Krocení tygra

Kapitola 10: Bdělost

Je-li člověk dokonale uvolněný a sleduje, co se děje, už to samotné plodí sílu.
(tibetský básník a mystik Džecün Milaräpa)

Příčina mnoha útrap, kterým jsme v životě vystaveni, spočívá v nedostatku bdělosti. Naše nevědomost či omezené vědomí způsobují každodenně problémy a obtížné situace. S bdělostí však můžeme proměnit všechny své nezdravé stránky a stránky prospěšné přitom ani nezanedbávat, ani nemarnit. Pěstujeme-li bdělost, všechny situace se stávají snadnějšími, naše práce přináší lepší výsledky a všechny ostatní aspekty našeho života se obohacují a nabývají větší hodnoty.

Prosté a jasné vědomí zachovávané ve všech životních situacích a při všem, co prožíváme, nás osvobodí od citového zmatku, který působí mnoho strádání. A tak kdykoli v nás vyvstanou tendence vedoucí k činnostem, které nejsou prospěšné, snažíme se zpomalit, zklidnit a dělat věci jednu po druhé, důkladně a do konce. Právě to je plná bdělost.

Nemusíme být nábožensky založení, abychom si uvědomili, jak prospěšná bdělost je. Vede k růstu štěstí světského i duchovního. Ať už se věnujeme cvičením s použitím vizualizace nebo jen přecházíme ulici, plná bdělost nám může sloužit jako základ naší životní pohody. Můžeme ji pěstovat kdekoli a kdykoli – při práci, jídle, řízení auta nebo odpočinku na sluníčku. Nerozebíráme tedy nějaký abstraktní filosofický pojem, ale něco, co se musí stát praktickou součástí našeho každodenního života. Není tedy správné domnívat se, že meditace a bdělost se v nějakém ohledu liší od naší současné činnosti, slov nebo myšlenek. Nesnažíme se tedy nalézt bdělost mimo své každodenní prožitky; cílem je spíše sjednotit ji se svou činností, ať už se právě zabýváme čímkoli.

Více pozornosti věnované potřebám a přáním druhých zmenší neshody a spory v práci, v rodině a v životě vůbec. Bdělost nám pomůže být pružnějšími a přizpůsobivějšími, mít více pochopení pro druhé a lépe chápat, jak se jich dotýkají naše slova a skutky. Dokážeme-li být méně neomalení a ukazovat světu svoji moudřejší a vlídnější tvář, podaří se nám uvést do souladu svoji činnost s činností druhých.

To však není snadný úkol. Přeměnit své egoistické, sobecké způsoby v péči o druhé a pozornost vůči nim vyžaduje mnoho úsilí. Máme-li s druhými dobře vycházet, musíme se naučit krotit mysl a neškodit jim vzteklým, potřeštěným nebo žárlivým chováním. I když se cítíme špatně, měli bychom se vždycky snažit jednat ohleduplně a nedopustit, aby naše obtíže trápily druhé.

Bezohledné a vzpurné chování často vychází z toho, že bez rozmyslu vyjadřujeme, co se v nás odehrává, a vlastně nevíme, co děláme. To neznamená, že bychom v sobě měli neustále potlačovat své pocity, protože tím bychom jen vyrobili jakýsi niterný odpadkový koš na všechny své negativní reakce. V takovém případě bychom se mohli naplnit jedem do té míry, že bychom ho začali prudce „zvracet“ a nebyli bychom se pak schopni vyrovnat s následky. Aby se tento odpad nehromadil, snažíme se přistupovat ke svým myšlenkám a emocím s větší lehkostí – jako by byly průzračné, volně prostupné.

Nutkání a tlaky emocí se mohou dostávat na povrch, ale bdělost nám pomůže zachovávat klid a předcházet tomu, aby se jejich škodlivá stránka odrazila na našem chování. Prostě se zastavíme a uvědomíme si negativní povahu a možné následky emocí, jako jsou vztek nebo žárlivost, a díky tomu se jimi nenecháme strhnout. Máme-li sklon nacházet racionální ospravedlnění pro svoji negativitu a nepřátelství, můžeme si svoji chybu uvědomit a už ji nedělat.

