[…] Pavilony v čínském stylu, budované v zahradách venkovské aristokracie nebo na místech zvláště půvabné přírodní scenérie, patří ke korejské kulturní krajině stejně neodmyslitelně, jako k ní patří hansi – básně psané korejskými literáty v klasické čínštině. Až do začátku 20. století bývalo dobrým zvykem, že téměř každý vzdělaný Korejec psával čínské básně. [?] Skládání veršů bylo pro korejské literáty výsostnou zábavou. I když, přirozeně, ne vždy se psalo veřejně a mnoho básní vznikalo tak říkajíc “o samotě”, poetické sešlosti plnily v kulturním a společenském životě vzdělanců své nezastupitelné místo. V Kjongdžu, bývalém hlavním městě korejského království Silla (57 př. n. l. – 935 n. l.), dodnes ukazují návštěvníkům ohromný strom, pod jehož tisíciletou korunou meandruje asi deset metrů dlouhý umělý potůček – na jeho břehu sedávali šlechtici s panovníkem a po vzoru čínských básníků skládali verše v pořadí, které určila číška vína spuštěná po proudu. [?] Veršování v čínštině bylo mj. i prostředkem postupu v úřednické kariéře. Spolu se studiem čínských konfuciánských textů a historie bylo ve staré Koreji nedílnou součástí vzdělání též studium klasické čínské poezie a esejů. […]
Básnickou tvorbu v Číně hluboce poznamenalo přesvědčení čínských filosofů o vnitřním sepětí dění v přírodě s city a myšlenkami člověka, tedy s tím, co člověk nalézá ve svém “srdci”. Připomeňme, že “srdce” (čín. sin, kor. sim) je v Číně tradičně považováno za sídlo mysli, v níž jsou nerozlučně spojeny emoce s rozumem. Svět přírody i svět člověka jsou tedy v čínském myšlení vnímány jako nedělitelný celek prostoupený univerzálním řádem bytí (čín. tao, kor. to), který se projevuje v každé jednotlivosti, a naopak, jednotlivost se stává znamením celku.
Přesvědčení o jednotě světa vede čínského básníka k tomu, že nalézá univerzální řád i v literárním díle, které je úzce spjato s osobností tvůrce i s objektivní skutečností.
“Vývoj čínského filosofického a estetického myšlení vedl k tomu, že za objektivně pravdivé není považováno iluzivní zachycení povrchu pozorované skutečnosti, vystižení ‘podobnosti vnější formy’ (…), ale vyjádření principů, které skutečnost utvářejí zevnitř, tzv. ‘duchovní podobnost’ (…).” (Olga Lomová, Poselství krajiny. Obraz přírody v díle tchangského básníka Wang Weje, DharmaGaia, Praha 1999, s. 26).
Vesmír čínští filosofové viděli jako dynamickou rovnováhu protikladných sil jin a jang a vzájemně rezonujících jevů – v takto pojímaném vesmíru tudíž neexistuje nic stálého. Porozumění nestálosti všech jevů tak přirozeně vede k vědomí neuchopitelnosti skutečnosti v její bohatosti a rozmanitosti. Přesvědčení taoistů o nemožnosti plně sdělit slovy prožitou zkušenost a posléze i buddhistický pohled na nevyslovitelnost zkušenosti “probuzení” k poznání věcí “tak, jak jsou” vedla ke hledání způsobu, jak vyjádřit “smysl mimo slova”, k němuž měla čtenáře vést především intuice. V čínském básnictví se tak rozvinulo umění náznaku a nedopovězenosti: báseň je pojímána jako evokace skutečnosti, která je slovy neuchopitelná.
Jedna z nejčastěji užívaných definic poezie ve staré Číně praví, že “báseň š’ je výrazem toho, kam směřuje záměr člověka. To, co chováme v srdci, je záměrem, vysloveno stává se š’.” (Poselství krajiny, s. 29) Stručně lze tedy říci, že klasická čínská báseň (čín. š’, kor. si) je především výrazem individuálního hnutí mysli, jež v sobě zahrnuje emocionální i racionální reakci na realitu světa. Za dynastie Tchang (618-906) se dotvořil ideál literárního díla, které v sobě spojuje “objektivně pravdivý” záznam scenérie (čín. ťing, kor. kjong) se subjektivní reakcí na tuto scenérii, s hnutím mysli (čín. čching, kor. čong) v nejširším smyslu slova. Čínská estetika zdůrazňuje, že básník tvoří vystaven vnějším “podnětům” (kan), které se stávají katalyzátorem jeho subjektivní “reakce” (jing). Kim Čong-gil připomíná, že “vyslovení hnutí mysli” (čín. jen č’, kor. ondži) mívalo zhusta velmi osobní charakter a že bylo považováno za přímé vyjádření autorových pocitů a životních postojů.
