Dotek prolétajícího motýla

Několik pasáží z úvodní studie překladatele Pavla Hoška

Kulturní bohatství Madagaskaru zůstává západnímu světu skryté a málo známé. Dokonce i dnes, v době, kdy zájem o nejrozmanitější „východní“ nauky, učení a ideologie prudce stoupá, svět Malgašů je nám stále cizí a záhadný. Mnoha jeho projevům vůbec nerozumíme nebo je chápeme jen stěží a o mnohých ani netušíme. Informací je poskromnu a kolují takřka výhradně jen v malém kruhu odborníků.

České země jsou v tomto směru opravdovým extrémem. Za posledních 200 let u nás vyšlo toliko pět cestopisů týkajících se Madagaskaru (tři původní, dva v překladu). Nutno říci, že nejlepší a nejhodnotnější byl ten první, z roku 1836, z pera slavného českého botanika Václava Bojera. O etnologii, antropologii, historii či kultuře Madagaskaru se česky nedočtete nic. Nejinak je tomu i s malgašskou literaturou. Z její přebohaté studnice nebyl u nás publikován ani zlomek. Čestnou výjimkou je několik titěrných ukázek ve dvou nebo třech antologiích africké poezie. A i tam to byli vždy jen moderní malgaští básníci píšící francouzsky.

Na Madagaskaru ale existuje a po staletí se rozvíjela přebohatá a přerozmanitá kultura, která má svou největší oporu právě v literatuře – ať už v její mluvené či psané podobě. Malgaši jsou lidé povídaví a rádi si vyprávějí. Vytvořili nespočet legend, přísloví, písní, mýtů, básnických skladeb, proslovů, vtipů, eposů i pohádek. Mnohé z nich byly zaznamenány, některé dokonce přeloženy do jiných jazyků; mnohé jistě zůstaly navždy zapomenuty; a mnohé dosud kolují jen v ústním podání mezi lidmi. V zemích českých jsme z toho bohatství nepoznali dosud nic.

Knížka, kterou držíte v rukou, je prvním překladem z malgaštiny do češtiny. A je také prvním poodhalením dosud neznámého a neprobádaného světa. Světa pro nás možná obtížně pochopitelného, ale o to krásnějšího a tajemnějšího…

Merinové a literatura

Pokud jde o literaturu, vynikají Merinové nad všemi národy Madagaskaru. Těžiště jejich slovesné tvorby je v ústním podání. Vyplývá to poněkud i z charakteru malgaštiny, která s mluveným projevem stojí a padá. Je květnatým a bohatým jazykem, který dává řečníkovi netušené možnosti. Lze si s ní pohrávat, využívat jemných nuancí, splétat a rozplétat předlouhá slova a využívat skrytých dvojsmyslů. I všední hovor může v malgaštině znít jako báseň a mnohdy tak také opravdu zní. Lidé z Madagaskaru jsou hovorní; rádi řeční a rozprávějí. Proto je malgaština také tak bohatá a ohebná. Povídaví lidé takový jazyk potřebují…

Přestože značná část merinské ústní tradice je uschována v rozmanitých prozaických žánrech, významnější úlohu hraje poezie podobně jako ve většině tradičních společností. Její největší a nejhodnotnější díl představují hainteny. Pro specifičnost, složitost a hlubokou kulturní zakotvenost však byly po dlouhou dobu okolním světem opomíjeny a přehlíženy. Teprve v nejnovějších dobách začínáme pronikat do tajů jejich formy, metriky a významové hloubky.

Historie objevování hainteny

Nejstarší známá sbírka hainteny vznikla za časů panování královny Ranavalony I. (1828-1861). Zůstala však po dlouhou dobu jen v rukopisné podobě, ukrytá v soukromé knihovně na Madagaskaru. K vydání ji připravila teprve roku 1968 Bakoly Domenichini-Ramiaramananová. Takřka všechny hainteny ve sbírce byly zapsány v letech 1835 a 1836, pouze tři, zdá se, byly přidány dodatečně roku 1838. Na rukopisu pracovalo nejméně pět lidí, ale dochovala se jména pouze dvou z nich – Raharolahy a Raharo. Velmi dobře ovládali psaní latinskou abecedou, která se na Madagaskaru začala používat jen o několik let dříve. Z toho lze vyvodit, že šlo téměř jistě o studenty Royal Missionary College založené během panování Radamy I. Sestavování sbírky řídila přímo královna Ranavalona. Za uchovávání tradic si ostatně získala velký respekt u celého národa.

