Geomancie a integrální kultura

Jiří Zemánek: Slovo úvodem
Johannes Heimrath – Lara Mallien: Předmluva vydavatelů

1. Historie moderní geomancie
Marco Bischof: Znovuobjevení geomancie
Paul Devereux: Osedlat draka

2. Spektrum moderní geomancie
Paul Devereux: Oči otevřít a hluboce se pohroužit
Peter F. Strauss: Rozmlouvat se světem
Reinhard Falter: Geomancie stará tradice?
Ingeborg a Hartmuth Lüdelingovi: Lze uchopit geomancii slovy?
Gesine Stöcker: Vše je život
Siegfried Prumbach: Cesty k míru
Nigel Pennick: Čas k usebrání
Herman Prigann: Zazračné spočívá ve faktickém
Robert Josef Kozljanič: Hierós Tópos – posvátné místo
Marko Pogačnik: Celostní ekologie
Heide Göttner-Abendroth: Geomancie a matriarchát
Jörg Purner: Geomancie dnes?
Stefan Brönnle: Geomancie jako vytváření synapsí
Nanda Thekla Kolbeck: Návrat Bohyně

3. Filosofická východiska moderní geomancie
Jutta Gruber: Jak skutečná je věda?
Reinhard Falter: Zkušenostní věda geomancie
Jochen Kirchhoff: Trhlina v realitě

4. Dodatek
Paul H. Ray: Vznik integrální kultury
Johannes Heimrath – Lara Mallien: Geomancie a integrální kultura – osobní zkušenost
Poznámky
Autoři příspěvků
Zahraniční bibliografie, česká bibliografie
Adresy a kontakty
Ediční poznámka

Peter F. Strauss: Rozmlouvat se světem

„Vesmír žije, protože my žijeme.“ Tato věta by se dala i obrátit, aniž by cokoli ztratila na své platnosti: „Žijeme, protože vesmír žije.“ Výpověď takzvané „Smaragdové desky“ Herma Trismegista – jednoho z pozdně antických hermetických textů – ukazuje, že to není nic zásadně nového pod sluncem: „Jest pravdivé, jest jisté, jest skutečné, že to, co jest dole, je jako to, co jest nahoře a to, co jest nahoře, je jako to, co jest dole, aby dokonány byly divy jediné věci.“ (Překlad viz Pierre de Lasenic, Hermes Trismegistos a jeho zasvěcení. Universalia, Praha 1936, s. 47.).

Poznání, že jevy makrokosmu se zrcadlí v mikrokosmu, bylo před tisíciletími počátkem toho, co dnes nazýváme astrologií. Co však chápeme pod pojmem vesmír? Je to souhrn planet, hvězd, galaxií a hvězdokup, černých děr a metagalaxií, tedy koneckonců něčeho hmotného? Anebo si nejprve musíme položit otázku, zda proti smyslově vnímatelnému vesmíru, který přírodní věda od 17. století stále důkladněji zkoumá pod drobnohledem, nestojí duchovní vesmír – nebo lépe řečeno, zda tento druhý vesmír není tou „druhou stranou mince“. V sedmidenním týdnu, v němž jsou jednotlivé dny nazývány podle planetárních božstev, máme stále ještě vzpomínku na duchovní svět za světem hmotným. Ve Francii se například středa nazývá mercredi, je to den Herma neboli Merkura, pátek se francouzsky jmenuje podle Venuše vendredi, sobota se v angličtině nazývá Saturday podle Saturnu. Pro antický pohled na svět bylo ještě dostupné poznání, že nebeská tělesa viditelná okem představují jen vnější jev, tak jako vnější, tělesně-fyzický zjev člověka obklopuje jeho duchovní bytostné jádro. Kdybychom chtěli člověka posuzovat jen podle jeho tělesného vzhledu nebo bychom ho dokonce na fyzický zjev redukovali – jak je to praktikováno v pozitivisticky utvářené přírodní vědě – dopouštěli bychom se podle mě stejného omylu, jako když je planeta Země označována za produkt náhodného spojení základních hmotných stavebních kamenů.

V době megalitu byla od Skotska až po Blízký východ rozšířena představa „velké matky Země“. Země byla vnímána a uctívána jako duchovní bytost. Pozitivistický pohled naproti tomu vyhání život – onu duchovně-duševní stránku – ze všeho, nač dopadne. Tady mi na mysl přichází báje o baziliškovi, který nechává všechno zkamenět. Pohled na svět je rozhodující: buďto za každým jevem ve hmotném světě poznáme duchovno, a potom vesmír „žije“, potom je prostoupen mnohotvárnými vztahy a shodami, potom se všechno zrcadlí ve všem jako Indrova síť; anebo ve světě vidíme jen libovolné nakupení hmoty a evoluci jen jako produkt času a náhody – potom je skutečně všechno mrtvé. Je tedy esenciálně důležité, jak myslíme. Rudolf Steiner to nazýval „zeživotněním myšlení“.

Vycházíme-li z duchovní evoluce, která ve svém průběhu dala vzniknout evoluci hmotné, pak je zřejmé, že celá příroda, která je plná duchovních bytostí, se nachází na nejrůznějších stupních evoluce. Předpokládám ovšem, že bakterie nestojí na tomtéž evolučním stupni jako mravenec, a předpokládám, že ještěrka nevlastní totéž vědomí jako například šimpanz. Budeme-li se řídit antroposofickou terminologií, pak kameny disponují fyzickým tělem, rostliny fyzickým tělem a tělem „éterným“ neboli tělem „tvořivých sil“, zvířata tělem fyzickým, éterným a „astrálním“ a nakonec lidé, kteří vedle těchto tří těl disponují i duchovním bytostným jádrem, takzvaným „Já“, jež jim dává schopnost žít ve světě jako individuální duchovní bytost a tento svět poznávat. V tomto smyslu člověk tvoří most mezi duchovním světem a světem hmoty. Jako duchovní bytosti žijeme zcela vědomě v tomto světě jevů a učíme se s ním zacházet. Jasnozřivý hudebník Jakob Lorber nazval kdysi Zemi „vysokou školou Boží“ – krásná metafora pro funkci naší domovské planety.

Co je to hmota?

Hovořím-li o hmotě, nemám tím samozřejmě na mysli, že stojí v protikladu k duchu nebo že je něčím zásadně odlišným. Během let jsem si utvořil představu, že hmotu lze možná nejlépe popsat jako „zhutnění“ ducha. Hermetické tradice hovoří o čtyřech „zhutňovacích dějích“, kdy se z čistě duchovního živlu dospívá přes živel tepla neboli oheň k živlu vzduchu, dále pak k vodnímu živlu a nakonec k živlu země. Hinduistická tradice mluví o hmotném světě – který se nám zdánlivě jeví jako pevný a skutečný, vpravdě však představuje jakýsi Brahmův sen – jako o tzv. „máji“. Jak je ve fyzice částic již dávno známo, pojem pevné hmoty se nám rozplývá s tím, čím hlouběji do hmoty pronikáme; na určité úrovni jejího pozorování existuje nakonec už jen rej vibrací – i v tomto případě se nám nabízí obraz z hinduistické mytologie: Šiva jako světový tanečník. Švýcarská umělkyně Emma Kunz formulovala kdysi svou duchovní zkušenost takto: „Myšlení je energie.“ Tato věta se patrně velmi blíží pravdě. Možná že hmotný svět je skutečně „myšlen“, to znamená, že je produktem duchovních dějů, které se rozprostírají od toho nejmenšího až po to největší – od elementárních částic až ke spirální galaxii, od kamene k člověku. Proto mi připadá absurdní myšlenka, že žijeme ve vesmíru, který se skládá z „mrtvé hmoty“. Princip (duchovního) života je s představou mrtvé hmoty neslučitelný; z mrtvé hmoty by nikdy nemohl vzniknout život.

Důsledky vyplývající z těchto úvah pro můj život jsou mnohotvárné. Zaprvé jsem si vědom toho, že jako součást duchovního světa spolupůsobím na evoluci, a tím také nesu svůj díl odpovědnosti. Moje myšlení a jednání má důsledky pro veškeré dění – nejen pro oblast okolního světa, kterou mohu přímo obhlédnout. I když nedokážu dohlédnout veškeré důsledky, přesto se snažím svou prací podle svého nejlepšího vědomí a svědomí konstruktivně spolupůsobit v rámci evolučního procesu. Že se vždy znovu objeví chyby, říká už ono staré přísloví: „Mýliti se je lidské.“ Spatřuji v životě velký učební úkol: jednou to v těchto rozličných zkouškách a úkolech dopadá lépe, jindy hůře. Nakonec mě utěšuje jistota, že mám vždy k dispozici další možnost, nový život, abych napravil chyby, vyrovnal nespravedlnost a došel dál ve svém duchovním vývoji.

Jiný svět je všude

Šamanský pojem „jiný svět“ u nás již před několika lety zdomácněl, aniž by bylo zřejmé, proč by měl být lepší nebo přesnější než pojem „duchovní svět“, jak je používán například v antroposofickém kontextu. Mohli bychom si položit otázku, čím je onen „jiný svět“ jiný? Tady je podle mne potřeba objasnění. Ve všech náboženských tradicích se objevuje představa světa „za hranicí smyslových zkušeností“, světa, do něhož člověk vstupuje buď po své fyzické smrti, nebo který může prostřednictvím určitých transovních technik či požitím psychotropních rostlin (kaktus peyotl, houby atd.) v rámci šamanského rituálu krátkodobě a opakovaně vyhledávat už za svého života. V určitých antických zasvěcovacích rituálech (kult bohyně Isis, kult bohyně Démétér) byly zjevně poskytovány podobné prožitky. Egyptské knihy mrtvých uváděly přesné pokyny ke správnému chování v této sféře za prahem, která byla obydlena pozitivně smýšlejícími duchovními bytostmi stejně jako hrozivými démonickými silami. Také Tibetská kniha mrtvých udává precizní pokyny, které se týkají procesů při přechodu z jedné strany na druhou stejně jako správného chování v duchovním světě. Pouze pozitivistické moderní vědomí realitu tohoto duchovního světa zastírá. Výsledkem je strach ze smrti, která ovšem při střízlivém pohledu představuje jen přechod z jedné existenční úrovně na druhou a která je ve zprávách o zkušenostech klinické smrti, například u Elisabeth Kübler-Ross, popisována jako euforický zážitek.

Pobyt ve hmotném světě – neboli lépe řečeno na této specifické úrovni – je přechodný a může být využit jako učební zkušenost. Vlastním domovem člověka je duchovní svět, „jinosvět“, a ten není neobyčejný či exotický, ale právě naopak je to obvyklé, vrozené místo, které za určitým účelem příležitostně opouštíme, abychom se do něj za poměrně krátkou dobu zase vrátili. Vzpomínka na život před narozením by byla možností, jak uniknout strachu ze smrti. To ovšem předpokládá jistotu opětovného vtělování stejně jako představu nesmrtelného duchovního bytostného jádra.

Nebudeme-li člověka redukovat pouze na jeho hmotně-tělesnou existenci a vezmeme-li na zřetel i ostatní subtilní bytostné články, vznikne nutně diferencovaný obraz. To má velký význam pro každou seriózní geomantickou práci. V Číně byla Země už v době antiky považována za organismus analogický lidskému tělu; například skály byly chápány jako kosti, voda jako krev a rudné žíly jako nervy Země. Nadto je nasnadě analogie mezi akupunkturními meridiány a proudy energie čchi. Není jistě chybou, dáme-li čínský pojem čchi do souvislosti s evropským pojmem éter nebo s pojmem ód. Z mého pohledu se jedná o éterné tělo neboli tělo utvářejících sil, známé z antroposofie, tedy tělo, které jako neviditelný bytostný článek obklopuje tělo fyzické.

Z popisů lidí nadaných jasnozřivostí je známo, že nejen lidé, ale i zvířata a rostliny mají auru, která má svou vlastní strukturu. Jestliže to aplikujeme na Zemi jako planetární bytost, může se vytvořit následující obraz: nad smyslově vnímatelným, hmotným zemským tělem se nachází éterná aura, v níž určité proudy, dráhy, uzlové body, energetické linie, čakry atd. rozvádějí univerzální energie do celého organismu. Nad touto vrstvou (avšak s ní spojená) se nachází astrální aura, do níž lze umístit duševní život zemského organismu. Tato vrstva má jinou strukturu, je v neustálém pohybu a projevuje se ve smyslově vnímatelné sféře mimo jiné v pohybu oblaků a v proudění vody, ve střídání ročních období. Ale i určité charakteristiky krajiny jako kopce, údolí, horské vrcholy a propasti mohou poukazovat na duševní kvality, které jsou spojeny s astrální aurou Země. Nad touto vrstvou se nakonec nachází aura, která je spojena s mentálními procesy.

Jsem přesvědčen, že aura Země je spojena s aurou všech živých tvorů, a to i lidí; to znamená – vztáhneme-li to na geomancii – že všechna citová hnutí, včetně myšlení člověka, se otiskují do příslušných vrstev zemské aury. Existují náznaky toho, že v astrální a mentální auře nad bitevním polem lze celá staletí po válečných událostech nalézt jejich stopy. Geomantická práce může v tomto případě znamenat opětovnou harmonizaci aury místa vhodnými rituálními metodami. Nad mentální aurou se zřejmě nacházejí další vrstvy, které jsou spojené s vyššími bytostnými články jakož i s duchovním jádrem, tedy s onou vlastní planetární osobností Země. Ne všechny tyto aurické roviny jsou ovšem prokazatelně nástroji obvyklých vědeckých disciplín, což činí celou věc nanejvýš složitou. Rudolf Steiner poukázal již na počátku 20. století na to, že v budoucnu bude záležet na tom, aby byl duchovní svět popsán střízlivým a jasným jazykem moderních přírodních věd. V opačném případě by podle něj nebylo nikdy možné dorozumět se s lidmi, kteří nemají sami k dispozici duchovní nástroje k vnímání tohoto jiného světa. V antroposofii byl podle mého učiněn pokus o vytvoření jazyka, který popisuje děje a fenomény, jež se do značné míry vymykají smyslovému vnímání. Lze se jistě ptát, zda se tento pokus zdařil – ať tak či onak, tento pokus je již téměř sto let podnikán.