Lze říci, že korejští literáti si nenechali ujít žádnou příležitost k psaní hansi: kromě básní lyrických, popisných, reflexivních či satirických se dochovaly básně pamětní, blahopřejné, smuteční. Konfuciánci ve staré Číně a Koreji si nadevše cenili přátelství. Mnoho básní hansi bylo napsáno právě při setkání s přáteli (a vínem).
Nápadným rysem básní hansi je jejich tematická mnohostrannost. Souvisí se skutečností, že autory této poezie byli s výjimkou gejš (kor. kiseng), buddhistických mnichů či vzdělaných žen z vyšších kruhů úředníci sloužící na různých stupních konfuciánské státní správy. Povinnost těmto mužům ukládala složit improvizovanou báseň, kdykoliv si to žádala společenská příležitost, přičemž administrativní “obstarávání” společnosti otevíralo jejich mysl též vnímání palčivých problémů doby, v níž žili; a když se pak ocitli v soukromí (ať už o své vůli nebo z důvodu politického exilu), uchylovali se často do ústraní přírody, k “horám a řekám” (čín. šan-šuej, kor. sansu), kde skrze záznamy křehkých přírodních scenérií vyjadřovali své prchavé pocity, inspirováni učením buddhistických či taoistických mistrů.
Pro pravověrné neokonfuciánce období Čoson, kteří učení Buddhy a Lao-c’a nazývali herezí, konfucianismus jistě nebyl “než prázdné jméno”, svým životním stylem v ústraní a úsilím o kultivaci “cesty” se však často blížili ideálům “heretiků”, možná více, než si uvědomovali. Odtud také pramení ona podobnost ladění jejich přírodní lyriky se zenovou poezií. (Antologii básní korejských zenových mistrů v překladu I. G. pod titulem Prázdné hory jsou plné větru a deště vydalo nakladatelství DharmaGaia v roce 2002.)
A tak jako na tušových malbách krajin, v korejských básních hansi z mlh hlubokých údolí ční vysoké hory se zurčícími potoky, na nebi září Měsíc a k němu vzhlíží poustevník-literát, který se (alespoň na čas, třeba než se poměry u královského dvora zase uklidní) vzdal světského shonu. Na jaře je jeho mysl uchvácena rozkvétajícími květy, v létě zaujata bubnováním dešťových kapek na listy stromů, na podzim s jistou melancholií sleduje opadávající listy, v zimě se nechává okouzlit bělostí sněhu. Zaujat celoročním divadlem proměn krajiny, poustevník pozorně a s vděčností sleduje rovněž mikrokosmos kolem sebe – květiny, dřeviny, ptactvo, hmyz – a pokouší se porozumět tajemství existence, ať už je věřícím buddhistou, řádným konfuciáncem či vyznavačem taoismu nebo – a to často – tím vším dohromady.
Obrazu přírody v básních hansi lépe porozumíme, uvědomíme-li si, že příroda v pojetí západní poetiky vychází obvykle z dualistického, transcendentního způsobu myšlení, zatímco příroda v pojetí poetiky dálnovýchodní vyrůstá z imanentního, organického, celostního pohledu na svět.
