Pomalé rodičovství

Předmluva Johany Passerin

Ve tvém myšlení žijí vesmírné myšlenky,
ve tvém cítění tkají vesmírné síly,
ve tvé vůli tvoří vesmírné bytosti.
Ve vesmírných myšlenkách se ztrácej,
vesmírnými silami se prožívej,
z bytostí vůle vytvářej sám sebe.
Nekonči snovou hrou myšlenek
ve vesmírných dálkách;
začínej v dálavách ducha
a konči v hlubinách vlastní duše:
nalezneš cílů bohů
poznávaje se v sobě sám. Rudolf Steiner (Meditační verše)

„Co tedy můžeme dělat?“ zeptal se Krabat.
„Budeme si cvičit vůli.“
„Jinak nic?“
„To je víc než dost.“ Otfried Preussler (Čarodějův učeň)

Kniha Pomalé rodičovství nám nabízí inspirativní pohled do zahrady dětství — mateřské školy Nøkken v Kodani. Nøkken je opravdu zvláštní místo. Čas tam plyne pomalu, v rytmu nádechu a výdechu, podle Slunce, Měsíce a Hvězd. Dospělí toho ve školce Nøkken mnoho nenamluví, zato ale hodně zpívají. Základními kameny jejich práce jsou společné studium, příprava a porozumění potřebám malých dětí. Připravený prostor a čas. Děti v Nøkken jsou klidné a soustředěné — stejně jako jejich průvodci. Tuto školku založila v roce 1987 Helle Heckmannová, původní profesí kulturní antropoložka. Její příběh se podobá příběhům mnoha lidí, kteří jsou nyní, v posledních letech, součástí tzv. Grassroot Movement, celosvětového hnutí „Ke kořenům“. Jenže Helle předběhla dobu o dobrých dvacet pět let! Naštěstí se tato dáma, známá svou houževnatostí a pevnou vůlí, nenechala odradit — její myšlenky byly z počátku považovány za poměrně rebelské. Posléze se stala zástupkyní Dánska v Mezinárodní asociaci pro waldorfskou předškolní pedagogiku (International Association for Steiner/Waldorf Early Childhood Education, IASWECE) a je uznávanou odbornicí na péči a výchovu dětí v nejranějším věku. Dostalo se mi velké cti, že jsem mohla osobně v Nøkken strávit nějaký čas.

I my máme nyní díky knize Pomalé rodičovství možnost nahlédnout do každodenního rytmu, rituálů a sociálního uspořádání této školky. Kniha nám nabízí také úvahy o tom, proč jsou věci ve školce Nøkken uspořádány právě tak, jak jsou. Poukazuje na otázku, která by měla být pro každého průvodce malých dětí klíčovou — co opravdu malé děti potřebují? Tady a teď, v tomto čase, v tomto městě, v této zemi , na této planetě. Co můžeme my dospělí udělat pro naplnění těchto potřeb? A jak je rozpoznáme od svých tužeb, emocí, chtění a nechtění? Mysl nás dospělých má jednu ošemetnou vlastnost: často hledáme spíš důvody, proč něco nejde, než způsob, jak to udělat. Pokud se to přihodí, měli bychom to zpozorovat a — zasmát se tomu. A cvičit si vůli. Protože bez ní tu úžasnou roli průvodce malého dítěte (dětí) jen těžko zvládneme.

Obrátíme-li svůj pohled do dětství, jistě tam bude zářit nějaká malá zahrada, ostrov nebo hvězda — naprosto dobré místo, které po zbytek života hledáme, kam se vracíme, kde čerpáme síly. Někomu z nás je dopřáno, že se do své tajné zahrady může vracet kdykoli, jiný je ztraceným trosečníkem. Pro někoho je zrnkem písku, pro jiného rozlehlou končinou, plnou bohatých zákoutí. A když se podíváme do budoucnosti, uvědomíme si, že i současné děti takový ostrov nebo zahradu budou potřebovat. Potřebují zažít, že svět je dobré, uspořádané, bezpečné a smysluplné místo, že všechno má svůj čas a prostor. Zodpovědnost za to, aby to zažily, je na nás. Kniha Pomalé rodičovství nám ukazuje cestu. Kráčejme pomalu jako poutníci a s otevřenýma očima i srdcem.

