Cvičíte meditaci, protože se chcete cítit dobře? Nebo aby vám pomohla uvolnit se a být „šťastní“? Pak, upřímně řečeno, je pro vás mnohem lepší nechat si udělat masáž celého těla než se snažit praktikovat dharmu. Opravdová duchovní praxe nepřinese takové pohodlí a úlevu, po které většina světských lidí touží. Ve skutečnosti je to přesně naopak! Dharma byla vynalezena výhradně proto, aby odhalila vaše nedostatky, a vy jste se cítili hrozně…
Pokud je ale vaším konečným cílem probuzení, pak přípravné praxe jsou nutností a kniha Ne pro štěstí je váš dokonalý průvodce, protože obsahuje vše potřebné včetně rad ohledně:
- rozvoje „mysli odříkání“
- disciplíny, meditace a moudrosti
- použití vaší představivosti ve vizualizační praxi
- proč potřebujete gurua
Buddhistické praxe jsou techniky určené k tomu, abychom konfrontovali svůj notorický zvyk sami sebe hýčkat. Každá z nich je navržena tak, aby útočila na jednotlivé návyky, dokud zcela nevymýtí naše nutkání ulpívat na „já“. Ač se tedy určité praxe mohou jevit jako buddhistické, posilují-li ulpívání na já, jsou v podstatě nebezpečnější než jakékoli jiné, zjevně nebuddhistické praxe.
Příliš mnoho nauk se dnes zaměřuje na to, aby se lidé „cítili dobře“, a dokonce i někteří buddhističtí učitelé začínají znít jako apoštolové „New Age“. Jejich přednášky jsou zcela zasvěceny stvrzování právoplatnosti všech projevů ega a podpoře „oprávněnosti“ našich pocitů, z čehož jedno ani druhé nemá nic společného s učeními, které nalezneme v přímých instrukcích. Takže pokud vám jde pouze o to, abyste se cítili dobře, uděláte lépe, když si zajdete na celkovou masáž nebo si pustíte nějakou povznášející či optimistickou hudbu, místo abyste dostávali nauky dharmy, které rozhodně nebyly navrženy pro obveselení. Naopak, dharma byla vynalezena výhradně proto, aby odhalila vaše nedostatky, a vy jste se cítili hrozně…
Přeložila Zuzana Pártlová.
„Mít mapu cesty, která ukazuje, kam jednotlivé praxe směřují, mi pomáhá chápat, k čemu mě jednotlivé kroky připravují. Dokonce i kapitoly, které se zpočátku nezdály být pro mou současnou praxi potřebné, obsahují tak úžasně drahocenná poučení, že se nakonec ukázaly být nesmírně relevantní a užitečné.“ – Catherine Fordham
Dzongsar Jamyang Khyentse (Khyentse Norbu, nar. 1961) je tibetským buddhistickým lamou, který cestuje a učí po celém světě. Je také oceňovaným filmovým tvůrcem. Působí jako opat několika klášterů v Asii a je duchovním vedoucím meditačních center ve Vancouveru, San Franciscu, Sydney, Hongkongu a Taipei.
Z předmluvy autora
Dříve než se pustíme do jakéhokoli nového projektu, například naučení se novému jazyku, je užitečné si vyjasnit, proč to děláme a zda se jedná o plán, který stojí za to dotáhnout až do konce. Jakmile si to vyjasníme, zcela přirozeně vyvstane otázka: „Co mám udělat jako první?“ Je to dobrá otázka a lze na ni poměrně snadno odpovědět, pokud se tedy chcete naučit nový jazyk. Začátečníci zřejmě začnou studiem abecedy. Avšak u projektu, který je o něco ctižádostivější a rozsáhlejší, jako je završení duchovní cesty, to může být trochu komplikovanější. Ačkoli bude nezbytné položit si stejnou otázku, toto dotazování je pro začínajícího buddhistu mnohem nebezpečnější, než by kdy mohlo být pro studenta cizích jazyků. Proč? Protože ve světě buddhismu se tato otázka i její odpověď staly institucionalizovanými.
