Krišna a Osm pečetí

A jednou šel Súrdás-dží s pěti sedmi višnuovci cestou. A tam hrálo několik mužů Člověče, nezlob se. Do té hry byli tak zabráni, že si vůbec ani nevšímali lidí, kteří po té cestě chodili jedni sem, druzí tam. Když je Súrdás viděl tak zaníceny, řekl těm višnuovcům, co byli s ním: „Podívejte se, jak ti živáčkové zbůhdarma mrhají svým lidským zrozením. Neboť vznešený Pán dal lidem tělo, aby mu pěli chválu. A zde si ti živáčkové zbytečně lámou kosti. Je to hodno opovržení, neboť co do tohoto světa jsou to hráči a co do světa onoho jsou odvráceni od Pána. A přece, i když Pán dal těmto živáčkům tělo, nemohou si pomoci a musejí hrát Člověče, nezlob se.“

A tehdy složil Súrdás zpěv a těm višnuovcům, co byli s ním, ho zapěl. Ten zpěv:

Chápej, mysli, uvažuj, člověče,
vždyť život ti jak voda uteče.
Třeba na osmnáctku až skočit chceš,
leč kostka nepadá – a v tom je ta lež!
Pomine láska, hněv a chtíč i blud,
když ke hře tě vleče hráčský pud.
Však šoupeš-li kameny na hrací desce,
nedojdeš spásy a Thákur tě ztresce.

Když to višnuovci vyslechli, řekli Súrdásovi: „Ctihodný Súrdási, nerozumíme tomu zpěvu. Vysvětli nám smysl toho, abychom pochopili.“ Tu Súrdás těm višnuovcům řekl: „Je zapotřebí trojího ke hře Člověče, nezlob se, totiž chápat, myslet a uvažovat. A téhož trojího je zapotřebí ke chvále Pána. Kdo chápe, umí hrát Člověče, nezlob se a umí pět chválu Páně. Kdo myslí, ví, že padne-li mu taková sestava, vyhraje, a ví, že se má uchýlit v ochranu Páně. Kdo uvažuje, pozná, kterým kamenem má táhnout a kterým nemá táhnout, a pozná, který čin, jejž hodlá učinit, je dobrý a který špatný, aby nepohoršil Pána. Avšak které z těchto vítězství je cennější a trvalejší? Na to už přijdete sami.“ To řekl Súrdás-dží těm višnuovcům.

Jednou se Kumbhandás vyptával ctihodného šrí Áčárji na zásady Cesty zdaru. Ctihodný Áčárja-dží mu laskavě vykládal o čtyřiaosmdesáteru hříchů, o znacích Neklidu, Temnoty a Čistoty, o bohoslužebných obřadech od rána až do večera, o chlapeckých a jinošských přeludných hrátkách Páně; všechno mu vyložil. Potom pravil: „Na kom spočine milost vznešeného šrí Góvarddhannátha, ten se hned ptá a koná. Bohulibí oddaní věřící jako ty se hned ptají a konají. Leč nastane velmi těžká doba a nikdo se nebude ptát aniž bude konat.“ Tak pravil šríÁčárja-dží Kumbhandásovi.

„Jašódo, poslyš, včera jako dnes
tvůj mazlíček k nám zase tajně vlez.
Vyčíhal si, když jsme všichni z domu,
přizval si pár uličníků k tomu,
ze džbánů mléko rozlil po zemi,
o jogurt podělil se se všemi.
Aby bylo dílo dokonáno,
sněd i máslo, s kterým na trh ráno
jít jsem chtěla. Šmejdil na posteli,
svinčík takový jste neviděli!
Stále samé darebnosti kuje.
Co jen si to smrádě dovoluje?“
Súr dí: Jašóda je chudák matka,
šuškají si ženské. Má to spratka!