Johana Passerin

Předmluva k anglickému vydání

Když jsem se v roce 1991 seznámila s Helle Heckmannovou, byl to nezapomenutelný zážitek. Bylo to v Dornachu ve Švýcarsku na mezinárodní konferenci o raném dětství. Helle rázně nakráčela k mikrofonu a pronesla ke svým kolegům vášnivý projev. Waldorfským stanoviskem vždy bylo, že malé děti by měly být doma s matkami, dokud nedosáhnou školního věku. Ona ale podotkla, že to není realistický obrázek skutečného života. Dokonce již tehdy byli oba rodiče často zaměstnáni mimo domov — a vidíme, k jaké explozi v tomto došlo za posledních dvacet let. Helle přišla s kacířským návrhem, který již sama začala uskutečňovat v rodném Dánsku. Kvalitní péči, kterou potřebují velmi malé děti, mohou zajistit waldorfští pedagogové. Z pochopení vývoje malého dítěte prostřednictvím waldorfské pedagogiky totiž pramení jedinečná moudrost a vhled do potřeb dítěte v raném věku, a díky tomu můžeme k vytvoření zdravého základu pro celý zbytek života nabídnout něco jedinečného a podnětného.

Od těch dob se mnohé změnilo. Potřeba kvalitní péče o nejmenší děti ještě více vzrostla. Program školky Nøkken [vyslov nukn] v Kodani v Dánsku, kterou Helle Heckmann založila, je dobře zavedený a mezinárodně uznávaný jako jedinečný přístup k péči o děti ve věku od jednoho roku do sedmi let. Nøkken je vzorem rané péče, jímž se jiná zařízení a waldorfské školky nechávají inspirovat a čerpají z něj praktický příklad denního rytmu, který dětem přináší prospěch a podporu. Před dvaceti lety bylo nezvyklé si jen představit, že by děti trávily většinu dne venku, a ne zavřené ve třídě. Dnes je školek v přírodě a lesních školek pro nejmenší čím dál více a jsou dokonce velmi žádané. Mnohé třídy vědomě usilují o to, aby se děti pravidelně dostávaly ven do přírody, a je to jejich cílem. Hellina neortodoxní vize se rozvinula do vysoce uznávaného programu, který je představen na následujících stránkách. Nøkken je pro děti a rodiny v jeho okruhu požehnáním a je inspirací pro jiné pečovatele neboli „opatrovatele“, jak se jim v Nøkkenu říká.

Rodinná kultura se za poslední desetiletí dramaticky změnila. Rychlé tempo a až zběsilá rychlost, které nás někdy ve vnějším světě obklopují, postihly také rodiny. Zastřela se moudrost způsobu péče o děti, která byla vetkána v tradičních modelech fungování rodiny. I když rodiny pociťují, že pro sebe a své děti chtějí něco více naplňujícího a méně vyčerpávajícího, těžko hledají rozumné, praktické vzory, které jim mohou být vodítkem. Popis školky Nøkken je odpovědí na takovéto hledání a tužby.

Ovšem kniha Pomalé rodičovství není jen běžnou příručkou pro rodiče. Na jejích stránkách autorka podrobně popisuje, jak a proč je nøkkenský přístup k malým dětem strukturován. Na malé děti se například nesmí spěchat a nelze je posuzovat podle toho, co ještě neumí. Je privilegiem a zodpovědností pečujícího dospělého, aby byl vzorem, který dítě může napodobit, a bez jakéhokoliv spěchu dítěti poskytl čas na opakované procvičování. Nápodobou malé dítě získává nejen nové dovednosti, ale také pocit sebeúcty spolu s tím, jak se rozšiřují jeho kompetence. Z nich jmenujme např. získávání zkušeností a ovládání vlastního těla v pohybu, schopnost samostatně se najíst, obléknout se, vykonat potřebu a mluvit. To rozvíjí sebeúctu a optimistický náhled na život, který má dítě před sebou. Malé dítě přichází na to, že je platným členem lidského společenství. Starosti nám dělá, zda se naše děti prosadí ve světě. Bude-li jejich rané dětství postaveno na tomto pevném základě a zažijí-li, že se samy z vlastní iniciativy mohou naučit cokoliv, co potřebují, potom pro ně budoucí výzvy budou řešitelné. Nøkkenští opatrovatelé vědomě promysleli všechny kroky a načasování toho, kdy dítěti nabídnout nové příležitosti, a tak mu zajistit bezpečný start. Uvedených příkladů toho, co se odehrává v zařízení péče o děti, se mohou chopit také rodiče jako podnětu, který může být prospěšný i pro život v domácím prostředí. Tento útlý svazek také obsahuje průpovědi, písně, rytmické hry a slavnosti, jež lze zavést i doma.

