Součástí tradice korejského buddhismu a korejské literatury jsou legendy o moudrosti a soucitu buddhů i o síle čistého lidského srdce, o karmické odplatě i o neúnavném duchovním hledání mnichů a laiků. Výbor poprvé v češtině představuje padesát legend přeložených z výborů současných korejských autorů, a také z překladu Odkazu Tří království (Samguk jusa) do moderní korejštiny. Kniha je rozdělena do tři částí: legendy o klášterech a poustevnách, legendy o Buddhovi a bódhisattvech a legendy o prozíravosti a tajemství.
Pro pochopení souvislostí je náš výbor uveden přehledem vývoje buddhismu v Koreji. Atmosféru klášterů v horách jako místa jedinečné harmonie mezi kulturou a přírodou přibližují cestopisné črty překladatelky a fotografie z míst, k nímž se vztahují příběhy o utrpení lidského života i o možnosti osvobození. Vybrala, přeložila, úvodem, předmluvou a vysvětlivkami opatřila Ivana Gruberová. Edice Klasická knižnice Východu.
Slovo úvodem
Předmluva: Vývoj buddhismu v Koreji
I. Z klášterů a pousteven
Pulguksa a Sokkuram:
1. Kim Te-song v koloběhu životů
2. Pagoda bez odrazu
Popčusa:
3. Legendy o klášteře Popčusa
Silluksa:
4. Had u přívozu
Pomunsa:
5. Legenda o založení kláštera Pomunsa
6. Sochy arhatů, jež připluly po moři
Sinhungsa:
7. Legendy o založení kláštera Sinhungsa
Naksansa:
8. Legenda o založení kláštera Naksansa
9. Legenda o mnichovi Pomilovi a klášteře Naksansa
10. Marné snění mnicha Čosina
Pusoksa:
11. Jak se panna Sonmjo proměnila v draka a jak byl založen klášter Pusoksa
Pektamsa a Oseam:
12. Jak byl pojmenován klášter Pektamsa
13. Legenda o poustevně Oseam v horách Soraksan
Heinsa a Pengnjonam:
14. Legendy o klášteře Heinsa
15. Zenový mistr Pengnjon a tygr
Undžusa:
16. Legenda o klášteře Undžusa
Songgwangsa:
17. Mnich, který obdržel dar od Buddhy Šákjamuniho
18. Mistr Činul a starý uhlíř
19. Příhoda o zelném listu z kláštera Songgwangsa
II. O Buddhovi a bódhisattvech
20. Jak se Nohil Puduk a Taltal Pakpak stali buddhy
21. Bílý kvítek tvaru ponožky v klášteře Sudoksa
22. Soucit rodičů Pak Mun-sua
23. Soucitné srdce bódhisattvy Kšitigarbhy
24. Jak šíp zasáhl bódhisattvu Kšitigarbhu
25. Žena, která se pro svůj dobrý skutek dostala do ráje
26. Jak se chromý manžel znovu postavil na nohy a jak slepá manželka prohlédla
27. Bódhisattva Maňdžušrí v horách Odesan
28. Mistr Čadžang a bódhisattva Maňdžušrí
29. Poustevník Sinhjo a pět světců z kláštera Woldžongsa v horách Odesan
30. Padesát tisíc Buddhů a bódhisattvů v horách Odesan
31. Král Sedžo a kočka
32. Synovská oddanost mistra Kudžonga
III. O prozíravosti a tajemství
33. Jak sluha překonal karmické překážky
34. Jak se mnich Mjonghak převtělil v hada
35. O stavbě síně Kakhwangdžon v klášteře Hwaomsa
36. Minulé životy pana Juna
37. Král Čongdžo a Sútra o vděčnosti rodičům
38. Synovská oddanost mistra Čindžonga
39. Král Hjoso a Buddha Šákjamuni
40. Magie mistra Pusola
41. Poustevna Mičchuram
42. Jak se prodavač papíru stal Buddhou
43. Legenda o hadovi a klášteře Čchongpchjongsa
44. Legenda o klášteře Pchagjesa, který unikl nuceným pracem a násilí
45. Jezírko Ulso a skála Samburam v horách Kumgangsan
46. Pagoda bratra a sestry u kláštera Tonghaksa v horách Kjerjongsan
47. Boháčovo jezero
48. Kim Hjon a tygřice
49. Jongdže a loupežníci
Vysvětlivky
Vyobrazení
Marné snění mnicha Čosina
V období Silla vlastnil klášter Segjusa (nynější Hunggjosa) pozemek na východním pobřeží. Správcem pozemku byl jmenován mladý mnich Čosin.
