Lesní zahrady v praxi

Co tato kniha obsahuje?

Kniha má čtyři části. Dohromady se vám snaží poskytnout přístup k poznání čtyř základních dovedností lesního zahradníka: ekologie, zahradničení, designu a spolupráce.

První část sestává z krátkého Úvodu k podstatě a kontextu lesního zahradničení, který vysvětluje jeho vznik a vztah k ostatním oborům.

Část druhá, Učíme se od přírody, pojednává o ekologických základech lesního zahradničení. Uvidíme, jak číst v přírodě a pracovat s ní a jak nám to pomůže při vytváření designu. Připadalo mi správné začít shrnutím ekologického minima, než se pustím do hlavní části této knihy.

Třetí a hlavní část knihy, Lidské polykultury, se skládá ze studií mnoha příkladů proložených tematickými kapitolami o jednotlivých aspektech lesního zahradničení. Naleznete tu hojnost příběhů, fotek a nápadů lesních zahradníků, kteří vyprávějí historie své inspirace, usilovné práce a bohaté sklizně. Přečtete si také diskuse o experimentech v učení, tržní produkci, budování komunit a přetváření měst, kterým už lesní zahrady a jejich zahradníci napomohli.

Čtvrtá část, Od snu k realitě, vychází z těchto inspirujících příběhů. Je praktickým návodem, jak krok za krokem vytvořit svůj vlastní jedlý ekosystém od určení výchozích cílů přes hodnocení vybraného pozemku, design a výsadbu až po jeho údržbu.

OBSAH

Předmluva k českému vydání – Katka Horáčková

Část 1. Úvod

Myšlenka se ujímá
Spojenci

Část 2. Učíme se od přírody

Celky uvnitř celků
Jak se utváří vztahy rostlin: Společenstva
Změny v čase: Sukcese
Diverzita
Skládankový svět: Horizontální diverzita a vzory výsadeb
Vzhůru a ještě výš: Patra jako vertikální diverzita
Živočichové

Část 3. Lidské polykultury: Společenstva rostlin a lidí

Rostliny v domácí zahradě
Zahrady Esthwaite, Lancaster
Zahrada Garden Cottage, Scottish Borders
Zahrada Foxfield, Gloucestershire
Zahrada Maddy a Tima Harlandových, Hampshire
Zahrada Karuna, Shropshire

Učíme se z krajiny
Windsorská obecní základní škola, Liverpool
Střešní lesní zahrada v Readingu, Berkshire
Balkánský ekologický projekt, Šipka, Bulharsko
Botanická zahrada ve Wellesley, Massachusetts, USA

Nové městské krajiny
Lesní zahrada Birchfield, Manchester
Lesní zahrada Beacon v Seattlu, USA
Village Houses v Davisu, Kalifornie, USA
Jedlé město Kassel, Německo
Měřítka a umístění

Tržní lesní zahrady
Farma Primrose, střední Wales
Old Sleningford Farm, Severní Yorkshire
Jedlá města, Leeds
Jelanisol a Montebello, Andalusie, Španělsko
Aby se to vyplatilo

Část 4. Od snu k realitě

Jak se dělá lesní zahradník
Zásady a postup
Analýza pozemku
Prostorový design: Tvorba rámce
Design přízemního patra
Začínáme
Vypěstujte si vlastní rostliny
Údržba lesní zahrady
Zahradní patálie

Část 5: Shrnutí a výhled

Poděkování
Přílohy
A. Jednoduché půdní testy
B. Test půdní struktury
C. šablona pro audit zdrojů
D. Přehled záznamů o pozemku
E. Analýza rostlinných nik, šablona a příklad
F. Množitelský kalendář
G. Rostlinný materiál
H. Rejstřík pozemků
Odkazy a další literatura
O autorovi
Rejstřík

Tato kniha je fascinující díky tomu, že podává skutečně cenný přehled lesních zahrad a základních pravidel jejich zakládání a realizace. Tomas jako jeden z prvních začal zkoumat vztah mezi lidmi a lesními zahradami a píše s hlubokou znalostí a srozumitelně. – Martin Crawford, autor knih Creating a Forest Garden a Trees for Gardens, Orchards and Permaculture

Tomas Remiarz poskytuje čtenáři přehled rozvíjejícího se trendu lesních zahrad pro chladné podnebí. Jeho práce zachycuje hloubku a šířku tohoto mezinárodního hnutí a umožňuje nám učit se ze zkušeností praktiků z celého světa. – Eric Toensmeier, autor knih Paradise Lot, The Carbon Farming Solution a spoluautor knihy Edible Forest Gardens

Koupí této knihy získáte velmi cenný přístup k moudrosti, kterou Tomas získal na svých cestách. Vyplatí se to, věřte mi. – Graham Bell, autor knih The Permaculture Garden a The Permaculture Way

Tato kniha je podstatným příspěvkem ke „knihovně života“ v době, kdy klíčové strategie pro zvýšení potravinové bezpečnosti a současně pro poutání uhlíku jsou potřebnější než kdy dřív. – Graham Burnett, autor knih Permaculture: A Beginner´s Guide a The Vegan Book of Permaculture

Tomas má přes 20 let praxe v aplikovaném permakulturním designu, v praxi i s učením. Během svého života pracoval v Británii a mnoha zemích Evropy, kam ho jeho pracovní a poradenské cesty zavedly, včetně Francie, Německa, České republiky, Belgie, Holandska a celé území Británie. Tomas mluví plynně anglicky, německy a trochu česky :-). V ČR učí kurzy od roku 2015 díky spolupráci s Akademií permakultury, a to jak dvoutýdenní PDC, tak kurzy zaměřené právě na téma jedlých lesních zahrad.

V současné době Tomas žije a pracuje v co-housingovém projektu v Herefordshire, na hranicích Anglie a Walesu. Předtím strávil 6 let jako projektový manažer skupiny Treesponsibility pro obnovu lesa v Pennines, na severu Británie. Několik let trávil tím, že projel na kole celé království a Evropu, aby se seznámil s projekty, ve kterých pracoval, pomáhal, konzultoval a učil.

V letech 2007–2012 byl předsedou Permakulturní Asociace Británie a v její radě působí dodnes jako jeden z předsedů Výzkumné a Poradní Rady Permakulturní Asociace UK. Je také aktivním tutorem pro udělování permakulturních diplomů.

V roce 2017 mu vychází jeho první kniha Forest gardens in practice – mapující proces vzniku, údržby a úspěchy i rozdíly tzv. forest gardens (u nás tzv. jedlý les nebo lesní zahrada) na území Británie a Severní Evropy.

Více na: https://www.akademiepermakultury.cz/tomas-remiarz

Učíme se z krajiny (ukázka z kapitoly)

 

„Neslyšet něco není tak dobré jako to slyšet, slyšet něco není tak dobré jako to vidět, vidět něco není tak dobré jako to vědět, vědět něco není tak dobré jako to uvést do praxe.“ – Sün-c’ (312–230 př. n. l.), čínský filosof

Lesní zahrady jsou výborným prostředím k praktické výuce a učení se pravidlům a praxi agroekologie. Jsou místem, na kterém každý bez ohledu na věk a dosavadní praxi může zažít složité přírodní pochody z vlastní zkušenosti a může se naučit být jejich aktivní vědomou součástí.

Na vlastní kůži

Žádné množství přečtených knih a navštívených míst vás nenaučí tolik, jako když se sami zapojíte do reálného života lesní zahrady. Tady se vznešené ideály mění v drsnou skutečnost, tady se vaše verze jedlé zahrady jemně vyladí působením počasí, divoké přírody a lidských kolegů.

Slovy Roberta Harta je nejlepším průvodcem v tomto procesu intuice, porozumění a pozorování. Doporučuje nám následovat příklad tropických zahradníků, kteří se „během intimní péče o své rostliny dozvěděli mnoho faktů o jejich přirozenosti, požadavcích, vztazích a zákonech jejich růstu.“^*

Hart zdůrazňoval osobní spojení se zemí jako prostředek i cíl lesního zahradničení. „Když pracujete v zahradě, všechny vaše aktivity jsou oživeny svěžím vonným vzduchem a krásným prostředím. Používáte každý sval, a když pěstujete zdravé jídlo a byliny k prospěchu svému, své rodiny i ostatních, vaše práce nabývá na důstojnosti při pomyšlení, že uspokojujete základní lidské potřeby.“ ^** Popsal svůj způsob práce jako „smysluplné meditativní zahradničení“, čímž myslel plnění užitečných úkolů cílevědomým způsobem a v meditativním stavu mysli, což líčil jako „spolupráci s přírodou… zatímco nacházíte kořeny… ve stabilitě a jistotě půdy.“

* Hart, R. Forest Gardening (Lesní zahrady), str. 147.

** Hart, R. Beyond the Forest Garden (Více než lesní zahrada), str. 55.

Tento přístup má blahodárné účinky na tělesné i duševní zdraví. Mohou je mít i jiné druhy zahradničení, ale způsob, jímž lesní zahrady povzbuzují vědomí vztahů v ekosystému a našeho místa v něm, jim přidává zvláštní rozměr. Pozornost soustředěná na cykly ročních dob a reakce rostlin a zvířat na ně přináší v lesní zahradě odměnu v drobných výtryscích radosti při každé změně, od prvních zelených výhonků na jaře přes letní květy až po chuti a vůně podzimu. V delším časovém horizontu tvoří růst stromů a keřů a měnící se podmínky, jež vytvářejí, paralelu k naší vlastní životní cestě, přičemž vyšší vyspělost zahrady snad odráží i tu naši.

Jednou z výhod toho, že se s hnutím lesních zahrad seznamujete později, je skutečnost, že existuje spousta vzrostlých příkladů, z nichž se můžete učit, takže místo abyste průběžně všechno vymýšleli, můžete stavět na zkušenostech první generace lesních zahradníků. Vedle stále rostoucího počtu knih a webových stránek věnovaných lesním zahradám stoupá i počet dostupných kurzů a šance, že bydlíte – alespoň zde v Británii – nedaleko fungujícího projektu lesní zahrady. Mnohé z nich, ať již soukromé zahrady, komunitní projekty nebo malá hospodářství, jsou zapsány na seznamu Agroforestry Research Trust (Nadace pro agrolesnický výzkum) nebo jsou jedním z výukových center permakulturní asociace LAND.

Můžete tedy využívat štědrosti jiných, ale uvažujte také o tom, jak zapojit do výuky – své vlastní i ostatních – i svoji zahradu. Když budete po léta uchovávat záznamy o svých plánech, akcích a zjištěních o své zahradě, budete časem moci zkontrolovat, zda jste dosáhli původních cílů. Znamená to také, že můžete své poznatky sdílet s ostatními. Nepromarněte ani své chyby. Když je zaznamenáte a podělíte se o ně s ostatními, budujete společné povědomí o tom, co v lesní zahradě funguje a co ne. A při vší práci a učení si nezapomeňte občas udělat čas, otřít si čelo rukama umazanýma od země a všemi smysly vnímat ekologickou rovnováhu, kterou tvoříte společně s bezpočtem dalších tvorů. Tady to začíná i končí, a začíná znova.

Společné učení

Lesní zahrada je výborné místo pro získávání vědomostí o ekologii, zahradnictví, designu a spolupráci – čtyřech klíčových dovednostech potřebných pro prosperující zahradu.

Pro výuku není třeba mnoho zařizovat. Jednou z podmínek je místo, kde se bude učit, proto nezapomeňte nechat dost velký otevřený prostor pro skupinu žáků a zřídit nějaké dočasné nebo trvalé přístřeší s výsadbami jako pozadím i výukovým materiálem. Atraktivní otevřený prostor obklopený květinami a ovocem si snadno lidi nakloní a otevře jejich smysly možnostem jedlého zahradničení. Máte-li k dispozici dostatek prostoru, můžete vytvořit „gradient´ od formálních výsadeb k divočině, v němž jsou možné různé typy interakcí a vyučování.

Místo pro učení je jedna věc, „hra“ neboli vlastní proces vyučování druhá. Je třeba ho přizpůsobit posluchačům, ať jsou to děti ze školky, školáci, studenti nebo dospělí žáci. Nezávisle na věku a zkušenosti všem žákům prospívá, jsou-li povzbuzováni, aby sami získávali poznatky, aby se aktivně účastnili procesu výuky, a dokonce ho sami navrhovali, aby nebyli jen pasivními posluchači.

