Kouzlo smyslů

Předmluva a poděkování

1. Ekologie kouzla
Osobní úvod do zkoumání
2. Filosofie na cestě k ekologii
Teoretický úvod do zkoumání
Část I: Edmund Husserl a fenomenologie
Část II: Maurice Merleau-Ponty a participativní povaha vnímání
3. Tělo jazyka
4. Animismus a alfabeta
5. V krajině jazyka
6. Čas, prostor a zatmění Země
Část I: Abstrakce
Část II: Živá přítomnost
7. Zapomenutí a rozvzpomenutí se na vzduch
Coda: Obrat zvnitřku ven

Poznámky
Jak ladit s řečí země (doslov editora)
Bibliografie Davida Abrama
Poděkování
Rejstřík

---

 

David Abram se narodil 24. června 1957 na Long Islandu. Stal se z něj známý kulturní ekolog, filosof i akční umělec-trikový kouzelník. Ve své práci spojuje filosofickou tradici fenomenologie s environmentálními a ekologickými otázkami. Zakladatel a kreativní ředitel Alliance for Wildethics (AWE). Jako vypravěč příběhů a kouzelník žil a pracoval s domorodými kouzelníky v Indonésii, Nepálu a v Severní a Jižní Americe. Za svou knihu The Spell of the Sensuous (1996) obdržel Lannanovu cenu za literaturu faktu (1997). Svoje eseje o kulturních příčinách a důsledcích ekologické krize publikoval v časopisech Orion, Environmental Ethics, Parabole, Tikkun, Wild Earth, Resurgence, The Ecologist ad. a v celé řadě antologií. České překlady jeho textů vyšly v časopisech Sedmá generace, Ekolist a v kulturním týdeníku A2. Je nositelem řady ocenění, například od společností Rockefeller a Watson. Jeho myšlenky mají hluboký vliv na environmentání hnutí nejen v Severní Americe, ale také v Evropě a Jižní Americe.V roce 1995 ho časopis Utne Reader zařadil mezi stovku současných vizionářů kteří dnes mění svět.

David Abram vyrůstal na Long Islandu mezi bažinami a úzkými zátokami, které se vinou pobřežním předměstím. S praktikováním trikového kouzelnictví začal ve svých deseti letech, což podnítilo jeho trvalou fascinaci percepcí. V roce 1976 začal pracovat jako „domácí kouzelník“ v Alice´s Restaurant v Berkshires v Massachusetts a brzy na to během svých studií psychologie vnímání na Wesleyan University v Connecticutu prováděl kouzelnická vystoupení v klubech po celé Nové Anglii. Studia na univerzitě na rok přerušil a vydal se na stipendijní cestu po Evropě a Blízkém východě jako pouliční kouzelník; několik týdnů strávil v Londýně, kde pod vedením Dr. R. D. Lainga zkoumal možnosti využití trikového kouzelnictví v psychoterapii. Úspěch této práce v něm probudil zájem o zapomenutý vztah mezi lidovým lékařstvím a magií, jenž se stal tématem jeho grantu, který ho v roce 1980, po ukončení studií na Wesleyan University (obdržel titul bakalář umění za obhajobu tezí o fenomenologii percepce), přivedl do jihovýchodní Asie – nejprve na Srí Lanku a do Indonésie a později do Nepálu. Jako uznávaný kouzelník iluzionista se vypravil mezi tradiční domorodé kouzelníky a šamany, což mu otevřelo přístup k hlubšímu poznání charakteru jejich práce a obecně k poznání povahy vnímání a světového názoru animistické kultury. Tato zkušenost měla pro Davida Abrama zásadní význam. Učení u kmenových šamanů neobyčejně prohloubilo jeho vlastní smyslové vnímání, znamenalo pro něj skutečné probuzení do mystéria živého, více než lidského světa. Odkrylo mu zapomenutý ekologický potenciál smyslové percepce. Abram zjistil, že tradiční šaman je především prostředníkem mezi lidským společenstvím a rozsáhlejší přírodní sférou, který se stará o jejich vzájemně vyvážený vztah a až na druhém místě léčitel.

Po svém návratu do Severní Ameriky začal David Abram studovat přírodní historii a ekologii, zatímco dál pokračoval ve svých kouzelnických vystoupeních v Kanadě a v USA. Jeho mnohokrát přetištěný esej The Perceptual Implications of Gaia (Perceptuální důsledky Gaie – viz Bibliografie), který napsal v roce 1984 během svých studií v Yale School of Forestry, mu otevřel cestu do vědecké komunity. Zamýšlí se v něm nad souvislostmi mezi fenomenologií a psychologií vnímání a vědeckou hypotézou Gaia geochemika Jamese Lovelocka. Brzy na to se s Lovelockem i s bioložkou Lynn Margulisovou osobně seznámil a společně s nimi přednášel v Británii a v USA. V 90. letech soustředil Abram svou pozornost na zkoumání rozhodujícího vlivu jazyka na lidské smysly a na naši smyslovou zkušenost země kolem nás, které shrnul ve své disertační práci Inconceivable Earth (Nepochopitelná země), za níž získal v roce 1993 doktorát filosofie na State University of New York ve Stony Brook.

Filosoficko-literární úvahy Davida Abram ovlivnila jeho práce s domorodými lidmi, stejně jako americká tradice psaní o přírodě, jejíž počátky jsou spojeny se jmény Henry Davida Thoreaua, Johna Muira či Walta Whitmana. Zásadní impuls pro jeho filosofickou práci znamenalo dílo francouzského fenomenologa Maurice Merleau-Ponty. Abramovy úvahy byly formovány rovněž jeho osobními přátelstvími s význačným jungiánským psychologem Jamesem Hillmanem a s radikálním společenským kritikem Ivanem Illichem, stejně jako jeho úctou k americkému básníkovi Gary Snyderovi a esejistovi a rurálnímu básníkovi Wendellu Berrymu. V roce 1988 ekolog Paul Shepard pozval Davida Abram, aby ho dočasně zastupoval jako hostující profesor ekologie a přírodní filosofie na Claremont Colleges v Kalifornii (1989). Od té doby uspořádal David Abram řadu seminářů na univerzitách v USA i v Evropě, zatímco si podržel nezávislost na institucionálním akademickém světě. Byl například hostujícím profesorem na Pennsylvania State University (1989, na pozvání Ivana Illicha), na Wesleyan University v Connecticutu (1992-93), na University of Oregon v Eugenu (1997), na Schumacher College (1997, 1999, 2001) a na Duquesne University (2006), odborným asistentem na Univerzitě v Kansasu (1993-94), a také stipendistou Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy v Praze (1999). Jeho myšlenky byly při několika příležitostech (někdy až vášnivě) diskutovány na stránkách akademického časopisu Environmental Ethics, věnovaného otázkám environmentální filosofie (viz Bibliografie). Abramova kniha The Spell of the Sensuous – Perception and Language in a More-than-Human World (1996) se setkala s výrazným ohlasem a řadou odborníků je považovaná za přelomové dílo současné ekologické filosofie a etiky. V roce 2001 sponzorovalo New England Aquarium a Orion Society rozsáhlou veřejnou debatu mezi Davidem Abramem a význačným biologem E. O. Wilsonem ve Faneuil Hall v Bostonu, která byla věnovaná úvahám o vědě, etice a budoucnosti environmentálního hnutí; z této diskuze vzešel Abramův známý esej Earth in Elipse, který byl publikován v několika verzích (viz Bibliografie). V rámci Světového týdne životního prostředí vyhlášeného Spojenými národy pronesl Abram v létě 2005 v San Franciscu pod mohutnou sekvojí Johna Muira klíčový projev k 70 starostům největších měst světa. V roce 2006 založil The Alliance for Wild Ethics (Aliance pro etiku divokého), která usiluje o proměnu současné kultury, spojenou s komplexní reintegrací lidských společenství do bioregionů.

David Abram žije se svou ženou Grietje Laga a dvěma dětmi v severním Novém Mexiku v Santa Fe na okraji Sangre de Cristo Mountains; k tomuto místu ho poutá jeho vášnivý zájem o mezidruhovou komunikaci a o oživení orální kultury.

Pět krátkých ukázek

z knihy vybrané tak, aby podaly plastický obraz o Abramově myšlení

1) text z Úvodu – jeho statement
2) z 2. kapitoly – o fenomenologii vnímání.
3) z 3. kapitoly – o ekologii jazyka a gestickém, tělesném charakteru řeči.
4) ze 4. kapitoly – o animismu a vlivu (působení) alfabety na naše smysly.
5) ze 7. kapitoly – o vzduchu, psýché a klimatu.

1) LIDÉ JSOU UZPŮSOBENI PRO VZTAH. Oči, kůže, jazyk, uši a nozdry – to vše jsou brány, jimiž naše tělo přijímá výživu jinakosti. Tato krajina hlasů, tato opeřená a parohatá těla a pádící proudy – tyto dýchající tvary jsou naší rodinou, bytostmi, s nimiž jsme spojeni, s nimiž bojujeme, trpíme i slavíme. Po většinu existence našeho lidského druhu jsme sjednávali vztahy s každým aspektem smyslového prostředí, vyměňovali si vzájemně možnosti s každou proměnlivou formou, s každou povrchovou texturou a chvějící se entitou, na niž jsme se náhodou zaměřili. Všechno bylo schopno mluvit, vyjádřit v gestech, pískání či kvílení proměnlivé předivo významů, které jsme pociťovali na své kůži, vdechovali je svým chřípím nebo větřili svýma naslouchajícíma ušima a na které jsme odpovídali – ať už zvuky nebo pohyby, nebo okamžitou změnou nálady. Barva oblohy, spěch vln – každý aspekt našich pozemských smyslů nás dokázal vtáhnout do vztahu živeného zvědavostí a okořeněného nebezpečím. Každý zvuk byl hlasem, každé skřípnutí či škobrtnutí bylo setkáním – s Hromem, s Dubem, s Vážkou. A všemi těmito vztahy byla živena naše kolektivní citlivost.