 

---

„Krišno, Krišníčku, schovej mě, zle je!
Začalo krápat a už přímo leje!
Nejlepší své sárí, abych byla hezká,
oblékla jsem si poprvé dneska.
Koupil mi je na trhu můj táta Vrišbhánu.
Přikryj mě, Krišníčku! Já doma dostanu!
Vzorek se zničí a pestré barvy pustí,
tohle mi naši asi neodpustí.
Třeba se teďka zbytečně straším,
a přece se bojím. Co řeknu našim?
Krišníčku, prosím tě, žlutý plášť sejmi,
přikryj mě, trošinku útěchy dej mi!“
Kumbhandás dí, že Krišna zjihl něžnou láskou
a pod pláštěm se skryl v objetí s černovláskou.

 

---

Po celém Bradžsku se svátek hólí slaví,
s pastýřkami tančí Krišna, frejíř tmavý.
Z nebes zní zvonky, bubny, rohy, šalmaje,
nejlíp však Krišna na svou flétnu zahraje.
Údolím kurkuma, šafrán a voňavky voní
a mládež zpívá, tančí, škádlí se a honí.
Cákají po sobě barevné vody –
s rozverným veselím slaví se hody.
Všichni křičí tak, že není slyšet slova,
dotančí tanec a hned zas tančí znova.
Šperky se tříští, řetízky trhají,
lajblíky praskají, oděvy padají.
Chlapci se dvoří té a hned zas jiné,
hrátky neberou konce a čas – ten jen plyne.
Toho si nevšímá nikdo v tom mumraji a frejích
a nejvíc ze všech dovádí Krišna, miláček jejich.
V světských zájmech rozmělnil dětství, mládí, dospělost
a v rozkoších a radovánkách nikdy neřekl si dost.
Pozbyl chuť i sluch a zrak, krátí se mu řeč i dech,
vlas mu zšed a vypadal, nohy slábnou v kolenech.
Místo svaté vody z Gangy z močálů pil špínu,
místo laskavého Krišny zlou ctil čertovinu.
Súr dí: Nemůže být spásy beze jména božího.
Kdyby s láskou vzdechl Krišno – Krišna jistě spasí ho.

Recenze Jiřího Mazánka

„Záletník Krišna dost nejistě stoje
vítězně vytáhl z nočního boje.
Protahuje se a ospale zívá,
zrudlýma očima kolem se dívá.
Tělo mu zdobí všech rozkoší znaky,
po polibcích a po škrábnutích taky.
Čaturbhudž dí:
Nastalo ráno a Slunce už hřeje.
Domů se potácí náš mistr freje.“

Když se před lety připravoval překlad této knihy a uveřejnili jsme ukázku podobných básní jako výše v Doteku, vyvolalo to v některých „duchovních“ borců pobouření. Taktéž u členů hnutí Haré Kršna, kteří se díky duchovním zásadám jejich učitele nemohou na ženy ani podívat a zacházejí s nimi proto jako s méněcennými. Zcela tak opomíjejí celé poselství boha lásky Kršny, nejvíce uctívaného po veškeré Indii. Kdyby si totiž přečetli tuto knihu, zjistili by, že v ní vůbec nejde o erotiku, ale o přirozené projevy duchovní lásky. Jisté je, že náš indolog Vladimír Miltner proslul svými úžasnými překlady právě v oblasti tantry, ale neuvěřitelná lehkost a až Erbenovi či Nezvalovi se blížící verše těchto bradžských duchovních mistrů z 15.-16. století, z něj učiní jednoho z našich největších umělců v tomto oboru. Zde už se totiž nedá mluvit pouze o překladu, zde je potřeba vystihnout ducha poezie a přitom vytvořit poezii. Ale v této knize je poezie pouze zlomkem. Nádherně podané životy osmi básníků a duchovních mistrů mohou zasáhnout srdce všech bhaktijógínů. K tomu si přidejte pečlivě vysvětlené historické pozadí a důkladně podrobný život Kršny bez zkreslení duchovní naukou a dostává se vám do rukou velmi podnětná kniha, která by neměla chybět žádnému bhakti jógínovi. Jen nechápu, co vede V. Miltnera jako jediného našeho indologa k tomu, že užívá Krišna místo Kršna.

Jiří Mazánek