Můžete střídat příležitosti k samostatnému zkoumání zahrady s hodinami výuky, se získáváním praktických zkušeností s předváděnými metodami a s objasňováním myšlenek stojících v pozadí lesních zahrad. Pomocný materiál jako letáky, brožury a internetové zdroje může být velmi užitečný, ale nakonec nic nepřekoná fyzický zážitek procházky mezi stromy a květinami, které vnímáte všemi smysly.

Vedle znalostí, které jsou základem lesních zahrad, se v těchto prostorech mohou vyučovat – a také se vyučují – mnohé jiné předměty, od práce se dřevem přes základy matematiky a angličtiny až po kreativní psaní a výtvarné umění. A je tu samozřejmě i vynikající místo k pěstování tělesné síly, mrštnosti a obratnosti, když provozujete smysluplné meditativní zahradničení nebo když proměníte zahradu ve spolupráci s dětmi v dobrodružné hřiště.

Zahrady u školek a škol

Claire White, koordinátorka Naturewise Forest Garden (Přírodní lesní zahrada) při školce Margaret McMillan v severním Londýně, zdůrazňuje, že „je nesmírně důležité, aby se děti mohly učit vyvíjet osobní vztah s divočinou. Ta je dnes nesmírně vzácná, zvlášť ve vnitřním městě. Pro pocit vlastní hodnoty dítěte je nesmírně cenné, aby mohlo být nepozorované, ale na bezpečném místě, a zahrada to umožňuje.“ Tento názor našel odezvu u dalších lidí, kteří vytvářejí takový prostor ve školách a školkách.

Lesní zahrada může být ideálním dějištěm výuky pod širým nebem. Poskytuje prostor a učební pomůcky téměř pro každý předmět. Jediným omezením je představivost rodičů, učitelů a ostatního personálu. Představivost ale bohužel často padne za oběť tlaku na akademický výkon, takže je třeba osobní iniciativy, často rodičů nebo přátel školy, aby vznikl outdoorový učební plán.

Pokud jsou děti aktivně zapojeny do projektování, výsadby a údržby místa, dostávají příležitost procvičovat si kreslení, matematiku, komunikační a tělesné schopnosti a zažít praktickou užitečnost těchto schopností. Neméně důležité je, že jim celý proces dává pocit vlivu na vlastní životní prostředí, pocit, že jsou spolutvůrci i uživateli životního prostoru.

Děti se tu mohou učit společenskému chování a vyvíjet si také osobní vztah k přírodě jako k prostoru pro dobrodružství, k útočiště a k prostředí pro vytváření sociálních kontaktů. To může mít pozitivní účinek na studijní výsledky. Alice Kuchemann pozorovala při práci na základní škole v Liverpoolu, že děti jsou zážitky z pobytu venku nadšené, a potřeba vyprávět o svých hrách a pozorováních je pro ně popudem k cvičením v písemném projevu. „Tady si vytvářejí osobní vztah se zahradou a jsou pak vnímavější i k učení.“

Během let strávených v Přírodní lesní zahradě v severním Londýně si Clare White všimla, jak se uspořádání zahrady vyvíjelo spíš podle způsobu, jímž ji děti využívaly než podle projektových řešení dospělých. Když mi ukazovala několik schodů na stinném vzdáleném konci pozemku, vzpomínala, že je „sem dali před několika roky, protože svah může klouzat, ale děti si udělaly vlastní divoké cestičky právě vedle schodů. Děti jsou pro vývoj zahrady důležitým faktorem. Vyšlapávají cestičky, budují si doupata, a formují tak celý prostor.

Nejpřitažlivější cesty zahradou jsou vždycky ty nejnepřístupnější, takže nová stezka se vždycky objeví jako pošlapaná vegetace na záhonu. Časem se promění v tunel nebo otevřenou cestičku, tehdy se může uznat za novou cestu a průchod houštinou se stane novou hranicí. Naštěstí je většina vegetace dostatečně odolná a takové hrubé zacházení vydrží.“

Vývoj školních zahrad

Malory Foster pracovala v rámci programu Farm to School (Farma na školu) sponzorovaném americkým ministerstvem zemědělství (USDA) v organizaci Food and Nutrition Services (Služby pro potraviny a výživu) v okrese Sarasota na Floridě. Její úkol podporovat zakládání školních zahrad jí dával možnost srovnávat různé přístupy. Podle ní jsou jedlé lesní zahrady výjimečné. „V programu byly dvě permakulturní zahrady, z toho jedna založená jako jedlý les při základní škole. Pozitivní ohlas na tuto konkrétní zahradu byl ohromný – zaměstnanci školy ji milovali a zájem rodičů byl velký, a to už po prvním roce.“

Zdůrazňuje několik důležitých faktorů, které vedly k úspěchu této zahrady: získala podporu ředitele školy a sdružení rodičů. Na dvoudenní akci na škole spojenou s vytvářením projektu za účasti dětí a zaměstnanců byli pozváni místní odborníci – zahradníci a designéři. „Bylo úžasné sledovat, jak se myšlenka výsadby jedlého lesa posouvá od snu k realitě. Jakmile byl krásný projekt hotový, oznámili jsme datum realizace. Ten den se objevilo sedmdesát lidí, aby pomohli mulčovat kartonem a mulčovací fólií a vysazovat stromy a trvalky.“ Později zažila chvíle tichého uspokojení, když navštívila školu s místním šéfkuchařem zapojeným do kampaně za zdravou stravu. „Ředitel školy provázel šéfkuchaře a ukazoval mu, kolik čerstvého jídla je na školním pozemku k dispozici, a velmi hrdě nám o jejich jedlém lese vyprávěl.“ Školní kuchař, nadšený zastánce čerstvé a rozmanité místní stravy, je klíčovou postavou popularizace nových způsobů vaření s neobvyklými rostlinami.

Nejdůležitější věc, kterou jsem v souvislosti s farmami na školách zjistila, je důležitost budování dobrých a důvěryplných vztahů. Mnoho lidí váhá vyzkoušet nové nápady a potřebují k nim být opatrně dovedeni. Lidi se bojí, že by mohli rostliny zahubit. Hospodářské oddělení se obávalo, že údržba bude příliš složitá, nebo že takový prostor by mohl lákat hlodavce.“

rámeček

Rady Malory Foster pro zakládání školního jedlého lesa

* Vytvořte silný tým. Školní zahrady často závisejí na iniciativě nadšeného rodiče nebo zaměstnance, ale vy budete potřebovat podporu a spolupráci všech od ředitele a učitelů po kuchaře, údržbáře a místní komunitu.

* Ve všech fázích od plánování přes realizaci až po údržbu zapojte žáky. Nakonec, co je školní zahrada nebo les bez dětí?

* Snažte se, aby zahradu měl na starosti zaměstnanec na plný nebo částečný úvazek. Dají se zajistit finanční prostředky k najmutí osoby na údržbu zahrady, ale většinou je to součástí školních osnov, například jako zahradnický program.

* Vytvořte celoroční plán údržby zahrady a silnou síť k včasnému zajištění prací. Osobu odpovědnou za údržbu to zbaví strachu, že se zahrada promění v ošklivý nepořádek.

* Napište si plán sklizně. Zpočátku jí nemusí být moc, ale až bude vašim ovocným stromům a ořešákům pár let, budou snad dávat bohatou úrodu. S napsaným plánem nebo kalendářem sklizně můžete zajistit, aby potravu snědli lidé, a nikoliv škůdci. Správci zahrady se tak značně uleví.

* Prostor vytvořte tak, aby byl přístupný pro učitele se žáky. Čím je jedlý les umístěný blíž k centru školy a čím je přitažlivější pro učitele, tím spíš ho budou využívat pro výuku. Žáci mají velký prospěch z empirické výuky a každý předmět se dá učit pomocí praktických aktivit v jedlém lese. Díky stínu, místu k sezení a relativnímu soukromí bude tento prostor přitažlivější pro vyučování.

konec rámečku

Práce s lidmi zodpovědnými za údržbu pozemků je zřejmě klíčem k úspěchu výsadeb u každé instituce a u mnoha veřejných míst. Přechod od konvenčních metod údržby k spíše nevměšujícímu se přístupu u lesních zahrad může vyžadovat nějaký čas na to, aby si zúčastnění lidé na novinky zvykli, a musí se hodně vysvětlovat a zkoušet.

Další podstatný bod, kterého si Mallory všimla, je ustavení dlouhodobé stability a kontinuity řízení. „Diskutovali jsme o tom v řídící skupině programu Farma na školu a pracovali jsme na dokumentu s návrhem vytvoření stálých pozic pro školní zahrady, který by umožnil dlouhodobé plánování.“

Mladí dospělí

Starší děti může být obtížnější zaujmout. Na cestě od dětství k nezávislosti mohou dospívající kolísat mezi snahou se zařadit a touhou vytvářet si vlastní vztah ke světu, což může být v rozporu s obecně přijímanými normami.

Pro Jo Homan, koordinátorku Edible Landscapes London (ELL, Londýnské jedlé zahrady), je začlenění mladých lidí důležitým cílem, a organizace se rozhodla pro účast na programu Výzva, iniciativě zaměřené na pěstování smyslu pro aktivní občanství u šestnáctiletých prostřednictvím práce s komunitními skupinami a projekty.

ELL se zapojila s pracemi na údržbě, s pěstováním sazenic v kontejnerech a se stavebními pracemi, jako je vybudování nového přístřešku na zachycování dešťové vody. O systému hospodaření s dešťovou vodu se mluvilo přes rok a pro rostlinnou školku to byl velký pokrok. Dobrovolnice Jane, která uvažovala nad různými možnostmi v designu, si později uvědomila: „Na Výzvě je zajímavé, že když jsme sem přišli (v 16 letech), motivovala nás. Dali nám motivaci, práci a touhu vidět konečný výsledek. Bohudíky, že jsme to konečně udělali!“

Při práci na tomto programu si Jo uvědomila, jak zahradničení – jako obecně každá společná práce – může bořit společenské bariéry. „Důležitá okolnost je, že musíte trávit čas s dospívajícími. Pokud nejste učitel nebo rodič teenagerů, existuje jen velmi málo společenských příležitostí, kde byste se s nimi mohli stýkat. A oni mají tak špatnou pověst. Může to vést ke všem možným projekcím a předsudkům, jací ,ti mladí‘ jsou, které se dají překonat jedině tak, že budete trávit čas v jejich společnosti.“ Dobrovolník ELL Patrick, padesátník, řekl, že se po víkendu stráveném prací s mladými lidmi „už necítil od nich tolik odtržený“. Užil si „jejich společnost. Bylo dobré jim o sobě něco říct, aniž bych s nimi soutěžil.“

Dospělí studenti

Ti z nás, kteří opustili školu již před lety, často zjišťují, že mají o ekologii pouze základní představy. Sezení ve školní lavici není moc dobrý způsob, jak probudit zájem o přírodu, a většina lidí si ji zamiluje mimo školu při objevování divočiny buď na vlastní pěst, nebo – pokud mají štěstí – na dobrodružných výletech s rodiči.

Jako dospělí se učíme jinak, protože si přinášíme své životní zkušenosti a snažíme se stavět na nich. Máme výhodu, že si můžeme snadněji vybírat, co a jak se chceme učit. Někomu vyhovují formální kurzy a čtení knih, jiní dávají přednost dobrovolnictví nebo sbírání informací při návštěvách pozemků a jejich vlastnoručnímu zkoušení. Pro mnoho lidí je permakulturní kurz nebo kniha úvodem do praktické ekologie a její aplikace v denním životě. Jinou možností jsou lesní zahrady.

Hodně úspěšných lesních zahradníků začínalo tím, že vytvořili místo, jež jim vyhovovalo. Když bylo založené a začalo fungovat, majitelé zjistili, že jejich pozemek přitahuje pozornost a vyvolává zvědavost, a rozhodli se pozvat lidi dovnitř a myšlenku lesních zahrad šířit. Jeden z nich, Graham Bell, vysvětluje, jak získává lidi pro učení. „Když sem lidé přijdou, aby se dozvěděli něco o naší zahradě, dám jim nejdřív asi půl hodiny, aby prostor zkoumali sami. Potom se vrátí a hovoříme o jejich pozorováních a postřezích. Při tom dostanou odpovědi na řadu otázek, které je napadají.“

Dny otevřených dveří a dny dobrovolníků jsou výborným neformálním způsobem, jak mohou lidé udělat první krok k proměně v lesního zahradníka. Krátké kurzy lesního zahradničení začínají být docela oblíbené a nabízí je řada zavedených zahrad. Organizace ELL zašla o krok dále a vytvořila dvacetitýdenní akreditovaný kurz lesního zahradničení. Program je prakticky zaměřený a soustředí se na budování zahradnických dovedností a ekologických znalostí od úplných začátků. Účastníci se naučí znát více než sto jedlých rostlin, prakticky o ně pečovat, množit a jíst mnohé z nich a budou se zabývat naukami o půdě, úrodnosti a výživě rostlin.

