Garab Dordže / Paltul Rinpočhe / 14. Dalajlama
Vystižení podstaty třemi slovy
Předmluva
V roce 1984 Jeho Svatost dalajlama přednášel v Londýně o velké dokonalosti (dzogčhen), esenci všech buddhistických nauk, súter i tanter. Komentoval zde jeden z nejstarších dochovaných dzogčhenových textů, Vystižení podstaty třemi slovy, testament prvního dzogčhenového mistra v lidské podobě Garab Dordžeho (Prahévadžry, asi 1 stol. n. l.). Tyto výroky stručně říkají:
Přímo objev svůj prvotní stav.
Nezůstávej v pochybnostech.
Pokračuj v hlubokém poznání stavu samoosvobozování.
Nauky Vystižení podstaty třemi slovy ctili mistři a žáci po staletí jako ztělesnění samé podstaty cesty dzogčhenu v hlavních bodech, meditovali o nich a komentovali je. Zde uvedený slavný text Paltul Rinpočheho (1808–1887), jenž nese název Neobyčejná nauka moudrého a slavného krále, je stručným pojednáním o Vystižení podstaty třemi slovy s vlastním komentářem a je ceněn coby zásadní instrukce k praxi dzogčhenu. Jedná se o mimořádně hluboké pojednání, jež zachycuje pochopení praxe thegčhö a je „neomylným klíčem cesty prvotní čistoty v přirozené (velké dokonalosti) dzogpa čhenpo“.
Nauky Vystižení podstaty třemi slovy mají nedocenitelný význam. Dilgo Khjence Rinpočhe řekl: „Představte si, že jste slyšeli všech osmdesát čtyři tisíc Buddhových nauk a poté jste o nich rozjímali. Zjistili byste, že k tomu, co je obsaženo ve Vystižení podstaty třemi slovy, není třeba dodat vůbec nic. Porovnáte-li tato ‚tři slova‘ s naukami stovky panditů či tisíce siddhů, zjistíte, že v nich není nic navíc, co byste se z nich mohli naučit. Vševědoucí Longčhen Rabdžam plně realizoval pravý význam tří kategorií a devíti prostorů stavu dzogpa čhenpo a stal se neoddělitelným od prvotního buddhy Samantabhadry. A přesto, kdybyste se s ním setkali tváří v tvář, nemohl by vás naučit ničemu navíc oproti tomu, co je obsaženo v Vystižení podstaty třemi slovy. Rigdzin Džigme Lingpa, Džigme Gjalwe Ňugu a všichni vidjádharové a mistři tří linií – žádný z nich by nás nemohl naučit nic, co by přesahovalo tuto jedinou instrukci.“
Dalajlama: Zvláštní rysy dzogčhenu
V tibetské škole raných překladů Ňingma se vyučuje systém devíti „vozů“ (jána). Tři z nich – cesta šrávaků, pratjékabuddhů a bódhisattvů – tvoří tradici súter, přičemž tantrická tradice se skládá ze šesti úrovní – tří vnějších a tří vnitřních tanter. Tradice dzogčhenu čili atijógy je považována za vrchol těchto devíti vozů. O ostatních, nižších vozech se říká, že se jedná o filozofické systémy závisející na běžném vědomí, a tedy i cesta je založena na běžném vědomí. Zde se rozlišuje mezi běžnou myslí (sem) a čistým bdělým vědomím (rigpa). Devátý vůz, nejskvělejší ze všech, přesahuje běžné vědomí, jelikož jeho cesta je založena na rigpě, a nikoli na běžné mysli.
V průběhu času bez počátku je v nás všech odevždy přítomno čisté vědomí – ona v nitru spočívající rigpa, jejíž úplné odhalení vyvolává atijóga a která je podstatou této praxe. Jinými slovy, celá cesta dzogčhenu je založena na této rigpě: nejprve jste do ní přímo uvedeni, a poté ji uvádíte do praxe. Proto se tedy nazývá „vůz bez úsilí“. Tento termín má zvláštní význam, jemuž je třeba rozumět určitým způsobem. „Bez úsilí“ neznamená „absolutně bez jakéhokoli úsilí“; bylo by zcela nesprávné chápat to tak, že vše, co musíte udělat, je lehnout si a spát. Tato tradice má svou skutečnou praxi, a ta je zaměřena pouze na rigpu – tedy na provádění praxe založené na samotné rigpě.
Jak už jsem zmínil dříve, všechny zdroje nejvyšší jógatantry se shodují na tomto bodu jako na svém konečném cíli. Základem všech jevů sansáry i nirvány je základní přirozená mysl jasného světla, přičemž jevy jsou jejím vyzařováním či projevem. Jestliže následujeme tuto stezku, abychom všechny nečisté aspekty své zkušenosti očistili na bázi této rigpy – neboli základní přirozené mysli jasného světla –, nejsou tu žádné jiné prostředky než onen základní a vrozený stav sám o sobě, který je tedy úplnou esencí této stezky. Nakonec, když se plod dokonale manifestuje, právě tato základní přirozená mysl jasného světla sama o sobě, osvobozená od zatemnění, představuje dosažení plodu. Všechny tantry nejvyšší jógatantry se shodují na tomto vysvětlení.
Takže jevům založeným na konceptuálním rozvoji musí být ve vší jejich různosti umožněno, aby sestoupily do prostoru základní přirozené mysli jasného světla. Ve skutečnosti je to tak, že když se nám stav jasného světla odhaluje v okamžiku smrti, veškeré naše vnímání projevů založených na konceptuálním rozvoji se rozpouští do prostoru čisté mysli jasného světla. To se děje prostřednictvím toho, co nazýváme tři vize, označované jako „objevení se“, „vzestup“ a „dosažení“. Kvůli síle naší karmy tento proces rozpouštění probíhá automaticky. Nemáme kapacitu setrvat v onom čistém stavu, a tak z něj znovu povstanou všechny jevy založené na konceptuálním rozvoji. Guhjasamádža tantra vysvětluje tyto dva procesy – obvyklý postup procesu rozpouštění krok za krokem a proces opětovného projevení probíhající v opačném pořadí jednotlivých kroků.
S ohledem na to, co jsem řekl dříve, vzniká otázka: jakým způsobem můžeme založit svou cestu na rigpě právě v této chvíli? Jakýkoli stav vědomí je prostoupen jasným světlem čistého vědomí rigpy. Ať už je led jakkoli tvrdý, nikdy neztrácí svou pravou přirozenost, a tou je voda. Analogicky platí i o velice běžných konceptech, že jejich „místo“, jakési místo jejich konečného spočinutí, se nenachází mimo oblast rigpy. Povstávají v oblasti rigpy a do ní se také rozpouštějí. Z toho důvodu Dodubčhen Džigme Tänpä Ňima říká, že všechny poznatelné objekty jsou prostoupeny jasným světlem, podobně jako je sezamové semínko prostoupeno svým olejem. Proto i tehdy, když působí hrubší stavy šestera vědomí, existuje v rámci oněch stavů samotných možnost přímého uvedení do jejich jemné úrovně – úrovně jasného světla –, a to prostřednictvím udělení požehnání a tajných instrukcí.
V tom spočívá výjimečný a hluboký důsledek nauk dzogčhenu. Pokud svou cestu založíte na základní přirozené mysli jasného světla, budete používat dovedné prostředky k zastavení hrubých i jemných stavů energie a mysli; díky tomu se manifestuje stav jasného světla a vy na něm zakládáte svou cestu. Avšak v dzogčhenu platí, že i když šest vědomí plně působí, můžete být prostřednictvím právě oněch stavů přímo uvedeni do jejich jemného aspektu jasného světla ve svém okamžitém zážitku, a posléze meditujete tak, že se jednobodově zaměřujete na tento aspekt. Pokud provádíte meditaci tímto způsobem, spočíváním v onom stavu mimo koncepty, vaše zkušenost jasného světla se postupně prohlubuje, zatímco hrubší myšlenky a představy se rozplývají.
Tím nejnáročnějším úkolem je rozlišování mezi běžnou myslí a rigpou. Mluvit o něm je snadné. Můžeme například říci, že rigpa nikdy není zmatená, zatímco běžná mysl je pod vlivem konceptů a vězí ve zmatku. Avšak být uveden do přímé zkušenosti podstaty rigpy – to vůbec není nic snadného. A proto Dodubčhen říká, že sice můžete být dost arogantní na to, abyste se domnívali, že meditujete nad nejzazším smyslem rigpy, existuje však nebezpečí, že „skončíte tím, že meditujete nad kvalitami jasnosti a prázdnoty ve své běžné mysli, čehož jsou schopni i nebuddhističtí praktikující“. Varuje nás, abychom byli opatrní.
Pokud však jde o náhled, meditaci a jednání, pak pokud jste obdrželi zkušenost tohoto náhledu, není třeba žádných dodatečných technik meditace nebo jednání. Svou praxi udržujete spíše prožíváním rozsahu či základního prostoru náhledu. V dzogčhenových naukách se hovoří o čtyřech „stavech klidného spočinutí“ (čhogžag) či „cestách k ponechání věcí v jejich přirozené prostotě“. Mimo jiné se v nich říká:
* Náhled je stav klidného spočinutí, který se podobá hoře, neboť horou nelze pohnout.
* Meditace je stav klidného spočinutí, který se podobá oceánu, kde bez ohledu na to, kolik vln je na jeho povrchu, zůstávají hlubiny klidné a tiché. Tato meditace zahrnuje to, co se nazývá „přirozené ryzí vědomí“. Jestliže jste byli přímo uvedeni do zážitku rigpy, povstává toto ryzí vědomí jako paprsky vyzařující ze slunce. V tu chvíli není třeba žádného vědomí, jež by vyžadovalo úsilí ze strany naší běžné mysli.
* Jednání je stav klidného spočinutí tváří v tvář vjemům. Obdrželi jste uvedení do náhledu a do rigpy a máte tuto zkušenost. Pokud se nenecháte připoutat smyslovými objekty a nenásledujete je, anebo pokud v jejich stopách vyvstávají myšlenky, ale vy setrváváte v živé přítomnosti rigpy, vaše jednání nebude založeno na přijímání některých věcí a odmítání jiných. Jednání je tedy stavem klidného spočinutí tváří v tvář smyslovým jevům, mimo potlačování či zalíbení, naději nebo strach.
To jsou zvláštní rysy dzogčhenu.
