Mýty a pověsti
Do historicky nejstarší vrstvy arménského folklóru spadají zlomky dochovaných předkřesťanských mýtů a vyprávění o královských dynastiích a odvážných hrdinských skutcích. Posledně jmenované příběhy už stojí na pomezí mezi mýtem a hrdinským eposem; to znamená, že jejich hlavními postavami už jsou většinou konkrétní hrdinové bojující s démony, nikoli bohové zápasící s věčným Chaosem. Původní tajemný mýtus o zrození světa a lidí, přístupný jen několika málo vyvoleným zasvěcencům a složitou formou obnovovaný každoročními rituály, se po nánosu několika staletí přeměnil v populární vyprávění pro všechny vrstvy obyvatel, a ztratil tak své magické kouzlo.
Vůbec nejstarší dochovanou folklórní památkou je pravděpodobně tzv. Zpěv o Vahagnovi bohovi války a síly a patronu bojovníků. Panteon arménských bohů se do značné míry podobal perským božstvům a postava Vahagna tak odpovídá íránskému Verethragnovi zabíječi draků a démonů. Boj Vahagna s tzv. višapy a dévy netvory podobnými drakům a hadům – vlastně symbolizuje prvopočáteční mytický souboj kosmického Řádu s věčným Chaosem, jehož zosobněním jsou právě vodní démoni (moře ostatně vystupuje dodnes jako symbol neznáma a tajemna). Jeho vítězství je i vítězstvím Světla nad Tmou, Pořádku nad Chaosem a Světa lidí nad Světem démonů. Tento motiv se pak zjevně prolíná i dalšími eposy, jejichž hrdinové se však v průběhu historie měnili místo bohů se z nich stali obyčejní hrdinové či králové a vodní démoni se přeměnili v panovníky nepřátelských sousedních států (přezdívka dračí králové Médie jim ovšem zůstala). Není těžké si povšimnout, že charakter Vahagnovy písně se od ostatních ještě výrazně liší citovaný fragment má blízko spíše k nějakému starému rituálnímu zaříkávání než k vyprávěnému příběhu.
Hrdinské písně se dochovaly díky ústní tradici přenášené z generace na generaci tzv. gusany arménskými bardy; zapsány byly až mnohem později. Jejich veršované zlomky najdeme ve starých arménských kronikách počínaje 5. stoletím n. l. Právě z těchto kronik teď několik nejúplnějších úryvků ocitujeme.
Píseň o Vahagnovi Drakobijci
V bolestech rodilo nebe
v bolestech rodila země
rodilo i oranžové moře
v hlubinách zrodil se
purpurový rákos
Z rákosu vyšel dým
z rákosu vyšel plamen
z plamene vyběhl
světlovlasý chlapeček
Jeho otcem byl oheň
Měl vous z rudých plamenů
a oči jako dvě slunce
Písně o lásce
Vedle epických zpěvů a balad je milostná lyrika snad nejčastěji zastoupeným žánrem v arménské poezii. Charakteristickým motivem je tady nešťastná láska nebo alespoň touha po milovaném člověku; kterou lidové písně vyjadřují tím nejpřirozenějším způsobem a nesklouzávají tolik do básnických stereotypů inspirovaných perskou poezií, typických pro kavkazské trubadúry. Oba hlavní hrdinové těchto milostných příběhů splňují všechny rysy klasických arménských představ o kráse: mladík bývá zobrazován jako orel, sokol nebo lev; postavu má jako cypřiš či platan, jezdí na koni a je to pravý džigit (bohatýr) každým coulem; jeho milá na sebe bere podobu divoké laňky a plaché gazely, růže a fialky
Moje krásná milá
Moje krásná milá
sama v zahradě dřímala
a vítr rozevřel
čím halenku si spínala
Když vítr zafoukal
ňadra se jí rozhalila
dokonce i luně
hlava se až zatočila
Jar na naj naj
Když milenku vidím
vím, že nad ni žádná není
a tak tehdy tajně
ukradl jsem políbení
Políbení sladké
s milou jsem ale nebyl sám
to jeřáb zvědavý
ten řekl to všem já mu dám!
