Čtvero ročních dob

Zdenka Švarcová: O posmutnělé lásce k životu

Mají-li literární historikové pravdu v tom, že se básnířka Izumi Šikibu narodila v roce 978 a že svou, patrně nejčastěji citovanou báseň složila v sedmnácti letech, pak je následujícímu pětiverší tisíc a devět let:

kuraki jori
kuraki miči ni zo
irinu beki
haruka ni terase
jama no ha no cuki

Posviť mi do daleka
měsíčku nad horami!
Už musím jít
svou cestou
z temnot – temnotami…

V mladém věku tak básnířka zachytila spodní, základní tón lidského údělu a v kratičké básni tanka rozezvučela jak temnou strunu buddhistického fatalismu znějící z hloubi lidského nitra, tak i strunu světlejší, již v lidském srdci rozechvívá příroda, nebe a v japonské klasické poezii především měsíc, zdroj nevtíravého světla a symbol ranních loučení i nočních shledání, mlčenlivý strážce tajemství, patron i modla milenců. Báseň má v sobě “tklivost” označovanou v klasické japonské poezii slovem aware. Významové nuance aware vibrují mezi šťastným dojetím a hlubokým smutkem, a z hlediska japonské mysli tudíž vyvěrají jak z původní čisté šintoistické radosti v bytí, tak i z přijaté buddhistické myšlenky o strastiplném žití. Propojení osudové pravdy o začátku a konci lidského života s intenzivním prožíváním všech jeho krás je v tisíci obměnách přítomné ve všech verších paní Izumi Šikibu (? 978-? po r. 1036) a činí její poezii nadčasovou právě díky této, v konečném důsledku i po tisíci letech všem srozumitelné opravdovosti. Její verš je naléhavý, citově poctivý a výrazově přesný. Nenese stopy modelů a návodů, podle kterých se učili skládat básně poeticky méně inspirovaní dvořané v době Heian (794-1185).

Básnířka měla to štěstí, že v životě potkala muže, s nímž našla plné souznění v životě i v poezii. Neštěstím naopak bylo, že vnitřně pevný vztah Izumi Šikibu a císařského syna, prince Acumičiho, byl pro její okolí do té míry záviděníhodný a společensky neúnosný, že byl vystaven obrovskému tlaku okolí a trval jen několik málo let do princovy předčasné smrti. Otec, který svou dceru k poezii vychoval, ji musel formálně vydědit, aby nepřišel o své postavení u dvora. V soukromí si však při té příležitosti vyměnili několik dojemných, cituplných básní. Izumi zaplatila daň z nadání a lásky doživotním steskem. Ten na nás vane z většiny jejích pozdějších básní.

V zahradě bez šlépěje bílý sníh
mě naplňuje lítostí
Čekám, přemítám
jaké by bylo shledání
kdyby teď ke mně zavítal

Zdálo by se, že o životě básnířky, která žila před tisíci lety, nemůžeme vědět mnoho. Určitě to tak vidí literární historikové. Přesto se v bohatém literárním dědictví z období Heian (794-1185) zachovala, zejména v denících básnířčiných současníků a v úředních kronikách, řada věrohodných záznamů, které nám dovolují načrtnout poměrně zřetelný obraz života této vzdělané dámy aristokratického původu. Narodila se pravděpodobně v roce 978. Jejím otcem byl Óe no Masamune, příslušník starého rodu, z něhož pocházelo mnoho významných vzdělanců starého Japonska. Byl úředníkem u císařského dvora, ředitelem Kanceláře Její Výsosti císařovny. Císařovně sloužila i matka Izumi Šikibu, dcera Tairy no Jasuhiry. Po matce tedy Izumi Šikibu přísluší k rodu, který o necelých dvě stě let později prohrál svůj mocenský boj s rodem Minamotů a byl téměř vymazán z mapy politických dějin Japonska. Za života Izumi Šikibu však měl rod Taira období své největší slávy teprve před sebou a ozvuk jistého, tehdy teprve stoupajícího tairského sebevědomí jako by dodnes rezonoval v některých básnířčiných verších. I označení “nezkrotná”, známé z deníku slavné současnice, spisovatelky Murasaki Šikibu, odkazuje na povahový rys Izumi Šikibu, který básnířka vtiskla i svému druhému já, hrdince vlastního literárního deníku Izumi Šikibu nikki (v češtině vyšel pod názvem Závoje mlhy, Paseka, Praha 2003).

V devatenácti letech byla Izumi Šikibu provdána. Narodila se jí dcera, později známá nadaná básnířka Košikibu no Naiši (997-1025). Manžel Izumi Šikibu Tačibana no Mičisada byl od r. 999 vrchním správcem v provincii Izumi. (Odtud jméno nebo spíše přízvisko, pod kterým básnířka Izumi Šikibu vstoupila do dějin poezie.) V roce 1000 je však Izumi Šikibu zpátky v císařském hlavním městě a v dalším roce prožívá milostné dobrodružství s princem Tametakou (977-1002), synem císaře Reizeie (950-1011). V době po Tametakově smrti, kdy žije v odloučení od rodiny, se jí začne dvořit Tametakův mladší bratr, princ Acumiči. Prvních deset měsíců tohoto osudového vztahu je zachyceno v básnířčině literárním deníku. Jeho hlavní částí jsou básně, které si milenci prostřednictvím poslíčků vyměňují a které proměňují jejich vzájemný vztah v jednotu vřelého citu, splynutí duší a věrné lásky. Deník končí líčením nepříjemných událostí poté, co básnířka vyhověla princi a přijala službu dvorní dámy v paláci, kde byla jejich známost, hlavně však asi kvalita jejich vztahu, trnem v mnohém závistivém oku.

V roce 1005 povila Izumi Šikibu prince Iwakuru a setrvala ve službě v paláci i po smrti jeho otce, prince Acumičiho, v r. 1007. Pohybovala se v literárním salonu císařovny Šóši a účastnila se řady oblíbených básnických soutěží. Později, snad už v r. 1010, se Izumi znovu provdala, tentokrát za mnohem staršího Fudžiwaru Jasumasua, postupně jmenovaného vrchním správcem v několika provinciích. Později, v r. 1025, zkrušila básnířku smrt dcery Košikibu no Naiši, která zemřela při porodu. Poslední dochovaná zmínka o Izumi Šikibu je z roku 1036, poté se básnířčina historická stopa ztrácí.

Kromě poeticky laděného deníku nám Izumi Šikibu zanechala dvě velké básnické sbírky obsahující více než tisíc pět set pětiverší tanka (Izumi Šikibu šú a Zoku Izumi Šikibu šú). Poezie tvořila v její době a v aristokratických kruzích, kde se pohybovala, významnou část životní náplně vzdělaných vrstev obyvatelstva. Posmrtně se tvorbě Izumi Šikibu dostalo velkého uznání již v roce 1086, kdy bylo mnoho jejích básní vybráno a zařazeno do oficiální antologie Gošúišú, čtvrté z jedenadvaceti prestižních císařských sbírek japonské poezie. Za mnohé z toho, co o životě Izumi Šikibu víme, vděčíme “prozaickým úvodům” (kotobagaki) k jejím básním. Obsahují i řadu cenných informací o každodenním životě v paláci, o svátcích a obřadech, společenských zvycích a mezilidských vztazích, o pověrách, víře a náboženském cítění básnířky a jejích současníků. Tyto konkrétní prozaické “úvody” doplňují a rozšiřují náznakové sdělení básně o složku obsahující známé, potvrzené a víceméně ověřitelné údaje.