Dnes rozvíjíme vztahy téměř výlučně jen s ostatními lidmi a s našimi vlastními technologiemi. Vzhledem k naší věkovité vzájemnosti s mnohohlasou krajinou je to vskutku riskantní situace. Stále totiž potřebujeme to, co je jiné, než jsme my sami a naše vlastní výtvory. Jednoduchá premisa této knihy zní, že jsme lidmi jen v kontaktu a družnosti s tím, co je ne-lidské. Znamená to tedy, že se musíme zříci všech našich složitých technologií? Nikoli. Avšak plyne z toho, že musíme obnovit svou zkušenost smyslového světa, v němž jsou všechny naše techniky a technologie zakořeněny. Bez okysličujícího dechu lesů, bez sevření silou zemské přitažlivosti a bez doteku kouzla prudce se valících říčních peřejí nemáme od svých technologií odstup; nejsme s to odhadnout jejich omezení ani to, jak se vyhnout tomu, abychom se v ně sami nakonec neproměnili. Potřebujeme znát textury, rytmy a chutě tělesného světa a umět je rozlišit od textur a chutí naší vlastní invence. Bezprostřední smyslová skutečnost v celém svém více než lidském mystériu zůstává jediným stabilním měřítkem pro náš svět zkušeností, který je dnes zaplavován elektronicky generovanými fantazijními obrazy a inženýrským „štěstím“. Jen v pravidelném kontaktu s dotýkanou půdou a nebem se můžeme naučit, jak se orientovat a jak řídit svůj pohyb v těch nesčetných dimenzích, které si na nás dnes činí nárok.

(Předmluva a poděkování, str. 9-10)

 

2) DOTÝKAT SE POKOŽKY STROMU, tedy současně znamená zakoušet svou vlastní hmatatelnost, pociťovat, jak jsem sám stromem dotýkán. A vidět svět pak také zároveň znamená zakoušet sama sebe jakožto viditelného, pociťovat, že jsem sám viděn. Je jasné, že zcela nehmotná mysl by nemohla věci ani vidět ani se jich dotýkat – vskutku by nemohla zakoušet vůbec nic. My jsme schopni věci vnímat – dotýkat se jich, slyšet a ochutnávat je – jenom proto, že jakožto těla jsme sami zahrnuti do vnímatelného pole a jelikož máme svoje vlastní textury, zvuky a chutě. Věci můžeme vnímat jedině proto, že jsme sami plně součástí vnímatelného světa, který vnímáme! Stejně tak bychom mohli říci, že jsme orgány tohoto světa, tělem jeho těla, a že svět vnímá sám sebe skrze nás.

Při toulce lesem zíráme do jeho zelených a zšeřelých hlubin, nasloucháme mlčenlivému listoví, vychutnáváme chladivý a provoněný vzduch. Leč taková je transitivita vnímání, reversibilita tělesnosti, díky níž můžeme náhle pocítit, že stromy se dívají na nás – cítíme se být samy vystaveni pohledům, pozorováni a sledováni ze všech stran. Pokud žijeme v tomto lese celé měsíce nebo roky, pak se naše vnímání může znovu proměnit – můžeme začít pociťovat, že jsme součástí tohoto lesa, že jsme s ním pokrevně spříznění a že naše prožívání lesa není nic jiného než les, jenž zakouší sám sebe.

Takové jsou výměny a proměny, které povstávají z prosté skutečnosti, že naše cítící těla jsou zcela provázána s nesmírným tělem země, že „přítomnost světa je právě tak přítomností jeho tělesnosti v mé tělesnosti“.

(2. kapitola: Filosofie na cestě k ekologii, str. 91-92)

 

3) K EKOLOGII JAZYKA: V naší vlastní době je to právě jazyk, chápaný jako výlučně lidská vlastnost, který je nejčastěji používán jako důkaz znamenitosti lidského rodu ve vztahu ke všem ostatním druhům. Ostatní živočichové bývají zobrazováni, jak si staví složitá obydlí a dokonce k tomu používají nástroje, nicméně jazyk, jak se obecně tvrdí, je výhradně lidského původu. Jisté ovšem je, že se většina ostatních zvířat dokáže mezi sebou navzájem dorozumívat, přičemž k tomu často používají celý repertoár gest, od „značkování“ svého teritoria chemickými výměšky až po mimiku tváře u mnoha savčích druhů a spoustu žvatlání, křiků, vytí, naříkání i vrčení, které se rozléhají po polích a lesích – nemluvě o používání složitých melodických zpěvů, jako je tomu především u ptáků, ale také u různých mořských savců, například kosatek a keporkaků. Jednou ze zakládajících událostí vědy zvané etologie byl na počátku minulého století objev „kývavého tance“ („waggle-dance“), kterým jednotlivé včely sdělují ostatním včelám v úlu přesný směr i přesnou vzdálenost nově nalezeného zdroje potravy. Nicméně každý z těchto složitých komunikačních projevů – „tanců“, „zpěvů“ a gest, současně vokálních i vizuálních – setrvává uvnitř sféry prožívaného, tělesného vyjádření. Má se za to, že významy jsou zde svázány s expresivní povahou samotných gest i s bezprostředními vjemy, které byly vyvolány těmito pohyby – s bezprostředností instinktu a tělesného nutkání.

V naší každodenní lidské řeči máme na druhou stranu sklon klást dimenzi významu daleko za pouhou expresivní sílu slov, do roviny abstraktních významů, které jsou určovány, jak se zdá, výhradně konvencí. A tak anglický pojem „Wow!“ („Jé!“) může být zprvu prostým vyjádřením údivu, ale jestliže chceme, může označovat i určitý typ účesu nebo odstín modři či charakteristickou taktiku, kterou je třeba uplatňovat při rozhovoru s rybáři. „Jazyk ve vlastním smyslu“ je od doby osvícenství většinou filosofů a vědců ztotožňován právě s touto druhou vrstvou dohodnutých významů. Jen tím, že tuto sekundární vrstvu konvenčních významů oddělíme od pociťované významovosti nesené barvou zvuku, rytmem i rezonancí pronášených výrazů, můžeme jazyk chápat jako kód – jako determinovanou a zmapovatelnou strukturu, složenou z arbitrárních znaků spojených čistě formálními pravidly. A jedině tímto způsobem, když jazyk chápeme jako čistě abstraktní fenomén, ho můžeme prohlásit za výlučně lidský atribut. Jen pokud přehlížíme smyslovou, evokativní dimenzi lidské řeči a zaměřujeme svou pozornost výhradně na označující, konvenční aspekt verbální komunikace, se můžeme z ostatní živé přírody vyčleňovat a stavět se mimo ni.

Má-li však Merleau-Ponty pravdu, pak ona denotační, konvenční dimenze jazyka nemůže být nikdy doopravdy oddělena od smyslové dimenze jeho přímého, afektivního významu. Jestliže po pravdě nejsme nehmotnými dušemi, které pouze přebývají v pozemských tělech, nýbrž jsme od počátku hmotnými, tělesnými bytostmi, pak tím, co naši verbální komunikaci vůbec umožňuje, je smyslová, gestická významovost vyslovovaných zvuků – jejich bezprostřední tělesná rezonance. Je to právě tato expresivní potence – zvukové působení pronášených slov na vnímající tělo – co podporuje všechny ty abstraktnější a konvenčnější významy, jež slovům připisujeme.⁷ Ačkoli si gestické, somatické dimenze jazyka nemusíme být vědomi – poté, co jsme ji v zájmu strohých slovníkových definic a abstraktní přesnosti odborného pojmosloví potlačili – ona přesto stále jemně působí během každého našeho mluvení i psaní – tedy pokud naše slova mají vůbec mít nějaký smysl. Neboť význam, jak jsme uvedli, zůstává zakořeněn ve smyslovém životě těla – nemůže být zcela odříznut od půdy bezprostřední zkušenosti našeho vnímání, aniž by přitom nezchřadl a neodumřel.⁸

Avšak tvrdit, že jazykový význam je primárně výrazový, gestický a poetický a že jeho konvenční a označující významy jsou z podstaty druhotné a odvozené, znamená zříci se nároku, že „jazyk“ je výlučně lidským vlastnictvím. Pokud jazyk ve svých hloubkách vždy rezonuje s naší fyzickou stránkou a s našimi smysly, nelze ho nikdy zcela oddělit od zjevné expresivnosti ptačího zpěvu nebo od sugestivního vytí vlka uprostřed noci. Žabí chór, jenž unisono kváká na břehu rybníka, vrčení divoké kočky, která se vrhá na svou kořist, nebo vzdálené kejhání kanadských hus, které v hejnu odlétají přezimovat na jih, to vše zní ozvěnou afektivního, gestického významu, téhož významu, jenž vibruje našimi vlastními rozmluvami i monology a přivádí nás tu k pláči, tu k hněvu nebo k intelektuálním vhledům, jež bychom nemohli nikdy předvídat. Jazyk jakožto tělesný fenomén je vlastní všem expresivním tělům, nejen těm lidským. Naše vlastní řeč nás tedy nestaví mimo živoucí krajinu, nýbrž – ať už si toho jsme či nejsme vědomi – nás plněji vtahuje do svých štěbetavých, šeptajících, zvučících hloubek.

Pokud má člověk například možnost sledovat dva známé, kteří se po mnoha měsících neočekávaně setkávají, a má příležitost zaslechnout jejich úvodní slova překvapení, pozdravů a radosti, pak naslouchá-li pozorně, může snadno pod explicitně označujícím významem jejich slov postřehnout tonální, melodickou vrstvu komunikace – ten ve vlnách přicházející vzestup a pokles hlasů v podobě jakéhosi hudebního duetu, téměř jako by to byli dva ptáci, kteří jeden druhému zpívají. Každý hlas, každá z obou stran tohoto duetu napodobuje trochu melodii té druhé strany, zatímco přináší svou vlastní modulaci a styl, jež je vzápětí zrcadlen jejím protějškem; tímto způsobem se obě zpívající těla navzájem slaďují a vylaďují jedno na druhé, znovu objevují společný rejstřík hlasů, jímž se jedno druhému připomínají. Je zapotřebí pouze nepatrného posunu v naší pozornosti, abychom si uvědomili, že tímto melodickým zpěvem je při tomto setkání nesena převážná část komunikace a že explicitní významy skutečných slov se pohybují na povrchu těchto hloubek tak jako vlny brázdí hladinu moře.

Díky takovému komplementárnímu posunu pozornosti může člověk náhle zaslechnout známou píseň kosa nebo drozda překvapivě novým způsobem – nejen jako příjemnou, mechanicky se opakující melodii, která jako by se linula z přehrávače někde v pozadí, ale jako aktivní, významuplnou řeč. Náhle se jemné variace v tonalitě i rytmu oné pískané hudební věty zdají nabité výrazovou intencí, a dva ptáci, kteří jeden druhému přes pole zpívají, se nám poprvé vyjeví jako vnímavé, vědomé bytosti, které jsou hluboce zapojeny do téhož světa, jehož jsme sami součástí, avšak z překvapivě odlišného úhlu a perspektivy.