Zamýšlíme-li se nad “duchovní dimenzí” hansi, stává se zřejmým, že
“Skládání básní v čínštině je moudrým způsobem, jak zvládnout víření problémů a konfliktů v naší mysli a osvobodit se od idejí a myšlenek (kor. munjom musang), od svého ‘já’ i od tíže vlastní mysli (kor. mua musim), a dosáhnout tak stavu nazývaného ‘prázdná (tj. otevřená) mysl’ (kor. hosim) (…) Tvorba básní hansi je svého druhu cestou očisty vlastní mysli, cestou neustálé vnitřní kultivace a disciplíny.” (Son Čong-sop, Jet sidžongul todumo. Hanguk jokte mjonghansi pchjongsol. Rozpomínání se na dávné poetické cítění. Komentář k proslulým korejským básním hansi. Čongsin segjesa, Soul 1998, s. 11)
Son Čong-sop připomíná, že básně hansi netvořili lidé, kteří by sami sebe nazývali básníky, nýbrž politikové, úředníci (ať už ve službě nebo dočasně služby zbavení) a posléze také lidé ze středních a nižších vrstev či kiseng (gejši), stručně řečeno všichni ti, kteří se naučili čínskému písmu. Pro politiky a úředníky státní správy, jejichž mysl byla náchylná ke kontaminaci tím, co se v buddhismu nazývá “tři jedy” (kor. samdok), tj. chtění, hněv (od jemné averze až po vyloženou nenávist) a nevědomost (kor. tchamdžinčchi), byla tvorba básní hansi jednou z metod, jak si zachovat čisté svědomí a odstup od pokušení světské moci, jak se vyvarovat pokrytectví a přetvářky, jak v sobě oživit duši dítěte.
Kim Čong-gil zdůrazňuje jeden aspekt korejských hansi, který podle jeho názoru charakterizuje právě básně psané v Koreji: podle jeho názoru korejští básníci nápadně často vyzdvihují ideál odchodu ze světa lidské společnosti do ústraní přírody:
“Tato tendence není v žádném případě vlastní pouze básníkům korejským […], v klasické korejské poezii je nicméně tradice odchodu do ústraní zvláště nápadná a odráží specifické společenské podmínky, v nichž se korejští literáti nacházeli. Svět, ve kterém žili, byl podle všeho vskutku nepokojný, následkem čehož neustále toužili po úniku, osvobození, transcendenci. Z téže touhy pochází i jejich láska k přírodě a zahálčivému životu, podvolení se “čisté chudobě” žití v anonymitě a pohrdání marnivostí a světskou mocí. Co nejvíc se přizpůsobit přírodě, a tak žít v odloučení od vší vulgárnosti a sporů světa, to bylo jejich ideálem. Lze podotknout, že jejich gesto odchodu do ústraní bývalo výrazem pouhého escapismu nebo dokonce defeatismu, a bylo by obtížné tvrdit, že literáti byli takovýmito postoji zcela nedotčeni. Touha po úniku však pramenila z příčin, které z jejich rozhodnutí odejít činily něco jiného než ústup poražených. Korejští konfuciánci, zvláště neokonfuciánci v období vlády dynastie I, měli totiž sklon k takové rigiditě v dodržování svých principů, že byli ustavičně rozděleni na frakce houževnatě trvající na svém pojetí společnosti, politiky, ba i filosofie. Korejská společnost byla tak, zejména za vlády dynastie I, společností rozdělenou na mnoho frakcí, a není tedy divu, že ti rozumnější z učenců a básníků se vytrvale snažili zůstat stranou sporů. Rozhodnutí odvrátit se od zmatků světa bylo projevem moudrosti.” (Slow Chrysanthemums, p. 20-21)
Kim Čong-gil nicméně připomíná, že v některých “únikových básních” je patrná určitá sebeironie autorů: literáti totiž v horách často jen přečkávali vlnu nepřízně u dvora, aby se při nejbližší vhodné příležitosti navrátili do rozvaděné společnosti a snažili se tam (patřičně odpočatí) přesvědčit druhé o své jedině správné pravdě. Tak např. hansi zvaná Odjíždím do hlavního města od Song Si-jola (1607-1689), významného učence 17. století a vůdce jedné z frakcí, vyznívá jako záznam špatného svědomí z podlehnutí lákadlům světské moci:
Zelené hory burácejí, jako by se hněvaly,
modravé hory utichají, jako by se mračily.
Zadumaný se dívám na hory, na vody a napadá mne,
že se jim má cesta do větru a prachu světa nelíbí.
Možná bychom mohli výrazný sklon korejských básníků k úniku ze “světa červeného prachu” do nezkažené přírody hor a sebeironii, pokud se jim tento únik nezdařil, považovat za projev nápadného rysu korejské kultury, kterou je odedávna fascinace jevy čistými, průzračnými, neposkvrněnými spojená s touhou po transcendentnu a po naplnění ideálu spravedlivé společnosti. Ačkoliv byla korejská kultura vystavena silnému působení kultury čínské, jež má víceméně “světský” charakter, latentně v ní přežívala tendence k odklonu od světského k sakrálnímu, od hmotného k duchovnímu, od reálného k ideálnímu.