Vyšel jsem z domu
Tys u dveří byla, když jsem vstal
tvůj pas tak úzký jak pouzdro na kinžál22
vlasy mi vítr dokola rozcuchal
sám sobě šílencem jsem se zdál
Chio chio
Z hory stéká čistý pramen
dopadá na bílý kámen
tvá láska v mém srdci plamen
bez tebe je se mnou ámen
Hajreny
Básnický útvar nazývaný hajren, který stojí na pomezí mezi tvorbou ryze lidovou a trubadúrskou, je snadno rozpoznatelný díky své charakteristické a nezaměnitelné struktuře. Ta je tvořena většinou dvěma až třemi čtyřveršími a i samotný styl básně bývá propracovanější než v případě písně lidové. Díky existenci hajrenů se do lidové poezie dostaly obraty z trubadúrské lyriky ovlivněné perskou tradicí; inspirace však probíhala oběma směry.
Slovo hajren je pravděpodobně odvozeno z arménského hajavari asel , tedy říkat něco arménsky , zpívat po arménském způsobu . Je to žánr podle jména typický pro folklór arménský; podobný styl se však vyskytuje i v Turecku, kde jej ale označují za turecký způsob .
Většina dochovaných hajrenů, které jsou převážně středověkého původu, zřejmě pochází přímo z lidového prostředí. Ve své době ovšem nebyly považovány za díla anonymní. Jedná se o výtvory nám už často neznámých básníků (neprofesionálních i profesionálních potulných trubadúrů), vzešlých a zjevně silně spjatých s folklórním prostředím. Autorská tradice (spolu s důrazem na umělcovu individualitu) zůstala natolik silná, že se dodnes mnohé oblíbené hajreny citují spolu se jmény jejich tvůrců – je však téměř nemožné odhalit, kdo byl jejich skutečným autorem. Tradičně se sice za otce většiny hajrenů označuje Nahapet Khučak, první z potulných kavkazských trubadúrů; je však silně pravděpodobné, že složil jen část z nich.
Hlavními tématy hajrenů jsou milostné motivy (opěvování milované ženy, její krása, moudrost, nedostupnost, básníkovo utrpení), gharib-motiv, básníkova sebereflexe, zamyšlení nad během lidského života a osudu, přírodní lyrika, mravní ponaučení aj. Jazykem hajrenů je vzhledem k datu i místu jejich vzniku středověká kilíkijská arménština, později vznikaly i v mnohých dialektech.
Hajren má podobnou vnitřní strukturu jako perský ghazal nebo arménské lidové čtyřverší (kharjak) obvykle patnáctislabičný verš je rozdělen na dvě části, mezi nimi se pak nachází césura. Nejčastějším rýmem je typ a/a/b/a nebo a/a/a/a. Čtyřverší na sebe mohou navazovat a vytvářet tak celé dlouhé řady; nejcharakterističtější formou je však hajren složený ze dvou čtyřverší.
bez názvu
Já pil jsem a nebyl to vína džbán
hořím přec nejsem plamen sám
Láskou zmámen a okouzlen
u milé dveří postávám
Tu vyšla ven, krasavice
za ňadry dvě jablíčka skrytá
Hej, děvče, jedno z nich mi dej
Ona však ustoupila
a zaplakala zpod černých řas
řekla mi můj milý
tuhle hru hrej spíš ve dne zas
Já však silou ten polibek si vzal
vždyť ve dne sladší stejně bych nedostal
bez názvu
Jsi sluncem pro mé oči, miláčku
bez světla začne se v očích tmít
jsi voda a já ryba, miláčku
jak dlouho bez vody mohu žít?
Vytáhnou-li však rybu nad hladinu
a vhodí ji zpět, tak znovu ožije v ní cit
Mě od tebe oddělí a v tu chvíli zhynu
jen umřít co jiného má mi zbýt?
Nahapet Khučak první kavkazský trubadúr
O životě Nahapeta Khučaka nevíme příliš mnoho; snad jen to, že šlo podle pověstí o potulného pěvce z oblasti Západní Arménie. Khučak žil v 16. století a je prvním z klasických ašughů, kterého známe jménem. Pravděpodobně skutečně putoval od vesnice k vesnici a zpíval své vlastní skladby. Ty posléze dosáhly velké obliby a začaly žít svým vlastním životem lidé si je upravili a tradovali je dál z generace na generaci.