Jestliže navíc připustíme, že vyslovovaný význam zůstává zakořeněn ve výrazovosti tělesných gest, nebudeme moci naši obnovenou zkušenost jazyka omezovat jenom na zvířata. Jak jsme již poznali, v nezkroceném světě bezprostřední smyslové zkušenosti se žádný fenomén sám neukazuje jako zcela pasivní či netečný. Pro vnímající tělo jsou všechny fenomény živé – aktivně se dožadují účasti našich smyslů anebo se jindy stahují z ohniska naší pozornosti a náš zájem spíše odrazují. Věci samy se našemu bezprostřednímu vnímání odhalují jako vektory, jako rozvíjející se mody – nikoli jako hotové kusy matérie dané naráz a provždy, ale jako dynamické způsoby, které se zmocňují našich smyslů a modulují naše těla. Každá věc, každý fenomén má moc nás zasáhnout a ovlivnit. Každý jev je, jinými slovy, potencionálně expresivní. V závěru kapitoly „Tělo jako výraz a řeč“ Merleau-Ponty píše:

Je to tělo, které poukazuje a které mluví… Tento objev [tělu vlastní výrazové schopnosti] … se rozšiřuje, jak uvidíme, na celý vnímatelný svět a náš pohled, podnícený zkušeností našeho vlastního těla, bude ve všech ostatních „objektech“ odhalovat zázrak výrazu.⁹

A tak na té nejpůvodnější rovině smyslové, tělesné zkušenosti se ocitáme v krajině plné výrazů a gest, ve světě, který mluví.

Běžně mluvíme o kvílejícím větru a zpívajících bystřinách. Jde však přitom o víc než o pouhé metafory. Naše vlastní jazyky jsou neustále vyživovány těmito jinými hlasy – burácením vodopádů a cvrkotem cvrčků. Není to náhoda, že když putujeme v horách, použijeme zcela spontánně k popisu prudce se valících vod nedaleké řeky anglická slova jako „rush“ (spěch), „splash“ (cákat), „gush“ (tryskat), „wash“ (mýt). Jelikož zvuk, jenž všechna tato slova spojuje, je tím, co si voda sama sobě zpívá, když plyne mezi břehy říčního koryta. Není-li jazyk pouze mentálním fenoménem, ale smyslovou aktivitou těla, zrozenou z naší tělesné reciprocity a participace, pak je naše řeč zcela jistě ovlivňována četnými dalšími gesty, zvuky a rytmy, nejen těmi, které příslušejí našemu jedinečnému druhu. Pokud lidský jazyk skutečně vzniká z percepční souhry mezi tělem a světem, pak tento jazyk „náleží“ právě tak živé krajině jako „patří“ nám.

(4. kapitola: Tělo jazyka, str. 103-107)

 

ANIMISMUS A ALFABETA: Je pozoruhodné, že žádný z předních vědců 20. století, kteří zkoumali změny vyvolané gramotností, se vážně nezamyslel nad tím, jaký vliv má písmo – a zvláště pak fonetické písmo – na naši zkušenost širšího přírodního světa. Jejich zájem se obvykle soustřeďoval na to, jak fonetické písmo ovlivňuje strukturu a stavbu lidského jazyka,⁵³ způsoby našeho poznávání a myšlení⁵⁴ nebo vnitřní organizaci lidské společnosti.⁵⁵ Jinými slovy, většina hlavních výzkumů se zaměřila na vliv alfabety na procesy buď uvnitř lidské společnosti, nebo ve „vnitřní“ lidské mysli. Nicméně omezení takového výzkumu na rámec lidských společenských interakcí a osobního nitra samo odráží antropocentrickou předpojatost, která je tak veskrze charakteristickým rysem alfabetické kultury. Při absenci fonetické gramotnosti nelze o společnosti ani o jejím jazyce, dokonce ani o zkušenosti „myšlení“ nebo vědomí uvažovat izolovaně od mnohočetných nelidských tvarů a sil, které propůjčují svůj vliv všemu našemu počínání (pomysleme jen na naše nepřetržité spojení se zemí pod našima nohama, se vzduchem, jenž víří kolem nás, s rostlinami a zvířaty, které konzumujeme, s každodenním teplem slunce i cyklickou přitažlivostí měsíce). Vskutku, při neexistenci formálního systému psaní začínají lidská společenství sama sebe poznávat především podle toho, jak jsou zpětně reflektována zvířaty a oduševnělou krajinou, jimiž se bezprostředně zabývají. Tato epistemologická závislost je v původních kulturách všech světadílů snadno doložitelná rozmanitými způsoby identifikace člověka s živoucí krajinou, které jsou souhrnně označovány pojmem „totemismus“.

Pro nás gramotné je nesmírně obtížné zkusit se jakkoli přiblížit živosti a intenzitě, s níž se okolní příroda sama spontánně ukazuje členům domorodého, orálního společenství…

Animistický způsob řeči domorodých, orálních národů, jenž je vzdálen zkreslování jejich skutečného vztahu ke světu, je nevyhnutelným protějškem jejich bezprostředního synestetického spojení s krajinou, již obývají. Animistický sklon vnímat hranatý tvar balvanu (zatímco se přes jeho povrch posouvají stíny) jako druh významuplného gesta nebo navazovat procítěnou rozmluvu s mraky a sovami – to vše by mohlo být odmítnuto jako fiktivní deformace či fantazijní přelud, pokud by taková aktivní participace nebyla samotnou strukturou percepce, pokud by tvůrčí souhra smyslů ve věcech, s nimiž se setkávají, nepředstavovala pro nás jediný způsob, jak se s těmito věcmi spojovat a jak je nechat, aby se vplétaly do naší zkušenosti. Bezprostřední předreflexivní vnímání je inherentně synestetické, participační a animistické a věci a elementy, které nás obklopují, objevuje nikoli jako netečné objekty, nýbrž jako expresivní subjekty, bytosti, síly, mocnosti.

A přesto se dnes většina z nás zdá být takové zkušenosti velmi vzdálena. Stromy k nám promlouvají jen zřídka, pokud vůbec; zvířata k nám už nepřicházejí coby vyslanci z odlišných sfér inteligence; slunce a měsíc v nás už neprobouzejí modlitby, ale jakoby jen slepě obloukem přecházejí po obloze. Jak to, že tyto fenomény nás už víc neoslovují, že si již nevynucují naši účast nebo neopětují naši pozornost? Je-li participace samotnou strukturou vnímání, jak mohla vůbec kdy ustat? Zmrazit tu nepřetržitou živost, zablokovat to divoké směňování mezi smysly a věcmi, které je poutají, by se rovnalo zmrazení samotného těla, znamenalo by to zastavit ho náhle v jeho pohybu. A přesto se naše těla stále ještě hýbají, dosud žijí a dýchají. Pokud zemi, která nás obklopuje, již nezakoušíme jako expresivní a živou, nemůže to znamenat nic jiného, než to, že ona oduševňující souhra smyslů byla přenesena do jiného média, do jiného centra participace.

Je to právě psaný text, který nabízí toto nové ohnisko. Protože číst znamená vstoupit do hluboké participace neboli chiasmu se znaky vyznačenými inkoustem na listu papíru. Když se učíme číst, musíme přerušit spontánní participaci našich očí a uší s okolním terénem (v němž se tyto smysly ustavičně sbíhaly v synestetických setkáních se zvířaty, rostlinami i bystřinami), aby se mohly spolu znovu spojit na plochém povrchu stránky. Tak jako starší z kmene Zuňiů soustřeďuje své oči na kaktus a slyší, že k němu začíná promlouvat, tak i my zaměřujeme svoje oči na tyto tištěné znaky a ihned slyšíme hlasy. Slyšíme mluvená slova, jsme svědky podivných scén či vizí, a dokonce prožíváme jiné životy. Tak jako ne-lidští živočichové, rostliny a dokonce „neživé“ řeky kdysi promlouvali k našim kmenovým předkům, tak ona „nehybná“ písmena na papíře dnes promlouvají k nám! Jde o formu animismu, kterou pokládáme za samozřejmou, ale je to nicméně animismus – stejně mysteriózní jako mluvící kámen.

A vskutku, až teprve tehdy, když určitá kultura posune svou smyslovou participaci do těchto tištěných písmen, kameny umlknou. Až když naše smysly přesunou své oživující kouzlo na psané slovo, stromy přestanou mluvit a také ostatní zvířata oněmí.

(4. kapitola: Animismus a alfabeta, str. 154-155, 163-164)

 

5) JAKÝM MYSTÉRIEM JE VZDUCH, jaká je to záhada pro naše smysly! Na jedné straně je tou nejpronikavější přítomností, kterou vůbec mohu zmínit – obklopuje mě, objímá a laská zároveň uvnitř i vně, vlní se podél mojí kůže, proudí mezi mými prsty, víří kolem mých paží a stehen, krouží ve vírech podél patra mých úst: nepřetržitě plyne mým hrdlem i mou průdušnicí a plní moje plíce, vyživuje moji krev, srdce i mě samotného. Bez účasti tohoto fluidního živlu se nemohu pohnout, nemohu promluvit ba ani pomyslet jedinou myšlenku. Jsem v jeho hlubinách ponořen právě tak samozřejmě jako ryba v moři.

Avšak na druhé straně je vzduch tou nejvíc zneklidňující nepřítomností, která je tomuto tělu známa. Je pro ně naprosto neviditelný. Moc dobře vím, že tam něco je – cítím, jak to proudí směrem k mé tváři, mohu se toho dotýkat a čichat to, dokonce mohu slyšet, jak to víří v mých uších a podél kůry stromů, ale přesto to nemohu vidět. Mohu pozorovat ustavičný pohyb, který vzduch vyvolává v měnících se tvarech mraků, to, jak ohýbá větve bavlníku a čeří vlnky na hladině potoka. Třepotající se peří na křídlech kondora, který se vznáší nade mnou, spirálovitá dráha padajícího listu, pavoučí síť, která se vzdouvá jako lodní plachta, pomalý pohyb semínka prostorem – to vše činí mým očím zřejmou smyslovou přítomnost vzduchu. Leč samotný vzduch tyto mé oči vidět nemohou.

