Anglická novinářka shrnuje otřesná fakta, získaná z pečlivého průzkumu a z rozhovorů s množstvím uprchlíků, jejichž výpovědi rozsáhle cituje.
„Je nezbytné, aby si svět plně uvědomil, co se v Tibetu během uplynulých čtyř desetiletí odehrálo. Tato kniha to říká velmi jasně.“ (z předmluvy J. S. dalajlamy)
Stručné shrnutí tématu:
Dne 7. října 1950 vtrhlo do Tibetu 30 000 vojáků čínské Lidové osvobozenecké armády. Malá tibetská armáda se zastaralými zbraněmi a vybavením se jim statečně postavila na odpor, ale brzy byla poražena.
Po dobu trvání čínské okupace zahynulo v důsledku hladomorů, poprav, věznění nebo při neúspěšných povstáních pravděpodobně víc než milion Tibeťanů. Tisíce dalších, včetně 14. dalajlamy, byly donuceny odejít do exilu.
Číňané zemi systematicky kolonizují, počínšťují a drancují její nerostné bohatství. Nejenže Tibeťany v současné době vytlačují čínští osadníci, ale tibetské ženy jsou násilím nuceny k potratům, sterilizaci a dochází i k zabíjení zdravých a plně vyvinutých novorozeňat. Tisíce obyvatel trpí ve vězení a podstupují otřesná mučení.
Kniha Mary Craigové popisuje historii čínské okupace přímočaře a působivě. Je založena na pečlivém průzkumu a rozhovorech s množstvím uprchlíků, jejichž výpovědi rozsáhle cituje
Předmluva J. S. dalajlamy
Vstup čínských komunistických sil do Tibetu před více než čtyřiceti lety byl prvním krokem útočného tažení proti nezávislému a mírumilovnému lidu, které s nezmenšenou silou pokračuje dodnes. Pod praporem osvobození byli napadeni obyvatelé Tibetu, celý způsob jejich života, a 1,2 milionu jich následkem toho zahynulo.
Lidé Tibetu jsou ve vlastní zemi ponižováni a ožebračováni, tisíce jich jsou vězněny, mučeny a podrobovány všemožným druhům nedůstojného zacházení.
Bylo zničeno několik tisíc klášterů, mniši a mnišky byli vyhnáni a s ohromnými klášterními knihovnami a cennými artefakty zmizely nejen naše náboženské a kulturní poklady, ale také náš tradiční vzdělávací systém. V dnešní době přicházejí z Tibetu mladí lidé, kteří neumějí číst a psát ve vlastním jazyce, a nemají proto přístup ke svému přirozenému dědictví.
Pohrdání národem Tibeťanů završuje rafinovaná čínská politika přesunu obyvatelstva. Množství čínských usedlíků znásobuje početné stavy okupačních sil a objevila se skutečná hrozba, že Tibeťané se ve vlastní zemi stanou menšinou. Už nyní jsou špatně vzdělaní, nezaměstnaní, jsou jim upírána základní lidská práva a nakládá se s nimi jako s občany druhé kategorie.
Přesto jejich duch zůstává nezlomen. Při opakovaných demonstracích proti čínské nadvládě riskují život právě mladí lidé, kteří starý Tibet nikdy nepoznali tak jako starší generace.
My v exilu jsme měli štěstí, že se nám podařilo zachovat naše náboženské a kulturní tradice, vychovat děti, a také se poučit o demokracii a experimentovat s jejími mechanismy.
Číňané Tibet označují za součást své „vlasti“, ale kdyby v civilizované společnosti někdo zacházel s dětmi tak, jak oni nakládají s Tibeťany, okamžitě by byly předány do lepší péče. Lidé by si měli uvědomit, že Tibeťané svou zemi během její dlouhé historie nikdy neuznali za součást Číny.
V době, kdy plamen svobody a demokracie hoří v mnoha zemích světa stále jasněji, potřebuje tibetský národ ochranu založenou na mezinárodním zájmu a podpoře. Z toho důvodu je nezbytné, aby si svět plně uvědomil, co se v Tibetu během uplynulých čtyř desetiletí odehrálo. Tato kniha to říká velmi jasně, a já jsem Mary Craigové za její cenný příspěvek skutečně vděčný.
Mary Craigová je anglická spisovatelka, novinářka a bývalá rozhlasová hlasatelka. Je autorkou bestselleru Blessings, portrétu Jana Pavla II., a knih Man From a far Country, Longford: A Biographical Portrait, Candles in the
Dark, The Crystal Spirit a Spark from Heaven.
