První kapitola:
In medias res
Zvířata, tím méně rostliny a protozoa, nepáchají, jak známo, sebevraždu. Dosud značná, patrně převážná část lidi na sebevraždu nijak vážně nemyslí, odsuzuje ji, má z ní hrůzu, pokládá ji za cosi vrcholně „nemorálního“, chorobného. Pokud nějaká bytost přijímá svou existenci (její slasti i její potíže) neproblémově, pokud se jí nestane vlastní existence ontologickou (nikoli pouze praktickou či pragmatickou) otázkou, potud nepomýšlí na sebevraždu a je zajisté všechno v pořádku. Nemělo by žádného smyslu přesvědčovat o oprávněnosti, ba dokonce o nutnosti sebevraždy kapra, mravence nebo amébu. Ty je bud možno zahubit, nebo je nechat žít, ale rozhodně nelze s nimi na toto téma vést diskusi.
Jiná situace nastává u bytosti, která poznává svou existenci jako ontologickou otázku či jako nedílnou součást obecné ontologické otázky. Taková bytost nejdříve pociťuje, a proto stále jasněji poznává, že „osud“ její existence závisí na tom, jaké je bytí jako takové, bytí vůbec, ontologická realita. Chápe, že je rozdíl mezi tím, měla-li by ontologická realita smysl sama o sobě, měla-li by ho pro sebe, měla-li by ho pro sebe i pro nás, či neměla-li by ho vůbec. Chápe, že podle toho je i rozdílný „osud“ její vlastní existence a že rozhodnutí o pokračování či přerušení její existence je tímto způsobem vloženo do jejích rukou. Podle toho, jaká ontologická realita je, vypadá i vztah této bytosti k ní a tím i k sobě samé, svému bytování, svým skutkům.
Racionalismus
Holý fakt existence neříká této bytosti nic. Z něho nelze nic poznat, nic vyvodit. Ani sama v sobě, tj. tedy zase jen v hlubině své existence, nepoznává nic — ovšem kromě zmatku a biologické pudovosti. Lidské nitro, jeho tužby a stavy, ba i celá psychologie včetně hlubinné psychologie, by byly tou nejošidnější vůdkyní při hledání odpovědi na ontologickou otázku a vždy by koneckonců stranily jejímu biologicky „pozitivnímu“ zodpovězení. (Nevymyká se tomu ani Freud přes Jenscits des Lustprinzips a Ich und Es.) Iracionalita může být závěrem našeho racionálního uvažování, nemůže však nikdy být východiskem myšlenkového postupu, protože pak se z myšlenkového postupu stává konstrukce logického nesmyslu, byť by vypadal sebelogičtěji. Logický, tj. logicky konstruovaný nesmysl (tedy koncepce, která je zcela bezrozporná, avšak vychází z libovolného, neracionálního postulátu) má jen jednu jedinou vadu, a to tu, že vedle něho je možno postavit neomezený počet jiných stejně logických nesmyslů, mezi nimiž není možno racionálně rozhodnout, nýbrž mezi nimiž lze vybírat jen a pouze z iracionálních motivů, vírou, vůlí, pragmaticky, podle citu, chuti, záliby, strachu atp., čímž se vracíme přímo do náruče milosrdného fetišismu. Je nepochybně neobyčejně mnoho těch, kteří vědomky či nevědomky dají tomu přednost před racionální úvahou, zvláště tehdy, když racionální úvaha by vedla k závěrům pro jejich existenci negativním. Je možné, že se lidstvo pod dojmem hrůzy, již působí pohled skutečnosti tváří v tvář, vrátí dobrovolně a s velkým kalupem k náboženství a mesianismu</i>; pak zajisté by to, co píšu, bylo nazíráno jen jako exemplární dokument „ztráty víry“ či „opuštěnosti bohem“, nebo jak se to říká, je však též možné, že se lidstvo postupem času omrzí pohádkářstvím, a sice s žalem a zoufáním, leč přece s vědomím, že je pravdivější bdění než sen, podívá se na skutečnost střízlivýma a snad i nebojácnýma očima — pak to, co píšu, bude podnětem vážné úvahy.
Upozornění filosofickým antropologům
Mluvil jsem o bytosti, která poznává svou existenci jako ontologickou otázku, či jako součást obecné ontologické otázky. Taková situace nastává tehdy, když si někdo uvědomí — a to ovšem není otázkou intelektuálních prostocviků nebo četby pesimistických spisů, nýbrž výsledkem hluboko zasahující životní praxe a jejího reflektování –, že skutky, náplň, fakt jeho osobní existence nejsou významově relevantní. Sám automatismus průběhu, odehrávání se, existence jej přestává nejen poutat, ale i uspokojovat a uklidňovat, ačkoli donedávna jím ještě byl ukolébáván v mrákotě jako většina ostatních. (Tento uvědomovací proces je ovšem letitý, avšak pro co největší zestručnění zmiňuji se o něm jen zcela schematicky. Bylo by však velkou antropologickou chybou, kdyby se laik domníval, že tento proces je jenom důsledkem nějakého omezení existence či jejího „odcizení“</i>; spíše naopak existence dostatečně plná všeho podstatně lidského umožňuje rozvití tohoto procesu, kdežto existence omezená, odcizená, vede v „nejlepším“ případě jen k otrávenosti, prázdnotě a bezcílnosti.) Zkrátka řečeno — člověk se začíná ptát po významu toho všeho, resp. nejprve po významu osobní existence vůbec.
Význam osobní
Tázání po významu není ještě tázání po smyslu (mohli bychom říci, že je to spíše tázání po relevanci), a pokusím se později vrátit k tomuto rozlišení. Řekněme, že jako první se naskýtá úvaha o možnosti významu zcela osobního. Moje osobní existence má význam „pro mne“. Přináší mi určité požitky. Lásku, jídlo, spánek, alkohol, estetické požitky apod. Přináší mi určitá protivenství, jež přemáhat působí potěchu sui generis a jež, i když se nedají přemoci, mohou být interpretována přesto jako pozitivní ve smyslu osobního růstu apod., jak komu libo. Přináší mi určité závazky. Rodinu, děti, snad i širší kontext. Přináší mi případně i tvůrčí činnost: dílo, plán díla, snahu o dílo, jež má mít koneckonců vždy společenský nebo jinak nadosobní užitek, a tím mi přináší maximální uspokojení. Avšak s postupem věku jsou požitky nejednou čím dál tím řidší a bývají pociťovány stále více jako fádní a vulgární. Jistě i tak lze se jim oddávat, ale nelze v nich již spatřovat význam osobní existence, a to i v tom případě, že by nemoc, stáří, vyčerpanost a nuda byly mi jakýmsi zázrakem navždy ušetřeny. Protivenství snášet a přemáhat je v mládí nutné, v pozdějším věku se stává buď drezurou, nebo implikuje otázku: proč je mám „překonávat“, a ne je prostě nechat být? Pro jejich zocelující či zmoudřující či sebevýstavebný účinek? Ale proč a k čemu se mám zocelovat, zmoudřovat, sebevystavovat? Na úrovni „osobního významu“ existence by bylo lze říci, že jedině proto, abych dokázal lépe snést ještě další protivenství, až bych je třeba dokázal zcela hravě přemáhat, nabyl moudré vyrovnanosti a vyrovnané moudrosti stáří a pak — umřel stejně, jako kdybych toho byl nečinil a nedosáhl. Otázka proč přemáhat protivenství přesahuje zde úroveň „osobního významu“ a budeme si ji muset položit znovu na úrovni jiné.
Lze ještě říci, že mám protivenství přemáhat pro závazky, jež mám. Tím se však dostáváme k těmto závazkům samým. Má-li moje existence „osobní význam“, jsou to závazky vůči dětem, rodičům, případně jiným blízkým osobám. Závazek je koneckonců vždy služba či aspoň svázanost, ne-volnost, omezení. Ukládat si a snášet je vědomě a dobrovolně implikuje opět otázku proč. Buď proto, že jsou objekty této služby cennější než já. Pak je význam mé existence v nich, a ne osobní, můj. To přesahuje rámec a musíme to opět zkoumat na jiné úrovni. Nebo pro vlastní potěšení: ale pak to nejsou závazky a o slastech jsme už viděli výše, že dříve či později omrzí. Nebo z lásky. De gustibus non est disputandum. Láska, cit atd. však nejsou záležitosti nezkaleného rozumu. Láska je jednak sebeláska, jednak lidský šat živočišného pudu, a jako taková může sice naše jednání motivovat, ale těžko mu dodávat významu. Láska je sice skutečně v určitém ohledu významo- a hodnotvorná, ale v jiném smyslu, než jak by tomu chtěli její apologeté. K tomu se vrátím na místě, kde bude potřeba pojednat o hodnotách vůbec. Na zde uvažované úrovni láska vytváří mam, opojení, zaujetí, ale nevysvětluje, spíše sama potřebuje vysvětlení. Proč miluji, nebo proč milovat vůbec? Posléze by mi mohly být závazky závazné z důvodů „mravnosti“. Zde má ovšem každý hned na jazyku proč. Kdo tu mravnost stanovil? A ať ji stanovili lidé, bůh nebo příroda, proč i tak měl bych jí vyhovovat? Na úrovni „osobního významu“ jsou, zcela pochopitelně, tyto otázky neřešitelné.