Snad to vypadá velmi jednoduše; do cesty jsme si však postavili mnoho překážek, a tak je i takové prosté cvičení skutečně velmi obtížné. Ve dvacátém století jsme vyprodukovali mnoho strojů a vynalezli spoustu nové techniky, ale náš život se tím nezjednodušil – právě naopak. Všechno, co prožíváme, ať už se nám to líbí nebo ne, vychází z toho, co jsme sami vytvořili, včetně našeho uspěchaného, hyperaktivního způsobu života. Lékem na takové nedobré a příliš složité věci je vše zjednodušit. Jak na to však jít?

Především bychom se neměli snažit dělat několik věcí najednou, ale vždy bychom se měli věnovat s plnou pozorností jen jediné. Potřebujeme žít více v přítomném okamžiku, právě teď, a ne stále přemítat, co bychom mohli dělat jiného nebo co budeme dělat dál. Snažíme se nerozptylovat věcmi, zvuky a vůbec vším, co se děje kolem. Přicházející myšlenky a pocity prostě zaznamenáváme s klidnou a uvolněnou myslí a nesnažíme se je zadržovat. Díky tomu bude mysl méně bloudit, méně se znepokojovat, méně se zaplétat do plynoucích myšlenek a emocí, bude vůči nim odolnější. Takové prosté, nepřipoutané vědomí nám dává možnost lépe chápat, čím se právě zabýváme a co se odehrává kolem nás. Stejně jako zkušený kuchař umí připravit výživné a chutné jídlo z nemnoha základních potravin, i my můžeme v nejvyšší míře využívat toho, co už máme, a dělat vše podle svých nejlepších možností. Pak se nám již nestane, že bychom si život přespříliš komplikovali.

Meditace vsedě poskytuje pro pěstování bdělosti vynikající výchozí bod. Podle jedné z metod se máme jen posadit, uvolnit se, nic nedělat a obrátit pozornost dovnitř. Potom si jasněji uvědomíme, co se děje v naší mysli, jak povstává zmatek, odkud se berou chyby, které obvykle děláme. Řítíme se obvykle takovým tempem, že si nestačíme uvědomit, co je dobré, co je špatné anebo kde chybujeme. Stejně jako si filmový střihač přehrává film zpomaleně, políčko po políčku, aby našel chyby a opravil je, i my musíme v životě zpomalit, chceme-li v něm něco pozměnit nebo vylepšit. Pokud necháme všechno přicházet a odcházet ve svůj čas a pozorujeme tento proud, pak se i naše myšlenky přirozeně zpomalí. Své špatné myšlenky nezaháníme jako cenzor, dobrými se nenecháváme uchvátit ani u nich dlouho nesetrváváme. Jen pozorujeme a nereagujeme. Oprostíme-li se od tělesné činnosti a od sklonu reagovat na každý přicházející podnět, máme možnost pěstovat klidné vědomí, které nakonec prostoupí celým naším bytím.

Později, až bude naše bdělost na vyšším stupni, budeme schopni zachovat klid a vyhnout se rozptýlení i v nejrušnějších a nejnepříjemnějších situacích. Všechna překotná a zmatená činnost, horko, hlučné nebo prašné prostředí, a dokonce ani lidé, kteří nás urážejí nebo nám nějak křivdí, se nás nebudou dotýkat. Tehdy už nás nic nevyvede z míry. Za jakýchkoli okolností budeme plni pohody a klidu. Bdělost nám dává uspokojení a potěšení ze života.

Naše cesta by měla směřovat ke klidu mysli. Podobně jako velvyslanec reprezentující svoji zemi by měl i každý z nás cítit odpovědnost za to, co dělá, co říká a co si myslí. Máme-li dospět ke klidu, musíme na sobě pracovat. Vypěstujeme-li klid ve svém nitru, nebudeme ho už muset hledat ve vnějším světě a půjdeme příkladem druhým lidem. S myslí, která dozrála k dokonalému klidu, nebudeme reagovat negativně, ať se děje cokoli.