Vzhledem k tomu, že duchovní cesta bude u každého nevyhnutelně jiná, otázka „Čím začít?“ by mohla mít teoreticky nekonečně mnoho odpovědí. Nicméně udělit každému konkrétní instrukce, s čím a jak začít, které by byly ušité na míru, dokáže bohužel pouze realizovaný buddha nebo bódhisattva na vyšších úrovních a pravděpodobnost, že během svého každodenního života na takovou jedinečnou bytost narazíme, je nesmírně malá.
Jak tedy máme postupovat? Co máme dělat a kdy? A je vůbec možné něco opomenout?
Bez osobní rady buddhy nemáme jinou možnost než se spolehnout na všeobecná doporučení poskytovaná naukou (dharma), jež jsou sama o sobě výsledkem mnohasetletých polemik. To není zrovna povzbudivá zpráva, ale nezoufejte. Tyto diskuze mohou být staré stovky let, ale pocházejí od největších učenců a praktikujících, jací kdy kráčeli po této zemi. Proto si můžete být jisti, že bude-li na otázku „Co mám dělat, jestliže chci následovat cestu dharmy?“ odpovědí meditace šamatha nebo čtyři připomenutí, půjdete nejspíš správným směrem.
Jedním z problémů, s kterými se dnes setkáváme, je, že takzvané přípravné praxe ngöndro jsou stále více vnímány jen jako určitý zavedený zvyk. Není to nic nového. Duchovní metody byly vždy opředeny zvyky a tradicemi. Je obtížné si představit, jak se tomu vyvarovat a zda by se to vůbec mělo.
V zemích, jako jsou Barma, Japonsko a Thajsko, sloužil místní kolorit, který dnes zkrášluje moudrost Buddhy, jako nástroj, jenž pomáhal naukám zakořenit a úspěšně kvést. Pokud se však dnes začínající studenti vadžrajány odhodlají vstoupit do učení, je jim téměř okamžitě řečeno, že musí ze všeho nejdříve završit ngöndro. A přitom záměrem všech Buddhových nauk je překročit zvyky vytvořené lidmi a kulturu, která se mění v závislosti na době, v níž žijeme, zeměpisné šířce naší země a postojích, které v ní převládají. Kdyby se soubor pravidel chování (vinaja) vyučoval někde, kde je prašno a větrno, Buddha by nepochybně navrhl, aby si mniši chránili obličej tím, co dnes nazýváme „burkou“. Kdyby se ale tato tradice přenesla do vlhka a naprostého bezvětří tropického pralesa, tamní mnichy by to pravděpodobně příliš neinspirovalo.
S prohlubováním vašeho studia zjistíte, že ngöndro je tím nejcharakterističtějším rysem vadžrajány. Dnes je však bohužel v oblibě snažit se ho mít co nejrychleji za sebou. Noví studenti vadžrajány mají tendenci vnímat ngöndro jako překážku, kterou musejí překonat, než dostanou svolení k vyšším naukám. To je tak veliký omyl! A potenciálně nebezpečný, protože je prakticky nemožné jej vyvrátit. Přesto mnozí tento postoj zastávají a následky, které z toho plynou, se začínají nekontrolovatelně šířit.
V buddhistických kruzích, kde panuje určitý typ politické korektnosti, je například i ten nejjemnější návrh, že ne každý musí nashromáždit sto tisíc poklon, extrémně nevítaný. Čím více lidí bude takto uvažovat, tím více se zvýší riziko, že tato drahocenná praxe bude zredukována na bezvýznamný rituál.
Samozřejmě, že následovat postupnou cestu může být jak prospěšné, tak osobně naplňující, problém však je, že současní studenti dharmy mají tendenci následovat předepsané praxe příliš otrocky. Každý student má jiné potřeby a jednou z dovedností, kterou učitel musí rozvíjet, je umět zvolit takovou metodu, která je vzhledem ke studentovým schopnostem nejvhodnější.
