé: v určitém okamžiku jejich života jim někdo pomohl udělat správné rozhodnutí a oni teď chtějí udělat totéž pro novou generaci.
Mnoho postupů práce s narušenými dospívajícími chlapci nefunguje, protože pro ně nevytvářejí příležitost naplnit fázi návratu a přínosu vlastní společnosti. Většina mladíků umístěných v polepšovnách má jednoznačný cíl. Když budou dělat určité věci, pustí je domů. Oblast práce s mládeží, označovaná jako „služby společenství“, příliš často spočívá ve sbírání cigaretových nedopalků na pláži nebo v uklízení odpadků podél dálnice. Udělali jsme z tohoto procesu trest, takže chlapci ji vnímají jako nutné zlo, nikoli jako něco dobrého, co lze vykonat. Kdybychom je dokázali přivést k tomu, aby mladším dětem vyprávěli, jak se vzdali kouření, nebo proč přestali krást, pomohlo by to upevnit i jejich vlastní, těžce nabytou zkušenost.
Polepšovny a další typy ústavů pro mladistvé jsou pověstné tím, že posílají chlapce zpátky domů, aniž by něco ze své situace pochopili a aniž by byli schopni to, na co přišli, vrátit společnosti zpátky. Není to ovšem chyba těchto zařízení samotných. Říkám to proto, že takřka neexistuje financování následné péče. Nevím o žádné organizaci, která by platila pracovníky, aby sledovali chlapce šest měsíců poté, co opustil nápravný ústav. Nejenom aby mu pomohli neupadnout do recidivy, ale aby mu pomohli najít způsob, jak společnosti vrátit její péči a nabýt tak dobrého pocitu ze sebe sama. Často přemýšlím o tom, jaké to asi je, když dospělí stráví tolik času tím, že chlapci říkají, že si má dát věci do pořádku, načež ho necháme bez jakékoli podpory a očekáváme, že si sám zdárně poradí s tímto novým způsobem, jak být sám sebou. Absence následné pomoci ze strany dospělých maří jakýkoli pokus o naplnění fáze návratu a přispění společnosti a chlapec je uvržen zpátky do stadia prahu obtížnosti, namísto toho, aby dostal příležitost naučit se, jak jak být společnosti prospěšný.
Před pár lety navštívila naši střední školu skupina starších chlapců z polepšovny, aby si popovídala s mladšími dětmi. Mladík, který několik měsíců naplno prožíval svou příslušnost ke gangu se vším, co k tomu patří, vyprávěl mladším studentům o svých zážitcích. Začal příběhem o svém dobrém příteli, který byl zraněn v přestřelce gangů a doslova mu umřel v náručí. Vzpomínky mu vháněly slzy do očí. Děti mu naslouchaly tiše a s respektem. To, co při vyprávění tohoto příběhu slyšely, pociťovaly a zažívaly, bylo nesrovnatelně účinnější, než všechny přednášky ve stylu „Prostě řekni ne“, kterých se jim doposud dostalo. Vypadalo to, že mladík je rád, že může s mladšími studenty hovořit a zdálo se, že jej to jistým způsobem očišťuje. Podařilo se mu nějak přispět a měl z toho dobrý pocit. Prospěl někomu jinému kromě sebe a – což byla pro něj nezvyklá zkušenost – líbilo se mu to. Řekněme, že se tu podařilo pracovat s empatií a účinnou lítostí.
Gangy, fungující na násilí a jeho opětování, často uvíznou na hrdinské výpravě v tomto jejím stadiu. Jak jsme si řekli v kapitole o přechodových rituálech, gangy se vydělují ze svých komunit, ale nic nevracejí. Neustálé přestřelky a touha po odvetě jim znemožňují projít touto fází hrdinské výpravy a pokračovat dál.
Při své práci s teenagery procházím opakovaně cyklem hrdinské výpravy, a znovu a znovu vstupuji do fáze návratu a přispění společnosti. Jakmile přijdu na něco nového v práci s mladými lidmi, co by jim mohlo prospět, je pro mě výzvou přijít na to, jak je to naučit a jak to s nimi sdílet. Aniž by to byl vědomý záměr, vydal jsem se cestou trvalého růstu. Hezký úspěch u člověka s přiznaným „návykem na osobní růst“.