V tomto okamžiku nám to snad může připadat jako velmi obtížný úkol, ale měli bychom chápat, že na světě neexistuje nic, co nelze změnit. Protože mysl podmiňuje naše vnímání okolního světa, jsme schopni překonat veškeré strádání a dojít štěstí. S vědomím, že oba tyto stavy jsou subjektivní a pomíjivé, se učíme neutíkat před trápením ani nelpět na štěstí. Namísto toho pěstujeme vnitřní klid a vyrovnanost ležící mimo běžné pocity radosti a žalu.

Učíme se také svou myslí spočívat – ne v polovědomé otupělosti, ale ve stavu vědomí nepřipoutaného k jevům. Dobrý malíř vidí na obrazu každý detail i celkovou podobu malby. Nic mu neunikne. Naším cílem je nejen vidět vše jasně a přesně, ale být si vědomi i průzračnosti a nepevné povahy jevů a toho, co je za jejich vnější podobou.

Všechno, co vnímáme prostřednictvím smyslů, se skládá z nepatrných atomů a elementárních částic. Ty tvoří dohromady tvar, protože je však nelze oddělit od prostoru, v němž se jeví, není tento tvar ve skutečnosti pevný a celistvý. Všechno se vlastně nachází v procesu neustálé proměny; všechno lze kdykoli rozpustit, zničit nebo uspořádat jiným způsobem. Tento náhled na hmotný svět dokázalo i mnoho pokusů v oboru fyziky částic. Cvičení jako „meditace s duhou“, která jsou popsána dále v této knize, nám pomohou pochopit nepevnou, průzračnou povahu všech věcí. Budeme pak méně zaujati materiálními předměty, budeme k nim méně připoutáni.

Bdělost nám také pomůže oprostit se od klamných myšlenek a hodnot, které přisuzujeme okolnímu světu. Zdá se, jako by věci kolem nás existovaly nezávisle; skutečnost je však taková, že si na tyto věci pouze promítáme určité tvary nebo hodnoty. Dokud naše mysl není dokonale očištěná, mohou nám naše projekce připadat velmi skutečné, jakoby neprostupné, protože i my sami na sebe tak nahlížíme. Například mezi našimi prožitky v bdělém stavu a ve snu není žádný podstatný rozdíl. Intenzita prožívaného strachu, vzrušení a dalších pocitů se takřka neliší. Když se však probudíme, uvědomíme si, že to byl jen sen a že prožitky ve snu nemají takový význam a dopad, jako by měly v bdělém stavu. Stejně tak platí, že čím více je mysl očištěna, tím lépe si uvědomujeme nereálnost všeho, co prožíváme ve svém každodenním životě. Právě proto se očištěné a dokonale rozvinuté mysli říká „probuzená“ – je oproštěna od spánku nevědomosti a uvědomuje si nepevnou, průzračnou povahu všeho prožívání.

Jiný proslulý příklad ukazuje sílu a moc mentální projekce nebo představivosti. Uvidíme-li ve ztemnělé místnosti kus provazu, může nám připadat, že je to had, a vyděsíme se. Prožívaný strach se nijak neliší od strachu, který bychom dostali, kdyby tam ležel skutečný had. Jakmile si však uvědomíme, že je to jen kus provazu, strach ihned zmizí. Z tohoto příkladu je zřejmé, jak všechno „dobré“ a „špatné“ závisí naprosto na tom, jak věci vidíme. Neexistuje nic, na čem bychom měli lpět nebo čeho bychom se měli obávat – jedná se vždy jen o hodnoty, které přisuzujeme svým projekcím. Čím skutečnější nám naše projekce připadají, tím silnějšími se stávají.