Základní pilíř Khučakova díla představuje několik stovek krátkých básní, z nichž naprostá většina je psána ve formě čtyřverší anebo jeho delší varianty, hajrenu. Čtyřverší bývalo jedním z nejoblíbenějších způsobů vyjadřování v orientální poezii, ceněné zvláště mezi perskými básníky, jimi převzaté od Arabů. Každé z čtyřverší obsahuje ucelenou myšlenku svého autora, pocit, dojem, názor na určitou problematiku apod. Může to být výkřik z hloubi duše, mystické vytržení či morální pokárání dílo vytvořené a sepsané přesně v tom okamžiku, kdy svému tvůrci přišlo na mysl. Mělo by tak odrážet bezprostřední stav básníkovy mysli. Čtyřverší obsahuje snadno sdělitelné poselství a rovněž se dobře pamatuje, odtud pramení jeho velká obliba mezi lidmi. Řada čtyřverší se šířila ústně, často bývala citována a používala se například i jako argumenty při řešení sporů. Khučakova čtyřverší a hajreny obsahují tematiku převážně milostnou, kdy milenka vystupuje spíše jako abstraktní láska sama o sobě, a motiv vyhnance.
Každý den ve svém osamění
Každý den ve svém osamění
trápím se, vzpomínám a naříkám
tohle má země přece není
i když viděl jsem ji ze všech stran
Jen samotný Bůh mou cestu zná
můžu buď zůstat, nebo jít
Kdo kříž mi na srdci udělá
kdo hrob má mi připravit
Ve dne jsem jako šíp
na jehož let se nikdo nedívá
V noci jsem jako luk
k prasknutí napjatá tětiva
bez názvu
Nic není tak pomíjivé
jako lidské štěstí
Tak jako karavana
uprostřed pouště
bez hranic a bez konce
tak i všechno na světě
kráčí a mizí v zapomnění
bez názvu
Zahrada tvého hrdla, ach
kam nemohu vstoupit
abych si utrhl jablko!
Údolí tvých ňader
kde nemohu složit hlavu
abych si odpočinul!
Takové víno by mě opojilo
kdyby mělo tvou barvu
tvou vůni!
Pil bych ho dnem i nocí
až bych v něm utopil svou duši
Ať mě třeba vezme čert!
Naghaš Hovnathan (1660 – 1722)
Naghaš Hovnathan byl dvorním pěvcem východogruzínského krále Vachtanga VI. Proslul svými značně odvážnými verši na adresu gruzínských princezen , v nichž opěvoval jejich půvab; je však více než pravděpodobné, že žádné konkrétní osobě určeny nebyly. Naghaš tak pouze navázal na tradici svých předchůdců a vychvaloval krásu ideální a abstraktní milenky.
Kdybychom měli příležitost nahlédnout do originálu, překvapilo by nás velké množství synonym (původem z různých jazyků) samotná slova jsou totiž v orientální poezii používána hlavně k vyšperkování a ozdobení básně, tedy nikoli proto, aby něco zásadního sdělovala; tím spíše, když se jedná o milostnou lyriku, kde jsou témata předem dána. Z Naghašových básní si lze udělat snadno představu o tom, jak asi typická ašughská dvorská lyrika vypadala a jaké byly vůbec poměry v aristokratickém prostředí starého města Tbilisi.