V průběhu této poslední fáze hrdinské výpravy se proměňují důvěrně známé role. Chlapec se vrací z výpravy jako muž. Nevzdělaný mladík se vrací naplněn znalostmi a zkušenostmi. Toto závěrečné stadium je přípravou na další výpravu, protože po dokončení fáze návratu je vše připraveno pro další hrdinskou výpravu. Chlapec se na ni může vydat znovu, tentokrát v důsledku vnitřního zápasu, zda se oženit či nikoli. Po definitivním rozhodnutí tento závazek přijmout může ten, který pro nás ještě nedávno byl chlapcem, být postaven před vyhlídku otcovství a výprava se odvíjí znovu z tohoto místa. A tak dál, a tak dál.
Chlapcův návrat může zažehnout jiskru touhy po dobrodružství v někom jiném. Může například proměnit roli otce, který vidí, že jeho syn se stal odpovědnějším a nezávislejším na svých rodičích. Tato situace se stává novou výzvou pro otce, protože může začít zkoumat, jaký bude jeho život, zbavený přímé každodenní odpovědnosti za výchovu dětí.
Překonání prahu
Někdy poté, co hrdinská výprava vyvrcholí a nastává fáze návratu a přispění společnosti, opět vystrčí svou ošklivou hlavu práh obtížnosti. Tentokrát to může být přímo fyzická touha vrátit se domů, nebo na sebe může vzít podobu série prověrek toho, co si iniciovaný nově myslí o sobě a o světě.
Překročení prahu obtížnosti na cestě domů často bývá nejobtížnější fází výpravy. Chlapec, který dokázal odolávat návyku na alkohol plánovaných šedesát dní, může být vystaven touze to opět zkusit, když začne postrádat přátele, s nimiž chodil pít. Nebo může ve svém osamění zaměnit objekt svého návyku za něco jiného a získat třeba „návyk na přátelství“.
ODMÍTNUTÍ VÝZVY K DOBRODRUŽSTVÍ
Čin nemusí pokaždé přinést pocit štěstí; bez činu ale žádné štěstí neexistuje.
Disraeli
Je mnoho věcí, které mohou vstoupit do cesty vyslechnutí či přijetí výzvy k dobrodružství. Logika a racionální myšlení nám mohou říct, že máme být opatrní, nebo že to nejchytřejší, co můžeme udělat, je dívat se jiným směrem. Hrdinská výprava představuje určitou změnu a ta je v protikladu k přání našeho vnitřního, ale i nás obklopujícího světa, aby věci zůstaly tak, jak jsou.
Výzvou k dobrodružství nemusí být nahodilá událost, ale něco, co jsme vytvořili sami. Můžeme nevědomě vybudovat vlastní práh k překročení, zkoušku, kterou ukládáme sami sobě. Pokud je podvědomí ponecháno samo sobě, často nás vede tam, kam potřebujeme kráčet. Vědomý odpor v takovém případě není ideálním řešením, protože se nám dostává toho, čeho se nám dostat má. To, co nás vyzve k hrdinské výpravě, si nemůžeme vybrat jako příchuť zmrzliny nebo styl oblečení.
Cena odmítnutí výzvy k dobrodružství může být vysoká, protože jak většina z nás zjistila velmi bolestně, odložit něco dnes, znamená řešit to později, když už to bývá mnohem složitější. Takže odmítnutí výzvy k dobrodružství nás nespasí, protože puzení k osobnímu růstu se poté objeví v jiné, většinou komplikovanější podobě. Vaše věčné odkládání nebo nerozhodnost vás nakonec dohoní, přičemž to, co původně vypadalo obtížně, teď vypadá jako dobrá varianta. Cyklus hrdinské výpravy se v našem životě manifestuje často a opakovaně, takže bychom se měli naučit s ním pracovat. Odmítnutí výzvy k dobrodružství je pro zbytek našeho života nebezpečným precedentem.