Neblahé zmatení pojmů?

Momentálně panuje vskutku neblahé zmatení pojmů. Vzhledem k tomu, že dosud neexistují objektivní kritéria pro popis různých úrovní duchovního světa, zůstává nutně při subjektivních pojmenováních a dojmech, které lze jen s námahou srovnávat. Bez systematizace a pokusu o jistou jazykovou úpravu v popisu duchovního světa, nedojde – jak se obávám – k žádnému významnějšímu pokroku. Moderní přírodní věda se v průběhu staletí vyvinula ve velmi praktický nástroj k uchopení „vnější skutečnosti“. V uplynulých čtyřech staletích jsme se o této dimenzi světa dozvěděli více než za celá předcházející tisíciletí. I když k tomuto enormnímu nárůstu znalostí docházelo na úkor jiných – intuitivních, imaginativních – schopností, nemá valného smyslu označovat vývoj logicko-racionálního myšlení za scestí a hledat spásu v návratu k domnělému ráji předracionální minulosti. Domnívám se, že dnes záleží mnohem víc na tom, abychom se plně vyvinutým školeným myšlením zabývali fenomény duchovního světa – u vědomí toho, že nejde o cosi nalézající se mimo nás, nýbrž o aspekt světa, který na této specifické vnější rovině vnímání nemůžeme uchopit.

Geomancie je spirituální věda živého

Zabývá-li se geomancie viditelnými i neviditelnými aspekty zemského organismu, pak to znamená, že zde dochází ke konfrontaci s tím, co je živé. To, co je smyslově přístupné, lze poměrně bez problémů popsat. U toho, co již smyslově přístupné není, začíná oblast subjektivní zkušenosti. V této souvislosti je geomancie „zkušenostní vědou“. Přírodní věda se ovšem definuje mimo jiné pomocí metodiky, jíž je příroda zkoumána a jíž jsou odhalovány určité přírodní zákony. Jen pokud může být přírodovědecký pokus s definovanými nástroji či aparaturami proveden vícekrát se stejným výsledkem, platí za průkazný. Na příkladu objevení chemického vzorce benzolu si můžeme ukázat, v čem spočívá rozdíl mezi různými formami poznání. Německý chemik Friedrich August Kekulé v roce 1865 na základě snu objevil šestihrannou strukturu molekuly benzolu. Na jedné konferenci kolegů vědců uzavřel později svůj příspěvek slovy: „Pánové, učme se snít. Pak možná najdeme pravdu.“ Kekulé dostal rozhodující nápad týkající se struktury benzolu ve spánku, poté co na věci dlouho bezvýsledně pracoval. Kdyby však tento impuls ze snu nepřepracoval do podoby vzorce a neověřil ho v laboratoři, nikdy by jeho kolegové tento intuitivní poznatek nepřijali.

Jestliže je radiestezie jako zkušenostní věda stále ještě zpochybňována, je to dáno také tím, že skeptičtí přírodovědci vyslovují pochyby o průhlednosti a absolutní ověřitelnosti výsledků radiestetických zjišťování. Tisíce studní, které byly po celém světě vyhledány a vykopány pomocí radiestezie, skeptikům jako důkaz efektivity této metody nestačí. Totéž platí pro homeopatii, která je již desítky let s úspěchem používána i ve veterinární medicíně. Zvíře, jak známo, na placebo efekt nereaguje, právě zde však působí homeopatické přípravky překvapivě dobře. Fyzik Hans-Peter Dürr zveřejnil před lety v Süddeutsche Zeitung článek, v němž popsal dilema částicových fyziků asi takto: „Fyziky můžeme přirovnat k rybářům, kteří vyrazí na lov a použijí přitom sítě s velikostí ok dva centimetry. Dovezou svůj úlovek na pevninu a tvrdí, že menší ryby než ty, které chytili do sítě, neexistují. O několik let později přijde na trh síť s oky velikými jeden centimetr. A tu se fyzikové velmi diví, že existují i menší ryby. Tuto hru je možné hrát donekonečna.“ Jako nelze vyloučit, že sítě budou zachytávat stále menší elementární částice, tak nelze vyloučit ani to, že zkušenosti proutkařů, geomantů a lidí nadaných jasnozřivostí budou jednoho dne součástí obecně akceptovaného vědění. Zatím stojí před prahem věku, v němž poznatky získané inspirativní, imaginativní a intuitivní cestou budou rovnoprávné s poznatky přírodních věd.

Nějaký čas potrvá, než bude nalezen jazyk, jímž se budou moci dorozumět zástupci jedné i druhé strany. Já osobně ovšem spatřuji v geomancii spíše uměleckou než vědeckou disciplínu. Byl však Leonardo da Vinci spíše umělcem nebo vynálezcem či vědcem? V renesanci ještě toto rozštěpení na umění a vědu neexistovalo, jako umělec se člověk mohl bez obtíží zabývat technickými, lékařskými nebo hydrologickými problémy a tyto poznatky mohl začlenit do svého uměleckého díla. Dnes už se někteří molekulární biologové nemohou dorozumět se svými kolegy ze sousední disciplíny, protože každý z nich používá jinou terminologii. Diferenciace vědy s sebou přinesla vznik dalších a dalších speciálních oborů, celek se však přitom čím dál víc ze zorného pole vytrácí. Jako umělec se považuji za člověka, který pohlíží přes hranice a snaží se zachovat si určitý přehled. Domnívám se, že rozšířený pojem umění do sebe integruje i práci s radiestezií a geomancií, které pro mě představují legitimní cesty k lepšímu poznání.

Můj dlouholetý kontakt s radiestezií a geomancií mi v uplynulých dvaceti letech přinesl v různých okamžicích zážitky, o nichž mohu jen velmi obtížně hovořit. V dřívějších dobách by se v této souvislosti možná mluvilo o mystické zkušenosti – mně to někdy připadalo, jako bych se byl probudil po dlouhém spánku. V těchto chvílích jsem zakoušel lavinovitě se valící a euforii vyvolávající záplavu poznatků, které jsem dokázal písemně zaznamenat jen z části. Hodnotím tyto své prožitky jako náboženskou zkušenost, neboť velká část těchto poznatků se vztahovala k mému vztahu k božství, to znamená k božství ve mně neboli k mému „vyššímu Já“. V této souvislosti považuji geomancii za spirituální disciplínu, za světonázor, který vnímá božství ve světě i v člověku a snaží se na základě tohoto poznání jednat. Syntéza spirituálního, uměleckého a vědeckého světového názoru je bezpochyby úkol, který není vždy možné uspokojivě uskutečnit. Přesto doufám, že v průběhu dalšího vývoje „integrální kultury“ se bude čím dál více lidí snažit tuto „hřebenovou túru“ zvládnout. Jeví se mi to jako jediná smysluplná cesta, jak se dostat ze slepé uličky jednostranně orientovaného pozitivisticky-materialistického myšlení a vytvořit nové perspektivy pro 21. století.

Integrální kultura

Jestliže je integrální kultura popisována jako syntéza tradicionalismu a moderny ve smyslu transcendence jejich hodnot, je pro mě otázkou, co zde má být transcendováno. Co rozumíme tradičními hodnotami? A co hodnotami moderny? Je zachovávání lidových obyčejů ve spolku pro zachování lidových krojů uchováváním tradičních hodnot? Je používání mobilního telefonu a počítače s připojením na internet hned totéž co moderna? Slogan „laptop a kožené kalhoty“ stručně a výstižně říká, jak si syntézu tradicionalismu a moderny představuje bavorská CSU. Americký novinář Jacob Heilbrunn publikoval v SZ Magazinu ze 17. srpna 2001 článek, v němž se píše: „I v hlavách lidí si bohatství žádá svou daň, dalo přece vzniknout spoustě obzvlášť pokryteckých a odpudivých zjevů, oněm postavám, pro něž konzervativní novinář David Brooks prosazoval název ,buržoazní bohémové‘ čili Bobos. Míněni jsou všichni ti blahobytní Američané, kteří chtějí obojí: kázat ekologii a jezdit terénními vozy, které přímo chlemtají naftu, šetřit vodou a utratit 15 000 dolarů za sprchový kout z břidlice, vychvalovat návrat k přírodě a zaplácat vlastní zahradu umělým trávníkem a umělými skalkami?“ To asi taky nebude to pravé ořechové, co si představujeme pod pojmem integrální kultura. Dokonce i zájem o spirituální témata se může spojovat s čistě hedonistickým životním stylem.

Diskuse o odstoupení USA z dohody o omezení skleníkových plynů ukazuje, že nebude jednoduché prosadit ve Spojených státech politiku šetrného zacházení s fosilními palivy – ačkoli se pětadvacet procent amerického obyvatelstva počítá mezi skupinu „kulturně kreativních“ lidí. Přes všechnu tuto opatrnost se nicméně domnívám, že se v tomto vývoji skutečně ukazuje změna paradigmatu, která se dříve či později odrazí i v utváření politiky.

Může geomancie nějak substanciálně přispět k tomuto procesu? Měli bychom si upřímně přiznat, že ti, kdo se intenzivněji zabývají geomancií, představují stále ještě menšinu. Její společenský vliv proto nemůže být nijak velký. Nicméně menšiny daly v dějinách rozhodující impulsy – i když se jejich konkrétní dopady ukázaly až později. Myslím, že otázky, které byly a jsou kladeny v rámci geomancie, jsou podstatné, například:

– Je Země jen nakupením hmoty, nebo máme co do činění s entitou, s bytostí s duší a duchem, jako jsme my, pouze s jiným tělem?
– Je možná analogie mezi lidským tělem s jeho viditelnými i neviditelnými složkami a Zemí, a co z ní plyne?
– Má Země určité specifické místní kvality, které se prokazatelně liší od kvalit jiných míst, a z čeho tyto kvality vyplývají?
– Existují určité místní kvality, které mají negativní účinek na zdraví rostlin, zvířat a lidí, a existuje možnost nastolit u nich rovnováhu?
– Mají posvátná místa určitou kvalitu, která má stimulující účinek na energetický organismus, a jak lze tuto kvalitu blíže určit?
– Je možné lidskými aktivitami vyrovnat nerovnováhy a poruchy v energetickém systému zemského organismu, respektive v některé z aur?
– Jaké metody smí člověk použít, aby takové poruchy vyrovnal, a jaké prostředky a metody jsou nepřípustné?
– Potřebuje celá Země jako entita „léčbu“, nebo potřebujeme my lidé nové rozšířené vědomí, abychom v budoucnosti zabránili závažným chybám?

Integrální kultura, která si zaslouží toto označení, se nevyhne tomu, aby se těmito otázkami zabývala. Skutečné spojení spirituality, vztahu k přírodě a příklonu ke společenství všech živých tvorů nebude možné bez nového a rozšířeného chápání našeho pozemského domova. Teprve až si znovu vytvoříme jiný vztah k útvaru, který byl ještě před pěti tisíci lety uctíván jako velká matka, přestaneme považovat Zemi za objekt vykořisťování nebo za skládku odpadků. Proto spatřuji funkci lidí, kteří se zabývají geomancií, v tom, aby taková i jiná témata vnesli do vývoje budoucí integrální kultury.

Nakolik se to podaří, ukáže budoucnost. Jedno je však jisté: totiž že politika vyčkávání definitivně ztroskotala. Bude třeba velkého úsilí, aby byly zmírněny katastrofy, které se již dnes ohlašují. Bez rozhodující změny našeho vědomí, následované změnou našeho životního stylu, nebudeme mít šanci uniknout důsledkům našich vlastních činů. Doufám, že bude brzy dosaženo kritického množství těch, kdo chtějí přivodit takovou změnu; svou vlastní uměleckou prací se k tomu snažím přispět. Věřím, že můžeme doufat v budoucnost, která bude utvářena lepším vztahem člověka a vesmíru, toho, co je uvnitř a co je vně, nahoře a dole, ženské a mužské, jin a jang.