Garab Dordže
Vystižení podstaty třemi slovy
Éma! Jevy jsou bez výjimky dokonalé
v kontinuu samopovstávající rigpy.
Toto je cesta esence srdce, na níž znalost jednoho osvobozuje vše.
Všechny tantry, komentáře a tajné instrukce jsou v ní obsaženy.
Trojí moudrost je zkušeností čistoty,
čtyři vize jsou nejvyšší cestou.
Buddhovství se dosahuje při současné realizaci a osvobození,
a tak pohleď, bez rozptylování, přímo do podstaty rigpy.
ÁÁÁ
Verše Garab Dordžeho s komentářem 14. dalajlamy
Éma! Jevy jsou bez výjimky dokonalé
v kontinuu samopovstávající rigpy.
Verše začínají výrazem „Éma!“, vyjadřujícím úžas. Neboť žádný z jevů sansáry i nirvány není ve své nejzazší podstatě věcí, která by náhle a nově povstávala díky příčinám a podmínkám. Jejich přirozeným stavem je prvotní a přirozená dokonalost v kontinuu samopovstávajícího čistého vědomí – všechny jsou v něm tedy obsaženy. V nižším smyslu jsou jevy sansáry závislé na běžné mysli, zatímco ve vyšším smyslu závisí jevy nirvány na rigpě.
V novějších tibetských vadžrajánových školách se základní přirozená mysl jasného světla nazývá „buddhovská přirozenost“. V textových zdrojích tradic dzogčhenu a mahámudry se o ní hovoří jako o „nesloženém jasném světle“. Výrazu „nesložené“ lze rozumět různými způsoby. Obecně odkazuje na něco, co nezávisí na příčinách a podmínkách. Může ale také vyjadřovat „to, co není stvořeno jako cosi dočasného a nového“, a tedy cosi od počátku přítomného – „kontinuální a trvalý stav“. (…)
Přesto je samopovstávající rigpa zcela za běžným vědomím. Koncepty, ať už „složené“ nebo „nesložené“, „původní“ či „pomíjivé“, jsou stále součástí běžné mysli. A protože přirozenost samopovstávající rigpy běžnou mysl přesahuje, konvence vytvářené naším běžným vědomím s ní budou v rozporu. Neboť rigpa přesahuje veškerou představivost či vyjádření. (…)
V cyklu nauk Guhjasamádži je samopovstávající moudrost rigpy nazývána „základní přirozená mysl jasného světla“; v cyklu nauk Kálačakry se hovoří o „všeprostupujícím prostoru vadžry“; v Hévadžra tantře používá vysvětlující tantra zvaná Stan vadžry a s ní související texty výraz „vzácná mysl“, například v následujícím verši:
Mimo vzácnou mysl neexistuje žádný buddha
ani žádná obyčejná bytost.
V dzogčhenové tradici se používají výrazy „běžné bdělé vědomí“ a obvykle rigpa, tedy „čisté vědomí“. Pro jeho rozvedení se obvykle užívá termínů, jako rangdol, čerdol a zangthal – „samoosvobozující“, „prostě osvobozující“ a „nezatemněný“.
Verše tohoto textu tedy vyzdvihují skutečnost, že samopovstávající rigpa je základem jevů sansáry i nirvány. Pokračují takto:
Toto je cesta esence srdce, na níž znalost jednoho osvobozuje vše.
Pokud se tento klíčový bod vysvětluje na základě vaší osobní zkušenosti, může vnést svobodu do mnoha dalších klíčových bodů, proto jde o „cestu esence srdce, na níž znalost jednoho osvobozuje vše“.
Všechny tantry, komentáře a tajné instrukce jsou v ní obsaženy.
Zde použité výrazy „tantry, komentáře a tajné instrukce“ mohou vyvolávat různé konotace a interpretace, avšak zde odpovídají mahájóze, anujóze a atijóze.
Trojí moudrost je zkušeností čistoty.
Vzhledem k tomu, že se jedná o nauku dzogčhenu, „trojí moudrost“ sestává z podstaty, přirozenosti a energie (či potenciálu projevu energie). Dalo by se to vysvětlit takto: „prvotní moudrost rigpy, která je podstatou“, „prvotní moudrost rigpy, která je přirozeností“ a „prvotní moudrost rigpy, která je energií“. Řádek „Trojí moudrost je zkušeností čistoty“ označuje praxi tregčhö. Pokračuje dále takto:
Čtyři vize jsou nejvyšší cestou.
Tento řádek odkazuje na praxi thögal a její čtyři vize.
Buddhovství se dosahuje při současné realizaci a osvobození.
Pokud nějaký jedinec s extrémně brilantními vlohami, podpořenými navíc i zásluhami, dospěje k porozumění tomuto klíčovému bodu, realizace a osvobození mohou probíhat současně, jako v případě krále Indrabhútiho. Například mohou někteří jedinci během zplnomocnění zakusit probuzení do proudů mysli moudrosti, která je skutečným významem a smyslem onoho zplnomocnění. Taková současná realizace a osvobození přináší velmi rychlé probuzení do buddhovství, a tak se jedná o velice výjimečnou cestu. A protože spočívá v udržování stavu rigpy, následující řádek textu radí, abychom na ni hleděli přímo a bez jakéhokoli rozptýlení:
A tak pohleď, bez rozptylování, přímo do podstaty rigpy.
A poté:
ÁÁÁ
Tyto verše jsou završeny třemi slabikami „Á“. Jedná se o jedinou slabiku vyjadřující dokonalou moudrost (pradžňápáramita).
Až tedy budu pomalu číst, seďte s rovnými zády a nerozptýlenou myslí. Jedna z metod, o nichž se v tradici dzogčhenu hovoří, spočívá v tom, že „zaměříte mysl do svých očí a oči zaměříte do prostoru“. To je užitečné, neboť naše vizuální vědomí je velmi silné. Neznamená to, že byste se dívali na něco ve vnějším světě, nýbrž spíše to, že zaměřujete svůj zrak do prostoru mezi vámi a vnějšími jevy.
Navzdory mému vysvětlení možná stále máte pochybnosti, ale v této chvíli byste ve svém běžném vědomí neměli myslet v žádných konceptech typu „tohle je tohle, tamto je tamto“. Vaše mysl by se spíše měla nacházet ve stavu prosté jasnosti, prostého uvědomění, nenarušená žádným ulpíváním. Pokuste se pevně spočinout ve stavu samotné rigpy – přirozeně esenciálně prázdném, prostě jasném, prostě vědomém, prvotně čistém ve své úplné podstatě. (…)
Paltul Rinpočhe
Neobyčejná nauka moudrého a slavného krále,
společně s vlastním komentářem
Vzdávám úctu mistrovi!
Náhled je Longčhen Rabdžam: nekonečný, nesmírný prostor.
Meditace je Khjence Özer: paprsky moudrosti a lásky.
Jednání je Gjalwe Ňugu a náleží bódhisattvům.
Ten, kdo provádí praxi tímto způsobem,
může dosáhnout osvícení v tomto konkrétním životě.
A i kdyby ne, jaké štěstí! Jaká radost!
Pokud jde o náhled, Longčhen Rabdžama,
tři slova pronikají k samotné podstatě.
Nejprve se uvolněte a rozvolněte svou mysl,
aby byla bez myšlenek, ani rozptýlená, ani koncentrovaná.
Během uvolněného spočívání v tomto vyrovnaném stavu
náhle vykřikněte „phat!“, jež otřese myslí,
prudce, silně a náhle. Úžasné!
Není tu nic: ohromeni úžasem,
zasaženi úžasem, a přesto je vše průzračně jasné.
Svěží, čisté a náhlé, daleko přesahující možnost popisu:
rozpoznejte to jako čisté vědomí dharmakáji.
První klíčový bod je: přímé uvedení do samotného stavu rigpy.
Poté, ať už ve stavu klidu či pohybu,
hněvu či chtivosti, radosti či smutku,
ve všech časech i situacích,
rozpoznávejte dharmakáju, již jste dříve poznali,
a mateřské a synovské jasné světlo, již známé,
se znovu sjednotí.
Spočiňte v tomto aspektu vědomí, přesahujícím možnost popisu.
Klid a blaženost, jasnost a myšlení: narušujte je, znovu a znovu,
náhlým vyrážením slabiky dovedných prostředků a moudrosti.
Bez jakéhokoli rozdílu mezi meditací a stavem po meditaci,
bez rozlišování mezi sezeními a přestávkami,
vždy setrvávejte v tomto nerozdělitelném stavu.’
Avšak než dosáhnete stálosti,
je zásadní meditovat stranou veškerého rozptýlení a shonu
a rozdělovat praxi do řádných meditačních sezení.
‘Ve všech časech i situacích’
se řiďte tím proudem, který je prostě dharmakájou.’
Dospějte k absolutnímu přesvědčení,
že tu není nic jiného než toto –
druhý klíčový bod je: rozhodnout o jedné věci, o jedné jediné věci.
V onom bodě, ať už chtivost či odpor, radost či smutek,
všechny přechodné myšlenky, všechny do jedné,
skrze rozpoznání nezanechávají ani stopu.
Neboť skrze rozpoznání dharmakáji, v níž jsou osvobozovány,
se povstávání a osvobozování stává přirozeným a kontinuálním,
právě jako když se písmo rozpouští ve vodě.
A cokoli, co povstává, je potravou pro obnaženou prázdnotu rigpy,
a cokoli, co rozptyluje mysl, je vnitřní silou krále dharmakáji,
která nezanechává žádnou stopu a je vrozeně čistá. Jaká radost!
Způsob, jak věci povstávají, je možná tentýž jako dříve,
ale rozdíl spočívá v jejich osvobozování: to je klíč.
Bez tohoto je meditace jen cestou klamu,
s tím je tu stav dharmakáji dokonce i bez meditace –
třetí klíčový bod je: přímá důvěra v osvobozování povstávajících myšlenek.
Náhled, který má tři klíčové body,
a meditace, spojení moudrosti a lásky,’
jsou doprovázeny jednáním, jež je společné všem bódhisattvům.
I kdyby se radili všichni buddhové,
nenašli by skvělejší instrukci, než je tato,
vynesena jako poklad z hlubin transcendentního vhledu
tertönem dharmakáji, vnitřní silou rigpy,
neporovnatelný s běžnými poklady země a kamene,
neboť toto je poslední výrok Garab Dordžeho,
esence moudrosti mysli tří předání.