Na rozdíl od skryté povahy toho, co leží za horizontem, a na rozdíl od neviditelné přírody, která spočívá pod zemí, je vzduch neviditelný v principu. To, co dnes leží za horizontem, můžeme alespoň z části odhalit, až se tam v budoucnu vydáme; a obdobně to, co se skrývá pod zemí, může být poodkryto vhloubením se do minulosti. Avšak vzduch nikdy nemůže být našim očím zjevný, nikdy se pro ně nestane očividný. Sám neviditelný je médiem, skrze něž v přítomném terénu vidíme všechno ostatní.

A právě toto neviditelné enigma je skutečným mystériem, které umožňuje život žít. Spojuje naše dýchající těla nejen s tím, co se nachází pod zemským povrchem (s bohatým mikrobiálním životem půdy, s fosilními a mikrobiálními usazeninami hluboko ve skalním podloží), a nejenom s tím, co se nachází za horizontem (se vzdálenými lesy a oceány), ale také s vnitřním životem všeho, co vnímáme v otevřeném poli živé přítomnosti – s loukami a listy osiky, s havrany, bzučícím hmyzem i plujícími mraky. To, co rostliny tiše vydechují, my zvířata vdechujeme; co vydechujeme, rostliny vdechují. Mohli bychom říci, že vzduch je duší viditelné krajiny, tajemnou říší, odkud všechny bytosti čerpají svou výživu. Jakožto skutečné mystérium živé přítomnosti je tou nejdůvěrněji známou nepřítomností, z níž přítomnost vyvstává, a tedy oním klíčem k zapomenuté přítomnosti Země.

Nic různé domorodé kultury na Zemi nespojují víc než chápání vzduchu, větru a dechu jako aspektů neobyčejné posvátné síly. Vzduch svou pronikavou přítomností, naprostou neviditelností a svým očividným vlivem na všechny druhy viditelných fenoménů představuje pro lidi orálních kultur archetyp všeho nevýslovného, nepoznatelného, a přesto nepopiratelně skutečného a působícího. Zřejmá provázanost vzduchu s řečí – v tom smyslu, že vyřčená slova jsou strukturovaným dechem (zkuste vyslovit slovo, aniž byste přitom vydechovali) a že vyslovované věty opravdu čerpají svou komunikační sílu z tohoto neviditelného média, které se pohybuje mezi námi – jej uvádí do hluboké spojitosti s lingvistickým významem a myšlením. Nevyslovitelnost vzduchu se zdá být vskutku příbuzná nepostižitelnosti samotného vědomí, a proto by nás nemělo nijak překvapit, že mnoho domorodých lidí chápe vědomí nebo „mysl“ nikoli jako moc, která sídlí uvnitř jejich hlavy, ale spíše jako kvalitu, uvnitř které se sami nacházejí spolu s dalšími zvířaty, rostlinami, horami a mraky…

Naproti tomu ve světě modernity se vzduch stal skutečně tím nejvíc přehlíženým fenoménem. Ačkoli ho bezustání vdechujeme, obvykle neumíme postřehnout, že tu vůbec něco je. O neviditelné hloubce mezi věcmi – mezi lidmi, stromy nebo mraky – mluvíme jako o pouhém prázdném prostoru. Neviditelnost atmosféry, vzdálena toho, aby nás přiměla si jí více všímat, nám nyní dovoluje zcela ji přehlížet. Ačkoli jsme naprosto závislí na její výživě, kterou poskytuje všem našim činům i myšlenkám, toto pohlcující médium nemá už pro nás žádné tajemství, žádný vědomý vliv či význam. Zbaven veškeré posvátnosti, oloupen o všechen spirituální smysl, vzduch dnes pro nás nepředstavuje o moc víc než příhodně zapomenutou skládku spousty odpadních plynů a dalších průmyslových škodlivin. Naše fascinace je zaměřena jinam, je unášena všemi těmi jinými druhy médií – novinami, rozhlasovým vysíláním, televizními sítěmi, počítačovými přehledy zpráv – všemi těmito poli či kanály výlučně lidské komunikace, které tak snadno upoutávají naše smysly a formují naše myšlení, jakmile naše věkovitá participace s oním původním, více než lidským médiem byla přerušena.

Jako dítě vyrůstající na okraji New Yorku jsem se často díval na impozantní tovární komíny vypouštějící do nebe dýmající, tmavá mračna kouře. Brzy jsem si však přestal lámat hlavu nad tím, kam všechen ten špinavý sajrajt odchází: jestliže dospělí, kteří o těch věcech rozhodli, pokládali za vhodné odpad tímto způsobem odstraňovat, musí být tudíž, usoudil jsem, vše v pořádku. Později, když jsem se učil řídit auto, jsem s určitými obavami pozoroval, jak kamiony, které kolem mě burácely po dálnici, chrlí ze svých lesklých výfuků černý kouř, ale rychle jsem jim to prominul, maje na paměti, že i můj vlastní vůz vypouští do vzduchu horký kouř. Všichni to tak přece dělají. A protože se nám zdálo, že bílé dráhy za tryskovými letadly, letícími nad naší hlavou, se v nekonečném blankytu dokonale rozplývají, domnívali jsme se, že tyto odpady, tyto pestrobarevné kouře a chemické plyny, se v té neviditelné prázdnotě nějak samy zcela ruší.

Vypadalo to, jako by se po ústupu pohanských bohů našich předků staly zápalné oběti západní civilizace čím dál trvalejšími, extravagantnějšími a štiplavějšími – jako bychom se dovolávali nějaké neznámé dřímající síly, jako bychom se pokoušeli vyprovokovat k životu nějakého ohromného draka, jako bychom se snažili vzývat nějakou neznámou či dlouho zapomenutou moc, která jsouc probuzená, by nás mohla přivolat zpátky do vztahu s něčím jiným než jenom s námi samými a našimi vlastními výtvory a projekty.

Ono masové chrlení vedlejších technologických produktů a znečišťujících látek, které započalo průmyslovou revolucí, by samozřejmě mohlo pokračovat jen tak dlouho, než by začalo měnit konečnou strukturu světa kolem nás, než by jeho dopady začaly zasahovat naše dýchající těla a neúprosně nás tak vracet zpět k našim smyslům a našemu smyslovému spojení s oduševnělou zemí.

Dnes už technologická média – noviny, rozhlas, televize – začínají sama brát na vědomí změny, k nimž ve vzduchu dochází, a upozorňovat na ně. Právě prostřednictvím těchto druhotných médií jsme se nedávno dozvěděli o masivním nahromadění syntetických chemických sloučenin ve svrchní vrstvě atmosféry, které ve stratosférické ozónové vrstvě nad Antarktidou vypalují rok od roku čím dál větší díru, zatímco na všech ostatních místech světa zbytek této ochranné vrstvy ztenčují. Z těchto médií se také dovídáme o drastickém nárůstu kysličníku uhličitého v atmosféře od začátku průmyslové revoluce a znovu a znovu slyšíme, že tento jeho nadbytek i přesycení atmosféry dalšími plyny, pohlcujícími teplo, již podněcují závažné oteplování zemského klimatu, změnu, která ohrožuje přežití četných ekosystémů a živočišných a rostlinných druhů, vystresovaných neustále bytnějící lidskou populací, z nichž mnohé se nacházejí na samém pokraji vyhynutí.

Nicméně takto publikované a vysílané informace, které se k nám dostávají těmito technologickými kanály, zůstávají příliš často jen abstraktním shlukem statistik; na naší intelektuální odtrženosti od smyslové země mohou změnit jen málo, dokud sami při návratu z cesty na vlastní oči nespatříme hnědý závoj, který se právě usadil nad městem, v němž žijeme, dokud nepocítíme, jak vlhké sliznice našeho nosu dráždí chemický vánek nebo dokud nebudeme s neklidem sledovat, jak vichřice strhává rolety z výkladů našich obchodů. Nebo možná teprve až se zotavíme ze své páté horečky během jediné zimy, si uvědomíme, že naše tělesná odolnost byla oslabena zvýšenou radiací, jež denně proniká vyčerpanou oblohou, nebo radioaktivním spadem, šířícím se po celém kontinentu z posledního selhání jaderné elektrárny.

Z fenomenologického hlediska – tedy z hlediska naší zkušenosti – však ona měnící se atmosféra není jedinou součástí ekologické krize, spolu s ní je třeba uvést zamoření vod, rychlé vymírání zvířat a rostlin, hroucení celých ekosystémů i další námi lidmi způsobované hrůzy. To všechno jsou bezpochyby vzájemně propletené aspekty ohromující odtrženosti – monumentálního zapomnění na naši lidskou obsaženost ve více než lidském světě. Avšak naše ignorování samotného vzduchu, který dýcháme, je v jistém smyslu nejhlubším výrazem tohoto zapomnění. Neboť je to vzduch, jenž nás nejbezprostředněji obklopuje; vzduch je jinými slovy tím živlem, v němž jsme nejdůvěrněji obsaženi. Dokud zakoušíme ty neviditelné hlubiny, do nichž jsme ponořeni, jen jako prázdný prostor, budeme neustále popírat nebo potlačovat naší naprostou závislost na ostatních zvířatech, rostlinách a živé zemí, která nás živí a podporuje. Můžeme si intelektuálně připouštět naši tělesnou závislost na rostlinách a zvířatech, které konzumujeme jako potravu, přesto naše civilizovaná mysl stále sama sebe vnímá jaksi odděleně, autonomně a nezávisle na těle a tělesné přirozenosti obecně. Teprve když si začneme znovu uvědomovat a znovu zakoušet svou ponořenost do neviditelného vzduchu, začneme se rozvzpomínat, jaké to je být plně součástí tohoto světa.

Prapůvodní spřízněnosti mezi vědomím a neviditelným větrem se totiž nelze vyhnout. Když si začneme uvědomovat ty neviditelné hlubiny kolem nás, s onou niterností, kterou jsme si dosud spojovali s osobní duší, se pak začínáme setkávat všude ve světě: zakoušíme sami sebe uvnitř smyslového světa – to, jak jsme jím obklopeni, jak jsme do něj ponořeni, jak jsme jím pohlceni. Tato dýchající krajina už není jen pasivní kulisou, pouhým pozadím pro lidské dějiny, ale mocným polem inteligence, v němž svými aktivitami participujeme. S tím, jak se onen sebe-referenční systém fungování začíná rozpadat, s tím, jak si stále víc uvědomujeme vzduch i bezpočet oněch Jiných, kteří jsou spolu s námi obsaženi v jeho plodných hlubinách, tvary kolem nás se začínají probouzet, začínají ožívat…

(7. kapitola: Zapomenutí a rozvzpomenutí se na vzduch, str. 271-273, 310-313)

Strážce hranice
Rozhovor Jeremy Haywarda s Davidem Abramem

Jeremy Hayward: Možná bychom mohli začít náš rozhovor tím, že si povíme něco o animismu. Zdá se mi, že hlavní věcí, kterou se snažíš ve své knize Kouzlo smyslů sdělit, je vědomí, že svět není vytvořen z mrtvé hmoty – že bohatý život a inteligence se nacházejí ve skutečnosti všude.[1]

David Abram: Jedna ze silných intencí, jež prochází celou knihou, je snaha zbořit tu podle mě uměle vytvořenou hranici mezi tím, co je a co není oduševnělé, nebo mezi tím, co je a co není živé.