Zbývá uvážit, zda nemá moje existence význam „pro mne“ kvůli mému případnému dílu. Zde můj demokratický cit mi velí podotknout, že pak jsou handicapováni, případně zcela diskvalifikováni ti, kteří žádné nevykonají. Pak se pro ně vymýšlejí ty útěchy, že i děti jsou dílo, že samo prožití existence je dílo, že i po metaři něco zůstane apod. I když bychom to nakrásně uznali, nic si nepomůžeme. S dílem jako bez díla umíráme stejně. To je lidem známo věru odedávna a docela pěkně je to napsáno už ve Starém zákoně (Kohelet). Pouze pro toho, kdo se umí omamovat megalomanií — ať už oprávněnou, nebo ne — může se to zdát významem. Pak se ale může omamovat čímkoli a nacházet v tom význam své existence taky. Střízlivě a objektivně vzato je význam díla významem pro něco jiného než pro mne. Pro společnost třeba. A tím, bojím se, jsme s „významem existence pro mne“ hotovi. A co tu čtenář postrádá, brzy najde dále.
Jestliže nemá význam má existence, existence mne jako bytosti, osamoceně, sama pro mne, pak může mít význam pro něco jiného. V takovém případě ovšem musíme opravit východisko, z něhož jsme mlčky vyšli. Že totiž se v ontologickém tázání jedná o jednotlivého člověka; že člověk jako jedinec je tím, čemu je dlužno přičítat nejvyšší význam; či aspoň že význam jednotlivého člověka není popírán významem něčeho jiného; že prostě člověk není pro něco, ale pro sebe, že není článkem či nástrojem něčeho, ale sám sobě cílem a účelem; že záleží na něm, a ne na něčem jiném; že zde, řekněme to naplno, není pro něco jiného, ale všechno jiné je zde pro něj. Dalo by se to vyjádřit — a ostatně to bylo vyjádřeno — jistě sterými způsoby, možná přesněji a výmluvněji, ale to je zcela vedlejší. Podstata je jasná: zaujímajíce „antropologické“ hledisko, zaujali jsme vlastně hledisko antropocentrismu.
Spravedlivé důsledky aneb přirozená spravedlnost …a revolta
Jestliže existence jednotlivého člověka nemá význam osamoceně sama pro něj, ale má jej pro něco jiného, pak vlastní význam přísluší tomuto jinému a „význam“ člověka se měří jen podle jeho funkčního zapojení do tohoto jiného, v jeho prospěch, k jeho účelu, stává se „funkčním významem“, přestává být absolutní a stává se relativním v plné váze tohoto slova. Z toho plyne řada přirozených důsledků. V prvé řadě je neplnění funkce jednotlivce vůči onomu jinému kvalifikovatelné jako přestupek, zločin, dezerce, a jednotlivec nemůže se odvolávat vůči tomu, je-li za své selhání tak či onak trestán, jestliže — a to je jediný nutný předpoklad — ono jiné má skutečně význam o sobě a třeba i jen pro sebe. Nemá-li jej, je odmítnutí funkční zapojenosti a podřízenosti oprávněno nejen mravně, ale v prvé řadě ontologicky. Dokonce i tehdy, má-li ono jiné význam „pouze pro sebe“ bez vztahu k jinému, tedy třeba bez vztahu k jednotlivci, nelze vytýkat odmítnutí funkčního zapojení, jež ovšem je v takovém případě „vzpourou“ v plném významu tohoto slova, a jako taková má vždy tragické důsledky. V ideologické abstrakci je řád onoho jiného vydáván za řád přirozený či morální a ti, kteří jej uznávají, začasté ideologicky, morálně, ano i fyzicky, zotročují všechny ostatní.
Má-li ono jiné význam o sobě, pak jaksi je i významem pro nás, náš „funkční význam“ je v tak intimním svazku s jeho vlastním významem, že je možno předpokládat, že to není jen význam výměnné součástky, ale význam věčného, nevýměnného a absolutního spolučinitele. Pak je ono „jiné“ náš přirozený domov, cítíme se v něm se svou existencí doma, cítíme se doma i ve své existenci (byť by byla sebestrastnější), máme jistotu životní, protože máme jistotu ontologickou, a litujeme těch, kteří nevědouce totéž, nejednají a necítí jako my, aniž bychom ovšem mohli tolerovat jejich případné „funkční vysazení“. Tuto mentalitu měly vždy všechny obce spjaté vznešenou ideou. Inkvizice se pak objevuje ve své původní podobě, tj. jako akt milosrdenství, záchrana zbloudilého jednotlivce. Taktéž trestní právo.
Lze však se domnívat, že byl-li by význam onoho jiného skutečně významem o sobě, a tedy i pro všechny a všechno, pak by mělo dříve či později přestat docházet k takovým excesům „porušování subordinace“, jež jsou trestány inkvizicí, tedy nástrojem opět jen lidským. Jestliže však význam onoho jiného je jenom významem pro sebe, tedy jen pro ně samo, pak zajisté nebude znát jeho brutalita mezí, neboť je tu tušení neoprávněnosti vyžadovat poslušnost. Otroci faraonů či křesťanské loutky boží jsou zcela prosti byť posledního stínu významu pro sebe, protože faraon či křesťanský bůh mají všechen význam pro sebe, nemajíce přitom významu o sobě. Je otázkou, do jaké míry je význam pro sebe onoho jiného hoden takové pozornosti, abychom vůbec existenci onoho jiného udržovali. Jestliže však ono jiné vůbec význam nemá, ztrácí tím opět lidská existence záchranný pás. A nemá-li ono jiné význam o sobě, ale jen pro sebe, je tu pro nás vůbec rozdíl od toho, kdyby nemělo významu vůbec?
Co se týče onoho jiného, lze těžko říci, zda je to za všech okolností něco vyššího, neboť věru těžko lze též měřit, co je vyšší a co nižší. Může to být kosmos, ale i zárodečná plazma. Je to vždy něco, co přesahuje jednotlivou lidskou existenci, je to něco nadindividuálního. Přísluší mu však pouze proto již také větší či pravý význam?
Ne-lidská kolektivita
Jestliže jednotlivá existence má pouze „funkční význam“, kdežto pravý význam má něco jiného, pak jsme všichni jen „bratři mravenci“, hejno otroků, nejchytřejší z nás jsou popoháněči, leč ani oni neobdrží odměny, jsme internováni v táboře, kde ti, kteří chtějí jen o den déle přežit, pohánějí ty, kteří už slábnou. Jsme gangsterský gang, kde se všichni chvějí před bossem, jenž není ani viditelný, podezírají se a škrtí ve jménu gangu, z jehož existence tak jako tak nemají ani zbla užitku. Boss se směje, a možná že naopak umírá rakovinou plic, my se to stejně nedovídáme a stejně z toho nic nemáme, i kdyby zemřel, nevěděli bychom to a lopotili a škrtili bychom se stejně, dokud nás jedině smrt neznivelizuje. Je morální povinností či dluhem přirozenosti, nebo jak to chcete nazvat, že v případě, že má význam něco jiného než my, jednotliví lidé, otročíme ve jménu tohoto něčeho, pro ně, pro jeho uspokojení, anebo možná vůbec jen pro chiméru něčeho, co třeba už dávno zašlo — a co když vůbec ani nikdy nebylo? To jsou jak známo – úvahy nejednoho individualisty: jde však o to, co postačí je s absolutní jistotou podvrátit. Co plně postačí rozumově zralému neindividualistovi.
Ovšem něco, co nikdy nebylo, nemůže mít žádný význam vůbec, avšak jakou cenu má „význam pro sebe“ něčeho, co sice je, ale je smrtelné? Co prostě zcela zanikne, ne že by se v něco transformovalo a zanechalo nějaký přínos pro něco dalšího? A jakou cenu — neřku ani „význam“ — má služba tomu?