Svěřuji jej svým nejbližším žákům, zapečetěný a tajný.
Jeho smysl je hluboký, jsou to slova mého srdce.
Jsou to slova mého srdce, zásadní klíčový bod.
Nikdy tento klíčový bod neberte na lehkou váhu.
Nikdy nedopusťte, aby vám tato instrukce unikla.
Toto je neobyčejná nauka moudrého a slavného krále.
Vlastní komentář Paltul Rinpočheho
Vzdávám úctu jedinečnému pánovi soucítění, svému kořenovému mistrovi, se vší jeho laskavostí!
Bude zde v několika klíčových bodech vysvětleno, jak si osvojit a praktikovat náhled, meditaci a jednání. Především, protože mistr plně ztělesňuje Buddhu, dharmu a sanghu, prosté vzdání úcty jemu samotnému znamená vzdát úctu všem zdrojům útočiště kdekoli. A tak: „Vzdávám úctu mistrovi!“
A nyní k hlavnímu tématu: jestliže vnesete tuto praxi do svého srdce a zároveň rozpoznáváte, že kořenový mistr a mistři linie jsou zcela neoddělitelní od přirozenosti vaší mysli, ztělesňuje to vlastní praxi náhledu, meditace a jednání. Náhled, meditace a jednání se zde tedy vysvětlují tak, že jsou vztaženy k významu jmen kořenového mistra a mistrů linie.
Za prvé, náhled spočívá v rozpoznání toho, že všechny nekonečné projevy (rabdžam) samsáry a nirvány jsou ve své podstatě dokonale obsaženy a od přirozenosti si zcela rovny v nesmírně rozlehlém (longčhen) všeobjímajícím prostoru buddhovské přirozenosti, která je pravou přirozeností reality, přesahující koncepty. A tak: „Náhled je Longčhen Rabdžam: nekonečný, nesmírný prostor.“
Meditace je jednotou prázdnoty a soucítění: s moudrostí (khjen) praxe vhledu vipašjany jednoznačně rozpoznat přirozenost náhledu přesahujícího koncepty a jednobodově spočinout v prázdnotě sjednocené s dovednými prostředky šamathy milující laskavosti (ce). A tak: „Meditace je Khjence Özer: paprsky moudrosti a lásky.“
Jednání má být prostoupeno takovýmto náhledem a meditací, a dále je třeba praktikovat šest dokonalostí ve prospěch ostatních v souladu se způsoby bódhisattvů, „nových výhonků buddhů“. A tak: „Jednání je Gjalwe Ňugu a náleží bódhisattvům.“
Verš „Ten, kdo provádí praxi tímto způsobem,“ poukazuje k tomu, jak velké štěstí má člověk, jenž takto praktikuje náhled, meditaci a jednání.
Ti, kdo jsou schopni se odloučit od ostatních do izolovaného ústraní, odložit stranou světské starosti a aktivity tohoto života a provádět praxi cílevědomě, dosáhnou osvobození v základu prvotní čistoty, a to během tohoto konkrétního života. A tak „může dosáhnout osvícení v tomto konkrétním životě“.
Avšak i kdyby k tomu nedošlo, díky prostému obrácení své mysli k tomuto náhledu, meditaci a jednání budete vědět, jak všechny obtíže svého života transformovat v cestu, budete mít méně nadějí a strachů týkajících se tohoto života a v příštím životě budete mít pořád štěstí. A proto: „A i kdyby ne, jaké štěstí! Jaká radost!“
Abych postupně vysvětlil tak velmi prospěšný náhled, meditaci a jednání, rád bych nejprve obšírněji popsal, jak si osvojit a praktikovat náhled. Ve verši začínajícím „Pokud jde o náhled, Longčhen Rabdžama,“ spočívá veškerý význam instrukce ve třech slovech, neboť pokud ta proniknou k esenci praxe, dochází k zániku klamů. A tak: „tři slova pronikají k samotné podstatě.“
I. Přímé uvedení do samotného stavu rigpy
Nejprve promluvím o metodě představení náhledu, neboť ta zatím nebyla odhalena. Obecně vzato existuje řada způsobů, jak realizovat náhled. V sútrajánové cestě dialektiky se aplikuje využití písemné autority nauk Buddhy a velkých mistrů, přičemž se k realizaci náhledu dospívá pomocí logiky a argumentace. Pokud jde o běžný přístup tajné mantrajány, bývá jedinec pomocí moudrosti příkladu v třetí iniciaci uveden do pravé, nejzazší moudrosti čtvrté iniciace. Zde, podle speciálního přístupu velkých mistrů linie praxe, je přirozenost mysli, stav rigpy, představena prostřednictvím samotného rozpuštění konceptuální mysli.
Ve vířících vlnách klamného myšlení zakrývají hrubě povstávající myšlenky, jež následují objekty vnímání, skutečnou podobu pravé přirozenosti mysli. Takže i kdyby došlo k uvedení do přirozenosti mysli, nerozpoznali byste ji. Proto se „nejprve uvolněte a rozvolněte svou mysl“, aby se ony hrubé diskurzivní myšlenky mohly usadit a pročistit.
Ponechat svou mysl neupravovanou a přirozenou je samo o sobě moudrostí jasného světla. Cesty, které jsou uměle vytvořené, vás tedy nikdy nedovedou k rozpoznání vaší pravé přirozenosti, a přítomnost této přirozené spontánně povstávající moudrosti ve vás označuje výrok „bez myšlenek, ani rozptýlená, ani koncentrovaná“.
Začátečníci mohou být schopni ponechat mysl, ať přirozeně spočine sama v sobě, a pokusit se ji tak udržet. Nicméně nedokáží neulpívat na mnoha zkušenostech, jako jsou jako „blaženost“, „jasnost“ a „nekonceptuálnost“, jež přicházejí ve stavu klidu a spočinutí: „Během uvolněného spočívání v tomto vyrovnaném stavu…“
Abyste se vymanili ze zámotku ulpívání na zkušenosti, odhalte přímo všepronikající rigpu a její pravý stav: „…náhle vykřikněte ,phat!’, jež otřese myslí…“
Protože je zásadní přetnout proud povstávajících myšlenek a rozbít meditaci vytvářenou myslí, zvuk „phat!“ by měl být prudký, silný a náhlý: „…prudce, silně a náhle. Úžasné!“
V tomto okamžiku jste osvobozeni od všech pevně daných představ o tom, čím by měla mysl být, a uskutečňuje se samotné osvobození: „Není tu nic: ohromeni úžasem…“
Ve stavu dharmakáji, prostém jakékoli souvztažnosti či závislosti, dlí všepronikající prosté vědomí takové, jaké je, jako moudrost přesahující mysl, a tak to je: „…zasaženi úžasem, a přesto je vše průzračně jasné.“
Toto všepronikající neomezené uvědomění je klíčovým bodem nevyjádřitelné a přirozeně inherentní moudrosti, která je za všemi extrémy jako vznikání a zanikání či existence a neexistence a daleko přesahuje slova či možnost mentálního zkoumání. Tedy: „Svěží, čisté a náhlé, daleko přesahující možnost popisu…“
Klíčové zde je, že rigpa, která spočívá v základu dharmakáji, je prvotní čistotou cesty jóginů, absolutním náhledem přesahujícím koncepty. Dokud nerozpoznáte tento jediný princip, v žádné meditaci či praxi, kterou provádíte, nikdy nepřekročíte náhled a meditaci vytvořené myslí. Rozdíl mezi nimi a přirozeným dzogpa čhenpo je větší než rozdíl mezi zemí a nebem, protože zde chybí esenciální aspekt – nepřetržitý proud jasného světla, které je za meditací. A tak je nejdůležitější nejprve rozpoznat toto, a právě toto: „…rozpoznejte to jako čisté vědomí dharmakáji“.
Toto je tedy první ze tří slov pronikajících k podstatě. Pokud náhled nebyl představen a rozpoznán, není v meditaci co udržovat. Proto je velice důležité být v první řadě uveden do náhledu. Poté, vzhledem k tomu, že přirozená inherentní moudrost je představena jako vaše přirozená součást, nelze ji hledat někde jinde, ani není něčím, co byste předtím neměli a nyní to ve vaší mysli nově povstalo. A tak: „První klíčový bod je: přímé uvedení do samotného stavu rigpy.“
II. Rozhodněte o jediné věci, a pouze o této jediné věci
Následuje podrobnější vysvětlení toho, jak vnést meditační praxi do srdce:
V přirozeném stavu spočinutí, kdykoli a v jakékoli situaci, je vaše meditace jako nepřetržitý tok řeky. Aniž byste pěstovali klid či potlačovali pohyb myšlenek, prostě setrvávejte v rozpoznávání toho, že když se objeví klid, jedná se o vlastní tvář dharmakáji, a když se objeví pohyb, jedná se o inherentní sílu moudrosti. A proto: „Poté, ať už ve stavu klidu či pohybu…“
Z energie myšlenek v mysli povstávají negativní emoce jako hněv nebo chtivost, které reprezentují pravdu o původu utrpení, a také pocity jako štěstí a smutek, tvořící pravdu o utrpení samotném. Přesto, ať již povstane jakákoli zkušenost, jestliže dokážete rozpoznat, že pravá přirozenost těchto myšlenek a emocí je samotnou přirozeností reality, budou jen proudem dharmakáji. A tak: „…hněvu či chtivosti, radosti či smutku…“
Ale to není všechno. Obecně vzato, přestože jste možná rozpoznali náhled, pokud jej neudržíte v meditaci a sklouznete do běžného množení klamů, stejné staré vzorce myšlení vás budou poutat k samsáře. V důsledku toho dojde k tomu, že opustíte dharmu a skončíte ve stejné situaci jako běžný člověk. Z toho důvodu se nikdy nesmíte odloučit od tohoto nejvyššího stavu přirozeného spočinutí v nemeditaci, a proto „…ve všech časech i situacích…“
Ať už je tedy mysl klidná, aktivní, nebo jakákoli jiná, nejde zde o otázku, jak překonávat každou jednotlivou negativní emoci či myšlenku pomocí určitého specifického léku. Namísto toho se může objevit jediný společný lék na jakoukoli myšlenku či emoci, a tím není nic jiného než rozpoznání výše popsaného náhledu. A tak: „…rozpoznávejte dharmakáju, již jste dříve poznali…“
Ať už tedy povstane jakákoli myšlenka či emoce, jako taková se neliší od moudrosti dharmakáji a pravou přirozeností těchto myšlenek a emocí je vlastní jasné světlo základu dharmakáji. Pokud toto rozpoznáte, nazývá se to „mateřské jasné světlo přítomné jako základ“. Rozpoznání vlastní přirozenosti v náhledu jasného světla samopovstávající rigpy, do které vás uvedl mistr, se nazývá „jasné světlo cesty praxe“. Setrvávat ve stavu, kde jsou neoddělitelně pospolu jasné světlo základu a cesty, se nazývá „setkání mateřského a synovského jasného světla“. A tak: „…a mateřské a synovské jasné světlo, již známé, se znovu sjednotí“.