Moderní život tíhne k izolovanosti a rodiny jsou často ponechány, aby si poradily samy, aniž využijí nějakou výraznější pomoc. Nøkken jim vychází vstříc a z rodin utváří společenství. Takováto pozvánka je asi jedním z jeho největších lákadel, ale i výzev. Všechny rodiny, které vzájemně prováže společná nit péče o děti, se musí zavázat k tomu, že budou splňovat jistá očekávání a prosazovat společné hodnoty. Toto volání po vytvoření společenství je dalším dárkem, který vzbuzuje do budoucna optimismus.

Rané dětství prožíváme jen jednou. Je vzácné. To, co se odehraje v prvních letech, nelze později stejným způsobem zopakovat nebo získat nazpět. Nøkken to potvrzuje. Tato kniha nám pomáhá ctít a respektovat bytost malého dítěte, dopřát jeho vývoji všechen potřebný čas a také sobě věnovat čas k tomu, abychom si vychutnali postupný a zázračný rozvoj lidské bytosti. V interakci s dítětem a mezi sebou navzájem můžeme rozvinout nový, vědomý záměr — u jídla, při spaní, na procházkách v přírodě i při oslavách svátků. Tato kniha je průvodcem, který nám pomáhá objevit v každodenním životě bohatství, které již máme, a to tak, že zpomalíme a dopřejeme sobě a svým dětem prostor, v němž lze dýchat a růst. Dala by se též nazvat příručkou pomalého růstu.

Děkuji Helle a jejím spolupracovníkům za to, že se o tyto možnosti s námi všemi podělili. Všechny malé děti i ti, co o ně pečují — rodiče, učitelé, opatrovatelé —, budou mít z moudrosti a vřelosti ukrývajících se na těchto stránkách prospěch.

Nancy Blanningová

Úvod autorky

Tato kniha přináší silné a snad i odvážné poselství pro všechny, kteří se starají o spokojenou existenci nejmenších dětí. Cílová skupina je široká a zahrnuje rodiče, pedagogy, politiky a další zainteresované — tedy nejen učitele waldorfských školek nebo rodiče, kteří se zajímají o tento konkrétní styl výchovy dětí. Chovám naději, že pro všechny, kteří si tuto knihu přečtou, bude naše práce věnovaná dětem v Nøkkenu inspirací. Hlubší pohled do každodenního života v Nøkkenu podává také kniha Zahrada dětství (Childhood’s Garden. WECAN, 2009).

Kniha Pomalé rodičovství se pokouší nabídnout alternativní přístup k dětství — přístup, který kromě klidu a pravidelnosti zahrnuje zásadní prvek času, a to spousty času. V dnešní době, kdy čas jsou peníze, je tento postoj sám takřka provokací a vybízí k otázce: Neplatí malé děti příliš vysokou cenu za to, že naše společnost neúprosně vyžaduje růst a větší výkonnost? S radostí vítám rozvíjející se společenskou debatu na toto téma.

Je zapotřebí provést výzkum, který by ukázal, jak stres a pracovní zátěž rodičů dopadají na jejich děti. Je potřeba uvádět skutečné, konkrétní příklady z reálného života a příběhy s tím kontrastující, jako např. ty uvedené v této knize, které ukazují, že je možné dělat věci jinak. Chci povzbudit vychovatele, rodiče a badatele k tomu, aby formulovali, jak vnímají spokojenost svých dětí a co jim dělá starosti. Může to být obtížné, protože tato věc se rovněž týká profesní kariéry žen a jejich stále náročnější vedoucí úlohy ve společnosti. Také je třeba uvážit roli muže v domácnosti, který se jako rovnocenný partner stará o děti. Jedná se o velmi citlivá témata, zejména ve Skandinávii, kde se po mnoho let razí cesta ženské emancipace. Chci také jasně říci, že v této knize nehájím návrat k hodnotám minulosti.