 

 

 

 

Marco Bischof: Znovuobjevení geomancie (část)

/…/

UFO a ley linie – geomantický revival v mládežnické kultuře doby hippies

Vlastní zrod moderní geomancie se odehrál na začátku 60. let v lůně kultury éry hippies. Toto klíčové období geomantické historie, v němž se objevily všechny impulsy důležité pro dnešní vývoj, představil Paul Screeton ve své knize Seekers of the Linear Vision (Průzkumníci lineární vize, 1993). Začátkem 60. let vstoupil na scénu nový druh „lovců ley linií“ – už to nebyli staří podivínští badatelé-gentlemani, ale mladí lidé. Jedna brožura Tonyho Wedda (1919-1980) z roku 1961, v níž byly ley linie a pravěká stanoviště dány do souvislosti s výskytem UFO, přinesla nezbytnou inspiraci a motivaci k novému začátku geomantického hnutí. Téma UFO bylo pod pojmem „létající talíře“ v kursu od roku 1947, kdy americký obchodník a pilot Kenneth Arnold poprvé informoval o setkáních s „neidentifikovanými létajícími objekty“ – takový je význam anglické zkratky UFO (unidentified flying objects). Francouzský inženýr a parapsycholog Aimé Michel ve své knize Flying Saucers and the Straight Line Mystery (Létající talíře a tajemství rovné linie, 1958) tvrdí, že přímé čáry – nazval je „orthotenie“ – získáme, když zakreslíme do mapy pozorování UFO během libovolné čtyřiadvacetihodinové periody. Nadšena touto souvislostí založila skupinka mladých lidí, mezi nimi Philip Heselton a Jimmy Goddard, v roce 1962 takzvaný Ley Hunter’s Club (Klub lovců ley linií) a usilovala o kontakt s několika málo dosud žijícími členy bývalého Straight Track Club. Watkinsův syn Allen byl jeho prvním předsedou a na první schůzi klubu pronesl přednášku o výzkumech svého otce. V dubnu roku 1965 byl založen časopis The Ley Hunter (Lovec ley linií), rozmnožovaný tenkrát ještě pomocí voskových matricí. Až do ukončení své činnosti na jaře roku 2000 byl na mezinárodní úrovni vůdčí publikací v oblasti geomancie. Ovšem teprve koncem 60. let se ve vzrušené atmosféře doby hippies stalo nakonec ze spikleneckého klubu široké hnutí „Mysterií Země“ („Earth-Mysteries“).

John Michell a vizionářské pojetí geomancie

Ústřední roli při tom sehrál geometr, překladatel a spisovatel John Michell, laskavý člověk, současně excentrik klasického britského ražení s aristokratickým nádechem, soukromý učenec a neúnavný protagonista kontrakultury. Michell, narozený v roce 1933, chodil do školy v Etonu, studoval v Cambridge, kde získal absolutorium v moderních jazycích, a nakonec absolvoval vojenskou službu jako překladatel z ruštiny u Royal Navy. Vedle ley linií a geomancie se během svého života neustále zasazoval o tu či onu „spravedlivou věc“, aniž bral přitom ohled na popularitu osob, kterých se to týkalo – patřilo k tomu například nasazení pro přítele, aktivistu hnutí Black Power Michaela Abdula Malika („Michael X“), když měl být kvůli pochybnému obvinění z vraždy v Trinidadu oběšen, i proti soudnímu pronásledování homosexuálně orientovaného časopisu Gay News kvůli blasfemii. V roce 1970 založil Anti-Metrication Board (Radu proti metrické soustavě měření). Svůj boj proti zavedení metrické soustavy ve Velké Británii zdůvodňoval tím, že tato soustava vychází z nezdravé filosofie, jejíž sociální dopady jsou destruktivní, zatímco staré míry jako stopa a loket jsou sakrálního původu a vytvářejí spojení mezi člověkem a universem.

Michellova první publikace na téma geomancie vyšla v roce 1967 ve známém londýnském undergroundovém časopise International Times. Byl to klíčový rok v této době procitnutí vědomí mezi mladými lidmi v celé Evropě a Severní Americe, jež vedle zakoušení sexuální volnosti, drogových zkušeností a objevování východních náboženství a metod měnících lidské vědomí přinesla poprvé široké zpochybnění „moderního“ materialistického obrazu světa. John Michell tehdy také zveřejnil svou první knihu Flying Saucer Vision (Vize letícího talíře), v níž navázal na podnět Tonyho Wedda. Téma UFO transformoval z oblasti vnějšího prostoru do oblasti prostoru vnitřního a pokusil se poprvé o syntézu různých přístupů. Kniha obsahuje napomenutí, které dodnes není překonáno: „Útěchy vágního mysticismu jsou nereálné.“ Během roku 1968 Michell dál rozvíjel své myšlenky, přednášel a publikoval články v alternativním tisku.

Nakonec v roce 1969 vyšla Michellova kniha The View over Atlantis (Pohled na Atlantidu), která měla údajně enormní vliv a stala se klasickou publikací geomancie. Její revidované a rozšířené nové vydání publikované v roce 1983 pod titulem The New View over Atlantis (Nový pohled na Atlantidu) jsem přeložil do němčiny a publikoval v roce 1984 pod názvem Die Geomantie von Atlantis (Geomancie Atlantidy) v nakladatelství Dianus-Trikont. Michell v ní v obsáhlé syntéze uvedl poprvé do souvislostí čínské feng-šuej, ley linie, snové stezky australských Aboriginců, evropský folklór, alchymistické myšlenky a staré měrné soustavy, a to vše vyložil na pozadí esoterických tradic jako pozůstatky globálního geomantického systému pradávné hypotetické „Atlantidy“. Megalitická stavební díla i zemní stavby, které jsou roztroušeny po celém světě, byly podle Michella původně součástí celosvětového systému a sloužily pravěké technologii dávné civilizace, kterou řecký filosof Platón nazýval „Atlantis“. Michell v knize shromáždil bezpočet poukazů z archeologie, astronomie, geologie, etnologie i národopisu, religionistiky i studia římských a řeckých klasiků o pravěké vědě, která podle jeho pojetí byla základem této „spirituální technologie“. Důležité místo v tomto platónském konceptu zaujímají Michellovy studie o starých měrných soustavách, které se nacházejí i v pravěkých stavbách a jež podle něj ukazují na to, že konstruktérům těchto stavebních děl musela být známa velikost i kulovitá podoba Země. Jinou částí tradiční vědy, kterou se John Michell zabývá, je umění „gematrie“. Gematrie spočívá na shodě mezi písmeny abecedy a čísly v jazycích, jako je arabština, hebrejština a starořečtina, a pomáhá odhalit symbolické shody a vztahy mezi různými slovy, respektive jimi označovanými předměty. V centru této pravěké vědy se podle Michella nacházelo poznání Země jako živé bytosti a pochopení nutnosti sladit nejvyšší zájmy lidské společnosti se zájmy živé Země. To se dělo „spirituální technologií“, která pomocí mnoha duchovních, rituálních a hmotných metod dokázala kontrolovat subtilní toky sil v zemském povrchu a v jakési alchymické „svatbě“ je sjednocovat se solárními a kosmickými silami. Tato spirituální technologie byla tím, co dnes nazýváme geomancií.

Zmíněná kniha učinila z Johna Michella ze dne na den kultovní postavu hnutí, které mělo být později nazváno New Age (Nový věk). Jeho vize začarované krajiny padla v době hippies na úrodnou půdu. Díky svému multidisciplinárnímu přístupu a své vizionářské syntéze se tato Michellova kniha stala inspirací v procesu, který v následujících dvou desetiletích učinil ze studia ley linií součást obsáhlejší oblasti geomancie a „Mysterií Země“; pod posledně jmenovaným označením pak asi od roku 1974 vešla geomancie ve známost v Anglii.

Svou roli důležitého inspirátora této zakladatelské fáze moderní geomancie podložil John Michell v následujících letech řadou dalších publikací. V City of Revelation (Město zjevení, 1972) pokračoval ve svém objevování různých aspektů tradiční vědy a v prohloubeném studiu některých témat uvedených v The View over Atlantis, jako jsou sakrální geometrie, numerologie a gematrie a Nový Jeruzalém. V knížce The Old Stones of Land’s End (Staré kameny z konce Země) z následujícího roku informuje o jednom z prvních statistických výzkumů v oblasti ley linií, který provedl na základě přesného průzkumu tohoto fenoménu v Cornwallu v jihozápadní Anglii. Krátkým textem The Earth Spirit (Duch Země), publikovaném v roce 1975 Jill Purceovou ve vzorné edici „Art and Imagination“, která obsahuje bohatě ilustrované uvedení do různých tematických komplexů lidské obraznosti (v roce 1981 byl tento text publikován též v německém vydání), pokračoval Michell v tematice započaté v The View over Atlantis. V A Little History of Astroarchaeology (Malá historie astroarcheologie, 1976) pak představil vývoj astroarcheologie od Williama Stukeleye v 18. století až k veřejnému uznání práce Alexandra Thoma archeologem Atkinsonem na začátku 70. let 20. století.

V roce 1977 publikoval John Michell spolu s Bobem Rickardem, pozdějším zakladatelem a vydavatelem časopisu Fortean Times, práci Phenomena – A Book of Wonders (Phenomena – kniha divů), rovněž finančně úspěšnou knihu o tématu, které je geomancii vzdáleno jen na první pohled. V tradici Charlese Forta (1874-1932) v ní autoři informují o faktech a pozorováních vytěsňovaných vědou, jež nazývají „zázraky, které se opakují“: věci, které se dějí znovu a znovu, jsou dokumentovány v tisku a zčásti i ve vědeckých publikacích, a přesto dodnes zůstávají neobjasněné. Spektrum celkem osmapadesáti kategorií vzácných záhad naší skutečnosti (respektive lidského vnímání či představivosti), o nichž kniha pojednává, sahá od jezerních příšer, jako je Lochnesska a další vzácné bytosti jako surreyská puma, Yetiové a Bigfoots (jejichž existence je sice pochybná, ovšem vzhledem k opakovanému pozorování nikoli vyloučená), přes záhadné deště žab a různých neidentifikovaných látek, nevysvětlitelné zkameněliny, fenomény jako teleportace a levitace, spontánní sebevznícení a jiné mysteriozní případy úmrtí až k elektrizujícím lidem a kulovým bleskům. Tato kniha o „fenoménech nacházejících se někde mezi ,tvrdou‘ realitou solidních objektů a psychologickou realitou snů“ je zamýšlena jako „úvod do rozšířeného obrazu světa, který – protože spočívá na pozorovaných fenoménech a nikoli na teoriích – je úplnějším i více praktickým a uspokojivým způsobem pozorování skutečnosti než její fyzikální obraz, který nám nabízejí moderní vědy“. V roce 1982 pak následovala další publikace Living Wonders (Živoucí divy) (v němčině vyšla v roce 1983 pod titulem Das rechnende Pferd von Elberfeld / Počítající kůň z Elberfeldu), v níž Michel popsal podobné kuriozity ze světa zvířat.

Kniha Simulacra – Faces and Figures in Nature (Simulacra – tváře a postavy v přírodě) z roku 1979, je fascinující studie o „přirozené funkci lidského vědomí vidět ve skalách, kamenech, stromech, oblacích, skvrnách vlhkosti na stěnách atd. tváře a postavy“. Podle Michella odpovídá tomuto lidskému sklonu příslušná tendence v přírodě, v níž jsou znovu a znovu produkovány určité základní formy. Jak se můžeme dočíst i u Marie-Louise von Franz, mají příroda i lidský duch společné základní struktury – kdyby tomu tak nebylo a my bychom nemohli ve formách vnějšího světa znovu objevovat něco, co je nám důvěrně známé z našich vlastních vědomých či nevědomých představových, pocitových a myšlenkových světů, bylo by pro nás poznání asi zcela nemožné. Podle Platóna je veškeré poznávání rozpomínáním se (anamnesis).

Lidský sklon vidět všude tváře a smysluplné vzory je pro pochopení geomancie důležitý, jelikož základem všech metod je divinace. Jak jsem napsal ve své první knize Unsere Seele kann fliegen (Naše duše může létat, 1985; nové vydání v r. 2005), toto „vidění obličejů“ hrálo u pravěkého člověka zřejmě ještě důležitější roli, než je tomu dnes u nás. Takové vnímání totiž archaickému člověku umožňovalo vidět neustále a všude tváře a postavy, čímž jeho okolní svět ožíval a získával snovou kvalitu. Na rozdíl od nás tehdejší člověk neusiloval o to, aby se uchránil před mnohoznačností a dospěl k jednoznačnosti. Tímto způsobem lze pochopit, že lidé megalitické kultury obličeje a jiné figury v podobě různých kreatur, které spatřovali v přirozených tvarech skal a menhirů, sice často umělými prostředky vyzvedávali, nikdy však takovým způsobem, aby z množství překrývajících se a do sebe navzájem přecházejících podob potlačovali jedny na úkor jiných. Mnohoznačnost měla být naopak zachována.

V knize Simulacra poukázal Michell též na stať francouzského básníka a vynálezce „divadla krutosti“ Antonina Artauda z roku 1936 o jeho cestě za indiány z kmene Tarahumarů v Mexiku. Na této cestě Sierrou se Artaudovi zdálo, že pod vlivem střídajícího se dopadu světla se určité obrazy, které v krajině viděl, opakují a že jsou identické s esoterickými symboly všech světových náboženství. Byl přesvědčen, že to není náhoda, ale, že jde o bohy zamýšlené zjevení ve tvarech krajiny. Zdálo se mu, že v kraji Tarahumarů „objevil jeden z oněch citlivých bodů Země, kde život ukazuje svou nejpůvodnější manifestaci: řeč bohů, která se projevovala v krajině dlouho předtím, než se objevil člověk“. A náhle mu došlo, že i rituály a tance Tarahumarů jsou výrazem téže řeči. Tam, kde ostatní spatřovali jen náhodný vzor skal a stínů, nedávající smysl, se pro Artauda ve skalách Sierry skrývaly symboly zapomenuté vědy; odhalovaly se ovšem pouze poetickému vnímání umělce, nikoli profánnímu duchu jeho moderních současníků, kteří ho brzy nato prohlásili za šíleného.