Naše každodenní prožívání, i když nám může připadat naprosto skutečné a spolehlivé, se podobá spíše magickému divadelnímu nebo filmovému představení. Pokud si neuvědomujeme jeho snovou stránku, naše zaujetí nás svazuje jako vězně. Až bude později naše vědomí více očištěno, začneme lépe chápat, kolik klamných dojmů, důvtipných vynálezů a zvláštních efektů skládá dohromady tuto zdánlivou reálnost našeho prožívání. Díky tomuto pochopení snad může představení ztratit na napínavosti, stále si však můžeme vychutnávat jeho nádheru, rozmanitost i všechny jeho dramatické zápletky. Rozdíl spočívá v tom, že všechny své pozitivní a negativní myšlenky a pocity budeme prostě chápat jako hru mysli. Takto nás nebudou moci strhnout a nebudeme ztrácet ani představu o poměrné důležitosti věcí. Člověk, který si neuvědomí pravou povahu své mysli, zůstává navždy pod vlivem iluzí. Říká se přece, že rozdíl mezi probuzenou a neprobuzenou myslí je prostě rozdíl mezi myslí, která je schopná chápat a rozumět – a myslí, která toho schopna není.

Schopnost prospívat svou činností každému – vědět, jak nejúčinněji a nejvhodněji pomáhat – závisí na tom, do jaké míry se nám daří oprostit od chápání světa jako něčeho pevného, neměnného a skutečného. Jakmile nás tato omezení přestanou svazovat, naše vědomí se rozšíří a osvobodí. Například ve sklepě vidíme jen své bezprostřední okolí, ze střechy dohlédneme dál a z horského vrcholku můžeme shlížet dolů na mnoho střech. Z letadla se nám však naskýtá pohled na rozsáhlé kraje a celé země.

Stejně tak pozornost a porozumění moudrého člověka se neomezují na jeho osobní záležitosti ani na nějakou zkostnatělou představu o světě. Jsme-li nepřipoutaní a objektivní, vnímáme všechny situace jasněji, takové, jaké jsou, a můžeme si být vědomi i potřeb a problémů všech kolem sebe. S takovým vědomým soucítěním budeme snadno nacházet správné a účinné prostředky, kterých je třeba používat. Snažíme se tedy rozšiřovat své vědomí, vidět vždy celou situaci, být ochotní pomáhat druhým lidem v jejich starostech a nebýt malicherní.

O takovou míru bdělosti však musíme vytrvale pečovat a své odhodlání si musíme stále připomínat. Je to sice nesnadné, ale rozhodně ne za hranicí našich možností. Pokud jsme například zamilovaní a bojíme se, že o svoji lásku přijdeme, dokážeme si celý den být vědomi každého sebemenšího pohybu svého partnera a veškeré jeho činnosti. Víme, s kým zrovna je, s kým mluví a před očima máme stále všechno, co asi dělá. Takové intenzivní vědomí všeho, co se děje – přestože jeho rámec je omezený – lze svým způsobem považovat za bdělost. Takže když máme pocit, že bdělí být nedokážeme, jsme jen líní a podvádíme sama sebe. S dostatečně silnou motivací a odhodláním můžeme svou bdělost a své vědomí rozšiřovat stále dál, dokud nezahrne všechny bytosti – ne pouze ty, na nichž nám záleží.

Chceme-li si přiblížit, jak se krotí mysl, můžeme se vrátit k přirovnání s výcvikem divokého koně. Cvičení koně si žádá velkou opatrnost. Pokud ho zavřeme pod zámek nebo se na něj rozzlobíme, kůň zneklidní a bude vzpurný, a natropíme tak víc škody než užitku. Mohlo by to dokonce dojít tak daleko, že by se kůň stal nezkrotným. Musíme s ním tedy zacházet klidně, mírně a trpělivě, a občas ho nechat pobíhat úplně volně, ne však přes míru. Na takový rozumný přístup bude kůň reagovat příznivě. Naučí se nám důvěřovat a přijde k nám na zavolání, protože jsme podle potřeby pevní i přátelští. Jsme i důslední, ne však tak tvrdí, abychom popírali jeho přirozenou spontaneitu. Ať už krotíme koně nebo mysl, musíme si nejprve k sobě najít cestu. Při tom jsou naprosto nepostradatelné jak soucítění, tak bdělost.