Představte si, že jste dostali za úkol naučit vaši sousedku jezdit na kole. První, co o ní zjistíte, je, že má potíže se po ránu soustředit, což je přesně ta doba, kdy potřebuje jet do práce. Jako učitel jí tedy navrhnete, ať si dá před odjezdem na probuzení šálek kávy. Zázračně to účinkuje a vaše studentka už za pár dnů každé ráno jezdí bez problémů do práce. Zanedlouho ji požádá bratranec, ať ho také naučí jezdit. A jelikož pro její vlastní zkušenost s jízdou na kole byl ten šálek kávy, který jste jí doporučili, natolik zásadní, předá to dál, aniž by se zamyslela, jestli ho bratranec skutečně potřebuje. Ten pak tu samou zkušenost předá svému bratrovi, který ji předá své dceři a tak dál, až tady o pět set let později máme uzavřený kult jezdců na kole, kteří jezdí pouze po vypití kávy, a kdo nepije kávu, ten nebude jezdit na kole.
JAK UŽITEČNÝ JE KULTURNÍ KONTEXT?
Duchovní cesty, které se zrodily v Asii, jako jsou buddhismus či hinduismus, jsou obalené nejrůznějšími kulturními proprietami a využívají rituály, které byly šité na míru potřebám jednotlivých etnických skupin, jež si tyto směry osvojily. Asiaté milují pompu a obřadnost buddhadharmy (jejíž teatrálnost praktikujícím dodnes přináší užitek); nicméně nyní, kdy se buddhistická filozofie učí i za hranicemi Asie, čelíme celé řadě problémů. Zatímco na Asijce působí mnohé starodávné buddhistické rituály velmi dobře, pro Evropany, Američany a Australany jsou mnohem hůř stravitelné. Dokonce ani mladým lidem narozeným v tradičně buddhistických společnostech v Nepálu, Bhútánu a Tibetu nedávají některé rituálnější aspekty dharmy příliš smysl.
Avšak pouze proto, že řada starobylých východních tradic může v dnešním proměnlivém světě působit poněkud nepatřičně, bychom z toho neměli ihned vyvozovat, že jsou zastaralé. Byť dnes nemusí být některé aspekty prokazatelně užitečné, velká část takzvané náboženskosti buddhadharmy je stále nesmírně přínosná. Vzhledem k tomu, že kultura není ani nezávislá, ani trvalá, stále je možné učit a dovedně zacházet s ceremoniální stránkou věci, což znamená, že ty prvky starých kultur, které jsou nezbytnou součástí buddhistické praxe, by se měly moderním lidem nepochybně předávat.
Mudra andžali – dlaně spojené k sobě na znamení úcty a jako pozdrav – je krásné a obecně uznávané gesto a v kontextu poklon obecně uznávaná forma praxe. Jen si představte, kdyby tato praxe byla modernizována a řekli vám, že máte místo toho sto tisíckrát potřást rukou. Sotva by to mělo ten samý účinek, i když teoreticky neexistuje logický důvod, proč by nemělo.
Silné a dlouhodobé zvyky však téměř vždycky přesahují logiku a staré způsoby často skutečně bývají ty nejlepší. Svědčí to o výjimečném vhledu a vizi mistrů minulosti, kteří vynalezli tolik univerzálně použitelných praxí, jako je sedět během meditační praxe s rovnými zády, což se ukazuje být stále vhodnou metodou pro všechny lidské bytosti bez ohledu na jejich původ a prostředí.
Samozřejmě, že zvyky a tradice spojené s akumulacemi ngöndra jsou pro dnešní praktikující stále relevantní. Pro lidi, jako jsem například já, je pevně daná struktura a měřitelný cíl jak povzbuzující, tak inspirativní – jako pověstná mrkev přivázaná k ohlávce osla. Žijeme však v době úpadku a není snadné rozpoznat, která z mnoha dostupných obratných metod bude pro moderního člověka dále účinná. Vzhledem k tomu, jak obtížná je doba, vše logicky nasvědčuje tomu, že by se měl každý prvek ngöndra opakovat nejen stotisíckrát, jak je zvykem, ale třistatisíckrát nebo i vícekrát. Přesto se mnozí přimlouvají za snížení opakování na deset tisíc, aby povzbudili ty, jež vysoké počty odrazují.