Kurz je financován z velkého grantu, který dostalo sdružení skupin ve čtvrti Manor House v severním Londýně. Díky grantu je kurz dostupný pro mnoho lidí, kteří by si ho jinak nemohli z finančních důvodů dovolit. Dostupnost je pro projektový tým velmi důležitá, a vedle platby v hotovosti je také možnost platit v místní měně nebo z úvěru v „časové bance“, který se splácí pomocí při dnech praktické výuky.

Několik účastníků předchozích kurzů se stalo dlouhodobými dobrovolníky a řídícími pracovníky ELL. Někteří teď vyučují na kurzu a další se věnují vlastnímu podnikání založenému na zahradničení. Mnoho lidí je zapojeno do projektů lesních zahrad po celém Londýně a kurz jim pomáhá zlepšit způsob, jímž jsou tyto pozemky řízeny.

Dobrovolnictví

Dlouhodobá povaha lesních zahrad se od úplného začátku nabízí k vytváření prospěšných vztahů nejen se zahradou samotnou, ale i s lidmi, kteří o ni pečují. Lidé ve skupinových a komunitních projektech ve městech od Aberdeenu po Seattle se pustili společně do tohoto dobrodružství a otevřeli prostory pro výuku, aby se k nim ostatní přidali.

Pokud vlastníte pozemek nebo o něj pečujete, nabídnout místa dobrovolníkům je výborný způsob, jak sdílet nadšení, znalosti a také práci na lesní zahradě. Může to také pomoci zvýšit odolnost zahrady. Čím více lidí ví, co v zahradě je a jak se o to starat, tím lépe.

Řídit pravidelnou pomoc dobrovolníků je velký závazek, má-li být přínosem pro obě strany. Uvažte, kolik lidí a s jakou frekvencí se zavazujete přijmout. Rozmyslete si, zda potřebujete jednou za týden či měsíc skupinu lidí na celý den, nebo chcete po delší období každodenní pomoc jednoho či dvou lidí.

Pro jednu osobu je těžké dohlížet na více než pár lidí pracujících na velkém pozemku, ale pokud chcete, aby dobrovolníci pracovali nezávisle na vás, je z různých důvodů rozumné pozvat alespoň dva lidi najednou. Nejen že to pak bude víc společenská záležitost – lidé se mohou učit od sebe navzájem stejně jako od vás – ale je docela hodně prací, k nimž je zapotřebí dvou lidí, nebo při nichž rozdělení úloh práci značně ulehčí, jako je práce ze žebříku, stavba oplocení nebo sklizeň a doprava produktů. Nezbytností jsou jasné instrukce a pravidelná kontrola, a to i tehdy, když dobrovolníci už dřív v lesní zahradě pracovali, protože žádná dvě místa nejsou stejná. V komunitních prostorech půjde o širší škálu úkolů i potřebných dovedností, a tak bude důležitý i správný výběr osoby, která akci povede.

Pracovní skupiny mohou zvládnout velké úkoly, jako je sázení, mulčování, sklizeň a její zpracování, velice rychle, a navíc se u toho dobře bavit. Je to dobrá příležitost k získání nových lidí, kteří mohou pomáhat s jednoduchými úkoly nebo být jen součástí všeobecného hemžení. Velké pracovní dny se nabízejí spíš k velkým a jednoduchým úkolům než k detailní práci, kterou je lépe provést s malým počtem zkušených nebo dobře kontrolovaných lidí.

rámeček

Velký den dobrovolníků – kontrolní seznam

* Vyberte s dostatečným předstihem úkoly, aby nářadí a materiál byly včas na místě.

* Při přípravě dejte lidem vědět, co by si měli vzít na sebe, jestli si mají přinést rukavice, nářadí a podobně.

* Sledujte předpověď počasí a v případě potřeby připravte teplé a suché přístřeší. V Británii buďte na déšť připraveni vždycky!

* Pro velké skupiny vytvořte řídící tým, abyste si mohli rozdělit úlohy dohližitelů a hostitelů.

* Připravte jídlo, pití a občerstvení, nebo požádejte lidi, aby přinesli jídlo, o něž se rozdělí.

* Zajistěte nádobí a příbory, nebo požádejte lidi, aby je přinesli.

* Když lidé dorazí, nenápadně vyhodnoťte jejich potřeby a schopnosti, a každému přidělte vhodný úkol.

* Každého přivítejte, představte tým a dejte každému možnost, aby se představil sám.

* Dejte lidem instrukce a ukažte jim, jak se bezpečně používá nářadí. Je-li skupina příliš veliká, bude možná nutné instruktáž několikrát opakovat, aby každý viděl a slyšel, co je třeba.

* Jakmile se lidé dají do práce, budete většinu času trávit obcházením a kontrolováním, zda každý ví, co dělá, zda má všechno potřebné a zda je o něj dobře postaráno. Je-li třeba, zopakujte instrukce.

* Dělejte společné přestávky, aby lidé měli čas se seznámit.

* Pokud je úklid hodně pracný, začněte s ním včas a vezměte si několik lidí na pomoc.

* Na konci dne zkontrolujte, že se všichni měli dobře, každého pochvalte a poděkujte za jeho snahu.

* Pokud se dne dobrovolníků účastnili noví lidé, přesvědčte se, že na ně máte kontakt, abyste je mohli pozvat na budoucí akce.

* Když všichni odešli, zkontrolujte práci a ujistěte se, že všechno bylo provedeno k vaší spokojenosti, nebo opravte případné chyby. To může počkat do druhého dne nebo někdy i týdne, ale většina prací v zahradě má určité lhůty, proto to neodkládejte moc dlouho.

konec rámečku

 

Rámeček

Nejdůležitější rady pro práci s dobrovolníky

* Když popisujete úkoly pro dobrovolníky, snažte se vyjadřovat jasně. Čím konkrétnější dokážete být, tím pravděpodobněji přilákáte správné lidi.

* Komunikujte s lidmi ještě dřív, než přijdou. Objasněte jim své potřeby a očekávání a zjistěte, jaké mají oni.

* U každého úkolu uveďte, jakým způsobem ho chcete mít provedený, a to i pro zkušené dobrovolníky. Existuje mnoho možností, jak úkol vykonat, a pokud je pro vás důležité, kterou z nich dobrovolníci použijí, buďte konkrétní.

* Při plnění nového úkolu buďte zpočátku hodinu až dvě s lidmi na pracovišti. Chvalte a povzbuzujte, a pokud je třeba, dávejte dodatečné instrukce. Každý den se alespoň několikrát zastavte a ujistěte se, že všechno probíhá dobře. Nezkušení dobrovolníci mohou potřebovat více dohledu a praktickou instruktáž.

* Ukažte dobrovolníkům, že si jich vážíte. Ocení slova povzbuzení a vděčnosti stejně jako dobré jídlo a pohodlné ubytování.

konec rámečku

Existuje řada sítí, které propojují projekty, jež potřebují podporu a pomoc, s lidmi dychtivými pomáhat. Nejstarší a nejrozšířenější je síť WWOOF (www.wwoof.net), což znamená world-wide opportunities on organic farms (celosvětová síť příležitostí na organických farmách). Byla založena v roce 1971, kdy Sue Coppard, mladá sekretářka z Londýna, uzavřela dohodu s farmářem v Essexu, že u něj bude pomáhat na farmě výměnou za stravu a ubytování. Nápad se uchytil a rozšířil se z malého místního projektu nazvaného „pracovní víkendy na organických farmách“ ve světovou dobrovolnickou síť s více než patnácti tisíci hostitelů a s odhadovanými sto tisíci dobrovolníků ve více než stovce zemí. Základem úspěchu WWOOF je jednoduchá vzájemně prospěšná úmluva mezi farmáři a dobrovolníky. Pro malé farmáře a hospodáře, kteří získají pomoc v rozhodujících obdobích údržby a sklizně, může být další lidská síla navíc nesmírně důležitá. Pro dobrovolníky je to často ohromně poučná zkušenost a vítaná příležitost, jak se dostat z města. V posledních letech vznikly další sítě jako Helpex a Poosh a rozvinuly koncepci, jejímž průkopníkem byla WWOOF.

Praktické kurzy

Společnost Beacon Food Foresters (Beaconští pěstitelé jedlého lesa) ze Seattlu založila v roce 2015 družstvo pro permakulturní vzdělávání, aby podchytila rostoucí zájem o svůj projekt se systematičtějším přístupem k praxi. Dalším důvodem k formalizaci výuky bylo umožnit zkušeným pěstitelům jedlých lesů, aby si na těchto aktivitách vydělali na část živobytí. Družstvo je otevřené dobrovolníkům a přátelům jedlého lesa s technickými a komunikačními schopnostmi. Noví instruktoři jsou požádáni, aby vedli krátký ukázkový seminář s pracovní skupinou a předvedli své schopnosti.

Kurzy zahrnují témata od praktických zahradnických dovedností jako řez stromů a setí semen až po speciality jako nakládání s šedou vodou nebo léčivé byliny. Zároveň probíhá třídenní kurz „Péče o jedlý les“, který dá lidem znalosti, dovednosti i praktické zkušenosti potřebné pro pěstování jedlého lesa a umožňuje jim stát se vedoucími jednotlivých aktivit v beaconském projektu. Ten se věnují i dalším tématům, včetně třídenního večerního kurzu „Spoluprací ke změnám společnosti“, který se zabývá tématy sociální spravedlnosti a ekologie, vychází z osobních postojů a zálib účastníků a nabízí nástroje pro spolupráci, vedení a organizaci společenských změn.

Oslavy

„Stará jabloni! Stará jabloni!
Přišli jsme ti připít, abys rodila dost jablek,
plné klobouky, plné čepice, plné pytle,
plné podlahy ve stodolách
a hromádku pod schody!“

Není náhoda, že starobylý zvyk připíjení (Wassailing) připadá na mrazivý vrchol zimy, dříve na dvanáctou („starou“) noc po vánocích, podle novodobého kalendáře na 17. leden. Kořenem slova Wassailing je „was hael“, ve staré angličtině pozdrav znamenající „buď zdráv“; přání adresované určitě právě tak vesnickým sousedům jako stromům samotným. Právě oslava uprostřed zimy může zahnat zimní splín. Co může být lepšího než se shromáždit v blízkém jablečném sadu s cidrem, chlebem a sýrem, abychom klepli holí do každého stromu, vystříkli cider na větve a zpívali nebo volali shora uvedené verše na celý sad a na celý svět! Je to okamžik, kdy je nový cider (vyrobený na podzim z „plných podlah jablek ve stodolách“) hotový k pití a loňský už má nejlepší čas za sebou, a tak se hodí ho vylít. Jablka v „hromádce pod schody“ snad ještě vydrží pár měsíců jako zdravá rezerva.

Sezónní oslavy jsou třešinkou na dortu celého roku v lesní zahradě. Není důvodu, proč byste nemohli připíjet své lesní zahradě a možná pro tuto příležitost oživit starý rituál. Tradice udržíme na živu tím, že je opakujeme nebo je znovuobjevíme a přineseme je do naší reality. Jedna taková nová tradice je symbolem obdivu k úspěšné, třebaže někdy neúmyslně pěstované rostlině lesních zahrad, kopřivě. V Británii se teď každoročně slaví Národní týden kopřivy. Připadá na polovinu května a je propagován na vlastních webových stránkách. Povzbuzuje lidi, aby ocenili tuto zatracovanou rostlinu jako zdroj potravy, úrodnosti a ochrany pro volně žijící živočichy.

Léto a podzim nabízejí dostatek příležitostí k oslavám sklizně. Ovoce, zvlášť jablek a hrušek, bývá v dobrých letech spousta, nebo můžeme pár týdnů počkat, až se nahromadí. V té době je nekonečné množství práce a příležitostí ke společenským akcím. Z ovoce určeného k prodeji, k uskladnění nebo pro jiný osud je třeba vytřídit poškozené a padané kusy. Všechno, co se nebude skladovat nebo prodávat čerstvé, se může podusit a zmrazit, nalahvovat, zpracovat do džemů a čatní. Další možností je sušení, je-li u vás dost teplých slunečných dní nebo vlastníte-li sušičku. Může stačit i trouba nastavená na nejnižší teplotu. Když vezmete ovoce a lis na rušnou ulici, můžete si být jistí, že přilákáte dav lidí. Starobylé vřetenové lisy jsou zvlášť vynikající k podnícení diskuse a dávají kolemjdoucím možnost se zapojit výměnou za doušek blahodárné šťávy zdarma, nebo jen pro pouhou radost z pohledu na otáčející se kliku lisu a tekoucí šťávu.