Vlastní rukopis sestával z 328 stránek, z nichž se dochovalo 88. Obsahoval nejrozmanitější literární záznamy. Hainteny se nacházely na stranách 59-119, z nichž se asi 27 stránek ztratilo. Zbytek obsahuje asi 152 hainteny, některé ovšem na poškozených listech, a tudíž nekompletní.

Prvním Evropanem, jenž zaznamenal hainteny, byl Edward Baker, anglický misionář, který se zajímal o malgašskou poezii. Neznal sice ještě jméno tohoto žánru, ale již roku 1832 upozorňoval na jeho poetické prvky. Naopak mnozí z jeho následovníků, často dokonce zasvěcení znalci merinské literatury, považovali hainteny za prózu a jako takovou ji i překládali.

Prvním, kdo uvedl slovo hainteny ve známost mimo Madagaskar, byl reverend J. J. Freeman. V dodatku k prvnímu dílu Ellisových Dějin Madagaskaru z roku 1838 mimo jiné i píše, že výraz hainteny znamená schopnosti slov nebo také krása jazyka. Dnes se názory na výklad slova hainteny různí. Nejčastěji bývá překládáno jako věda o jazyce, moudrost slov, zkušená slova ap., neboť hay znamená možný, schopný, známý a teny je řeč, slovo, výraz. Básník Flavien Ranaivo odvozuje hainteny od výrazu haitra (často také haitratra), což znamená vrtoch nebo žert (-tra se ve složeninách ztrácí). Jacques Faublée a Gabriel Ferrand zase upozorňují na malajské kaya – bohatství, moudrost. V 17. století se tento výraz v malgaštině mění na hai. Přední znalkyně merinské ústní tradice B. Domenichini-Ramiaramananová připomíná i jiné významy slůvka hay, totiž žár, oheň, plamen, jež by snad mohly poukazovat na plamennost slov o lásce a tužbách, které se v hainteny tak často vyskytují. Zmiňuje rovněž další malgašské autory, kteří vidí podobnost se slovem ainteny (od aina – život, dech, síla) a o hainteny mluví jako o dechu života či životě slov.

První hainteny vyšly tiskem roku 1877 v knize norského misionáře Larse Dahleho Specimens of Malagasy Folk-lore (ovšem značně poznamenané cenzurou). Sbírka byla vydána v nepatrném nákladu a malgašské texty nebyly přeloženy. Naštěstí ale roku 1908 John Sims knihu revidoval, opravil a znovu vydal pod názvem Anganon’ny Ntaolo. V této podobě se dočkala mnoha dalších vydání a dodnes ji lze na Madagaskaru koupit.

Rok 1908 byl shodou okolností i rokem, kdy na Madagaskar dorazil čtyřiadvacetiletý Jean Paulhan a začal působit jako učitel francouzštiny v Antananarivu. Později se stal jednou z nejvýznamnějších postav literárního kriticismu 20. století. Vynikal nejen individualismem a myšlenkovou genialitou, ale také nezvyklou mírou lidskosti. Nikdy nezapadl do francouzské koloniální společnosti, která se utápěla v ignoranci, ba dokonce v odporu k tradiční malgašské kultuře. Dával přednost společnosti malgašské a na rozdíl od svých krajanů se naučil místnímu jazyku. To mu na jedné straně přineslo respekt u všech Malgašů, s nimiž se dostal do kontaktu, na druhou stranu jím však mnoho francouzských kolegů opovrhovalo a nenáviděli jej.