Za mnoho dospívajících odmítnou výzvu k dobrodružství dospělí v jejich okolí. Mohou to být rodiče, příliš starostliví na to, aby nechali syna samostatně se rozhodnout. Může to být lokální přesvědčení, že dospívající hoši by měli být vidět, ale ne slyšet. Může to být kdokoli, kdo kontroluje nebo ochraňuje dotyčného hocha do té míry, že brání jeho rozvoji.
Je třeba chlapce podporovat v přijetí výzvy k dobrodružství a přivést je k porozumění tomu, jaká je cena případného odmítnutí. Mladíci, kteří se vydělují ze společnosti, se izolují od svého okolí tím, že odmítají dospět. Ti se pak často a opakovaně stávají obětmi mezilidských vztahů ve společnosti. Jakmile si zvyknou odmítat výzvy k dobrodružství, často se začnou vzdávat samostatnosti ve prospěch někoho, kdo za ně rozhoduje. Domnívají se, že jsou společnosti vydáni na milost a nemilost, a to často vede k pocitu jakéhosi nároku, nezaslouženého pocitu, že jim svět něco dluží. Když se tento přístup hluboce zahnízdí v mysli, stane se z něj vzorec chování, opakující se po celý život.
To, že je čím dál tím víc chlapců a mužů zavíráno do nápravných zařízení, oslabuje jejich možnost vydat se na hrdinskou výpravu, protože nemohou přijmout jim určené výzvy a umožňují jiným, aby za ně činili konečná rozhodnutí, s nimiž se dotyčný bude muset nějak vyrovnat. Mnoho chlapců, s nimiž pracuji, je uzavřeno do nějakého ústavu proti své vůli a ocitá se přesně ve výše zmíněné situaci. Nemají možnost dělat ve svůj prospěch dobrá rozhodnutí, anebo trvale dělají špatná. Mnoho chlapců si zvykne na to, že jsou zavřeni do té míry, že se ani nepokoušejí dokončit výchovný program, aby mohli jít domů. Zvykli si na to, že nemusejí činit rozhodnutí, mají co jíst a kde spát. Tento přístup vystihuje populární přísloví „Nerozhodovat znamená rozhodnout“. Pokud se nerozhodnete něco udělat, přijímáte následky této nečinnosti.
Protože se moderní společnost ze všech svých sil snaží udělat každodenní život co nejsnazší, zvykli jsme si vyhýbat se potenciální dobrodružným výpravám, které nás neúnavně vybízejí k prvnímu kroku. Naše západní myšlení je velmi úspěšné v tom, jak si v životě vše usnadňovat, ale za jakou cenu? Jsem přesvědčen, že zmatenost a negativní vlastnosti přičítané moderním mužům jsou přímo spojené s mizením archetypálního iniciačního procesu jako kulturního modelu. Muži trvale odmítají odpovědnost a závazky, které jsou tak základní součástí mužnosti a otcovství. Jak by někdo, kdo nikdy nezačal a nikdy nedokončil tento iniciační cyklus, mohl učit ostatní?
JAK VYUŽÍVAT MODEL HRDINSKÉ CESTY PŘI PRÁCI S DOSPÍVAJÍCÍMI CHLAPCI
Když jsem studoval starší modely zacházení s dospívajícími, zjistil jsem, že princip hrdinské cesty může prostupovat dospíváním na mnoho způsobů, od inspirujících příběhů, které chlapcům vyprávíme, po iniciace, které z nich dělají muže. Začal jsem model experimentálně předvádět a vysvětlovat všem chlapcům, s nimiž pracuji. Líbilo se jim to a nečinilo jim jakékoli potíže vidět, jak se princip hrdinské cesty odráží v běžném životě. Dělalo mi to radost, protože to bylo jednoduché a mohl jsem to použít kdykoli a kdekoli. Mohl jsem model hrdinské cesty nakreslit v restauraci na ubrousek, nebo jej načmárat na pláži do písku. Když jsem začal chlapcům model vysvětlovat, všiml jsem si, kolik z nich na něj pozitivně reaguje. Mytologický nádech terminologie je oslovoval a neznělo jim to jako terapie.