Význam společenský
Vezměme jako příklad onoho „jiného“, v čem jednotlivá lidská existence nabývá svého významu, co tedy samo může být vůči ní „pravým významem“ a vůči čemuž má lidská existence jen „význam funkční“ — společnost. Není pochyby, že jednotlivá lidská existence má společenský význam, má „funkční význam“ pro společnost. Společnost by neexistovala, kdyby neexistovali jednotliví lidé. V našem aspektu problematiky ani není nutno věnovat příliš pozornosti neutěšenému současnému stavu společnosti na této planetě, neboť lze důvodně předpokládat, že se v beztřídní společnosti ukáže lidská společnost z lepší stránky než dosud. To, co nás zajímá v souvislosti s naší úvahou, je spíše vyabstrahovaná vidina ideálního stavu lidského společenství, neboť je víc než jasno, že měla-li by se skutečnost společnosti vyčerpávat tím, co pozorujeme v historii i před našima očima, bylo by si možno přát pouze jejího rychlého a úplného zániku.
Je pravda, že člověk nemůže žít bez společnosti. Má však proto, že v ní žije, jeho život nějaký význam? Má spatřovat tento význam v tom, že „žije pro společnost“? Má společnost sama o sobě význam? Má takový význam, aby pro ni člověk měl žít? Má takový význam, aby odlesk tohoto významu byl významem života jednotlivého člověka? Má význam o sobě, tedy i pro všechny sebe zahrnující členy, nebo má význam snad jen pro sebe, samovýznam, jemuž jednotlivci mají sloužit, despoticky či patriarchálně — což je totéž — podrobeni? Žijíce pro společnost, žijeme pro její budoucnost, tedy koneckonců pro budoucnost našeho rodu, lidstva. Jen pokud bude lidstvo, bude společnost. Jestliže význam našeho života spočívá ve službě budoucnosti lidského rodu, pak je konec s tímto významem v okamžiku, kdy tento rod přestane existovat. Bude existovat věčně? Má konečně takovou cenu, aby vůbec existoval?
Malá science fiction…
Na naší planetě se dosti nedávno vyspecializoval rod klasických neandertálců, kteří ztratili jakékoli další vývojové možnosti, ztratili i možnost jakkoli přispět rozvoji sapientní populace, která je mohla jen vyhubit, a přesto až do svého úplného vyhubeni se množili a žili pro udržení rodu klasických neandertálců. Byla to slepá ulička evoluce. Kdyby přišly na zem bytosti kvalitativně tak odlišné od člověka, že by z jeho vymožeností nemohly nic převzít, ničím se poučit a obohatit a byly by vitálnější a silnější, neřku-li „vývojově vyšší“, kdyby tyto bytosti nás začaly hubit, nepoznali bychom, že i my jsme slepou uličkou „kosmické evoluce“ a že bychom měli — co? — ustoupit, či za každou cenu se snažit dále reprodukovat svoji inferiornost pod heslem, „ať kvete všech sto květů jsoucna“, protože lepší heslo by nám nezbylo? Pociťovali bychom se nepochybně pořádně tragicky — jak se ostatně asi cítili židé v ghettech Třetí říše? A to je srovnání jen velmi chabé. Jaký význam měla společnost slepé uličky klasických neandertálců? Jakou cenu mělo žití pro tuto společnost? Zaplať pánbůh, její příslušníci, honění po horách k smrti, si tuto otázku asi nekladli, stejně jako si ji neklade škodlivý hmyz, který vymycujeme.
Fantastická eventualita, kterou jsem uvedl, nejde nám nijak moc na kůži. Příliš těžíme z vědomí, že jsme posledním a závěrečným článkem biologického vývoje na naší planetě, že mohou snad vznikat nové druhy hlodavců, ale že nás nepřeroste žádný novočlověk a že v nejbližším vesmíru je zřejmě vývoj pod naší úrovní. Nadto jsme tak plni přesvědčení o své hodnotě, že bychom svéráz našeho rodu s drzým čelem obhajovali i vůči andělům či démonům, kdyby se tu objevili. Bohatost našeho rozporuplného duševního života je nám nade vše. A dokonce s despektem bychom se asi dívali na jen čistě racionálně vyspělejší bytosti, stejně jako zase na bytosti podstatně nás převyšující třeba morálně. Proto ostatně nechceme ani připustit, že by se nám mohly kdy vyrovnat, či dokonce nás přerůst elektronické mozky, o nichž stále ještě není možno rozhodnout, zda nám v nich možná budoucnost nepřipravuje naše bezprostřední hrobaře. (Ovšem na mínění o sobě má každý právo, a jen nové životní okolnosti mu mohou pomoci je korigovat.
… a realita coby anekdota
Avšak nechme stranou poučné morality. Je přece maximálně rozšířeným předpokladem, že lidský rod jednou vyhyne. Toto konstatování může v našem kontextu připomenout anekdotu o člověku, jenž byl celý život smuten proto, že slunce za bilión let zhasne. Tento „vtip“ je nejen směšný, ale i příšerný. Příšerný jednak pro ležérní hlupáckou lhostejnost, kterou v něm běžný člověk projevuje, jednak pro holou skutečnost samu, kterou konstatuje. Slunce opravdu jednou vyhasne či jinak zajde, naše planeta jednou zmrzne a lidský rod jednou vyhyne, i kdyby se rozstěhoval kdoví kam. Jsem zvědav, kdo se potom bude smát. Z ontologického hlediska však časové rozmezí neznamená nic. Kdo chce dospět nějakého poznání, musí nejen pracovat s abstraktním materiálem, ale musí i umět dovádět teze ad absurdum. Jestliže ode dneška za sto let by mělo lidstvo vyhynout, pak „služba lidstvu“ se stává věcí charity nebo setrvačnosti nebo donucení, ale přestává být věcí životního významu. Biologické pudy fungují ovšem ještě minutu před popravou. Dnes, kdy atomová válka může podstatně ohrozit osud lidstva, žijeme stejně vesele jako dříve a populace stoupá rychleji než dříve. Ne snad jen lehkovážnost, i úspory na rodinné domky jsou charakteristikem dnešní doby, ba tyto úspory v prvé řadě. Že dědci si plánují podniky, jako by tu měli být věčně, je ostatně známá věc.
Z hlediska našeho zkoumání je však lhostejno, kdy, za jakých okolností, s jakou nestoudností či tupostí v hlavě lidstvo zajde, protože nás musí zajímat jen sám fakt, že zajde. Jím zachází i význam našeho života, jestliže jeho význam, jakožto jen a jen služebně funkční význam, byl vázán na význam společnosti, lidského rodu. Význam tu končí tam, kde končí existence. Mohl to tedy být skutečný význam?
Nemluvím zatím záměrně o ničem jiném. Je jistě řada věcí — pro něž — z morálních, estetických, biologických, psychologických, filosofických i jiných důvodů — se zdá být ne zcela opodstatněné předpokládat, že význam lidského jedince je ve službě společnosti a její budoucnosti, ale vystříhám se jich stejně jako výkladů opačných. Významuplnost společnosti a služby jí se sesypává jako domek z karet, nepodepřeme-li ji odjinud. Tuto podpěru může poskytnout koncepce o biologickém významu.
Význam biologický
Není pochyby, že lidský jednotlivý život má i význam biologický. Rod člověka by neexistoval bez jedinců, kteří se rozplozují. Udržení rodu je jedním z nejsilnějších momentů biologického života. Společnost může jít k šípku, je jen formou existence rodu; kdyby člověk nalezl jinou formu života než společenskou, společnost by nebyla, ale rod by trval. Takto ale jsou společenské organizace, civilizace, technika, kultura, ideologie, umění, zábava, sport, filosofie, náboženství atd. jen specificky lidským pomocným prostředkem udržení rodu. Vše, co máme, jsme si vytvořili koneckonců proto, abychom se snadněji pářili a množili. Výsledek vypadá sice právě z ontologického hlediska dosti pochybně: až na omezení úmrtnosti na některé nakažlivé choroby a jednoduchá poranění nezískali jsme zatím biologicky nic: eliminací přirozeného výběru jsme naopak dosáhli nadprodukce biologicky nezdatných, domestikací jsme dosáhli mj. už i poruch samoregulace metabolismu, takže jsme čím dál otylejší, civilizací vzrostl zase počet duševních, nervových a cévních chorob. Zápas se zvířaty nám vrchovatě vynahrazují války. Oproti zvířatům nežijeme ani zdravěji, ani příjemněji, ani bezpečněji, jen snad pohodlněji, ale i to je otázka. Jistě — vzhledem k enormní plodnosti — nemohli jsme si počínat jinak, bez civilizace nebyli bychom jinak nalezli obživu. Ani, vzhledem k naší inteligenci, nemůžeme tento trend zastavit nebo vrátit, v tom také je skutečná pravda biologického názoru na člověka.