Velmi chci naznačit, že vše je živoucí, oduševnělé, že všechny věci mají svůj dynamismus, že se vše hýbe. Některé věci se jen pohybují mnohem pomaleji než jiné, takže jejich pohyb nezaznamenáme tak snadno. Dejme tomu, že při procházení krajinou upoutá mou pozornost krásná strmá skála – když to říkám, mám na mysli konkrétní útes – a já shledávám, jak jsem pohnut touto přítomností, touto skálou, objetím té neúprosné síly, jež se mě zmocní pokaždé, když okolo ní kráčím. Jsem-li pohnut touto bytostí, jak bych o ní mohl říct, že se ona sama nehýbe? Tvrzením, že se skála sama nepohybuje, popírám svou vlastní přímou zkušenost.

JH: Nehovoříš pouze o fyzickém pohybu, ale o vnitřním pohybu, o pohybu zkušenosti.

DA: Ano, ačkoliv bych neřekl, že není fyzický. Skutečně ho zakouším jako hmatatelný pohyb uvnitř svých útrob, jako opravdové fyzické setkání mého těla s tímto jiným tělem, s tímto jiným dynamismem. Je to velice odlišný způsob dynamismu, ale přesto je tělem, je materiální, je hmotou.

Animistická vnímavost, kterou se snažím probudit, tedy neznamená, že se připustí priorita nějaké imateriální mysli nebo vědomí, z něhož byl materiální svět nějak zrozen. Spíše si přeji podržet víru ve hmotu a ve smyslové zvláštnosti fyzického světa, který kolem sebe nacházíme. Tento smyslový svět, toto materiální plénum, není čistě objektivním souborem mechanických procesů. Hmotná příroda má, jak se zdá, svou vlastní spontánnost, svou vlastní neomezenost, [2] svůj vlastní život.

Jinak řečeno, snažím se ubírat zvláštní cestou mezi spirituálním idealismem většiny vyznavačů New Age, kteří se často zříkají smyslového světa a mluví o primátu ducha nebo mysli, a distancovaným objektivismem hlavního proudu současné vědy, jenž podobně izoluje naše vědomí od smyslového světa tím, že popisuje přírodu jako determinovaný soubor objektů. Velice si přeji uchovat víru v pozemský svět, který nezažívám jen jako hromadu objektů. Je stejně tak polem živých subjektů.

JH: Naprosto s tebou souhlasím. Je to vědomí nového spojení mysli a těla, nebo spíše rozpoznání, že mysl a tělo jsou a vždy byly jedno?

DA: Je to upamatování se na to, co jsme. Nikdy nezapomenout, že je to tato tělesná forma, tento jazyk, chvějící se právě teď mezi mými zuby, jenž mi umožňuje dostat se do kontaktu se stromy a žábami i nebem nad hlavou. Je to tělo se svým nervovým systémem a svými smysly, které nás přivádí do kontaktu se všemi těmi ostatními bytostmi a umožňuje nám je pociťovat a zakoušet.

JH: Jestliže si uvědomíme, že to, co nazýváme naší myslí, je projevem či aspektem těla, a uvědomíme-li si, že naše tělo je spojené s fyzickým světem kolem nás, pak jak může nebýt naše zkušenost spojená s fyzickým světem. A když my zakoušíme niternost, potom jistě i fyzický svět, v němž žijeme, musí stejně tak mít nějaký druh vnitřního vědomí.

DA: Ano, přesně tak. Zakoušení, pociťování a vnímavost se nacházejí v každém kousku okolního světa. Není třeba říkat, že já a svět jsme jedno, nebo že jedle douglaska je prodloužením mého vlastního těla – tedy ne víc než já jsem prodloužením jejího těla –, ale cítit inherentnost mysli uvnitř těla a zároveň jako samotného těla. Stejně jako se tělo stromu odlišuje od mého vlastního smyslového těla, tak i jeho zkušenost musí být odlišná od mojí zkušenosti. Nejde o to nechat rozplynout všechny odlišnosti v jakési bezvýrazné jednotě, ale probudit se do nesmírné rozmanitosti zkušeností. Existuje tolik rozličných forem zkušenosti, cítění a vnímání.

Lidské tělo ví, že potřebuje mnohonásobné vztahy s celým svým okolním prostředím. Naše těla se vyvíjela společně se všemi těmi ostatními tělesnými formami, se všemi ostatními těly – s cedry i lososy, s větrnými bouřemi, s měsícem i sluncem, s živočichy a rostlinami i bylinami všech tvarů a velikostí. Kultury, kterých jsme všichni součástí nějakých 50 tisíc let, udržovaly vztahy s každým aspektem okolního smyslového prostředí.

Dodnes naše těla vědí, naše nervové systémy to dosud znají, že potřebují výživu, která přichází z plného rozsahu jejich vztahů s jinakostí. Této výživě však brání naše kultura a jazyk, který definuje smyslové okolí jako necítící, jako zcela pasivní, automatický soubor procesů. Neexistuje žádný aktivní činitel, žádná skutečná jinakost, nic, k čemu bychom se mohli vztáhnout! Myslíme si, že jediné místo, v němž ji můžeme potkat, se nachází v jiné lidské bytosti. A tak se naše těla obracejí k našim lidským partnerům a požadují od nich výživu, kterou mohou získat jen z plného rozsahu svých vztahů s přirozeným světem. Druhý člověk nám však sám nemůže poskytnout všechnu tu jinakost a z toho vznikající napětí pak rozbíjí tolik manželství a partnerských vztahů.

Strážci hranice

JH: Většina z nás si v dětství uvědomuje toto živé spojení se svým okolím. Jsi jedním z těch mála lidí, kteří toto spojení nikdy neztratili, nebo je to něco, na čem jsi musel pracovat, abys to v sobě znovuobjevil?

DA: Domnívám se, že tomu tak opravdu je, že se děti rodí do spřízněnosti s celým smyslovým světem a že až později jsou od tohoto vědomí imaginativní spoluúčasti s ostatními bytostmi nějak odříznuty. Ovšem schopnost rozpoznat rozdíl – uvědomit si ty pozoruhodné zvláštnosti ostatních tvorů, odlišnosti jejich způsobů zakoušení světa a projevování i vyjadřování sebe sama – to je myslím si cosi, co přichází až s dospělostí.

Dítě se tedy rodí do vědomí jednoty a pak postupně, jak si začíná uvědomovat svou vlastní jedinečnost, vzrůstá i jeho povědomí o jedinečnosti druhých – pavouka i toho, že pavoučí zkušenost je zcela odlišná od jeho vlastní zkušenosti, zvláštností veverky, vrány i života větru. Toho, že každý z těchto tvorů má své vlastní schopnosti, které jsou zcela odlišné od jeho schopností a ty že jsou zase zcela odlišné od jejich.

Úcta k jiným formám imaginace se rozvine pouze tehdy, když je jí to dovoleno, když je našemu ranému dětskému vědomí spojitosti se světem umožněno růst a prohlubovat se. Avšak v naší kultuře je spontánně pociťovaná příbuznost se zbytkem smyslového světa většinou okolo šesti až sedmi let věku dítěte přerušena, tedy v době, kdy se ve škole začíná učit číst a psát. Tehdy dítě náhle „pochopí“, o čem všem to ti dospělí kolem něj vlastně mluví, jako třeba: „Podívej se, Honzíku, to se jen tak říká, že ten strom před domem nás hlídá, on ve skutečnosti nedělá vůbec nic než to, že je podroben chemickým a fyzikálním zákonům.“ A tak mu vštěpí typicky umrtvený světonázor civilizace 20. století, jako by fotosyntéza sama o sobě nebyla ohromující a mysteriózní činností.

Tím jsem si zajisté taky prošel. Avšak domnívám se, že jako dítě jsem byl tak propustný a přecitlivělý, že jsem nikdy nebyl schopen oprostit se od toho raného vědomí solidarity s jinými bytostmi. Jen to ve mně na chvíli tak nějak spalo pod povrchem. Jakmile jsem se však na svých cestách dostal k tradičním kulturám, začalo se to znovu objevovat a stávat vnímatelným.

JH: Kdy k tomu došlo?

DA: Jako dítě jsem, jak už jsem říkal, měl neobvyklý pocit, že jsem tak nějak prostupný. Například jsem bezděčně pochytil přízvuk člověka, s nímž jsem hovořil. Když jsem telefonoval s někým ze zahraničí, každý v místnosti mohl z mého akcentu poznat národnost člověka, s nímž mluvím.

Byl jsem velice napodobivý – lehce ovlivnitelný tím, jak ostatní lidé mluví nebo se pohybují – a často jsem se kvůli tomu také cítil zahanben, jako bych byl jaksi bezpáteřný, jako bych neměl žádnou vlastní integritu. Až později, když jsem se vydal do venkovských kultur v Indonésii, jsem zjistil, že tato nadměrná citlivost, která je v naší společnosti zcela neužitečná, je naopak velice užitečnou věcí v kulturách, v nichž je vše pokládáno za živé a vnímající.

Vždy existují jedinci, kteří jsou příliš senzitivní na to, aby mohli trávit všechen svůj čas v přítomnosti jiných lidí, protože pak zachytí příliš mnoho z jejich nervových systémů a začnou se jim připodobňovat. Jestliže se někdo prochází sklíčeně pokojem, tak i oni sami se začnou cítit sklíčeně, a když se v něm prochází někdo šťastný, jsou okamžitě veselí. Jsou příliš snadno ovlivnitelní druhými lidmi, ale právě tato jejich citlivost jim umožňuje vstoupit do vztahu s odlišnými tvary vědomí, jako je například sova nebo dub či mravenec.

Tito obzvlášť citliví lidé mají přirozený sklon žít na okraji nějaké tradiční kultury, kde se na jedné straně mohou přiklonit k lidské společnosti a zároveň být na druhé straně otevření do celého toho pole jiných než jen lidských sil. Stávají se prostředníky mezi danou kulturou a živoucí zemí.