Vyšší vzdělání a výzkum

Výzkum je přirozeným teritoriem univerzit a lesní zahradníci mohou poskytovat výzkumníkům spoustu údajů. Zatímco jedlé lesy zatím téměř nefigurovaly ve vysokoškolských pracích, jejich sesterské metody agroekologie a agrolesnictví začínají být v akademické sféře běžné. Kombinace praxe lesních zahradníků, která poskytuje hojnost údajů, a rostoucích vědomostí o ekologii, jež se objevily od doby, kdy Robert Hart poprvé zaryl na svém pozemku, může být velice přínosná pro obě strany. Oboustranný přínos je cestou k respektu akademické sféry vůči lesním zahradám a cestou do reálného světa pro agroekologii.

Existují alespoň náznaky, že tento proces již začal, protože řada lidí zkoumá praxi lesních zahrad a některé průkopnické instituce už zařadily výuku ekologie do vysokoškolského programu. Často se tak stane z iniciativy studentů s podporou prozíravých členů profesorského sboru, zejména na zemědělských univerzitách nebo na univerzitách s fakultami zaměřenými na využití půdy a ekologii.

Univerzita v Bangoru, severní Wales

Lesní zahrada na univerzitě v Bangoru byla založena v roce 1998, takže je to jedna z nejstarších univerzitních lesních zahrad. Bangor má jednu z nejdéle fungujících kateder agrolesnictví ve Spojeném království, a právě z ní vzešel impuls k založení zahrady. Dnes se o zahradu stará skupina nadšených dobrovolníků, kteří pořizují podrobné záznamy o místě, jež spravují.

Schumacher College v Devonu

Malá vysoká škola v Dartingtonu, jež je součástí univerzity v Plymouthu, sousedí přímo s výzkumným pozemkem Martina Crawforda. Výuka lesního zahradnictví je součástí studijního programu dlouhodobě udržitelného zahradnictví a většina kampusu je navržena jako lesní zahrada.

Schumacher College je jedním z nejmenších zařízení vysokoškolského vzdělávání, ale její vliv je daleko větší, než by její velikosti odpovídalo. Přicházejí sem vůdčí myslitelé, aktivisté a praktici na poli ekologických a sociálních změn, aby zde učili unikátním způsobem v malých skupinách.

V souladu se svým statutem průkopnické instituce se Schumacher College také pyšní prvním „jedlým kampusem“ ve Spojeném království.

Prvním impulzem k založení zahrady bylo nadšení studentů. Justin West, inspirovaný příkladem sousedního pozemku Martina Crawforda, nastoupil na školu v roce 2006/7 s plánem na vytvoření lesní zahrady. Dostal finanční subvenci a logistickou podporu pro první část výsadeb. Po jeho odchodu se koordinace projektu ujaly nejdřív Bethan Stagg a později Jane Gleeson, obě přednášející nového kurzu dlouhodobě udržitelného zahradnictví. Jane pomáhá šest až deset studentů zahradnického kurzu, kteří se podíleli na vzniku nového praktičtějšího plánu v roce 2014.

Lesní zahrada zapadá velmi dobře do holistické povahy školy a stále více se do ní zapojuje na praktické úrovni. Pod vedením Jane, která má zahradnické zkušenosti, se prosadilo pěstování potravin pro školní kuchyni. Jane musela překonat jeden problém, a sice neobvyklou povahu mnoha rostlin, které v zahradě rostou. Kuchaři mívají nadšení pro experimenty s jídlem, ale potýkali se s velkým množstvím výrazně chutnajících potravin, které přicházely do kuchyně. Problémy vznikají, protože většina těch, kdo plodiny sklízejí, některé z nich vůbec neznají a nestíhají se se všemi seznámit. Jakmile se naučí, které rostliny mají hrubší strukturu a výraznější chuť, přidávají jich do nasbírané směsi méně.

„Používání těchto listů a květů vyžaduje odlišný přístup k vaření – zpracovávají se hůř než hlávka salátu a vyžadují při přípravě, míchání a slaďování chutí více pozornosti k detailu. Skutečně to chce naučit se je znát.“

Kampus možná není dokonalým příkladem jedlého krajinářství, ale napovídá hodně o možnostech a výzvách při vytváření mnohapatrových polykultur. Tato zahrada byla také zdrojem pro ambicióznější projekt nacházející se přes silnici proti vchodu do školy, kde Jane směřuje k vytvoření většího agrolesnického experimentu na větším poli.

„Máme zájem o seriózní výzkum životaschopnosti tohoto přístupu, a k tomu jsme potřebovali pokus v polním měřítku.“ Naštěstí se na této vizi shodly škola i vlastník pozemku, statek Dartington.

Univerzita Wellesley, Massachusetts

Na pozemcích této univerzity leží botanická zahrada, vedená Kristinou Jones. Tato zahrada se rostoucí měrou zapojuje do ekologických metod pěstování potravin, jakými jsou jedlé lesní zahrady, a je partnerem permakulturních odborníků při analýzách produktivity a udržitelnosti navrhovaných jedlých ekosystémů. Její podpora byla klíčová pro průkopnickou Výukovou zahradu jedlých ekosystémů (EETG) založenou ve spolupráci s permakulturními designéry Davem Jackem a Keithem Zaltzbergem. Kristina je také členkou fakulty biologie a environmentálních studií a stará se zejména o získávání studentů, které zatím biologie nebo životní prostředí příliš nezajímá. Využívá při tom botanickou zahradu a jídlo jako most vedoucí k přírodním vědám. Právě její nadšení v kombinaci s touhou Jackeho a Zaltzberga založit experiment k „otestování koncepce´ designu jedlých ekosystémů vedlo ke vzniku výukové zahrady.

Aby projekt získal akreditaci a peněžní prostředky a aby bylo možné ho spustit, bylo nejprve třeba shodnout se na jasně definovaném cíli jako základu dlouhodobé jistoty pro zahradu a konzistence jejího vedení. Všechno vychází ze snahy „propagovat vědeckou a environmentální gramotnost a zapojení studentů do přírodních věd“ a „podporovat transformaci instinktivního vztahu k rostlinám, přírodě a harmonické krajině v jejich plné pochopení a hodnocení založené na vědeckém základě.“

Při každodenní práci se postupně definovaly úlohy a vztahy všech partnerů. Dave pochopil, že „jako designérský tým máme blízký vztah k vedení školy. Vedoucí botanické zahrady dává výrazně přednost původním druhům, což vytváří napětí s naším daleko širším přístupem k výběru rostlin. A vedoucí je samozřejmě pod neustálým tlakem na snižování nákladů, protože zodpovídá za osmihektarový pozemek, z něhož výuková zahrada tvoří jen malý zlomek.“

Na tento postup, kdy designéři předají svůj návrh i zodpovědnost za něj klientovi, zatímco se stále ještě na projektu částečně podílejí, se také dá pohlížet jako na součást experimentu.

Samotná zahrada a přítomnost Davea Jackea v ní už změnila ovzduší výuky na škole a přitáhla studenty s mimořádným zájmem o design jedlých ekosystémů. Bude velice zajímavé a poučné pozorovat, jak se tato situace přizpůsobí sociální ekologii školy; snad se semínka a řízky této výuky rozšíří do daleka a do široka.

Pozvěte lidi dovnitř – jak výsadby zpřístupnit

O otázce dostupnosti jedlých výsadeb pro širokou veřejnost se zatím v mnoha lesních zahradách výslovně neuvažovalo, ale je to důležitá součást jejich společenské funkce. Pokud se přístup k jedlé krajině má ve společnosti rozšířit z nynější malé niky a být běžnější, o dostupnosti takových výsadeb bude třeba uvažovat stejně jako o jejich ekologickém fungování, produktivitě a estetické stránce. Jako u všech těchto aspektů nejde o možnost „buď-anebo“, spíše „ano, a také“. Samozřejmě že můžeme vytvořit krásné produktivní krajiny, které může využívat každý, chce to jen trochu přemýšlení.

Kapitola o designu obsahuje mnoho nápadů týkajících se funkčního uspořádání cestiček, okrajů a osázených ploch, které napomůže přístupnosti zahrady. Stejně důležitá je i estetická stránka, protože lidi pravděpodobně více zaujme prostor, který jim bude připadat krásný. Ale není to jenom otázka fyzického prostoru – stejně důležité je přemýšlet, jak to udělat, aby se tu lidé cítili vítáni.

Čitelnost a ekologická gramotnost

Jestliže ekologie znamená schopnost „číst“ krajinu, míra této naší gramotnosti v éře velkoměst dramaticky poklesla. V lesních zahradách uplatňujeme přírodní vzory, ale hlavně k účelům pěstování. Experimentujeme se zcela novým přístupem k výuce čtení z knihy Přírody, který můžeme chápat jako svůj pokus psát své vlastní malé kapitoly o svém vztahu k ní. Estetická stránka nám může pomoci, aby byl „text“ čitelnější. Zažili jste někdy, že jste si ve spěchu něco naškrábali, a pak jste se to marně snažili rozluštit? Když to převedeme do procesu tvorby designu, období důkladného pozorování, určování jasných cílů a čas strávený zkoumáním vhodného uspořádání a kombinací rostlin značně pomohou vytvoření zahrady, která bude svým uživatelům dávat smysl.

Podle toho, jaké máte cíle, můžete na svoji zahradu pohlížet jako na báseň, dobrodružný román, školní učebnici nebo vědecké pojednání. Forma následuje funkce, takže máte-li jasno o svých cílech, velice vám to pomůže rozhodnout o struktuře toho, co se snažíte říct a udělat prostřednictvím stromů, keřů a bylin, které sázíte. K dosažení požadovaného efektu můžete použít témata, podkapitoly, dramatický oblouk, harmonii i kontrapunkt. V zahradě zřízené pro výzkum je pro získávání a zaznamenávání výsledků podstatný pravidelný, jasně čitelný vzor. A naopak, v zahradě naplánované jako dobrodružné hřiště můžeme vytvořit tajemnou atmosféru zahrazením přímých cestiček a vytvořením dlouhých výhledů a kontrastů mezi hustou vegetací a otevřeným prostorem s občasnými pohledy do dálky.

Na zcela základní úrovni čitelnost znamená, že si umíme zodpovědět otázku „Co tu roste a jak se to jí?“ Lesní zahrady mohou být matoucí. Nováčkovi mohou připadat jako záplava rostlin spletená do zelené hmoty, a je možné tady hladovět uprostřed jídla, pokud nevíte, co se jí a jak. Jiný způsob pěstování vyžaduje také jiné vidění. Když soukromá zahrada připomíná džungli, nevadí to, pokud majitelé vědí, co kde mají, a jsou spokojení. Jestli ale doufáte, že pro užívání zahrady nadchnete ostatní, musíte jim dát šanci vás sledovat a dohnat.

Čitelnost začne být důležitá také v případě, že pomýšlíte na vlastní zahradu jako na místo pro výuku. Tehdy myslete na své „posluchače“ a na to, jak je můžete oslovit. Jednoduché rozmístění rostlin a jasné rozvržení pozemku pomůže lidem najít směr a porozumět jednotlivým rostlinám a jejich potřebám. Odděleně vysázené komplexní směsi mohou objasnit složitosti funkčního kombinování rostlin.

Vyprávějte příběhy rostlin

Lidem pomáhá navázat kontakt s myšlenkou lesní zahrady také zařazení dobře známých a běžných rostlin. Mohou to být rostliny zakotvené v místní kultuře jako „sladký šťovík“ (se skutečným šťovíkem nemá nic společného) v yorkshirském údolí Calder. Tam sbírají na jaře na vlhkých loukách listy Persicaria bistorta (hadí kořen větší) a připravují z něj „šťovíkový pudink“, který oslavují prostřednictvím každoroční soutěže. Tato rostlina by se hodila do polostinného kouta lesní zahrady.

Vedle místních favoritů se vyplatí zařadit i exotické rostliny, které jsou odrazem multikulturní povahy okolí pozemku. Zahrada by mohla obsahovat rostliny se stejným místem původu jako mají lidé, kteří se právě do místa přistěhovali, což by jim mohlo pomoci, aby se cítili vítaní a aby řekli ostatním obyvatelům něco o své kultuře a zemi. Pokud tyto rostliny vyberou nebo dokonce přinesou lidé sami, jejich zapojení bude tím silnější. V Birchfield Park v Manchesteru sází Jane Morris růže ze Středního východu, aby vzbudila zájem rodin s kořeny v této oblasti, které v Manchesteru žijí.