V dnešní době je všeobecně známo, že schopnost navazovat vztahy se utváří během prvních let života, čímž rané dětství nabývá vrcholné důležitosti. Má ohromný dopad na rozvoj potenciálu v pozdějším životě. Dětství nelze uspěchat nebo brát na lehkou váhu ani se nedá odložit na víkend nebo příští dovolenou, kdy máme pocit, že na něj máme čas. Je krátké a máme jen omezené množství času na to, abychom byli se svými dětmi a byli jim k dispozici. Je to společný čas a nikdy se nevrátí. Děti potřebují rodiče — na delší dobu. Kvalitou ve světě dětí je také kvantita — spousta času, klidu a příležitosti zažívat ty vzácné chvíle pokoje, v nichž se může dít taky něco jiného. Dospělí ale musí umět vyčkávat a naslouchat.

Pokud má tato kniha nějaké poselství, pak to, že životy a spokojenost našich dětí máme ve svých rukou. Jako dospělí neseme za děti plnou zodpovědnost. Coby rodiče, prarodiče, pedagogové a politici se musíme naučit zastavit a se zvýšenou citlivostí naslouchat jejich potřebám.

Navrhují politici delší pracovní dobu a méně volných dní, aby aktivním občanům umožnili vykonávat více práce, aby získali hlasy ve jménu emancipace žen? Měli bychom akceptovat jesle a školky s napjatým rozpočtem, v nichž se pedagogové jen s obtížemi snaží vytvořit smysluplný den pro děti, které jsou přiváděny a vyzvedávány v různých časech, přičemž některé z nich tam s narůstající únavou a podrážděností stráví osm až deset hodin? Ne, neměli! Děti nás potřebují. Potřebují vědět, že jsme tu pro ně, ať už jako jejich rodiče, pedagogové nebo opatrovatelé. Spíše než nepředvídatelné prostředí děti potřebují bezpečí a pozornost.

Dnes jsem přesvědčená, že se potřebujeme znovu naučit základům soužití s dětmi. Tato kniha proto občas zachází do podrobných detailů, aby tyto základy ilustrovala z různých hledisek. Mohli byste ji nazvat příručkou toho, jak a proč strukturovat každodenní život s malými dětmi. Občas se může zdát, že se opakuji. Je tomu tak proto, že mířím hlouběji než pouze k tomu, aby čtenář o tématu v rychlosti získal nějakou představu. Celý okruh výchovy dětí je rozsáhlý a tato kniha se snaží promlouvat k těm sférám našich životů, které nám mohou bránit v tom, abychom se okamžitě dostali k jádru věci. Stejně jako naše děti potřebují opakování, když se učí, my dospělí to také někdy potřebujeme. Potřebujeme se naučit, jak se držet v pozadí a být „pevnou skálou“, o kterou se děti mohou opřít, spíše než rychlým „hráčem curlingu“, který razí cestu vpřed. Potřebujeme se znovu naučit od svých děti nevyžadovat rychlé výsledky nebo je nestresovat rozumových uvažováním a logikou ještě předtím, než jsou schopny rozum a logiku uchopit. Musíme se sami sebe zeptat: Proč si vlastně myslíme, že všechno bude v pořádku, jedině když se naučí myslet jako my?!

Děti nejsou malí dospělí a jejich potřeby se liší od těch našich. Svět je velký a ohromující a naší zodpovědností je učinit ho bezpečným, srozumitelným a dobrým. Když potom přijde jejich čas, děti dokáží vykročit do světa, a to s důvěrou a přirozenou sebejistotou. Musíme jim být k dispozici a postarat se o to, že až se tam jednou skutečně vydají, podáme jim pomocnou ruku. Nemá smysl se stresovat a pobíhat sem tam, a potom se to dětem snažit vynahrazovat anestetiky zábavy, hraček a televize, jen aby byl svět pro ně zajímavý. Svět je závratně krásný a my budeme schopni to sami znovu objevit, naučíme-li se dívat se na svět dětskýma očima místo toho, abychom očekávali, že děti se budou dívat těma našima. Děti prožívají svět svými smysly, ne intelektem. Nechápou, proč není čas na to se zastavit a pozorovat broučka a všemi smysly tento zážitek vstřebat nebo proč maminka i tatínek musí tolik pracovat. Sami se rozhodněte, jestli to za to stojí.