Paulhan byl fascinován ústní tradicí Imeriny, hlavně ohabolana a hainteny. Zaznamenal několik set hainteny, z nichž 164 publikoval ve dvojjazyčné sbírce Les hain-teny merinas. Všechny ostatní bohužel zůstaly dodnes pouze v rukopisné podobě. Lze jen doufat, že správce Paulhanova majetku tyto materiály někdy v budoucnu zveřejní či alespoň zpřístupní.

Roku 1910 Paulhan opustil Madagaskar a již nikdy se tam nevrátil. Zájem o malgašskou poezii ho však neopustil. I po padesáti letech dokázal z hlavy recitovat mnohé hainteny a ohabolana. V 60. letech se znovu pustil do práce. Připravoval rozsáhlou studii o hainteny, kterou mu však nebylo dáno dokončit. Zemřel roku 1968.

Od roku 1913 vyšly jen dvě nebo tři nevelké sbírky hainteny. Komplexní dílo, které by přineslo srovnání a rozbor všech známých hainteny, však dosud chybělo. Až roku 1990 se k této vytoužené metě přiblížil Leonard Fox. Shromáždil a do angličtiny přeložil většinu do dnešních dnů dochovaných hainteny a doplnil je zasvěceným komentářem.

Hainteny v minulosti – poetické spory

Za časů Jeana Paulhana neexistovaly hainteny izolovaně jako samostatný poetický útvar. Byly součástí ritualizovaných milostných dialogů mezi mladým mužem a ženou. Podobný typ dialogů známe také z Vietnamu či Tibetu a velice podobné jsou pantuny – slovní výměny, které se odehrávají mezi milenci v malajských hikayatách. Hainteny však také mohli recitovat dva lidé stejného pohlaví při tzv. poetických přích. Oba soupeřící řečníci (na Madagaskaru se jim říká mampiady hainteny) se při nich střídali v přednesu, dokud jeden z nich nebyl „přemožen“.

Aby Jean Paulhan mohl sbírat hainteny, byl nucen naučit se mnohé z nich zpaměti. To mu umožňovalo účastnit se veřejných poetických klání, při nichž zaznamenával další hainteny, které dosud neznal. Jinak mu jeho informátoři nebyli příliš ochotni něco sdělovat.

Ve sporech vždy jeden z účastníků převzal roli muže, druhý úlohu ženy a střídavě deklamovali jednu hainteny za druhou. Průběh byl vždy podobný: první mluvčí („muž“) se vyznal ze své lásky k ženě, ale druhý recitátor („žena“) se vyslovil odmítavě. V úspěšných kláních „muž“ dobude „ženu“ svou výmluvností a „spor“ vyhraje. Může se však stát, že lepším řečníkem je „žena“, která odmítá „muže“ natolik pádnými argumenty, že není schopen získat její přízeň.

Stává se, že si oba recitátoři úlohu muže a ženy nestanoví předem, ale přistupují na ni až v průběhu rozepře. Malgaština to usnadňuje, neboť nezná mluvnický rod. Řečníci rovněž mohou svou roli ženy nebo muže během projevu zatlačit do pozadí a vkládají do přednesu hainteny, jimiž jakoby promlouvala další nezávislá osoba – otrok, příbuzný, přítel ap. Získá-li některý z řečníků během klání převahu, mohou si své role vyměnit. Pře končí, když jeden ze soupeřících není schopen odpovědět svému soupeři vhodnou hainteny. Prostě už nenalézá repliku, kterou by mohla pře pokračovat.

Paulhan ve svých studiích význam hainteny při poetických přích zdůrazňoval. Nejde však o fenomén jedinečný pro Madagaskar. Je znám v mnoha formách z různých končin světa – z Číny, od Berberů a Basků ap. Uvědomíme-li si, že jde o vysoce vyvinuté umění s výraznou estetickou hodnotou, je zjevné, že užití hainteny v poetických přích bude relativně pozdním projevem kultury. Zdá se, že hainteny jako tvůrčí literární forma sloužily k řešení konfliktů, k ritualizovanému uvolnění napětí, které by jinak mohlo degenerovat do násilí. Vskutku, usměrnění agresivity do tvůrčí činnosti je pro merinskou společnost charakteristické.