Jakmile Čosin nastoupil do služby, zahleděl se do dcery náčelníka okresu Kim Hun-gonga. Několikrát se dokonce v klášteře Naksansa tajně modlil k bódhisattvě soucítění Kwanseum, aby mu pomohla navázat s dívkou milostný vztah. Byl dívčiným půvabem tak okouzlen, že by byl ochoten porušit i mnišský slib celibátu.
Jednoho dne se Čosin dozvěděl, že se dívka vdává. Vešel do Buddhovy síně v klášteře Naksansa a stěžoval si bódhisattvě Kwanseum, že nesplnila jeho přání. Padl soumrak. Čosin hořce plakal a usoužený steskem nakonec usnul přímo před sochou bódhisattvy.
Zdálo se mu, že se tiše otevřely dveře a do Buddhovy síně vešla Kimova dcera. Zářila radostí a s úsměvem pravila:
Jak jsem vás jednou spatřila, hned jsem se do vás zamilovala. Vůbec jsem na vás nemohla zapomenout. Rodiče mi vybrali ženicha a já se nedokázala protivit jejich přání, a tak jsem se vdala. Ale teď jsem tady u vás. Přišla jsem, abych se stala vaší ženou.
Čosin byl šťasten a utekl s dívkou do rodné vesnice. Žili spolu čtyřicet let, narodilo se jim pět dětí, ale v jejich obydlí nebylo nic než čtyři holé stěny. Měli sotva co jíst. Nakonec upadli do naprosté bídy. Asi deset let se toulali v cárech po odlehlých horských krajích a žili z ruky do úst.
Když přecházeli průsmyk Hehjon, jejich patnáctiletý syn zemřel hladem. Hořce naříkali a pohřbili ho u cesty. Se čtyřmi zbývajícími dětmi došli do Ugokhjonu a tam si u cesty postavili rákosovou chýši. Stárnoucí rodiče byli nemocní a hlady tak zesláblí, že se nemohli postavit na nohy. Jejich desetiletá dcera šla do vsi vyžebrat trochu rýže. Pokousal ji však pes, a tak se s křikem vrátila domů a zhroutila se otci a matce k nohám. Rodiče se rozplakali. Po chvíli si matka usušila slzy a praví:
Když jsme se poprvé setkali, byli jsme krásní a mladí, měli jsme čisté šaty. Dělili jsme se o prosté jídlo a pár kousků oděvu a prožili spolu dlouhá léta plná něhy a vášně. Myslím, že naše karmické pouto musí být velmi pevné. Letos jsme však zeslábli, každým dnem k našim starým nemocem přibývají nové, blíží se hladovění a zima. Žijeme v chatrči u cizích a pomalu už ani nemáme sílu prosit o zbytky jídla. Padáme pod tíží studu žebrat. Naše děti se třesou zimou a hladem. Ani o ně nejsme schopni se postarat. Copak se můžeme těšit z manželské lásky? Růžolící tváře a půvabné úsměvy zmizely jako rosa v trávě. Naše přísahy věčné lásky vonící po houbách a orchidejích opadaly jako vrbové kvítky v jarním větru. Já jsem příčinou tvého trápení. Ty jsi příčinou mých starostí. Přemýšlím o včerejších radostech a vidím, že právě ony jsou příčinou dnešního utrpení. Líp je na tom osamělý pták, který se dívá do zrcadla a roztouženě volá na svého druha, než ptačí rodinka umírající pospolu hlady. Je ošklivé odvrhnout v bídě toho, s nímž jsme se setkali v bohatství, vím, je to kruté, ale takový už je náš úděl. Zdá se, že štěstí není v naší lidské moci. Nezbývá nám, než se rozejít. Prosím tě.
