Odvážné srdce. Probuzení nezměrného soucitu

Poděkování autorky

Jako každá jiná kniha i tato závisí na celé řadě vzájemně provázaných příčin a podmínek. Mé poděkování nutně na prvním místě směřuje k Atíšovi Dípankarovi, který tato učení o výcviku mysli (lodžong) rozšířil v 11. století v Tibetu. Od něj pochází linie Kadampů, k níž náležel rovněž Thogme Zangpo, autor zde předkládaných veršů. Dále pak směřuje ke všem mistrům, kteří tuto nauku předávali až do dnešního dne. Úžasnému personálu institutu Deer Park v Himáčalpradéši jsem vděčná za to, že mě před několika lety pozval, abych během jednoho víkendu přednesla komentář, který se později stal základem této knihy. Deer Park zve učitele všech tradic, aby se bez předsudků dělili o své poznání, a prokazuje tak fantastickou službu dharmě.

Přepis ústního komentáře, jenž posloužil jako podklad pro tuto knihu, oddaně vyhotovila moje dlouholetá přítelkyně Arya-Francesca Jenkinsová. Arya mi v průběhu let pomohla přepsat takové množství ústních výkladů, že jsem jí za její dovedné úsilí, jímž mě podporuje, hluboce zavázána. Přepis jsem následně upravila do čtenářsky přijatelné podoby, ale nic dalšího jsem s ním neprováděla. Po nějaké době Nikko Odiseos a Casey Kemp z nakladatelství Shambhala začali plánovat novou knihu a já jsem jim navrhla, aby vydali právě mé výklady o lodžongu, neboť se jedná o nesmírně důležité a přínosné téma pro stávající těžké časy. Ke konci června 2020 mě pak čekalo krásné narozeninové překvapení. Dr. Dallas John Baker (Päma Düddul), profesor psaní a editorské a publikační činnosti na Univerzitě Jižního Queenslandu, mi nabídl odbor- nou pomoc při přípravě mých výkladů k vydání. Jistě se jednalo o dar přímo od Táry! Naše volba padla na tento komentář k Třiceti sedmi slokám o praxi bódhisattvy, neboť zahrnuje velké množství materiálů a skýtá celou řadu praktických rad pro každodenní život. Závěrečnou revizi komentáře z naší strany pečlivě provedla americká mniška Tändzin Dasäl.

Kořenový text přeložila z tibetštiny do angličtiny překladatelská skupina Padmakara a v této podobě vyšel v knize Soucitné srdce od Dilgo Khjence Rinpočheho. Každá kapitola zde předkládaného komentáře je uvedena jednou slokou z příslušného textu. Naše upřímné díky patří překladatelské skupině Padmakara za to, že nám dala svolení překlad použít.

Na závěr děkuji všem v nakladatelství Shambhala, kteří svou vírou v nadčasový význam učení lodžongu umožnili vznik této knihy. Nevycházím z hlubokého úžasu nad laskavostí tolika dobrých lidí, kteří ji pomohli přivést na svět. Moje vlastní přispění se jeví jako minimální.

Veškerým zkušenostem předchází mysl, mysl je ovládá a mysl je vytváří. – Buddha

Výše uvedený citát od samotného Buddhy poukazuje na to, že naše mysl a způsob, jakým ji používáme – to, jak myslíme –, má na buddhistické cestě ústřední význam. Proto je metoda krocení a zklidňování mysli, výcviku směřujícího k odstranění mnoha jejích negativních návyků, zásadní a prospěšná. Proč je tedy tak důležité cvičit a krotit mysl? Proč je nezbytně nutné vyprostit mysl z jejích návykových vzorců a odkrýt její pravou přirozenost? Protože divoká mysl má sklon ubližovat druhým. A to nás přivádí k pravému jádru buddhismu – osvobození všech cítících bytostí od všech forem utrpení. Ačkoliv my buddhisté hodně mluvíme o realizaci a probuzení, nejedná se o náš opravdový cíl. Tím je ve skutečnosti osvobodit cítící bytosti od utrpení, a tedy od klamu a neznalosti vlastní pravé přirozenosti. Naše vlastní probuzení představuje nejlepší a nejjistější prostředek k tomu, abychom této mety dosáhli. Esence buddhismu tedy spočívá právě v péči o druhé. Ať už se zabýváme těmi nejjednoduššími ze základních praxí nebo se pohybujeme ve výšinách mahámudry a dzogčhenu, nic není důležitější nebo vyšší než nesobecký projev nezměrného soucitu neboli bódhičitta. Výcvik a krocení mysli představuje způsob, jímž tento nezměrný soucit probouzíme a který nám v konečném smyslu umožní vyjádřit svou pravou přirozenost.