Nejen jedinec, ale všechna lidská pokolení jsou z tohoto hlediska jen slouhou zcela slepého, cestou nejmenšího odporu, která není vždy nejracionálnější, se beroucího rozmnožovacího pudu, jenž se slepotou jemu vlastní může ještě u brány pekelné prosazovat své potřeby. Tím, že tento pudový trend je začleněn do celku biologického procesu celé organické hmoty na naší planetě, plní se službou jemu vznešená funkce služby ne jen lidstvu, ale „životu samému“. Pět ódy na tento „věčný“ život, počínající amébou a končící na závěr věků patrně zase amébou, pokládám za mrhání papírem, neboť to dokonale provedly už stovky filosofů, a hlavně básníků, kteří se zvláště kochají pukajícími pupenci, prýštící mízou a slávou mateřskou, potažmo mileneckou. Bylo by tu možno prostě opakovat závěry učiněné ohledně zániku společnosti.
Leč „život sám“ — to je prý cosi vznešeného. Nadto může být vysloven předpoklad, že i po zániku života zůstane na naší planetě — a na ostatních kdysi oživených — nějakým způsobem „metamorfovaná“ látka, látka ve svých nejzákladnějších částicích s jinými vlastnostmi, než má látka, jež neprošla „obdobím života“, takže další „vývoj“ vesmíru se nebude zásadně opakovat v prostě koloběžném schématu. Tento jinak jistě významný předpoklad ovšem pomůže koncepci významuplnosti biologického života jen natolik, že posune řešení celé otázky po tom, co má vlastně význam, ještě o další stupínek výše. Stává se z ní problém kosmologický.
Význam kosmologický
Stejně jako má lidský život, tj. jednotlivá lidská existence význam společenský i význam biologický, má též i význam kosmologický. Tento význam může většině lidí unikat, nebo být pro ně „bez významu“, ale pro filosofickou úvahu tu je a může pro ni být dokonce primární, neboť tonoucí se stébla chytá. Už na základě Newtonovy gravitační teorie se dovozovalo, že pohne-li nemluvně v kolébce prstem, působí tím na celou planetární soustavu, potažmo na celou galaxii, a jistě tedy i na celý vesmír. A jako obvykle, mohli bychom i zde jít až ke starým Řekům, abychom viděli, že koncepce kosmotvornosti člověka je velmi starou lidskou ideou, ideou beze sporu teoreticky zcela oprávněnou. Ovšem tento kosmotvorný význam nemá jen člověk, ale každá živá bytost, ba zajisté i každá molekula, atom, elementární částice. Kosmotvornost v tomto smyslu není nikterak privilegiem člověka, byť je možno přít se o to, že člověku přísluší ve vyšší dávce než jiným druhům. To však zde hraje jen roli zcela podružnou. Abych se smířil jako s významuplným s tím, že teď mrznu, mám hlad, je mi zle, nestačí mi, žel, vědomí, že má pouhá fyzická existence v rozmezí případných sedmdesáti let života tak či onak přispívá k pohybu, dění, „evoluci“ vesmíru — jenž zajisté by ovšem nebyl, kdyby se jednotlivé jednotliviny „neděly“ či vůbec neexistovaly.
Potřebuji něco více: chci vědět, zda má existence vesmíru vůbec nějaký význam. (Na tomto místě pořád ještě nekladu otázku ontologickou, nýbrž jen kosmologickou!) Jsou v podstatě možné dva modely vesmíru: koloběžný a vývojový.
Dva modely kosmu:
1. Koloběžný
Koloběžný vesmír je, jak známo, prastarou a vždy znovu na mysl se vtírající, možno směle říci archetypickou (v jungovském smyslu) představou. Moudře ji zná Kohelet, v mravné rezignaci stoa, vznešeně zoufale Nietzsche a — last but not least — Engels. Však ani hegelovský model není vlastně model vývojový. Je to spíše starý gnostický koloběžný model sebeemanace a sebeuvědomění jistého ontologického principu a důsledněji — a proto čistěji a lépe — je proveden např. u Schellinga, kde ovšem hned jasně prohlašuje své pravé jméno. Koloběžný vesmír má význam v nejlepším případě pouze „pro sebe“. Děje se v rámci předem vymezených možností, stále totéž, nanejvýš — jak se říká — někdy v bleděmodrém. Tu galaxie zanikne, aby onde nová vznikla. Zákon zachování masy a energie tu řádí jako černá ruka a naplňuje posvátnou úctou všechny panteisty a jiné pokorně vznešené duchy. Naše lidstvo zajde v kosmickém okamžení, leč nové, nové, vždy nové lidstvo povstane a dosáhne tak možného vrcholu samoevoluce kosmu (samopohybu hmoty, ontologicky řečeno), jež se zase zhroutí do nevyčerpatelně plodného lůna sama sebe. Chvíli co chvíli vystrčí z bažiny galaktických mlhovin hlavu jepice, naklade rychle vajíčka a zas se nějakou tu dobu čeká na novou. Úctyhodnost jepičí existence je bezesporná; vždyť sotva pohledat trpělivějšího a do rukou osudu odevzdanějšího tvora.
Lidstvo a jednotlivá další „lidstva“ jakožto možné a nepřekonatelné vrcholy, kulminační body kosmického koloběhu, svou jepicovitou existencí poskytují příklad hodný hagiografie spíše než filosofie. Pokornost, s níž si lidstvo říká psst! na každý záblesk nevíry ve významuplnost jepičího hmoždění a snažení se, nemá rozhodně nikde a v ničem obdoby — vždyť v koloběžném vesmíru neexistuje nic dokonalejšího a vyššího než je lidstvo (resp. jednotlivá lidstva, z nichž naše jistě nemusí být nejvyspělejší, to rádi, hrdi na svou nestrannost, přiznáváme).
Děje se kolotoč vesmíru proto, aby se občas zablýskl tím báječným květem lidství, tj. fenoménu, v němž dosahuje relativního sebepoznání apod.? Snad nikdo se neodváží tvrdit, že v tom by byl „význam“ tohoto kolotoče. V koloběžném modelu je výskyt lidstva zákonitou epizodou či jen zákonitým podružným jevem, není ani cílem, ani závěrem, ani významem kolotoče, jen bodem, v němž se křivka začíná obracet zpět, a to ještě možná jen z našeho hlediska. Vzhledem k omezenému — prostorově i časově — výskytu není lidstvo pro koloběh kosmu ani zdaleka nejdůležitějším průchozím stadiem, možná ani ne bezpodmínečně nutným. V koloběžném modelu je nadto existence lidstva pro celý běh kosmu zhola irelevantní, nijak jej neovlivňuje. Běh jde přes lidstvo spíše než lidstvem, nevšímá si ho, nebere na něj ohled a lidstvo pro něj nemá význam.
2. Vývojový model…
Má běh kosmu význam pro lidstvo? Má význam o sobě? Má aspoň význam sám pro sebe? Tyto otázky nelze zodpovědět přímo. Je nutno znovu nejprve klást otázku proč — v tomto případě: proč je dění vesmíru právě takové, a ne onaké. Velmi jednoduché je ovšem přijmout dění vesmíru jako empiricky zjištěné, „dané“ a prostě „nutné“ a tím otázku proč s posměchem suspendovat. I to však je jedním typem odpovědi. Odpovídá se tu, že existuje „pro nic“, či v nejlepším případě samo pro sebe. Na úrovni kosmologie — zvláště koloběžného modelu — nelze jít dál.
Vývojový model vesmíru věru blaží srdce. Vše nejen plyne, ale vše se vyvíjí, vše spěje stále dál, stále výš. Vznikají stále nové formy, jež se hierarchicky řadí, formy stále složitější, dokonalejší, mocnější. Vše nižší má význam pro vše vyšší. Vše vyšší se napájí vším nižším. Stále „stoupá uspořádanost“. Nic, co je nového přineseno, se neztrácí, je jen modifikováno, transformováno, využitkováno v novém, v podstatě vždy vyšším. Zde je místo lidstva čestné. Zde je však čestné každé místo vůbec. Místo lidstva je i vznešené, neboť lidstvem vzniká sebeuvědomění tohoto procesu, jeho pochopení, a existence přestává být slepou a nevědomou a stává se heroickou, patetickou, a tedy svým způsobem šťastnou. To bylo vždy — ať už uvědoměle, nebo neuvědoměle — životním a světovým názorem všech zodpovědně tvůrčích lidí a to je též jaderným stanoviskem marxismu, byť se k němu marxisté filosoficky propracovali v nejlepším případě jen v nejvšeobecnějších tezích. Filosofické propracování tohoto stanoviska může dát marxistickému světovému míru takovou neodolatelnou pozitivní sílu, že to, co je dodnes naší hlavní filosofickou praxí, totiž nádenické negativistické vyvracení všeho filosofického idealismu a fideismu, by se mohlo konečně dostat tam, kam patří, tj. na druhou až třetí kolej.