Při práci s dětmi na střešní zahradě readingského Centra pro mezinárodní solidaritu (RISC) zjistil Dave Richards, že „zájem dětí může vzbudit, když pochopí, že každá rostlina má svůj příběh, a vy jim tyto příběhy budete vyprávět. Jakmile tím vzbudíte jejich zvědavost, je snadnější podnítit jejich zájem o zahradu, rostliny, ekologii a o způsoby, jimiž my lidé s rostlinami vzájemně reagujeme.“ Rád je posílá do zahrady, aby našly jedinou rostlinu s cedulkou „jedovatá´. Tato rostlina, líčidlo americké (Phytolacca americana), je označena lebkou se zkříženými hnáty. Její listy a stonky se v některých částech USA ve skutečnosti vaří a jedí jako „Polk salad“, který inspiroval bluesovou píseň „Polk salad Annie“, později interpretovanou Elvisem Presleym a Tomem Jonesem.

Samostatné prohlídky a exkurze s průvodcem

Nejlepší způsob, jak vyprávět příběhy o zahradě a informovat o tom, jak se v ní sklízí a jak se udržuje, se bude měnit podle velikosti a povahy zahrady i posluchačstva. Prohlídky a kurzy umožňují klást přímo otázky a vést rozhovor, ale jsou časově omezené a nejsou možné všude. Vyžadují také od účastníků značnou „investici“, časovou, finanční nebo obojí. Jednoduchou alternativou nebo doplňkovým prostředkem sdílení informací jsou informační tabule a letáčky.

Máte-li lidi naučit něco o nové myšlence, vždycky se musíte snažit mluvit srozumitelně. Když pracujete s laiky, vyhněte se odbornému žargonu a používejte jednoduchý jazyk.

Pokud mluví místní populace více jazyky, snažte se najít způsob, jak nabídnout informace ve všech hlavních i vedlejších jazycích. Používání obrázků a nápisů současně je vždycky účinnější než každé zvlášť.

K předávání informací o zahradě a rostlinách mohou sloužit i chytré telefony. Například webové stránky dobročinné organizace Plants For a Future (PFAF, Rostliny pro budoucnost, www.pfaf.org) nabízí QR kódy pro každou ze sedmi tisíc užitečných rostlin ze své databáze. Ty se dají vytisknout na cedulky, vývěsky nebo plakáty, a lidé tak získají okamžitý přístup k bohatství informací na webových stránkách PFAF.

V zahradách, kde se veřejnost nebo dobrovolníci mohou sami obsloužit výpěstky, rozptýlí nejistotu plán pozemku se znázorněním, které rostliny jsou zralé ke sklizni, jak vypadají a kde se dají nalézt. Pro lidi zvyklé na konvenční metody pěstování může být také účelné zdůraznit některé výhody nízkoúdržbového přístupu. V Todmordenu v Lancashiru, který se v roce 2008 prohlásil „neuvěřitelně jedlým městem“, to bylo potřeba z jiného důvodu – když o městské výsadby pečovali nově pověření dobrovolníci, někteří z nich začali „plít“ půdopokryvné rostliny.

 

Je městská soběstačnost možná? (část kapitoly)

Jedlé ekosystémy a veřejný prostor jsou dvě části skládanky komunitní soběstačnosti, která se objevuje začátkem 21. století. Jejími dalšími součástmi jsou potravní nezávislost, zemědělský urbanismus, permakultura a agroekologie. Jedlé ekosystémy ukazují, jak vytvořit a udržovat rozmanité a produktivní jedlé krajiny, které spoléhají více na rozum než na svaly. Zemědělský urbanismus a trvale produktivní krajiny nám mohou pomoci rozeznat a vytvořit fyzický prostor pro prvky místní potravinové sítě. Veřejný prostor ujasňuje, jak se lidé mohou zapojit do jejich tvorby, údržby a využívání. Potravinová nezávislost zdůrazňuje, proč by nám na tom mělo záležet. Tyto čtyři myšlenky se mohou navzájem pohánět kupředu a měnit způsob, jímž vyrábíme potraviny, i způsob, jímž pohlížíme na městskou i venkovskou krajinu.

Agroekologie a permakultura už zahrnuly do své praxe lesní zahrady a jiné polykultury, a to do té míry, že pro některé lidi jsou permakultura a lesní zahrady totéž. Na celosvětové úrovni začíná být diverzifikovaný a na malá hospodářství zaměřený přístup agroekologie rozeznáván jako životaschopnější než průmyslové zemědělství.

Skládanka jedlých ekosystémů, veřejného prostoru, zemědělského urbanismu a potravní soběstačnosti

Každá lesní zahrada je zárodkem jedlé krajiny, který čeká, až bude moci vyrazit za plot zahrady a rozběhnout se do městských center a sídlišť, předměstských ulic a na venkovské louky. Lesní zahrady dnes existují v různých velikostech a v různém uspořádání, v tisících zahrad a předzahrádek, které vysílají impulsy do svého okolí. Lesní zahrady osvědčují svoji hodnotu na velkých pozemcích, v parcích a na sídlištích, na školních pozemcích a v kampusech univerzit, v komunitních zahradách a v tržních projektech. Když zahrnují často okrajové prostory a napojují se na další pěstební místa, na komunitní kuchyně, obchody, trhy a jiné distributory potravin, stávají se částí široké potravinové sítě měst, jako je tomu v Todmordenu a v Kasselu. Vize zemědělského urbanismu se přičiněním lidí stává realitou.

Tyto nové bio-fyzické skutečnosti jsou doplňovány a podporovány skutečnostmi sociálními. Prvky tohoto nového tkaniva společnosti jsou proměnlivé a přizpůsobivé procesy zapojování lidí i rozhodovací struktury, které usnadňují dlouhodobé řízení podle kolektivních představ, přičemž umožňují jednotlivcům, aby se podle potřeby k projektům připojovali a zase z nich vystupovali. V komunitních zahradách a na veřejných pozemcích se objevují smíšené modely vlastnictví a řízení a otevírají prostor pro místní podnikání i aktivity komunity.

Mapa znázorňuje různé propojené projekty pěstování potravin v Kasselu a okolí. Autorka: Karsten Winnemuth

Ve městech s klesajícími rozpočty, s rostoucími cenami nemovitostí a s plíživou privatizací veřejných ploch se naplnění této vize může zdát velmi vzdálené a nemůžeme zaručit, že se stane skutečností. Všude záleží na místních lesních zahradnících, aby to dokázali, a v současnosti tento proces teprve započal. Svou každodenní činností začínáme definovat místo městských jedlých lesů a dalších ekosystémů ve městech budoucnosti.

Německé město Kassel je ukázkou, jak mohou věci fungovat, když se tlak zespoda setká s ochotou spolupracovat na úrovni města. Tady se vyplácejí roky tvůrčí práce sítě „Essbare Stadt´ (Jedlé město) v místních komunitách. Koalice otevřených komunitních zahrad, projektů komunitou podporovaného zemědělství (KPZ), sadů a různých iniciativ, které zkoušejí nové formy přímého odbytu, vnesla v posledních letech do debaty o využívání městského prostoru témata výživy a produkce potravin. Dokonce i oficiální kruhy začínají chápat, že způsob, jak je půda užívána, souvisí přímo s tím, jak lidé vnímají svoji obec a jak spolu vycházejí.

Na podzim 2015 začala organizace Essbare Stadt spolupracovat s kasselským „Úřadem pro budoucnost“, s plánovacím úřadem místního zastupitelstva a s městskou univerzitou a uspořádala konferenci pod titulem „Výživa /představa města budoucnosti“. Den diskusí mezi politiky, oficiálními institucemi, podniky a neoficiálními skupinami otevřel prostor k pohledu na aktuální problémy a trendy v komunitním zahradničení, v přístupu k místním potravinám a ve způsobech vytváření produktivní městské krajiny. Jednotlivé dílny se zaměřily na využívání parcel, veřejné půdy a nevyužívaných pozemků s chátrající zástavbou, ale také na formy společenské účasti. Cílem bylo, jak říká Karsten Winnemuth z Essbare Stadt Kassel, „udělat z potravin a výživy téma diskuse místní politiky. Doufáme, že získáme souhlas s vytvořením celoměstské rady pro potraviny, která poskytne v místní politice hlas městským iniciativám týkajícím se potravin a půdy.“ Příležitost k zahájení tohoto procesu vznikla díky rokům práce, během nichž lidé získali sebedůvěru, aby se stali hybnou silou svých osudů a chopili se půdy, která je obklopuje.

 

Lesní zahrada Birchfields

Lokalita: Birchfields Park, Rusholme, Manchester

Umístění: Veřejný městský park

Velikost: 2000 m²

Zeměpisná šířka: 53,5^o s. š.

Nadmořská výška: 48 m

Roční úhrn srážek: 929 mm

Založeno: 2007

Design: Manchester Permaculture Group (Manchesterská permakulturní skupina)

Údržba: Dobrovolníci, Přátelé parku Birchfields

Témata: komunita, biodiverzita, vzdělávání

Lesní zahrada Birchfields Park je příkladem nového typu veřejného prostoru aktivně řízeného svými uživateli. Za posledních deset let vytvořila skupina Přátelé parku Birchfields lesní zahradu, která je poučila o vzájemné spolupráci, o práci s veřejností a s městskými úřady stejně jako o práci se stromy, keři a bylinami.

Parky ve vnitřním městě jsou drahocenná místa – a tím spíš ve velkoměstech jako je Manchester, s vysokou mírou chudoby a s více než miliónem lidí, kteří se ocitají v tlačenici, pokud se vydají do některé z poměrně malého počtu zelených ploch. Rusholme, vzdálený asi 3 km od centra Manchesteru, je velmi pestrá čtvrť, v níž se usadili přistěhovalci z mnoha zemí. Jejich děti už se cítí a znějí jako praví Manchesterané. Na proslulé rusholmské „curry mile“ (míle karí) nabízejí restaurace a rychlá občerstvení pokrmy doslova z desítek různých kultur. Místní obyvatelé se tu mísí se studenty blízké univerzity a s návštěvníky z celého světa.

Pět minut od tohoto shonu je Birchfields Park, podstatně klidnější místo, které si velice užívají páníčkové se psy, malé děti s rodiči na hřištích a dospívající, kteří se seznamují ve skateparku nebo na fotbalových hřištích.

Jane, Steve, Gill a Barry jsou členové skupiny Přátelé Birchfields Parku. Během let si vytvořili celkem dobrý vztah s odborem městské rady, pro který vykonávají podstatnou část práce na běžné údržbě pozemku. Někteří z nich také pracují na zahradě u jeho okraje.

Asi v roce 2003 začala skupina Přátel parku diskutovat o nápadu, že by se mohli aktivněji podílet na utváření charakteru parku. Několik členů skupiny a dalších místních obyvatel se zájmem o permakulturu navrhovalo vysazení jedlých rostlin. Následovala jednání s městskou radou, během nichž se rada postupně posouvala od otrávené nedůvěry k opatrné podpoře plánů skupiny a souhlasila s tím, že poskytne jeden kout parku k experimentům s jedlými výsadbami. V roce 2007 byla plocha u severního okraje parku, kde dřív bývala formální růžová zahrada, vyčleněna pro lesní zahradu.

Uspořádání zachovává téměř přesně tvar původních záhonů růží. Čtyři záhony tvoří kruh rozdělený do sekcí přibližně podle os sever/jih a východ/západ s vnějším průměrem 50 m a s šířkou záhonu 8 m. Velký otevřený prostor uprostřed znamená, že záhony se navzájem nestíní kromě okrajů, kde se dvě sekce setkávají. Osazovací plán s tím počítal a umístil menší stromy do východních a západních rohů jižních kvadrantů. Celková představa byla umístit větší stromy do severních kvadrantů s úmyslem vytvořit časem „sluneční past´.

