Avatamsaka sútra patří mezi nejvýznamnější texty mahájánového buddhismu. Její filosofické pasáže podávají vizi dokonale harmonického celku vesmíru, jehož každá část je organicky spojena s ostatními. Princip všech věcí odrážejících či „obsahujících“ jedna druhou je zde symbolizován imaginární Indrovou sítí mnohafasetových drahokamů na každém uzlu sítě, které odrážejí jeden druhý spolu s odrazy každého drahokamu obsahujícími odrazy všech drahokamů donekonečna.
Tuto sútru studovala zvláště čínská filosofická škola Chua-jen (kor. Hwaom, jap. Kegon). Její učení později sloužilo v Číně, Koreji a Japonsku jako teoretický základ čchanu/zenu a jeho prostřednictvím ovlivnilo i celou kulturu Dálného východu.
Korejský mnich Uisang (625-702) v mládí studoval nauku školy Chua-jen u jejího druhého patriarchy Č´-jena. Po návratu domů založil několik klášterů, přednášel o Avatamsaka sútře, vychovával mnichy a inicioval tak tradici korejské školy Hwaom.
Mapa říše skutečnosti představuje Uisangův stručný výklad esence nauky sútry. Z 210 čínských znaků vytvořil „báseň nejzazší moudrosti“, jejíchž třicet veršů o sedmi znacích uspořádal do útvaru připomínajícího otisk tradičního čínského razítka.
Ze sinokorejského originálu přeložila a úvodní studií napsala Ivana M. Gruberová.
„V jednom je vše a v mnohém je jedno,
jedno je totožné se vším
a mnohé je totožné s jedním.
V jednom zrnku prachu
je obsažen celý vesmír
a tak se to má
se všemi zrnky prachu.“
Předmluva
1. Mistr Uisang a jeho Hwaom ilsung popkjedo mezi legendami a historií
2. Poselství Avatamsaka sútry
3. Mapa říše skutečnosti dle Avatamsaka sútry
4. Komentář k Mapě říše skutečnosti dle Avatamsaka sútry
Poznámky
Použitá literatura
Mistr Uisang (625-702) je jednou z osobností, které zásadním způsobem formovaly tvář buddhismu v Koreji. Po několikaletém studiu v Číně představil Korejcům učení Sútry o květinové girlandě, celým sanskrtským názvem Mahávaipuljabuddhávatamsakasútra, zkráceně Avatamsaka sútra (čínsky Ta-fang-kuang-fo-chua-jen-ťing nebo Chua-jen-ťing, korejsky Tebang kwangbul hwaomgjong nebo Hwaomgjong). Tato sútra je významným textem mahájánového buddhismu: podává vizi vesmíru, který je dokonale harmonickým celkem, jehož každá část (skt. dharma) je organicky spojena s ostatními. Studiem Avatamsaka sútry se zabývala v Číně buddhistická škola Chua-jen, v Koreji Hwaom. Mistr Uisang bývá nazýván též Hedong Hwaom čchodžo (Zakladatel korejské školy Hwaom), Wongjo kuksa (Učitel úplného učení), Pusok čondža (Mistr letícího kamene) nebo mistr Uidži (Ten, který drží význam).
Informace, které dnes máme o Uisangově životě, se dost různí a z vědeckého hlediska mohou být někdy neuspokojivé. Přesto jsem se na základě studia zmiňované literatury, jež vychází z takových zásadních pramenů, jako jsou Odkazy Tří království (Samguk jusa), Sungské životopisy nejslavnějších mnichů (Song kosungdžon), Životopisy nejslavnějších korejských mnichů (Hedong kosungdžon), Stručné vysvětlení Modlitby země bílé květiny (Pekhwa torjang parwonmun jakhe) aj., pokusila o náčrt mistrova životopisu.
Smyslem této knihy je představit českým čtenářům jak Uisangovu pozoruhodnou interpretaci Avatamsaka sútry, tak Uisangovu osobnost, a to v podobě, v jaké žije v povědomí korejských buddhistů. Považuji tedy za vhodné uvést nejenom fakta ověřená historiky a buddhology, ale i četné příběhy a legendy, které se o Uisangovi, o jeho žácích a o jeho textu vypravují. Ty jsou totiž naprosto nedílnou součástí tradice korejské školy Hwaom.
Podle nejstaršího a relativně přesného údaje básníka a učence Čchö Čchi-wona (857-?) se mistr Uisang narodil roku 625 a zemřel roku 702. Jeho otec se jmenoval pravděpodobně Kim Han-sin, Uisang vyrůstal na jihovýchodě Korejského poloostrova v oblasti Kjongdžu, hlavního města starokorejského království Silla (trad. 57 př. n. l. – 935 n. l.). Životopisný román novodobého korejského autora I Čong-ika podává okolnosti Uisangova narození barvitěji:
Generál Kim Han-sin pocházel ze vznešené rodiny dobrého jména, stejně tak matka, paní Son-na – ta byla údajně z rodu samotného krále Pak Hjokkoseho, zakladatele království Silla (…).
Traduje se, že v době Uisangova početí paní Son-na spatřila, jak na obloze stoupá slunce, zatímco ze země vyrůstá purpurový kosatec velký jako talíř a roste vstříc tomuto slunci, vydávaje jasnou záři. I pojmenovala synka Il-dži – Sluneční kosatec. Il-dži měl o tři roky mladší sestru So-hui – Bílou dívku.