Datování vzniku hainteny je dodnes problematické vzdor vynikající práci mnoha badatelů, zejména B.Domenichini-Ramiaramananové. Počátky hainteny zůstávají neznámé docela. Stylisticky jsou nejstarší známé verše stejně dokonalé jako všechny ostatní. Jako by na čase jejich vzniku vůbec nezáleželo. Samozřejmě že umění skládat hainteny je velmi staré, neboť poetické techniky takové dokonalosti a rafinovanosti se nemohou zjevit nenadále a spontánně. Nemáme ani žádný způsob, jak určit, kdy se hainteny začaly používat při poetických přích. Zdá se, že si Merinové přivezli hainteny jako malajsko-polynéskou tradici, která již zahrnovala jisté principy metaforických a symbolických technik. Ty pak Merinové upravili a rozvinuli svým vlastním tvůrčím géniem.

Čím jsou hainteny dnes

Obsah velké většiny hainteny je zaměřen na lásku ve všech jejích podobách a stadiích, od prvních letmých pohledů a tužeb až po opuštění a odloučení. Nevyhýbá se ani negativním a nepříjemným zážitkům – odmítnutí, rivalitě, žárlivosti. A nezaměřuje se rozhodně jen na lásku mezi mužem a ženou. Často opěvuje i vztah matky a dětí, otce a syna, vztah k prarodičům, mezi přáteli apod.

Hainteny ovšem nejsou jen milostnou poezií. Mnohé skladby se věnují nejrůznějším universálně všelidským tématům, jako je bůh a ďábel, dobro a zlo, svoboda a otroctví, moudrost a tupost, hrdinství, ba i smrt.

Formálně jsou hainteny básně téměř libovolné délky, avšak převažují krátká čtyřverší nebo pětiverší. To zřejmě souvisí s využíváním hainteny v poetických přích, při nichž bylo třeba krátkých a „zdrcujících“ replik. V poetické formě využívají hainteny specifických konvencí v jazyce a asonanci, které zůstávaly cizincům dlouho skryté. Nepřítomnost rýmu (i když i ten se vzácně vyskytuje a může hrát významnou roli) dlouho utajovala, že jde o poezii. Struktura hainteny však není založena na rýmování ani na počtu slabik, jak tomu bývá v „klasické“ poezii evropské, ale na počtu a časování přízvuků. Je nepřevoditelná do jiných jazyků. V každém verši se začíná počítat od první přízvučné slabiky. Verš obvykle končí pauzou, která zakončuje i metrickou stopu. Někteří autoři dokonce používají k recitačnímu záznamu notový zápis.

Jak už to ale u poezie bývá, technika není to nejpodstatnější. Poetická síla hainteny spočívá ve významu a metaforách.

Co hainteny skrývají

Plné pochopení hloubky a mnohoznačnosti každého verše je nad schopnosti a možnosti každého cizince. Pouze člověk, který na Madagaskaru vyrůstal a prožil kus života, zná dokonale jazyk a zvyklosti místních lidí, jejich způsoby jednání, dvojsmysly v každodenní komunikaci. Teprve takový člověk, který alespoň něco tuší o myšlení, obavách a pověrách, přáních a tužbách Merinů, může začít chápat mnohé významy, jež jsou za řádky hainteny skryty. Vyplývá z toho jediné – v plné šíři pochopí hainteny snad jedině rodilý Madagaskařan. A mnohdy ani on ne; nebo alespoň ne každý. Hainteny jsou založeny na tradičním způsobu života, na tradičních hodnotách, tradiční symbolice a víře, na tradičních pověrách ap. S vpádem „západní“ civilizace do madagaskarské kultury se mnoho lidí od tradic oprošťuje a vedou docela jiný život. Mnoho významových rovin v hainteny proto uniká i jim.