Chystáme se prozkoumat významný text o lodžongu, který nás seznamuje právě s takovým způsobem krocení a zklidňování mysli. Tibetské slovo lodžong doslova znamená „výcvik mysli“, ovšem tato praxe ve skutečnosti víc souvisí s výcvikem našeho postoje, s odstraňováním návykových reakcí na situace, do nichž se dostáváme, zejména pak reakcí na nepříznivé okolnosti. Představa je taková, že vše uvádíme na cestu. Někteří lidé se domnívají, že když se vše daří, jsme zdraví a šťastní a všechno jen vzkvétá, jedná se o příhodný čas k praxi dharmy. Jakmile nás ale postihnou nepříznivé okolnosti – obtížní lidé, podlomené zdraví atd. –, najednou jaksi praxi opouštíme či odkládáme.

Tato učení o lodžongu se týkají toho, jak lze vše, a zejména pak nepříznivé okolnosti, uvádět na cestu. Využívání všeho, co nás potkává, jako prostředku k vnitřnímu zrání a duchovnímu posílení je esencí praxe lodžongu. Občas to přirovnávám k návštěvě posilovny. Trenér se na nás podívá a řekne: „Fajn, paže máš celkem dobré, ale co ty nohy? Hrůza.“ A tak začneme cvičit na strojích. Ty nám dávají zabrat, ale my si je kvůli tomu neošklivíme. Pokud jsou pro nás příliš lehké, najdeme si nějaké obtížnější. Smyslem téhle usilovné dřiny je, že chceme posílit. Chápeme, že odměnou za úsilí vynaložené na posilovacích strojích jsou pěkné, silné nohy. A tak se to má i s lodžongem. Sv. Ambrož, milánský biskup ze 4. století, označoval křesťanský žaltář za „posilovnu duše“. Někteří lidé říkají, že i život sám je posilovnou duše. Přestože v buddhismu na duše nevěříme, je to dobrá představa. Život je místem, kde na sobě pracujeme, kde se cvičíme. Neměli bychom se vyhýbat výzvám nebo cvičit jen na jednoduchých strojích.

Takovýto postoj a učení lodžongu přinesl do Tibetu v 11. století velký bengálský učenec jménem Atíša Dípankara Šrídžňána. Atíša tento způsob myšlení studoval dvanáct či více let na Sumatře u mistra Serlingpy. Poté se vrátil do Indie a stal se opatem velké klášterní university Vikramašíly. Později byl pozván do Tibetu, a třebaže si na to už připadal starý, měl vizi buddhy Táry, která mu vyjevila, že pokud pozvání přijme, přinese tím prospěch mnoha cítícím bytostem, byť to bude na úkor délky jeho života. Jelikož Atíša kladl blaho ostatních nad své vlastní, souhlasil a odcestoval do Tibetu, kde svým působením zanechal hlubokou stopu.

Buddhismus se v oněch dobách potýkal se značnými zmatky ohledně uvádění nauk do praxe. Atíša viděl, že pokročilé tantrické praxe nebyly asi těmi úplně nejvhodnějšími pro mysl tehdejších Tibeťanů. Potřebovali se spíš vrátit zpátky k základním principům a zapracovat na svých postojích a motivaci. Objasnil jim tedy cestu praxe, přičemž kladl důraz na význam útočiště ve Třech klenotech (což jsou buddha, dharma a sangha) a bódhičittu, úsilí o dosažení probuzení ve prospěch všech bytostí. Spolu s těmito vysvětleními předal Atíša učení o tom, jak uvádět životní zvraty na cestu a jak ke všemu přistupovat z hlediska bódhičitty neboli starostlivosti o druhé. Jeho následovníci obdobně pokračovali v této tradici, kterou dnes označujeme jako tradici lodžongu neboli výcviku mysli.