Román líčí tragické události v rodině: Uisangův otec generál následkem porážky v bitvě upadl v nemilost panovníka, a tím značně zchudl, načež Uisangova matka podlehla fyzickému i psychickému oslabení a mladá zemřela. Když si otec časem v bojích polepšil, mohl se znovu oženit, ale jeho nová žena prý byla zlostné povahy a k nevlastním dětem se chovala hrubě. Uisang a jeho sestra byli tedy svěřeny do péče tety a otec dal přednost službě mimo domov. Otcova žena však nevydržela samotu, tajně se sblížila se dvěma muži z nižších vrstev, a když zjistila, že se o její manželské nevěře dozvěděla Uisangova sestra, připravila ji o život. Její milenci byli pak odsouzeni k smrti a ona byla uvržena do vězení, kde nakonec zemřela.
V románu se objevují spekulace o motivech, které Uisanga dovedly do buddhistického kláštera: chlapec poznal zblízka vrtkavost lidského štěstí, světské slávy, pozemské lásky. Viděl svého otce, kdysi slavného generála, chodit po porážce v boji v žebráckých hadrech, viděl svou matku umírat hladem a starostmi. Uisang byl podle všeho mladík, který svým mimořádným vzhledem a inteligencí oslnil i královskou rodinu, jež prý začala uvažovat o tom, že ho ožení s jednou z princezen. Uisanga však královský dvůr nepřitahoval, navíc nechtěl zklamat dívku jménem Mjo-hwa, kterou měl rád. Ale Mjo-hwa se s Uisangem musela rozloučit: pro svůj půvab byla vybrána jako jedna z pěti dívek z aristokratických rodin království Silla, jejichž osudem se měl stát život na dvoře čínského císaře, a musela odcestovat jako “dar”. Krátce předtím, než loď doplula na Šan-tungský poloostrov, někde poblíž dnešního města Pcheng-laj, však Mjo-hwa skočila v zoufalství do mořských vln. Předčasnou smrt matky, krutou vraždu sestry, sebevraždu milované dívky a neuspokojivý život otce generála považuje romanopisec za významné mezníky, které Uisanga vedly ze světa lidských vášní do světa Buddhova učení.
Vzpomínám si na rozhovor, který jsem před čtyřmi lety vedla s jedním korejským mnichem v klášteře Pusoksa, pár metrů od stromku, o němž se traduje, že vyrostl z hole mistra Uisanga. Na otázku, co ho přivedlo na myšlenku stát se mnichem, odpověděl: “Jsou dvě věci, na které by se laikové mnichů neměli nikdy ptát. Proč se stali mnichy a kolik je jim let. Je to velmi osobní věc…”
Vraťme se od spekulací k historickým faktům: ať už byly jeho osobní důvody jakékoli, jisté je, že mladý Uisang odešel někdy ve třetím desetiletí svého života (Odkazy Tří království uvádějí, že mu bylo 28 let) do kláštera Hwangboksa na úpatí hory Nangsan v Kjongdžu a začal studovat nejrůznější směry buddhistické filosofie, které byly v království Silla toho času známy. Zabýval se údajně Sútrou o nirváně (skt. Maháparinirvánasútra, kor. Tebanjolbangjong) a Sútrou o naučení Vimalakírtiho (skt. Vimalakírtinirdéšasútra, kor. Jumahilsosolgjong).
Uisang se však chtěl seznámit i s novými proudy, jež proslulý poutník mistr Süan-cang (600 nebo 602-664) přinesl z Indie do Číny. Roku 650 se tedy vydal se svým starším přítelem a údajně i bratrancem mnichem Wonhjoem (617-686) na cestu do tchangské říše. Putovali po souši, v království Kogurjo však byli oba mnichové pro podezření ze špionáže zadrženi a posláni zpět do království Silla. Podruhé se do Číny vypravili roku 661, ale Wonhjo se tehdy během cesty rozhodl, že zůstane v Koreji. Vypravuje o tom známý příběh:
Uisang a Wonhjo došli k mořskému břehu. Sháněli loď, která by je odvezla ze Silly do Číny, když tu se spustil prudký liják. Hledali, kde by se schovali. U cesty viděli jakousi jeskyni a rozhodli se, že noc přečkají tam. Když se ráno probudili, zjistili, že nocovali ve staré hrobce. Kolem nich se povalovaly kosti. Nebe zakrývaly černé mraky, země rozbahněná… dál jít nemohli. Opírajíce se o balvany ve skalní úžlabině opodál, trávili u hrobky další den a noc. Najednou je vylekal duch zemřelého.
Wonhjo si zhluboka povzdechl a pravil:
“Včera jsme hrobku považovali za jeskyni, a jak jsme v ní spokojeně přespali! Ale dnes? Když spíme opodál, straší nás duch. Věci vznikají v závislosti na naší mysli, a když přestaneme přemýšlet, mizí rozdíl mezi jeskyní a hrobkou. Všechny věci tohoto světa závisejí pouze na postoji naší mysli. Proč bych tedy měl hledat pravdu vně mysli a trmácet se až do Číny?”
O Wonhjoově prozření vypovídají jeho verše zvané Báseň o probuzení:
S myšlenkou povstávají všechny jevy.
Když je mysl v klidu, hrob se neliší od oltáře.
Všechny tři světy (tj. minulost, přítomnost,
budoucnost) jsou jen výrazem mysli,
všechny jevy jsou jen myšlenkami.
Vně mysli není nic. Proč hledat měsíc nad cizí zemí?