Následující výklad jedné hainteny je převzat z díla Bakoly Domenichini-Ramiaramananové, která se literatuře své rodné země věnuje celý život. Zanechává za sebou pokladnici, z níž čerpají i všichni nemalgaští specialisté. Jednou z hainteny, které ve svém díle detailně analyzovala, je i tato (pro lepší pochopení výkladu doporučuji přeslabikovat si její fonetickou podobu v malgaštině):

malgašsky

Midona ny any Ankaratra
vaky tsipelana ny any Anjafy
mitomany i Zanaboromanga
mitokaka Ratsimatahotody
raha todim-paty koa aza manody
fa raha todim-pitia manodiava

fonetický přepis

mdunananiakaratra
vakitspelananianadzař
(mtu)manijižanaburumana
(mtu)kakaratsimatahutudi
ratudipatikuažamanudi
(fa)rahatudipitimanudiva

český překlad

Vzdálené hřmění duní nad Ankaratrou,
tsipelana rozkvétá v Anjafy.
Modrý ptáček křičí,
směj se ty, kdo nebojíš se odplaty.
Je-li to odplata smrti, nesmí přijít,
ale je-li to odplata lásky, ať přijde.

1. verš

Zvuk prvního verše vskutku připomíná ozvěnu vzdáleného hřmění, které je v něm popisováno. Řádek končí makavým tichem, jež se podobá pauze mezi hřměním a jeho ozvěnou. V Imerině představuje vzdálené izolované zahřmění vzdor proti překážkám, zhmotněným do vzdáleného řetězce hor. Zahřmění je proto jako neviditelná ozvěna budoucnosti; vzdálené hřmění také evokuje konec zimy, a tedy i konec období smrti a konec malgašského roku. Zimou se v kraji Imeriny rozumí chladnější a hlavně sušší období roku, které spadá do našich letních měsíců. Hřmění je něco jako zvonění umíráčku samotné smrti, ale má vztah i k dalším důležitým obdobím v životě lidí.

Je spojeno s rituálem famoizana čili „odřeknutí“. Během něho se v předvečer Nového roku shromáždí celá rodina a všichni společně oplakávají ty své příbuzné, kteří zemřeli během předchozího roku. A vzdálené hřmění je pro oplakávající hlasem jejich příbuzných, kteří odpovídají na pláč. Je to takové poslední setkání živých s mrtvými. Po famoizaně již mezi nimi nebude žádný kontakt. Celý rituál vlastně ukládá živým, aby přerušili kontakty s mrtvými a ponechali je již jen světu záhrobnímu. Je to také první krok k získání věšteckých schopností.

V merinské společnosti nastávají občas údobí, kdy manželé žijí odloučeni. Nejsou rozvedeni, ale žena nedlí v mužově domě. Výjimkou z tohoto času je poslední noc v roce, tzv. alin-dratsy (noc ďábla). Tehdy – přeje-li si to muž – může žena strávit noc s ním v jeho domě a v jeho posteli. Vzdálené hřmění je tu vnímáno jako zesílená ozvěna srdce tlukoucího touhou po dlouho odříkané lásce. Jak silný erotický motiv za zdánlivě nevinnými slovy o počasí. Je na něm krásně patrné, jak je malgašská poezie ošidná a jak byla pošetilá snaha dávných misionářů vymýtit z domorodých příběhů každou „špinavost“.

Motiv vzdáleného hřmění může být vnímán i jen jako prostá rezonance osamělosti, odloučení, smutku a nostalgického truchlení.

Ankaratra, pohoří na jihozápadě Imeriny, je častým námětem merinské poezie. Vrcholky se osamoceně vzpínají nad okolní pahorkatinou a často jsou zahaleny v mlžném oparu nebo v roztrhaných chuchvalcích mlhy. Dokonce i za slunečných dnů se často zdá, jako by hory plakaly. Mohou za to četné prameny a stružky, které stékají po holých oblých skalách a ve slunci ostře pableskují. Hory Ankaratry jsou rovněž mocnými skalními bloky – příbytky duchů a bohů i královstvím legendárních princů. S pohořím se pojí i mnohé příběhy a mýty o zhrzené lásce. V literatuře je Ankaratra vizuálním protějškem motivu vzdáleného a pomalého převalování hromu.