Myslím si, že každá kultura hodná toho jména rozpozná potřebnost takových lidí. Jsou to strážci hranice, ti, kdo pečují o rozhraní mezi lidskou komunitou a divokým, více než jen lidským světem, v němž je lidská kultura zapuštěna. Jejich umění či práce spočívá v udržování propustnosti této hranice; mají zabezpečit, aby zůstala tekutou membránou a aby neztuhla do nehybné bariéry.

JH: A nepociťuješ, Davide, že tato citlivost, která je zvláště výrazná u zmíněných strážců hranice, je čímsi, co je přirozeně vlastní každému z nás? Zdá se mi, že by to mohl být klíč k tomu, co se z naší současné kultury vytratilo.

DA: Podle mě je zřejmé, že jde o schopnost, kterou všichni společně sdílíme; je součástí našeho bytí. Zároveň existují lidé, kteří jsou citlivější než ostatní, jde možná až o dvacet procent populace, jimž se skutečně nepracuje dobře uprostřed lidské společnosti. V tom opravdu jejich nadání nespočívá. Nejsou nijak dobří v záležitostech rozhodování, které se týkají jejich vesnice, ale jsou vskutku velice dobří v navazování vztahů s jinými bytostmi – se zvířaty nebo místními rostlinami – a v rozeznání toho, co by země samotná mohla od nás potřebovat.

Na Západě, jelikož se zde mluví o zemi a celé ostatní přírodě jako o zcela pasivním a neživém souboru objektů, takoví lidé nevědí, co mají se sebou dělat. Není zde rozpoznáváno, že jejich citlivost je pro něco dobrá, že je skutečně pro kulturu nezbytná. Možná se snaží potlačit své instinktivní vnímání, což je činí nemocnými; stávají se zmatenými a často přicházejí do konfliktu s hlavím proudem kultury.

Upadnout do kouzla hlásek

JH: Jedním z hlavních témat tvé knihy je role, jakou v tom odvrácení se od této vnímavosti, respektive v jejím zakrytí, sehrává náš jazyk. Přicházíš s názorem, že oním bodem obratu bylo vymanění alfabetického písma z jeho spojení s přirozeným světem, kdy se námi používaná slova nějakým způsobem odloučila od našeho vnímání.

DA: Je to poněkud složitější. Ve skutečnosti si nemyslím, že existuje jeden určitý moment, v němž se věci zhoršily. Je to dlouhý a subtilní proces a já se pokouším vysledovat některé fáze tohoto postupného vzdalování se od přírody, jemuž jsme podlehli, tohoto našeho vypadnutí z přímého vztahu se zemí.

Protože jsem trikový kouzelník, zajímal jsem se nejprve o smyslovou zkušenost. Zajímalo mně, co mohlo tak přímo zapůsobit na naše smysly, že se staly slepými a hluchými k jiným formám života a vědomí, jež obývají náš svět, a to do té míry, že lhostejně způsobujeme jejich destrukci. Devastace přirozeného světa nepochází z naší nízkosti, ale z určitého druhu zapomnění. Jednoduše nepozorujeme, že se to děje.

Bylo pro mě hádankou, jak se mohlo stát, že jsme se ke zbytku přírody stali tak neteční. Zdá se mi, že způsob, jakým mluvíme, hluboce ovlivňuje to, co vidíme nebo slyšíme z okolního světa. Naše tělo se bezprostředně setkává s věcmi kolem nás jako s oduševnělými silami, jako s mocnými procesy, jež nás vtahují do vztahu se sebou. Pokud o těchto bytostech hovoříme jako o objektech, popíráme naši vlastní bezprostřední smyslovou zkušenost.

Vskutku tím, že definujeme svět jako hromadu objektů, v podstatě stahujeme své smysly, protože naše vnímající tělo přímo zakouší svět jen jako živoucí pole sil. Na druhé straně začít mluvit o světě jako o oduševnělém a živém, znamená znovu omlazovat naši přímou smyslovou zkušenost: hovořit způsobem, který je sjednocen s našimi smysly, znovu je otevírat vzájemnosti se smyslovým okolím.

Jak nás tedy náš způsob mluvy mohl kdysi tak odříznout? Jak došlo k tomu, že jsme začali mluvit o zemi jako o neživé? Zejména když se v tradičních kulturách předpokládá, že nejen lidé mluví, ale že vše promlouvá? Hlasy a pohyby jiných zvířat utvářejí vlastní jazyky těchto kultur. A nejenom jiných zvířat – dokonce vítr ve vrbách je hlasem, jenž má svůj vlastní význam. Jak nás vůbec mohla napadnout ta podivná představa, že jazyk je výlučně lidskou vlastností a že všechno ostatní je němé, bez jakéhokoliv opravdového výrazu?

Začal jsem si uvědomovat, že existuje jeden faktor, který bezprostředně ovlivňuje naše smysly i náš jazyk a způsoby, jakými mluvíme. Faktor, který bezprostředně vtahuje naše oči a uši zároveň s tím, jak přitom zapojuje jazyk. Tímto faktorem je psané slovo. Začal jsem studovat vznik písma a brzy jsem si povšiml, že většina kultur, kterých si my ekologové vážíme pro jejich uctivý a relativně udržitelný vztah k přírodě, jako jsou mnohé severoamerické domorodé kultury, byly orálními kulturami, které tradičně vzkvétaly bez jakéhokoliv formálního systému písma.

Začal jsem žasnout, co to vlastně písmo způsobuje? Zjistil jsem, že každé písmo, každá jeho forma zvláštním způsobem vtahuje naše smysly, a tak velmi specificky ovlivňuje i náš vztah k jazyku a smyslovému světu. Ale byla to zvláště jedna forma písma, které nazýváme alfabetou, jež skutečně položila základ pro druh intelektuální distance od přírody, která je obecně rozšířená v západní civilizaci.

Dokonce v samotném alfabetickém (nebo fonetickém) písmu existují různé formy alfabety, které vnesly unikátní a specifické změny do způsobů našeho vidění i naslouchání světu. Starověká semitská alef-bet, z níž jsou vlastně odvozeny všechny alfabety, nezaznamenávala v psané formě žádné samohlásky. Čtenář při čtení souhlásek sám doplňoval samohlásky, které jsou ovšem dechovými zvuky (tradiční hebrejské texty se vyznačují tímtéž rysem). Mohlo by se říct, že souhlásky jsou kosti a že my jim musíme propůjčit svůj vlastní dech, abychom je přivedli k životu a nechali je promluvit.

Tato nepřítomnost psaných samohlásek uchovávala vědomí posvátnosti, které v mnoha orálních kulturách bylo spojeno s větrem a dechem. Pro tyto kultury není řeč nic jiného než utvářený dech a neviditelný vítr je tím pravým mysteriem ducha, který propůjčuje všem věcem život a vědomí.

Řekové jako první použili specifické znaky pro samohlásky, pro dechové zvuky, čímž účinně desakralizovali vzduch i dech. Umožnili nám tak zapomenout na toto neviditelné médium, v němž jsme spolu s ostatními zvířaty a rostlinami ponořeni – médium, které hmatatelně spojuje vnitřek našich dýchajících těl s vnitřkem stromů a mraků.

Vítr je pro tolik orálních kultur mystériem všech mystérií, a přesto je naší kulturou, stejně jako vzduch a dech, často zapomínán. Nemluvíme o vzduchu mezi námi, ale jednoduše o prázdném prostoru. Jako bychom cítili, že tam nic není, žádné fyzické spojení.

JH: Co tedy oddělilo lidi od přírody do té míry, až je napadlo tímto způsobem změnit abecedu? Rád bych věděl, zda oddělení jazyka od jeho bezprostředního spojení s přirozeným světem, nebylo podníceno ještě něčím jiným. Podíváme-li se například na některé tradice s fonetickými abecedami, jako je sanskrt nebo tibetština, s tímto druhem popření přírody se v nich bezpodmínečně nesetkáme.

DA: Právě proto stále zdůrazňuji, že je to komplexní proces, který se na každém místě děje odlišným způsobem. Je pozoruhodné, jak jedinečné jsou příběhy písma v každém z míst, kde se odehrávají. Když se například fonetické písmo objevilo v Indii, setkalo se tam s tak živou a funkční orální kulturou v tolika rovinách společnosti, že ji písmo nebylo nikdy schopné nahradit. Stalo se víceméně doplňkem orální kultury, sluhou mluvených příběhů, které si uchovaly prvořadou roli.

Přinejmenším v tomto momentě svého bádání mám pocit, že technologie písma nemusí ztělesňovat distanci, která by zde byla dána jaksi apriori, jak jsi to, Jeremy, naznačil. Domnívám se, že naše nástroje a technologie mají svůj vlastní potenciál a sílu, svou vlastní schopnost měnit nebo ovlivňovat naše vztahy ke světu a že bychom je měli tudíž podle toho respektovat. Fonetické písmo bylo užitečnou a velice krásnou věcí, která zaujala rozličné kultury napříč glóbem. Taková technologie má však svou vlastní sílu a magii, a jestliže se s touto magií nezachází pozorně, může být opravdu nebezpečná.

Myslím si, že odloučení, o kterém mluvíš, to počínající vědomí oddělení mysli od těla, bylo samo umožněno touto novou reflexivitou, jež vzniká mezi literárním intelektem a jeho vlastními znaky.

Kultury, které nemají písmo, začnou samy sebe poznávat především tehdy, když jsou zpětně reflektovány jinými zvířaty a živoucí krajinou: mnoho takových kultur je organizováno totemickým způsobem, podle toho přísluší do želvího kmene, do kmene bobrů, apod. Lidská společnost sama sebe zrcadlila v pohybech a vzorech krajiny. S příchodem fonetického písma mohou lidé poprvé nad sebou uvažovat v abstrakci od ostatních zvířat a lokální krajiny. Začínají vstupovat do reflexivního vztahu se svými vlastními znaky, a tím obcházet, respektive zkratovat onu původní vzájemnost mezi svými smysly a tělesnou zemí.

