Dvacet povídek od šesti předních hindských spisovatelek přeložila Dagmar Marková. Kniha vyšla v edici Kontinenty představující beletrii z méně obvyklých světových destinací.
V posledních desetiletích se jen s malou nadsázkou dá říci, že v Indii ženy ovládly hindskou literární scénu. Tento sborník povídek přináší dvacet povídek od šesti předních hindských spisovatelek. Všechny dávají čtenáři především nahlédnout do duševního života dnešních Indů, do indické mentality bez iluzí a bez pomluv. Vesměs podávají netradiční, někdy až překvapivé obrázky reality, v níž žijí. Jejich vlastní ženský pohled, oproštěný jak od ukřivděné sebelítosti, tak od zbytečné agresivity, zejména demytizuje indickou ženu a představuje nám některé její podoby, s jakými by si asi i naše čtenářky rozuměly. Přitom se současné autorky na téma ženy nespecializují a nezůstávají jen u tzv. “ženských” problémů. Reflexe měnícího se světa, osudy chudnoucích středních vrstev, osudy indických imigrantů na Západě jsou jen některá témata pestré palety námětů těchto povídek. Přeložila Dagmar Marková.
Suníta Džainová: Cizina; Rozdvojeni; Kolébka; Výdělek; Za tak málo peněz;
Mamta Kálijová: Jaro – pouhé datum; Dusno; Jednadvacáté století;
Rádží Séthová: Jeho nebe; Pochybená Paňčatantra; Most;
Mridula Gargová: Pár květů; Čekání na výkřik; Zvaný též Sam;
Sudha Arórová: Poslední dopis Annapúrny Mandalové; Pořád stejná;
Čitra Mudgalová: Nevěsta; Prázdnota; Byl identifikován; Svět duchů.
Předmluva překladatelky
Zhruba v posledním čtvrtstoletí je v hindské literatuře a zejména v povídkové tvorbě až nápadný vysoký počet žen, které se na ní podílejí.
Hindské literární tvorby se ženy účastnily už od počátků moderní literatury – pomineme-li jednu z nejvýznačnějších osobností středověké literatury, básnířku Míru Báí. Ještě v první polovině 20. století šlo však jen o jednoduché pokusy o povídku se soudobou tématikou. Výraznou ženskou tvůrčí osobností byla až Mahádeví Varmová (1907-1987), básnířka, představitelka romantického směru. Mahádéví v lyrice poněkud pěstovala kult bolesti a utrpení, v povídkách a črtách ostře kritizovala postavení ženy, zejména při uzavírání sňatků a v manželství.
V pozdějším silně sociálně-kritickém proudu progresivismu, který kulminoval ve 40. letech a dozníval v 50. letech, se v hindské literatuře ženy kupodivu neangažovaly, ač mnohá díla spisovatelů-mužů měla za hlavní náplň právě kritiku postavení ženy a toužebné náznaky, že by všechno mohlo být a snad někdy bude jinak.
V polovině 50. let se pak rozvinul proud “nové povídky”, která byla typicky modernisticky programově zaměřena proti tradicím, v nichž autoři žili. Autorské postoje nové povídky byly v 50. letech zcela zřetelné. Ideálem byl činorodý člověk, který se nedá usmýkat poměry. Tento ideál byl často vyjadřován pomocí svého opaku, takže povídka v podstatě říkala: osoby odevzdané do vůle osudu stíhá osud zlý. V 60. letech pak autorské postoje ztrácely vyhraněnost a přibývalo rozpačitosti. Mezi autory nové povídky se už objevily dvě výrazné ženské osobnosti, Mannú Bhandárí a Uša Prijamvada. Obě se tehdy věnovaly zejména ženské problematice. Ve druhé polovině 60. let se rozvinul další krátkodechý, ale výrazný proud, “nepovídka” jako svérázná reakce na nepříliš utěšenou dobovou situaci. Hrdina, nebo spíše antihrdina nepovídky býval člověk, který na cestách nikam nevedoucích nenacházel nebo ztrácel životní hodnoty. K proudu se hlásily i dvě z autorek, jejichž povídky z pozdějšího období zde uvedeme. Odpovědí na nepovídku byl proud “sačétan“. Název se dá těžko přeložit tak, aby zněl v češtině přijatelně. Nejspíš ještě “rozumná” povídka. Tento proud zdůrazňoval dynamiku života, v níž vznikají nové lidské hodnoty. Což neznamenalo optimismus za každou cenu: člověk nemusí ani nemůže v životním boji vždy zvítězit, důležité je, aby se nevzdával. Zde představíme dvě autorky, které se svého času k sačétanu hlásily. V 70. letech vystoupil kromě jiných drobnějších seskupení do popředí proud “paralela”, jehož dvě tehdejší představitelky zde též uvádíme. Děje povídek paralely se často odehrávají jinde než v domovských oblastech hindštiny. Základní myšlenka paralely byla: spisovatel by měl myslet a tvořit paralelně s realitou, v níž žije. Paralela se vracela k obrazům bídy, chudoby a zaostalosti, podávala však často pohledy poněkud jiné než kdysi progresivismus.