Gruzínské krasavice
S radostí, od srdce vychválím
město Tiflis ctihodné
a půvabné krasavice
gruzínské krasavice
krásky gruzínské
gurdžstánské dámy
V lázni teplých pramenů
je plno krasavic
prsa jako jablíčka
gruzínské dárečky
gruzínské dárečky
thavadové z výstavného Tiflisu
Červené tváře jako růže
jako květy v kytici
pozornost každého odvedou
gruzínské krasavice
krásky gruzínské
gurdžstánské dámy
Obočí tužkou protažená
oči planoucí slunce a luna
zlatem opásané
gruzínské krasavice
krásky gruzínské
gurdžstánské dámy
Vlasy v kadeřích stočené
tvář jak luna v úplňku
všichni muži jsou ztraceni
ach gruzínské krasavice
krásky gruzínské
gurdžstánské dámy
Postavu jedna jako druhá
krásnou a požehnanou
boky široké, útlý pas
gruzínské dárečky
dárky z Gruzie
knížata z města Tiflisu
Posadí se, s bubínkem a sázem
řeči lahodné vedou
víno pijí ze zlatých číší
gruzínské dárečky
dárky z Gruzie
knížata z města Tiflisu
Procházejí se jako pávi
jako světla hvězd se blýskají
až všichni v úžasu stanou
ach gruzínské krasavice
krásky gruzínské
gurdžstánské dámy
Oblečené do hedvábí a brokátu
mnohé služky a sluhy mají
ó jak jsou svěží
gruzínské krasavice
krásky gruzínské
gurdžstánské dámy
Oblékli se do atlasu
sobolových kožešin
všichni thavadové pospolu
ach gruzínské krasavice
krásky gruzínské
dámy z Gurdžstánu
Jsem Naghaš, moře hříchu
láskou a vínem jsem zhřešil
a nevím, jak bych ještě vynachválil
ty gruzínské krásky
dárky z Gruzie
Sajath Nova (1722 – 1795)
Básník vystupující pod pseudonymem Sajath Nova patří k jedněm z nejslavnějších kavkazských trubadúrů vůbec; zároveň však představuje i jakousi tečku za klasickým ašughským věkem. Jeho písně jsou na Kavkaze dodnes jedny z nejoblíbenějších, a to dokonce i mezi mladší generací, běžně se zpívají na veřejnosti a jsou považovány za kulturní dědictví celého národa. Svým způsobem lze tvorbu Sajath Novy pokládat doslova za nadnárodní , protože svým dosahem sjednocuje všechny tři kavkazské republiky. Své verše totiž skládal Sajath Nova hned ve třech jazycích: v arménštině, která byla jeho mateřštinou, v gruzínštině a v turečtině (blízké dnešní ázerbájdžánštině), jež sloužila v 18. století jako lingua franca celého Kavkazu. Hlavním námětem jeho písní byla převážně milostná lyrika, nevyhýbal se však ani ponaučením (v orientální poezii nesmírně oblíbeným) a panegyrice, oslavě svého panovníka. Poezie Sajath Novy je zcela po zásluze pokládána za jednu z nejzdařilejších; vyhýbal se totiž prázdným básnickým klišé (která tak často najdeme v tvorbě jiných ašughů) a své básně navíc doplnil o originální melodie.
Umělecká léta prožil Sajath Nova ve Tbilisi a Thelavi na dvoře východogruzínského krále Erekla. Za Ereklovy vlády nastal v zemi velký kulturní rozkvět a verše jeho dvorního pěvce Sajath Novy se brzy staly známými po celém Kavkaze. Na konci 50. let 18. století byl ašugh za blíže nevyjasněných okolností vypovězen z královského města a zbytek svého života pak strávil v klášteře. Romantická pověst vysvětluje trubadúrův nucený exil láskou ke králově sestře Anně, gruzínské princezně. Podle obsahu básní se skutečně může zdát, že byly ašughovy verše na rozdíl od jeho předchůdců věnovány konkrétní osobě; skutečný milostný vztah byl ale mezi kavkazskými trubadúry a jejich milenkami téměř vyloučen, navíc pokud se jednalo o sestru samotného krále. V případě, že by se podezření jakkoli potvrdilo, by Erekle svého pěvce nepotrestal jen pouhým odchodem do vyhnanství. Příčinou ašughova odchodu do exilu tak pravděpodobně byly zcela nepoetické neshody s králem a s gruzínskou šlechtou; ovšem pověst o tom, že musel Sajath Nova odejít z paláce kvůli nedovolenému milostnému vztahu (přičemž dojemné verše o nešťastné a neopětované lásce prostupují celou jeho tvorbu) zřejmě značně přispěla k jeho popularitě. Báseň Můj svět je oknem klášterní cely je jednou z mála, které byly složeny až v exilu; Sajath Nova v ní dává netypicky otevřeným způsobem najevo své zklamání ze života u královského dvora.