Kosmologické modelování má pro normálního člověka — a tím někdy je i filosof — tak blízko k problematice ontologické, že se mnohdy obě sféry slévají a ontologické stanovisko je mlčky předpokládáno jako vyřešené či dané. Je to na újmu abstraktní čistoty výkladu, ale lze se těšit tím, že filosofové příštích pokolení budou aspoň mít pořád ještě co dělat při rozplétání toho, co bylo zapleteno. Na tomto místě se budou tedy objevovat i některé termíny ontologické.
Vesmír, jak jej známe, vesmír, v němž existujeme, je na určitém vývojovém stupni, jemuž již předcházely jiné a po němž budou následovat další. Přesto, že tedy známe — i když zatím ještě jen neobyčejně málo — pouze určitý úsek vývoje vesmíru, můžeme správným rozborem nám známého úseku křivky zjistit základní charakter a „směr“ křivky celé, i když pochopitelně „dozadu“ i „dopředu“ ji můžeme popisovat pouze zhola abstraktně a přibližně. Avšak sám základní předpoklad, že vesmír v němž existujeme, je výsekem vývoje vesmíru jako takového a výsledkem jeho dosavadního vývoje, má fundamentální teoretickou hodnotu. Usuzujeme z toho, že se vesmír neděje v koloběžném návratu kvalitativně (či snad dokonce i kvantitativně!) stejného, ale že žádné z prošlých stadií se nevrací než jedině v kvalitativně vyšší podobě. Jako primitivní pomocnou představu volíme nekonečnou spirálu.
Vesmír jednotlivin a nerozčleněný vesmír
Ve vývojovém úseku vesmíru, jenž je nám znám, má vesmír takovou strukturu, jež plynule s podivuhodným automatismem vede k pořádáni ucelených partikulárních jednotlivin, k vytváření množiny jednotlivin, jež jsou v hierarchické (mj.) souvislosti. Náš vesmír se děje jedině prostřednictvím partikulárních jednotlivin, vypadá jako souhrn partikulárních jednotlivin. Tato trivialita se mi nezdá pseudoučeností, její neobyčejná důležitost vyplyne okamžitě, když si uvědomíme, že je teoreticky zcela dobře koncipovatelný vesmír, který nemá „zrnitou“ strukturu množiny jednotlivin, ale je jediným nerozčleněným celkem, jenž buď je definitivně stacionární, nebo se děje jiným způsobem než rozvojem a pohybem jednotlivin. Ponechme zatím otázku stacionárního „nerozčleněného“ vesmíru stranou. Dění „nerozčleněného“ vesmíru je však možno teoreticky bezrozporné konstruovat. Mohlo by to být třeba dění ve formě sebetransformace, vlastního prostého přecházení v různé formy konkrétní existence za podmínek jemu vnitřně vlastních, něco, čemu se — ovšem naprosto vzdáleně, a tudíž jen klamně — podobá „sebetransformace“ elektronu ve foton (ovšem dva fotony), abstraktně: masy v energii apod. Je jasné, že nemáme pro podobnou formu dění fyzikálního příkladu, protože náš vesmír se právě strukturálně děje jinak. Jelikož prostoročasové souřadnice jsou funkcí objektivní reality, a ne její fólií, od níž by objektivní realita závisela (či v níž by visela), nemá významu pochybnost, jak by mohl — i když budeme dále ctít zákon o zachování masy a energie — být někdy vesmír „stěsnán“ do takového „částici podobného“ kontinua, v němž jedině si dovedeme představit „nerozčleněný“ sebetransformační vesmír. Rovněž je nadbytečné spekulovat o tom, že by se takový vesmír jen stereotypně zvracel na úrovni třeba „masa-energie“ a naopak, neboť je logické předpokládat, že jestliže náš vesmír je jen jedním vývojovým úsekem vesmíru, pak formy, v nichž může vesmír vůbec během svého vývoje existovat, mohou, ba musí být nekonečně mnohé, či aspoň mnohé, a ne pouze ty, v nichž existuje dnes.
Jakkoli o „sebetransformační“ formě dění vesmíru by pochopitelně bylo možno fantazírovat na tisíci stránkách (pro a proti), pro problematiku, kterou sledujeme, je toho už dost. Vždyť tato forma dění „nerozčleněného“ vesmíru není dokonce nikterak jediná v úvahu přicházející, jediná možná či nutná pro takový případ. Je tu možný i jiný typ dění „v nerozčleněnosti“, např. sebeuvědomování, sebepoznávání a jak jinak se to ještě dá modifikovat. V našem vesmíru je myšlenková činnost vázána na vysoký stupeň organizace partikulárních jednotlivin v celé řadě na sebe napojených a přesně spolu sladěných hierarchických stupňů, z nichž ani jeden nesmí scházet. Myšlenková činnost je vlastně teprve a pouze u člověka a u něho je závislá nejen na buněčné a chemicko-fyzikální organizaci jeho mozkového substrátu, ale i na existenci společnosti, neboť člověk vyrostlý mimo společnost není myšlenkové činnosti schopen, nemá řeč, nemá myšlení. Avšak současně je přímo nejzákladnějším rysem struktury našeho vesmíru vlastnost odrážení, jež je vlastní i nejelementárnějším partikulárním jednotlivinám a jež je jednou z těch několika málo nám známých fundamentálních a konstituujících „vlastností“ struktury našeho vesmíru vůbec, neboť bez ní by tento vesmír nebyl, resp. by se rozpadl a zanikl v tom okamžení. Schopnost či „vlastnost“ odrážení je schopností či vlastností komunikace a vazby vůbec, ona je to, jež „drží tento svět pohromadě“, umožňuje jeho dění a vývoj.
Schopnost odrážení je tedy něco, co sice lze jen obrazně nazvat jakýmsi rudimentárním psychičnem, co však lze lépe a správněji — neboť to nenavozuje zbytečné v této souvislosti idealistické asociace — charakterizovat jako zvláštní kvalitu, charakteristiku objektivní reality našeho vesmíru, jejíž jednou formou je i psychično, tato schopnost odrážení je tedy v té či oné formě vlastní všem partikulárním jednotlivinám, jež tento vesmír v tomto stadiu — tvoří.
Pokud hvězda je jednotlivinou – a tou nepochybně je – pokud je jí galaxie, pokud je jí sám vesmír jako celek, potud jsou tedy i ony vybaveny schopností odrážení. V hierarchickém uspořádání našeho vesmíru jednotlivin nemáme nijak dokonale jasno. Na jedné straně jsou tu anorganické komplexy hvězd a galaxii, na druhé straně organická hmota. Obě řady mají hierarchické uspořádání a svůj vývojový trend. Je velice těžko zavádět tu apriorní hodnotovou stupnici in puncto jejich odrážecí vybavenosti. Myšlenková forma odrážení, jež je vrcholem vývoje organické hmoty (o jejíž genetické odvislosti od anorganické není snad třeba ztrácet slov), je zřetelně vázána na mozkový substrát a společnost. Ani jedno ani druhé neexistuje u hvězd či galaxií nebo u vesmíru jako celku. Dříve či později bude však přece nutno zjistit souvislost, případně jednotnou hierarchickou stupnici obou uvedených řad. Relativně dobře známe jen jednu řadu: elementární částice — člověk; a v této řadě pozorujeme jako nejzákladnější charakteristiku postupující zvyšování kvantity i kvality odrážení.