Tímto způsobem si vždy připomínejte tento náhled, kterým je jasné světlo, jež jste v sobě rozpoznali jako pravou přirozenost, a spočívejte v tomto stavu. Vedle toho je klíčové žádným způsobem nepotlačovat ani neposilovat, nepřijímat ani neodmítat myšlenky a emoce, jež jsou energií rigpy: „Spočiňte v tomto aspektu vědomí, přesahujícím možnost popisu.“
Pokud si udržíte tento stav dostatečně dlouho, jako začátečníci budete mít zážitky blaženosti, jasnosti a nekonceptuality, jež budou zakrývat tvář vaší pravé přirozenosti. Pokud ji osvobodíte z této vrstvy připoutanosti ke zkušenosti a obnažíte vlastní tvář rigpy, bude z nitra vyzařovat moudrost. Jedno úsloví praví:
Čím více je meditace jógina
narušována, tím je lepší.
Čím hlouběji musí dopadnout vodopád,
tím mocnější je jeho síla.
A tak: „Klid a blaženost, jasnost a myšlení: narušujte je, znovu a znovu…“
Můžete se zeptat, jak je narušit. Kdykoli povstanou a zesílí zkušenosti klidu, blaženosti a jasnosti, anebo pocity radosti, veselí a rozkoše, musíte rozprášit své ulpívání na této zkušenosti, otřást jí podobně jako úder blesku, pomocí mocného zvuku „phat!“, který je kombinací pha, slabiky dovedných prostředků, jež vede k soustředění a usebrání, a t, slabiky protínající moudrosti (pradžňa). A tak: „…náhlým vyrážením slabiky dovedných prostředků a moudrosti“.
Pokud neztratíte tento klíčový aspekt osobní zkušenosti a udržíte si ve všech časech a situacích onu nepopsatelnou a všepronikající rigpu, pak již nebude žádný rozdíl mezi formální meditací a stavem po meditaci: „Bez jakéhokoli rozdílu mezi meditací a stavem po meditaci…“
To je důvod, proč neexistuje oddělenost mezi meditačními sezeními a vaší činností během přestávek: „…bez rozlišování mezi sezeními a přestávkami…“
V této „velké meditaci, v níž není o čem meditovat“, plynulé józe inherentní, stálé a všeprostupující moudrosti, jež se podobá řece, se nenachází ani náznak čehokoli, o čem by se meditovalo, ani jediný okamžik rozptýlení. To je smysl verše:
Nikdy nemedituji ani nejsem nikdy
od meditace oddělen;
a tak jsem se nikdy neoddělil od pravého
významu „nemeditace“.
A proto: „…vždy setrvávejte v tomto nerozdělitelném stavu“.
Pokud je někdo vhodnou a vnímavou nádobou pro jedinečnou cestu dzogpa čhenpo, přesně dle záměrů samotných nauk, a patří k „okamžitému“ typu lidí, kteří jsou osvobozeni skrze naslouchání nauce, jsou pro tohoto člověka vjemy a myšlenky svrchovanou příčinou osvobození a cokoli, co se děje, se stává proudem dharmakáji. Není tu nic, o čem by se meditovalo, a nikdo, kdo by meditoval. Nicméně ostatní, kteří nemají takové štěstí a stále propadají klamnému myšlení, musí nacházet stabilitu v „postupných stadiích“. Dokud tak činí, musí provádět meditační praxi. A proto: „Avšak než dosáhnete stálosti…“
Tato meditace se musí provádět tehdy, když jsou přítomné všechny příznivé podmínky pro meditační stabilitu; pouze tehdy se pravá zkušenost objeví. Ať už strávíte meditací uprostřed rozptýlení a shonu jakkoli dlouhý čas, pravá zkušenost nepovstane, a tak: „…je zásadní meditovat stranou veškerého rozptýlení a shonu…“
Ačkoli není žádný rozdíl mezi formální meditační praxí a dobou po meditaci, nebudete schopni spojit moudrost prožitou v meditaci s obdobím po meditaci, dokud se ve své meditaci opravdu nestabilizujete. Jakkoli usilovně se můžete pokoušet proměnit svůj každodenní život v cestu, vaše neurčité a obecné porozumění vás činí náchylnými ke sklouznutí do svých starých negativních vzorců a návyků. Proto: „…a rozdělovat praxi do řádných meditačních sezení.“
Možná máte ten druh praxe, který vám přináší důvěru v to, že dokážete tento stav meditace udržovat rozdělováním praxe do řádných meditačních sezení. Přesto – pokud nerozumíte tomu, jak tuto praxi integrovat s aktivitami v obdobích po meditaci a jak ji udržovat kontinuálně, neposlouží vám jako lék v situacích, kdy vyvstanou obtíže. Pokud vás odvede nějaká diskurzivní myšlenka, klesnete zpět do velmi obyčejných věcí. Z tohoto důvodu je tak velice důležité spočívat v onom všepronikajícím stavu vědomí i po meditaci: „Ve všech časech i situacích…“
V tomto bodu není třeba hledat nic jiného, o čem bychom meditovali. Místo toho si ve stavu meditační rovnováhy, jenž se nikdy neodděluje od samého náhledu dharmakáji, udržujeme bezstarostnou nenucenost ve vztahu ke všem činům a myšlenkám. Nepotlačujeme je ani nerozvíjíme, nýbrž necháváme věci přicházet a odcházet, jednu za druhou, a necháváme je být: „…se řiďte tím proudem, který je prostě dharmakájou.“
Praxe jako tato, jež je nerozdělitelnou jednotou šamathy a vipašjany, jóga přirozeného stavu přesahujícího koncepty, vrozeného a neupravovaného, v níž se necháváme vést tváří niterné přirozenosti reality, je jádrem praxe všech tanter vadžrajány, vozu tajné mantry. Je nejzazší moudrostí čtyř iniciací. Je pokladem linie praxe, klenotem plnícím přání. Je to neomylná moudrost mysli všech dokonalých učitelů a jejich linií, indických i tibetských, starých i nových tradic. Takže se o tomto rozhodněte s absolutním přesvědčením; nepěstujte touhu po jiných tajných instrukcích a nenechte si sbíhat sliny neukojitelnou chutí a hrabivostí. Jinak se budete podobat člověku, který doma chová slona, a přitom pátrá v lese po jeho stopách. Vejdete do pasti nekonečného mentálního zkoumání a nikdy nebudete mít šanci dospět k osvobození. Proto musíte rozhodnout o své praxi a „dospět k absolutnímu přesvědčení, že tu není nic jiného než toto“.
Učiňte rozhodnutí o tom, že tato nahá moudrost dharmakáji, přirozeně přítomná, je probuzeným stavem, který nikdy nepoznal klam, a řiďte se jejím proudem: toto je druhé tajemství a stěžejní slovo. Neboť toto je zcela zásadní: „druhý stěžejní bod je: rozhodnout o jedné věci, o jedné jediné věci.“
III. Přímá důvěra v osvobození povstávajících myšlenek
Pokud nyní, v časech, jako jsou tyto, chybí důvěra v metodu osvobození a vaše meditace spočívá v pouhém uvolňování se v klidu mysli, pak neproniknete dál a zabloudíte do samádhi bohů. Taková meditace vám neumožní překonat chtivost ani hněv. Nedokáže ukončit proud karmických útvarů ani vám nepřinese hlubokou důvěru či přímou jistotu. Proto je tato metoda osvobození životně důležitá.