Autoři (samozřejmě též autorky) mnohdy přecházeli od jednoho proudu do druhého tak, jak šel čas a život. O jejich dočasné sounáležitosti s tím či oním proudem svědčí pak vlastně jen zařazení jejich povídek do reprezentačních sborníků; nejprv jednoho, pak dalšího proudu. I jedna za zde uvedených autorek prošla touto cestou. Což vypovídá o tom, že škatulkování, jakkoli v Indii dosti oblíbené, má pouze omezenou platnost, jak se ostatně již od 80. let prokazuje.
V 80. letech nastala individualizace literární tvorby a zároveň skutečný nástup žen na literární scénu. U spisovatelek se častěji než dříve projevují nové úhly pohledu na jevy, které jsou v Indii na postupu. Mezi nimi je i tržně konzumní přístup k životu v kombinaci se stále ještě tradičním způsobem myšlení. Více než spisovatelé-muži se autorky často zamýšlejí nad tím, zda indická rodina a zejména indická žena nekráčí v bezohledné honičce za prospěchem z louže do bláta. Je dost příznačné, že hlavní postavou jejich povídek je častěji než dříve muž. Stereotyp ženy jako obětavé trpitelky ustupuje, ale není za každou cenu nahrazován stereotypem ženy bojující za jakýsi ideální lepší zítřek. Postavy žen jsou aktivnější a činorodější a často též na sebe soustředěnější, než bývaly postavy žen v dřívější, byť i nedávné próze. I pohledy na mateřství jsou jiné, byť i v podání různých spisovatelek různé. Autorky se nevyhýbají ani dosti drásavým tématům, jaká byla donedávna spíše mužskou záležitostí.
Častěji než dříve potkáváme na stránkách povídek postavy Indů žijících v cizině s problémem: vrátit se či ne. Tento motiv se objevuje v hindské próze už od počátku 20. století, ale koncem 20. století nabyl nových dimenzí. Objevují se též ženské postavy v těchto situacích, v nichž se – na rozdíl od svých mužských protějšků – často octly pasivně, bez vlastního přičinění, ba i proti své vůli.
Společenskou roli lidí určuje v Indii stále ještě silně tradice, a to v rodině daleko silněji než “venku”, ve společnosti. Přesto došlo v reálném životě už k mnoha posunům , zejména na rovině legální a sociální. Do tohoto vzorce zapadají i postavy vytvořené současnými autorkami. Spisovatelky netvrdí, že vše nové je vždy přínosem. Jejich postavy se potýkají s indickou realitou, jaká je. Mnohdy současné spisovatelky stavějí před čtenáře své ženské postavy v tak ostrém světle, jakoby z jejich povídek vymizely sympatie s nimi. Spíše než o odložení sympatií jde však o postoj: už nepotřebujeme soucit, jsme, jaké jsme, a takové nás i berte. Hindská próza a zejména povídka se vždy zabývala nejvíce psychologií svých postav – tím, jak lidé reagují na dění kolem sebe, tím, co se děje v jejich mysli, což může být někdy i ve zdánlivém rozporu s tím, co se děje v okolí. Indická společnost prošla za posledních málo desetiletí na indickou mentalitu až příliš mnoha změnami, a na indické poměry až příliš často jsou přehodnocovány dosud uznávané hodnoty, a to nejen tradiční, ale i nové, které docházely uznání v průběhu boje za svobodu i v prvních desetiletích nezávislosti. Tyto skutečnosti se odrážejí v povídkách hindských spisovatelek velice zřetelně – v příbězích, někdy dlouhých i vícevrstevných, jindy v minipříbězích. Ale vždy je to příběh, ten v Indii naštěstí není mrtev. Všechny zde uvedené povídky především dávají čtenáři nahlédnout do duševního světa dnešních Indů – bez iluzí a bez pomluv. Všechny vypovídají o indické mentalitě a také o moderní době, která na ni tlačí, dotírá a požaduje změny. Současná povídka má po této stránce skutečně hodně o čem přemýšlet – a psát. Co člověk prožívá, když všechno je jinak, než bývávalo a než by očekával. Když vztahy v rodině nejsou takové, jak “by měly být” – jak donedávna pravidelně bývaly. Právě tyto situace bývají v Indii drásavější než obdobné v Evropě. O snažení, které někdy vede k cíli a jindy narazí na neprostupnou zeď nevůle či nevědomosti jiných. O vlastních chybách, jež nelze napravit a kterých by se člověk možná nedopustil, kdyby nechtěl předčasně za každou cenu prosadit něco nového. O bolestných ztrátách, které lidé nejsou už ochotni přijímat pokorně jako vůli boží. I indický čtenář se může cítit zaskočen některými výsečemi reality, jaké nachází v současné povídce. Rozhlédne-li se však bez předsudků kolem sebe, uzná nakonec, že spisovatelky píší o životě, jaký je: velice mnohotvárný pod vlivem modernizace, neboť staré se brání zániku a nové se dere na svět.