Kapitola 8: Do Tibetu přišlo jaro, 1960
Lhasa se ocitla ve spárech vojenské diktatury a ti, kterým se nepodařilo uprchnout, se stali terčem nespoutaného běsnění. Číňané okamžitě začali popravovat „ústřední vůdce“ a zatkli většinu fyzicky schopných mužů, ať již to byli obchodníci, rolníci, kočovníci, mniši, vojáci, vládní úředníci nebo šlechtici. Mnoho jich deportovali do gulagů v severních pustinách Čhangthangu, „tibetské Sibiři“, jiné zadrželi ve Lhase a okolí jako bezplatné pracovní síly. Někteří prostě zmizeli…
Třicátého dubna pančhenlama celému světu oznámil, že „vzpoura“ v Tibetu byla potlačena, byla nastolen pořádek a zavedeny demokratické reformy. Nezmínil se o nesmírných zástupech vězňů ani o velkém a stále rostoucím počtu obětí na životech. Během tří následujících měsíců bylo pravděpodobně zabito osmnáct tisíc Tibeťanů. Prvního října 1960 Rádio Lhasa oznámilo, že po lhaském povstání bylo v centrálním Tibetu zlikvidováno osmdesát sedm tisíc reakcionářů. Šedesát devět tisíc z nich bylo v průběhu sedmnácti dnů popraveno jen ve Lhase a jejím okolí…
Pod záminkou, že kláštery podporovaly povstání, je Číňané začali ničit…
Koncem roku 1959 zbylo ve velkých klášterech Däpung, Sera a Gandän jen pár starých mnišských správců. Ve starobylém klášteře Samjä, první buddhistické základně v Tibetu, zůstalo z pěti set mnichů pouze třicet šest starců.
Pak začali Číňané většinu z 6 524 tibetských klášterů a chrámů zlovolně ničit. Později tvrdili – když si uvědomili, že zašli příliš daleko -, že tato rozsáhlá destrukce byla dílem tzv. Gangu čtyř a kulturní revoluce na konci 60. let. Je však dobře ověřeno, že většinu klášterů zničii mezi lety 1959 a 1961…
Vše se odehrávalo v době, kdy se celá země následkem událostí v Číně ocitla na pokraji hladomoru. Od roku 1959 se čínská ekonomika ocitala v nesmírných potížích způsobených katastrofickou politikou Velkého skoku, který v zájmu rychlé modernizace obyvatelstvo na venkově vybízel k nemožnému vypětí sil. Velký skok vedl k roztržce se Sovětským svazem, a ten svému bývalému spojenci zastavil životně důležité dodávky obilí. Předchozí sklizně byly po celé Číně navíc velmi chudé a nastal rozsáhlý hladomor, jehož následkem zemřely miliony lidí. Aby nasytili obyvatelstvo, tibetskou úrodu ihned po sklizni zabavovali. Tibet měl nahradit sovětské Rusko a stát se obilnicí Velké vlasti. Objem stravy průměrného Tibeťana se scvrkl na třetinu, a v následném hladomoru, který trval až do roku 1963, zemřelo desítky tisíc lidí. „Příděly byly hrozivě malé,“ říká Wangčhen. „Byli jsme nuceni pojídat vnitřnosti plné zvířecí krve a vzácným přepychem byla dokonce i miska rýže.“ Příděly byly pouze několik kilogramů obilí na měsíc a lidé ve městech jedli kočky, psy a hmyz:
„Rodiče krmili umírající děti vlastní krví smíchanou s horkou vodou a campou. Jiné děti musely opustit domov a žebrat podél silnic. Staří lidé odcházeli do hor, aby tam o samotě zemřeli. Tisíce Tibeťanů jedlo odpadky, které Číňané kolem svých obydlí házeli prasatům, zatímco kolem posádek LOA lidé denně rozhrabávali trus vojenských koní a hledali nestrávené zrní. Maso a mléko bylo nedostupné dokonce i pro tibetské kádry, kteří byli obyčejně živeni lépe než zbytek populace. Jediným doplňkem ječmenné mouky byla sůl a černý čaj.“
Situace byla nejhorší ve vězeních. Pouze z lhaských věznic Dabži a Taring byly denně odváženy dvě nebo tři káry plné mrtvol určených k pohřbení nebo k hnojení polí. „Lidé však měli zakázáno říkat, že tito vězni zemřeli hladem,“ vzpomíná mniška Lozang Wangmo, kterou uvěznili, protože poskytla jídlo prchajícím „reakcionářům“. „Pokud při tom byli přistiženi, stihl je tvrdý trest.“