Čosin dal ženě za pravdu. Každý si vzal na starost dvě děti.
Žena řekla: Vracím se do své rodné vsi. Ty jdi na jih.
Rozloučili se a každý se vydal svou vlastní cestou. V té chvíli se Čosin probudil. Lampa v Buddhově síni dohasínala. Nad mořem svítalo.
V ranním světle si Čosin uvědomil, že mu zešedivěly vlasy a vousy. Jakoby během jedné noci zakusil všechny radosti a trápení lidského života. Měl toho všeho dost. Světské chtění se v jeho mysli dočista rozpustilo jako kus ledu. Díval se do tváře sochy bódhisattvy soucítění, styděl se za své včerejší toužení a nekonečně Kwanseum děkoval, že mu pomohla prozřít.
Šel se podívat do průsmyku Hehjon. Kopal na místě, kde ve snu pochovali se ženou syna, a našel tam kamennou sochu budoucího Buddhy Miruka. Omyl sochu v potoce a umístil ji v klášteře Naksansa. Pak se vzdal svých správcovských povinností a vrátil se do hlavního města. Z vlastních zdrojů nechal postavit klášter Čongtchosa a plně se věnoval duchovnímu cvičení a konání dobrých skutků. Kde skončila jeho světská pouť není známo.
Dočteme tento příběh, zavřeme knihu, zamyslíme se a možná se zeptáme: Je to opravdu pouze sen jednoho mnicha jménem Čosin? Lidé se teď všichni zajímají jenom o světské radovánky, a to jen proto, že se dosud neprobudili. Následující báseň je míněna jako varování:
Pro chvilkovou radost se zapomněl
a pojednou zestárl uprostřed starostí.
Než se dovařila jahelná kaše,
pochopil, že lidský život je pouhý sen.
Kultivujeme-li svou mysl, odvede nás od rozkoší těla a chamtivosti,
leč muži touží po krasavicích a zloději po majetku.
Proč čekat na sen jasné podzimní noci?
K poznání jasné a svěží radosti stačí čas od času zavřít oči.
Jak se Nohil Puduk a Taltal Pakpak stali buddhy
V Zápiscích o probuzení dvou světců z hory Pegwolsan čteme následující příběh:
(…) Na jihovýchod od hory Pegwolsan bývala vesnice Sončchon a v ní žili Nohil Puduk a Taltal Pakpak. Vypadali neobvykle, stále pohrouženi do hlubokých myšlenek. Dobře si spolu rozuměli. Když jim bylo dvacet let, odstěhovali se k nedalekému klášteru. Přivedli s sebou své ženy a děti, obdělávali políčka, vzájemně se navštěvovali a kultivovali svou mysl. Ač jim bylo dobře na těle i na duši, nikdy se nevzdali myšlenky na odchod do úplného ústraní. Jednoho dne pocítili pomíjivost existence a řekli si:
“Když je půda úrodná a je co sklízet, jaké potěšení! Ale stejně se to nevyrovná přirozenému pocitu nasycení a tepla v ráji. Život se ženou a dětmi je radostný, ovšem, ale v rajské zahradě plné lotosů bychom si mohli povídat s Buddhou, hrát s papoušky a pávy… Studujeme Buddhovo učení a snažíme se projasnit svou mysl. Vlasy máme sice ostříhané jako mniši, ale abychom dosáhli úplného probuzení, musíme se vzdát i radostí těla. Jak to že stále lpíme na světě červeného prachu?”