Protože kluci jsou bytostně zvědavá stvoření, začali se mě ptát, kde si myslím, že se v modelu hrdinské výpravy nacházejí oni. Záhy jsem zjistil, že když začnu s konkrétním chlapcem jeho situaci probírat z hlediska hrdinské výpravy, musím mít v zásobě hned několik různých vysvětlení. Zjistil jsem, že se ti kluci nacházejí zároveň v několika různých fázích výpravy podle toho, jaké problémy zrovna řeší. Mé shrnutí proto může znít třeba následovně: „Bryane, co se týče tvého problému s drogami (byl to v jeho životě ten základní), relativně pospáváš – jedná se o fázi dřímoty konvenčního myšlení. Když se ale podívám, jak si vedeš ve škole, nacházíš se ve stadiu disciplíny a tréninku. Nehádáš se se svými učiteli a vychovatelé říkají, že dáváš pozor. Vím také, že pomáháš Buddymu zlepšit jeho hru na kytaru, což tě umisťuje do fáze Návratu a přínosu komunitě.“
Když jsem začal chlapcům tento přístup vysvětlovat, musel jsem nakreslit cyklus hrdinské výpravy zachycující, kde se dotyčný mladík celkově nachází v životě, a potom jsem musel doplnit ještě pár dalších vrstev, zaznamenávajících konkrétnější problémy, jako například při rozhovoru s Bryanem. Výsledkem byl 3D model na straně xxx. Když jsem se na to podíval očima poradce pro mládež, došlo mi, že pokud se model hrdinské výpravy použije tímto způsobem, doslova „ukazuje“, kde ten který chlapec uvázl v nějakém problematickém aspektu svého života. Od té doby tento model používám k tomu, abych se mohl rovnou zaměřit na to, co dotyčný kluk potřebuje, a nemusel zbytečně ztrácet čas nezacílenou snahou zjistit, co se s ním vlastně děje. Například neplýtvám silami, abych přiměl dotyčného chlapce dokončit střední školu (vyvrcholení výpravy), když ve skutečnosti nemá vyřešenou otázku, jestli vůbec má do školy denně docházet (výzva k dobrodružství). Soustředím své úsilí vždy na jeden problém a řeším jej samostatně.
Další přínos tohoto modelu spočívá v tom, že mi pomohl zjistit, že i „nezvladatelní kluci“ mají často své dobré stránky, které by člověk jinak mohl pominout. Získal jsem díky tomu záchytné pozitivní body, což je při práci s těmito chlapci cenná záležitost.
Začal jsem experimentálně zapracovávat model hrdinské výpravy i do dalších aspektů své práce. Zjistil jsem, že to mohu udělat přímo, tak aby to každý viděl a mohl o tom diskutovat, i nenápadně – použít vnitřní dynamiku modelu, bez celkového rámce a terminologie. Rodiče, s nimiž jsem pracoval, začali tento model využívat doma při práci se svými syny. Ústavy pro mládež, s nimiž jsem byl ve spojení, změnily systém svých výchovných programů, aby lépe kopíroval sekvenci stadií hrdinské výpravy. Respektování vnitřní dynamiky a sekvence fází tohoto univerzálního modelu usnadňuje práci – je to jako plavat po proudu místo proti němu.
Podle mého nejvnitřnějšího přesvědčení by bylo dobré strukturovat podle cyklu hrdinské cesty všechny snahy o zlepšení vztahů a chování v rodinách i výchovné programy pro mládež. Chcete například se synem uzavřít klasickou výchovnou dohodu, protože potřebujete pomoci se sekáním trávníku. Můžete začít tím, že je ve fázi dřímoty konvenčního myšlení: rád se opaluje na trávníku, ale nechápe, že tráva se sama ani nezalije, ani neposeká. Výzvou k dobrodružství mu budiž vaše žádost, aby pravidelně pomáhal zalévat a sekat trávník. Určitě na to bude zapomínat, vymýšlet výmluvy proč nemůže (práh obtížnosti) a pravděpodobně mu budete muset ukázat, jak se to správně dělá (disciplína a trénink). Díky hrozbě následků (domácí vězení, zákaz telefonování atd.) visící nad hlavou v případě neochoty mu to pravděpodobně nakonec dojde a pomůže vám udržovat kvalitní trávník k příjemnému spočinutí (vyvrcholení).