Jak se však máme zachovat, když zrovna nejsme bdělí nebo když se nám nedaří meditace v takovém klidu a pohodě, jak bychom si přáli? Především není třeba propadat panice. Z nejzazšího pohledu neexistují ani dobré myšlenky, ani špatné myšlenky a všechny naše nálady a stavy mysli jsou mnohem lehčí a průzračnější, než se nám zdá. Neměli bychom se lekat ani tehdy, když máme hlavu plnou myšlenek a neustále námi zmítají pocity, které vzbuzují v mysli zmatek nebo nejistotu. Namísto toho nám pomůže, když se jen uvolníme a pozorujeme hry své mysli. Pokud se však snažíme něco si vizualizovat nebo cíleně pěstovat určitou kvalitu, jako například soucítění, potom bychom měli mysl z jejích toulek jemně přivést zpět k danému předmětu.

V běžném životě bychom se neměli příliš zaobírat děním ve své mysli, ale spíše věnovat více pozornosti místu, na němž se právě nacházíme, a činnosti, kterou se zrovna zabýváme. Povzbuzujeme mysl, aby se zaměřila správným směrem, ale vyhýbáme se jakémukoli násilí. Otěže umožňují jezdci působit na pohyb koně a v případě potřeby ho jemně usměrňovat. Pokud však jezdec přitáhne uzdu příliš silně, kůň se vzepře. Neustále se tedy snažíme o vyváženost, abychom mysl ani nepotlačovali, ani jí nedávali příliš velkou volnost. Učíme se přijímat své myšlenky přirozeně, bez napětí i nevšímavosti. Naše meditace a pěstování bdělosti se tak bude ubírat po střední cestě, široké a bezpečné.

Mysl je jako velmi úrodná půda. Co se do ní zasadí, určitě poroste a nakonec i ponese plody. Když se při sezení v meditačních pozicích začneme zaplétat do negativních myšlenek o druhých lidech, podmíníme tím svůj přístup k nim v běžném životě. Takové tendence ukazují na to, že mysl není ovládaná, a mohou být velmi škodlivé. Chceme pěstovat probuzený stav mysli, a proto je třeba mít stále na paměti, že naše meditační cvičení nesmí být s tímto záměrem v rozporu.

Není příliš složité rozpoznat, co je v našich myšlenkách špatné nebo mylné; když se však od tohoto kalu pokoušíme očistit, v mysli se projevuje silná tendence vrátit se do stavu, v němž byla dříve. Proto když se věnujeme vizualizačním nebo jiným cvičením, můžeme snad zpočátku dělat velké pokroky, ale naše hluboce zakořeněné zvyky na nás nadále mají velký vliv. Mysl je v tomto ohledu jako pružina: můžeme ji trochu natáhnout, ale jen co povolíme, jsme tam, kde jsme byli na začátku. Stejně jako při napínání pružiny nesmíme zapomenout na pevné uchycení, abychom zabránili opětovnému smrštění, musíme i při cvičení mysli dodržovat pevnou disciplínu, abychom v obtížných situacích nereagovali obvyklým negativním způsobem a dokázali si uchovat své dobré úmysly.

Tyto obtíže mohou být ve skutečnosti velmi užitečné. Dávají nám možnost do větší hloubky pochopit, jak mysl pracuje; kromě toho také odhalují slabosti, jež raději přehlížíme, a připomínají nám tak cestu, kterou ještě máme před sebou. Pokračujeme-li ve cvičeních vytrvale dál, mnohem prospěšnější nové zvyky nahradí zvyky staré, až nakonec pozitivní zcela převáží nad negativním.