A Puduk a Pakpak se nakonec vzdali všech světských potěšení a odešli hlouběji do hor. Jednou v noci ve snu je zalila bělostná záře vycházející z Buddhova obočí na západní obloze a skrze jeho paprsky spatřili zlatou ruku, která se k nim natáhla a pohladila je po čele. Ráno si sen vyprávěli a užasli nad tím, že se jim oběma zdálo totéž. Uchýlili se do údolí Mudunggok pod horou Pegwolsan. Pakpak se usadil v poustevně Pugam (Severní poustevna) a vzýval Buddhu Západního ráje, zatímco Puduk se usadil v poustevně Namam (Jižní poustevna) a vzýval budoucího Buddhu.
Neuplynula ani tři léta. Psal se rok 709. Jednoho jarního podvečera o Buddhových narozeninách 8. dne 4. lunárního měsíce se v poustevně Pugam náhle objevila půvabná žena a požádala Pakpaka o nocleh. Bylo jí asi dvacet let a voněla po orchidejích. Složila tuto báseň:
Na cestu do hor padl soumrak,
do vsi je daleko. Kam se poděju?
Nechte mne u vás dneska v noci.
Prosím vás, mnichu, o milosrdenství.
Ale Pakpak odpověděl: “Poustevna musí zůstat čistá. Tady spát nemůžete.” A neúprosně zavřel dveře.
Žena tedy zamířila k Pudukovi do poustevny Namam.
“Odkud přicházíte takhle za soumraku?” zeptal se jí Puduk.
“Ticho a jas jsou jak širá prázdnota, proč tedy mluvit o příchodech a odchodech? Slyšela jsem, že jste velmi laskavý a ctnostný, plný odhodlání dosáhnout probuzení. Ráda bych vám pomohla v kultivování mysli, abyste dosáhl svého cíle,” odpověděla žena a složila další báseň:
Na horskou stezku padl soumrak,
po lidském obydlí ani stopy.
Stíny borovice a bambusu se dlouží,
zurčení potoka je stále zřetelnější.
Nemyslete si, že jsem snad zabloudila.
Chci vás vést k tajemství,
prosím vás, nechte mne tady.
Ale neptejte se, kdo jsem.
Puduk byl velmi překvapený a řekl: “Víte, poustevna není zrovna místem, kde by měl mnich přijímat dámské návštěvy. Ale jako bódhisattva se snažím pomáhat všem cítícím bytostem, tak vás přece nevyženu… kampak byste se poděla takhle v noci hluboko v horách?”
Poklonil se ženě se sepjatýma rukama a zdvořile ji uvedl do svého příbytku. Padla noc. Puduk začal recitovat Buddhovo jméno, aby zklidnil své tělo a mysl. Recitoval neúnavně celou noc. Stěny poustevny ozařoval plamen svíčky.
Těsně před rozedněním se žena najednou ozvala: “Mistře, omlouvám se, ale budu rodit. Nastal můj čas. Prosím vás, připravte mi slaměnou rohož.” Pudukovi jí bylo líto. Jak by jí mohl odepřít svou pomoc? Zažehl svíčku. Když porodila, poprosila ho, zda by se nemohla vykoupat. Pudukovým nitrem zmítal stud a strach, ale soucit je nakonec přemohl. Připravil lázeň, posadil ženu do vody a pak ji začal omývat teplou vodou.
Po chvíli se z lázně začala linout libá vůně a voda nabyla zlatavého odstínu. Puduk jen žasl. “Mistře, pojďte se vykoupat i vy,” pozvala ho žena do lázně. Puduk se podřídil, vstoupil do lázně a najednou mu bylo lehce a svěže a jeho pokožka celá zezlátla. Rozhlédl se kolem sebe. Kde se vzal, tu se vzal, stál tu před ním lotosový trůn. Žena ho vyzvala, aby se na něj posadil.