V roce 1980 vyšla v německém časopisu Scheidewege (Křižovatky) Michellova stať „Vorschlag für eine andere Denkart“ (Návrh jiného způsobu myšlení), která ukazuje filosofická východiska jeho myšlení. Poukázal v ní na moc lidské představivosti formovat naši budoucnost. Podle Michella je to naše vlastní rozhodnutí, zda vytvářením destruktivního obrazu světa podporujeme jeho ničení, jak to v současnosti činí dominující mýtus, nebo zda si vytvoříme přírodní filosofii a humánní způsob uvažování o světě a našem vztahu k němu, jenž na něj bude mít skrze tento nový obraz světa pozitivní dopad. Proti newtonskému mýtu, který považuje svět za velký mechanismus, postavil Michell platónský mýtus světa jako živé bytosti a zdůraznil, že relevantnost obrazu světa je nutné poměřovat tím, jaké praktické dopady má na naše jednání. Přírodní věda podle něj nemůže rozhodovat o správnosti obrazu světa, neboť právě dominující obraz světa sám vytváří základ, z nějž přírodní věda nevědomě vychází. Z tohoto důvodu také experimenty vždy potvrzují příslušný obraz světa. Kdybychom svět viděli jako živou bytost, potvrdily by to i naše experimenty.

Záleží proto na naší svobodné volbě, zda budeme svět tvořit podle takového obrazu, který bude nejlépe odpovídat našim skutečným zájmům. V době, jejímž zájmem bylo vyvinout mechanické vynálezy, byla podle Michella představa mechanického universa na nějaký čas vyhovující. Dnes však musíme pochopit, že filosofie, která obhajuje pokračující plundrování Země, odporuje lidským zájmům, protože ohrožuje existenci samotné živé Země.

Podle Michella existuje jen jedna cesta, jak zahnat hrozivou vizi budoucnosti, v níž bude globální technokracie planetu vykořisťovat tak dlouho, dokud nebude zničena, a která se již nyní připravuje na to, že lidstvo (nebo přinejmenším několik vyvolených) evakuuje do umělého prostředí, buďto zde na Zemi nebo někde ve vesmíru. Tato cesta spočívá ve zničení zdroje moci, živené neustálým růstem této technokracie – a to tak, že budou zničeny mýty, které ji podporují, a proti nim postaven nový, zdravější obraz světa.

Takovýto alternativní obraz světa je obrazem rovnováhy, se snahou uchovávat a podporovat přirozenost, která nám byla dána, s jejími přírodními i spirituálními složkami, a člověka udržovat v kontaktu s životními silami universa. Jemu odpovídající společnost, jak to ukázal už Platón, by musela odrážet celistvost lidské povahy nejen v jejím inovantivním aspektu, ale i v aspektu tradicionalistickém, zakořeněném v zemi, a přispět tak ke zpomalení a humanizaci civilizace. K takovému obrazu světa patří samozřejmě také odpovídající věda, která musí být oproti současné vědě velmi odlišná, protože bude mít jiné cíle. Taková rovnovážná věda, jejímž účelem je vytvářet harmonické vztahy mezi lidmi a mezi lidskými aktivitami a světem, v němž žijeme, podle četných svědectví z různých kultur už kdysi existovala. Avšak pro své zcela odlišné cíle nebyla moderními učenci pochopena. Jejím cílem nebyl podle Michella pokrok, nýbrž kompenzace za ztrátu původního ideálního poměru mezi člověkem a přírodou, kompenzace za zánik „zlatého věku“, této zatím nejmladší počáteční fáze naší civilizace, tedy za vyhnání z ráje. Čínské feng-šuej a geomancie obecně jsou podle něj příklady této tradiční vědy, jsou jedním z jejích nejlépe zachovaných reliktů, a proto ideálním pramenem pro její studium. Podle Johna Michella je tak geomancie, jak vypovídá titul jiné jeho stati, „vědou o ráji na zemi“.

Svou vizi geomancie rozvinul John Michell v 90. letech v dalších dvou knihách. V Twelve-Tribe Nations and the Science of Enchanting the Landscape (Národy s dvanácti kmeny a věda začarovávání krajiny, 1991) zkoumal spolu s Christinou Rhone celosvětově rozšířenou tradici o společnostech s dvanácti kmeny, organizovaných podle kosmických vzorů a o jejich vztazích k sakrální geografii teritoria, v němž žily. Od antického Řecka přes Etrusky, starý Izrael, irské Kelty, starý Island až po Madagaskar, Gruzii, Střední Asii a Jižní moře se setkáváme s fenoménem kultických společenství (amphiktyonien), soustředěných kolem určité svatyně; jejich členění na dvanáct kmenů odráží dělení oblohy na dvanáct znamení zvěrokruhu („nebeských domů“), stejně jako příslušné rozdělení jimi obývaného území. S tím byly spojené, jak to Michell a Rhone popisují, rituální, hudební, mytologické a astronomické praktiky, jimiž se tyto tradiční společnosti udržovaly v harmonii s kosmem i s krajinou, a krajinu tak „začarovávali“.

V knize At the Centre of the World (Ve středu světa, 1994) pojednává nakonec John Michell o symbolice pólu a středu světa, jež je pro geomancii zcela fundamentální. Na základě výzkumu „světových center“ například v kultuře starořecké, staroegyptské, keltské či nordické vypracovává geografická a symbolická kritéria pro určení takového centra. Ukazuje v ní geometrické a matematické principy tradiční vědy, která podle jeho pojetí byla základem těchto kritérií a v tradičním pohledu garantovala shodu kosmologie, společnosti, individuálního chování a krajiny, respektive sídliště.

Nigel Pennick a vykopávky starého vědění

Neméně významnou roli při tomto novém založení geomancie sehrál cambridgeský mikrobiolog a soukromý učenec Nigel Pennick. V rámci svého původního povolání mikrobiologa sepsal Pennick (až do zavření svého ústavu vládou Margaret Thatcher) dvacet šest publikací o mořských řasách a sám osm nových řas objevil. Jako badatel na poli geomancie získal zásluhy především pečlivou archivní prací a historickými rešeršemi různých geomantických témat, čímž značně přispěl ke vzniku a vývoji geomancie. Vyslídil nespočetné množství starých pramenů, které publikoval ve svém Institute for Geomantic Research (Institutu pro geomantické bádání, 1975-1983). K takovým publikacím patří vedle jeho vlastním nákladem vydávaných a rozmnožovaných časopisů Journal of Geomancy (Geomantický časopis, 1976-1978), později nazvaný Ancient Mysteries (Starověká mysteria, do roku 1981), The Templar (pět čísel, 1982-1983), The Symbol (Symbol, pět čísel, 1983-1984) a The Walrus – the Official Organ of the Nonmaterial World (Mrož – oficiální orgán nemateriálního světa, 1969-1982), mnoho dalších prací, které publikoval o různých oblastech geomancie vlastním nákladem, stejně jako bohatá knižní produkce. Bez jeho objevu německých pionýrů geomancie, které zpřístupnil v anglickém překladu a popsal ve své knize Hitler’s Secret Science (Hitlerova tajná věda ,1981), bychom možná dodnes ani v Německu nevěděli nic o Leugeringovi, Heinschovi, Röhrigovi a Gerlachovi. Jeho kniha The Ancient Science of Geomancy (Starověká věda geomancie, 1979) se rovněž stala důležitým standardním dílem geomancie. I když je bohužel dávno rozebraná, je to dosud nejlepší souhrnné dílo k tomuto tématu, a to jak co do rozsahu popisovaných aspektů geomancie, tak svou bohatou dokumentací i vyváženým stanoviskem.

Neúnavnému badateli a autorovi Nigelu Pennickovi vděčíme za velký počet dalších, pro geomancii významných děl. V Sacred Geometry (Posvátná geometrie ) z roku 1980, zkoumal používání posvátné geometrie v náboženské architektuře od kamenných kruhů megalitické kultury až ke středověkým katedrálám, barokním kostelům a secesním stavbám ze začátku 20. století. V roce 1981 zveřejnil Hitler’s Secret Science, jedno z prvních vylíčení nacistických aktivit v oblasti okultismu, radiestezie a geomancie. Od Pagan Prophecy and Play ( Pohanská proroctví a hry, 1984) přes Kleines Handbuch der angewandten Geomantie (Malá rukověť aplikované geomancie, 1985) až k Einst war uns die Erde heilig (Kdysi pro nás byla Země posvátná, 1986), Earth Harmony (Harmonie Země, 1987), Games of the Gods (Hry Bohů, 1988), Anima Loci (Duše místa, 1993), A History of Pagan Europe ( Historie pohanské Evropy, 1995) a Celtic Sacred Landscapes (Posvátné krajiny Keltů, 1996) stojí všechny za přečtení a jsou pro studium geomancie poučné.

Zemní mysteria: Geomancie se stává širokým hnutím

V 70. letech 20. století, v době vrcholného rozkvětu popmusic, látek rozšiřujících vědomí a nově objevených východních náboženství, se díky působení skupiny obzvlášť aktivních badatelů, k nimž vedle Michella a Pennicka patřili mimo jiné i Paul Devereux, Philip Heselton, Paul Screeton a Anthony Roberts, stalo z nově vzniklé geomancie ve Velké Británii široké hnutí Zemních mysterií (Earth-Mysteries), které je živé dodnes. Jeho ohniskem byl především časopis Ley Hunter (Lovec ley linií ) se svými každoročními „Ley Hunter Moots“ („Diskuse lovců ley linií“), na nichž se postupně v jednotlivých regionech Velké Británie setkávali geomantičtí nadšenci. Vzniklo mnoho regionálních geomantických skupin, zčásti s vlastními časopisy, které většinou neměly příliš dlouhý život. Na základě Michellových geomantických bádání se ústředním poutním místem tohoto hnutí stalo bývalé opatství Glastonbury v hrabství Somerset, které je nepříliš vzdálené od Stonehenge, s klášterními zříceninami, posvátnými prameny a zbytky věží na místě zvaném „Tor“ (keltsky „hora“). Mnozí z jeho účastníků se v okolí Glastonbury usadili a od roku 1971 se zde také koná anglická obdoba slavného festivalu ve Woodstocku.89

Nové impulsy Paula Devereuxa: Geomancie se stává vědou

V 80. letech začala nová fáze v historii geomancie, která ji zavedla do dvou protikladných, zároveň však komplementárních směrů. Na jedné straně se v rámci hnutí New Age geomancie rozšířila do USA a na evropskou pevninu, současně se však začala stávat oblastí, kterou je třeba brát vědecky vážně, a tím se vymaňovat z ghetta kontrakultury. Co se týče posledně uvedené záležitosti, převzal v roce 1976 v osobě Paula Devereuxa redakci časopisu Ley Hunter geomantický badatel, který dal v 80. a 90. letech geomancii v tomto směru důležité nové impulsy. Devereux, původně umělec (docent umění), se dostal poprvé do kontaktu s ley liniemi a myšlenkami orthotenie (přímočarosti) v roce 1966 na jednom ze setkání příznivců časopisu Ley Hunter a od té doby se stal jedním z nejdůležitějších autorů na mezinárodní geomantické scéně. Dodnes vydal na tucet knižních publikací. Jeho přínos spočíval zprvu především v tom, že zavedl zdravou dávku kritického myšlení a ukázal, jak mohou být tvrzení a hypotézy v této oblasti ověřovány, aniž by bylo nutné zradit pravlastní intence geomancie. Vzhledem k tomu, že v ní ley linie zaujímaly natolik ústřední místo, pustil se nejprve do ověření jejich hypotézy.

Ke statistice ley linií

Představa ley linií svádí až příliš snadno k tomu, aby se člověk posadil k mapě s pravítkem a rýsoval do ní libovolné čáry, které pak ještě nazdařbůh protáhne přes celou Evropu. Podobný přístup byl a je dodnes v Německu kritizován u Jense Martina Möllera a některých dalších autorů. Rozhodující je ovšem přitom otázka, zda jsou ley linie náhodné čáry nebo zda jde o pozůstatky lineárně uspořádaných objektů, které byly záměrně vytvořeny pravěkými zeměměřiči. Již Watkins se pokusil tuto otázku zodpovědět za pomoci statistiky. Dospěl k závěru, že u padesáti pravěkých sídlišť daného území nemůže být považována za statisticky průkaznou linie, která spojuje pouze tři z nich.

Po prvním pokusu Roberta Furnesse (1965) prováděli pak další statistická šetření především Robert Forrest a Michael Behrend stejně jako Pat Gadsby a Chris Hutton-Squire (1976). Vycházejíce z těchto raných prací, sestavili Paul Devereux spolu s Ianem Thompsonem v letech 1977-1979 na základě vlastních intenzivních a systematických terénních výzkumů první inventuru jednačtyřiceti ley linií, kterou provedli na více než dvou stech dvaceti místech (tak jak ji Ley Hunter’s Club plánoval už v roce 1965, avšak nakonec nikdy nerealizoval). Publikovali ji v knize The Ley Hunter’s Companion (Průvodce lovce ley linií, 1979) s kartografickými snímky, fotografiemi a podrobnými popisy. Vyšetření tohoto materiálu dokázalo několik ley linií, které statisticky odolaly, nicméně většina z těch, jež byly „objeveny“ většinou jen na základě studia map, se ukázaly jako čistě náhodné.

Nebezpečí, že se člověk nechá napálit náhodnou linií, je obzvlášť velké u map s měřítkem 1 : 50 000, jaké se k tomuto účelu v Anglii většinou používaly. Musíme si uvědomit, že čára tužkou na mapě v tomto měřítku představuje v reálné krajině koridor o šířce minimálně deset metrů. Dalším zdrojem nepřesnosti je to, že na mapě používané symboly pro pravěké monumenty (oficiální anglické kartografické zeměměřičské mapy udávají stanoviště menhirů, kamenných kruhů atd.) představují často mnohem větší areál, než skutečný monument zaujímá v krajině: symbol o velikosti 1 mm v průměru reprezentuje padesátimetrový průměr v terénu (měřítko 1 : 50 000) a některé z používaných symbolů představují plochu až sto metrů v průměru. Skupina přímočaře uspořádaných kartografických symbolů tak nepředstavuje linii, nýbrž úzký čtyřúhelník, koridor, jehož šíři nazývají Devereux a Thompson „šířkou ley linie“.