Zde pojednávaný text o lodžongu, Třicet sedm slok o praxi bódhisattvy, napsal ve 14. století mnich jménem Gjalsä Thogme Zangpo, který se narodil v roce 1296 či 1297 poblíž kláštera Sakja ve středním Tibetu. Od raného věku projevoval znamenité kvality soucitu a péče o druhé, jak dokládá příběh z doby, kdy byl ještě batoletem. Děti tehdy nosívaly čhuby, dlouhé kabátky s vlněnou podšívkou, které se zavazovaly v pase. Thogme jedné zimy vyšel ven, a když se vrátil zpátky, byl nahý. Rodiče se ho zeptali: „Co jsi udělal se svou čhubou?“ a on na to: „Venku je někdo, komu byla zima.“ Když vyšli ven, uviděli omrzlý keř, který Thogme zakryl svým kabátkem, aby mu bylo teplo.

Thogme Zangpův životopis je plný takovýchto okouzlujících příběhů o tom, jak, dokonce i ve stáří, podstupoval nesmírné strasti pro dobro druhých, zejména těch strádajících, jako byli žebráci, chudí lidé a další. Když bylo Thogmemu dvacet devět let, přijal úplné mnišské sliby. Po všech stránkách byl příkladným mnichem a až do konce svého života udržoval své sliby v čistotě. Jelikož si byl naléhavě vědom utrpení druhých včetně zvířat, nikdy nenosil zvířecí kožešiny ani kůže, přestože žil v Tibetu, kde panuje mrazivé klima.

Thogme nabyl značné učenosti a působil jako představený několika klášterů. Za svého života se těšil mimořádnému věhlasu a oblibě. Zemřel, když mu bylo přes sedmdesát let. V těch dobách se Tibeťané nedožívali vysokého věku, takže podle tibetských měřítek dosáhl úctyhodného stáří. Napsal řadu textů, z nichž jeden se stal klasickým dílem tibetské literatury. Nese název Gjalsä laglän. Gjalsä doslova znamená „děti Vítězných“, což jsou bódhisattvové, a laglän značí „způsob praxe“. Obvykle se překládá jako Třicet sedm slok o praxi bódhisattvy.

Tento text studují také naše mnišky v ženském klášteře Dongjü Gacal Ling (DGL), neboť je přístupný všem – mnichům, mniškám i laikům, a to buddhistům i nebuddhistům – a protože pojednává, tak jako všechny texty věnované lodžongu, o tom, jak uvést na cestu obtížné životní okolnosti, naše vlastní mentální poskvrny, kvůli nimž se pořád tolik trápíme, i problémy, které nám způsobují druzí. Jedná se o praktickou příručku, která nás učí, jak lze různé těžkosti zužitkovat jejich uvedením na cestu a proměnou vlastní psychiky. Zprvu to nemusí znít jako něco prakticky použitelného, ale ve skutečnosti tomu tak do značné míry je, poněvadž jde o to, že se chápeme nepříznivých okolností a začleňujeme je do své praxe. A to je důležité pro každého z nás.

Komentář k tomuto textu jsem obdržela od 16. Gjalwang karmapy a rovněž se mi dostalo krátkého vysvětlení od 14. dalajlamy. Taktéž jsem přijala příslušná učení od Dilgo Khjence Rinpočheho a právě z jeho komentáře budu v knize průběžně čerpat. Většina veršů má jasný smysl a žádná další vysvětlení nevyžaduje, nicméně vždy je užitečné přijmout související učení, díky nimž si lze své pochopení ještě prohloubit.

Naše pojednání Thogme Zangpova textu doplním o odkazy k dalšímu lodžongovému dílu, Osmi slokám o výcviku mysli, jehož autorem je Langri Thangpa (1054–1123), uctívaný mistr Kadampů a jasné světlo tradice lodžongu. Tam, kde se oba texty tematicky překrývají, začlením do komentáře k Třiceti sedmi slokám o praxi bódhisattvy také výklad tohoto druhého textu. Takto získáme hlubší pochopení tradice lodžongu a rovněž jasnější představu o tom, jak daná učení uplatňovat v každodenním životě.

Každá kapitola této knihy je uvedena odpovídající slokou z Třiceti sedmi slok o praxi bódhisattvy. Vycházíme přitom z textu, který z tibetštiny do angličtiny přeložila překladatelská skupina Padmakara a jenž byl vydán v Dilgo Khjence Rinpočheho knize Soucitné srdce (český překlad DharmaGaia, 2024, pozn. překl.).