“Jsem bódhisattva Kwanseum. Přišla jsem, abych vám pomohla na vaší cestě k úplnému probuzení,” pravila a najednou kamsi zmizela.
Zatím Pakpak v poustevně Pugam přemítal: “Puduk včera v noci určitě porušil mnišský slib celibátu. Půjdu se za ním podívat. Zaslouží si výsměch.”
Když přišel k Pudukovi do poustevny Namam, spatřil svého přítele sedět na lotosovém trůně jako budoucího buddhu celý zlatě zářil! Pakpak zahanbeně sklopil zrak a pozdravil buddhu sepjatýma rukama: “Jak jste se jen mohl takhle proměnit?” zeptal se. Puduk mu dopodrobna vyprávěl, co se stalo. Pakpak si povzdechl:
“Mám v mysli příliš mnoho překážek, a tak jsem nepoznal buddhu, který ke mně přišel na návštěvu. Vy jste, soucitný mistře, seznal pravdu dřív než já. Prosím vás, nezapomeňte na naše dávné přátelství a pomozte mi.”
Budoucí buddha odvětil: “V lázni ještě zbyla zlatá voda. Můžete se vykoupat.”
Pakpak se ponořil do lázně a proměnil se v buddhu Západního ráje. Oba buddhové seděli ve svém majestátu a dívali se jeden na druhého.
Lidé ze vsi pod horou Pegwolsan se doslechli, co se stalo, a rozběhli se do poustevny Namam. Užasle vzhlíželi k oběma buddhům a volali: “Ale tohle se stává opravdu jen málokdy!” Buddhové jim vysvětlili základy Dharmy a potom nasedli na oblak a odpluli do dálav.
Jak šíp zasáhl bódhisattvu Kšitigarbhu
(…) Na svahu posvátné hory Pogesan rostla kdysi planá hrušeň. Jednou koncem léta se strom pod bohatou úrodou ovoce jen prohýbal. Přiletěla vrána a začala s chutí klovat do hrušek. Poskakovala od jedné hrušky k další a další, ještě oblejší, ještě sladší. A jak se tak mlsná vrána vrtěla v koruně stromu, jedna z hrušek spadla dolů a rovnou na hlavu zmije, která ležela svinutá do klubíčka přímo pod stromem.
Zmije nevěděla, co se děje. V očích se jí zablýskalo, napřímila se a podívala vzhůru. Není to tam na stromě vrána? Ano, a bezohledně se láduje hruškami! Zmije se rozhněvala. Vychrlila ze sebe jed. Jed pronikl vráně do peří a pomalu se šířil jejím tělem. Vráně ubývalo sil, až nakonec spadla ze stromu. Zmije na ni vyjela: Roztřásla jsi strom a hruškou mne praštila do hlavy. Zasloužíš si smrt.
Vrána hlesla z posledních sil: Ta hruška spadla sama od sebe, já ji nechtěla shodit. Prosím vás, odpusťte mi.
Ale zmije neznala slitování a kousla vránu do krku. Vrána neměla sílu bojovat, umínila si však, že se musí zmiji, která ji krutě připravila o život, pomstít v budoucnosti. Tak umřela, srdce plné touhy po pomstě. Po chvíli umřela i vysílená zmije.
A tak začal osudový zápas vrány a zmije. Zmije se narodila znovu jako kanec a vrána se stala bažantí slepicí. Jednoho dne si kanec všiml bažantí slepice, když kladla vejce do hnízda na skále. Seznal, že se dívá na svého nepřítele vránu, a rozběhl se k ní. Ty mizero, to sis myslela, že tě nepoznám, když se staneš bažantí slepicí? ryčel celý vzteklý, kopl do kamene a ten se kutálel dolů do bažantího hnízda. Bažantí slepice zasažená kamenem umřela, srdce plné zášti.