2. verš

Po hlubokém a těžkém zvuku prvního verše a po stinných temných barvách, které evokuje, následuje kontrastně jemný, étericky lehký druhý verš s obzvláště výraznou afrikátou „ts“ [ts]. Perfektní harmonie mezi modulovaným zvukem a myšlenkovým obsahem doslova zhmotňuje čerstvý vítr jara. Slova vaky tsipelana vykouzlí obraz žlutých orchidejí, které se v Imerině zjara tak náhle otevírají a pak kvetou na severních pláních Anjafy a Ankay v zemi Sihanaka. „Žluté jaro“ plání kontrastuje s jarem v horách Ankaratra, kde rozkvétají „sahondra“ („Aloe“), posvátné rostliny, které přivodí lepru každému, kdo je spálí. Stonky a listy sahondra vylučují hořkou lepkavou tekutinu vahona, jež symbolizuje hořkost života poznamenaného smrtí nebo nemocí. Zatímco první verš je triumfem smrti, verš druhý symbolizuje radostné vítězství života.

Protiklad života a smrti je tu v podtextu doprovázen i kontrastem mezi Meriny a jejich spojenci (vakinankaratra) na straně jedné a národy Sihanaka a Tankay na straně druhé. Tradice totiž praví, že Sihanakové jsou zcela protikladní lidé než Merinové. Je to do značné míry pověra, nicméně hainteny ji jako výrazového prostředku hojně užívají.

Lidé v takto kontrastním postavení nejsou jeden druhému cizinci. Nejenže sdílejí hlavní povahové rysy, ale jejich život se řídí i podobnými zákony, zvyky a názory. I když je jeden z národů představován jako odpadlický – dokonce odvrhl kult předků a jiné posvátné zvyklosti -, je vlastně tomu druhému velmi podobný. A tak se to má i s životem a smrtí. Život je jen druhou stránkou (druhým veršem) smrti. Když člověk opouští říši rituálů a posvátno vstupuje do každodenního života, vzdálené hřmění nad Ankaratrou se stává merinským ekvivalentem žlutě kvetoucích orchidejí pro Tankaye a Sihanaky.

Je to i připomínka, že po dlouhé zimě je nutné opět myslet na práci na poli. Jako první je třeba zjara zasít rýži. V mytologii je rýže věnem, které přinesla dcera Nebes, když se vdávala za syna Člověka, který vládl nad Ankaratrou ještě v dobách, kdy Ankaratra byla planinou. První verš je vlastně pokusem o sloučení dvou protikladných sil (nebe a země) a v druhém se síly obou mocností vskutku spojí k tvoření. Z mocných sil vzniká cosi krásného a křehkého jakoby bez síly (květina). Ve skutečnosti je ale všechna moc nebes i země zakleta právě do oné křehkosti.

Druhé dvojverší

Slovo voromanga, které se objevuje ve složenině zanaboromanga, znamená v doslovném překladu vskutku modrý pták (vorona = pták; manga = modrý). Zde však odkazuje na dva druhy hrdliček, které jsou na Madagaskaru symbolem věrnosti. Zana- odvozené od zanaka znamená dítě (bez určení pohlaví), ale také mladý. Mladý modrý pták tu však spíše než skutečné zvíře představuje truchlícího člověka, vdovu nebo sirotka. A slovo ratsimatahotody pojmenovává člověka, který se vysmívá cizímu neštěstí.

První z obou veršů disticha opět symbolizuje Imerinu, druhý opět zemi Sihanaka. V tomto politickém kontextu je slovo zanaboromanga uznáním merinské hegemonie na obyvatelích v kraji okolo Itasy, posvátného jezera na západě Imeriny úzce spojeného se symbolikou modrého ptáka. Tasihanakové jsou tu na druhou stranu vnímáni jako jakási šlechta, jak naznačuje i předpona ra- užívaná všude tam, kde je třeba dodat slovu nebo jménu vážnost. Naopak částice i před jménem zanaboromanga vždy vyznačuje lidi docela všední a nevýznamné.