A co víc: pokud ve vás povstane horečné ulpívání na nějakém předmětu touhy či násilný hněv namířený vůči nějakému objektu odporu, když cítíte radost z příznivých okolností, hmotného vlastnictví a podobně, když vás sužuje žal nad nepříznivými okolnostmi a věcmi jako nemoc, pak se jedná – bez ohledu na to, co se děje – o okamžik, kdy je takto prověřována síla vaší rigpy, a proto je klíčové rozpoznat moudrost, jež je základem osvobození. A tak: „V onom bodě, ať už chtivost či odpor, radost či smutek…“
Kromě toho, pokud vaší praxi chybí klíčový aspekt „osvobození během povstávání“, pak i ty nejsubtilnější myšlenky, jež se vám nepozorovaně vkradou do mysli, budou všechny akumulovat další samsárickou karmu. Je tedy klíčové udržet toto simultánní povstávání a osvobozování při každé myšlence, která povstává, aby po sobě nezanechala ani stopu. Proto: „…všechny přechodné myšlenky, všechny do jedné…“
Ať už tedy povstávají jakékoli myšlenky, nedovolujte jim rozmnožit se do směsky jemných klamů, a zároveň neuplatňujte ani žádné omezené, myslí vytvářené uvědomění. Místo toho byste se nikdy neměli oddělit od přirozeného ryzího uvědomění, nýbrž rozpoznat pravou přirozenost všech povstávajících myšlenek a udržet toto „osvobození během povstávání“, jež za sebou nezanechává žádnou stopu, jako kdybychom psali na vodní hladinu. A tak: „…skrze rozpoznání nezanechávají ani stopu.“
V tomto bodě, pokud povstávající myšlenky nejsou pročištěny a nerozpustí se při samoosvobozování, samotné rozpoznání myšlenek jako takových nedokáže přetnout řetězec karmy, jenž zhmotňuje klamy. Takže právě v tom okamžiku, kdy myšlenku rozpoznáte skrze vidění její odhalené pravé přirozenosti, současně identifikujete moudrost, s níž jste se již dříve obeznámili, a když spočinete v onom stavu, myšlenky se pročišťují a rozpouštějí tak, že za sebou nezanechávají žádnou stopu. Toto rozpuštění je ústřední bod. A tak: „Neboť skrze rozpoznání dharmakáji, v níž jsou osvobozovány…“
Jako příklad si můžeme uvést psaní nebo malování na vodu. Písmo se rozpouští ve stejnou chvíli, kdy se píše – psaní a jeho mizení probíhají současně. Podobně jakmile povstane myšlenka, zároveň je osvobozena, a to se stává nenarušeným proudem „samopovstávání a samoosvobozování“: „…právě jako když se písmo rozpouští ve vodě.“
A tak, aniž byste potlačovali povstávání, dovolte povstat čemukoli, co povstává, a každá povstávající myšlenka se ve skutečnosti stává cestou k pročištění do své pravé přirozenosti. Toho se musíte držet jako esence této praxe: „povstávání a osvobozování se stává přirozeným a kontinuálním…“
Protože cvičení se v myšlenkách jako tyto je hrou dharmakáji, představuje každá povstávající myšlenka procvičování síly rigpy. A ačkoli jsou myšlenky pěti jedů velmi hrubé, o to více naplní jasností a pronikavostí rigpu, v níž jsou osvobozovány. „A cokoli, co povstává, je potravou pro obnaženou prázdnotu rigpy…“
Pokud jakákoli rušivá myšlenka povstane z všepronikajícího pravého stavu samotné rigpy jako její vlastní vnitřní síla, prostě v tom spočiňte, aniž byste přijímali či odmítali. Pak jsou myšlenky v samém okamžiku svého povstávání osvobozovány a nikdy se neocitnou mimo proud dharmakáji: „…a cokoli, co rozptyluje mysl, je vnitřní silou krále dharmakáji.“
Myšlenky v mysli, klamné vjemy plynoucí z nevědomosti, jsou v prostoru dharmakáji, která je moudrostí rigpy, čisté, takže pokud se v tomto prostoru nepřetržitého jasného světla pohnou a povstanou jakékoli myšlenky, jsou v samé své přirozenosti čisté. A tedy: „…nezanechává žádnou stopu a je vrozeně čistá. Jaká radost!“
Pokud jste si v průběhu dlouhého časového období přivykli tímto způsobem integrovat myšlenky do své cesty, pak myšlenky povstávají jakožto meditace, hranice mezi klidem a pohybem mizí a v důsledku toho nic povstávajícího nikdy nepoškodí či nenaruší vaše spočívání v uvědomění: „Způsob, jak věci povstávají, je možná tentýž jako dříve…“
V tomto okamžiku se způsob, jak myšlenky, jež jsou energií rigpy, povstávají jakožto radost a žal či naděje a strach, může podobat témuž dění v obyčejném člověku. U běžného člověka je prožívání nicméně velmi pevně zakotveno v potlačování či rozvíjení myšlenek, což vede k akumulaci karmických útvarů a propadání připoutanosti a agresi. U jógina na cestě dzogčhenu jsou naopak myšlenky osvobozovány v témže okamžiku, kdy vyvstanou:
– na počátku jsou povstávající myšlenky osvobozovány tím, že jsou rozpoznány, podobně jako když potkáme starého přítele;
– uprostřed jsou myšlenky osvobozovány sebou samými, jako když had rozplétá uzly na svém těle;
– na konci jsou povstávající myšlenky osvobozovány, aniž by přinášely prospěch nebo škodu, podobně jako když se zloděj vloupá do prázdného domu.
Jógin na cestě dzogčhenu tedy vlastní klíčový bod metod osvobození, jako je tato. A tak: „…ale rozdíl spočívá v jejich osvobozování: to je klíč.“
Proto se říká:
Umět meditovat, ale nevědět, jak osvobozovat –
v čem se to liší od meditace bohů?
Tím se míní, že ti, kdo vloží svou důvěru do meditace, která postrádá klíčový bod metody osvobození a je prostě nějakým stavem mentálního klidu, dospějí pouze k meditačním stavům vyšších říší. Lidé, podle jejichž názoru je dostačující prostě rozpoznat klid a pohyb, se neliší od běžných lidí s jejich pomýleným myšlením. A pokud jde o ty, kteří jim přiřazují všechny možné nálepky jako „prázdnota“ nebo „dharmakája“, hlavní chyba jejich léku se vyjeví, když nedokáže obstát při prvním neštěstí či obtíži, na niž narazí. A tak: „Bez tohoto je meditace jen cestou klamu…“
Ať už tento způsob osvobozování, kdy se myšlenky osvobozují samy a jsou pročišťovány tak, že za sebou nezanechají ani stopu, nazvete jakkoli – „osvobození během povstávání“, „samoosvobozování“, „prosté osvobození“ –, jedná se o tentýž klíčový bod, který vlastně spočívá v explicitním ukázání tohoto samoosvobozování. To je neobyčejná výjimečnost přirozeného dzogpa čhenpo, a pokud vlastníte tento klíčový bod, pak se jakákoli emoce či myšlenka, jež povstane, jednoduše promění v dharmakáju. Všechny klamné myšlenky jsou pročištěny do podoby moudrosti. Všechny neblahé okolnosti povstávají jako přátelé. Všechny negativní emoce se stávají cestou. Samsára je pročištěna do podoby svého vlastního přirozeného stavu, aniž byste se jí museli zříkat, a vy jste osvobozeni z jejích pout, a to jak podmíněné existence, tak stavu klidu. Dospěli jste do velmi úplného a konečného stavu, v němž není žádné úsilí, nic, čeho by bylo třeba dosáhnout, ani nic, co by bylo třeba udělat. A: „…s tím je tu stav dharmakáji dokonce i bez meditace…“
Nemáte-li důvěru v takovou cestu osvobození, můžete tvrdit, že máte vysokou úroveň náhledu a hlubokou meditaci, ale vaší mysli to ve skutečnosti nepomůže a ukáže se, že to není lék na vaše negativní emoce. A proto se nejedná o pravou cestu. Pokud na druhou stranu máte klíčový bod „samopovstávání a samoosvobozování“, pak i kdybyste neměli ani na minutu postoj „vysokého náhledu“ či koncept „hluboké meditace“, je zcela nemožné, aby vaše mysl nebyla osvobozena z pout dualistického ulpívání. Půjdete-li na bájný Zlatý ostrov, nenaleznete tam žádnou obyčejnou půdu nebo kameny bez ohledu na to, jak usilovně budete hledat. Právě tak nyní klid, pohyb i myšlenky povstávají jakožto meditace, a i když budete hledat skutečné, pevné klamy, žádné nenajdete. A toto samo o sobě je měřítkem, dle něhož rozlišíte, zda vaše praxe zasáhla cíl, anebo jej míjí. A tak: „…třetí klíčový bod je: přímá důvěra v osvobozování povstávajících myšlenek.“
IV. Dodatek
Tyto tři klíčové body jsou spolehlivou esencí, jež spojuje dohromady náhled, meditaci, jednání a plod přirozeného dzogpa čhenpo ve stavu všepronikajícího vědomí rigpy. Takže vlastně tvoří tajnou instrukci pro meditaci, jednání i náhled.
Nejedná se nicméně o nějaký abstraktní koncept, o němž by bylo možné, řečeno terminologií běžné textové tradice dharmy, učinit jednoznačný závěr na základě posvátných textů, logiky a usuzování. Spíše je tomu tak, že kdykoli skutečně přímo objevíte samotnou moudrost ve veškeré její nahotě, jedná se o náhled moudrosti rigpy. Vzhledem k tomu, že všechny náhledy a meditace mají jen „jednu chuť“, není tu žádný rozpor, když vysvětlujeme tři klíčové body jakožto praxi náhledu. Takže: „Náhled, který má tři klíčové body…“
Praxe jako tato je neomylným klíčovým bodem cesty prvotní čistoty v přirozeném dzogpa čhenpo, samotného vrcholu stupnice devíti vozů. Stejně jako je nemožné, aby král cestoval bez svých dvořanů, tak i klíčové principy všech vozů slouží jako podpůrné stupně pro cestu dzogčhenu.
A nejen to. Když hledíte na podobu lampy přirozeně povstávající moudrosti – prvotní čistoty rigpy –, její síla září jako vhled pocházející z meditace a rozsah vaší moudrosti mohutní jako letní řeka, zatímco přirozenost prázdnoty povstává jako velké soucítění a prosycuje vás milující laskavostí, jež je prosta omezení i předsudků. Tak to je, a proto: „…meditace, spojení moudrosti a lásky…“
Jakmile jednou dosáhneme přímé realizace tohoto klíčového bodu na cestě, jednoty prázdnoty a soucítění, bódhisattvovské činy podobné oceánu, všechny jako součást cesty šesti páramit, povstanou jakožto svá vlastní přirozená energie, jako paprsky vyzařující ze slunce. Vzhledem k tomu, že jednání má vztah ke shromažďování zásluh, bude cokoli, co uděláte, sloužit prospěchu druhých a bude vám to pomáhat, abyste se vyhnuli hledání míru a štěstí pouze pro sebe, čímž byste se odklonili od správného náhledu. A tak: „…jsou doprovázeny jednáním, jež je společné všem bódhisattvům.“
Tento druh náhledu, meditace a jednání je samotným jádrem osvícené vize všech buddhů minulosti, současnosti i budoucnosti, a tak: „I kdyby se radili všichni buddhové…,“
Nejvyšší vrchol všech ján, klíčový bod na cestě Srdeční esence vadžry Ňingtig, kvintesence všech plodů – toto nic nepřekoná. Takže: „…nenašli by skvělejší instrukci, než je tato…“
Pravý význam toho, co je vyjádřeno touto instrukcí, je esence srdce tajných instrukcí této linie, to je jisté; přitom i samotné řádky, jež ji vyjadřují, těchto několik slov, by mělo také povstat z tvořivé síly samotné rigpy. Takže: „tertönem dharmakáji, vnitřní silou rigpy,“
Nemám nejmenší zkušenost vlastního významu skrytého za těmito slovy jakožto výsledku „moudrosti pocházející z meditace“. Přesto jsem se i samotným nasloucháním neomylnému ústnímu předání svého svatého mistra zcela očistil od pochybností skrze „moudrost pocházející z naslouchání“, a poté dospěl k rozhodnému porozumění skrze „moudrost pocházející z kontemplace“, na jehož základě jsem toto sepsal. A tak to bylo „vyneseno jako poklad z hlubin transcendentního vhledu“.