Uisang tedy pokračoval v cestě sám. Do Číny se nakonec dostal lodí, není jasné, zda to byla loď, na níž cestovali do vlasti čínští vyslanci, nebo loď obchodní. Jisté je, že v roce 661 dosáhl Šan-tungského poloostrova, zřejmě v oblasti dnešního města Pcheng-laj. Traduje se, že jedním z důvodů, proč se Uisang vypravil na studia do Číny, bylo i to, že chtěl upokojit duši milované dívky Mjo-hwy, která cestou na tchangský dvůr skočila z lodi do moře. Proto prý Uisang po celou dobu plavby z Koreje do Číny recitoval Buddhovo jméno.
V Číně bydlel Uisang nejprve v domě bohatého buddhisty, kde se mu dostalo vlídného přijetí pána domu a vřelého citu jeho dcery Šan-miao (kor. Son-mjo). Vypravuje se, že Šan-miao svou pozemskou lásku k duchovně založenému mnichovi, jenž se nedal svést jejím ženským půvabem, transformovala do intenzivní buddhistické víry – tak praví proslulá legenda, která se vyskytuje v několika verzích. Vybírám zde tu, jež se uvádí v knize Uri pulgjo sorhwa:
(…) Dívka se zahleděla do Uisangovy nezvykle oduševnělé tváře a hluboce se zamilovala, ale mistrovo odhodlání věnovat se cele Buddhovu učení bylo neochvějné. Obdivujíc Uisangovu pevnou vůli Son-mjo najednou pochopila smysl buddhistické stezky a složila tuto přísahu:
“Utíkám se k vaší moudrosti, mistře, na dlouhé a dlouhé věky. Slibuji, že budu studovat učení mahájánového buddhismu a dovrším velké dílo. Budu vás hmotně podporovat a poskytnu vám, co jen budete ke své činnosti potřebovat.”
Uisang spěchal do kláštera v horách u Čchang-anu. Pod vedením mistra Č’-jena tam studoval Avatamsaka sútru. Když dokončil studium, rozhodl se, že se vrátí do rodné Silly, aby tam šířil Buddhovo učení. Cestou navštívil svého mecenáše. Poděkoval mu za podporu ve studiu, rozloučil se a pak nasedl na loď a vyplul na moře.
Son-mjo zrovna nebyla doma, a tak se s Uisangem minula. Když se dozvěděla, že mistr už odešel do přístavu, rychle zabalila mnišské roucho a jiné potřebné věci, které pro Uisanga připravila, a běžela k moři. Loď se však již vzdalovala od břehu. Son-mjo se za ní chvíli smutně dívala a potom náhle zvolala:
“Smysl mého bytí spočívá ve službě mistrovi. Prosím, nechť tato krabice dopadne na palubu lodi!” a hodila své dary do moře. V tom okamžiku se zvedl silný vítr, který krabici popadl a jako lehké pírko ji odnesl Uisangovi na loď.
A Son-mjo pokračovala:
“Nechť se mé tělo promění ve velkého draka, aby loď pod mou ochranou bezpečně doplula k sillským břehům a aby mistr mohl šířit Buddhovo učení!” zvolala a vrhla se do moře. Duchové byli dojati nezlomným odhodláním její duše. Son-mjo se opravdu proměnila v draka. Drak nadnášel loď ? tu se potápěl, tu se vynořoval nad hladinu, jak bylo zrovna potřeba. Uisang bezpečně docestoval do Silly.
Po návratu do vlasti hledal Uisang místo, kde by mohl vyučovat, až došel do hor Tchebeksan k hoře Ponghwangsan u Jongdžu a našel místo vyvolené nebesy. Tou dobou tam však žilo kolem pěti set členů jakési náboženské sekty. Uisang byl bezradný.
A tehdy Son-mjo, která v podobě draka neustále ochraňovala Uisangovy kroky, pochopila, co mistra tíží. Proměnila své dračí tělo v ohromný balvan, který hrozivě visel nad chrámem sekty (odtud název kláštera: Pusoksa – Klášter letícího kamene). Mnichové dostali strach, že na ně spadne, a rozutekli se do všech světových stran.
Uisang v těch místech založil klášter Pusoksa a začal v něm vyučovat. I když posluchače nijak zvlášť nelákal, přicházelo jich prý velké množství.
Legenda o Šan-miao se značně rozkošatěla a za pozornost stojí i její “dračí aspekt”:
V zemi pod síní Murjangsudžon (Síň nekonečného života) v klášteře Pusoksa leží prý kamenný drak pokrytý šupinami. Vedle této síně je Pusok (Letící kámen) a za ní se nachází svatyně zasvěcená dívce Son-mjo, kde visí dívčin portrét. Na východní straně kláštera je studna zvaná Son-mjodžong (Studna Son-mjo) – když bývalo v minulosti sucho, konaly se tam prý modlitby za déšť.
Drak je na Dálném východě obecně považován za ducha vod, jehož povinností je pečovat o déšť, avšak buddhismus mu připisuje funkci ochránce Buddhova učení. V této pověsti se hrdinka, která neuspěla v lásce, stává duchem ochraňujícím mistra Uisanga a učení Avatamsaka sútry. Navíc údajně chrání klášter Pusoksa před požárem.
Obdobná legenda se vypravuje o klášteře v okrese Sosan v provincii Jižní Čchungčchong. I tento klášter se jmenuje Pusoksa. Údajně ho založil mistr Uisang v roce 677. Mnichové zde však tvrdí, že jejich klášter je dřívějšího data než klášter Pusoksa v horách Tchebeksan – prý ho mistr Uisang postavil hned po návratu z Číny, aby utěšil duši Son-mjo. “Letící kámen” tohoto kláštera se nachází v nedalekém moři a říká se mu Komunjo (Černá žena).