Sborník obsahuje po několika povídkách od několika předních současných spisovatelek; nikoli po jedné povídce od každé, která v posledních desetiletích něco znamená. To by vedlo k celkem nepřehlednému souboru jmen, a představit v jediné malé knížce všechny autorky stejně nelze; kniha by pak mohla mít třeba 500 stran. Nejde zde o souhrnný obraz tzv. “ženské literatury” (autorkám by možná vadilo, kdyby jejich tvorba byla takto nazývána), ale spíše o pohled na zobrazení problematiky, která se ocitá, jistě ne bezdůvodně, v popředí jejich zájmu jako tvůrčích osobností, jako občanek Indické republiky i jako žen.
Ostatně průřez hindskou povídkou 20. století podal v r. 2000 sborník Moderní hindská povídka (nakl. Dar Ibn Rushd) – nebudeme jej tedy, byť v genderovém zabarvení, opakovat.
Dagmar Marková
Suníta Džainová (nar. 1941) vystudovala angličtinu v New Yorku, ale po letech strávených v USA se vrátila do Indie. V 60. a 70. letech se hlásila k proudu sačétan. Snad nikdo by nemohl líp zachytit duševní a citové rozpoložení lidí, kteří se dobrovolně, ba často se značným úsilím vydali do zcela jiného kulturního prostředí, snaží se s ním splynout nebo alespoň v něm najít své místo, ale nejsou schopni nebo ani nechtějí přetrhnout vlákna, která je stále táhnou k rodné zemi. V sačétanském duchu se její postavy nevzdávají, i když je to pro ně někdy hodně těžké.
Mamta Kálijová (nar. 1940 v Mathuře) byla v 60. letech jednou z představitelek proudu “nepovídky” a i v pozdější své tvorbě si uchovala pohled plný skepse a náznaků, že “všechno je jinak”, nebo aspoň může být jinak, než se jeví.
Rádží Séthová (nar. 1935) začala psát až ve zralém věku. Publikuje od roku 1974. Je autorkou několika sborníků psychologických povídek a zatím jednoho románu. Překládá též do hindštiny z němčiny, urdštiny a gudžarátštiny. V povídkách se nápadně často zabývá otázkami smyslu zrození a smrti. V předmluvě ke sborníku To není povídka (1998) říká: “Sotva jsem začala vnímat svět, přála jsem si smrt, a kořenem toho byl strach, že nedokážu unést ztrátu někoho nesmírně blízkého (tehdy to byli pouze rodiče a dědeček), a proto bych raději sama umřela dřív než oni. Nevím, jestli se tomu říká přecitlivělost nebo utkvělost představ, ale toto založení jistě v průběhu času určovalo můj vztah k věcem, předmětům dějům, osobám.” Na otázku po smyslu zrození a života člověka však přesto její povídky odpovídají kladně: život má smysl vždy – takový, jaký je. Rádží Séthová patřila k proudu sačétan, který právě tuto myšlenku zastával.
Mridula Gargová (nar. 1938) se hlásila v 70. letech k literárnímu proudu paralela. Píše většinou psychologické příběhy ze života žen, ráda konfrontuje buď různé typy žen – jako intelektuálku a ženu s obzorem omezeným na domácnost, nebo ženy z úplně odlišných společenských vrstev a prostředí, které mají něco společného, ale jejich životní možnosti se diametrálně liší. Mridula Gargová se neobává ani velice přízemních témat, neboť takový je život.
Sudha Arórová(nar. 1946) se hlásila v 60. letech k proudu nepovídky, ale ve svých “nepovídkách” si uchovávala jasnější pohled na svět než většina ostatních autorů. V “nepovídkách” se často objevoval motiv odporných drobných živočichů, symbolizujících nepříjemné myšlenky a duševní stavy postav. Tento motiv Sudha Arórová občas zdárně použila, a to i ve své povídce ze zcela nedávného období. Další zde uvedená povídka, napsaná na způsob dialogu, dostala později nepatrnými úpravami formu kratičkého dramatu pro tzv. “pouliční divadlo”. Jelikož bylo velmi úspěšné, uvedeme ji v této formě.
Čitra Mudgalová (nar. 1944) pochází ze statkářského rodu uttarpradéšské vesnice, žijící dlouho ještě ve feudálním duchu. Její otec se však stal námořním důstojníkem, putoval z místa na místo, a tak se víceméně náhodou narodila v Madrásu. Stala se typickou spisovatelkou velkoměsta, nejprve Bombaje, pak Dillí. Specifickou stránkou její tvorby je zobrazování jiných podob mateřství, než jaké se dosud nejčastěji objevovaly v indických literaturách. Její ženské postavy jsou daleko více soustředěné na sebe, než bývalo dosud běžné v literatuře i v životě. Vědí, co chtějí; úsudek nechť si čtenář tvoří sám. Kromě literatury se Čitra Mudgalová celý život věnovala sociální a osvětové práci nejen mezi ženami nižších středních vrstev, ale též přímo v chatrčových osadách a ve vesnicích v okolí Dillí.