Zkuste najít způsob, jak ocenit něco mimořádného na jeho výkonu (umí sekat rychleji než vy, dokáže pokropit celý trávník pomocí tří rozprašovačů namísto vašich čtyř). Požádejte ho, ať vám ukáže nebo vysvětlí, jak to dokázal. Nebo ať ukáže mladšímu bratrovi, jak se to dělá, popřípadě se ho prostě zeptejte, jaké má pocity z toho, že právě pomohl celé rodině a vytvořil příjemné místo k oddechu (návrat a přispění komunitě). Umožněte mu užít si ovoce jeho práce, než se pokusíte přimět ho k jiné práci (nová hrdinská výprava).
Rád bych doporučil těm z vás, kdo pracujete s mládeží ve škole a jiných zařízeních, abyste zkusili strukturovat výchovné programy a procesy v intencích cyklu hrdinské výpravy. Pomůže vám to vidět, kde se nalézají problémy či překážky. Spolupracoval jsem s jednou výběrovou veřejnou školou v Oregonu, která přijala cyklus hrdinské výpravy za základ veškerých svých programů, zájmových klubů i programů na získávání financí. Tvrdí, že to vše usnadňuje, a žáci se naučili používat tento model k analýze problémů. Starší studenti vítají mladší (návrat a přispění komunitě) a škola vypracovala program úrovní znalostí žáků, založený na hrdinské výpravě. Každá úroveň kopíruje tento cyklus a než může student nebo studentka postoupit na další úroveň, musí zdárně zdolat všechny aspekty úrovně předchozí, včetně fáze návratu.
HRDINSKÁ VÝPRAVA JAKO MODEL PŘÍSTUPU
Hrdinská výprava představuje ideální nástroj pro práci s vysoce rizikovou a soudně trestanou mládeží. Opakovaně jsem ji využil jako prostředek ke sledování a hodnocení jednotlivých chlapců a také jako rámec pro sestavování jejich výchovných programů. Zjistil jsem, že v mnohých z nich vyvolává terapie spojená s omezením svobody a psychologickými přednáškami uzavřenost, pocit nudy, popřípadě otevřené nepřátelství. Není těžké jim model hrdinské výpravy vysvětlit a chlapci takřka vždy pochopí, jak to celé funguje, z příběhů a filmů, které používám jako příklad.
Hrdinskou výpravu používám třemi rozličnými způsoby. Zaprvé model aplikuji v širokém kontextu na osud konkrétního chlapce, s nímž pracuji, abych zjistil, v které fázi cyklu se nachází. Je ve fázi netečného spánku vůči svým problémům, nebo si je skutečně vědom, v jaké situaci se ve svém životě právě nachází? Akceptoval výzvu k dobrodružství, aby „dal své věci do pořádku“ a přijal zodpovědnost, anebo před potížemi a překážkami utíká a snaží se odpovědnosti vyhnout? Neodmítá případně výzvu vůbec k čemukoli?
Pokud si uvědomuje, co je skutečně nezbytné a přijímá svou osobní výzvu k činu, je také ochoten přijmout pomoc rodičů, poradců, kurátorů a dalších dospělých osob? Většina mladíků s vážnými problémy s chováním a respektem k pravidlům většinou uvízne v některé z prvních tří fází hrdinské cesty. Mnoho chlapců se nachází ve stadiu netečného spánku vůči problémům svého života. Mnozí nejsou ochotni přijmout výzvu k osobnímu růstu a vést zdravější život. Mnozí přijímají výzvy a riskují, ale odmítají jakoukoli pomoc od dospělých, a tím pádem uvíznou ve fázi disciplíny a tréninku. Model hrdinské výpravy je skvělý v tom, že vám pomůže odhalit, kde na své cestě životem uvízli a kam tudíž musíte napřít své úsilí.