Není náhoda, že slovo „spell“ má dvojí význam: jednak znamená uspořádat správně písmena tak, aby vytvořila slovo, ale zároveň i kouzlit, čarovat. Protože začít číst nebo psát s touto novou technologií znamenalo rovněž vytvořit nový druh kouzla. Velice často to také znamenalo očarovat naše vlastní smysly. Je to, jako bychom všichni v západní kultuře byli očarováni abecedou. Čímsi jako kouzlem hláskování, dalo by se říci.[3]

Autonomní lidská oblast

JH: Toto se rovněž odráží v Internetu a v celém virtuálním světě, jímž jsou dnes lidé tolik fascinováni. Když nás obestřelo kouzlo písma, ztratili jsme bezprostřední vztah se stromy a zvířaty, která k nám promlouvala. V současné době se necháváme očarovat webem a ztrácíme tak bezprostřední vztah s ostatními lidmi. Ve skutečnosti začíná každý z nás žít ve své vlastní škatulce.

DA: Jde do jisté míry o naplnění Platónovy filosofie, jeho snu o ideálním rozměru čistých forem, které mají přednost před smyslovým světem se všemi jeho slabostmi. Příkladem Platónova nebe čistých forem je kybernetický prostor. Konečně se nám, jak se zdá, nabízí způsob, jak se vymanit z našich těl, jak naši mysl osvobodit od vší tělesnosti. Ovšem je to právě tělo, které nás spojuje s ostatními zvířaty i se samotnou zemí.

Starší formy nealfabetického písma, obrázkového nebo ideografického charakteru, odvozovaly některé své tvary z mimo-lidského okolí. Nicméně se vznikem fonetické alfabety začala písmena odkazovat výlučně k lidským zvukům, čímž byl více než lidský původ jejich tvarů postupně zapomenut. Zbytek přírody už nebyl nadále nezbytnou součástí praxe čtení a myšlení, jak tomu bylo dřív při čtení mayských hieroglyfů nebo čínského ideografického písma.

Tento subtilní posun způsobil všechnu tu odlišnost – reflexivní myšlení začíná nyní samo sebe zakoušet jako výlučně lidskou schopnost. Akt myšlení začíná zabydlovat výhradně lidskou dimenzi. A internet to v plném rozsahu rozvíjí. Žádné jiné organismy se už neúčastní našeho přežívání u televizní obrazovky, samozřejmě kromě virtuálních organismů, vymyšlených a naprogramovaných lidmi. Už jen tak nějak bloudíme uvnitř kolektivního nervového systému lidstva. To je přesně to, o čem Jerry Mander hovoří jako o jakémsi vnitrodruhovém incestu.

JH: Když člověk pomyslí, že všechny ty miliony počítačů na Zemi jsou navzájem dohromady propojeny těmito dráty, začne si uvědomovat, že to jaksi nabývá své vlastní tělesné podoby a inteligence. Že to s námi nějak komunikuje a dokonce nás to v určitém smyslu využívá.

DA: Jistě, a jak by tomu mohlo nebýt? Z animistického pohledu je vše nějakým způsobem živé, dokonce i počítač. Jakmile se propojí tolik miliónů uzlů, vzniká komplexita, která nepochybně vskutku připomíná velice mysteriózní bytost.

Jazyk a země

JH: Jak máme tedy zacházet s touto pastí, kterou jsme si sami pro sebe vytvořili? Existuje pro naše děti možnost odlišného způsobu učení?

DA: Kruci, příliš mnoho věcí najednou zaplavuje moje vědomí. Za velice důležité pokládám zaměřit naše úsilí na znovuoživení orální kultury, na znovuobnovení světa vyprávěných příběhů. Proboha, vždyť děti jsou dnes vychovávány u obrazovek, jak u té televizní, která je, jak se zdá, univerzální pečovatelkou, tak stále víc i u monitoru počítače. Myslím si, že je nezbytné, aby dítě před tím, než vstoupí do světa obrazovek, a dokonce i dřív, než vejde do světa textu a psaného písma, vkročilo nejprve do světa vyprávěných příběhů.

Mluvím o příbězích, které jsou vyprávěny tváří v tvář, nikoliv o čtení dětem z knih. Prostě vyprávět příběh o tom, co se odehrálo za úplňku na okraji lesa, nebo čí stopy se to klikatí napříč tímto vyschlým řečištěm. Jaké jsou příběhy vašeho místa? Proč z tamtoho úbočí ční tak obrovský a divně tvarovaný balvan? Nebo příběh o tamhletom nároží ulice, kde přerušovaně bzučí pouliční lampa – co se to tam asi děje?

Děti potřebují příběhy, které se odehrávají v krajině, příběhy ve fyzickém světě, protože na rozdíl od jiných forem našeho diskursu, příběhy zabydlujeme svou tělesnou představivostí. Dřív než začneme jazyk pojímat jako netělesnou sféru abstrakcí, potřebujeme ho zažít tělesně. Měli bychom dát přednost improvizovanému vyprávění, aby dítě vyrůstalo v krajině opředené bájemi a mělo vědomí jazyka jako čehosi, co patří nejenom lidem, ale celku světa. Dítě, které vyrůstá uvnitř světa příběhů, má pocit bytí, ponořeného do významuplného kosmu, do světa, v němž významy prosakují z každé větve i čepele trávy a zobáku, který se náhodou otevře.

Toto je onen základ, který kultivovaný literární intelekt, ba možná dokonce i komputerizovaná mysl, nezbytně potřebují k tomu, aby byly schopny přijmout nějaký druh etického omezení. A mohou to udělat, jen pokud jsou zakořeněny v tělesném uvědomování si bytí ponořeného do světa, v němž přebývají nejenom lidé, ale i jiné bytosti a jiná těla.

Spojení jazyka se zemí, obnovení jejich zapomenutého důvěrného přátelství, je proto velmi důležité. Mluvím o znovuoživení vyprávění příběhů, jelikož je nezbytné znovu omladit vědomí, že jazyk a řeč jsou zakořeněny v určitých místech, a tudíž že se nevznášejí jen tak volně krajinou. Není to podivné, že ať studujete na univerzitě v New Yorku, v Kalifornii, v Texasu či v Novém Mexiku, všude se učíte naprosto stejné věci? Všude se učíme to samé proto, že o místě, kde se nacházíme, o té konkrétní ekologii se předpokládá, že nemá žádný vliv na naše vědění a myšlení.

Ale jak bizarní je to domněnka! Je výsledkem psaných textů, skutečnosti, že jednou napsaná slova mohou být přenesena kamkoliv. Kdysi byly příběhy zakořeněné v detailech určitých míst – způsob pohybu a lovu jiných zvířat, to, jaké rostliny a ve kterém ročním období tam rostou, které kořínky by se mohly dát jíst a které ne, jaké rostliny by mohly léčit určité specifické nemoci. Všechna tato lokální znalost zůstane ztracená, dokud v rámci orální řeči neobnovíme dimenzi příběhů, která je základem, půdou pro literární vrstvu jazyka.

JH: Takže co bys poradil člověku, který k tobě přijde a řekne: „Davide, vaše kniha na mě hluboce zapůsobila. Když jsem si však uvědomil, jak jsem polapen jazykem a odloučen od přirozeného světa, jsem z toho zoufalý. Co můžu v této situaci dělat?“

DA: Dá se toho dělat velmi mnoho. Jako první věc bych mu řekl, že být polapen jazykem nepředstavuje žádný problém, protože jazyk není viníkem. Existují úžasné způsoby řeči, které věrně zrcadlí naší přímou smyslovou zkušenost. To, co potřebujeme udělat, je na chvíli zpomalit, ztišit to ustavičné švitoření v našem mozku a poskytnout tak našim očím a uším prostor, aby mohly začít vnímat všechny ty jiné hlasy, které nás obklopují.

Tak proč se nepokusit naslouchat těmto zvukům a nenechat je, aby se staly skutečnými hlasy? Dovolme všem těm jiným zvukům stát se smysluplnými. Nemluví k nám samozřejmě slovy, ale je to nicméně stále řeč, která má význam. O kolik otevřenější by pak naše uši mohly být! Začít naslouchat svýma zvířecíma ušima a dívat se na svět svýma zvířecíma očima! Znovu si začít vážit svých vlastních těl a své živočišné tělesnosti. Cítit se zapuštěni v těle této živoucí země, věnovat dostatek času potěšení ze smyslového kontaktu s půdou pod našima nohama a vzduchem, jenž laská naši kůži. Sundat si košili, třeba i uprostřed zimy, a pociťovat na vlastní kůži, jaké to je. Zout si boty a procházet se po zemi bosý, obnovovat přímý kontakt mezi námi a tím, co není lidské.

Všechna tato gesta jsou velice důležitá, a přesto nestačí, protože my potřebujeme také jeden s druhým komunikovat. Je nezbytné se vrátit z tohoto ticha zpět do světa výrazů, ale najít přitom takové způsoby řeči, které budou věrny naší bezprostřední smyslové zkušenosti světa, našemu zvířecímu příbuzenství se zbytkem živé země.

Mnoho lidí si vypěstovalo neuvěřitelnou nedůvěru ke slovům, cítí, že jazyk onu ryzí zkušenost znásilňuje. Dobrá, to ale není přesné. My jsme jen do značné míry zapomněli, jak bychom jako pozemské, smyslové a tělesné bytosti měli mluvit. Důležitým klíčem k tomu je příběh a dalším významným klíčem je poezie, která pro mě jednoduše znamená krásnou mluvu, jež promlouvá tak, jak promlouvá tělo, spíše než mysl. Je třeba pečlivě volit slova, jež hýbou mým tělem, fyzicky s ním rezonují, která se znovu ozývají v mých ústech i svalech. Slova, která nejsou jen abstraktními termíny, na jejichž kořenech stále ještě ulpívá půda, jež cítí pozemsky, slova, která jsou přiměřená tělu a zemi.

Život a hloubka

JH: A co televize a počítač?

DA: S psaním jsme začali vstupovat do vztahu s plochým povrchem archu papyru, s plochou stránkou. Ta se později proměnila v plochou obrazovku televize nebo monitor počítače, na něž zíráme. Jsou to právě tyto placaté povrchy, na něž tolik svého času civíme, což naprosto odporuje naší prvotní zkušenosti perceptuálního světa jako něčeho, co existuje v hloubce – něčeho, co nás obklopuje, co se vyznačuje vztahy blízkého a vzdáleného, topologií, která se mění podle toho, jak se v tomto světě pohybujeme.

Hloubka je zkušenost vnořeného bytí. Neexistuje dimenze hloubky ve vztahu ke světu, aniž bys v ní nebyl sám zahrnut. Nezískáš zkušenost blízkého a vzdáleného, než tak, že jsi do tohoto vizuálního pole sám zapuštěn, někde v něm umístěn.