Proto když narazíme na obtíže, nepomůže nám jít spát a doufat, že se jako kouzlem rozplynou, než se probudíme. Tak bychom přehlíželi jasné znamení, které nám ukazuje, že musíme nahlédnout hlouběji do svého nitra. Možná se nám nechce, ale je to pro nás nezbytné, abychom mohli pokročit dále. Už od útlého dětství jsme se ze všech sil snažili přehlížet nebo opomíjet svoji temnou stránku, a zdůrazňovali jsme stále jen svoji dobrotu, pravdomluvnost a přitažlivost. Je proto moudré postavit se tváří v tvář všemu, co je s námi v nepořádku, a změnit se podle toho k lepšímu.

Stejně tak jako k sobě musíme být poctiví, je třeba mít i trpělivost. Trvalo velmi dlouhou dobu, než jsme došli tam, kde jsme, a jakékoli změny k lepšímu nelze očekávat přes noc. Všichni děláme chyby, až do té doby, kdy se od nich dokážeme úplně oprostit. Směřujeme k tomu, abychom pro svůj vnitřní rozvoj dokázali využívat své světlé i stinné stránky. Negativní stránka našich prožitků živí naše duchovní zrání stejnou měrou jako stránka pozitivní – právě tak jako oheň hoří, ať do něj přikládáme dřevo, drahé vonné látky nebo nějaké odpadky.

Máme v sobě potenciál být čímkoli, co si vybereme. Je-li naším přáním klidný a hodnotný život, který prospívá druhým stejně tak jako nám, je to zcela jistě v našich možnostech. Prvním krokem na cestě k takovému cíli je snaha o jednodušší život, abychom při všem, co prožíváme, mohli pěstovat bdělost a aby se naše prožitky nestávaly zdrojem vnitřního zmatku. Je snadné nevšímat si, jak sedíme, stojíme, chodíme či mluvíme nebo zda jsme čistotní a pořádní. Tyto nejjednodušší stránky našeho života však jsou naprosto základní, protože na nich stojí všechno ostatní konání.

Měli bychom si být neustále vědomi všeho, co se děje v našem nitru, ať už se někdo dívá nebo ne. Ve svém všedním životě bychom se měli vyvarovat nedbalosti a nepozornosti. Takto nebudeme škodit druhým. Naším cílem je pěstovat bdělost a probouzet ve svém nitru soucítění a láskyplnost. Toho je schopen každý z nás.

Ukázka z druhé části, kapitola 2. Relaxace

Obecné pokyny

Jedním z nejdůležitějších aspektů „krocení tygra“ je naučit se, kdy se uvolnit a jak být sami se sebou, ať už právě prožíváme cokoli. Uvolněná mysl je spolehlivým základem pro rozvinutí vnitřní stability a vyspělosti. Relaxaci napomáhá dobrá znalost sebe sama. Někteří lidé jsou například příliš nedbalí a vnitřně nepevní, jiní jsou příliš nervózní, napjatí nebo prkenní. Lidé, kteří nemají dostatek kázně, budou mít sklon cvičení stále přerušovat, a rozředí tak jeho účinky. Jsou-li ovšem na sebe lidé příliš tvrdí a přísní, kladou si tím také do cesty překážky. Kdyby se lépe znali, dopřáli by si více přestávek. Prostá a jasná znalost sebe sama nám tedy umožní nalézt střední cestu mezi krajnostmi. Chceme-li to dokázat, musíme rozpoznat, kdo jsme, bez přetvářky a sebeklamu.

Můžeme si také pěstovat instinkt pro situace, kdy nás nějaká naše činnost zneklidňuje nebo dále zhoršuje naše stávající problémy. Tehdy je nejlepší dopřát si krátkou přestávku nebo věnovat relaxaci delší dobu. Cvičení nám mají pomoci na cestě k vnitřní stabilitě a zklidnění, a tak by bylo paradoxní, kdybychom při nich byli nervózní a podráždění. Je však docela přirozené, budeme-li se pár dní potýkat se zneklidněním, protože jsme možná zavadili o oblasti, které jsme dříve potlačovali nebo přehlíželi. To v nás jistě vzbudí určitou odezvu; musíme si však uvědomit, že tyto reakce nejsou příliš důležité, a učit se prostě přijímat cokoli, co v mysli vyvstane. Měli bychom tedy terapii chápat jako celek a ne se upnout jen k některé její části.