Lama Shang Rinpočhe řekl, že ti, kteří chtějí praktikovat mahámudru, by neměli zbytečně dělat vědu z toho, že je třeba nejprve akumulovat praxe ngöndra, ale že ngöndro a takzvanou hlavní praxi musí člověk praktikovat neustále. Klíčová věc je, že cílem ngöndra není pouze hromadit množství, ale i to, aby proniklo do naší mysli, pocuchalo pírka naší pýše a srazilo naše ego.
NGÖNDRO LONGČHEN ŇINGTHIG
Celá řada takzvaných přípravných praxí v buddhadharmě zahrnuje vzácná a hluboká učení, která používají velmi specifickou terminologii. Vezměme si například ngöndro tradice Longčhen ňingthig. Obecně je známé jako „přípravná“ praxe, přesto obsahuje ten nejhlubší jazyk buddhadharmy. Hned na začátku textu se objevují slova jako prána, bindu a nádí, která se v průběhu celého textu neustále opakují. Ngöndro Longčhen ňingthig se silně inspirovalo tradicí mahásandhi čili dzogčhenu, a díky tomu obsahuje ta nejstarší a přímá učení moudrosti tibetského buddhismu. Například v gurujóze obsahuje část zmocnění odkazy ke čtyřem úrovním vidjádhary, a dokonce jen pouhé přečtení jmen vidjádharů je pro mnohé nesmírným povzbuzením.
Jakkoli mohou být tyto koncepty pro začátečníky zarážející, nešetří se s nimi až na závěr cesty, ale uvádějí se hned na začátku na úrovni ngöndra, aby studentům pomohly seznámit se jak s termíny, tak radikálními myšlenkami, které vyjadřují. Oddaní a pilní studenti budou taková slova nejspíše denně opakovat deset nebo i dvacet let, než s velikou radostí postupně odhalí hluboký význam, jenž symbolizují. Například slovo bódhičitta zná většina praktikujících dharmy. Většina z nás je přesvědčena, že to má co do činění s dobrými, laskavými myšlenkami, které si snažíme do své mysli vštípit, ve skutečnosti se však pravý význam bódhičitty vyjeví až po mnoha a mnoha letech praxe. (...)
Závěr z předmluvy autora
O TÉTO KNIZE
Tato kniha nebyla sepsána pro ty, kdo jsou v buddhismu úplnými nováčky. Je určena těm, kteří mají alespoň nějakou představu o buddhadharmě, jsou odhodláni pochopit jazyk dharmy bez ohledu na to, jak dlouho to bude trvat, anebo mají velkou touhu praktikovat. Rád bych, aby Ne pro štěstí bylo užitečné všem, kdo si přejí praktikovat cestu vadžrajány v tradici tibetského buddhismu. Ale jak uvidíte, přestože jsou tyto stránky plné generalizací, budu se odkazovat zejména k ngöndru Longčhen ňingthig a převážně se spoléhat na žargon a vysvětlení, která pocházejí z tradice Ňingma. Musím se však přiznat, jedna moje část se obává, že tím dělám medvědí službu všem ostatním hlubokým tradicím vadžrajány, z nichž každá má svůj jedinečný slovník pečlivě vytříbených slov a výrazů.
Proč jsem tedy nezahrnul jazyk také těchto dalších tradic, zvláště když jsme neustále vybízeni, abychom pěstovali nesektářský postoj a vnímali všechny tradice s čistým náhledem? Vybírat si ze všech termínů, které se v různých tradicích používají, a smíchat je dohromady v jakýsi lingvistický chow mein se nesektářství nepřibližuje ani za mák –, a ničemu to nepomůže. Například výraz obyčejná mysl znamená něco jiného pro praktikujícího mahámudry a něco jiného pro praktikujícího mahásandhi; stejně tak „nenech se rozptýlit“ má v tradici šrávakajány docela jiný význam než v kontextu vadžrajány. Proto jsem se snažil držet vysvětlení tradice Ňingma, a proto musím požádat také vás, abyste nad jakoukoli jinou terminologií, s níž se v budoucnu setkáte, ale která se neobjevuje na těchto stránkách, jen tak nemávli rukou.