Setkání korejského mnicha a čínské dívky zanechalo svou stopu také v Japonsku: V klášteře Kózandži u Kjóta bylo mezi několika ceněnými “národními poklady” objeveno i šest svitků, z nichž čtyři zobrazují legendu o Šan-miao a Uisangovi a dva zobrazují mistry Wonhjoa a Uisanga. Tyto svitkové obrazy údajně namaloval mistr Mjóe (1173-1232), velká autorita v japonské škole studující Avatamsaka sútru (jap. Kegon), jenž se zasloužil též o kulturu čajového obřadu. Jeho obrazy byly v klášteře Kózandži uctívány jako portréty světců. Mistr Mjóe proslul dodržováním mnišských předpisů a soucitným srdcem – ujímal se žen, které ztratily manžely během nepokojů, zvaných Džókjú, roku 1219, a poblíž kláštera Kózandži pro ně založil klášter Zenmjódži, tedy “Klášter Šan-miao”. Prý byl hluboce dojat přeměnou pozemské lásky Šan-miao k mistru Uisangovi v lásku duchovní.
Vraťme se k historickým faktům: V Číně Uisang studoval u mistra Č’-jena (kor. Čiom) (602-668) v klášteře Č’-siang-s’ (kor. Čisangsa) v horách Čung-nan-šan (kor. Čongnamsan) jižně od Čchang-anu. Č’-jen měl k tehdejším filosofickým směrům syntetický přístup a učení Avatamsaka sútry nově uspořádal. Je považován za Druhého patriarchu čínské školy Chua-jen (viz s. 59).
Koncem svého života si začal Č’-jen údajně cenit i učení zenové školy a přiznával zenovým metodám cvičení mysli účinnost. Tzv. Bódhidharmovo hledění do zdi považoval Č’-jen za vhodný prostředek, jenž může pomoci člověku, který se věnuje duchovní praxi, aby pochopil nejzazší smysl Avatamsaka sútry. V té době přišel k Č’-jenovi na studia Uisang a zdá se, že mladého a prakticky založeného korejského mnicha ovlivnila zenová škola ještě víc než Č’-jena. (Stojí za zmínku, že i mnich Fa-cang (643-712) (viz s. 59), Uisangův spolužák u mistra Č’-jena, později proslulý jako Třetí patriarcha školy Chua-jen a její nejvýznamnější teoretik a de facto zakladatel, se domníval, že nejlepší metodou duchovní praxe je kombinování znalosti a meditace, a to recitováním a chápáním Avatamsaka sútry a cvičením se v meditaci založené na této sútře. Fa-cang tvrdil, že úcta k buddhistickým sútrám a meditace nejsou vůbec neslučitelné.)
Č’-jen údajně sdělil Uisangovi, že mu sen předpověděl jeho příchod, a uvítal ho s mimořádnou pozorností. V Odkazech Tří království se o tom dočteme následující:
Uisang navštívil mistra Č’-jena v klášteře Č’-siang-s’ v horách Čung-nan-šan. Č’-jen měl předchozí noci zvláštní sen. Zdálo se mu o velkém stromě, který sice rostl v Koreji, ale byl tak obrovský, že jeho větve a listy pokrývaly celou Čínu. A na vrcholu tohoto stromu bylo hnízdo ptáka fénixe. Č’-jen se vyšplhal k hnízdu a jeho oči oslnila záře magické perly čintámani, jež se široko daleko linula z hnízda. Probudil se celý překvapený, čistě vymetl svůj příbytek a čekal. Když Uisang zaklepal na dveře jeho pokoje, přijal ho se vší obřadností a pravil: “Věděl jsem, že přijdeš. Sen včerejší noci mi to předpověděl.” Č’-jen usadil Uisanga proti sobě a Uisang mu do nejmenších podrobností vyložil Avatamsaka sútru. Č’-jen měl radost, že v Uisangovi nalezl inteligentního partnera k dialogu, a protože díky němu lépe porozuměl hluboce skrytému smyslu sútry, prohlásil, že host v mnohém ohledu předčí hostitele.
Uisang se cele věnoval studiu Avatamsaka sútry pod Č’-jenovým vedením až do Č’-jenova skonu roku 668. Asi tři měsíce před mistrovou smrtí, tedy patnáctého dne sedmého měsíce podle lunárního kalendáře, sepsal Uisang pozoruhodný text zvaný Mapa říše skutečnosti dle Avatamsaka sútry (doslova: Mapa říše skutečnosti jednoho vozu květinové girlandy) (kor. Hwaom ilsung popkjedo), v němž systematicky vyložil své pojetí esence Avatamsaka sútry, a poté mu mistr Č’-jen přiznal porozumění Buddhovu učení.