Vedeme-li mysl k tomu, aby nebyla nucena bezprostředně reagovat na každý podnět, nám samo o sobě pomůže cítit se v klidu a pohodě. Jestliže máme při cvičení potíže, není rozhodně moudré hned vyskočit, zapnout televizi nebo rádio a snažit se nějak rozptýlit. Měli bychom se naučit nechat všechny vnitřní i vnější prožitky jen volně připlouvat a odplouvat mírným proudem a nezmítat se stále mezi nadšením a depresí podle toho, co proud právě přináší. (Lidé, kteří snadno podléhají rozptýlení, by neměli příliš prodlužovat přestávky. Nejlepší je třeba jen vstát a protáhnout se. Nevycházejte uprostřed cvičení z místnosti ani nezačínejte s nikým mluvit, jinak bude velmi obtížné se do cvičení znovu zabrat.)

Lidé mívají s relaxací potíže dvojího druhu. Někteří se nedokážou uvolnit, protože mají pocit „teď musím být uvolněný“, a když se klid a uvolněnost nedostaví, propadnou panice. Proto je při relaxaci důležité nepřeceňovat to, co se děje, ať je to cokoli. I když nejste schopni se zklidnit, prostě jen přijímejte vše, co přichází.

Při druhém typu potíží se pocit uvolnění dostaví, ale člověku se v tomto stavu zalíbí a začne na něm ulpívat. Jednou nám může relaxace přinést pocit štěstí a vzrušení, a když začínáme cvičit další den, podobné pocity už očekáváme. Když nepřijdou, máme opět sklon propadnout panice nebo velkému zklamání. Myslíme si: „Včera to bylo tak příjemné, proč ne dnes?“ Začneme tak sami se sebou bojovat, a to je jakémukoli uvolnění na překážku. Takže důležité je nic neočekávat a prostě přijímat všechno, co přichází.

Relaxovat znamená učit se být se sebou v souladu. Oprostěte se od jakýchkoli očekávání typu „Když provádím toto cvičení, měl bych dosáhnout toho či onoho výsledku“. Namísto toho zušlechťujte schopnost poznání sebe sama a neutíkejte od svých myšlenek a pocitů, ale pouze buďte s nimi. Zkuste se se sebou spřátelit, nebýt se sebou v konfliktu – takto se vám podaří nalézt cestu k relaxaci velmi snadno. Lidé s vyzrálou myslí, kteří se naučili přijímat vše, co prožívají, dokážou být šťastní a spokojení v jakékoli situaci, ať se děje cokoli.

Relaxace / Dýchání

Uvedená relaxační cvičení se zakládají na dýchání. Jedno z nich by se mělo provádět před každým meditačním cvičením. Počítání do pěti v prvním z nich je jen obecné pravidlo, které je třeba přizpůsobit individuálnímu rytmu dýchání a momentální situaci. Pokud to není namáhavé, nádech může být poněkud hlubší než normálně, až do pocitu naplnění. Pokud někdo zrovna prožívá nějaké velké trápení nebo je rozrušen, může celý cyklus provádět trochu rychleji. Když se naopak cítíte klidně a uvolněně, cyklus můžete zpomalit.

Nemůžete-li se uvolnit při tomto či ostatních cvičeních, je vhodné si na chvilku lehnout a nechat myšlenky a pocity přirozeně plynout. Potom můžete zkusit cvičení znovu, ale nevkládat do něho tolik úsilí.

Cvičení 1. Relaxace s pomocí dýchání

Nejdříve si uvědomte polohu svého těla, jak spočívá na zemi a je stabilní. Na své tělo pohlížejte jako na celek a vnímejte i jeho okolí. Potom se hluboce nadechněte a počítejte přitom do pěti (nebo do čtyř či do šesti, jak vám to připadá přirozené).