Náš vesmír je tedy vesmír odráživý, což je v nedílné souvislosti s tím, že je partikularistický, rozčleněný. (Neříkejme zatím nic o tom, je-li to ve vzájemně se podmiňující či v tom či v onom směru podmiňující souvislosti.) Jakkoli psychická forma odrážení je vázána na pluralitu jednotlivin (mozkový substrát apod.), „nejelementárnější“ forma odrážení je vlastní i částicím, jež nemají pluralistickou strukturu. Je nejen filosoficky, nýbrž hlavně fyzikálně otevřenou otázkou, zda odrážení u nich je nutně a bezvýhradně závislé jen na vztahu „subjekt — objekt“, na fyzikální interakci s jinou jednotlivinou a jejím fyzikálním vlivem, či zda je možné i mimo tyto vztahy. Filosoficky to souvisí co nejúžeji s problematikou kategorie samodění, samovývoje. Tato kategorie nám může znamenat pouze tolik, že veškeré dění se uskutečňuje jedině vzájemnou interakcí bez jakéhokoli řízení či vedení z „vnějšku“, z „transcendence“. Může nám však též navozovat otázku, nakolik je veškeré dění či určité dění produktem pouze a jen vnějších interakcí mezi navzájem fyzikálně vnějšími partikulemi, či nakolik může též být tím nejvlastnějším samoděním, děním ze sebe sama, děním v sobě samém, jež zajisté nevylučuje vnější interakce, ale doplňuje je. (Proto také se nezastavuji u námitky, že i elementární částice současné fyziky mohou mít, ba pravděpodobně mají, ještě dále členitelnou strukturu. To, jak je zřejmé, naši úvahu nesuspenduje.)
Z filosofického hlediska není na tomto předpokladu nic závadného. Jelikož dění a odrážení spolu nerozlučitelně souvisí, pak musíme připustit i odrážení vnitřního stavu, vnitřního prostředí, „sebe sama“ jednotliviny, a to nejen tam, kde toto vnitřní prostředí, toto „samo“ je rozčleněno v partikule (vesmír, živý organismus apod.), ale i tam, kde tak není: protože kdyby tam, kde jednotlivina není pluralisticky rozčleněna (v partikule), bylo pouze odrážení vnějších vlivů, pak tato jednotlivina by byla naprosto inertní a pasivní kulečníkovou koulí, která se sice také odráží, ale odraz nijak nezpracovává. I nejelementárnější jednotlivina však odraz zpracovává — to je logický předpoklad, nechceme-li si představit vesmír jako mechanismus ozubených koleček, což naše i jen dosavadní poznání skutečnosti vyvrací. Je tedy možno připustit — a to je konečně závěrem- tohoto dlouhého extempore – že existuje možnost odrážení i vnitřního prostředí, vlastního stavu, „sebe sama“ i tam, kde odrážející „subjekt“ je „nesložen“. Ostatně je to v obecné dialektice problematika jednoty stránek jednoho jevu či v nejholejší abstrakci: jednoty protikladů: „Nejelementárnější“ jednotlivina, jednotlivina „nesložená“, může mít a zajisté i má celou řadu „stránek“, kvalit, funkcí, „vlastností“, které se všechny mohou měnit pouze v důsledku své vlastní vzájemné jednoty, svým vzájemným napětím a „bojem“, aniž by musely být „hýbány“ z vnějšku. A přitom nejsou tyto vlastnosti, stránky, kvality, jednotliviny žádnými partikulemi. Tato problematika je přece i u kategorií společenských, nejen snad v oblasti mikrosvěta.
Tato delší vsuvka vznikla jen proto, abych mohl doložit jednu drobnou dílčí tezi, že i nerozčleněný vesmír může mít různé formy dění (eventualitu stacionárního nerozčleněného vesmíru jsme zatím odložili a vrátíme se k ní na jiném místě) a jedna z nich může být i dění, pohyb, vývoj, „sebevědomí“, „sebepoznání“, „sebereflexe“, pohyb „sebeodrážení“, při čemž všechny uvozovky zde mají naznačovat, že se jedná o termíny jednak částečně antropomorfní, ale hlavně vzaté z tohoto našeho vesmíru, jenž sám je naopak rozčleněný, partikularistický; proto i kvalita odrážení, případně sebeodrážení, je jen velmi přibližnou kategorií při určování kvalit takového vesmíru (či vývojového stadia vesmíru?), jež jsme nikdy empiricky nepoznali a nikdy asi nepoznáme. Avšak — jak si čtenář vzpomene — úvaha o případných formách vesmíru, které jsou teoreticky možné, neměla nám být, jak by se snad zdálo, samoúčelem, ale měla jen obrátit naši pozornost na skutečnost, že rozčleněný „pluralistický“ vesmír, který empiricky známe, nikterak není jedinou možnou formou existence vesmíru. To pak nám mělo sloužit za východisko k rozvedení marxistické koncepce.
Zpět u možného marxistického kosmologického vesmíru
Rozčleněný vesmír a „nerozčleněný“ vesmír mohou být dva typy — jedny z typů či krajní, mezní typy, to rozhodnout není pro naši úvahu koneckonců důležité — vesmíru, či dokonce snad vývoje jednoho jediného vesmíru. Ovšem i partikularistický vesmír je jednotný při vší rozčleněnosti a „nerozčleněný“ je mnohostranný, mnohokvalitní při vší nerozčleněnosti, ale to uvádím jen proto, abych se uvaroval možného nedorozumění. Důležité je, že nemůžeme tvrdit — neboť bychom tvrdili nesmysl — že jedna či druhá forma vesmíru je jeho „cílem“. Na kosmologické úrovni, při přírodovědeckém výkladu světa, na platformě vědeckého světového názoru, nemají podobné otázky oprávnění. Vesmír se vyvíjí — toť vše, co říkáme. Nám jde o to, zjistit jak se se vyvíjí, případně zjistit směr, jímž se vyvíjí. V rámci těchto zjištění zjistíme i místo a význam člověka.
Vyvíjí-li se vesmír — a my to oprávněně tvrdíme — pak není nejen cesty „zpět“, ale ani cesta dolů“. Je jen cesta vpřed, tj. „nahoru“. Každé příští vývojové stadium je „lepší“ a „vyšší“ než předcházející, pouze proto, že je „další“. A bez ohledu na to, zda přináší prospěch či neprospěch tomu, co na dřívějším vývojovém stadiu platilo za vrcholné. (Tento vývoj tedy zahrnuje i regresivní a degenerativní pochody.) V tomto vývoji stále vpřed není však ani absolutního zániku: vše předcházející je důležité pro vše přicházející a nic, co bylo učiněno, co se stalo, nezaniká, nýbrž jen se transformuje a je zužitkováno příštím. Vývoj vesmíru není teleologicky zacílen ani deterministicky před- určen — to jsou ovšem ontologické předpoklady, jež zde musíme učinit, a předesílám, že je činíme oprávněně — nýbrž je nekonečně tvárným. Je výsledkem procesů, jež probíhají v něm, nikoli řízení zvenčí. Procesy, jež v něm probíhají, mohou mít různý charakter a na různých vývojových stupních se tedy vývoj i rozličně prosazuje, je nesen, uskutečňován různými faktory a případně i s různými tendencemi. Např. v uvažovaném výše „nerozčleněném“ vesmíru jsou hybné síly, formy i samy tendence vývoje jiné než ve vesmíru rozčleněném, avšak mohou být rozličné tendence i na jednotlivých vývojových stupních vesmíru. Pro nás je důležité, že v rozčleněném vesmíru je vývoj v podstatě určován pohybem partikulárních jednotlivin (vzájemnou interakcí i jejich vnitřním pohybem) . Tento přirozený důsledek rozčleněnosti vesmíru dostoupil v našem vesmíru takového stadia, že toto určování se může stát „uvědomělým“.
Alespoň po jedné vývojové linii, a to po té, jež, zdá se, je pro toto stadium vesmíru zvláště charakteristická, dospěl proces organizace jednotlivin do stadia, v němž se jako nová kvalita objevuje reflexe a myšlení, a nezdá se být žádnou fantazií perspektiva, že touto kvalitou obdařené jednotliviny budou dříve či později schopny vývoj vesmíru jako celku řídit a určovat tak, jak se jim to bude zdát výhodné.
Uvědomělé jednání poprvé
Těmito jednotlivinami nemusejí být lidem podobné bytosti, ale třeba v nejvyšší možné dokonalosti myslitelné stroje nebo cokoli, co bude schopno uvědomělého jednání. Tento partikularistický vesmír (či vývojové stadium vesmíru?) může probíhat ještě vpravdě nekonečnými peripetiemi, galaxie mohou ještě nesčíslněkrát zaniknout a znovu vzniknout než dojde k tomu, že jednotliviny nadané uvědomělým jednáním převezmou vedení vesmíru do svých rukou, ale ve struktuře tohoto partikularistického uspořádání vesmíru tato možnost tkví a současný vývoj vědy jí zatím potvrzuje.