Další aspekt se týká délky ley linií. Čím je hypotetická linie delší, tím vyšší je statistická pravděpodobnost, že se jedná o náhodnou linii. Proto se Devereux a Thompson ve své knize omezují na linie o délce v průměru jen deset mil. Pro takové omezení svědčí také to, že člověk dávnověku při geomantickém utváření krajiny patrně nevycházel za hranice teritoria, které důvěrně znal a jež považoval za svůj „svět“, jenž u mnoha společností doby kamenné a bronzové patrně nedosahoval více než jednoho tuctu čtverečních kilometrů. Za těmito hranicemi začínala oblast, která už nebyla oblastí, kde jsme „my lidé“, nýbrž která byla považována za jakýsi démonický svět toho „jiného“ a ne-lidského.

Stav výzkumu ley linií na konci 80. let

V knize Lines on the Landscape (Čáry na mapě krajiny, 1989) pokračoval Devereux v ověřování hypotézy ley linií spolu s Nigelem Pennickem. Oba autoři dospěli k závěru, že argumenty starších kritiků ley linií – například že pravěcí lidé nebyli schopni zeměměřičství, že lineární seřazení staveb nebyla založena v prehistorické době, že staré cesty nebyly přímé a vůbec že představa lineárně uspořádaných míst je absurdní – jsou od pozdních 80. let vyvrácené. I námitky, které byly v té době předložené, se daly vyvrátit. Tak se objevila například kritika, že linie na mapách nemohou souhlasit s liniemi v krajině, protože mapy jsou ploché, kdežto Země je zakřivená. Čistě teoreticky je to samozřejmě správné, avšak u drah o délce třiceti kilometrů irelevantní. Námitku, že ley linie většinou sestávají z míst různého historického stáří, vyvrací již známá praxe nových kultur a náboženství stavět na starších místech. Kromě toho jsou známé také linie, které nesestávají jen z chronologicky podobných míst – například několik Michellem zjištěných lineárních řad v Cornwallu.

Po prezentaci výsledků statistického ověřování ley linií v uplynulých letech Devereux a Pennick konstatovali, že je třeba ho hodnotit pozitivně, protože takzvané lovce ley linií donutilo, aby pracovali precizněji a kritičtěji. Podle nich má však své hranice a nesmí být považováno za všelék. Podle obou badatelů stav tohoto výzkumu z roku 1989 ukazuje, že „ley hunting“ jako seriózní výzkum začal teprve teď. Už nestačí kreslit tlusté čáry tužkou na mapách s malým měřítkem. Precizní práce s mapou v kombinaci s pečlivými rešeršemi v archivech a terénním výzkumem jsou nevyhnutelnými podmínkami pro akceptovatelný výzkum ley linií. Znakem toho, že po období počátečního odporu se výzkum ley linií dostává v rostoucí míře i do archeologie a etnologie, je skutečnost, že zatěžkaný pojem ley linie bývá často nahrazován vědečtějším označením „výzkum Alignments“, tedy výzkum lineárních řad. Podle Devereuxa a Pennicka se tato oblast bádání stává pro pochopení pravěkých krajin v každém případě faktorem, který už nelze ignorovat. /…/

 

 

Johannes Heimrath & Lara Mallien: Geomancie a integrální kultura – osobní zkušenost

Dnes jsme svědky ústupu modernistického paradigmatu, ale nejsme si jisti v tom, jaký nový druh kultury se přitom utváří, neboť vše je totálně ponořeno do procesu změn. Hovoříme o postmodernismu, avšak tento pojem nepopisuje nic než to, že modernismus byl opuštěn. Takže jaký druh změny nebo rozvoje v současné době zakoušíme? V rámci naší osobní historie jsme v posledních třiceti letech, tj. od 70. let minulého století, sledovali všechny oblasti alternativní kultury a také do nich přispívali: hnutí ekologických vesnic, hnutí svobodných škol, rozvoj nových sociálních struktur v komunitách, ekologické hospodářství, alternativní zdravotní péče, nové formy uměleckého vyjadřování, alternativní zdroje energie, vzestup globálního vědomí, mírové hnutí, feministické hnutí, spirituální renesance se všemi jejími zvláštnostmi atd. Naším osobním zázemím je komunita, která se zformovala v roce 1976, když se skupina čtyř hudebníků rozhodla přestat mluvit o odlišném životě mimo konvenční sociální a ekonomické struktury a jednoduše ho začala realizovat. Naše momentálně čtyřiadvacetičlenná rodina je jednou z nemnoha komunit, které přežily tak dlouhou časovou periodu a založily koherentní nový způsob společného života a práce, jenž pokračuje nepřerušovaně dodnes. Důvod, proč jsme se nerozešli, jak se to přihodilo mnoha jiným podobným komunitám v minulosti, může spočívat ve skutečnosti, že jsme nikdy nenásledovali žádnou ideologii ani náboženské dogma, ale místo toho jsme objevovali „cestu sdílení“ mezi námi všemi navzájem a místem, v němž žijeme, jako esenciální spirituální zkušenost našeho života. Jde přitom opravdu o „více než jen“ o onu osobně uspokojující zkušenost; to, čím se zabýváme, se zdá být součástí globálního ducha doby, jenž volá po seberealizaci stejně jako po holistické akci ve smyslu spojování se s ostatními v různých typech síťových projektů (network).

Naše komunita byla vždy ohniskem různých sociálních a ekonomických aktivit na poli ekologie, léčení, umění, výchovy a publikování knih a časopisů, zaměřených na udržitelnou kulturu. Od roku 1999 je jedním z našich hlavních publikačních projektů časopis Hagia Chora, který slouží jako široké fórum pro současnou geomancii v německy hovořících zemích. V posledních letech jsme zažili vzrůstající dynamiku v různých oblastech našich aktivit. Projevilo se to zvláště v nové kvalitě našich kontaktů. Stalo se nám například, že jsme potkali přátele, které jsme neviděli víc než patnáct let, a ihned jsme s nimi znovu navázali dialog a spolupráci na nových projektech, jako by od té doby neuplynula ani minuta. Nebo jsme poznali nové přátele a pocítili, jako bychom je už znali několik let, a opět jsme s nimi začali dělat společné věci. Všechno se začalo rozvíjet mnohem snadněji a rychleji, než tomu bylo v 80. letech, kdy nekonečné diskuse týkající se osobních výhrad a přecitlivosti často nevedly k úspěchu mnoha dobrých projektů. Zdá se, že každý (bez ohledu na věk) se „učil svou lekci“ a rozvíjel novou kulturu holistické komunikace, tj. komunikace uskutečňované nejen slovy, ale také prostřednictvím té zvláštní subtilní atmosféry mezi lidmi. Potkávali jsme víc a víc lidí, kteří prošli fázemi intenzivní transformace jako my a našli sebedůvěru k tomu, aby se vydali svou vlastní cestou. Opustili počáteční fázi zaujetí novými idejemi a stáli nyní, zdá se, pevně na zemi. Na své rozsáhlé aktivity ve vnějším světě teď pohlíželi jako na zrcadlo procesu vlastního vnitřního růstu. V tomto smyslu uskutečňují formu integrálně reflektované spirituality, která nemá nic společného s guruismem ani s žádným druhem doktríny, ačkoli přitom mohou sledovat určité spirituální cesty. Namísto soutěže usilují o spolupráci a o rovnováhu v každém ohledu svého života.

Tato krátká charakteristika samozřejmě popisuje ideální stav; pokoušíme se s její pomocí poukázat na tendenci, kterou pozorujeme v životě mnoha našich partnerů, přátel, kolegů i studentů. Jednou z pozitivních zkušeností naší komunikace a kooperace v duchu této nové integrující kvality bylo založení Mediagruppe kulturell kreative (Mediální skupiny kulturní kreativity) v prosinci roku 2000. Dali jsme dohromady devět německých a švýcarských časopisů, aby se spojily do skupiny, a to nikoli ve smyslu centralizované ekonomické organizace, ale jakožto otevřené fórum pro vzájemnou diskusi o kulturních změnách i pro reflexi výsledků dosahovaných každým časopisem zvlášť.(1)

S pojmem „kulturně kreativní“ přišel americký sociolog Paul H. Ray, jenž v letech 1995-1996 provedl výzkum procentuálního zastoupení modernistů a tradicionalistů v americké společnosti.(2) Odhalil přitom velkou skupinu lidí, kolem čtvrtiny americké populace, kteří se do zmíněných dvou kategorií v žádném případě nehodili: tito lidé již více nevěří v další růst hospodářského pokroku vyznávaného modernisty ani na druhé straně nesouhlasí se zpětnou perspektivou tradicionalistů, zaměřenou do minulosti; nicméně jsou s některými tradicionálními životními hodnotami obeznámeni, stejně jako jim jsou blízké některé aspekty modernismu, jako například osobní svoboda a emancipace. Ray tyto lidi charakterizuje jako „kulturně kreativní“, protože jim jde o rozvoj nové „integrální kultury“. Kulturně kreativní jedinci se zajímají o ekologii, o spirituální růst a o rozvoj komunitárních sociálních a ekonomických struktur. Ačkoli vidí vážné problémy naší industriální společnosti, věří v její dobrý osud v budoucnosti i v to, že svým osobním přispěním (které zahrnuje jejich osobní vnitřní rozvoj) mohou pomoci měnit svět k lepšímu. Podle Paula H. Raye se tito lidé mohou nacházet v každé sociální třídě a vrstvě společnosti. Nejde jen o posthippies nebo příslušníky New Age – těch je jen malé procento – ale opravdu o lidi s různým osobním profilem (minulostí, názorovým pozadím). Překvapivým faktem byla přitom skutečnost, že jich Ray ve svém výzkumu objevil takové množství a nejen nějakou malou „kontrakulturu“.

Když jsme poprvé náhodou narazili na výsledky Rayova bádání, pomysleli jsme si: „Přesně popisuje naše publikum a systémový způsob naší práce.“ Bylo zajímavé, že všech devět časopisů naší mediální skupiny by se mohlo identifikovat s pojmem kulturně kreativní jako společným označením svých aktivit na mediálním poli, a to přes svůj různý ideový základ i přes své odlišné zaměření, jako je antroposofie, transpersonální psychologie, geomancie, alternativní medicína, filosofie nebo nová věda. Ačkoli kulturní kreativci představují tak velkou skupinu, je podle Raye jednou z jejich zvláštností skutečnost, že si nejsou vědomi toho, jak mnoho jich je, a dokonce ani sami sebe jako skupinu nevidí. Většina kulturně kreativních lidí si myslí, že jen oni sami a jejich nejbližší přátelé sdílejí stejné nebo podobné myšlenky a hodnoty jako oni a právě z tohoto důvodu nebylo dosud možné, aby tyto ideje pronikly i do současné politiky. Ray připouští, že jenom jádro této společenské skupiny, které čítá dvě procenta populace, je již schopno integrovat většinu aspektů nově vznikající kultury do svého každodenního života. Velká skupina lidí cítí nespokojenost se starými způsoby a chce je transformovat, další skupina pak už experimentuje s novým způsobem života a jednání, ale ještě ho vědomě neintegruje do celku svého myšlení. Paul H. Ray zamýšlel svou knihu jako povzbuzení pro sebevědomější vstup lidí do tohoto kulturního procesu, jehož prostřednictvím můžeme vytvořit udržitelnou budoucnost. Získat sebedůvěru a překonat pocit izolace je důležité, protože sociální skupina, která se dnes otevřeně věnuje nejen ekologickým, ale také spirituálním záležitostem, bývá obvykle velice zesměšňována a potlačována.

Pod patronací Budapešťského klubu průběžně pracujeme v několika evropských zemích na sociologické dokumentaci, která je podobná Rayovu výzkumu kulturní kreativity.(3) Nepochybně budou v dalších zemích světa následovat podobné studie, které ukáží, že „integrální kultura“ je nejenom fenoménem „západní“ společnosti, ale že se rozvíjí v barvitých aspektech také v Asii, Africe nebo v arabském světě.