Radosti a bolesti zakládání lesní zahrady

Jane Morris, která byla od začátku součástí projektu, si vzpomíná na tehdejší diskuse ve skupině. „Od začátku byla pro skupinu nejdůležitější vize Roberta Harta – lesní zahrada jako místo veganské ekologické produkce, kde mohou lidé žít harmonicky jako součást přírody. Během série schůzek jsme společně nakreslili osazovací plán. Ovocné stromy a ořešáky jsme zajistili s pomocí městského odboru pro volný čas a regionální iniciativy „Red Rose Forest“ (Les Červená růže). Propagační kampaň přivedla celý dav dobrovolníků, většinou na základě ústních informací, a konečně 10. března 2007 jsme zasadili asi 60 ovocných stromů a ořešáků ve třech kruzích kolem travnaté středové plochy.“

Spolupráce s úřady nebyla jednoduchá. Jane vzpomíná, že stromy byly vysazeny do holé půdy, protože tým městské rady na připravovanou plochu nastříkal spoustu herbicidu. „Bývali bychom raději zvolili pomalejší, jemnější postup a plevele potlačili mulčováním, ale lidé z rady se obávali, že to bude vypadat jako nepořádek, a dali přednost rychlému a drastickému řešení.“ V některých kvadrantech byla nakonec použita vrstva mulče ze štěpky, ačkoliv se někteří lidé obávali, že ochudí půdu o dusík. (Podrobnosti o použití štěpky jsou v kapitole Začínáme.)

Půdopokryvné rostliny a keře vysazené do severního kvadrantu byly příliš horlivými pracovníky městských parků pohotově posekány u země. Poučení z tohoto neúspěchu bylo, že je třeba mít o údržbě pozemku jasné ujednání s městským oddělením pro parky a také vykopat kolem okraje každého kvadrantu 20 cm širokou brázdu, kterou nedokážou místní sekačky přejet. Tato překážka se ukázala být efektivní ochranou před traktorovými sekačkami, a navíc dokázala zpomalit invazi plevelů na osázenou plochu.

Katastrofa udeřila znovu krátce po zimních výsadbách, když sněhová bouře otrhala většinu cedulek z nově vysazených keřů a stromů starých tradičních odrůd. Protože ještě nebyly zakresleny do mapy, neexistuje teď jednoznačný záznam, kam které odrůdy přišly, ačkoliv některé informace se daly zpětně sestavit.

Další výzvou pro mladé stromky bylo dubnové sucho v roce výsadeb. Ne všechny přežily. „Několikrát jsme přišli zalít stromky hadicí, ale stejně jsme ztratili všechny keře japonské kdouloně až na jeden a ryngle v jižním kvadrantu.“

Přes všechny tyto lapálie se většina stromů a keřů během následujících dvanácti měsíců dobře ujala. Mezitím umožnil grant „Cena pro všechny´ skupině uspořádat sérii akcí, které zlepšily schopnosti dobrovolníků v péči o nové výsadby. Kurzy permakultury a lesního zahradničení následoval jednodenní kurz designu, který dal lidem příležitost uvažovat o tom, jak by se určité aspekty zahrady měly vyvíjet v budoucnu.

V těchto a následujících diskusích se vyjasnilo, že lidé v centru skupiny mají odlišný přístup k řízení. Tehdy byla navržena myšlenka „vedoucích kvadrantů´. Dlouhodobá dobrovolnice Gill vzpomíná, že „představa byla, že jedna osoba převezme zodpovědnost za způsob, jímž je konkrétní kvadrant spravován. Bezprostřední záměr byl omezit konflikty a zklamání vzniklá z různých představ o správě zahrady, ale jako přínosnou jsme viděli i možnost srovnávat různé strategie a metody v delším časovém období.“ Tak se stalo, že dva kvadranty jsou zaměřeny na méně obvyklé rostliny, zatímco ostatní dva jsou konvenčnější.

Průzkum kvadrantů

Barry zodpovídá za koordinaci severovýchodního kvadrantu, ale hned zdůrazňuje, že se necítí jako vedoucí, ale jako asistent rozhodování kolektivního vedení. Od té doby, kdy převzal zodpovědnost za kvadrant, sestavil skupinu pravidelně pracujících dobrovolníků, kteří se postupně seznamují s představami o tom, jak má vypadat management této plochy.

O severozápadní kvadrant se stará Steve, jeden ze členů původní skupiny, spolu se svou ženou Lenou o víkendech a pracovních dnech jednou měsíčně. Na rozdíl od vedoucích ostatních kvadrantů nemají Steve s Lenou vlastní zahrádku, a proto tráví v lesní zahradě více času než ostatní. Pěstování potravin pro vlastní potřebu je pro ně prioritou, ačkoliv jsou smířeni s tím, že na místě bez plotu a branek se budou vždycky dělit o svoji úrodu s dalšími lidmi.

Jane Morris koordinuje jihozápadní kvadrant. Tato plocha je otevřenější než ostatní, s méně stromy na západním okraji. „O několik stromů jsme přišli kvůli zlodějům a vandalům. Hned vedle tohoto rohu je lavička, možná proto je toto místo zranitelnější,“ říká Jane. V reakci na to proměnila kraj kvadrantu v „trnitý koutek´ s ostnatými keři, jako je angrešt, meruzalka Ribes divaricatum a růže. Jane také doufá, že to pomůže vzbudit nový zájem lidí. „Výsadby většího počtu růží připomínají historii místa jako růžové zahrady a může to přitáhnout víc členů místní středovýchodní komunity, u nichž jsou růže velmi oblíbené. Květní plátky růží se v mnoha zemích Středního východu používají do různých pokrmů, proto se chci zeptat žen z místních kroužků vaření, které typy růží jsou u nich nejoblíbenější.“

Jane Sweet, která se stará o jihovýchodní kvadrant, pečuje o široký sortiment užitkových rostlin. Chce také poskytovat veřejnosti informace o pěstovaných rostlinách a způsobech jejich využití.

Střed

Kruhové uspořádání záhonů, které skupina převzala, jí umožnilo soustředit rostliny po obvodu, takže vznikla atmosféra více připomínající les. Uprostřed zbyl velký volný kruhový prostor. Padlo několik návrhů na využití tohoto prostoru včetně jezírka, bylinkové zahrádky a sezení. Nakonec bylo rozhodnuto ponechat tuto plochu jako sekaný trávník, jehož údržba zůstane v rukou týmu městské rady. Toto řešení nabízí zajímavé pohledy přes středový kruh a podél os do ostatních částí parku i z nich do vnitřku lesní zahrady a umožňuje pořádání různých akcí. Plocha už byla využita pro kurzy, kruhové tance a další události.

Při tvorbě návrhu se uvažovalo o přístupu k rostlinám uvnitř kvadrantů, ale nakonec nebyl systematicky řešen. Původně přístup nepředstavoval problém, protože tu byly vysázené jen stromy. Teď se výsadby daleko více zahustily a do některých míst je obtížné se dostat. V některých kvadrantech se objevují cestičky vzniklé při údržbě. Časem se možná vybudují formálnější pěšiny.

Seznam rostlin pro všechny čtyři kvadranty

Lesní zahrada Birchfields	Patro 1 Zleva doprava ze středu kruhu			Patro 2	Patro 3
Kvadrant	Vnější oblouk	Střední oblouk	Vnitřní oblouk	Keře	Půdopokryvné rostliny
Severní	Višeň obecná, ořešák vlašský, švestka Opal, 2x slíva	Hrušeň planá, 2x višeň obecná, 3x slíva	Jabloň, višeň obecná, hrušeň Tattenhall Dick?, hrušeň Comice, 2 x hrušeň Jargonelle	Maliník – podzimní, černý rybíz, bílý rybíz, červený rybíz, angrešt, komule	Kostival, čechřice vonná, česnek medvědí, jahodník, krvavec menší, kozlík lékařský, šťovík, štětka soukenická, plicník lékařský, kandík psí zub
Východní	Líska, olše, divoká jabloň, jabloň, šeřík, 2 x myrobalán, jabloň Hereford	Dřín obecný, divoká jabloň, Jabloň Bramley, moruše bílá, jabloň Coxova, hrušeň Williamsova, jabloň Golden Delicious, moruše černá, švestka Opal, žlutodřev peprný?	Švestka RRF, dřín obecný, mandloň, jabloň, ořešák vlašský	Maliník, josta, srstka angrešt, růže svraskalá, pámelník bílý, myrta, zimolez modrý, slivoň Langley, ostružiník japonský, muchovník	Kostival, jahodník, kozlík lékařský, šťovík, česnek medvědí, libeček lékařský, rebarbora?
Jižní	Jabloň, švestka Opal, švestka Early Prolific	Mišpule německá, renklóda Oullinská, kalina, hrušeň Black W?, dřín kanadský?	Jabloň, švestka Early Prolific, slivoň Yellow Egg, slivoň Blue Tit, višeň obecná	4 x velká hlošina, 3 x rakytník řešetlákový, 4x velký angrešt, malý červený rybíz, dřišťál korejský, růže svraskalá	Meduňka lékařská, sléz, plazivý kostival, máty, řebříček obecný, hořčice, levandule, jahodník čilský, kontryhel, štírovník růžkatý, rozchodník, ladoník, šťovík, podběl lékařský
Západní	Jabloň Elisson´Orange, slivoň Victoria, višeň obecná, ořešák vlašský, nektarinka?	Hrušeň Comice, jabloň Golden Jubilee, jabloň Bramley, hrušeň Williamsova, hrušeň Comice, smokvoň	Jabloň, švestka Opal, jabloň Scotch Bridget, višeň obecná, jabloň Bramley	Velká josta, podzimní maliník, 7 x černý rybíz (větší), 6 x červený rybíz, 3 x angrešt, kustovnice cizí, brusnice borůvka	Rebarbora, kostival, jahodník obecný, česnek medvědí, máty, lichořeřišnice

 

Zahrada pro děti

Yasmin Quayyum se začala věnovat zahradě několik let po jejím vysazení. Jejím konkrétním zájmem bylo přivést do zahrady místní děti, a tak se spojila s Jane z jihovýchodního kvadrantu, aby z něj udělaly místo pro děti přívětivé. Odstranily z míst, kudy měly děti procházet, trnité rostliny jako šípkové růže a ostružiník a nahradily je druhy příjemnějšími na dotek.

Jane a Yasmine se rozhodly sestavit program praktických seminářů, které by mohly nabídnout místním skupinám. Po pilotním setkání s dětskou skupinou z blízkého komunitního centra si sem po celý rok 2013 chodily hrát asi desetičlenné skupiny dětí. Jiná škola darovala zahradě stromy.

Skupina vytvořila „přírodní knihovnu´ obsahující balíčky aktivit, hračky, knihy s přírodní tematikou a hudební nástroje jako píšťalky k napodobování ptačího zpěvu. Yasmin a Jane jsou ve spojení s dalšími pravidelnými i příležitostnými dobrovolníky, kteří ukazují dětem, jak hračky používat a jak sázet rostliny. „Zdá se, že dětem se tyto schůzky moc líbí – vidíte jim to ve tvářích. Doufáme, že navážeme se skupinami dlouhodobé spojení, aby si děti mohly vytvořit porozumění pro ekologii životního prostředí, které mají hned za dveřmi.“ Přestože dotovaný dvouletý projekt skončil, Yasmin a Jane nadšeně pokračují ve využívání zahrady i zdrojů a schopností, které si vyvinuly.

Zahrada pro všechny bytosti

Společenství v této zahradě zdaleka nezahrnuje jen lidský druh, a zatímco celková produktivita je poněkud omezená přístupem skupiny, která se obecně nesnaží o moc zásahů při údržbě a při rozvoji, na diverzitu flóry a fauny má tento stav pozitivní účinek. Yasmin napsala pro svoji univerzitu studii, která ukázala, že počet rostlinných druhů se od začátku projektu zvýšil z 31 na 106. Některé druhy jsou plevele přítomné i na přilehlých loukách, ale v sekané trávě dostanou jen zřídka šanci vykvést. Proto je hodnota luk pro volně žijící živočichy nižší než hodnota lesní zahrady.

Velká rozmanitost rostlin přitahuje spoustu života. Po většinu roku lákají plochy rozkvetlých rostlin hejna opylujícího hmyzu. Průzkum provedený manchesterskou ekologickou společností označil lesní zahradu za „místo bohaté biodiverzity“ s chráněnými a vzácnými druhy motýlů, jako jsou babočka bílé C, okáč pýrový a vřetenuška obecná. Pro Jane Morris je to důkaz, že myšlenka „zahradničit jako příroda“ funguje, přinejmenším v tomto ohledu. Proměnlivé obrysy mladých stromů, vysokých bylin a trav také vytvářejí vítaný a oceňovaný kontrast k jinak přísně regulovanému trávníku a formálním výsadbám kolem lesní zahrady.