Druhý způsob, jímž ve své práci s dospívajícími chlapci využívám model hrdinské výpravy, lze ukázat na třírozměrné verzi tohoto modelu. Obrázek níže ukazuje můj koncept toho, jak tento třírozměrný model funguje. Horní disk grafu zobrazuje, v jaké fázi se chlapec nachází na své celkové cestě životem – jak řeší nejdůležitější problémy, jimž je vystaven. Vždycky hledám také další, menší tematické úseky, ve kterých už se mohl na modelové cestě dostat dál, než v celkovém cyklu. Tyto úseky zobrazují další disky umístěné pod tím vrchním, základním. V podstatě se zaměřuji na části chlapcova života, ve kterých dosáhl úspěchu, a pomáhám mu si na základě tohoto malého vítězství utvořit představu o celkovém cyklu.
Záměrem je, aby chlapec zažil, rozpoznal a pocítil stadium úspěchu na jakési mikroúrovni. Dalším krokem je pomoci mu vidět, jak to funguje na makroúrovni – jak může své síly a schopnosti využít k dosažení větších úspěchů.
V místním domově mládeže jsme měli například kdysi dávno šestnáctiletého chlapce. Přestože měl bohaté záznamy o přestupcích proti zákonu a vážných problémech s drogami, nějak se mu při tom všem také podařilo dokončit výcvik a stát se Skautem průzkumníkem.* Jeho domov pořádal časté tábory ve volné přírodě jako součást výchovného programu. Martin si získal okamžitý respekt celé skupiny, když jako úplný nováček hned při prvním pobytu díky svému výcviku ve skautu zkušeně pomáhal vybudovat tábor. Na této mikroúrovni byl připraven rovnou vstoupit do fáze návratu domů a přínosu komunitě, což mu přineslo určitý úspěch na opačném konci cyklu hrdinské výpravy, který mu jinak byl doposud utajen. Třírozměrný obrázek hrdinské cesty ukazuje, jak jsem zakomponoval Martinovy tábornické zkušenosti a další aktuální aspekty jeho života do modelu hrdinské výpravy. Použil jsem tento 3D model, abych jej inspiroval k tomu, aby své schopnosti a zkušenosti předával co nejčastěji ostatním a tak zažíval úspěch opakovaně. Neustále hledám nové cesty, jak mladého muže přivést k tomu, aby učil ostatní a pomáhal jim. Okusí díky tomu chuť úspěchu a pozná pocit, provázející zdárné uzavření této fáze cyklu, byť jen na mikroúrovni. (Mimochodem nedávno o sobě dal Martin vědět. Drogy i alkohol byly minulostí a studoval Humboldtovu státní univerzitu v severní Kalifornii.)
Když jsem před lety vedl kurs prací v truhlářské dílně, pečlivě jsem pozoroval, jestli některý z chlapců neprojevuje takovou konkrétní šikovnost či talent, že by mohl ukázat ostatním, jak na to. Jedna z věcí, které jsem vyučoval, bylo vytváření nápisů a grafických prvků metodou pískování. Jeden ze studentů tuto techniku zvládal naprosto bravurně. Dokázal ztvárnit jakýkoli grafický prvek, který si našel na internetu nebo na obalu cédéčka. Koupil jsem mu předplacenou kartu ke xeroxu v místním obchodě, takže si vybrané obrázky mohl po libosti zvětšovat či zmenšovat. Opracovávání dřeva metodou pískování se naučil úplně sám a ochotně pomáhal méně šikovným chlapcům.