Tato knížka v žádném případě neaspiruje na to, stát se reprezentativní čítankou korejských básní hansi. Jenom se snaží upozornit na poetickou tradici, která ve svých vrcholných projevech nasvěcuje skutečnost s takovou samozřejmou prostotou, lehkostí a grácií, že se až tají dech. Zdá se, že “cestou očisty vlastní mysli” je nejenom tvorba básní hansi, nýbrž i jejich četba…
Koun Čcho Čchi-won
857-?
Čcho Čchi-won, zvaný též Koun – Osamělý mrak, je považován za zakladatele tradice korejské literatury psané čínsky. Experimentoval s různými žánry, je údajně autorem více než 10 000 básní, které se objevovaly v řadě antologií. Mnoho jeho básní vyjadřuje nespokojenost se společenskými poměry a pocity melancholie, zklamání, smutku. Čcho Čchi-won jako první v Koreji skládal přírodní lyriku a jeho tvorba do značné míry určila směr dalšího vývoje básní hansi v Koreji. Psal rovněž prózu, včetně životopisů ministrů a buddhistických mnichů.
V jedenácti letech se vydal na studia do tchangské Číny. V předmluvě ke své sbírce “Brázdy štětcem v zahradě skořicovníků” (Kjewon pchilgjong, psána v Číně v letech 874-885, v Koreji vytištěna až v roce 1834) vysvětluje: “Když jsem v jedenácti letech nastupoval na loď, která mne měla odvézt na studia do Číny, otec mne nabádal: ‘Jestli do deseti let nesložíš státní úřednické zkoušky, přestaň se nazývat mým synem. I já tě přestanu považovat za svého syna. Tak jdi a pilně studuj ze všech sil!'” Čcho Čchi-wonovi nakonec stačilo k úspěchu u zkoušek pinkongkwa (viz předmluva) pouhých šest let a již v osmnácti letech dostal první úřední funkci u tchangského dvora, kde vzbudil zájem svým literárním nadáním. V Číně zastával postupně několik úřadů a stal se proslulým básníkem (jeho verše byly dokonce zařazeny do jedné z tchangských antologií). Přes všechny výsady, jimž se díky svému talentu těšil, pociťoval v Číně jakožto cizinec diskriminaci, a proto se roku 885 vrátil zpět do Koreje.
V Sille byl jmenován náměstkem ministra války. Znepokojen politikou u dvora, předložil královně Činsong návrh reforem státní správy, které by umožnily postup v civilních úřadech na základě schopností každého jednotlivce. Když byly jeho rady odmítnuty, Čcho Čchi-won opustil světskou kariéru a odešel roku 896 do ústraní. Ač vzděláním konfuciánec, projevoval hluboký zájem o buddhismus, a tak si za své útočiště vybral proslulý klášter Heinsa v horách Kajasan. Avšak v období úpadku království Silla nebyl zmatků ušetřen ani tento klášter a místo ticha meditace či diskusí o Buddhově nauce v něm zněly politické spory dvou vysoce postavených mnichů školy Avatansaka (čín. Chua-jen, kor. Hwaom). Traduje se, že někdy kolem roku 910 Čcho Čchi-won jednoho časného rána vyšel z kláštera a bosý odešel hlouběji do lesa, odkud se již nikdy nevrátil. Zklamaný službou v konfuciánské státní správě Číny i Koreje, rozčarovaný absurditou hádky buddhistických mnichů, Čcho Čchi-won se prý nakonec stal jedním z taoistických nesmrtelných.
Koun Čcho Čchi-won: V dešti podzimní noci
V podzimním větru hořkne má píseň:
za celý život tak málo přátel!
Prší za oknem hlubokou nocí,
pod lampou sedím, srdce v dálavách.
Koun Čcho Čchi-won: Opatovi kláštera Kumčchonsa
Na břehu Potoka bílého mraku jste postavil klášter
a třicet let už tady děláte opata.
S úsměvem ukazujete na jednu jedinou cestu, jež vede z brány:
dobře víte, že jakmile opustí hory, na tisíckrát se rozvětví.
Koun Čcho Čchi-won: Roklemi burácí hrom…
Roklemi burácí hrom,
štíty se po dešti znovu vybarvují.