Uisang zde z 210 čínských znaků vytvořil báseň, jejíchž třicet veršů o sedmi znacích uspořádal do útvaru připomínajícího otisk tradičního čínského razítka (pečetidla), inspirován svým mistrem, jenž prý užíval k vysvětlení pojmů Avatamsaka sútry obdobných forem. Vytvořil tak jakési dháraní či mantru, které bylo možné tisknout z dřevěných matric. Úvod Hwaom ilsung popkjedo odhaluje, že Uisang si byl dobře vědom učení zenové školy – autor si přeje, aby se lidé, kteří lpějí na pouhých jménech, byli schopni vrátit k bezejmennému pravému zdroji věcí právě čtením jeho básně. Dnes je Hwaom ilsung popkjedo ceněno i jako památka tradiční korejské literatury. /…/
1. Mistr Uisang a jeho Hwaom ilsung popkjedo mezi legendami a historií
Mistr Uisang (625-702) je jednou z osobností, které zásadním způsobem formovaly tvář buddhismu v Koreji. Po několikaletém studiu v Číně představil Korejcům učení Sútry o květinové girlandě, celým sanskrtským názvem Mahávaipuljabuddhávatamsakasútra, zkráceně Avatamsaka sútra (čínsky Ta-fang-kuang-fo-chua-jen-ťing nebo Chua-jen-ťing, korejsky Tebang kwangbul hwaomgjong nebo Hwaomgjong). Tato sútra je významným textem mahájánového buddhismu: podává vizi vesmíru, který je dokonale harmonickým celkem, jehož každá část (skt. dharma) je organicky spojena s ostatními. Studiem Avatamsaka sútry se zabývala v Číně buddhistická škola Chua-jen, v Koreji Hwaom. Mistr Uisang bývá nazýván též Hedong Hwaom čchodžo (Zakladatel korejské školy Hwaom), Wongjo kuksa (Učitel úplného učení), Pusok čondža (Mistr letícího kamene) nebo mistr Uidži (Ten, který drží význam).
Informace, které dnes máme o Uisangově životě, se dost různí a z vědeckého hlediska mohou být někdy neuspokojivé. Přesto jsem se na základě studia zmiňované literatury, jež vychází z takových zásadních pramenů, jako jsou Odkazy Tří království (Samguk jusa), Sungské životopisy nejslavnějších mnichů (Song kosungdžon), Životopisy nejslavnějších korejských mnichů (Hedong kosungdžon), Stručné vysvětlení Modlitby země bílé květiny (Pekhwa torjang parwonmun jakhe) aj., pokusila o náčrt mistrova životopisu.
Smyslem této knihy je představit českým čtenářům jak Uisangovu pozoruhodnou interpretaci Avatamsaka sútry, tak Uisangovu osobnost, a to v podobě, v jaké žije v povědomí korejských buddhistů. Považuji tedy za vhodné uvést nejenom fakta ověřená historiky a buddhology, ale i četné příběhy a legendy, které se o Uisangovi, o jeho žácích a o jeho textu vypravují. Ty jsou totiž naprosto nedílnou součástí tradice korejské školy Hwaom.
Podle nejstaršího a relativně přesného údaje básníka a učence Čchö Čchi-wona (857-?) se mistr Uisang narodil roku 625 a zemřel roku 702. Jeho otec se jmenoval pravděpodobně Kim Han-sin, Uisang vyrůstal na jihovýchodě Korejského poloostrova v oblasti Kjongdžu, hlavního města starokorejského království Silla (trad. 57 př. n. l. – 935 n. l.). Životopisný román novodobého korejského autora I Čong-ika podává okolnosti Uisangova narození barvitěji:
Generál Kim Han-sin pocházel ze vznešené rodiny dobrého jména, stejně tak matka, paní Son-na – ta byla údajně z rodu samotného krále Pak Hjokkoseho, zakladatele království Silla (…).
Traduje se, že v době Uisangova početí paní Son-na spatřila, jak na obloze stoupá slunce, zatímco ze země vyrůstá purpurový kosatec velký jako talíř a roste vstříc tomuto slunci, vydávaje jasnou záři. I pojmenovala synka Il-dži – Sluneční kosatec. Il-dži měl o tři roky mladší sestru So-hui – Bílou dívku.
Román líčí tragické události v rodině: Uisangův otec generál následkem porážky v bitvě upadl v nemilost panovníka, a tím značně zchudl, načež Uisangova matka podlehla fyzickému i psychickému oslabení a mladá zemřela. Když si otec časem v bojích polepšil, mohl se znovu oženit, ale jeho nová žena prý byla zlostné povahy a k nevlastním dětem se chovala hrubě. Uisang a jeho sestra byli tedy svěřeny do péče tety a otec dal přednost službě mimo domov. Otcova žena však nevydržela samotu, tajně se sblížila se dvěma muži z nižších vrstev, a když zjistila, že se o její manželské nevěře dozvěděla Uisangova sestra, připravila ji o život. Její milenci byli pak odsouzeni k smrti a ona byla uvržena do vězení, kde nakonec zemřela.
V románu se objevují spekulace o motivech, které Uisanga dovedly do buddhistického kláštera: chlapec poznal zblízka vrtkavost lidského štěstí, světské slávy, pozemské lásky. Viděl svého otce, kdysi slavného generála, chodit po porážce v boji v žebráckých hadrech, viděl svou matku umírat hladem a starostmi. Uisang byl podle všeho mladík, který svým mimořádným vzhledem a inteligencí oslnil i královskou rodinu, jež prý začala uvažovat o tom, že ho ožení s jednou z princezen. Uisanga však královský dvůr nepřitahoval, navíc nechtěl zklamat dívku jménem Mjo-hwa, kterou měl rád. Ale Mjo-hwa se s Uisangem musela rozloučit: pro svůj půvab byla vybrána jako jedna z pěti dívek z aristokratických rodin království Silla, jejichž osudem se měl stát život na dvoře čínského císaře, a musela odcestovat jako “dar”. Krátce předtím, než loď doplula na Šan-tungský poloostrov, někde poblíž dnešního města Pcheng-laj, však Mjo-hwa skočila v zoufalství do mořských vln. Předčasnou smrt matky, krutou vraždu sestry, sebevraždu milované dívky a neuspokojivý život otce generála považuje romanopisec za významné mezníky, které Uisanga vedly ze světa lidských vášní do světa Buddhova učení.