Zadržte dech a počítejte do pěti.

Při výdechu také počítejte do pěti. Vydechujte raději ústy, protože takto lze lépe uvolnit napětí. Po výdechu nezadržujte dech, ale hned přirozeně pokračujte dalším nádechem.

Při každém výdechu si představujte, že veškeré napětí odplývá, jako byste vylévali hrnec páchnoucí tekutiny, a uvolněte se.

Opakujte to aspoň třikrát nebo čtyřikrát.

2. Relaxace s pomocí dýchání

Vydechujte ústy o chviličku déle než obvykle, po výdechu okamžik počkejte?

Nadechujte se nosem o trošku pomaleji a hlouběji než obvykle, po nádechu okamžik počkejte?

Vydechujte?

Opakujte jedenadvacetkrát, nádech a výdech počítejte jako jeden cyklus.

Jednu nebo druhou relaxační metodu byste měli provádět aspoň čtyři dny před zahájením celé série. Doporučuje se také před každým cvičením nebo kdykoli, když během meditace začnete být neklidní. Pro uvolnění napětí můžete takto relaxovat i v každodenním životě.

Otázka: Je jedno nebo druhé z těchto cvičení vhodnější za určitých okolností nebo záleží jen na tom, které si kdo vybere? Rinpočhe: Někteří lidé dávají přednost první variantě, jiným lépe vyhovuje druhá. Myslím, že to je v pořádku – použijte tu, která je vám bližší.

Otázka: Má se v prvním cvičení zadržovat dech s otevřeným nebo zavřeným hrdlem? Rinpočhe: Lepší je to, co vám připadá přirozenější.

Otázka: Někdy se mi při dechových cvičeních stává, že stále cítím neklid a napětí, občas dokonce ještě víc než na začátku. Znamená to, že nedýchám správně? Rinpočhe: Nemusí to tak nutně být. Myslím však, že se nemusíte tolik starat o dýchání. Zkuste si jen lehnout a přirozeně se uvolnit; nebo by snad mohlo pomoci zkusit cvičení popsané v příští kapitole.

Otázka: Rinpočhe, jsem astmatik a z dechových cvičení mám obvykle strach. Jak ho mohu překonat? Rinpočhe: V tomto případě asi není nezbytné provádět dechová cvičení. Prostě se jen snažte uvolnit.

Otázka: Jestliže mě něco vyruší, třeba telefon, je škodlivé cvičení přerušit a poté se vrátit a pokračovat? Rinpočhe: No, samo o sobě to snad škodlivé být nemusí, ale pokud jsme rozptylováni a přerušováni neustále, hodnota cvičení se tím zcela jistě sníží.

3. Všeobecné relaxační cvičení

Nejdříve si uvědomte polohu svého těla, jak spočívá na zemi a je stabilní. Na své tělo pohlížejte jako na celek a vnímejte i jeho okolí. Dívejte se do prostoru a vydechujte veškeré napětí, úzkost a negativní pocity. Až se zklidníte, pozorujte prostě všechny myšlenky, pocity a vnější jevy, jako byste byli diváky sledujícími slavnostní průvod. Jste rádi, že se můžete dívat, ale nesnažíte se vyskočit na každý alegorický vůz. Víte přesně, co se děje, ale nemusíte nijak zasahovat. Vezměte na vědomí všechny myšlenky a pocity, ale nereagujte na ně a nijak je neposuzujte. Tomu se říká plná bdělost v každém okamžiku. Nesnažte se rozdělovat myšlenky na pozitivní a negativní – jen je prostě rozpoznejte, buďte si jich vědomi.

Toto cvičení můžete provádět tak dlouho, jak si přejete. Můžete je dělat u stolu v práci nebo když ležíte, prostě kdekoli.

Otázka: V jaké situaci je nejlepší toto cvičení provádět? Rinpočhe: V jakékoli – kdykoli je to možné a vhodné.