Uzavřel dokonce dohodu s místním chiropraktikem. Vyměnil pískovací technikou hezky vyvedené doktorovo logo za několik chiropraktických seancí zdarma. Dokonce i poté, co kurs v truhlářské dílně skončil, dotyčný chlapec na tuto dobu a chválu od ostatních rád vzpomínal. Jednoho dne si na schůzi pedagogického sboru většina z učitelů stěžovala na to, jak je tenhle chlapec hyperaktivní. Tvrdili, že je jeho porucha pozornosti přivádí k šílenství – nedokázal se na nic soustředit déle než několik okamžiků. Zaujalo mě, že ten chlapec vydržel tři nebo čtyři hodiny tiše a soustředěně sedět u práce na štůsku asi dvaceti různých grafik. Jeho porucha pozornosti prakticky zmizela, když se zabýval něčím, co ho bavilo a bylo pro něj výzvou. Před nějakou dobou mi napsal, že se má dobře a studuje univerzitu v severní Kalifornii.
Třetím způsobem, jak využít model hrdinské výpravy, je přímo jej zakomponovat do stávajícího výchovného programu v domově nebo jiném zařízení, otevřeně nebo nenápadně, tak jak už jsem o tom psal výše.
Když mám nového mladistvého klienta nebo se v programu, na němž se podílím, objeví nějaký nový chlapec, vždy s nimi vedu uvolněný pohovor na téma hrdinské výpravy. Většinou je to bez problémů, protože používám ukázky z filmů, které usnadňují to celé pochopit a přijmout model za svůj. Pokud byl chlapec opakovaně rodiči zavírán do domácího vězení, nebo například prodělal protidrogový program, předpokládám, i když on to možná popře, že se stále nachází ve fázi netečného spánku, i když se možná rozhodl, že už znovu neudělá chybu, která by ho přivedla do potíží nebo pod zámek. Vysvětlím mu, co pokládám za jeho výzvu k činu v této nové situaci a jaké další výzvy či prahy obtížnosti na něj pravděpodobně čekají. Pomáhám mu pochopit, jak může vypadat úspěšné zdolání každé jednotlivé fáze a snažím se v něm vyvolat zájem o informace potřebné k dokončení cyklu. Určitě mu navrhnu, aby náležitě prošel fází návratu a přispění komunitě, aby například napsal dopis, v němž se omluví a přizná svou chybu, nebo aby věnoval peníze nebo svůj čas na nějaký prospěšný účel.
Mluvíme o tom, že mnoho chlapců, ale platí to o dospívajících obecně, odmítá pomoc či radu dospělých. A že jednou z výzev, které před chlapcem, s nímž vedu rozhovor, stojí, je přijmout myšlenku, že neví všechno na světě nejlíp. Řeknu mu, co očekávám, že pro něj asi bude fáze vyvrcholení a zeptám se ho, co za vhodný cíl pokládá on. Diskutujeme o potenciálních potížích, které na něj později čekají doma, nebo kdekoli jinde, kam odejde, až jeho výchovný program skončí. Nakonec se mu pokouším ukázat, jakým způsobem musí zdárně projít fází návratu a přispění, aby dokončil cyklus. Může to mít formu přednášky před třídou studentů nebo sepsání anonymního článku pro školní noviny. Protože jeho cesta pochopitelně nebude bez obtíží, pokaždé se znovu vrátíme k cyklu hrdinské výpravy a probíráme, kde se právě nachází a proč případně uvízl.
Když požádáte chlapce a oba jeho rodiče, popřípadě dospělé, kteří s ním pracují, aby napsali na papír, kde si myslí, že se dotyčný mladík nachází v kontextu modelu hrdinské výpravy, mnoho se toho dozvíte. Získáte jasný obraz toho, jak chlapec vnímá sám sebe, a rozdíly mezi tím, jak to vidí on, a tím, jak to vidí dospělí, kteří s ním pracují, vám pomohou určit, kde uvízl, kde odmítá akceptovat reálnou situaci. A přesně tam zaměříte své úsilí.
Používám to dokonce i při svých workshopech. Lidé, kteří si mě přicházejí poslechnout, hledají informace, popřípadě se pokoušejí lépe proniknout do problémů a možností, provázejících práci s narušenou mládeží. V tomto případě je pro přítomné posluchače výzvou k činu vydržet mou přednášku, případně přečkat cvičení, kterými musí procházet. Mohou bojovat s nutkáním odejít nebo neúčastnit se, ale snaha dostát výzvě je přiměje vydržet.