Mnich v horách zapomněl čas,
od listů ale teď ví, že přišlo jaro.
Koun Čcho Čchi-won: Bambusy omyté deštěm se krásně zelenají…
Bambusy omyté deštěm se krásně zelenají,
přisedám blíž, na nebi se trhají bílé mraky.
V tom naprostém tichu zcela zapomínám na sebe
a tu se vítr s vůní borovic dotkne polštáře.
Koun Čcho Čchi-won: Když přichází jaro, květy naplňují zemi…
Když přichází jaro, květy naplňují zemi,
když odchází podzim, listy poletují nebem.
Nejzazší pravda opouští psaná slova
a zjevuje se ti přímo před očima.
Koun Čcho Čchi-won: Chtěl bych vyslovit pohnutí, jež se mne zmocňuje u pramene v lese…
Chtěl bych vyslovit pohnutí, jež se mne zmocňuje u pramene v lese,
ale kdo by porozuměl tomu tajemství?
Jen tak se dívám do světla měsíce,
mlčky tu sedím a zapomínám se vrátit.
Koun Čcho Čchi-won: Proč se namáhat s vysvětlováním tajemství věcí…
Proč se namáhat s vysvětlováním tajemství věcí?
Když je řeka čistá, odráží se v ní Měsíc úplně celý.
A když se v hlubokých roklích zrodí vítr,
strhává z podzimních hor červené listí a ony zůstávají prázdné.
Pegun I Kju-bo
1168-1241
I Kju-bo, zvaný též Pegun – Bílý mrak, literát a politik Korjo, proslul jako rozený básník. Narodil se v rodině drobného úředníka a vyrůstal v době vojenské vlády rodu Čcho. Traduje se, že předstíral alkoholismus, aby se vyhnul pokušením politické moci, těžko říci, zda se jednalo o pouhé předstírání. Jisté je, že sám sebe nazýval Mistrem tří opojení – poezie, hudby a vína (kor. Sigumdzu samhokho sonseng) a že, ač obdařen talentem, u státních úřednických zkoušek třikrát propadl a uspěl až roku 1189. Trvalo řadu let, než se zapojil do služby ve státní správě, až teprve setkání s generálem Čcho Čung-honem, který v něm rozpoznal nadaného státníka, ho přivedlo do světa politiky. Ve vládě zastával různé funkce, dokonce byl jmenován prvním ministrem (kor. sangguk).
I Kju-bo byl vzdělaný v klasických konfuciánských spisech, studoval taoismus a jeho básně svědčí o hlubokém porozumění Buddhovu učení (ze súter prý rád četl zejména Surangama-sútru). Bývá považován za “básníka transcendence”: ne snad proto, že on sám by se býval dokázal povznést nad světské radovánky, ale proto, že dokázal rozpoznat přítomnost “transcendence” v druhých a pokorně přiznat vlastní nedostatky. Dobře znal čínskou klasickou poezii a vyslovil se, že temperamentem cítí spřízněnost s Li Poem, zatímco zájmem o problémy společnosti a intelektuálním založením je mu blízký Po Ťü-i. Zanechal po sobě několik tisíc hansi. Jeho lyrika je mnohostranná – nutkání psát básně měl po celý život. Verši se zmocňoval všeho, od nově narozeného kotěte přes lásku k vlastní rodině až po závažné problémy země a otázky života a smrti. Psal rovněž básnické kritiky (sihwa) a zápisky ze služebních cest po provinciích, které se vyznačují jemným humorem a pronikavým pozorováním skutečnosti. Jeho dílo bylo vydáno ještě za I Kju-boova života péčí syna pod názvem “Spisy prvního ministra Koreje, pana I” Tonggukisanggukčip).
Výrazným rysem mnoha I Kju-boových hansi je osten sociální kritiky. Obraz chamtivých vládních úředníků, kteří bezostyšně vykořisťují zbídačelé rolníky, staví do protikladu s tím, co v duchu čínské klasiky považuje za “zlatý věk” ideálních vladařů z úsvitu dějin. Inspirován mýty o zakladatelích starokorejských království dokonce napsal epickou báseň Král východní záře (Tongmjongwangpchjon, 1195). Příčinu mravního úpadku společnosti spatřuje v odklonu od konfuciánských ideálů spravedlivé vlády.