Pojem integrální pochází z díla švýcarského filosofa Jeana Gebsera; byl použit také dalšími mysliteli, jako například Šrí Aurobindem nebo dnes dobře známým americkým filosofem Kenem Wilberem. Gebser spojil pět stupňů kulturního rozvoje s archaickou, magickou, mytickou, racionální a integrální fází vývoje lidského vědomí. Člověk s archaickou myslí neodděloval sama sebe od svého okolí, hranice své osobnosti cítil jako otevřené, propustné. Prostřednictvím magické mysli se rozvíjí naše ego, jež vnímá realitu v působivých symbolech magických sil. Mytický stupeň vědomí rozvíjí příběhy a spojení mezi symboly vnímaného světa. Čtvrtá racionální fáze vývoje mysli představuje naši současnou aktuální situaci s plně rozvinutou individualitou, kdy racionální uvažování je vůdčí linií života. Podle Gebsera dnes prožíváme konec této racionální fáze a její posun do páté fáze integrálního vědomí, jež představuje syntézu všech předchozích vývojových stupňů. Tato syntéza je něco mnohem mocnějšího než relativismus postmoderního světového názoru, protože se snaží dobrat podstaty každé z uvedených kulturních fází. Integruje zdánlivě protikladné principy do jednoho celku – například individuální svobodu na jedné straně a přijetí principů participativní účasti v širším společenství na straně druhé. Mocná jiskra pro plnou realizaci emancipace a sebeurčení jednotlivce prostřednictvím síly jeho vlastního rozumu, která vstoupila do světa ve fázi osvícenství v 18. století, je nyní nesena dál a vyúsťuje do vhledu, že žádný z nás není oddělenou izolovanou bytostí, ale že svou vlastní přirozenost můžeme plně uskutečnit, jen pokud svou individualitu zakusíme a realizujeme současně uvnitř světa a v jednotě s ním. Tato „nová fáze osvícenství“ je obdobně jako ono původní historické osvícenství aktem emancipace, nikoli však proti absolutistickému panství, ale proti redukcionistickému technokratickému světovém názoru, který je ve skutečnosti špatným zkreslením původního impulsu osvícenství. Toto „druhé osvícenství“, jak máme tendenci ho nazývat, zmocňuje každého z nás k tomu, aby rozšířil spektrum své zkušenosti a svého vnímání za hranice toho, co dnes nazýváme racionalitou. Zkušenost společenství (communion), vzájemného sdílení se se světem, může být pro nás vskutku matoucí. Svět se nám během ní totiž může jevit zcela odlišně, než jak obvykle vypadají materiální objekty kolem nás, když je vidíme svýma „normálníma“ očima. Racionální mysl má sklon nepřipouštět si zkušenosti, jako je například spontánní uvědomění si, že mé „já“ nekončí tam, kde končí hranice mého fyzického těla, ale že se může otevřeně rozprostírat do „pole“ jiné osoby, zvířete, stromu, nebo dokonce i kamene. K tomu, abychom se s takovouto zkušeností vyrovnali, potřebujeme nicméně velice čistou, jasnou a racionální mysl, avšak takovou mysl, která neblokuje žádný aspekt reality, to znamená mysl otevřenou a připravenou se dívat i do těch částí našeho vědomí, které jsou obvykle pokládány za „iracionální“.

Je snadné psát a hovořit o takových procesech, o potřebě uvědomovat si jednotu osobní svobody a svého partnerství se světem, v němž žijeme, avšak integrovat toto chápání v každé vrstvě našeho vědomí a v každé buňce našeho těla, a tím více pak uskutečnit z něj něco ve svém každodenním životě – to je zcela odlišný příběh. Každý z nás může být průkopníkem v tomto procesu, jelikož žádný recept na získání „integrálního vědomí“ neexistuje; každý je v něm studentem i učitelem zároveň. Přes existenci mnoha užitečných nauk a učitelů dnes nikdo neví, co po nás bude chtít svět zítra. Je každopádně zřejmé, že potřebujeme novou otevřenou oblast, v níž bychom se mohli učit praktikovat integrální vědomí. Jednou z takových oblastí je právě geomancie.

Poznámky

1/ Vznik Mediální kulturně kreativní skupiny byl inzerován v časopise Hagia Chora, č. 8 (jaro 2001, na s. 9). Informativní článek z pera redaktorů časopisu na toto téma nese název Die Mediengruppe Kulturell Kreative / Kooperation statt Konkurrenz. Spolu s ním jsou zde otištěny informace o časopisech, sdružených ve skupině, a jejich reklamní nabídky. Jde o časopisy: info3 / Zetschrift für Spiritualität; KursKontakte / Der Anzeiger für ganzheitliche Bildung, Lebenskunst und Kultur; Novalis / Zeitschrift für spirituellen Denken; Spuren / Magazin für neues Bewustsein; Tattva Viveka / Forum für Wissenschaft, Philosophie und spirituelle Kultur; Transpersonale Perspektiven / Fachzeitschrift der Deutschen Transpersonalen Geselschft; ZeitGeist / informiert, inspiriert, belebt; Zeit „Wingdings“ Punkt / für gelebte Träume a Hagia Chora / Zeitschrift für Geomantie. V tomtéž čísle Hagia Chora pojednává o fenoménu „kulturně kreativních“ a výzkumech Paula H. Raye Wolfgang Schmidt-Reinecke v článku nazvaném Innen und Aussen zugleich im Blick / Die Kulturell Kreativen (s. 8).

2/ Text Paula H. Raye The Rise of Integral Culture (In: Noetic Science Review, Vol. 37, Jaro 1996, s. 4-15) byl v německém překladu ve zkrácené verzi publikován v Hagia Chora v č. 9 (viz „Bibliografie“). S ním v časopise Hagia Chora započala nová rubrika „Kulturell Kreative“, která pokračuje souvisle do dneška.

3/ K první pracovní schůzce týkající se sociologického výzkumu zastoupení subkultury kulturně kreativních lidí v Evropě (Cultural Creatives Survey Europa) došlo z iniciativy Budapešťského klubu (Ervin Laszlo) a redaktorů časopisu Hagia Chora Johannese Heimratha a Lary Mallien 10. dubna 2002 v Luganu. Sešli se na ní za italskou stranu Ervin Laszlo, sociolog Enrico Chelli a Notami Montecucco, za Německo Lara Mallien a Johannes Heimrath (Hagia Chora). Kromě Itálie a Německa se do tohoto výzkumného projektu postupně zapojily také Maďarsko, Norsko, Francie a Polsko.

Paul H. Ray: Vznik integrální kultury

„Byly to ty nejhorší, ale i nejlepší časy.“

Tak začíná Dickensův A Tale of Two City (Příběh dvou měst), odehrávající se v roce 1789 v revoluční Paříži na úsvitu moderní politiky.(1) Totéž bychom mohli říci i my dnes, kdy se objevuje cosi, co nahrazuje modernismus konce 20. století. Při pohledu na snižující se příjmy obyvatel Severní Ameriky či na ohrožené životní prostředí celé planety mnozí z nás zcela oprávněně pociťují, že tato doba se jeví jako jedna z nejnebezpečnějších v celé dosavadní historii. Není těžké si představit, že série pohrom plynule navazujících jedna na druhou, by mohla vést až k zániku civilizace. Nalézt škarohlídy mezi současnými vědátory je zrovna tak snadné, jako tomu bylo v roce 1789. Znamená to tedy, že dosud pohlížíme na svět zkreslující optikou našeho starého režimu, která zrcadlí anachronické zájmy, jež nám už nejsou nezbytně vlastní? Myslím si, že tomu tak skutečně je.

Pokusme se namísto toho o alternativní úhel pohledu, zcela odlišný od všeho, co čteme denně v novinách. Tato alternativa je následující: příležitosti, které jsou před námi, jsou stejně tak reálné jako zmíněné hrozby. Naše budoucnost nemusí nutně vyústit v bídu a zoufalství. To však neznamená oslavovat pokrok jako zlatou budoucnost nekonečného konzumu, jak nám to líčí reklamní agenti. Život je ve skutečnosti mnohem tvrdší a mnohem víc nás vyvádí z rovnováhy.

Na prahu historického „velkého zlomu“, jako je právě tento, se to nejhorší může skácet, jak to znáte u vodopádu, kde daný svět se ostře odklání od všeho, co jsme dosud znali a čím jsme byli, a směřuje do neznáma. Změny civilizačních forem se v historii neodehrávají často: vynález zemědělství, vzestup a pád dobyvačných států a říší, rozvoj industrializace a urbanismu. Minulá generace měla plné právo nepřikládat význam dalším takovým radikálním změnám. My však už nikoli.

Nadcházející dvě dekády přinesou buď dramatické zhoršení, anebo zlepšení naší situace. To jediné, k čemu určitě nedojde, je zachování stávajícího stavu. Většina minulých trendů už zkrátka není udržitelná. Rovněž éra postupných vývojových kroků je ta tam a my nyní stojíme bezprostředně před velkým zlomem. Vskutku by se to mohlo odehrát kterýmkoli z uvedených dvou způsobů, naše budoucnost není předurčena.

Nacházíme se na sklonku civilizace. To znamená, že bychom měli být připraveni zvolit si správnou cestu. Kvalita našeho „obrazu budoucnosti“ a kvalita našich tvůrčích snah, které jsou na něm založeny, určí, jakým směrem se bude naše budoucnost vyvíjet v jedné či dvou příštích generacích. Jisté je, že kostky již byly vrženy.

Tři světonázory

V průběhu staletí jsme sledovali vzestup moderních kulturních forem a také, jak mnozí dnes dokládají, úpadek modernistického paradigmatu. Ústřední tezí mých výzkumů je, že jsme dnes svědky vzniku nové kulturní formy, „integrální kultury“ — nové konstruktivní syntézy modernismu a jeho antiteze tradicionalismu — která oba jmenované směry přesahuje a přitom žádný neodmítá. Určující charakteristikou integrální kultury je skutečnost, že spojením těchto navzájem odlišných hodnotových systémů legitimizuje nejhlubší kořeny společné minulosti Západu a míří vstříc transformativní budoucnosti. Ve výsledku, ve své transcendenci dichotomie tradicionalismu a modernismu, integrální kultura demonstruje zřetelnou toleranci pro dvojznačnost jdoucí za obvyklý postoj: buď — anebo.

V porovnání s ostatní společností vyznávají nositelé integrální kultury idealističtější a duchovnější hodnoty, více se zaměřují na mezilidské vztahy a na duševní rozvoj, více se zajímají o životní prostředí a jsou více otevřeni vytváření pozitivní budoucnosti. Podle mých výzkumů zahrnuje tato skupina zhruba 24 % dospělé populace USA, tedy něco kolem 44 milionů osob. Jestliže vskutku integrální kultura vzniká, pak zažíváme nevídané historické období; vždyť ke změně dominantního kulturního vzorce dochází jen jednou nebo dvakrát za tisíciletí.

Existují tři různé kulturní proudy, co se týče kulturního významu a světonázoru: tradiční, moderní a transmoderní (viz níže uvedený diagram). Z nich vyplývají tři různé subkultury odlišných hodnot. Nazval jsem jejich stoupence: tradicionalisté, modernisté a „kulturně kreativní“.(1)

Data na diagramu ukazují, že dnešní situace naší kultury — představovaná subkulturami tradicionalistů, modernistů a kulturně kreativních — je důsledkem jejího stavu v minulosti.

Moje výzkumy ukazují, že každá z uvedených subkultur vyznává jiné hodnoty a má jiný světový názor. Tyto rozdíly jsou závislé na kulturní éře, v níž se kultury zformovaly. Typické příčné výzkumy poskytují data jen z izolovaných časových úseků; naproti tomu v rámci kulturně zaměřeného výzkumu jsou tato data sledována na trajektorii jdoucí zpátky stoletími. Například výsledky výzkumu „American Lives“ ukazují, že dnes existují tři různé světonázory, zatímco o generaci dřív sociologové rozlišovali jen dva: tradiční a moderní. Jelikož slovník současné veřejné debaty zaostal, hovoříme na veřejnosti stále, jako by existovaly pouze tyto dva.

Nový pohled na svět, na hodnoty a subkultury není pouhým výplodem analytiků: dnešní situace naší kultury je zjevně důsledkem jejího stavu v minulosti. To dokazuje výše uvedený diagram, který naznačuje, že dominantní rysy každého z těchto tří světonázorů se v USA utvářely zcela v nedávné historické periodě.

Každý z těchto světových názorů odráží tok významů a kulturních témat spojených s následujícími skutečnostmi.

– Kořeny dnešního tradicionalistického proudu můžeme sledovat až do středověké Evropy, mezi tradičními katolíky a protestanty, kteří reagovali na vznik sekulárního modernismu v době po osvícenství, až po antidemokratickou pravici, která trvá dodnes. Mnohem blíže k dnešku lze pak tradicionalismus ve Spojených státech vysledovat v rurálních a nacionalistických (rasistických a proticizineckých) hnutích, z nichž, v reakci na modernismus, povstal fundamentalismus 19. století ve svém typickém severoamerickém pojetí. Dnešní tradicionalisté uctívají nostalgický obraz návratu do malého města, religiózní Ameriku, odvolávajíce se na její podobu mezi lety 1890 až 1930. Jedná se o hluboce zakořeněný mytický obraz, který charakterizuje a oslavuje staré dobré „tradiční americké způsoby“.

– Počátky modernismu spadají do konce renesančního období před zhruba pěti sty lety v Evropě, odkud se pak postupně rozšířil na území jejich nových kolonií. Modernismus lze určitým způsobem chápat jako zavržení autoritativních politických a náboženských vlád. Své důležité kořeny má mezi obchodnickou měšťanskou třídou a mezi dalšími tvůrci moderní ekonomiky; je s ním spojen vznik moderního státu a armád a také vědeckých, technologických a intelektuálních komunit. Světový názor a symboly dnešního severoamerického modernismu, jehož počátky spadají do 20. let 20. století, představují už pozdní fázi modernismu, jejíž kořeny sahají do evropského intelektualismu a amerického urbanismu a industrialismu 19. století. Konzervativci mají sklon idealizovat si 20. a 50. léta minulého století, zatímco liberálové a umírnění spíše inklinují k idealizování obrazů 50. a 60. let a jsou více otevřeni novým idejím.