Všechny její zde uvedené povídky pocházejí ze sborníku řady Povídky, o nichž se diskutuje, které tedy nějakým způsobem vzbudily zájem veřejnosti, často i rozporuplný.
Mridula Gargová: Zvaný též Sam
Blaží ho myšlenka, že pojede do vlasti. To pocítil, když si kupoval letenku do Indie. Nejede navždy. Ti, kteří opustili zdejší podnebí a vrátili se, aby se navždy usadili na rodné půdě, získali dost trpké zkušenosti. Nepotkal ani jediného takového člověka, který by mu nezáviděl a neproklínal svůj osud.
Ano, když tam člověk jede na šest neděl na dovolenou, nenarazí na potíže. Ať přijde ke svým rodičům či sourozencům nebo k manželčiným, všichni by mu modré z nebe snesli – jako by se vrátil z vítězného boje proti nepřátelům. Ani kamarádi nezůstávají pozadu. Když vídá záblesk závisti i v očích těch spolužáků, před kterými se za školních časů styděl za horší výsledky zkoušek, srdce mu plesá. Všichni ho zvou jako o závod. Však jim také vozí americké dárky. Vždycky po ty tři, čtyři roky mezi návštěvami shromažďuje nejrůznější americké zboží. Drobné elektrospotřebiče, kosmetiku, nylonové a terylenové košile a sárí. Na věci, o které on sám nestojí, se jeho příbuzní celí třesou, až má někdy chuť vykřiknout – vy blázni, vy chudáci, vždyť se v Indii dostanou daleko lepší věci, však je taky před odjezdem nakoupím pro americké přátele – ale ovládne se.
Jeho zásadou je nikdy nic neříkat o své druhé vlasti. Co kdyby se závist některého z těch bláznů změnila v litování? A pak, zásluhou téhle země získal takové postavení, že může ve své zemi i s nejvýše postavenými lidmi mluvit tváří v tvář. To také zavazuje.
Podle tohoto hlediska by měl letět s Panamem, ale rezervoval si letenku s Air India. Ve skutečnosti nemá k Air India žádný vnitřní vztah, jaký mívají Japonci nebo Angličané ke svým aeroliniím. Svým způsobem ale musí…
Ví, že by v očích svých amerických známých klesl, jakmile by se dověděli, že neletí s indickou leteckou společností, ač je Ind. Ty jejich pohledy! Krev se mu nahrnula do hlavy. Uši a tváře mu zrudly. Někdy by si přál, aby všichni Američané oslepli. Pak by se na něho nikdo nemohl dívat tak svrchu.
Ale… není to jen v pohledech, ale ve všem možném – v naklonění hlavy, pohybu ruky, v náhle prkenném postoji… To by musel být slepý i on. A oni by měli být také ještě hluší. Ať se snaží jak chce, jeho angličtina nemá americký přízvuk. I slepý postřehne, když ho slyší, že to mluví Ind, nebo nanejvýš Pákistánec. Ne Němec, Francouz ani Rus. Ach! Ti lidé! Ti Američané! Jmenuje se Sávan Pratáp Sinh, a oni mu říkají Sam. Jméno mu zkrátili a překroutili. To je mocný prostředek, jak někoho připravit o identitu. Ať jen zkusí překroutit jméno nějakému Evropanovi! Když mluví anglicky Francouz nebo Němec, zračí se Američanům v očích nejen chvála, ale i vděk. Snad proto, že i když ta angličtina není správná, z přízvuku je znát hrdost, a ne stud, který Sávana jako Inda zaplavuje, i když mluví anglicky správně.
Postupně začal chápat mnoho věcí. Už v téhle zemi žije patnáct let. Byl posedlý myšlenkou dostudovat v Americe, a tak se pohádal s rodiči a odjel svobodný. Poprvé se jel do Indie oženit, a jen tehdy si rezervoval místo v Panamu. Po jedné cestě zmoudřel natolik, že když po jeho návratu s manželkou Američané ironicky vtipkovali, že se každý Ind utíká do Indie oženit, odpovídal jim poeticky: “Mám tam kořeny. Ona také. Jaképak sblížení, kdyby si kořeny nebyly blízké?”
Ta odpověď se jim líbila. Oni si kořenů náramně váží. Od té doby, co tady vyšel bestseller, román Kořeny, od černošského autora, každý černoch si přeje být nazýván černochem a každý Američan začal hledat svoje kořeny. Prý tahle praštěnost pronikla i do Indie. Tehdy se smál, až se za břicho popadal, když slyšel nějakého indického ministra říkat v projevu – váš kořen byl Tulsídás … Tihle Indové! Hindsky nemluví jako svým jazykem, ale překládají z angličtiny. Pitomci! Ve škole byl Sávan Pratáp Sinh v hindštině vždycky nejlepší. Za kolik řečnických projevů dostal odměnu! I teď, když se najde příležitost… ale kdy se najde? Mluví-li člověk čistou hindštinou v Indii, řeknou o něm, že je vesničák nebo přihlouplý pandit, a s kým by mluvil v Americe? Jen když se někdy při návštěvě v Indii dostane na nějaký kulturní program, popovídá chvíli americkou angličtinou, aby na přítomné udělal dojem, že se usadil v cizině, a pak promluví čistou hindštinou. Tak sklízí chválu. No ne, patnáct let žijete v cizině, a přece takhle ovládáte mateřštinu! Chvála vám, sláva vám! Ano, jenže… tuhle chválu sklízí v angličtině.