Objevení se „bytostí“, jež to dokážou, není a nebude „dílem náhody“, nějakého „zázračného smíšení“ molekul, nýbrž je a bude připravováno celým procesem rozčleněného kosmu. Jakmile totiž je v rozčleněném vesmíru dána, strukturálně možnost stoupání kvality odrážecí schopnosti u partikulárních jednotlivin, pak se tento vesmír tak dlouho bude naplňovat touto „zkušeností“, až bude půda dokonale! kultivována. Tímto poněkud básnickým obrazem chci říci toto: je logické předpokládat, že kdyby se substrát, jenž je materiálem tohoto vesmíru, neměnil, pak by se ani vesmír sám, pokud jde o rozčleněný vesmír, nemohl měnit a trčel by vývojově na místě. Víme, že v oblasti organické hmoty však změny skutečně nastávají. Jakkoli vše živé je z pár tuctů kyselin, je na začátku protozoon a na konci člověk.
„Kultivování“ materiálního substrátu
Organická hmota není výjimkou ve vesmíru, nýbrž to, co platí pro ni, platí principiálně vůbec, byt kvalitativní odlišnost organické hmoty od anorganické je mimo jiné právě v tom, že tyto změny v ní probíhají daleko rychleji. Jde o to, že materiální substrát, z něhož se organizují jednotliviny (a tedy celý vesmír), je schopen se měnit. Je schopen přijímat a podržovat změny, je schopen se sám vyvíjet, a tak umožňovat i stále další a komplikovanější formy organizace vyšších hierarchických řádů, vybavených nyní i novými kvalitativními vlastnostmi. Zjednodušeně řečeno: dříve či později molekula, atom, elektron, které projdou organizací v živé hmotě, zůstávají trvale pozměněny a opět více, projdou-li organizací mozkové kůry než organizací viru. Jestliže lidstvu se během jeho existence nepodaří převzít řízení vesmíru do svých rukou, přesto přispívá k realizaci tohoto stadia dvěma způsoby: jednak může tím i oním způsobem předat či zanechat své poznatky jiným lidstvům, jednak „obohacuje“ — „podobně“ jako rostliny půdu — sám materiální substrát vesmíru. Tento obohacený substrát se bude proto organizovat i na úrovni galaktické mlhoviny, do níž, řekněme, se naše krásná Mléčná dráha jednou rozpadne, jinak než před tím, nově z něho vzniklá galaxie bude na vyšším vývojovém stupni, vývoj z ní pak probíhající bude snad zase alespoň o stupínek blíže vzniku té kvality uvědomělého jednání, jež převezme vedení vývoje do svých rukou a ve svůj prospěch.
Je jisté, že obohacování, měnění materiálního substrátu, je působeno i ostatními procesy, jež ve vesmíru probíhají, např. zářením hvězd a jejich vnitřními procesy (srov. např. postupnou genezi prvků ve hvězdách) atd., ale není bezdůvodné se domnívat, že obohacení organickou, a zvláště psychickou „aktivací“ substrátu představuje ještě kvalitativně vyšší stupeň. Tato filosofická domněnka může budit posměch (ale zjistíme za chvíli, že pak se smějeme jako hlupák v jámě lvové), avšak je jen logickým dovedením nutného předpokladu, že sám materiální substrát podléhá změnám a tyto změny relativně trvale podržuje (tj. tyto upevněné změny mu umožňují přijetí dalších změn atd.). A tento předpoklad je jediným možným stanoviskem důsledného materialismu.
Co se pak týče závěru, že tento proces měnění materiálního substrátu má tendenci k vytváření jednotlivin se stále dokonalejší kvalitou uvědomělého jednání, je to předpoklad, jenž sleduje úvahu, že dění ve vesmíru má určitou dialektickou souvislost a že to není cirkus. Neboť jestliže by „v příští metagalaxii“ měl vlastní „intergalaktický“ vývoj jít někam zcela mimo organizaci „intelektu“ schopného uvědomělého jednání (třeba k rozvoji vegetativních funkcí, takže by rostliny rostly i v atmosféře a litosféře a nevím co ještě, nebo dokonce vůbec mimo biologično — (třeba k rozvoji krystalických forem) — pak: je to sice vesmír „neomezených možností“, ale spíše vlastně kopací míč náhody. Eventualitu přesného opakování v bleděmodrém ani neuvádím: patří ke koloběžnému, a ne k vývojovému modelu a eo ipso likviduje všechny předpoklady dialektického materialismu; ten však není věcí gusta, nýbrž jediným nerozporným a nefantastickým výkladem světa. Vesmír, který je kopacím míčem náhody, nebo který je nevyzpytatelný jako cesty páně, což je přesně totéž, takovýto „všemohoucí“ vesmír není vše mohoucí, nýbrž otrok buď stupidně mechanického probabilismu (což věru není protimluv), nebo nějakého nadřazeného principu.
Co se pak týče vrtění hlavou nad tím, že nějaká jedna hierarchická skupina jednotlivin by mohla sama převzít řízení vesmírného vývoje, to je pochybnost zdravého rozumu, ale ne důsledná teorie. Neboť došlo-li by k tomu, znamenalo by to jen tolik, že se vesmírný vývoj řídí sám, tak jako se řídil předtím. Neboť dotyčná skupina jednotlivin je součástí, kvalitou vesmíru, tentokráte součástí určující, jako dříve byla určující jiná kvalita. Zda vesmírný vývoj určují živelně procesy atomového jádra nebo zda je určují vědomě jednotliviny nadané uvědomělým jednáním, je nejen stejné v rámci materialistického výkladu skutečnosti, jako je to — až na rozdíl mezi živelností a uvědomělostí — v nejvyšším smyslu jedno. V obou případech jedna z konstituujících složek vesmíru má prevalentní funkci v určování jeho vývoje, aniž by nějak úplně eliminovala druhé. Možno oprávněně, byť trochu básnicky, říci, že v obou případech se zase jen řídí vesmír sám, zde prostřednictvím jedné, tam prostřednictvím jiné své složky, zde v jedné, tam v jiné své podobě, zde rukou, tam hlavou nebo i nohou, ale vždy něčím svým, jemu vlastním, v podstatě vždy sám sebou.
Nebo lze snad považovat za přijatelnější, že vesmír je řízen něčím, co není z něho, a co je tedy nad ním? Třeba „zákonitostí“, jež žárlivě střeží svá práva? Zákonitostí, jež za všech okolností, zásadně, jde a prosazuje se přes hlavy těch jednotlivin, jež jediné jsou též, ve svém souhrnu, vesmírem samým — tedy přes hlavu vlastního vesmíru, jako princip jemu transcendentní? Neboť jinak by to nemohlo i v takovém případě být. Jediná pochybnost je možná a oprávněná: že totiž dříve než dojde proces „obohacování materiálního substrátu vesmíru“ do stadia, o němž mluvím, vesmír sám se kvalitativně do té míry pozmění, že jeho dnešní pregnantně partikularistická struktura by se posunula do polohy, v níž kosmotvornost jednotlivin jakožto základní princip pohybu a vývoje vesmíru by byla podstatně potlačena, třeba směrem k nějaké větší vnitřní integraci, v níž by se ohlašovalo třeba vývojové stadium „nerozčleněného“ vesmíru. Tuto eventualitu jistě není možno popírat. Ale není rovněž důvodu s ní na sto procent počítat. V současném stadiu je pro Lidstvo — neboť i ono patří už k úrovni uvědomělého jednání — prostor k neomezené akci.
Kosmologický optimismus
Ostatně se domnívám, že ve své nejhlubší podstatě může působit tento výklad fantasticky pouze proto, že se pohybuje ve skutečně „kosmických dimenzích“. Galaxie sem — galaxie tam apod. Tato teoretická gymnastika není — podle mého názoru — samoúčelná, neboť rámuje celou předpokládanou koncepci do „historického“ rámce, snaží se ukázat, že současný stav vesmíru je jen úsekem veliké fáze vesmírného vývoje, fáze, v níž se vývoj vesmíru děje formou kosmotvornosti jednotlivin, a že tato fáze naprosto nekončí ani tehdy, když by celý nám známý vesmír, se všemi svými galaxiemi „zanikl“, tj. se změnil, že vývoj vesmíru je dialekticky kontinuitní, neztrácí svou nit ani v zánicích galaxií, jež jinak pro nás znamenají poslední mez zániku. Že není věčného návratu stejného v bleděmodrém a že není ani náhodou výskyt lidstva v tomto okamžiku vesmíru, náhodou, která by byla bezvýznamnou pro další evoluci kosmu atd. Možná, že přídech spekulativní fantastiky by se změnil jen v blahovolnost, s níž přijímáme science fiction, kdybych tvrdil, že k převzetí řízení vývoje vesmíru dojde ještě „na tomto světě“ a v této nám současné kosmické situaci a že dokonce naše lidstvo to bude, jež to uskuteční. Ani tato možnost není vyloučena, aniž by však něco měnila na pravdivosti výše rozvedených vývodů.