Vzpomínám si na rozhovor, který jsem před čtyřmi lety vedla s jedním korejským mnichem v klášteře Pusoksa, pár metrů od stromku, o němž se traduje, že vyrostl z hole mistra Uisanga. Na otázku, co ho přivedlo na myšlenku stát se mnichem, odpověděl: “Jsou dvě věci, na které by se laikové mnichů neměli nikdy ptát. Proč se stali mnichy a kolik je jim let. Je to velmi osobní věc…”
Vraťme se od spekulací k historickým faktům: ať už byly jeho osobní důvody jakékoli, jisté je, že mladý Uisang odešel někdy ve třetím desetiletí svého života (Odkazy Tří království uvádějí, že mu bylo 28 let) do kláštera Hwangboksa na úpatí hory Nangsan v Kjongdžu a začal studovat nejrůznější směry buddhistické filosofie, které byly v království Silla toho času známy. Zabýval se údajně Sútrou o nirváně (skt. Maháparinirvánasútra, kor. Tebanjolbangjong) a Sútrou o naučení Vimalakírtiho (skt. Vimalakírtinirdéšasútra, kor. Jumahilsosolgjong).
Uisang se však chtěl seznámit i s novými proudy, jež proslulý poutník mistr Süan-cang (600 nebo 602-664) přinesl z Indie do Číny. Roku 650 se tedy vydal se svým starším přítelem a údajně i bratrancem mnichem Wonhjoem (617-686) na cestu do tchangské říše. Putovali po souši, v království Kogurjo však byli oba mnichové pro podezření ze špionáže zadrženi a posláni zpět do království Silla. Podruhé se do Číny vypravili roku 661, ale Wonhjo se tehdy během cesty rozhodl, že zůstane v Koreji. Vypravuje o tom známý příběh:
Uisang a Wonhjo došli k mořskému břehu. Sháněli loď, která by je odvezla ze Silly do Číny, když tu se spustil prudký liják. Hledali, kde by se schovali. U cesty viděli jakousi jeskyni a rozhodli se, že noc přečkají tam. Když se ráno probudili, zjistili, že nocovali ve staré hrobce. Kolem nich se povalovaly kosti. Nebe zakrývaly černé mraky, země rozbahněná… dál jít nemohli. Opírajíce se o balvany ve skalní úžlabině opodál, trávili u hrobky další den a noc. Najednou je vylekal duch zemřelého.
Wonhjo si zhluboka povzdechl a pravil:
“Včera jsme hrobku považovali za jeskyni, a jak jsme v ní spokojeně přespali! Ale dnes? Když spíme opodál, straší nás duch. Věci vznikají v závislosti na naší mysli, a když přestaneme přemýšlet, mizí rozdíl mezi jeskyní a hrobkou. Všechny věci tohoto světa závisejí pouze na postoji naší mysli. Proč bych tedy měl hledat pravdu vně mysli a trmácet se až do Číny?”
O Wonhjoově prozření vypovídají jeho verše zvané Báseň o probuzení:
S myšlenkou povstávají všechny jevy.
Když je mysl v klidu, hrob se neliší od oltáře.
Všechny tři světy (tj. minulost, přítomnost,
budoucnost) jsou jen výrazem mysli,
všechny jevy jsou jen myšlenkami.
Vně mysli není nic. Proč hledat měsíc nad cizí zemí?
Uisang tedy pokračoval v cestě sám. Do Číny se nakonec dostal lodí, není jasné, zda to byla loď, na níž cestovali do vlasti čínští vyslanci, nebo loď obchodní. Jisté je, že v roce 661 dosáhl Šan-tungského poloostrova, zřejmě v oblasti dnešního města Pcheng-laj. Traduje se, že jedním z důvodů, proč se Uisang vypravil na studia do Číny, bylo i to, že chtěl upokojit duši milované dívky Mjo-hwy, která cestou na tchangský dvůr skočila z lodi do moře. Proto prý Uisang po celou dobu plavby z Koreje do Číny recitoval Buddhovo jméno.
V Číně bydlel Uisang nejprve v domě bohatého buddhisty, kde se mu dostalo vlídného přijetí pána domu a vřelého citu jeho dcery Šan-miao (kor. Son-mjo). Vypravuje se, že Šan-miao svou pozemskou lásku k duchovně založenému mnichovi, jenž se nedal svést jejím ženským půvabem, transformovala do intenzivní buddhistické víry – tak praví proslulá legenda, která se vyskytuje v několika verzích. Vybírám zde tu, jež se uvádí v knize Uri pulgjo sorhwa:
(…) Dívka se zahleděla do Uisangovy nezvykle oduševnělé tváře a hluboce se zamilovala, ale mistrovo odhodlání věnovat se cele Buddhovu učení bylo neochvějné. Obdivujíc Uisangovu pevnou vůli Son-mjo najednou pochopila smysl buddhistické stezky a složila tuto přísahu:
“Utíkám se k vaší moudrosti, mistře, na dlouhé a dlouhé věky. Slibuji, že budu studovat učení mahájánového buddhismu a dovrším velké dílo. Budu vás hmotně podporovat a poskytnu vám, co jen budete ke své činnosti potřebovat.”
Uisang spěchal do kláštera v horách u Čchang-anu. Pod vedením mistra Č’-jena tam studoval Avatamsaka sútru. Když dokončil studium, rozhodl se, že se vrátí do rodné Silly, aby tam šířil Buddhovo učení. Cestou navštívil svého mecenáše. Poděkoval mu za podporu ve studiu, rozloučil se a pak nasedl na loď a vyplul na moře.