Podobné narážky bývají běžnou součástí hainteny. Měli bychom proto také vědět, že slzy modrého ptáka mohou být první známkou hnutí, které usiluje o separaci. Tasihanakové se v minulosti od Imeriny již jednou oddělili. Smích ratsimatahotody může být proto také chápán jako smích Tasihanaků, jímž se posmívají těm, co se tak jako oni včas neodtrhli od merinské monarchie.

Do všeho se zamíchává i přesložité slůvko tody, které je jedním z ústředních pojmů malgašské víry, tradice a morálky; něčím, jako je karma v tradici bráhmanské, hinduistické či buddhistické. Jeho výklad by si vyžádal dlouhé samostatné pojednání. Shrňme proto raději společensko-politické konotace dosavadních čtyř veršů.

Jsou úvahou o podobnosti mezi Meriny a Sihanaky a mezi smrtí a životem. Ukazují, že tyto podobnosti mohou být překvapivě velké. Mohou být varováním pro Meriny, kteří udržují zásadovost náboženských povinností, a proto zapomínají na povinnosti politické a na existenci tody.

Třetí dvojverší

Konec hainteny je připomínkou jejího začátku. První řádek dvojverší je vymítačská formule, kterou se předchází škodám spojeným se smrtí. Druhý verš je zároveň blahořečením i proklínáním; je spojen s láskou; je trestem i odplatou. Ticho, kterým končí, již jen předjímá konec metrické stopy i konec celé hainteny.

Už je asi zřejmé, že významovou hloubku hainteny nelze procítit a pochopit bez znalostí malgašské historie, kultury a civilizice a koneckonců ani bez znalosti malgaštiny. Avšak obdobně jako každá „velká“ poezie i hainteny mohou být prožity a procítěny jako estetický zážitek, který nevyžaduje žádných znalostí. Pouze otevřené srdce a mysl…

Ukázky z hainteny

Jsem rýže a ty jsi voda:
v zemi se neopustí,
stejné místo hledají;
pokaždé, když se setkají,
znovu se milují.

Osud je jako chameleon na vrcholku stromu,
dítě jen zahvízdne a on změní barvu.
Jezero netouží vytvářet bahno.
Stačí však zvířit vodu a bahno vznikne samo.
Je mnoho stromů, ale sladká je jen cukrová třtina.
Je mnoho lučních koníků, ale pestrý je jen ambolo.
Je mnoho lidí, ale mé tajemství je jen v tobě.

Řekni mrakům, ať počkají
na vítr, jenž se blíží.
Řekni jezeru, ať zapomene
na ptáky, kteří se k němu na noc již nevrátí.
Není dobré zapomenout náhle.
Dobré je zapomínat postupně.

Starý mládenec, který má děti,
ponížil svou matku.

Nebe hledí k zemi.
Země hledí k nebi.
Přejdu řeku
a ožením se s Rasoou, sedmi krás,
dcerou Rafotsibe, devíti sil.
Král si hraje se zemí.
Já si budu hrát s dcerami lidí.

Cesta, tam na severu,
je stinná, jak staré cesty bývají.
A zdá se, že vine se hned sem a hned zase tam.
Ale stále krouží kol domu Té-kterou-miluji-nadevše.

Ta cesta tam na severu
je stinná, jak staré cesty bývají.
Zdá se, že klikatí se hned sem, hned zase tam.
Ale na západě se stáčí k domu mých rodičů.

„Jaké hrozné neštěstí!“
řekla stará žena,
kterou navštívil eunuch.

Užívej bohatství šetrně, můj příteli.
Pro chudáky lásky není.
Hubenou krávu její družky neolížou.

Rafotsibe už nemá muže
a k Iketace dosud žádný nevešel.
Ale na dveře
lidé stále klepou.
A Iketaka se ptá:
„Rafotsibe, co to značí?“
A Rafotsibe říká:
„Ke mně již muži nevcházejí,
k tobě, má drahá, žádný ještě nevešel.
Ti lidé, zdá se, chtějí
ovoce, jež není.“

Pták dychtí po odcházející roční době,
a já toužím po příteli, který mne opustil.
Pít vodu z milovaných dlaní
není žízeň, ale rozmar.