Z toho smíchu mu z ministra bylo najednou do pláče. Do vzteklého pláče. Proč, ty neřáde, zesměšňuješ sebe i nás? Proč nás v téhle zemi tak znevažuješ? Jestliže Tulsídás sídlí v každé tvé žilce, tak řekni, že tam sídlí – proč meleš o kořenu? Ještě štěstí, že pan ministr neřekl prostě, že Tulsídás byl kořen. Z pláče se zase rozesmál.
Jiná věc je, že mu nezbylo než se k tomu “kořenování” také uchýlit. Pravda, svůj sňatek s Indkou musel různým lidem zdůvodnit různě. Matce řekl: “Já toužím po indickém jídle. V Americe ani pořádné jídlo není. Žádná paprika, žádné koření, ani přepuštěné máslo, aby v něm opražili koření. Ne, já nepomlouvám. To jejich jídlo je zdravé, ale když my Indové jsme otroci jazyka! Já chci ženu, která by mi vařila dobroty, prostě Indku.”
Matka byla blažená. Zadali inzerát do novin. Ženě pak musel říci, že se mu Indky víc líbí než Američanky. Hlavně ty, které se po indicku krášlí – velká červená tečka na čele, těžký uzel vlasů, blýskavé sárí, cinkavé náramky, šperky a tak dál. Později litoval, když viděl, jak málo času tráví manželka v kuchyni. Otevře různé konzervy, za pár minut připraví jídlo bez chuti a zbytek času tráví krášlením. Nedalo se nic dělat, musel jí povědět, že viděl ve sňatku s indickým děvčetem způsob, jak přijít k indickému jídlu. Jenže to indické děvče se mezitím už stalo matkou a nemělo ani čas pozorně vyslechnout řeči ryze indického manžela. Nedostal však příležitost k dalším stížnostem. Manželka začala jednou týdně vařit indicky. Jenže se zároveň dala ostříhat na pážecí účes, zvykla si nosit džínsy a kalhoty, a stejně jako se ze Sávana Pratápa Sinha stal Sam, z Áši se stala Ash. Škoda jen, že jí to nové oblečení vůbec nesluší, obzvláště od narození druhého dítěte Archieho (jinak se jmenuje Ardžun). Ještě že na večírky chodí i teď v těžkém sárí a ověšena šperky. Jeho američtí známí ji nejčastěji vidí tam, a halekají nad zlatým a stříbrným vyšíváním sárí i nad jemnou zlatnickou prací náhrdelníku. Připadá mu, že jeho žena je štít, za nímž dokáže snášet ty pohledy svrchu.
Kdoví, proč jsou pronikavější tyhle pohledy žen než mužů! Ne, že by na něj všichni hleděli nenávistně. S kolika ženami měl kdy rande! Sice jim neotevřel srdce, zato otevřel peněženku, platil jim zábavu a pohoštění, u domovních dveří je políbil, jak je to v indických filmech zakázáno, a párkrát pronikl i do domu. Ale ani tehdy jeho pocit méněcennosti neslábl, spíše vzrostl. V indické literatuře se tomu vždycky říká odevzdání se. Vědí ti spisovatelé, jak nemorální je udržovat čtenáře nezralého věku v takovém klamu? To není odevzdání se, to je vyzývání. Vyzývání, které dokáže vzbudit pocit impotence i po splnění mužské role. Vyzývání, které ještě prohloubí pocit méněcennosti, kterou v téhle zemi uprostřed společenské konverzace stejně cítí každý Ind.
Kdyby měl říci po pravdě, ne jen jako odpověď na všechny ty otázky, pak bylo pravým důvodem jeho sňatku s Indkou přání zbavit se toho pocitu méněcennosti. Sláva indické kultuře a hodnotám – i kdyby se z Áši nastokrát stala Ash, neodmítá uznat manžela za bytost dokonalejší, než je sama. Sice v každodenním životě návrhy, očekávání a hodnoty Sávana zvaného též Sam přehlíží, jeho záliby a averze nazývá bláznivými nápady, Ardžuna a Kavitu (lidé jí říkají Kathy a Ash se to líbí) vychovává američtěji než Američany, ale pravda je také, že co se týče trvalé životní filozofie, uznává ho jako manžela za nadřazeného nejen sobě, ale celému ženskému rodu. Čili: i když ho má za hlupáka, nehledí na něj svrchu. Tomu snad říkají najít vlastní kořeny. Áša je tedy můj kořen, opakoval po panu ministrovi a rozchechtal se. Moje Áša – kořen!