Když spolu s našimi dětmi zíráme na obrazovky, nejde o plně tělesnou zkušenost bytí, situovaného v hustotě perceptuálního pole. To, co komunikuje s mým tělem jakožto dítětem je příroda, ale dokonce i příroda, kterou sleduji na nádherném televizním programu PBS, je něčím, na co pouze hledím. Není to něco, čeho jsem součástí. To je podle mě asi největší nebezpečí tohoto „obrazovkového vědomí“,[4] jemuž zřejmě podléhá naše civilizace – stále více se vztahujeme ke světu jako k něčemu, „na co“ hledíme, než jako k něčemu, „v čem“ jsme ponořeni a čím jsme prostoupeni.

Nejhlubším impulsem mé práce je obnovit tuto zkušenost vnořeného bytí, zapuštěného v hlubinách živoucího světa. To je přesně to, co vyjadřuje rčení „hlubinná ekologie“. Jednoduše to znamená být v hlubinách ekologie, v houštině tohoto skutečného světa, který jsme omylem objektivizovali, jako bychom se nacházeli mimo něj.

Ale my nejsme mimo něj. Nemáme žádné privilegované postavení, z něhož bychom mohli svět obzírat a získat tak jeho úplný plán, jelikož jsme zcela jeho součástí; jsme situováni uvnitř něj, z moci svého bytí tělesných bytostí. Jsme zapuštěni v houštině věcí. Náš život je spojen s životem světa, jenž nás ze všech stran obklopuje. Takže vyzvat lidi, aby mluvili o zemi jako o živé, znamená je jednoduše požádat, aby si všimli, že jsou uvnitř ní.

 

[1] Rozhovor o knize Davida Abrama The Spell of the Sensuous (Pantheon Books, New York 1996) byl publikován v časopise Shambhala Sun (květen 1997). Jeremy Hayward je fyzik, spisovatel a učitel tibetského buddhismu. Český překlad a redakce textu Jiří Zemánek, spolupráce Barbora Svatá.

[2] V anglickém originálu: openendedness.

[3] V anglickém originálu: spell of spelling.

[4] V anglickém originálu: screen consciousness.

Petr Třešňák: Čaroděj filosofie
David Abram pochopil, proč je důležité mluvit s lososy
článek v časopise Respekt, 26. 7. 2009

Pro dráhu filozofa se člověku může hodit leckterá kvalifikace, ale pouliční kouzelník? Americký filozof David Abram začínal právě v tomhle oboru a jeho životní cesta ukazuje, že znalost magických triků může člověka dovést k fascinujícím myšlenkám. Abramova klíčová kniha Kouzlo smyslů (The Spell of the Sensuous, 1996) je řadou lidí považována za vůbec nejzajímavější dílo na poli ekologické filozofie, jaké v posledních dvou dekádách vzniklo. Česky vyjde napřesrok, kdy má autor navštívit Prahu. Jako předkrm pro letošní letní toulky divočinou může zatím posloužit právě vydaný výbor kratších esejů a rozhovorů nazvaný Procitnutí do živé země.

Smysl magie
David Abram (1957) nebyl ledajaký kouzelník. Svá čísla už coby student s úspěchem předváděl v barech po celé Nové Anglii, zajímaly ho ale také teoretické souvislosti lidského vnímání, oné psychologické kategorie, která je pro úspěch triků s králíky v klobouku tak podstatná. Přihlásil se na studia psychologie, v 70. letech odjel na zkušenou do Evropy, kde kromě vystupování na ulicích strávil několik týdnů v Londýně a spolu se známým alternativním psychologem R. D. Laingem zkoumal možnosti využití kouzelnických triků pro psychoterapii. Pozoruhodné výsledky ho dovedly až k zájmu o práci služebně starších kolegů z oboru magie – šamanů a medicinmanů přírodních národů.

Spirituálně založení jedinci by teď mohli začít protestovat – šamani přece nejsou žádní „podvodníci“ jako družina západních estrádních umělců odkojená uměním hbitých prstů Harryho Houdiniho. Šamani čarují doopravdy. David Abram rozhodně nepatří mezi skeptiky, kteří by chtěli umění domorodých kouzelníků upírat autenticitu. Během svých studijních cest do Indonésie, Nepálu, na Bali, do nitra Amazonie a prérií Severní Ameriky však jedinečným způsobem předefinoval naše chápání domorodé animistické magie. Otázky, jak se to dělá a jestli je to trik, nebo pravda, které západního člověka obvykle sužují, jsou nepodstatné. Ta důležitá zní – jaký smysl má změněné vnímání reality, které kouzla a čáry zprostředkují. Doktorand psychologie a filozofie Abram se od ní odrazil k pochopení toho, proč má současný člověk takový problém rozumně zacházet se Zemí.

Smlouva
Mladý badatel se na Bali právě ubytoval u místního šamana v domě uprostřed džungle. Čaroděj a jeho žena obývají jednu chýši, pro návštěvníky je o kus dál postavena druhá. Každé ráno přichází žena a přináší snídani. Kromě ovoce pro hosta drží ještě jeden tác, na kterém leží svinuté palmové listy naplněné zrníčky rýže. Po pár dnech se David Abram osmělí a zeptá se šamanovy ženy, k čemu listy má. „Oběť duchům našeho místa,“ zní odpověď. Nazítří, když žena odejde z jeho obydlí, vydá se ji návštěvník sledovat a vidí, jak každý list pečlivě klade k jednomu z rohů domu. Po nějaké době se Abram na místo vrací a s překvapením pozoruje, že obětní list se pohybuje. Když přijde blíž, pochopí proč – od rohu domu se vine dlouhá, jemně se pohybující čára. Stovky černých mravenců vykládají zrnka rýže z listu a odnášejí je do nitra lesa.

Následující minuty projde pozorovatel myšlenkovým procesem, kterému vědci říkají „heuréka moment“. Nejprve ho zaplaví zmatek. Tak oni si myslí, že obětují duchům, a zatím jim přes den rýži sežerou mravenci, diví se v duchu. Pak ho napadne, že domorodec přece nemůže prožít celý život v džungli a netušit, že oběti odnášejí mravenci. A v tom se mu rozsvítí v hlavě. Okolí domu je plné obřích mravenišť a dům plný jídla. Tahle oběť je smlouva uzavřená mezi světem lidí a světem „více než lidským“ (more-than-human world se stane důležitým pojmem Abramovy filozofie), smlouva o neútočení a harmonii. Šaman je vyjednavačem mezi oběma světy a duchové nemusejí být nutně průsvitná strašidla. Kouzlo zůstává mysteriem – mysteriem vzájemnosti – a přitom má ryze praktický význam.

Od pavouků k fenomenologii
Příhoda z Bali je pro Abramovo psaní typická. Zážitkem divokého světa rostlin, zvířat, skal a živlů často začíná, a teprve pak se vydává k filozofické abstrakci. Jako by chtěl nejprve naladit čtenářovy smysly, a ne mozek. Jednou píše o tom, jak ho déšť uvěznil přes noc v malé jeskyni v Indonésii a v protisvětle měsíce pak sledoval, jak si tisíce pavouků v dokonalé orchestraci pletou sítě, jindy popisuje tření lososů pod nohama v aljašské řece nebo ohňostroje světlušek, v jejichž odrazu na noční hladině ztratil pojem o prostoru, až se mu zamotala hlava.

Otevřené vnímání a silný smyslový zážitek divočiny souvisí s kvalitou, která se stala klíčovým termínem Abramovy ekologické filozofie – reciprocitou neboli vzájemností. Znamená to nejen to, že v přírodě je každý na každém závislý, ale především, že nezbytným předpokladem plnohodnotné lidské existence je vnímání onoho „více než lidského světa“ jako prostoru živých entit, které mají vlastní inteligenci, vůli a jazyk. Abram navazuje na francouzského filozofa fenomenologické školy Maurice Merleau-Pontyho, který kladl důraz na intersubjektivitu, schopnost vnímat druhého jako autentický subjekt, nikoli objekt mého pozorování, intelektu, projekcí. Abram k němu dodává, že právě chybějící vzájemnost, kvůli níž západní věda vnímá život jako soubor pasivních měřitelných procesů bez vlastní niternosti a spontaneity, přivedla svět k propasti ekologické krize.

Dobrý lov velryby
„V hlavním proudu naší dominantní kultury trávíme spoustu času mluvením o přírodě, o ostatních zvířatech, o prostředí,“ píše Abram. „Mnohé domorodé orální kultury tráví právě tolik času tím, že mluví ke světu – mluví k lososům, k lesu i k samotné zemi a naslouchají jejich odpovědím.“ Pro západního člověka je samozřejmě představa, že vítr nebo strom mají vlastní jazyk a hovoří k nám, trochu praštěná. A už vůbec se mu nechce věřit, že právě kvůli tomu, že jsme zapomněli na rozhovory s lososy, se dnes smažíme ve vlastní šťávě skleníkových plynů.

Abramova brilantní analýza nás ale brzy přesvědčí, že na tom něco je. Filozof vidí klíč ve vývoji jazyka a jeho psané formy, ukazuje, jak se jazyk, původně bytostně spjatý s konkrétní lokalitou, stával univerzálním a abeceda se vyvinula v abstraktní sadu symbolů, které neodkazují k žádnému tvaru a místu. Myšlení se odlouplo od smyslového vnímání, ztratilo kontakt se zemí a uzavřelo se do sebe. Abramovo přemyšlení o přírodě a Zemi je novátorské v tom, že kromě klasických ekologických textů Arna Næsse, Jamese Lovelocka nebo Theodora Roszaka čerpá z moderní filozofie a hlubinné psychologie. Klíčovou proměnnou, která rozhoduje o tom, na jaké Zemi budeme žít, není v jeho podání zodpovědnost coby morální nárok na člověka, aby byl rozumný a lepší. Klíčový je vztah, protože bez něj se zodpovědnost stává nenaplnitelnou mravokárnou frází. A vztah nelze mít k něčemu, co považuji za mrtvé, pasivní a nekomunikující.

Důrazem na vnímání a osobní prožitek se Abram občas míjí s obvyklým ekologickým uvažováním. V jednom z esejů hájí indiánský kmen Makahů, který se za protestů ekologických organizací a pobouření médií vydal v roce 1999 po desítkách let oprášit rituální lov velryby šedé. Zabíjení zvířete, jež bylo po staletí centrální osou života kmene a předmětem úcty, darů a modliteb, pro něj znamená především vyjádření vztahu, jehož vzájemnost zaručuje rovnováhu sil a přežití obou druhů. Abramova ekologie je tělesná a smyslná, ne politická či akademická.