Zrovna v té chvíli se tam objevil lovec z nedaleké vesnice. Pozoroval zvířata a chtěl rozdivočelého kance zahnat, ale nepovedlo se mu to. A tak sebral ze země mrtvou bažantí slepici, odnesl ji domů a upekl si ji s ženou k večeři.
Lovcova manželka otěhotněla, a když nastal její čas, porodila zdravého synka. Chlapec rychle rostl, od otce se naučil lovu a stal se z něj zdatný lovec I Sun-sok. Avšak bažantí slepice nikdy nelovil, pronásledoval jenom kance. Divný to byl lovec.
Jednoho dne I Sun-sok spatřil v lese obrovského kance zlatavého odstínu a vystřelil na něj. Šíp se zvířeti zabodl do levého ramene. Krvácející kanec se rozběhl k hoře Hwanhuibong. Lovec běžel za ním, jak nejrychleji dovedl, ale v údolí potoka mu najednou kanec zmizel z dohledu. Šel po krvavých stopách, až došel k jezírku. Zadíval se na jeho hladinu a co nevidí ve vodě spočívá socha bódhisattvy Čidžanga a z Čidžangova levého ramene trčí šíp! Lovce jala pokora. Sepjal ruce a sklonil hlavu. V té chvíli uslyšel mírný jemný měkký hlas, který pravil:
Zlá příčina plodí zlé následky. Zlé následky vedou ke zlým příčinám. Pouze soucit a odpuštění zruší zlou karmu.
Lovec hlasu naslouchal a v jeho mysli se odvíjel příběh pošetilého zápasu vrány a zmije. A pochopil, že bódhisattva Čidžang se musel vtělit do zlatavého kance, aby mu pomocí zázraku ukázal, jak zlo zastavit.
Lovci se rozjasnila mysl. Spolu s bratrem Sun-dukem se stal mnichem, z kamenů v lese vybudoval terasu a pohroužil se do meditace. Vedl k nenásilí více než tři sta dalších lovců a nakonec pronikl do tajemství koloběhu životů. Potom vybudoval poustevnu Sokteam (Poustevna na kamenné terase) a na její oltář umístil sochu Čidžanga. Psal se rok 720.
Kim Hjon a tygřice
V království Silla bylo zvykem obcházet každou noc v době od osmého do patnáctého dne druhého lunárního měsíce pagodu v klášteře Hungnjunsa v Kjongdžu a přitom se modlit za splnění svých přání.
V době panování krále Wonsonga (785-798) žil v Sille mladý muž ze vznešené rodiny jménem Kim Hjon. Také Kim Hjon jednou za hluboké noci obcházel pagodu a vroucně se modlil. Najednou ve tmě spatřil jakousi dívku. Recitovala Buddhovo jméno a chodila kolem pagody jako on. Padli si vzájemně do oka, a když skončili s modlitbami, odešli spolu na odlehlé místo a oddali se lásce.
Potom chtěl Kim Hjon dívku doprovodit k jejímu domu, ale ona zdvořile odmítala. Přesto se jí vnutil a šel za ní. Vešli do domku s drnovou střechou na úpatí hory západně od města. Stařena, která byla uvnitř, se zeptala dívky: Kdo to je? Dívka odpověděla po pravdě. To je sice hezké, bývalo by však lepší si s ním nezačínat, řekla stařena. Ale už se stalo. Co naděláme? Přece ti nebudu nadávat. Honem, musíme ho někam schovat, aby mu tví bratři neublížili!