Nepodobá se to žádnému běžnému typu světských pokladů, jež mohou prostě přinést dočasnou úlevu od chudoby. „Neporovnatelný s běžnými poklady země a kamene…“
Tři klíčové body náhledu, známé pod názvem „Vystižení podstaty třemi slovy“, předal Garab Dordže na úrovni nirmánakáji velkému mistru Maňdžušrímitrovi, z oblaku světla během svého přechodu do nirvány. Jedná se o samotné tajné instrukce, skrze něž se jejich realizace stala neoddělitelná. „Neboť toto je poslední výrok Garab Dordžeho.“
Vševědoucí král dharmy Longčhen Rabdžam proniknutím k esenciálnímu významu těchto instrukcí ve svém životě přímo realizoval „mysl moudrosti“ prvotní čistoty, kde se všechny jevy vyčerpávají a jsou tak probuzeny do úplného a dokonalého buddhovství. Skutečně se ve svém těle moudrosti zjevil vidjádharovi Džigme Lingpovi a udělil mu požehnání v duchu „symbolického předání vidjádharů“. Od něj pak zase skrze „předání z úst do uší“ obdržel náš vlastní drahý kořenový mistr Džigme Gjalwe Ňugu uvedení prostřednictvím těchto instrukcí a setkal se tváří v tvář s pravou přirozeností reality. A toto je instrukce, kterou jsem slyšel od Džigme Gjalwe Ňugua, když byl mezi námi přítomen jako slavný ochránce všech bytostí. Proto se jedná o „esenci moudrosti mysli tří předání.“
Tajné instrukce jako tyto se podobají nejlepšímu zlatu nebo samému středu srdce. Bylo by škoda učit jim lidi, kteří by je neuváděli do praxe. Bylo by však zároveň také škoda neučit jim lidi, kteří by si jich cenili jako vlastního života, uváděli jejich esenciální smysl do praxe a dosáhli buddhovství v jediném životě. Takže:
„Svěřuji jej svým nejbližším žákům, zapečetěný a tajný.
Jeho smysl je hluboký, jsou to slova mého srdce.
Jsou to slova mého srdce, zásadní klíčový bod.
Nikdy tento klíčový bod neberte na lehkou váhu!
Nikdy nedopusťte, aby vám tato instrukce unikla!“
„Neobyčejná nauka moudrého a slavného krále“ je prostřednictvím tohoto krátkého komentáře v tomto bodě ukončena. Ctnost! Ctnost! Ctnost!
Soucítění, jádro probuzení
Úvahy o významu soucítění na konci dvacátého století
Veřejná přednáška Jeho Svatosti dalajlamy, Santa Cruz, Kalifornie, 7. října 1989
Bratři a sestry…
Setkávání s druhými a vzájemné sdílení našich zkušeností v nesobeckém duchu mi pokaždé přináší velkou radost a potěšení. Jsem proto nesmírně šťasten, že tu dnes s vámi mohu být. Kdykoli mám přednášet na veřejnosti jako dnes, mluvím především z pozice lidské bytosti. V tomto ohledu cítím, že nesmírně důležitou lidskou kvalitou je láska a soucítění. Ve své podstatě má každý člověk schopnost v sobě tyto kvality probudit. Jedinou otázkou je, zda je skutečně bereme vážně. I v tom nejkrutějším člověku kdesi v hloubi leží semínka soucítění a lásky. Důkazem toho je, že i oni zcela přirozeně ocení, když jim někdo lásku projeví. Činí je to šťastnými, neboť hluboko uvnitř nich samých dřímá láska a soucítění, pravá přirozenost člověka.
Podíváme-li se na lidské bytosti, zjistíme, že od samého počátku našeho života je hlavním činitelem, který naši existenci vyživuje a udržuje, soucítění či láska. Vědci tvrdí, že v období, které dosud nenarozené dítě tráví v matčině lůně, je klid matčiny mysli pro jeho rozvoj zcela zásadní. Ihned po narození a během několika následujících týdnů, tedy v období stěžejním pro vývoj mozku, je matčin dotek pro zdravý vývoj tohoto orgánu životně důležitý. To dokládá, že samotná podstata člověka se neobejde bez určitého pocitu lásky, a to dokonce i na rovině fyzické. Naším prvním činem, který pak v onen den vykonáme, je sání mateřského mléka. Jsme lidské bytosti, a naše nejranější činnosti jsou proto úzce spojeny právě s pocitem lásky.
V zásadě je lidská bytost tvor společenský. Musíme žít pospolitě, ať už se nám to líbí, či nikoli. To je fakt. Taková je skutečnost. Jelikož je tomu tak, máme v naší přirozenosti jaksi zařízeno, abychom to brali v úvahu. Je však na nás, zda tento smysl pro odpovědnost vůči tomu máme. Podívejme se na malé živočichy, např. včely. Mám docela rád med, takže mě přirozeně více zajímají včely. Myslím si, že včely jsou ke mně velice laskavé, jelikož za ta léta jsem již snědl velké množství medu, na kterém muselo mnoho tisíc včel dlouho pracovat. Tento drobný hmyz nemá žádné náboženství, žádné učitele ani výcvik. Je zkrátka jejich přirozeností, která je daná způsobem jejich existence, že musí žít ve společenství, a tudíž mají instinktivní smysl pro odpovědnost.
Někdy mám pocit, že ačkoli mají lidské bytosti mnohem vyšší inteligenci a daleko větší srdce, jsou v určitém ohledu chudší nežli tento nepatrný hmyz. Ten je svému smyslu pro odpovědnost mnohem věrnější. Jistě také občas svádí boje, ale souhrnně vzato v důsledku individuálního smyslu pro odpovědnost celá kolonie přežije a pokračuje dál.
Naše lidská přirozenost je v podstatě stejná. Kdyby se lišila, jak je tomu u některých druhů živočichů, které s výjimkou páření vedou osamělý život v odloučení, pak by se na této planetě nikdy tato města a velkoměsta neobjevila. Lidská přirozenost je taková, že musíme žít pospolitě. Současně však chybí rozvinutější smysl pro odpovědnost a náš postoj vůči ostatním lidským bytostem má dle mého mínění značné rezervy.
Následkem toho je, že ačkoli v těchto obrovských městech žijí miliony lidí, přesto mnozí jedinci trpí pocitem osamění. Není na koho se obrátit a s kým sdílet své nejhlubší pocity. A tak namísto pocitu přátelství můžete skončit s pocitem podráždění vůči každému, koho potkáte. To je opravdu velice smutné!
Je třeba si položit otázku, co je špatně. Postrádáme snad něco na hmotné úrovni? Rozhodně ne. Je něco v nepořádku se stroji, které máme, či snad s vědou a technologií? Nemyslím. Je samozřejmě nepopiratelné, že industrializace změnila náš způsob života, avšak odpověď na tuto otázku zcela jistě úzce souvisí s naším mentálním postojem. Během posledních dnů jsem byl na setkání s vědci, zejména odborníky na lidský mozek, a také s psychology a psychoterapeuty. Podle výpočtů jednoho z těchto vědců je procento lidí, kteří v této zemi trpí nějakou psychickou nemocí, velmi vysoké – dvanáct či třináct procent. Tato informace mě dosti překvapila. To procento je tak vysoké, že bychom do této skupiny mohli spadat dokonce i my! Ačkoli máme pocit, že naše mysl funguje téměř dokonale, v hlubším smyslu může být něco v nepořádku, a to dokonce i s námi.
Během těchto několika diskusí každý z vědců předložil svůj pohled na věc a podal své vlastní vysvětlení, avšak většina z nich se shodla na tom, co je hlavní příčinou tak velkého výskytu duševních poruch. Vyšlo jasně najevo, že hlavním zdrojem psychických poruch a deprese je nedostatek porozumění a citového sdílení.
Myslím, že by vás následující příběh mohl zaujmout. Před několika týdny jsem potkal člověka, který údajně trpěl psychickými problémy. Zpočátku jsem se jej snažil povzbudit nejrůznějšími argumenty. Vysvětloval jsem mu, že jako lidské bytosti nemáme důvod, abychom trpěli pocitem sklíčenosti, když máme tak skvělý lidský mozek a rozum. Poukázal jsem na to, jak s odhodláním můžeme vyřešit všechny naše lidské problémy a překonat všechny překážky, a že tudíž není žádný důvod k obavám, sklíčenosti či depresi. Osobně jsem vždy shledával tento druh argumentů jako poměrně účinný, ale tentokrát selhal. Tento směr úvah jej nijak neoslovil, ba právě naopak. Místo toho, aby ocenil má slova, probudil se v něm poněkud odmítavý postoj. Poté, co mě vyslechl, byl ještě rozrušenější, načež se mě zeptal: „Proč by vás měly moje starosti zajímat? Jak mohu vědět, zda to myslíte upřímně?“ Rozhostil se ve mně smutek. Zároveň jsem cítil dojetí, a jak jsem se mu vše snažil tak či onak vysvětlit, natáhl jsem ruku a pohladil jej po paži. Bylo to zcela přirozené gesto, upřímné vyjádření toho, co jsem cítil. Postupně se jeho nálada začala měnit. Všiml jsem si, že se mění výraz jeho tváře a že se do ní pomalu vkrádá úsměv. Poté, co jsem nabyl sebedůvěry, jsem ještě vřeleji projevil svou účast. Konečně se na jeho tváři objevil široký úsměv.
Řekl jsem mu, aby mě považoval za svého starého přítele, že mě může kdykoli přijít navštívit, že pro něj udělám, cokoli bude potřebovat, a že mu budu v čemkoli nápomocen. Když jsem toto pronesl, bylo zřejmé, že se jeho nálada proměnila a že pociťuje radost a štěstí. Druhý den mě znovu přišel navštívit. Už když přišel, vyzařovalo z něj štěstí, nicméně se snažil nedat to najevo a neusmíval se. V každém případě mi tato příhoda znovu potvrdila, jak silně může ovlivnit ryzí projev soucítění, lásky a altruismu mysl druhých lidí, a jak je může rovněž zbavit strachu a podezřívavosti a zmírnit jejich pocit nejistoty a nedůvěry.
Proto vždy považuji soucítění za klíč nejen k dosažení a udržení klidu, vyrovnanosti a štěstí naší vlastní mysli, ale i za něco mimořádně užitečného pro vytvoření zdravé lidské společnosti. Tím myslím šťastnější a méně zraňující lidskou společnost. Z toho důvodu jsou altruismus, láska a soucítění základem pro úspěch, štěstí a šťastné prostředí pro život, ať už na rovině individuální, rodinné, národní či mezinárodní.