Son-mjo zrovna nebyla doma, a tak se s Uisangem minula. Když se dozvěděla, že mistr už odešel do přístavu, rychle zabalila mnišské roucho a jiné potřebné věci, které pro Uisanga připravila, a běžela k moři. Loď se však již vzdalovala od břehu. Son-mjo se za ní chvíli smutně dívala a potom náhle zvolala:
“Smysl mého bytí spočívá ve službě mistrovi. Prosím, nechť tato krabice dopadne na palubu lodi!” a hodila své dary do moře. V tom okamžiku se zvedl silný vítr, který krabici popadl a jako lehké pírko ji odnesl Uisangovi na loď.
A Son-mjo pokračovala:
“Nechť se mé tělo promění ve velkého draka, aby loď pod mou ochranou bezpečně doplula k sillským břehům a aby mistr mohl šířit Buddhovo učení!” zvolala a vrhla se do moře. Duchové byli dojati nezlomným odhodláním její duše. Son-mjo se opravdu proměnila v draka. Drak nadnášel loď ? tu se potápěl, tu se vynořoval nad hladinu, jak bylo zrovna potřeba. Uisang bezpečně docestoval do Silly.
Po návratu do vlasti hledal Uisang místo, kde by mohl vyučovat, až došel do hor Tchebeksan k hoře Ponghwangsan u Jongdžu a našel místo vyvolené nebesy. Tou dobou tam však žilo kolem pěti set členů jakési náboženské sekty. Uisang byl bezradný.
A tehdy Son-mjo, která v podobě draka neustále ochraňovala Uisangovy kroky, pochopila, co mistra tíží. Proměnila své dračí tělo v ohromný balvan, který hrozivě visel nad chrámem sekty (odtud název kláštera: Pusoksa – Klášter letícího kamene). Mnichové dostali strach, že na ně spadne, a rozutekli se do všech světových stran.
Uisang v těch místech založil klášter Pusoksa a začal v něm vyučovat. I když posluchače nijak zvlášť nelákal, přicházelo jich prý velké množství.
Legenda o Šan-miao se značně rozkošatěla a za pozornost stojí i její “dračí aspekt”:
V zemi pod síní Murjangsudžon (Síň nekonečného života) v klášteře Pusoksa leží prý kamenný drak pokrytý šupinami. Vedle této síně je Pusok (Letící kámen) a za ní se nachází svatyně zasvěcená dívce Son-mjo, kde visí dívčin portrét. Na východní straně kláštera je studna zvaná Son-mjodžong (Studna Son-mjo) – když bývalo v minulosti sucho, konaly se tam prý modlitby za déšť.
Drak je na Dálném východě obecně považován za ducha vod, jehož povinností je pečovat o déšť, avšak buddhismus mu připisuje funkci ochránce Buddhova učení. V této pověsti se hrdinka, která neuspěla v lásce, stává duchem ochraňujícím mistra Uisanga a učení Avatamsaka sútry. Navíc údajně chrání klášter Pusoksa před požárem.
Obdobná legenda se vypravuje o klášteře v okrese Sosan v provincii Jižní Čchungčchong. I tento klášter se jmenuje Pusoksa. Údajně ho založil mistr Uisang v roce 677. Mnichové zde však tvrdí, že jejich klášter je dřívějšího data než klášter Pusoksa v horách Tchebeksan – prý ho mistr Uisang postavil hned po návratu z Číny, aby utěšil duši Son-mjo. “Letící kámen” tohoto kláštera se nachází v nedalekém moři a říká se mu Komunjo (Černá žena).
Setkání korejského mnicha a čínské dívky zanechalo svou stopu také v Japonsku: V klášteře Kózandži u Kjóta bylo mezi několika ceněnými “národními poklady” objeveno i šest svitků, z nichž čtyři zobrazují legendu o Šan-miao a Uisangovi a dva zobrazují mistry Wonhjoa a Uisanga. Tyto svitkové obrazy údajně namaloval mistr Mjóe (1173-1232), velká autorita v japonské škole studující Avatamsaka sútru (jap. Kegon), jenž se zasloužil též o kulturu čajového obřadu. Jeho obrazy byly v klášteře Kózandži uctívány jako portréty světců. Mistr Mjóe proslul dodržováním mnišských předpisů a soucitným srdcem – ujímal se žen, které ztratily manžely během nepokojů, zvaných Džókjú, roku 1219, a poblíž kláštera Kózandži pro ně založil klášter Zenmjódži, tedy “Klášter Šan-miao”. Prý byl hluboce dojat přeměnou pozemské lásky Šan-miao k mistru Uisangovi v lásku duchovní.
Vraťme se k historickým faktům: V Číně Uisang studoval u mistra Č’-jena (kor. Čiom) (602-668) v klášteře Č’-siang-s’ (kor. Čisangsa) v horách Čung-nan-šan (kor. Čongnamsan) jižně od Čchang-anu. Č’-jen měl k tehdejším filosofickým směrům syntetický přístup a učení Avatamsaka sútry nově uspořádal. Je považován za Druhého patriarchu čínské školy Chua-jen (viz s. 59).
Koncem svého života si začal Č’-jen údajně cenit i učení zenové školy a přiznával zenovým metodám cvičení mysli účinnost. Tzv. Bódhidharmovo hledění do zdi považoval Č’-jen za vhodný prostředek, jenž může pomoci člověku, který se věnuje duchovní praxi, aby pochopil nejzazší smysl Avatamsaka sútry. V té době přišel k Č’-jenovi na studia Uisang a zdá se, že mladého a prakticky založeného korejského mnicha ovlivnila zenová škola ještě víc než Č’-jena. (Stojí za zmínku, že i mnich Fa-cang (643-712) (viz s. 59), Uisangův spolužák u mistra Č’-jena, později proslulý jako Třetí patriarcha školy Chua-jen a její nejvýznamnější teoretik a de facto zakladatel, se domníval, že nejlepší metodou duchovní praxe je kombinování znalosti a meditace, a to recitováním a chápáním Avatamsaka sútry a cvičením se v meditaci založené na této sútře. Fa-cang tvrdil, že úcta k buddhistickým sútrám a meditace nejsou vůbec neslučitelné.)