Jako Madžnún
Jako Madžnún Lajlu
i já jsem ztratil milou
nepřestanu ji hledat jako prve
hořím
Jak těžce mě zranila, jakou silou
mé slzy mají barvu krve
planu
Můj žal jako by slavík naříkal
a místo slzí někdo krev mi dal
má nemoc nese jméno láska, zazpíval
je těžké ulehnout a spánek nepřichází
hořím
Kvůli tobě jsem se své víry vzdal
v tobě se rozpustil, síly vyčerpal
stále se ptal, ale odpověď nedostal
ty nemilosrdná, tak promluv přece
nebo shořím
O pomoc volám, naděje však nezbývá
tvá ňadra jako zahrada, řasy luku tětiva
na celém světě tvá krása mámivá
není pro mne jiné, ačkoli jsem hledal
planu
Rozkvetly fialky v dolinách
růže červené, voňavé jak v snách
Sajath Nova plakal
trápil ho pochybností strach
světlo mých očí
hořím
Můj svět je okno klášterní cely
Můj svět je pouhé okno cely jsem znaven jeho hranami
Lidé, mí blízcí i přátelé jsem zjizven jejich ranami
Minulost, dnešek a zítřky loučím se se všemi cestami
Snad člověk ani nemůže být sám já už jsem unaven prohrami
Bohatství je ti k ničemu, vyjíždíš-li na lov či na slavnost
Moudří ti, jež dovedou mezi spory vybudovat most
Tento svět pro mě není, jsem tu jen pouhý host
Jak slavík nejraději odlétl bych pryč všech zahrad už mám dost
Kdo vysvětlí, jak vlastně žijeme od rána až do noci?
Celý život lze pohodlně strávit v rukou Božích
Avšak mezi lidmi lež a nepravost se množí
Znechutili mě ti pravdy falešní proroci
Tento svět pro mě není, vlastně vůbec není o co stát
Sotva usedneme ke stolu, to nectné Adamovo plémě začne pomlouvat
Budiž prokleto! Hořký pohár mé trpělivosti přetekl už snad
Z přítele náhle nepřítel to viděl jsem už tisíckrát
Snad někde najdu lék na svůj žal
ale zlých věcí přibývá dál
Slavíka trny růže poranily
Jak času uniknout, když zdi mě uvěznily
Dživani (1846 – 1909/1912)
Nezřídka je to právě autor tvořící pod pseudonymem Dživani, který v přehledech arménské literatury ukončuje období tradičních ašughů; některými badateli ovšem bývá jako skutečný poslední kavkazský trubadúr označován Sajath Nova. Obě tvrzení mají svá pro a proti: v jistém smyslu byl Sajath Nova skutečně posledním básníkem této éry, protože svým dílem představuje vrchol ašughské tvorby a zároveň ji uzavírá. Po něm už nikoho stejně zvučného jména nenajdeme, snad právě kromě Dživaniho, který (ač s ním popularitou nemůže soupeřit) je mezi lidmi také dodnes oblíben. Dživani už psal své verše, ve kterých se poprvé objevují i vlastenecké motivy (jeho předchůdcům zcela neznámé), čistou moderní arménštinou.
Skutečnost, že se narodil zhruba padesát let po smrti Sajath Novy, svědčí o tom, že Dživani už patří do úplně jiného světa ne do středověkého světa králů a princezen, v němž se po královských zahradách procházejí pávi, ale do střízlivého, podstatně modernějšího světa přelomu 19. a 20. století. Mnohé ze staršího prostředí však zůstalo v Dživaniho tvorbě díky básnickým stereotypům zachováno a předávalo se i nadále. Sílu tradice si uvědomíme v okamžiku, kdy porovnáme datum Dživaniho úmrtí s datem vzniku nezávislé Arménské republiky roku 1918 je mezi nimi rozdíl pouhých devíti (nebo dokonce jen šesti v závislosti na nepřesném datu jeho úmrtí) let.
Nešťastné dny
Nešťastné dny přijdou a odejdou tak jako zima
ať nás to neodradí, vždyť jednou skončí, přijdou a odejdou
hořká bolest v člověku dlouho nezůstane
špatné dny jeden za druhým přijdou a odejdou
Neštěstí, pronásledování i trápení, jež stihlo naše hlavy
jako karavana na cestě přijdou a odejdou
Vždyť svět je jako jedna rozkvetlá zahrada a lidé jako květiny
kolik růží a fialek – jednou přijdou a odejdou
Naše země chová dítě ve svém náručí tak jako matka
nevědomé národy jako tuláci přijdou a odejdou
Svět vítá pocestné, Dživani, lidé jsou tu jen hosty
Tak tomu vždycky bylo, přijdou a odejdou