Sotva Kim Hjona schovali v rohu, ticho noci prořízlo řev tří tygrů. Tygři vtrhli dovnitř a jeden z nich lidským hlasem zvolal: Cítím tu člověčinu. To je skvělé, vyhládlo nám…
Máte špatný čich. Nic k jídlu tu není, okřikly tygry stařena s dívkou. V té chvíli se nebe ozval hlas: Jeden z vás musí zahynout. Tak budete po zásluze potrestáni za to, že jste zabili tolik živých bytostí. Tygři se vyděsili. Dívka řekla: Bratři, vezmu trest na sebe. Zmizte někam hodně daleko. Tygři se zaradovali. Svěsili hlavy, zavrtěli ocasy a utekli.
Dívka se obrátila ke Kim Hjonovi: Nejdřív jsem se styděla vzít vás k nám domů, a tak jsem nechtěla, abyste mne doprovodil. Ale ted už není co skrývat. I když nejsem lidská bytost, těšila jsem se z vaší lásky a stala se vaší ženou. Nebesa však už mají dost násilí mých bratří. Rozhodla jsem se, že trest vezmu na sebe. Ráda bych tedy zahynula vaším mečem. Tak se vám odvděčím za vaši lásku. Dobře mne poslouchejte. Zítra ráno vtrhnu do města a budu ohrožovat lidi. Nikdo v celém království se mne neodváží zabít. Král slíbí velkou odměnu tomu, kdo mne uloví. Vy mne neohroženě zaženete do lesa na sever od města. A já tam budu čekat na ránu vašeho meče.
Kim Hjon řekl: Lidé žijí s lidmi a zvířata žijí se zvířaty. Ale co se stalo, nemůže se odestát. Asi mi tě seslala nebesa jako dar. Ne, neprodám tvůj život za společenské postavení. Cožpak můžu zabít svou milovanou, i když není lidskou bytostí?
Ach, to neříkejte, odpověděla. Moje smrt v rozpuku mládí je vůlí nebes a mým přáním a stane se štěstím pro vás, požehnáním pro mou rodinu a radostí pro celý národ. Smrt jedné jediné tygřice prospěje tolika bytostem… to přece nemůžete brát na lehkou váhu! Po mé smrti vybudujete klášter a budete tam předčítat sútry a konat dobré skutky, ano? Budu vám velmi vděčná. Rozloučili se v slzách.
Druhého dne se ve městě opravdu objevila divoká tygřice a ohrožovala lidi. Nikdo neměl dost odvahy, aby se jí postavil na odpor. Král Wonsong slíbil významný úřad tomu, kdo tygřici uloví. Kim Hjon vešel do paláce. Já ji ulovím, slíbil panovníkovi. Král mu udělil úřad předem, aby ho povzbudil.
Kim Hjon se opásal mečem a běžel do lesa. Tam už na něj čekala tygřice ve své dívčí podobě a s radostným úsměvem mu řekla: Nikdy, prosím, nezapomeňte na naši lásku. A lidem, kterým jsem dnes ublížila, řekněte, ať si škrábance potřou sójovou omáčkou z kláštera Hungnjunsa. Když přitom budou poslouchat klášterní zvon, rány se jim zahojí. Pak popadla Kim Hjonův meč, vrazila si ho hluboko do hrdla a zhroutila se k zemi. Kim Hjon vyšel z lesa a volal: Ulovil jsem tygřici! Nikomu neřekl, co se mu vlastně přihodilo. Poraněným poradil, jak si mají počínat, a všem se rány zahojily. Tento lék na podrápání tygrem lid používá i dnes.
Kim Hjon tedy získal významný úřad. Poblíž západního potoka nechal postavit klášter Howonsa (Klášter tygrova přání) a předčítal tam Sútru o absolutní síti (skt. Brahmadžálasútra). Tak vedl duši tygřice na onen svět a splácel jí vděčnost za to, že svou smrtí umožnila jeho společenský úspěch. Nikdy na ni nezapomněl. Krátce před smrtí Kim Hjon znovu s hlubokým dojetím vzpomínal na své tajemné setkání s tygří dívkou a sepsal Vyprávění z tygřího lesa. A tak se lidé dozvěděli o jeho dobrodružství.
Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.