V Americe se tak zabydlela, že jí i těch šest neděl v Indii připadá dlouhých. Říká, že kdo má prý pořád poslouchat ty příbuzenské tlachy, to tady v Americe má člověk volnost. Ano, to má aby jeden druhého nudil a nikdo třetí do toho nezasáhl. Sávan Pratáp někdy zatouží po zasáhnutí třetího člověka. Nemají snad tady právě kvůli tomu manželé vždycky po ruce nějakého “jeho” nebo “ji”? Ale Áša je hloupá. Ta se nenudí. Má v patrovém domě o čtyřech pokojích nejen v každém pokoji barevnou televizi, ale i všechno ostatní. V pracovně minipočítač, v kuchyni všechny možné elektrospotřebiče. A tři tisíce dolarů měsíčně. Čili třicet tisíc rupií. V Indii se tolik nedostane ani na nejvyšších postech. V podnikání ovšem, možná. V Indii je dolar královská mince. Jako kdyby na každém byla vytisknuta tvář toho, kdo ho má v kapse. Ale i ti, kteří do Indie odjeli podnikat, pořád naříkají, že je tam kvůli všemu, od získání licence až po prodej zboží, zapotřebí takového papírování, že by se člověk zbláznil. Ash říká – chcete-li podnikat, pak jedině v Americe. To je stát! A má pravdu Ash. Vždyť on sám ví, že nemá smysl vracet se do Indie natrvalo. Ale…
Nepřestává ho pronásledovat zlý sen. Ať je to za černé noci nebo za bílého dne. Vidí sám sebe, že zestárl. A je úplně sám. Bez druha, bez prostředků. Co je s Ášou, neví. Možná umřela už před ním, nebo je s ním v domově důchodců. Ale na tom nezáleží. V každém případě se cítí nesmírně sám. Archie i Kathy zapomněli, že se kdysi jmenovali Ardžun a Kavita. Jeden si vzal nějakou Susan, druhá nějakého George, mají Boba, Johna a další děti pojmenované po amerických prarodičích, a ty si na svoje poameričtělé indické příbuzné nerady vzpomínají. Archie a Kathy říkají, že přece s ním každý měsíc pohovoří telefonem, o Vánocích a o Velikonocích mu posílají dárky, dort a krocana – má kolem sebe spoustu svých vrstevníků, proč by se cítil sám?
Hloupí zabedněnci! Nechápou ani tolik, jak děsivá je pro starého člověka společnost jiných starých. Klid? Mrtvé ticho smrti. Každý týden nebo deset dni někdo umře. Víte, co je největší svátek v domově důchodců? Pohřeb! Toho dne všichni jedí a pijí, co hrdlo ráčí, aby zahnali pocit, že příští pohřeb může být jejich.
V Americe se toto téma nyní vědecky zkoumá. Na základě dlouhých rozsáhlých studií se dochází k závěru. Že starým je ve skutečnosti prospěšnější společnost dětí a mladých než starých. Takový rozvinutá země! Svého vlastního rozumu používají lidé v zaostalých zemích. Nejsou v tomhle nejlepší lidé u nás z prvobytných kmenů? Ale tady lidé drží na uzdě svoje city a nepustí je ke slovu, dokud se něco vědecky neprozkoumá. Ano, jakmile psychologický výzkum něco dovolí, ženou se na to do fronty. Nedávno vědci dokázali, že je pro novorozence mateřské mléko prospěšnější než umělá výživa, a statisíce matek se osvobodily ze závislosti na sušeném mléku!
Proč jen na to nepřišli o něco dřív! Ardžun a Kavita by byli pili mateřské mléko. Vždyť chudák Ash měla tolik potíží, aby se ho zbavila! A ještě jednu revoluční skutečnost tady prokázali: význam mateřského doteku. Panečku, dokázali, že pro dítě je dotek matky blahodárný a může se osvědčit i při léčení nemocí. U nás v Indii matky tohle nevědí, ale tahají děti pořád v náručí. Kavitu tady Áša přece jen někdy pochovala, ale Archie se narodil tak nějak v nesprávné době, kdy americký výzkum teprve probíhal, a z Áši se stala Ash. Ani nepostřehli, kolik času Ardžun ve svém pokojíku v noci proplakal a prospal. Podkládali mu hlavičku polštářem a láhev s mlékem přikládali k pusince. Míval plastikovou plenu; když byla zevnitř už moc mokrá, dostal jinou a na opruzený zadeček vyrábějí v Americe skvělé zásypy.