Ačkoli se vztahuji nejčastěji ke komentáři Džamjanga Khjence Wangpa k ngöndru Longčhen ňingthig a k ngöndru Čagčhen v tradici Kagjü, existuje celá řada vynikající podpůrné literatury k jakékoli tradici ngöndra, kterou se rozhodnete následovat. Praktikující ngöndra Longčhen ňingthig se mohou odkázat k jednomu z nejpozoruhodnějších komentářů ngöndra, slavnému dílu Slova mého dokonalého učitele Patrula Rinpočheho, což je soubor přímých, zkušenostních instrukcí. Praktikující ngöndra mahámudry se mohou nechat obohatit Gampopovým textem Drahocenná ozdoba vysvobození a mnoha dalšími texty. Praktikující Lam dre (Cesta a završení) mohou nahlédnout do nejrůznějších učení „Tří druhů vnímání“ v tradicích Sakja; a rovněž nesmíme zapomenout ani na Congkhapovo vynikající a hluboké učení Lam rim (Postupná cesta) v tradici Gelug.
Další texty, které stojí za přečtení, jsou Lankávatára sútra, Šántidévova Bódhičarjávatára, Kamalašílovy Stupně meditace madhjamaky a Lampa na cestu k probuzení od Atíši Dípankary.
Jak si jistě povšimnete, většinu citací v tomto textu jsem parafrázoval. Rozhodl jsem se tak z čiré lenosti, kvůli níž teď občas pociťuji výčitky svědomí. Vezme-li se to však kolem a kolem, informace, které předáváme ostatním, se stejně zakládají na našich vlastních interpretacích toho, co jsme se naučili. Proto mi dává smysl raději parafrázovat velké mistry než se měsíce potýkat s přesným překladem. Neboť i kdyby byly mé překlady sebelepší, byly by správné pouze z mého úhlu pohledu.
Jen Bůh Karma ví, proč je dnešní svět naprosto posedlý otázkami genderu. Měl bych vás varovat, že vám moje používání mužského i ženského rodu bude možná připadat urážlivé vzhledem k tomu, co sami považujete za „korektní“, ať už politicky, či jinak. Každopádně za tím, zda by bylo v tom kterém případě vhodnější použít „on“ či „ona“, není žádné vědomé rozhodnutí.
Co se týče detailů jednotlivých vizualizací, některé vám mohou připadat přehnaně podrobné, jinými jsem naopak jen proletěl. Proto doporučuji, abyste nespoléhali pouze na informace, které najdete v této knize, ale nahlédli také do původních komentářů sepsaných mistry vaší konkrétní tradice.
Pokud byste chtěli zjistit více o mistrech nebo učeních zmiňovaných v této knize nebo o použité terminologii, navrhuji, abyste se podívali na vynikající zdroje, které jsou nyní k dispozici na internetu, a glosáře a bibliografie, které vytvořila například překladatelská skupina Padmakara, Informační středisko tibetského buddhismu (Tibetan Buddhist Resource Centre), Rigpa Translations a Rigpawiki, překladatelská skupina Nalanda, vydavatelství Rangjung Yeshe a mnohé další.
Maitréja pravil, že naslouchat dharmě znamená otevřít bránu k vysvobození. Řada studentů si představuje, že studium ve formě naslouchání a kontemplace je dostatečnou praxí dharmy.
Pravda je, že pro ty, kdo se nacházejí na prahu duchovní praxe, je naslouchání a čtení dharmy nesmírně obohacující – zároveň je to aktivita, od níž by neměli zcela upustit ani pokročilejší praktikující –, avšak slova jsou jen abstraktní výrazy, jež jsou zcela odkázány na sto let staré domněnky, což dělá z jazyka, který jsme nuceni používat, cosi nesrozumitelného a vágního. Nakonec nestačí pouze naslouchat a přemýšlet o dharmě; musíme ji také praktikovat. Proto je pro naši duchovní cestu nezbytné jak naslouchání a kontemplace, tak i meditace, přičemž meditace leží v samotném jádru.
Dzongsar Jamyang Khyentse Rinpočhe
Bir, Indie, říjen 2011
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.