Jedním z pozoruhodných rysů vývoje „našeho“ vesmíru (současné jeho vývojové fáze) je permanentní a velice prudké zrychlování. Je to pro filosofa něco tak podivuhodného jako pro astronoma stále se zvětšující rudý posuv galaxií, jehož hodnota už pomalu přesahuje rychlost světla. Nevíme sice, jedná-li se o jev dočasný, periodický či jaký, ale jelikož zatím probíhá, není vyloučena možnost, že vývoj se bude brát vpřed tempem, jež předčí všechny naše předtuchy a že „již na tomto světě“ dojde k uvědomělému řízení vesmírného vývoje a že naše lidstvo se přitom přičlení k ostatním lidstvům vesmíru. Během pár tisíců let stali jsme se ze sběračů kořínků zabydlovateli planetární soustavy. Bude-li lidstvo existovat ještě pouhých pár miliónů let, pak, nezastaví-li se tento vývoj, nelze si představit hranice moci a síly, jichž dosáhne. Poměry na jiných místech vesmíru pravděpodobně nebudou vždy pod naší úrovní. A pak — pak je uvědomělé řízení vesmíru přede dveřmi.
Antropologická kosmologie
Lidská existence, a to nejen existence lidstva, ale i existence každého jednotlivého člověka, má tedy evidentně kosmologický význam, má přímo kosmologickou hodnotu. Má ji „už“ dnes, má čáku na to, že ji v daleko větší míře bude mít v budoucnosti. Tento kosmotvorný význam člověka je ovšem jen specifickým, potencovaným případem kosmotvorného významu každé jednotliviny. Není to jen význam (mimoděčného) „obohacovače“ materiálního vesmíru, je to i význam vlastní životní činnosti a vlastní osobní kvality. I z hlediska „obohacovače“ substrátu je — přísně vzato — rozdíl mezi oligofrenikem, či člověkem vyrostlým jako zvířaty zavlečené dítě (tedy člověkem, který se nestane člověkem) a Einsteinem či Schönbergem. Tím větší rozdíl je v kosmotvorném významu jejich aktivity. I ta má dvě stránky, obě jinak významné kosmologicky: stránku společenskou a stránku čistě individuální. Společenská stránka lidské aktivity a její kosmologický, kosmotvorný význam jsou jasné. Ale stejně významná, byť jinak, je možná hloubka vnitřní individuální kvality, byť by jedinec třeba nedokázal nebo nemohl přímo na společnost působit. Primitivní despota a kultivovaný mudřec, velitel koncentráku a nějaký osamělý Lao-c‘ mají, zdá se, jinou míru kosmotvorného významu. Ačkoli působení koncentračního velitele může mít širokou odezvu, ani osamělý mudřec nebyl bez kosmotvorného vlivu. Záleží i na tom, zda kdo brzdí rozvoj zlidšťování člověka a společnosti, či zda kdo k němu přispívá. Vše, co činíme, má kosmotvorný význam, ale to nás může „uspokojovat“ pouze v metafyzické sterilitě (neřku-li v prostoru nezodpovědnosti), neboť ne o to se jedná, abychom byli totéž co každá žížala či atom, ale abychom jednali — jako lidstvo — uvědoměle.
Právě proto, že každý náš akt má zároveň kosmotvorný význam (jistě v praxi pramaličký, ale už jen když se sečte s ostatními ostatních lidí, vzrůstá do podivuhodných rozměrů), a právě proto, že už dnes je síla člověka velmi veliká, záleží vysoce na kvalitě našich aktů. Vedení válek apod. (budiž to jeden příklad za všechny) zdrželo vývoj společnosti (přes všechna technická zlepšení, jež se válkám přiznávají ke cti) jistě značně. A stupidní narkománie apod. možná ještě víc. Zde se otevírá přímo kosmologický podklad materialistického humanismu. Morální apel, jenž byl vždy cítěn jako správný, ale visel též vždy ve vzduchu, zdá se tu nabývat pravého ontologického zakotvení. Přísloví, že jak si kdo ustele, tak si lehne, nabývá zde pojednou hlasu pozounů posledního soudu. Lidstvo může různými způsoby „zradit“ své možnosti: ne jen zničující válkou, ještě spíše kolektivním ohňupením, jež se dnes vynořuje na obzoru ve vší své děsivé blízkosti. A „zrada“ lidstva bude bez výjimky i zradou jednotlivých lidí.
Odtud hluboký společenský akcent důsledků materialistické koncepce. V jednotném obrazu světa, jejž dialektický materialismus podává, je plným právem a filosoficky zcela správně na čelném místě teorie lidské společnosti (jež se ovšem nedá vyčerpat teorií třídního boje), a její čelné místo nespočívá na písčitých základech, jestliže je přirozeným výsledkem obecného kosmologického, zde pak už musíme říci ontologického rozboru. Nelze budovat teorii společnosti ani teorii jednotlivce, ani teorii „lidského života“, není-li bezpečně nalezeno místo společnosti jednotlivce, lidského života v celku světa. Bez toho jsou všechny „antropologické“ pokusy antropocentrismem, antropomorfismem, nebo prostě vůbec jen mytologií.
A bylo zase důsledkem zásadní chybnosti mechanického materialismu, že lidstvo, a tím spíše člověk, mu upadali vniveč vůči nestvůrné „mimolidské“ ontologické realitě. Je důkazem správnosti dialektického materialismu, jestliže problém lidské společnosti a jednotlivého člověka je pochopen ne snad pragmaticky svévolně, ale na základě objektivního ontologického rozboru, jako hlavní problém a to opět v prvé řadě jako problém praxe, neboť na základě pravdivého ontologického výkladu se teprve poznává jako důsledné oprávnění svět uvědoměle měnit.
Autorovo nadšení
Kdo může vypočítat, co vše by bylo možno na toto téma říci — a všechno by byla pravda. Jak lituji, že nemám dost poetické fantazie, abych plně rozvinul ten strhující obraz vznešenosti lidského života, jeho heroičnosti, jeho kosmotvornosti. Ani stín smrti jej nehyzdí. Vždyť smrt není nepřemožitelná tomu, kdo zvládne vývoj vesmíru. Vždyť je to už dnes ne záležitost pohádky, ale jen a jen systematické vědecké práce. Nikde v celém kosmu neexistuje ten naivní „zákon“, který si jen lidé odvodili ze své dosavadní nedokonalosti, že to, co vzniklo, musí také zaniknout. Opotřebuje-li se tělo, což nebude moci být umělé? Neregenerují-li mozkové buňky — což nikterak ani nemusí být nutným pravidlem u jiných lidstev — což nebude nalezen způsob, jak „přelévat“ mozkové pamětní a jiné obsahy do připravených syntetických matic? Kdo může říci, že to je a priori vyloučeno? Naši vzdálení potomci mohou s plnou nadějí očekávat věk nesmrtelnosti. Manichejci měli hluboce lidskou víru, že v ráji spasení potud nebudou moci být naprosto šťastní, pokud neobživnou a nepřidruží se k nim všichni dávní zemřelí, kdykoli by žili a jakkoli…
Otázka hnusné bytosti
Když pak tu taková rozumná bytost, o níž jsme hovořili na samém začátku pojednání, jež pozná svou existenci jako ontologickou otázku či součást obecné ontologické otázky, když taková bytost během času probéře, procítí, prozkoumá všechny vývody, jejichž jen holá kostra zaplňuje předcházející stránky, když se skutečně upřímně přesvědčí, že onen zde podaný dialektickomaterialistický výklad světa je alespoň oprávněný, ne-li plně pravdivý (rámcově ovšem — vše zde též nemohlo být ani podáno), tu pominou všechny ostatní otázky, jež se jinak derou na jazyk, povznese svůj hlas i vypraví: „Proč?!“ A toto „proč“ se nyní tříští věru kosmickou ozvěnou v tisícero a ještě tisícero dalších dílčích „proč“, každé zející a hledající odpověď. Tímto závěrečným proč (tj. „proč to?“, „nač to?“, „k čemu to?“) se posléze dostáváme k problematice ontologického významu jednotlivé existence a víme už, že se budeme muset za tím účelem tázat i po významu ontologické reality samé.