Zatímco Tibeťané umírali hladem a vyčerpáním, pekingský Lidový deník a zpravodajská agentura Nová Čína pěly ódy na „socialistický ráj na střeše světa“. Lhaské ulice a parky, kdysi pojmenované v souladu s tibetskou kulturou a náboženstvím, dostaly nová jména v marxistickém stylu: ulice Velkého skoku, ulice Osvobození, ze zahrad Norbulingky se stal Lidový park, posvátný vršek Čagpori byl překřtěn na Štít vítězství. Před povstáním na něm stávala nejslavnější lékařská škola, ze které však nyní vyrůstala radioanténa a školní budovy byly využity jako skladiště vystřílené munice. Jak později napsal Paul Theroux, Číňané nebyli schopni pochopit, že tohle neznamená pokrok. „Nemohli pochopit, že by někdo mohl dávat přednost staré buddhistické lékařské fakultě před novou, vysokou televizní anténou zaraženou v železobetonovém bloku.“
Kapitola 13: Čínský Vietnam, 1969-1976
…V létě 1970 došlo k rozsáhlému povstání v jihozápadním Tibetu, které se rozšířilo do jedenasedmdesáti okresů TAO a vyžádalo si životy dvanácti tisíců Tibeťanů a více než jednoho tisíce čínských vojáků. Po něm následovala krvavá čistka, která měla za cíl vyhladit opozici ze všech vrstev tibetské společnosti. Vyšlo najevo, že v povstáních hráli hlavní úlohu tibetští kádři, a nedůvěra, kterou k nim Číňané již dlouho pociťovali, se změnila v nesmiřitelné nepřátelství a tisíce jich bylo naráz sesazeno. Policejní teror nabyl nebývalého rozsahu a začaly se pečlivě přezkoumávat materiály, které o každém Tibeťanovi shromažďovala tajná policie. Podrobně to líčí John Avedon:
„Během překvapivých nočních nájezdů bylo zatčeno tisíce lidí, kteří byli odvezeni do vězení a vyslýcháni. V každé oblasti vybrali skupinu deseti až dvaceti lidí, které pro výstrahu stihl jeden ze tří osudů – thamdzing, uvěznění nebo veřejná poprava. V každém okrese vystavovali fotografie těch, kteří měli být popraveni. Na těle nebo na tváři měli namalované nezbytné rudé X a pod fotografií byly vyjmenovány jejich zločiny shrnující „protistranické a protilidové aktivity“. Samotné popravy probíhaly na velkých veřejných shromaždištích. Čínští dozorci utahovali svým obětem kolem krku drát (aby nemohly vykřiknout poslední slova vzdoru) a stříleli je zezadu do zátylku. V první řadě přinutili stát příbuzné, kteří hned po popravě museli aplaudovat, poděkovat Straně za „laskavost“, že z jejich středu odstranila „zlé živly“, a nezakryté, ještě teplé a zakrvácené mrtvoly pak bez veškerých ceremonií pohřbít v improvizovaném hrobě.“
Kapitola 14: Tohle je obyčejný kolonialismus, 1979
…Dalajlama se chtěl přesvědčit o skutečné situaci v zemi a obnovit spojení mezi uprchlíky a jejich krajany doma, a proto navrhl vyslat do Tibetu průzkumnou misi. Měl však podmínku, aby jeho zástupcům povolili navštívit místa podle vlastního uvážení a hovořit s lidmi, které si sami vyberou. Čína souhlasila… čínské úřady přijaly návrh, aby po této misi následovaly ještě tři další…
Tři delegace společně sestavily smutný seznam toho, co Číňané za posledních třicet let v Tibetu zanechali:
* 1,2 milionu Tibeťanů, jedna pětina populace, bylo zavražděno nebo zemřelo hlady;
* 6 254 mužských a ženských klášterů bylo zničeno, jejich vzácné poklady byly roztaveny nebo rozprodány za valuty;
* 60% tibetského literárního bohatství bylo spáleno;
* dvě třetiny země pohltila samotná Čína, jméno Tibet bylo ponecháno pouze centrálnímu a části východního Tibetu;
* Amdo (Čching-chaj) se stalo největším gulagem světa, s údajnou kapacitou deseti milionů vězňů;
* každý desátý Tibeťan byl ve vězení, sto tisíc se jich nacházelo v pracovních táborech;
* byla odlesněna celá pohoří a byla vybita vzácná divoká zvěř.
Podle jejich závěrů byla dva tisíce let stará civilizace přivedena na pokraj záhuby jen proto, aby Čína prosadila své neměnné cíle: celé území proměnit ve vojenskou baštu dominující centrální Asii, využít jeho ohromné nerostné, živočišné a lesní bohatství, obyvatelstvo přetvořit podle vlastních představ a názorů. Z Tibetu se stala největší čínská základna mezikontinentálních balistických raket. O dva roky později, podle zprávy agentury Reuters v indických The Times (25.8.1982), vůdce tibetského výboru Komunistické strany Jin Fa-tchang prohlásil, že tibetské hory skrývají největší zásoby uranu na světě spolu s neurčeným množstvím boraxu a železné rudy. „Ačkoli se o jejich skutečné hodnotě dozvíme až za mnoho let, skryté bohatství této rozlehlé země… představuje obrovskou zásobárnu zdrojů pro budoucnost Číny.“
