Mírábáí byla podle střípků příběhu, dochovaného v básních jí připisovaných a ve zmínkách jiných autorů, princeznou a mystickou básnířkou oddanou Kršnovi. Narodila se asi na přelomu 15. a 16. století v Rádžasthánu. Od dětství milovala božstvo Kršnu a po brzké smrti svého manžela se vzepřela své rodině – vzdala se svého bohatství a postavení, aby se mohla cele oddat životu naplněnému opěvováním Kršny. Skládala pro něj básně, které zpívala, doprovázela je na hudební nástroje a tančila. Písně plné touhy a stesku v odloučení, které jsou jí připisovány, jsou dodnes oblíbenou součástí repertoáru profesionálních zpěváků a hudebníků. Po celé Indii se jich dochovaly tisíce. Předávaly se většinou ústně a tradičně je zpívají především ženy. V některých básních se autorka stylizovala do role Kršnovy oblíbené družky Rádhy, jiné je možno zařadit do proudu lidové milostné poezie s tématy z každodenního života. Další mají mystický a filosofický nádech; vyprávějí o životě bez domova a zamýšlejí se nad pomíjivou povahou lidského bytí a dosažením konečného vysvobození z koloběhu životů.

Tato sbírka je prvním překladem poezie Mírábáí do češtiny a představuje reprezentativní výběr z díla jí připisovaného.

Přeložila Nora Melnikova s Arvindem Singhem Tejawatem. Přebásnil Pavel Martinec. Ilustrovala Lea Melnikovová.

Tak jako kuřák opia má opium v svých snech,
tak je mi Ráma milý – Ráma je můj dech!

Chválí mě, kárají – a já?
Mě očaroval Ramaijá!

Mírábáí neboli Mírá byla podle střípků příběhu, dochovaného v básních jí připisovaných a ve zmínkách jiných autorů, princeznou z rádžpútského rodu Ráthaurů a mystickou básnířkou oddanou božskému Kršnovi. Narodila se pravděpodobně na přelomu 15. a 16. století v rádžasthánském Márváru. Kršnu údajně milovala od dětství a po brzké smrti svého manžela Bhódžrádže z mévárského královského rodu se vzepřela své rodině. Vzdala se bohatství a postavení, aby se mohla cele oddat životu naplněnému opěvováním své lásky. Kršnovi skládala básně (pady), které zpívala a doprovázela na hudební nástroje (éktárá, tánpúrá, cimbálky). V básních jej nazývá různými jmény (Kanha, Girdhar, Manmóhan,Góvind,Šjám, Sávarijá, Hari,Rám atd.). Podle zmínek v básních a podle rozličných legend jí rodina, do níž se přivdala, usilovala o život, neboť svým chováním a styky s potulnými světci, mystiky a filosofy (santy) kazila pověst rodu. Snažili se ji proto otrávit a pod záminkou, že se jedná o božský nektar, jí podali jed, Kršna ji však podle legendy ochránil. Mírá poté sama volí život potulné světice a její pouť končí ve Dvárce, kde v chrámu splyne s vyobrazením Kršny.

Mířin život velmi výmluvně shrnuje Nábhádás ve svém díle složeném okolo roku 1600:

Mírá se cti a rodinných pout vzdala
a pěla ódy na Girdhara

Tak jako gópí, pastýřky, ho milovaly,
tak ona oddána je i ve věku Kali

Žila si bez bázně
a od básníků dočkala se chvály
a lidé zlí jí život málem brali
a bezmezně jí láli

Vyšla však bez poskvrny ze všech zel
a z číše jedu pila nektar chodidel
Když strachu, studu veřejně se zprostí
bije na buben vlastní oddanosti

Mírá se cti a rodinných pout vzdala
‚a pěla ódy na Girdhara

Její eroticko-mystické písně plné touhy a stesku v odloučení (viraha), které v evropském kontextu připomínají např. barokní poezii Terezy z Avily či Jana z Kříže, jsou dodnes oblíbenou součástí repertoáru profesionálních zpěváků a hudebníků. Po celé Indii se dochovaly tisíce padů, nejvíce však v Rádžasthánu a blízkém Gudžarátu. Předávaly se většinou ústně, ač se některé zachovaly i v rukopisech; zpívají je především ženy. Rukopisy, v nichž se dochovaly nejstarší básně připisované Míře (např. Mé srdce spoutal mi, ó matko, Jedině vztah z lásky je pravý a Mé oči lačné jsou), byly sepsány až v 17. století. Nelze s jistotou určit, které básně pocházejí od Mírábáí jako historické postavy a které byly jejím osudem a poselstvím pouze inspirovány. O autorství, jak jej jsme zvyklí chápat, u „Mířiných“ básní tedy hovořit nelze. I v naší sbírce je patrné, že se jednotlivé básně navzájem často velice liší jak obsahem, tak i stylem. To, že se jedná o báseň v duchu Mírábáí, naznačuje tzv. pečeť (čháp) na konci básně – verš, který často s vlastním obsahem básně přímo nesouvisí a zmiňuje Mířino jméno spolu s některým ze jmen Kršny.

V některých básních se autorka stylizuje do role Kršnovy oblíbené družky Rádhy, ty jsou pak často zasazeny do Bradžska, kraje Mathury a Vrindávanu, kde Kršna trávil dny svého mládí hrátkami s Rádhou a ostatními pastýřkami. Jiné je možno zařadit do proudu lidové milostné poezie s tématy z každodenního života – odloučení a nevěra, stesk po milovaném muži. Další mají mystický a filosofický nádech; vyprávějí o životě bez domova a duchovním učení a zamýšlejí se nad pomíjivou povahou lidského bytí a dosažením konečného vysvobození z koloběhu životů.

Při překladu jsme vycházeli ze sbírky Mírá Brhatpadávalí, která obsahuje básně, jež se podle jazykových a dalších kritérií (emocionalita, melodičnost) jeví jako blízké Mířině době a „duchu“, ať je tato kategorie jakkoliv sporná. Na rozdíl od básní některých jiných básníků – santů její doby nejsou básně připisované Mírábáí zvlášť umné či propracované. Pad jakožto básnický útvar má tradiční metrickou strukturu, v Mířiných padech však tato nehraje významnou roli. Rýmy jsou převážně gramatické, často se objevuje v indické poezii oblíbená aliterace. Hlavní předností básní je jejich poetika a melodičnost. Český básnický překlad se věrně drží originálu především po obsahové stránce. Je nutno přiznat, že česká forma básní je propracovanější a přizpůsobená, například gramatické rýmy a asonance byly ve většině případů nahrazeny dokonalejším tvarem. Zároveň jsme brali ohled na to, že v českém překladu je podoba básní čistě písemná, na rozdíl od původní a v Indii dosud převažující podoby, kdy první verš básně plní funkci refrénu a báseň je zpívána a doprovázena hudebními nástroji.

Nora Mělníková

Online ukázka