Otevřená zahrada – po celý rok

Jane Morris zdůrazňuje: „Tohle je otevřená zahrada v doslovném smyslu, nemá žádný plot a brány.“ Kdokoliv může přijít, komunikovat s ní a vytvářet spojení s ostatními i se zahradou samotnou. Lidé se učí od zahrady i s ní, učí se o ni pečovat a vylepšovat ji. Dokonce i občasné větší krádeže ovoce jsou formou ocenění, třebaže mohou lidem pečujícím o zahradu působit zklamání.

Je zajímavé pozorovat důsledky rozdílných způsobů managementu a bylo by fascinující sledovat vývoj jednotlivých kvadrantů podrobně. Jak budou čtyři kvadranty reagovat na na různé typy péče, kterou dostávají? Jak se birchfieldští zahradníci vypořádají s trávou, se psy a s dalšími problémy? A rozšíří se pěstování jedlých plodin do ostatních částí parku Birchfields a do dalších parků v Manchesteru i mimo něj?

 

Beaconský jedlý les

Lokalita: Seattle, Washington, USA

Umístění: Veřejný park

Velikost: 2,8 ha (0,8 ha v první fázi)

Zeměpisná šířka: 47,6^o s. š.

Nadmořská výška: 88 m

Roční úhrn srážek: 969 mm

Založeno: 2011

Design: Glen Herlihy, Jacqueline Cramer a další

Údržba: Dobrovolníci

Témata: Komunita, vzdělávání

www.beaconfoodforest.org

Asi tři kilometry od centra Seattlu, v půli cesty mezi Washingtonským jezerem a řekou Duwamish, leží Beacon Hill, pestrá čtvrť, jejíž místní veřejné základní školy překládají svůj zpravodaj do 50 jazyků. Tady na 2,8 hektarech Jeffersonova parku, získává svoji podobu největší veřejný jedlý les v USA. Jeho zakladatel Glen Herlihy popisuje svoji představu jako „veřejný biotop jedlého lesa přístupný celé komunitě města´. V posledních šesti letech vyrostl Beaconský jedlý les (BFF) z myšlenky zaseté čtveřicí lidí v živý komunitní projekt se stovkami dobrovolníků, který vzbudil velkou pozornost v širokém okolí.

Barevná výroční zpráva projektu hrdě předvádí výsledky práce stovek lidí, kteří se připojili během posledních 12 měsíců, a zahrnuje chválou všechny, kdo k úspěchu přispěli. V úvodních poznámkách prohlašuje spoluzakladatel parku Glen Herlihy, že „sdílení potravy přináší velký prospěch, neboť posiluje integritu a odolnost komunity a vzájemnou důvěru lidí. Názorně předvádí rovnost a potravní spravedlnost, protože poskytuje všem rovné příležitosti při spravování veřejné půdy. Výnosy naší sklizně jsou stejně důležité jako míra, do jaké vytváříme a vzděláváme komunitu.“ To odráží zkušenost skupiny, že převzít půdu do společné správy je nelehký úkol, který vyžaduje vědomé a trvalé úsilí. Od samého začátku založili svoji práci na permakulturních etických pravidlech péče o zemi, péče o lidi a spravedlivého dělení pro všechny. Věrná těmto zásadám skupina vynakládá velké úsilí k nalezení způsobů, jak na každém kroku zapojovat komunitu i oficiální partnery.

Dlouhá cesta ke startovní čáře

Myšlenka na jedlý les se zrodila během kurzu permakulturního designu v roce 2009, když si čtyři studenti vybrali k vytvoření hypotetického designu pozemek na pruhu země na Beacon Hill u západního okraje Jeffersonova parku. Tým vytvořil návrh celkové koncepce s kompletním krajinářským výkresem, který pak předvedl veřejnosti a zastupitelstvu města Seattlu. Z designové skupiny pak vzniklo jádro týmu kolem Glenna Herlihy a Jacqueline Crammer.

V únoru 2010 uspořádali první veřejnou schůzi v klubu trávníkového bowlingu v Jeffersonově parku, kam přišlo asi 30 lidí z různých městských úřadů, komunitních skupin a místních obyvatel. Představili tu svoje myšlenky lidem žijícím v značně pestrém sousedství. Reakce byly vesměs povzbudivé, a několik lidí přítomných tehdy na schůzi je nyní členy Řídícího výboru Beaconského jedlého lesa.

Skupina pak oslovila seattleský úřad veřejných služeb (SPU), který je vlastníkem pozemku, a městský odbor parků a rekreace. Tyto dva úřady už náhodou spolupracovaly v přilehlém parku, a tak se dala snadno domluvit schůzka a prohlídka pozemku. V celkově pozitivní, ale rezervované odpovědi vyjádřil úřad řadu obav ohledně designu, dlouhodobé údržby a veřejné podpory projektu.

Ujasnilo se, že podstatné pro úspěch projektu bude zapojení místních obyvatel. Zastánci jedlého lesa hovořili s řadou komunitních skupin o možné spolupráci a dobrovolníci zřizovali při různých veřejných akcích a u místního obchodu informační stánky, u nichž představovali projekt a sbírali podpisy lidí, kteří projekt podpořili a jimž pak byly zasílány další informace. Rozhodujícím krokem bylo oficiální napojení na GROW, program na podporu komunitního zahradničení v celém městě.

To umožnilo nově vzniklým Přátelům BFF požádat o příspěvek z fondu budování komunit spravovaného odborem pro místní záležitosti. Počáteční „malý a jednoduchý´ grant ve výši 22 000 dolarů byl použit na vytvoření schematického designu s účastí veřejnosti. Byly uspořádány tři veřejné schůze, aby se shromáždily nápady, co by lidé z místní komunity rádi viděli ve veřejné zahradě/jedlém lese. Poštou se rozesílaly informace přeložené do pěti jazyků a na všech akcích byli přítomní tlumočníci, aby se vyslechly i hlasy těch, jejichž prvním jazykem není angličtina. Nápady byly zakresleny profesionálním krajinářským architektem společnosti Harrison Design jako „Generální plán´ spolu s technickými výkresy cest a teras. Jednotlivé plochy znázorněné v generálním plánu obsahovaly jedlé arboretum s ovocnými stromy a skořápkovinami z mnoha světových regionů, úsek bobulovin určených ke konzervaci i k přímému konzumu, ořešákový háj se stromy poskytujícími stín a potravu, záhony, na nichž by si rodiny mohly pěstovat vlastní potraviny, dětský koutek pro vzdělávání i hru a „náměstí´, kde by se lidé shromažďovali ke vzdělávacím akcím a k oslavám. Byly sestaveny i návrhy seznamů rostlin, které by zahrada měla obsahovat. Krajinářská architektka Margaret Harrison vzpomíná: „Paleta ovoce, ořechů a zeleniny se rozrostla ze seznamu asi stovky druhů až na více než tisícovku díky komunitě, jejíž členové přicházeli s návrhy svých oblíbených jedlých rostlin ze zemí svého původu.“

Jakmile skupina měla plán vytvořený profesionálními krajinářskými architekty a velkou podporou a účast veřejnosti, vzrostla její důvěryhodnost. Městští zastupitelé jí začali naslouchat a vlastník půdy byl ochoten uvažovat o smlouvě o užívání pozemku. Aby překonali zbývající výhrady, sepsali členové skupiny podrobný plán správy pozemku a spojili se s programem P-patch seattleského odboru pro místní záležitosti jako s oficiálním partnerem, schopným zajistit stabilitu a poskytnout záruku za organizaci vedenou dobrovolníky.

Pohled na vznikající jedlý les v Seattlu. Foto: Jonathan H. LeeTento nový spojenec poskytl skupině dobře zavedený soubor pravidel pro komunitní zahradničení, pojištění pro dobrovolníky a členské příspěvky, které pomohly pokrýt náklady jako vodné. V prosinci 2011 dostala i další grant ve výši 108 000 dolarů, z něhož se uhradil plán a realizace plochy pro shromažďování, přístupových cest, přístřešku, míst na mytí potravin a samozřejmě i rostlin.

Dispozice a výběr rostlin

Podle Jacqueline Cramer byl generální plán od profesionálních krajinářských architektů užitečný hlavně jako celková mapa cest. „Hodně ploch je na něm označeno jenom obecnými symboly. Většina detailů se doplní, až když začínáme realizovat jednotlivé plochy, a obecná informace se filtruje podle aktuálních podmínek, jaké na místě najdeme. To je také okamžik, kdy do skutečného dění zapojí komunita. Osazovací plány děláme my. Začínáme brainstormingem a hrubým náčrtkem od ruky, a pak někdo jde a všechny informace spojí na podkladu mapy pozemku ve správném měřítku.“

V prosinci 2011 začal projekt vystupovat od rýsovacího prkna do reálného světa. Začali přicházet dobrovolníci, aby pomohli realizovat fázi 1 jedlého lesa na jižním konci pozemku. Pět let poté byly vysázeny ovocné stromy a keře v nižší sekci jedlého lesa a nad nimi arboretum. Živé ploty z bobulovin lemují cestičky v horním i dolním patře a záhony bylin obklopují plochu určenou k hromadným akcím, úsek pro opylovače a záhony přilehlé ke včelínu. Byly přidány vytrvalé byliny a kořenové plodiny a celým pozemkem se šíří koberec jahodníku. Bylo dovezeno 45 nákladních aut kompostu a zakryto asi 80 metry krychlovými štěpky, aby se vylepšila půda, která měla trvale problémy s odvodňováním. Půdní život byl povzbuzen kompostovým čajem a očkováním půdy houbami.

Výběr rostlin je odrazem rozmanitosti lidí v této komunitě, takže použité rostliny pocházejí z celého světa. Je tu například vietnamský koriandr, cicimek čínský (jujuba), sečuánský pepř, čajovník čínský, mexický merlík vonný a quinoa, kterou znají Latinoameričané. Jsou tu i některé letničky jako sladká kukuřice. „Máme ji rádi, protože rostliny kukuřice poznají dokonce i děti,“ říká Jacqueline Cramer.

Ukázalo se, že dokonce ani první generace imigrantů nepozná všechny rostliny z vlastních domovských zemí, nebo že zapomněla, jak se používají. Jak řekla ostatním dobrovolníkům jedna osmdesátiletá paní z Číny, „teď už pěstuji jen rajčata, papriky a okurky.“ Ale exotické rostliny tu zůstávají pro poučení všem.

Rostliny jsou označeny nejen jmény, ale i dalšími informacemi o svém původu a použití. Cedulky v jedlém lese jsou psány anglicky, čínsky, vietnamsky, somálsky a španělsky. „Snažíme se také komunikovat obecnými symboly místo slov, užíváme například symboly vyjadřující, jestli je rostlina zralá ke sklizni.“

Les lidí

Webová stránka BFF popisuje „diverzitu jako definici a podstatu zdravého ekosystému a zdravé lidské společnosti.“ Jak se to projevuje ve snaze projektu zpřístupnit půdu co největšímu počtu lidí?

Podle Jacquelinina pozorování je kvůli vysokým nájmům pro hodně lidí domek s vlastní zahrádkou nedostupný. Zahrada umožňuje přístup k půdě lidem, kteří by ho jinak neměli. „Mnozí z nich jsou profesionální úředníci nebo vysokoškolští studenti, často teprve dvacátníci, kteří vidí v projektu naději a způsob, jak dělat něco konstruktivního se svou situací. Ti tvoří asi 30–40 % dobrovolníků. Neodráží to skutečnou pestrost obyvatelstva, protože jen asi 10–15 % dobrovolníků je asijského původu a možná až 20 % jich má angličtinu jako druhý jazyk. Pro první generaci přistěhovalců a pro jejich děti jsou tu kulturní i ekonomické bariéry, a většinou pracují na plný úvazek, aby se v nové zemi postavili na vlastní nohy.“ Ale skupina se snaží otevřít zahradu více lidem a Jacqueline připouští, že se musí ještě hodně naučit.

„Lidé z programu komunitních zahrad se snažili a ještě snaží, aby náš rozhodovací tým zahrnoval víc lidí různých barev kůže a z různého prostředí. Ekonomicky a věkově máme zajímavé složení, ale jedná se většinou o bělochy, a toho jsme si vědomi. Někomu připadá obtížné zapojit lidi, kteří jsou dost nepřístupní, ale podle mne je důležité si připomínat, že se nemáme starat jen o sebe.“

Pro lidi je motivací k účasti možnost získat pozemek, který budou kultivovat sami a brát si z něj potraviny domů.