– Kořeny dnešního transmodernismu vycházejí zčásti z esoterických spirituálních hnutí, která mají původ v renesanci a pokračují nepřerušovaně až dodnes v nově vzniklých náboženstvích i v transcendentálním hnutí první poloviny 19. století s Emersonem a transcendentalisty. Jsou také celosvětově rozšířeny ve spisech různých intelektuálů poloviny 20. století, v hnutí New Age, v humanistické i transpersonální psychologii, v ekologickém hnutí a také v ženském hnutí, jejichž vývoj se datuje od 60. let minulého století. Všechna tato hnutí považují hlavní prvky moderního pojetí světa za nepřijatelné a stále více v něj ztrácejí víru. Světový názor transmodernismu je „předvojem a subjektem změny“. Transmodernisté začleňují osobní témata do širších společenských a politických souvislostí: znovu objevili sami sebe, tak proč by to společnost nebyla schopna učinit také?

– Zpráva, z níž je sumarizován tento článek, dochází k závěru, že příslušníci této nové subkultury jsou nositeli nového světonázoru, který lze charakterizovat jako „transmoderní“ — přinášejí naději v to, že jsme dnes svědky vzniku nové „integrální kultury“, která je pokračovatelem modernismu.

Co ukazuje výzkum

Tradicionalisté dnes představují 29 % dospělé populace Spojených států, to znamená 56 milionů osob. Stoupenců modernismu je 47 %, což je 88 milionů dospělých. A kulturně kreativní jedinci čítají 24 %, tedy 44 milionů osob.

Označení kulturně kreativní pro nositele integrální kultury užívám proto, že kulturu Spojených států obohacují o nové nápady a protože se nacházejí v čele kulturní změny. Pocházejí většinou ze střední a vyšší střední vrstvy. Na západním pobřeží je jich o něco víc než kdekoli jinde, nicméně se s nimi lze setkat po celé zemi. Celkový poměr žen a mužů je 60:40, neboli žen je o 50 % více než mužů.

V subkultuře kulturně kreativních můžeme rozlišit dvě skupiny osob. Do té první, která představuje její vlastní jádro (10,6 % populace, to znamená 20 milionů osob), patří lidé, kteří uznávají jak hodnoty zaměřené na rozvoj osobnosti, tak i ty „zelené“. Vážně se zajímají o psychologii, spirituální život, o osobnostní růst a možnosti vlastního sebevyjádření; milují poznávání cizích zemí a exotiku (jsou xenofilní) a rádi si osvojují nové myšlenky; zapojují se do společenského života, zabývají se „ženskou otázkou“ a silně prosazují ekologickou udržitelnost. Jako myslitelé a tvůrci představují předvoj. Pocházejí většinou z vyšší střední společenské vrstvy a podíl žen a mužů mezi nimi je 67:33; žen je tedy dvojnásobně více než mužů. Příslušníci druhé zmíněné skupiny, kterou bychom mohli nazvat zeleným křídlem kulturně kreativních (13 % populace, tj. 24 milionů lidí), vyznávají hodnoty zaměřené hlavně na životní prostředí a na sociální záležitosti, a to z více světského úhlu pohledu. O spiritualitu, psychologii a osobnostně zaměřené hodnoty se zajímají jen průměrně a zdá se, že přijímají podněty od první skupiny. Patří většinou do střední společenské vrstvy.

Subkultura kulturně kreativních představuje nové hodnoty a světonázory, které byly před 2. světovou válkou vzácné a o generaci předtím byly dokonce téměř neznámé. Tato nová kultura zahrnuje lidi, kteří si naprosto jasně uvědomují systémovou povahu dnešních problémů, od lokální přes národní až po planetární úroveň. Její členové mají ve srovnání s tradicionalisty a modernisty mnohem vyšší nároky, co se týče spirituálního růstu a rozvoje osobnosti, co se týče vlastní autentičnosti, vztahů k ostatním lidem i tolerance vůči jejich odlišným názorům. Charakteristickou reakcí stoupence kulturní kreativity je také odmítnutí víry ve staré formy. Ovšem na rozdíl od odcizených modernistů jsou stoupenci integrální kultury ve své snaze vytvořit něco nového více ukotvení.

Nejsme však jen svědky zrození nové populace. Tato nová subkultura nejen transcenduje staré protikladné hodnoty a názory, ale také usilovně vytváří nový přístup ke světu. Syntetizuje nový soubor konceptů pro nahlížení světa: ekologický a spirituální světový názor; zcela nové spektrum společenských zájmů; novou planetární problematiku namísto starého souboru problémů, které dosud řeší modernismus; nový soubor technik duševního rozvoje; návrat k duchovní praxi a porozumění věčné psychologii a filosofii; vyzvednutí ženství na nové místo v kontextu novodobé historie. Pro novou kulturní éru je to dobrý začátek.

Kulturní kreativci dnes už představují velice početnou skupinu lidí, celkem 44 milionů, jež je větší než kterákoli srovnatelná skupina, která kdy stála u zrodu některé z dřívějších podob společenské renesance. Empirická data z mého výzkumu „American Lives“ ukazují, že objevení se kulturně kreativních lidí na počátku 70. let minulého století ohlašovalo přechod k transmodernismu, tedy k tomu, co může znamenat zrod nové a výrazné společenské síly, kterou nazývám integrální kulturou. Je však třeba zdůraznit to, co jsem zmínil již výše: uskutečnění integrální kultury není nikterak předurčeno. Jako všechny kultury, i vznikající nová kultura (ať už je to integrální kultura nebo nějaká jiná hlavní společenská síla) je odpovědí na aktuální problémy své doby.

Všechny kultury existují proto, aby řešily problémy, které jako lidé vnímáme. Modernismus některé z problémů, jimž čelil, vyřešil; dnes však již nenabízí odpovídající odpovědi na povahu a komplexnost problematiky, s níž se střetává současná společnost. Mnohé ze starých problémů přetrvávají a mnohá z modernistických „řešení“ způsobila další nové problémy. Proto je dnes zapotřebí čehosi nového, co bude, jak můžeme doufat, v souladu s hodnotami integrální kultury.

Dokážeme to? Věřím, že ano, a to hned z několika důvodů. Nezbytná populační základna kulturně kreativních lidí pro to už existuje stejně jako rychle se vyvíjející globální komunikační a dopravní systémy. Pokroky v „nových vědách“, jako je kvantová fyzika, holistická biologie a teorie komplexity (s jejich objevy nonlokálnosti, vzájemné ekologické závislosti a sebeorganizujících se systémů), už dnes demontují starý modernistický přístup; navíc četné nové výzkumy v humanistické a transpersonální psychologii, eko-vědách a feminismu, stejně jako rašící revoluce psychospirituálního vědomí, představují široké společenské hnutí, které obohacuje transmoderní kulturu a formuje obrysy nového druhu světa. Tato transformace probíhá přímo před našima očima, právě teď, v posledním desetiletí 20. století. Krátce řečeno: všechny ingredience potřebné k vytvoření skutečné integrální kultury jsou již všude kolem nás.

Odkaz modernismu

Integrální kultura, která dnes vstupuje na světovou scénu, se bude rozvíjet přesně do té míry, dokud se nevyřeší problémy celé planety, která se poprvé v historii začíná stávat „jedním světem“. Mnohé z našich současných problémů jsme zdědili z éry modernismu, ať už ve formě dosud nezodpovězených otázek nebo problémů, vyprodukovaných dřívějšími pokusy o jejich řešení, jak je viděli lidé předchozí doby. Modernismus lze vnímat jako působivý soubor kulturních vynálezů, které byly zaměřeny na řešení toho, co by se dalo nazvat druhovým souborem problémů lidstva po většinu jeho historie a které se staly zvláště důležitými od doby renesance před pěti sty lety. Těmito klasickými problémy lidstva jsou:

– ulehčení od nadměrné fyzické dřiny;

– rozdělování nadbytku;

– odstraňování pohrom a nemocí;

– obydlí a potrava pro narůstající populaci;

– vytváření efektivních a produktivních organizací;

– tvorba více univerzální etiky;

– vypořádání se se vzrůstající společenskou komplexností.

Tuto dominantní agendu jsme zdědili od starověkého a také od raně moderního světa. Modernismus dokázal tyto problémy mnohdy brilantně řešit. Spojené státy v tom byly často vůdčí silou a tuto skutečnost také často oslavovaly. Nicméně mnohá tato vítězství znamenala ztrátu tradičních způsobů života i samotných národů, které v ně věřily a držely se jich. Třetí svět cítí beznaděj nejen proto, že jeho vlastní kultury tyto staré problémy nevyřešily, ale také z toho důvodu, že jsou ohrožovány našimi vlastními způsoby řešení. Zdá se, že tato modernismem nabízená řešení s sebou víc a víc vláčejí stále vážnější problémy. Odtud plyne také současná ztráta legitimity modernismu, která spočívá v tom, že neposkytuje to, co slíbil, nebo také v tom, že vyvolává mnoho obtíží, které v delším časovém horizontu převažují nad krátkodobým prospěchem. Připomeňme z nich tyto:

– Ve jménu vytváření a hájení nadbytku používaly moderní korporace, vlády a armády stále mocnější technologie k honu za bohatstvím a mocí, a to s nečestnými úmysly. Dokud hrabivé a mocí posedlé firmy nebyly příliš efektivní, bylo jejich počínání ekologicky snesitelné. Ale ten, kdo čte tento článek ví, že se tato planeta nachází v krajním ohrožení na stovkách front a nemá smysl zde tuto záležitost znovu omílat. Je nicméně skutečností, že si mnoho lidí spojuje toto ohrožení s moderním způsobem života.

– Ve jménu probuzení životaschopných občanských společností a zmírnění etnických svárů a náboženských válek, které se na konci posledního tisíciletí rozšířily až do Bosny a Rwandy, modernismus vytvořil očekávání, že bude existovat více než jeden platný druh náboženské víry a více než jeden životní styl a světový názor. Tím zcela odmítl ústřední myšlenky tradicionalismu jako bigotní a pověrečné. Tím, že vnesl šedé odstíny do dřívějších černobílých názorů o kultuře a náboženství, je všechny zrelativizoval: žádný z nich se už nemůže víc prohlašovat za jedinou správnou cestu. To vedlo ke vzniku fundamentalismu a kulturního konzervativismu, jež představují reakční odmítnutí modernistického relativismu i modernistické komplexnosti.

– Modernistický sekularismus odmítá všechny tradiční světonázory a jejich pravdy má za falešné nebo v lepším případě nevěrohodné. Důsledkem toho však nejsou pouze ti nevybíravým způsobem ponižovaní v debatě o kosmologii a o přirozeném světě. Impozantní úspěchy vědy a technologií při vysvětlování světa i v jeho samotném proměňování vedou k neustálým obměnám kritérií pravdy a k tendenci „myslet odděleně“, destruktivně analyzovat všechny holistické ideje a dekonstruovat konkurenční světonázory. Ale pak je modernistický přístup vnímán jako nesouvislý a zavádějící, neboť většina lidí vyžaduje základ ukotvený v neměnných pravdách o lidstvu, přírodě, vesmíru, bohu či bozích. Tradicionalisté i transmodernisté v této hlučnosti a nesouvislé fragmentaci dnes shodně spatřují hlavní nedostatek modernismu.

– Roztříštěnost analýz je podobná fragmentaci tržních ekonomik, fragmentaci komunit a rodin i nesouvislosti programů veřejných médií. Mnoho lidí v ní spatřuje rozklad a zoufalství.

– Modernismus dal vzniknout mnoha institucionálním a organizačním formám, které nemají rovnocenné konkurenty a vytlačují starší formy, jako jsou malé farmy, kolonie, komunity a rodiny. Tyto nové organizační formy zahrnují byrokracii, národní státy, korporace, university zaměřené na výzkum, továrny, hromadnou dopravu, vědecké ústavy, obchodní řetězce, rozlehlé urbánní zóny, neustále se opakující znovuvynalézání technologií i masivní a rozmanité instalace „chytrých“ elektronických čipů do všeho za účelem vytvoření informační společnosti, univerzálně a neosobně propojené jako nikdy předtím. Dnešní lidstvo se vyvinulo z precivilizovaných časů, v nichž žili lidé ve společenstvích farem, kolonií a rodin. Mnoho komentátorů se domnívá, že tím, že tyto své původní organizační formy dnes nerespektujeme, si způsobujeme hluboké problémy; jsou přesvědčeni, že modernistická představa, že můžeme žít naprosto odlišným způsobem, je mylná.

– Již nějakou dobu řeší modernistická společnost otázku morálky. Pro většinu Severoameričanů z generace mých rodičů byl standardem buržoazní morální konsensus o tom, co je správné a dobré, který však za nějaký čas po 2. světové válce pozbyl, jak se zdá, na významu. Mnozí modernisté a tradicionalisté se v podstatě shodnou na tom, co je špatné. Mnozí z nich jsou také schopni se v principu shodnout na řešení problému, přitom však nemají nejmenší tušení, jak takové řešení uvést do praxe. Jak tyto špatné výsledky, tak neschopnost „dohlédnout“ na to, co je (vskutku) nové, ukazují vyčerpání modernismu jako kulturního systému.

– Běžný individualistický model postupu po kariérním žebříčku, a k tomu na odiv stavěný konzumentský status i silná diferenciace podle společenské třídy a životního stylu, dnes určují, kdo je v moderním životě vítězem a kdo je v něm poraženým.

– Často je pokládáno za samozřejmé, že jediný relevantní způsob dnes představuje modernismus Spojených států, neboť se tolik zasloužil o kapitalismus. A to proto, že pomáhá definovat světový názor, který je založený na myšlence vítězství v životě, jež v Americe převládá zejména mezi střední a vyšší společenskou třídou.