Viděli jsme, jak důležité jsou tyto lidské vlastnosti pro člověka již od prenatálního období. Jedinou otázkou je, zda je bereme vážně a zajímají nás, či nikoli. To nutně neznamená, že bychom měli následovat nějaké náboženství nebo se stát „věřícími“. Není nutné, abychom se upsali nějakému systému náboženských představ. Můžete zůstat nevěřícími. Jelikož jsme však zároveň lidské bytosti, potřebujeme lásku a soucítění. Proto považuji altruismus za tak zásadní.
Dále zde stojí otázka budoucnosti lidstva, tedy těch, kteří jsou dnes dětmi a drží klíč k budoucnosti lidského pokolení. I zde má atmosféra přátelství, harmonie a soucítění zcela zásadní význam pro zdravý vývoj jejich duševní i tělesné schránky. Můžeme jasně pozorovat, jak se děti, které mají starostlivé rodiče a vyrůstají v prostředí plném soucítění, těší daleko zdravějšímu duševnímu i tělesnému rozvoji. Jsou mnohem šťastnější. Na druhou stranu atmosféra rozpadlých rodin, kde je plno hádek a kde se nedostává štěstí, má na dětskou mysl otřesný dopad. Pokud tedy mluvíme o budoucnosti, pak je zjevné, že v ní soucítění a altruismus opět hrají klíčovou roli.
To nás přivádí k tématu světového míru. Jak můžeme dosáhnout míru ve světě? Jistě ne skrze hněv, nenávist či skrze nezřízenou soutěživost. Jaderné zbraně samozřejmě mohly sloužit jako zastrašující prostředek, jedná se však pouze o dočasné řešení, které dlouhodobě není moudré. V každém případě se v době, kdy se vyrovnáváme s ekonomickou krizí, tato věc stává velice složitou. Na jednu stranu vlády utrácí miliardy za zbrojení, na druhou stranu nikdo skutečnou válku nechce, a nechce ani tyto zbraně použít. Tolik peněz a energie, a tolik lidské inteligence je vloženo do zbraní, že by je z tohoto pohledu bylo lepší použít! To ale nikdo nechce, neboť si nikdo nedovolí vzít na sebe takové riziko. A tak zatímco se snažíme vyvinout stále silnější a ničivější zbraně, nechceme je použít. Všechny tyto peníze a energie jsou promrhány a jediné, co přinášejí, je strach.
Skutečného světového míru lze docílit jedině skrze mír mysli. A ten pramení z opravdového uvědomění, že všechny lidské bytosti jsou bratry a sestrami. Odlišné ideologie a různé politické či ekonomické systémy jsou pouze druhotné. Nejdůležitější je, že jsme všichni stejnými lidskými bytostmi, žijícími na jedné malé planetě. Pro naše vlastní přežití potřebujeme ostatní kontinenty a lidi. Jsme závislí na spolupráci s ostatními lidskými bytostmi. Je to zcela jasné – jedině rozvoj vnitřního míru v první řadě přináší skutečnou naději či šanci na udržení trvalého světového míru.
Vše na této planetě funguje podle přírodních zákonů. Částice se shlukují a na základě jejich vzájemné spolupráce se pak může vše kolem nás, celé naše životní prostředí, rozvíjet a přetrvávat. Naše tělo má tutéž strukturu. Různé buňky se shlukují a vzájemně spolupracují, výsledkem čehož je udržení lidského života. V lidském společenství se uplatňuje stejný zákon a princip spolupráce. Dokonce i to, aby letadlo mohlo letět či aby přístroj mohl pracovat, závisí na řadě dalších faktorů a jejich vzájemné spolupráci. Bez nich to není možné. A proto platí, že pro udržení každodenního života je v lidské společnosti zapotřebí spolupráce.
Cesta ke skutečné spolupráci vede tedy opět skrze upřímné soucítění a lásku. Někdy chybně chápeme soucítění jako pouhý pocit lítosti. Soucítění je však něco víc. Zahrnuje nejen pocit blízkosti, ale i smysl pro odpovědnost. Když rozvinete soucítění, pomůže vám to vytvořit nesmírnou sílu a sebedůvěru a oslabit pocit strachu a nejistoty. Proto soucítění a láska, jež altruistický postoj ztělesňuje, jsou vlastnosti nesmírně důležité nejen pro jednotlivce, ale i pro společnost a společenství vůbec.
Největší překážkou na cestě soucítění a lásky je hněv a nenávist. Abychom tedy rozvinuli soucítění, musíme být v první řadě schopni zkrotit svůj hněv. Pokud nejste schopni použít patřičná opatření na překonání svého hněvu, pak bude velice obtížné pěstovat a rozvíjet lásku a soucítění. Obvyklá metoda, která se používá pro oslabení hněvu, je následující. Nejprve se snažíme věc prozkoumat tím, že se sami sebe ptáme: „Jaký plyne prospěch z hněvu? Má vůbec nějakou hodnotu?“
Můžeme si povšimnout, že když čelíme nějakému problému či obtížné situaci, hněv nám dodá více energie. Často v takových nesnázích cítíme nedostatek odvahy či strach, ale pak povstane hněv coby náš pomocník a dodá nám určitou energii. Zdá se, že toto je jediná hodnota hněvu.
Poté je však třeba důkladně zkoumat dál. Hněv nám skutečně poskytne určitou energii navíc, ale při bližším zkoumání lze vidět, že se jedná o téměř slepou energii, a tudíž energii nebezpečnou. Důvod je jasný. Jakmile hněv povstane, vzedme se a ovládne celou naši mysl, a v tu chvíli pak nejlepší část lidského mozku přestane náležitě pracovat. Když poté hněv dosáhne svého vrcholu, člověk je téměř šílený. V tu chvíli můžeme vykonat řadu špatných rozhodnutí. Můžeme například v hněvu vůči někomu použít velice ostrá slova. Když ale náš hněv opadne, máme pocit studu, máme-li onoho člověka znovu potkat. Je to v zásadě proto, že jsme takový jazyk nechtěli nikdy použít, když však naši mysl ovládl hněv, ztratili jsme sebekontrolu. K veškerým těmto negativním reakcím, o něž nijak nestojíme, dochází v důsledku impulzivního jednání a ztráty kontroly.
Energie, již s sebou hněv nese, je tedy nespolehlivá, a tudíž v konečném důsledku neužitečná. Jedná se o energii, u níž netušíme, jakou se vydá cestou. Činy vykonané pod vlivem slepé energie hněvu mohou, ale také nemusí zasáhnout cíl. Nemáme nikdy jistotu, viďte? Když tedy vezmeme v úvahu jedinou pozitivní vlastnost či přínos, který lze hněvu přisoudit, a totiž energii, jež při něm povstává, zjistíme, že je užitečnost hněvu velice sporná.
Na druhou stranu může být ta samá energie usměrněna skrze důkladné vyhodnocení naší situace. Řekněme, že máme nějaký problém, ale zatímco zůstáváme upřímní a pokorní, někdo jiný využije naši situaci ve svůj prospěch. Nyní je třeba situaci prozkoumat. Můžeme zjistit, že pokud nepodnikneme nějaká protiopatření, může se stát ještě výbojnějším a provést další věci, které budou zcela nespravedlivé. Jednoduše posoudíme zájem člověka, který nás napadá. Pokud jej necháte chovat se vůči vám nespravedlivě a mít z toho prospěch, může mu to v konečném důsledku uškodit, nemluvě pak o vás. Uvědomíme si tedy veškeré možné důsledky a svůj neustále přítomný smysl pro zodpovědnost, a abychom zabránili dlouhodobým následkům, které by mohly oné osobě z jejího jednání vyplynout, podnikneme příslušná opatření, ovšem beze stopy hněvu či negativních pocitů. Protiopatření podniknutá bez hněvu a založená na důkladném vyhodnocení celé situace jsou daleko účinnější.
Přitom hněv bezpochyby ruší klid vaší mysli, a v tom ohledu je pro vaše zdraví velice škodlivý. Z vlastní skromné zkušenosti jsem vypozoroval, že zdraví a duševní rovnováha spolu velice úzce souvisí. Každý se musí starat o své vlastní zdraví. Prozradím vám jedno malé „tajemství“: „Ponechte svou mysl v klidu a atmosféře altruismu.“ Má to nesmírně příznivý dopad na naše tělo.
Abychom co nejvíce oslabili sílu hněvu, je velice důležité cvičit se v odpouštění a toleranci. Lidé často považují toleranci a trpělivost za známku slabosti. Já však věřím, že hněv ve skutečnosti povstává mnohem méně v člověku, který se řídí rozumem a pravdou, zatímco lidé méně racionálně uvažující a s menším sebevědomím hněvu daleko snáze podléhají. Z toho vyplývá, že hněv je známkou slabosti, zatímco tolerance a trpělivost jsou známkou vnitřní síly.
Tolerance a trpělivost jsou nesmírně důležité pro rovnováhu naší mysli. Jak se v nich cvičíme? Prosté pomyšlení, že jde o vznešené principy, nestačí. Děje se to tak, že právě tehdy, když skutečně narazíme na nějaké potíže, vyvstává pravá příležitost cvičit se v trpělivosti. Kdo vytváří tuto příležitost? Náš nepřítel. V tomto smyslu je náš nepřítel naším učitelem, někým, kdo nás opravdově učí trpělivosti a toleranci. Pro toho, kdo věří ve význam soucítění a lásky, je praxe trpělivosti a tolerance něčím zcela zásadním. A právě náš nepřítel je jediným činitelem, který nám poskytuje příležitost cvičit se v trpělivosti. Budeme-li o těchto řádcích přemýšlet, pak jakýkoli negativní postoj či špatný pocit, který chováme vůči našemu nepříteli, přirozeně ztratí na síle.
Na povrchu se altruismus, soucítění a láska jeví jako jednání spojené s nesobeckostí. Já však cítím, že pokud budeme opravdu „sobečtí“, pak budeme pečovat o druhé, pomáhat jim, sloužit jim, budeme se zajímat o jejich blaho, vytvářet si mnoho přátel a více se usmívat. Pak zjistíme, že když budeme potřebovat pomoc, najde se mnoho pomocníků, kteří se nám nabídnou. Pokud se o druhé nezajímáme, opomíjíme je a nestaráme se o jejich spokojenost, v dlouhodobém časovém horizontu na tom proděláme.