Č’-jen údajně sdělil Uisangovi, že mu sen předpověděl jeho příchod, a uvítal ho s mimořádnou pozorností. V Odkazech Tří království se o tom dočteme následující:
Uisang navštívil mistra Č’-jena v klášteře Č’-siang-s’ v horách Čung-nan-šan. Č’-jen měl předchozí noci zvláštní sen. Zdálo se mu o velkém stromě, který sice rostl v Koreji, ale byl tak obrovský, že jeho větve a listy pokrývaly celou Čínu. A na vrcholu tohoto stromu bylo hnízdo ptáka fénixe. Č’-jen se vyšplhal k hnízdu a jeho oči oslnila záře magické perly čintámani, jež se široko daleko linula z hnízda. Probudil se celý překvapený, čistě vymetl svůj příbytek a čekal. Když Uisang zaklepal na dveře jeho pokoje, přijal ho se vší obřadností a pravil: “Věděl jsem, že přijdeš. Sen včerejší noci mi to předpověděl.” Č’-jen usadil Uisanga proti sobě a Uisang mu do nejmenších podrobností vyložil Avatamsaka sútru. Č’-jen měl radost, že v Uisangovi nalezl inteligentního partnera k dialogu, a protože díky němu lépe porozuměl hluboce skrytému smyslu sútry, prohlásil, že host v mnohém ohledu předčí hostitele.
Uisang se cele věnoval studiu Avatamsaka sútry pod Č’-jenovým vedením až do Č’-jenova skonu roku 668. Asi tři měsíce před mistrovou smrtí, tedy patnáctého dne sedmého měsíce podle lunárního kalendáře, sepsal Uisang pozoruhodný text zvaný Mapa říše skutečnosti dle Avatamsaka sútry (doslova: Mapa říše skutečnosti jednoho vozu květinové girlandy) (kor. Hwaom ilsung popkjedo), v němž systematicky vyložil své pojetí esence Avatamsaka sútry, a poté mu mistr Č’-jen přiznal porozumění Buddhovu učení.
Uisang zde z 210 čínských znaků vytvořil báseň, jejíchž třicet veršů o sedmi znacích uspořádal do útvaru připomínajícího otisk tradičního čínského razítka (pečetidla), inspirován svým mistrem, jenž prý užíval k vysvětlení pojmů Avatamsaka sútry obdobných forem. Vytvořil tak jakési dháraní či mantru, které bylo možné tisknout z dřevěných matric. Úvod Hwaom ilsung popkjedo odhaluje, že Uisang si byl dobře vědom učení zenové školy – autor si přeje, aby se lidé, kteří lpějí na pouhých jménech, byli schopni vrátit k bezejmennému pravému zdroji věcí právě čtením jeho básně. Dnes je Hwaom ilsung popkjedo ceněno i jako památka tradiční korejské literatury. /…/
3. Mapa říše skutečnosti dle Avatamsaka sútry
Verše
1.-4. Dharmy a jejich přirozenost jsou dokonale propojeny. Po dualitě ani stopy. Všechny dharmy jsou nehybné, spočívají v původním klidu, beze jména, bez tvaru, všechny rozdíly mizejí. To, co je známé jako stav probuzení, není nic jiného než toto.
5.-6. Pravá přirozenost je velmi hluboká a nesmírně jemná a tajuplná. Nelpí na svém já, ale projevuje se v závislosti na konkrétních podmínkách.
7.-8. V jednom je vše a v mnohém je jedno, jedno je totožné se vším a mnohé je totožné s jedním.
9.-10. V jednom zrnku prachu je obsažen celý vesmír a tak se to má se všemi zrnky prachu.
11.-14. Nesmírně dlouhé eóny jsou totožné s okamžikem soustředění mysli, okamžik soustředění mysli je totožný s nesmírně dlouhými eóny. Devátá doba a desátá doba jsou totožné, a přesto se nepletou a každá existuje zvlášť.
15.-18. Okamžik, kdy se člověk rozhodne usilovat o probuzení mysli, je okamžikem dokonalého probuzení mysli. Koloběh znovuzrozování a vysvobození nirvány jsou stále spolu a universální a jednotlivé bez rozdílu splývají. To je svět moudrých: svět deseti buddhů a bódhisattvy Samantabhadry.
19.-22. Vstoupí-li mysl do ságamudrá-samádhi, zjevování mnoha jevů na přání té které mysli je nepředstavitelný zázrak. Déšť drahokamů prospívající všem cítícím bytostem zaplňuje prázdný prostor a všechny cítící bytosti mohou obdržet bohatství dle svých schopností.
23.-26. A tak se ten, kdo rozjímá, vrací do původní říše. Ale musí se zbavit nevědomosti. Jinak se tam nedostane. Vhodnými prostředky, jež transcendují veškeré rozlišování, lze dosáhnout dokonalé svobody a člověk získává dle svých zásluh zásoby na cestu domů.
27.-30. Prostřednictvím nevyčerpatelného pokladu tohoto dháraní zdobí skutečný palác z drahokamů v říši jevů. Člověk sedí na půdě střední cesty ve skutečném světě. To, co je odedávna bez pohybu, se nazývá Buddha.