– Pracující ve Spojených státech děsí masivní propouštění ve jménu „minimalizace nákladů“ a „optimalizace“ a dalších podobných nepříjemností, a proto z obav o ztrátu zaměstnání mlčí o podmínkách na svých pracovištích. Stálá zaměstnání a úspěšné kariérní postupy, jak jsme je znali, postupně mizí. Mnozí futuristé dále tvrdí, že možnosti nadnárodních společností najímat si pracovní síly či nakupovat části výrobků kdekoli ve světě vytvářejí jednu jedinou celosvětově rozšířenou nekvalifikovanou pracovní třídu, která je těmito podmínkami ruinována. Z toho důvodu existují další modernisté, kteří se odcizili této kultuře vítězů, neboť je jim zřejmé, že takovou hru vždycky prohrají. To platí pro třídu pracujících (dělníků), která je vystavena celosvětové konkurenci, i pro klouzavou střední třídu (middle class „sliders“). Mnozí z těchto lidí uvízli kdesi mezi moderním a tradičním světem, v pohodlí běžného života, ale bez víry v jakékoli tradice. Většina z nich nicméně dosud „nevidí“ hodnoty, které nabízejí kulturně kreativní lidé. Nemají kam jít, a zdá se, že odmítají většinu pozitivních hodnot. Mnozí z nich proto představují snadný terč pro různé demagogy.

Naší největší chybou by bylo, kdybychom začali brát příliš vážně pesimistickou náladu naší doby a nechali se ovlivnit strachem a cynismem, které dnes ovládly média. Pak totiž uvěříme něčemu skutečně katastrofickému, totiž že: „Všechno je špatné a neustále se to zhoršuje, a my sami s tím nemůžeme nic dělat.“

Existuje však také alternativní úhel pohledu na tuto věc. Jak ukázal Fred Polak ve své studii The Image of the Future (Obraz budoucnosti),(2) v níž se zabývá patnácti sty lety evropské historie, pokud se celá kultura drží pesimistického obrazu budoucnosti, stává se takovýto obraz sám sebenaplňujícím se proroctvím. Skutečné předpovědi o úpadku nemusejí být pravdivé ani k nim nemusí dojít; patologické chování však může samo o sobě stačit k tomu, aby takový úpadek přivodilo. Jedná se o nemoc důvěry. Avšak i opak je pravdou: když se kultura drží pozitivních obrazů budoucnosti, i když se tyto obrazy nemusí přímo naplnit, investice do nových příležitostí a vůle vybudovat dobrou společnost stačí k tomu, aby byl vytvořen slušný způsob života, ne-li ten nejlepší ze všech světů.

Přechod k transmodernismu

Modernismus selhal a prozíraví myslitelé tuto situaci předvídali již před nějakou dobou, jako například sociální historikové Pitrim Sorokin v knize The Crisis of Our Age (Krize naší doby),(3) Fred Polak v knize The Image of the Future (Obraz budoucnosti), Harrison Brown v práci The Challenge of Man’s Future (Výzva budoucnosti lidstva)(4) a později také Lester Brown ve výročních zprávách Institutu Worldwatch. Někteří teoretici přistoupili k tomuto tématu pozitivněji — třeba Willis Harman, který ve své práci Global Mind Change (Globální změny vědomí)(5) poukázal na krizi našich přesvědčení jakožto na přechod od jednoho světonázoru ke druhému.

V důsledku toho potom — s tím jak roste celkové obecné úsilí a ve snaze o bohatší rozvoj kultury — vytvářejí vůdčí myslitelé Západu širokou škálu možných nástupnických idejí, obrazů a principů, aby „modernismus“, v té podobě, jak ho dosud známe, nahradili. Počátky transmodernismu jsou dobou neuspořádaných a často protichůdných a zmatených myšlenek a obrazů. Spíše však než abychom nad touto rozháraností truchlili, měli bychom si uvědomit, že tváří v tvář tomu vskutku novému to může být pro nás dobrá věc, neboť nám pomáhá odhalit a vyjádřit mnoho tvůrčích možností, které by nám jinak zůstaly skryty.

Vize „integrální kultury“ jako pozitivního životního způsobu, který přesahuje modernismus, existuje již víc než padesát let. Jako první ji zformuloval známý rusko-americký sociolog Pitirim Sorokin ve své knize The Crisis of Our Age (Krize naší doby). Pojem „přesah“ používám se záměrem naznačit spojení toho, co se odehrálo v minulosti, s jeho antitezemi, a tímto způsobem dospět k nové bohatší syntéze. Nezávisle na sobě se ve stejné době chopili takovéhoto širšího konceptu s analogickými spirituálními idejemi tři vůdčí myslitelé: Šrí Aurobindo v knihách A Practical Guide to Integral Yoga (Praktický průvodce integrální jógou) a The Life Divine (Božský život),(6) Sorokin, který ve svém díle Social and Cultural Dynamics (Společenská a kulturní dynamika)(7) pojednává o idealistické (později integrální) kultuře, a Jean Gebser, jenž v knize The Ever-Present Origin (Všudypřítomný počátek)(8) rozvinul model integrálních struktur vědomí. Sorokin se alespoň v pozdějších letech seznámil s prací Aurobinda a velmi ji obdivoval.

Mnozí současní spisovatelé se dnes znovu vracejí k těmto stejným základním tématům, aniž nezbytně znali tyto své předchůdce. Nejde však o pouhé nezávislé znovuobjevování, ale spíše je to doklad neustálého působení toho, co Gebser nazval „všudypřítomným počátkem“ i vytrvalého proudu „věčné filosofie“. Nikoli sterilní postmodernismus, ale spiritualizace modernity nejvíc oživuje a oplodňuje postmoderní syntézu. Mnozí tito spisovatelé vskutku čerpají z téhož zdroje inspirace, přičemž naznačují, oznamují či dokonce předpovídají „pád modernismu“ a vznik nové kultury.

Znovuoživení kultury

Avšak proměna v integrální kulturu (jestliže k ní dojde) nebude znamenat úplný a radikální rozchod s dřívějšími společenskými způsoby. Kultury velkých civilizací nemizí, ale přetavují se do nových forem. Je zřejmé, že modernistické instituce v současné době ztělesněné v naší západní síti měst, zaměstnání, pracovních míst, trhu, firem, universit a vlád jednoduše nezmizí přes noc v hromadném systémovém kolapsu. Spíše se v transmoderním světě promění do forem, které by si naši rodiče nedokázali vůbec představit. Ačkoli můžeme být zarmouceni ze ztráty toho důvěrně známého, můžeme být rovněž vzrušeni z toho nového: z perspektivy integrální kultury.

Být „transmoderní“ v podstatě znamená být kvůli něčemu. Nová kultura se zaměřuje na to, co bylo modernismem roztříštěno: na dosažení osobní celistvosti a autenticity, na začleňování se do komunity a na spojení s ostatními po celém světě, nikoli pouze doma, na spojení s přírodou a na učení, jak propojovat ekologii a ekonomii, i na syntézu různých názorů a tradic, včetně filosofií Východu a Západu. Odtud tedy označení integrální kultura.

Výsledky výzkumu integrální kultury naznačují, že bychom měli „pozvednout srdce“. Většina z nás si neuvědomuje, že se nachází uprostřed nesmírného množství spojenců, uprostřed rozsáhlé populace tvořivých lidí, kteří jsou nositeli pozitivních myšlenek, hodnot a trendů, víc než tomu bylo v kterékoli jiné podobné předchozí éře renesance. Tito lidé jsou pravděpodobně připraveni nesobecky jednat ve prospěch naší budoucnosti.

Sociální význam má rovněž hrozba milénia — ona očekávání, která si spojujeme s naším přechodem do nového tisíciletí. Zatímco samotná změna letopočtu nemůže způsobit nic, víra v něj má své skutečné důsledky. Jako nejdůležitější se v této souvislosti ukazuje, že možná dojde k osvobození lidí, kteří se odhodlají vyzkoušet něco opravdu nového na celospolečenské úrovni. Spojování transformace s rokem 2000 nebo s rokem 2001 pravděpodobně souvisí s mocnou symbolikou, která z čistě psychologického hlediska není ničím jiným než magickým myšlením. Tato symbolika je však důležitá, neboť přináší nový úhel pohledu, novou vizi, která pohání lidi dělat něco jiného.

Antropolog Anthony F. C. Wallace charakterizoval hnutí kulturní revitalizace jako přiklonění se k novému. Je to cosi, čemu se oddává celá kultura, pokud je ochotná otevřeně čelit skutečnosti, že staré způsoby už nefungují. Proto se ptá: „Co přijde příště?“ Jak říka pasionistický kazatel Thomas Berry: „Všechno je otázkou příběhu. V současných potížích se nenacházíme jen proto, že náš příběh není dobrý. Jsme ve stadiu ,mezi příběhy‘. Ten starý příběh o tom, jak vznikl tento svět a o naší úloze v něm, už sice neplatí, ale my jsme se ten nový příběh dosud nenaučili.“ Nejenže nezbytnost je matkou nápadu, ale my pravděpodobně učiníme ctností řešení, která musíme vynalézt proto, abychom se s tím vyrovnali. Ano, přichází cosi úplně nového, a my s tím můžeme něco dělat.

Odpověď kulturní revitalizace spočívá v nalezení nového způsobu vidění nás samých a nových možností uplatnění starých myšlenek a technologií. Je to nadějné a tvořivé období v životě kultury. Následuje obvykle po období úpadku a beznaděje, jež však v žádném případě nejsou výsledkem nějakého neštěstí, ale důsledkem toho, že staré příběhy přestaly platit.

Z výzkumů vyplývá, že 44 milionů kulturně kreativních lidí má nyní příležitost se zformovat do hnutí kulturní revitalizace a usilovat o vytvoření integrální kultury. Jak už bylo řečeno, taková hnutí často zdůrazňují, že „staré příběhy již nefungují“ a říkají, že vytvoří nový příběh. Formují nové obrazy toho, „kdo jsme“, hrají si s novou symbolikou a archetypální obrazností, snaží se vynalézat nové způsoby života a nahrazovat jimi ty, které už nejsou funkční. Jsou plny naděje v budoucnost a je velmi reálné, že k vytvoření této budoucnosti vskutku přispějí.

Mojí ústřední tezí je, že tímto novým směrem je transmodernismus neboli to, co se nachází za modernismem. Není ani deklinismem, ani utopismem, nýbrž poukazuje na důležité nové směry vývoje právě tady a právě teď. Může znamenat pozitivní rozvoj západního způsobu života. Moje výzkumy ukazují, že existuje 44 milionů amerických občanů, kteří věří v hodnoty integrální kultury. Nejde tedy o okrajový fenomén, ale o součást hlavního proudu života ve Spojených státech. Jde o vzestup „kulturně kreativních“ lidí, kteří se dobře orientují v nové informační ekonomice a kteří mají mnoho nových nápadů, co by se dalo dělat a o co by bylo možné usilovat v americkém způsobu života.

Poznámky

1/ Zpráva, z níž byl tento článek připraven, se zakládá na posledním z dlouhé řady výzkumů. Úplná zpráva „The Integral Cultural Survey: A Study of Values Subcultures and Use of Alternative Health Care in America“ byla předána Fetzer Institute a Institute of Neotic Sciences v říjnu 1995. V listopadu a v prosinci 1994 zaslala společnost National Family Opinion dotazníky reprezentativnímu vzorku populace Spojených států a využila spolupráce skupiny lidí, kteří k ní dali souhlas. Získaná data se navrátila k analýze v únoru 1995. Bylo osloveno asi 1500 respondentů v demograficky vyváženém náhodném vzorku populace, z nějž došlo 1036 použitelných dotazníků, tedy celkem 69 procent. Dalších 600 dotazníků dostal národní vzorek kulturně kreativních, kteří byli předvybráni z většího vzorku obyvatelstva pomocí krátkého dotazníku zaměřeného na žebříček hodnot. Z tohoto dílčího výzkumu vzešlo celkem 364 použitelných dotazníků.

2/ Fred Polak, The Image of the Future. Elsevier Sdentific Publishing Company, Amsterdam-London-New York 1973.

3/ Pitrim Sorokin, The Crisis of Our Age. Chatam, New York: Onewolrd Publication, Ltd 1992.

4/ Harrison Brown, The Challenge of Man’s Future. Westview Press, Boulder (Colorado) 1984.

5/ Willis Harman, Global Mind Change. The New Age Revolution in the Way We Think. Werner Books, Inc. New York 1990.

6/ Sri Aurobindo, The Integral Yoga. Sri Aurobindo Ashram Press, Pondicherry 1993; The Life Divine. Sri Aurobindo Ashram Press, Pondicherry 2006.

7/ Pitrim Sorokin, Social and Cultural Dynamics. A Study of Change in Major Systems of Art, Truth, Ethics, Law and Social Relationship. Extending Horizons Books, Boston 1957.

8/ Jean Gebser, The Ever-Present Origin. Athens: Ohio University Press, 1985.

PAUL H. RAY je výkonný viceprezident společnosti American LIVES, Inc., držitel titulu Ph. D. v oboru sociologie. Zaměřuje se na průzkum a analýzu hodnot a životního stylu společnosti jako kulturního fenoménu. Jako sociolog studoval hnutí integrální kultury, provedl desítky průzkumů se stovkami cílových skupin. Svým bádáním dal zásadní impuls k výzkumu subkultury kulturně kreativních lidí (integrální kultury), k jejímu sebeuvědomění jako vznikající nové kultury. Spolu s Sherry Ruth Anderson publikoval na toto téma klíčovou knihu The Cultural Creatives / How 50 millionen people are changing the world (Kulturně kreativní / Jak 50 milionů lidí mění svět). Blíže viz www.culturalcreatives.org.