Základním termínem I Kju-boovy poetiky je energie (kor. ki), která je úzce spjata s myšlenkou, záměrem, významem (kor. ui). Svůj názor na tvůrčí proces shrnul sinokorejským výrazem si bon ho sim: “Poezie se rodí z žasnoucího srdce.” Aniž by pohrdal básnickou technikou a vybroušeným stylem, zdůrazňoval spontánnost tvorby. O síle inspirace se vyjádřil mj. takto:
“Jednou jsem jel služebně do přístavu Čusapcho. Jasný Měsíc se vyhoupl nad vrchol hory a nádherně ozařoval písčinu u řeky. Nitro se mi nebývale uvolnilo. (…) Jeli jsme jen zvolna. Prohlížím si širé modré moře a tu se mne vozka ptá, cože je to za podivné mumlání. A verše byly na světě. Vůbec jsem neměl v úmyslu skládat báseň, ale ona se najednou složila sama bez mého vědomí.” (Hangugui hansi 2. I Kju-bo sison. Pchjongminsa 1997, s. 222)
Pegun I Kju-bo: Verše o zapomnění
Lidi na mě zapomněli,
jsem sám v širém světě.
A kdyby jen cizí…
Mí vlastní bratři na mě zapomněli!
Dneska na mě zapomněla má žena,
zítra na sebe zapomenu já sám.
A potom už na nebi a na zemi
nebudu mít nikoho blízkého ani vzdáleného.
Pegun I Kju-bo: Veršuji popěvek mnicha zvaného Světlo
Ach, jak rychle pádí čas životem!
Z pití vína jsem onemocněl, ze psaní básní zestárnul.
Kdo mi nastaví jasné zrcadlo?
Oči mám, a sám sebe nevidím.
Pegun I Kju-bo: Večer v horách – Píseň o měsíci ve studni
Mnich zatoužil po měsíci:
nabral vody plnou láhev.
Až se vrátí do kláštera, jistě pozná,
že když láhev nakloní, měsíc mu zmizí.
Tchogje I Hwang: Návrší měsíčního odrazu
Starý strom, podivná skála, břeh zelenavého moře.
Stopy Osamělého mraku se proměnily v dým.
Jen Měsíc tu teď přebývá na vysokém návrší.
A jeho duše, již tu zanechal. Jde mi naproti.
Songgang Čong Čchol: Jedné podzimní noci
Déšť v horách rozeznívá bambusy.
Ležím a slyším broučky v trávě: podzim je tu.
Což mohu zastavit plynutí času?
Bílým vlasům přece nezakážu růst!
Sung I-gjo: Jedné podzimní noci
Jinovatka. Studený křik divokých husí
teskně míjí zeď pevnosti v horách a mizí.
Probouzím se z osamělého snu o Tobě,
podzimní měsíc mi svítí jasný do okna.
Kim Si-sup: Bez názvu
Po celý den se svěřuji nohám v slaměných sandálech,
přejdu jednu modravou horu a objeví se další.
Mysl mi netíží žádné myšlenky, tělu je lehce.
Cesta nemá jméno, kdyby měla, nebyla by cestou.
Hvězdná rosa ještě nevyschla, ptáci v horách zpívají,
jarní vítr dosud vane, květiny na louce září.
Poutnická hůl se vrací do ticha tisíce vrcholků,
mlhu ve skalách porostlých mechem prozařují večerní červánky.
Song Ik-pchil: Za soumraku se plavím po řece
Toulá se mezi květy, moje loďka. Vrací se pozdě.
Čeká na Měsíc a zvolna pluje dolů po mělčině.
Jsem opilý, a přesto stále házím vlasec do proudu:
loďka se hýbe, můj sen nikoliv.
Kim Čong-hui: Bez názvu
Jasné svítání. Jdu se umýt ke staré studni.
Její hladina je rudá. Jakoby hořela.
To už kvete broskvoň? Nevím o tom…
Anebo tu pramení rumělka?
So Kjong-dok: Bez názvu
Stáhl jsem bambusový závěs očím, zavřel jsem dveře uším,
a přesto jsem stále slyšel vítr v borovicích a šumění potoka.
Zapomínám na sebe, a tu vidím věci tak, jak jsou,
a duše se sama od sebe stává čistou a vroucí, ať se ocitne kdekoliv.
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.