Ten výzkum stáří začal nešťastně pozdě. Nezdá se, že bude dokončen dřív, než zestárne Sávan. A stejně, k indickým Američanům pronikají vědecké poznatky později než k čistým Američanům. V každém případě je mu souzen domov důchodců. Ne, to nevydrží. Musí se vrátit do Indie dřív, než zestárne. Má dva bratry a sestru. Všichni mají po dvou, třech dětech. Celá velká rodina to je. Copak ho nechají samotného? A vždyť z něj bude bohatý stařec. Bude si ty děti držet pohrůžkami, že může kteréhokoli dne sepsat svou poslední vůli. Zasmál se. Jeho starší strýc Lála Hardajál Sinh do posledního dne pil skoro litr mléka a snědl skoro kilo máslové halvy denně. Psát poslední vůli bylo jeho koníčkem. Tomu byla vyhrazena sobota. Každou sobotu přišel jeho přítel advokát a zavřeli se spolu v pokoji. Příbuzní, rozptýlení po domě, jim tam posílali to i ono, a pan advokát z z toho prý dostal každou neděli průjem. Když strýc umřel, našly se hromady závětí.Byly přečteny po řadě podle datování. V každé se našlo pár řádků, které obsahovaly úplně totéž: “Cokoli jsem měl nebo mám, beru si s sebou.” On opravdu užíval svého majetku tak chytře, že kromě dvou tří tisíc rupií nic nezbylo, a ty padly na jeho pohřeb žehem.
Jeho mysl zaletěla do Indie. Tentokrát se tam o sebe postará.
Před půl rokem přišel dopis od staršího bratra Pavankumára. Psal, že otec začal stavět dům na pozemku, který získal před dvaceti lety. Snažil se rozpomenout. Ano, jednou mu otec ukázal kus kamenité země na úplně pustém místě. Státní zaměstnanci ty parcely dostali levně. Jmenovalo se to tak nějak jako Květinový háj. Tehdy se válel smíchy. “Květinový háj!” říkal, “tomu by se mělo říkat kamenný háj!” Nejen on, nikdo si neuměl představit, že se tam někdy bude stavět dům.
Když se o tom před půl rokem dočetl v dopise, nejprve nijak nereagoval. Ať staví, pomyslel si, co je mi do toho. Ale před měsícem se jeden Ind ze sousedství vrátil z dovolené v Indii a byl celý pryč, když mluvil o nových luxusních koloniích, které se budují v Dillí: “Kde byla před dvaceti lety pustina a les, stojí dnes krásné poschoďové vily. Člověče, ty zelené zahrady, široké ulice, vodotrysky! Úplně jako kdyby si Dillí vytrhlo srdce z Connaughtova náměstí a přeneslo na jih! A nejkrásnější ze všeho je Pušpvihár – Květinový háj. Panebože! Víš, kolik tam stojí pozemek? Metr čtyři sta dolarů! Chápeš?”
Sávan Pratáp Sinh dobře chápal. Hned napsal staršímu bratru Pavankumárovi, jak velký je ten pozemek v Pušpviháru a nakolik pokročila stavba. Hned si zažádal o dovolenou. Dnes si rezervoval letenku v Air India. Bratr už odpověděl. Pozemek má 800 metrů. Přízemí domu už stojí. Teď probíhá bílení, malování. Stavba patra byla prozatím odložena, protože otec nemá tolik peněz.
Sávana Pratápa znovu uštklo blížící se stáří. Teď ještě má střechu nad hlavou, ale až přijde stáří… Až bude chromý a bezmocný… Vydělal dost, ale tady je způsob života takovým že se nic neušetří. On je Ind, který přec jen něco nastřádá, ale Američané žijí v dluzích a splátkách. Na jak dlouho mu ty peníze vystačí, až přijde stáří, až ztratí práceschopnost? Jak dlouho si udrží tenhle byt? Mezi způsobem života v Indii a tady je rozdíl jako mezi nebem a zemí. Umře-li brzy, bude to něco jiného, ale… Jednak v Americe nikdo brzy neumírá, a pak – ani jeho dědičnost není povzbudivá. Dědeček umřel v osmaosmdesáti, strýc se dočkal devadesátky a otci jde na pětasedmdesátý. Bude-li zdravý jako strýc, tak to půjde, ale co když bude žít šest let ochrnutý po mrtvici jako dědeček? Nebude mít ani na léčení.
Vždyť to nemusí tak dopadnout, okřikl se. Nemá smysl myslet negativně. Američtí psychologové říkají, že pozitivní myšlení přináší dobro, negativní zlo. To je věda, ne šalba a klam našich jógínů. Ale přec jen – hloupý ten, kdo si nezajistí budoucnost. Staří vždycky říkali – chytrý je ten, kdo je vždycky připravený na nejhorší časy. Buď jak buď, Sávan Pratáp Sinh, zvaný též Sam, nebude své poslední dny trávit v domově důchodců, i když jej teď nazývají penzionem pro seniory. Vrátí se do Indie, a až mu tam budou říkat Sam, bude cítit hrdost, ne stud. Za ušetřené peníze začne podnikat, vezme k sobě některého synovce. Ve stáří by měl člověk mít pár vděčných příbuzných. A bude si pohodlně žít ve svém. Svůj vlastní dům! Přidal do kroku.