Jedna věc je zde zcela jasná – jakožto lidské bytosti potřebujeme přátele, a ty si hádkami, hněvem či žárlivostí nezískáme. Jedinou vlastností, jež přitahuje opravdové přátelství, je láska. Někdy můžeme nabýt dojmu, že kdybychom měli více peněz nebo moci, pak by se přátele dostavili automaticky. Takováto domněnka však při pozorném zkoumání neobstojí. Ti, kteří vás s velkým úsměvem na tváři obklopí, když máte moc a peníze, nejsou vašimi pravými přáteli, ale přáteli moci a peněz. Je to zcela zjevné. Dokud budete mít moc a bohatství, pak tito přátelé budou vždy na blízku. Dokonce i tehdy, když je od sebe odeženete, vrátí se zpět. Jakmile však o peníze i moc přijdete, slehne se po těchto takzvaných „přátelích“ zem. Bude dokonce obtížné zjistit, kde jsou. Když jim budete volat, nejspíš se nedovoláte, nebo vás v lepším případě rychle odbudou.
Krátce řečeno tito přátelé myslí pouze na peníze a moc. A kdypak nejvíce potřebujeme přátele? Když se nám daří, přátelé nejsou tolik nezbytní, neboť věci dokážeme zvládat sami. Přátele potřebujeme zejména tehdy, když nám štěstí nepřeje. Tehdy se ukáže, že takovíto přátelé nám nejsou k ničemu.
Opravdový přítel přijde, je-li postoj naší mysli upřímný a ryze altruistický. Obvykle lidé říkají, jak rádi mají úsměv. Musí však jít o opravdový úsměv. Některé úsměvy působí jaksi strojeně, a tak namísto uspokojení vyvolávají pouze podezření. Strojené úsměvy nejsou k ničemu. Nicméně osobně považuji opravdový úsměv za jedinečný rys lidských bytostí.
Pokud tedy máte tento altruistický postoj či skutečný respekt vůči druhým, pak na tomto základě můžete získat pocit, že druzí jsou vašimi bratry a sestrami. Ve skutečnosti mezi námi nejsou žádné hranice. Když dělám veřejnou přednášku v různých zemích po celém světě, některé tváře znám, ale většina z nich je pro mě nová. Přesto pro mou mysl platí, že v zásadě jsme všichni lidské bytosti, a proto ze své vlastní, lidské zkušenosti mohu říci, že všichni si přejí štěstí a nepřejí si utrpení. Člověk je označován za člověka proto, že má lidské tělo a lidskou mysl. Toto tělo je lidské tělo, tento hlas je lidský hlas, a existuje rovněž určitá energie, kterou lze označit jako mysl či lidský mozek. Nehledě na to, i kdybychom se snažili zjistit, kdo člověk skutečně je, nic nenajdeme.
Jako lidé jsme všichni stejní. Není tedy třeba mezi námi stavět nějaké umělé hranice. Přinejmenším z vlastní zkušenosti mohu říci, že pokud takovýto postoj zastáváte, pak zde žádná hranice není. Cokoli cítím, mohu vyjádřit. Mohu vám říkat „starý příteli“. Není co skrývat a není třeba mluvit neupřímně. To mi dává jakýsi prostor v mysli, který mi umožňuje, abych vůči ostatním nebyl stále podezřívavý, a to mi také opravdu dodává pocit vnitřního uspokojení a vnitřního míru.
Říkám tomuto pocitu „opravdové uskutečnění jednoty veškerého lidství“. My všichni jsme členy jedné lidské rodiny. Myslím, že toto pochopení je velice důležité, obzvláště pak dnes, kdy se svět stále zmenšuje. V dávných dobách byli lidé schopni žít i v těch nejmenších vesničkách více méně nezávisle. Neexistovala tak silná potřeba spolupráce s druhými. Dnes se ekonomická struktura naprosto změnila, takže se moderní hospodářství, postavené na průmyslu, liší zcela zásadně. Jsme silně závislí jeden na druhém, navíc se v důsledku masové komunikace dřívější hranice do značné míry rozpadly. V dnešní době je v důsledku vzájemné závislosti každá krize na této planetě nezbytně spojena se všemi ostatními, podobně jako články řetězu. Proto má smysl považovat každou krizi za globální. Zde jsou ohraničení typu „tento národ“ či „tamten národ“, „tento kontinent“ či „tamten kontinent“, jednoduše překážkami. Proto je dnes pro budoucnost lidstva mnohem důležitější než kdykoli předtím, abychom rozvinuli opravdový smysl pro bratrství a sesterství. Obecně tomu říkám smysl pro „univerzální odpovědnost“.
Toto je první bod, kterého bych se chtěl dotknout. Kamkoli jedu, obvykle o něm hovořím. Pokud v tom, co jsem řekl, najdete něco zajímavého či užitečného, pak s tím prosím zkoušejte pracovat ve svém každodenním životě. Pokud se skutečně ukáže, že to užitečné je, pak je to skvělé, a pokud nikoli, pak na to zapomeňte.
Nyní se dostáváme k druhému tématu, na nějž bych chtěl poukázat. Jako buddhistický mnich vždy hledám způsob, jak podpořit snahy o vzájemné porozumění mezi jednotlivými náboženskými tradicemi. Náboženství je konec konců považováno za jediný lék pro odstranění duševního napětí. Přitom jsou bohužel někdy tato náboženství sama jen dalším činitelem vytvářejícím nejednotnost, hádky a spory mezi lidmi. To je velmi smutné. Proto je otevřený dialog a soulad mezi různými náboženstvími podle mého názoru něčím velmi zásadním, a vždy se tedy snažím o hledání cest, jimiž by dospěly k většímu vzájemnému porozumění.
Mezi jednotlivými vírami samozřejmě existují určité rozdíly, přičemž některé z nich jsou zásadní. Například stoupenci buddhismu i džinismu neuznávají teorii boha coby stvořitele, zatímco řada jiných náboženských tradic jako křesťanství, judaismus nebo islám nachází svou hlavní víru v bohu stvořiteli. Mám sklon dívat se na tyto rozdíly z jiného úhlu pohledu. Jak je možné, že dvě tak různá učení existují současně? Domnívám se, že s ohledem na existenci nesčetného množství různých mentalit, jež se mezi lidmi vyskytují, bude jedno konkrétní učení nevyhnutelně účinné a příhodné pro určitý typ lidí, zatímco pro jiné je vhodnější a účinnější jiné náboženství. Podívejte se například na různé druhy našich jídel. Ve srovnání s lidskou myslí je lidské tělo mnohem méně důmyslné, přesto však existuje pestrá paleta chutí, přičemž různí lidé mají rádi různou stravu. Mysl je mnohem důmyslnější, a tudíž zde existují různé druhy mentalit. Jedno náboženství by prostě nemohlo uspokojit všechny lidské bytosti, a proto, jak věřím, existují různá učení a filozofie, jež přinášejí užitek širšímu okruhu lidí různého zaměření.
Nejdůležitější vhled však přichází, když se podíváme na výsledky. Můžeme nalézt dobré lidi, jejichž dobrosrdečnost je výsledkem praxe kteréhokoli z těchto náboženství. Z toho vyplývá, že nehledě na rozdíly ve filozofii či učení jsou všechny stejně účinné při výchově dobrých lidských jedinců. Z toho důvodu nemá žádný smysl znevažovat to či ono náboženství. To si zaslouží důkladné a pozorné prozkoumání, neboť porozumění, jež takové zkoumání přinese, může pomoci k rozvoji skutečné vzájemné úcty všech náboženství.
Je zde tedy šance pro vzájemné sblížení, spolupráci a společnou snahu vedoucí ke světovému míru, budeme-li pěstovat mír v rodině a mír v naší vlastní mysli. Právě v tom spočívá pravý význam náboženství, a nikoli ve stavění kostelů, chrámů či katedrál. Hlavní cíl jednotlivých náboženství spočívá v pěstování dobrých pocitů, rozvíjení dobrých lidských vlastností a odstraňování těch špatných. Proto nás každé velké náboženství učí lásce, soucítění, odpuštění a smyslu pro bratrství a sesterství. Ačkoli podávají různá vysvětlení a různé odstíny významu lásky a soucítění, obecně vzato učí každá víra stejným důležitým věcem. Zatím jsme spolu s několika dalšími přáteli jiných vyznání přišli na to, že skrze dialog a neustálou výměnu našich názorů a zkušeností můžeme rozvinout vzájemnou úctu a můžeme se od sebe navzájem mnohému naučit. Tento proces učení je velice prospěšný pro obohacení naší vlastní praxe. Někteří z mých křesťanských přátel již praktikují jisté buddhistické metody, a stejně i my buddhisté se můžeme učit od našich křesťanských bratrů a sester. Tento přístup je tedy jak důležitý, tak i velice prospěšný.
Jsem docela spokojen s pokrokem v této oblasti, a někdy mám dokonce i jistý malý pocit úspěchu ve věci, o niž jsem se tolik zasazoval. Obecně se dialog mezi jednotlivými náboženskými tradicemi během posledních let rozvinul a zlepšil.
Za třetí bych jako Tibeťan a jako dalajlama rád vyjádřil hluboký dík všem, kteří se tolik zajímají o tibetskou kulturu včetně tibetského buddhismu a projevují své sympatie ve věci sporu o Tibet. Velice si toho vážím. Je nás pouze šest milionů, ale naše kulturní dědictví je jedinečné. Záznamy o naší historii jsou staré přes dva tisíce let a jsou i tací, kteří vycházejíce z archeologických pramenů věří, že kořeny tibetské kultury mohou sahat i šest až osm tisíc let nazpět. V každém případě patří Tibet k prastarým kulturám tohoto světa. V současnosti silně hrozí, že tato civilizace bude zcela vyhlazena. Proto jde o velice těžké období. A skutečnost, že se k nám v takové době lidé chovají, jako by byli našimi bratry a sestrami, a že nám v takové míře dávají najevo svůj zájem, nám velice dodává odvahu. Proto vám chci poděkovat, a skrze vás i vašim přátelům, za horlivý zájem a podporu v otázce sporu o Tibet.
Jsem vám velice vděčný.
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.