Jako většina tradičních textů i Třicet sedm slok o praxi bódhisattvy začíná invokací objasňující, pro koho byl text složen. Thogme Zangpova úvodní slova znějí „Namó Lókéšvaraja“. Lókéšvara znamená Pán světů, což je jiné pojmenování pro Avalókitéšvaru, známého rovněž jako Čänräzig či Kuan-jin. Avalókitéšvara je bódhisattvou soucitu, a tedy vhodným objektem vzdání pocty v textu, který pojednává o soucitu bódhisattvů. Zatímco v textech zabývajících se filosofií, logikou apod. bývá vzýván Maňdžušrí, bódhisattva moudrosti, v textech zaměřených na srdce a začleňování soucitu do každodenního života se invokuje právě Avalókitéšvara. V textu stojí:

Ačkoliv vidí, že ve veškerenstvu jevů není vzniku ani zániku, usiluje výhradně o dobro bytostí.

(Dilgo Khjence, Soucitné srdce. Praha: DharmaGaia, 2024, str. 33)

Jako „jevy“ se zde překládá termín dharmy, jímž se označují běžné věci, zkrátka vnější objekty. Jak všichni víme, v buddhismu se klade velký důraz na pomíjivost a prchavou povahu všech vnějších a vnitřních jevů, na skutečnost, že vše v každém okamžiku vyvstává a mizí stejně jako řeka, která bez ustání plyne. Přestože vypadá jako stále jedna a ta samá řeka, voda v ní se s každým okamžikem mění, pohybuje, víří a teče dál po proudu. A tak je tomu se vším. Vše okamžitě vstupuje do bytí a zase mizí, byť našemu vnímání se zdá, že tu je jistá kontinuita.

Vzhledem k tomu, že pomíjivost představuje základní axiom buddhistického myšlení, můžeme si klást otázku, proč se v textu říká, že „vidí, že ve veškerenstvu jevů není vzniku ani zániku“. Tento výrok se vztahuje k nejzazší skutečnosti. V našem běžném, relativním způsobu vnímání věci přicházejí a odcházejí, jsou nahoře a dole, mají dlouhého trvání nebo vmžiku mizí.

Avšak v nejzazší rovině skutečnosti žádná z těchto dualit neexistuje. Není tu přicházení ani odcházení, vyšší ani nižší, zánik ani nekonečná existence. Všechny tyto protiklady, všechny tyto duality jsou ve stavu pravé přirozenosti věcí překročeny. Ačkoliv je Avalókitéšvara bódhisattvou představujícím soucit, jeho soucit přirozeně vyvstává z jeho náhledu spočívajícího v dokonalé moudrosti.

Vyobrazení Avalókitéšvary ho zachycují s tisíci pažemi, které značí jeho nekonečnou soucitnou aktivitu v zájmu všech bytostí. V každé z tisíci rukou má oko symbolizující to, že vidí situaci přesně, z běžné i transcendentní úrovně. Avalókitéšvara ví, jak má, či nemá jednat, protože někdy je lepší do některých záležitostí nezasahovat, ač bychom je rádi změnili. Avalókitéšvara vidí věci s naprostou jasností probuzené mysli, a proto také na nejzazší úrovni vidí, že není vzniku ani zániku, že všechny dharmy se nacházejí ve stavu takovosti, který překračuje časovou představu neustálého plynutí jevů.

Prvním veršem Thogme Zangpo chválí Avalókitéšvarovu moudrost, kdežto tím druhým jeho soucit. Avalókitéšvara vnímá transcendentní, nejzazší skutečnost, zatímco na relativní úrovni soucitně bez ustání usiluje o dobro bytostí. Je důležité, aby moudrost a soucit šly ruku v ruce. Jestliže nevidíme věci jasně nebo plně nechápeme situaci, můžeme toho dost pokazit. Avalókitéšvara vidí věci v nesmírném rozsahu a přesně takové, jaké skutečně jsou. Z této nekonečné perspektivy je schopen spontánně jednat způsobem, který bytostem přináší nejzazší i relativní prospěch. Tím, že v sobě slučuje nejzazší i relativní pravdu, je rovněž ušlechtilým učitelem ve smyslu kořenového mistra. Jako takového si můžete představit Jeho Svatost dalajlamu nebo Gjalwang karmapu, kteří jsou oba považováni za emanace Avalókitéšvary.

Ušlechtilému učiteli neoddělitelnému od Avalókitéšvary, ochránci bytostí, uctivým tělem, řečí a myslí nepřetržitě vzdávám poctu. (…)