Vyhlédl z okénka letadla kroužícího nad Dillí a snažil se rozpoznat, kde leží Pušpvihár. Nešlo to. Jeho znalost dillíské topografie byla omezena na staré Dillí, kde jeho otec,úředník, žil svůj život v úzké uličce Darjágaňdže, ve dvou pokojích horního patra. Tam, ve státní škole na rohu, získal základní vzdělání a pak se dostal na bezvýznamnou střední školu v malém městě. Dřel jako mezek, absolvoval s průměrným prospěchem a sehnal si zaměstnání. Pracoval jen rok, utahoval si opasek, ušetřil z výdělku a utekl do Ameriky. Kdo ho tam znal? Dělal všechno, od číšníka až po obsluhu výtahu, dal dohromady školné a vystudoval. O práci v té zemi nebyla nouze. Zaměstnání, zprostředkovatelství, drobné podnikání. Vydělal dost, a přece zůstal na prostředním stupni americké střední třídy. Uf, ten prostřední život…
Z okna letadla Pušpvihár nepoznal, ale řekl si, že to bude ta oblast, která nejvíc září elektrickými světly. Jak letadlo klesalo, tělo se mu tak nějak zhouplo, jako by mu pod nohama rostly kořeny, hluboko, velmi hluboko do země a držely ho tak, že se sice může houpat ve vzduchu, ale ani nejprudší bouře ho nemůže ze země vyrvat.
Když s nákladem darů dorazil k rodičům, byli celí blažení. Otec měl radost z nové barevné televize a videorekordéru a matka ještě větší z nového mixeru.
“Copak ty se nikdy nevrátíš do Indie, hochu?” řekl otec rozechvěle.
“Co bych tady dělal!” vzdychl v odpověď.
“Jak to, hochu, vždyť je to tvoje země,” řekla matka. “Vydělal jsi tolik peněz, dej se tady na obchod. Byl tu Ratnův zeť, víš, ten si přijde na statisíce.”
“Ne, v nájmu. Za tři tisíce. Ale, hochu, víš – pozemky jsou teď tak drahé. Podívej se na tu parcelu. Koupili jsme ji za 60 tisíc a teď by se dala prodat za 300 tisíc. Tolik peněz…”
“…nemá. Já teď taky ne. A kdo by se sem vracel, když tu nemá svůj dům? Tatínku, co mi v Americe chybí? Mám dobré postavení, bydlení, ale…” vzdychl, “srdce mám pořád tady. Jsem tak sám! Kde mám kořeny? Copak je někde dům, kterému bych mohl říkat domov?” A zmlkl ve snaze se ovládnout.
“Vy tamten dům asi dáte napsat na bratra?” otázal se náhle.
Rodiče zrozpačitěli.
“To je tak, hochu,” otec se vzpamatoval první. “Pavan do té stavby dal peníze a Šravan se na ní moc nadřel. A pak, Pavan říká, že ty máš dům v Americe.Tak… já.. mysleli jsme, že ten dům napíšem na Pavana a pozemek na oba. Jestli na to Pavan bude mít, dá se tam přistavět patro, jinak…”
“… jinak ho bratr přistaví a pronajme. Prý se za takový velký byt dostane pět tisíc nájemného, v té kolonii.”
“Ale Šravan bydlí u nás. I později…”
“Proč s vámi nebydlí také bratr Pavan?” zeptal se.
“Teď, hochu, už společná rodina není, co bývala, vždyť víš.”
“To děláte chybu. Co je v Indii dobrého, to necháváte zajít. Víte, v Americe sociologové říkají, že společná rodina je pro výchovu dětí nejlepší. Snad jste o tom slyšeli? Až se vrátím…”
“Pavan investoval peníze,” zarazil ho otec.
“Peníze!” prohlásil Sam pohrdavě. “Co jsou peníze? Špína za nehty. Jak dlouho trvá vrátit peníze? Chcete-li, vrátím mu je zítra. Kolik investoval? Sto tisíc? Dvě stě?”
“Asi tři sta tisíc.”
“Dobře. Tři sta tisíc pošlu hned, jak se vrátím do Ameriky. Ale papíry zařiďte vy, a hned. Když se bratrovi nelíbí společná rodina, ať si bydlí zvlášť. Dům dejte napsat na mne. Šravan nemusí mít strach. Patro dám postavit pro něj. Vždycky bude se mnou.
Dřív než otec stačil něco říci, sevřel jeho slabé ruce svýma silnýma a řekl úzkostlivě: “Neodtrhávejte mě od kořenů. Nezavírejte přede mnou dveře k návratu do Indie. Když tu bude ten dům, bude mi připadat, že v mé zemi žije moje jméno. A bude mě pořád k sobě přitahovat. Jinak… jinak by to bylo, jako bych umřel.”
Matka se rozvzlykala. Otec ho přitáhl k sobě a přivinul k hrudi.
Při zpátečním letu vyhlédl Sávan Pratáp Sinh, zvaný též Sam, z okénka. Tamhle je Pušpvihár. Není příliš daleko od letiště. Je zřetelně vidět. Postupně se bude tratit v dáli, a přece ho Sam bude mít pořád před očima. Je příjemná myšlenka, že ať bude kdekoli, tyhle pevné kořeny na něj čekají tady, v jeho zemi.