Seznam druhů pro Beaconský jedlý les, březen 2015

Patro	Druh
Vysoké stromy	Ořešák černý, ořešák popelavý, ořešák japonský
Nízké stromy	Jabloň, nashi, smokvoň, cicimek, planika, moruše, hrušeň, tomel, švestka, marhaník granátový, kdouloň, hruškojeřáb ouškatý, planika velkoplodá, žlutodřev peprný
Keře	Temnoplodec, hlošina okoličnatá, ostružiník, brusnice borůvka, malinoostružiník, latnatec, dřín obecný, klikva, rybízy, bez černý, líska, kustovnice, srstka angrešt, hlošina mnohokvětá, zimolez kamčatský, americká borůvka, ostružiník japonský, josta, levandule, kajeput střídavolistý, mahónie cesmínolistá, marhaník granátový, maliník, růže nutkanská, růže svraskalá, rozmarýn, rakytník řešetlákový, ostružiník nutkajský, voskovník
Byliny	Hvězdnice, artyčok, zavinutka „Jacob Cline´, kokarda, artyčok kardový, pažitka, kostival, denivka, šťovík, třapatka, oman pravý, merlík vonný, náprstník červený, šťovík kyselý, šťovík štítnatý, pelyněk estragon, bělotrn kulatohlavý, vřesovec, jablečník obecný, křen selský, yzop lékařský, slunečnice topinambur, sadec nachový, voňatka, libeček lékařský, lupina, majoránka zahradní, proskurník, máta srdečník obecný, divizna, dobromysl, petržel, kerblík, rebarbora, šalvěj, rozchodník nádherný, perila křovitá, šišák bajkalský, tymián, rdesno vonné, plamatka zelná, bazalka posvátná, kozlík lékařský, bukvice lékařská, řebříček obecný Záhony pro opylovače: trvalky a zeleniny Samovolně vyrostlé: svlačec, jetel, pryskyřník plazivý, pampeliška, trávy, přeslička, merlík bílý, heřmánek terčovitý, šťovík menší, bodláky, vrba
Půdopokryvné rostliny	Latnatec, lichořeřišnice, jahodník
Popínavé rostliny	Réva vinná, chmel otáčivý, kiwi (Actinidia), lichořeřišnice, jasmínovník vonný

 

Pro většinu lidí je nejsnadnější začít při pěstování potravin se zeleninou a hodně jich chce vedle velkého společného prostoru malý záhonek k osobnímu použití. Zapojení lidí ze všech prostředí je základem projektu, a v tom pomáhá smlouva „P-patch´ městského programu komunitních zahrad. Podle této smlouvy každý, kdo pracuje jako dobrovolník v jedlém lese, má právo se zapsat do seznamu žadatelů o záhon 10 x 10 m k osobnímu nebo rodinnému používání. Záhon je pak přidělen podle počtu odpracovaných hodin. „To je výborný tah ke zvětšení okruhu zúčastněných lidí a přivádí i ty, kteří by se tu jinak neukázali. Zatím máme 29 takových záhonů a lidé, kteří chtějí pěstovat zeleninu pro svoji rodinu, se teď objevují na brigádách nebo nám jinak pomáhají s prací.“

Na rozdíl od těchto soukromých záhonů umožňuje společná část zahrady lidem, kteří bydlí blízko ní, pracovat společně s dobrovolníky z daleka. Je tu různá zelenina, ale také směs ovoce, bylin a trvalek, které byste očekávali v lesní zahradě. Tady má člověk méně osobní kontroly nad tím, co a jak se pěstuje, ale znamená to také větší flexibilitu a snáze se plní závazky. Skupinový duch společné zahrady je pro někoho přitažlivý a myšlenka jedlého lesa láká lidi, kteří slyšeli o permakultuře a chtějí ji vidět v akci. Organizační tým diskutoval s dobrovolníky, aby rozhodl, jak má být organizovaná společná práce a přístup ke sklizni, a převažující názor byl, že lidé oceňují pocit společného prostoru na většině zahrady a raději svůj vztah k ní nijak neformalizují. „Chci jenom přijít pomoci, nechci mít přidělený určitý kus půdy; chci přicházet, když mohu,“ zněl typický názor.

V roce 2014 se ve společných částech jedlého lesa sklidilo přes 317 kg zeleniny, bylin a ovoce. Množství potravin sklizených pěstiteli v rámci programu „P-patch´ se nezaznamenává, ale v prvním roce záhony také potěšily pěstitele i přihlížející rozmanitostí pěstitelských stylů a sklizní převážně bez škůdců. Pro Jacqueline Cramer „je to neuvěřitelně vzrušující. Vložili jsme do toho v posledních třech letech spoustu úsilí, a teď se to díky snaze všech daří!“

Všímá si také, že „lidé pracující na vlastních záhoncích si uvědomí hodnotu jídla, protože zažívají na vlastní kůži, kolik práce dá jeho vypěstování. Zpětná vazba od organizátorů projektu ukazuje, že seznam čekatelů na záhon byl zpočátku dlouhý, ale část lidí, kteří půdu dostali, pak rychle změnila názor. Hodně jich zjistilo, že nechtějí trávit každý víkend zahradničením, ale raději zajedou do města a zaplatí farmářům, aby jim jídlo vypěstovali.“

Spravedlivé rozdělování a distribuce přebytků přesahuje okruh dobrovolníků jedlého lesa: v roce 2014 bylo přes 180 kg potravin sklizených ze společných prostor Beaconského jedlého lesa darováno potravinové bance a blízkému komunitnímu centru El Centro de la Raza.

Struktura projektu

Stejně jako v mnoha organizacích vedených dobrovolníky se struktura skupin v čase vyvíjí a odpovídá spíš praktickým potřebám než nějakému ambicióznímu plánu. Ale i tato struktura vychází z některých teoretických předpokladů, jak vysvětluje Jacqueline. „Hledáme nové způsoby komunikace a rozhodování, jako je sociokracie a dynamické řízení.“ (viz rámeček v kapitole Měřítka a umístění)

V roce 2015 zde byly, a dosud jsou, tři hlavní úrovně dlouhodobého rozhodování.

Řídící výbor, jehož členové se scházejí jednou měsíčně, aby zkontrolovali granty, strategii rozvoje, správu, aby koordinovali akce, navazovali partnerství a tvořili plán dlouhodobé údržby Beaconského jedlého lesa.

Členové týmu Rozvoje pozemku se scházejí každý týden, aby domlouvali podrobnosti plánu pozemku, vedli brigády, vybírali rostliny, sklízeli ovoce a zeleninu a odborně posuzovali, co je k růstu lesa třeba. V tomto týmu se většinou sejde 20 lidí.

Tým pro Zapojení komunity navazuje kontakty s organizacemi a školami uvnitř komunity a předává informace na komunitních akcích, prostřednictvím letáků a pošty.

Pracovní setkání

Na praktické úrovni se život komunitní zahrady odvíjí kolem brigád pořádaných každý měsíc, kterých se v jednom dni účastní až stovka dobrovolníků. Akci vede až 12 lidí, kteří pomáhají s vysazováním stromů a keřů, s údržbou zeleninových záhonů nebo s budováním stavebních prvků a cestiček.

Tyto brigády se nazývají „pracovní setkání´, protože jejich nezbytnou součástí je jídlo, hudba, hry a konverzace. Důležité jsou aktivity pro děti, aby je rodiče mohli vzít s sebou a věděli, že na ně bude někdo dohlížet a bavit je, zatímco oni budou pracovat.

Společné jídlo je vždycky velkým lákadlem, aby lidé přišli na brigády a schůze. „Když jdou lidé z práce, mohou přijít na schůzi a najíst se tady. Na pracovní setkání vždycky dobrovolníci připraví pro všechny veliký hrnec polévky a pekárny darují spoustu chleba. Je potěšení sklízet potraviny v zahradě a servírovat je k obědu, dělat ukázky vaření a procházky po zahradě, při nichž lidé vidí, co se pěstuje, a společně si to trhají.“

Objevují se komunitní vůdci

Jakmile se lidé stanou pravidelnými dobrovolníky, jsou systematicky povzbuzováni, aby se zúčastňovali organizace projektu. Jacqueline popisuje způsob, jakým se to děje: „Někteří lidé nám řeknou, že se zúčastnit chtějí, ale že nemají dostatek znalostí, aby převzali větší zodpovědnost. V tom případě se je snažíme školit, aby mohli vést jednotlivé úkoly a postupně se více zapojili do projektu. Když někdo projeví zájem, většinou ho pozveme na každotýdenní plánovací schůzi. Tak zjistí, co se děje v zákulisí, a může si vybrat, do jaké míry se chce účastnit.

Když už byli lidé na několika týdenních schůzích, koordinační tým je může požádat, aby postoupili k vedení aktivit během jednoho z komunitních pracovních dnů. Nové vedoucí aktivit pozveme, aby přišli dřív, abychom mohli všechno probrat, než přijdou dobrovolníci, a během dne je někdo několikrát zkontroluje. Pokud se hned necítí dost sebejistí, mohou v jednom měsíci aktivitu jen pozorovat, a vést ji pak v dalším. Pak se ho zeptáme „co ses naučil, co bychom příště mohli udělat jinak a jaké uděláš další kroky?´. Snažíme se vytvořit zpětnou vazbu mezi sdílením informací a učením. Většinou je to neformální, ale uplatňujeme jednoznačný vzorec: nejdřív přijdeš jako dobrovolník a seznámíš se s naší prací, a pak tě budeme povzbuzovat, abys převzal větší zodpovědnost.“

Zahrada pro osobní růst

Důležitý poznatek, který Jacqueline získala, zní: „Když se účastníš projektu, jako je tenhle, nepřehlédni ani osobní růst, jímž při tom projdeš. Když tu chvíli budeš, pochopíš, jak těžké může někdy být vzdát se svého ega a vlastních přání, protože to není tvůj soukromý pozemek, a sedět na schůzích, kde se projevují a někdy i střetávají různé osobnosti.“ Pro všechny členy týmu to byly poučné zkušenosti. „Může to být někdy trošku únavné, ale zase se opravdu vyvíjíš. Myslím, že to pozorujeme všichni. Některé schůze jsou opravdu obtížné a jiné zase výborné, a po nějaké době si začneš uvědomovat, jak vypadá komunita – a jak vypadá skutečná demokracie.“ A všechny těžkosti rozhodovacího procesu vynahradí sklizeň na konci dne. „Když jdeme po celém dni domů s chlebem a potravinami, cítíme se přese všechno jako rolníci – šťastní rolníci.“

Sny a oslavy

Prvních pět let tvrdé práce vyvrcholilo ve slavnostním zahájení provozu Beaconského jedlého lesa v září 2014. Důvody k oslavě byly mnohé a rozmanité: čerstvé a zdravé jídlo na stole, znalosti sdílené s dobrovolníky a držiteli soukromých záhonů, nová přátelství a nově nalezená spojení s místní půdou na pozemku u silnice, který ožil tak mnoha způsoby.

Sešla se tu spousta dobrovolníků na pestré a živé akci, která reprezentovala jedlý les i ty, kdo věnovali své síly, aby se stal skutečností. Podávalo se jídlo a pití, akrobati a hudebníci dodávali této příležitosti slavnostní náladu a Ken Workman, potomek náčelníka Seattla z místního kmene Duwamishů, poskytl lidem a půdě dojemné požehnání.

Kam směřují zahradníci seattleského jedlého lesa? „Náš sen je vidět celou plochu 2,8 ha obdělávanou a mít několik placených zaměstnanců, abychom mohli být důslednější. Máme už vyhlídnuté další kousky půdy, které by se daly využít k pěstování potravin, například před knihovnou a vedle místního kostela. Mohli bychom mít školku a prodávat rostliny, abychom pro zahradu získali víc finančních zdrojů. Můžeme také rozšířit prohlídky zahrady – jsou velmi žádané, víc, než můžeme momentálně uspokojit. Také hodně škol má zájem sem přijít. Chceme nabídnout prostor pro oslavy, které přivábí lidi ze širokého okolí.“

Tvůrci jedlého lesa tedy nemají nouzi o nápady a vyvinuli si odhodlání a duch sounáležitosti. Kdo by si na ně nevsadil? Televize, rozhlas a další média navštívila zahradu, aby informovala o jejím úspěchu, a na základě rostoucí proslulosti jedlé zahrady dostali její zakladatelé Glen a Jacqui pozvání, aby pomohli iniciovat podobné městské jedlé lesy na místech tak vzdálených, jako je Tchaj-wan. V září 2016 ocenil odbor pro místní záležitosti projekt dalším grantem 100 000 dolarů z fondu velkých projektů. Ten pomůže týmu BFF zdvojnásobit obdělávanou plochu, což není málo vzhledem k důrazu, jaký kladou na budování komunity jako nejdůležitějšího výnosu jedlého lesa.

(…)