1. kap. Vnitřní práce pedagoga

Pondělní cvičení: Správné slovo

„V mluvě by ti, kteří usilují o vyšší rozvoj, měli vypouštět z úst pouze to, co má smysl nebo význam. Mluvení pro mluvení, jen aby se ukrátil čas, není užitečné a je třeba se vyvarovat bezvýznamných, planých řečí. Za žádnou cenu se však nesmíme odříznout od ostatních lidí, měli bychom krok za krokem rozvíjet konverzaci v něco smysluplného.
Jsme vždy připraveni hovořit s ostatními, ale to, co říkáme, musí být dobře promyšlené a uvážené. Jinak je lepší zůstat zticha. Musíme se snažit, abychom nepoužívali příliš mnoho nebo málo slov. Nejprve naslouchejte a poté zpracujte, co jste slyšeli.“ – Rudolf Steiner

Školka Nøkken

Školka Nøkken Rudolfa Steinera se nachází v hlavním městě Kodani. Mnoho dětí žije v poměrně malých bytech, chatách a domech, jak už to ve velkých městech chodí. Všechny bydlí ve vzdálenosti, která se dá urazit na kole, nanejvýš za dvacet minut. V Nøkkenu je zhruba čtyřiadvacet až osmadvacet dětí ve věku od jednoho roku do sedmi let. Máme čtyři učitele s úplným waldorfským vzděláním. Raději je nazývám opatrovatelé. V průběhu roku k nám také přicházejí praktikanti ze Školy pro učitele steinerovsko-waldorfských školek v Kodani a pravidelně nás navštěvují waldorfští opatrovatelé z celého světa, kteří zde hledají inspiraci a až dva týdny u nás studují.

Všichni zaměstnaní opatrovatelé absolvovali též tříleté denní waldorfské studium. To znamená, že mají solidní základy anthroposofie a chtějí pracovat na bázi výchovné filozofie, ze které Nøkken vychází. Nøkkenští zaměstnanci pracují společně již deset let. Školku jsem založila v roce 1987 a setrvávám ve funkci ředitelky.

Zaměstnanci přicházejí do školky hodinu před dětmi, v 7.30, a to proto, že některé přípravy nelze řádně vykonávat v přítomnosti dětí. V Malém Nøkkenu, který představuje zázemí pro roční až dvouleté děti, připravíme pro děti jejich venkovní postýlky. Na konci dne peřinky, přikrývky a ložní prádlo zase uklidíme. Je také potřeba připravit oběd a ve Velkém Nøkkenu, který navštěvují tří- až sedmileté děti, sesbírat nádobí a nabrat vodu do termosek, protože Malý Nøkken nemá přívod vody. Používáme ji pro děti na mytí rukou před obědem. V zimě také musíme rozdělat oheň v kamnech, abychom po návratu z každodenní procházky měli v domečku pěkně teploučko. Je třeba vyndat a připravit plenky. Dětem, když jdou po obědě na nočník, pak můžeme věnovat plnou pozornost.

Ve Velkém Nøkkenu uvaříme kaši a potom ji dáme do proutěného koše vystlaného dekami, aby nevystydla. Připravíme čaj a kávu pro personál a prostřeme stoly pro děti a opatrovatele. Pokud se slaví narozeniny, je potřeba zabalit dárky a připravit narozeninový stůl. Někdy také začneme s výzdobou oken na některou z našich deseti sezónních slavností. Je potřeba udělat spoustu drobností, a když děti v 8.30 přicházejí, v domě a na zahradě již panuje čilý ruch.

V 8.00 se scházíme na verandě Malého Nøkkenu a střídáme se v předčítání knihy, kterou zrovna studujeme. Obvykle to bývá kniha, jež se týká naší práce, například o ročních obdobích nebo Steinerovo dílo o smyslech. Knihu vždy společně vybíráme při pracovních poradách. Může nám trvat až půl roku, než ji přečteme celou, protože ji procházíme velmi pomalu. Ne vždy o textu diskutujeme, ale spíše nad ním individuálně rozjímáme. Narazíme-li na něco, co jsme nepochopili nebo co nám vrtá hlavou, někdy si o tom po čtení popovídáme. Potom si přečteme týdenní průpověď od Rudolfa Steinera a připojíme konkrétní průpověď pro jednotlivé dny v týdnu. Průpovědi pro každý den v týdnu uvádím v této knize na začátku každé kapitoly. Tyto inspirující výroky podporují vnitřní usilování každého opatrovatele ve školce, a to jak po profesionální stránce, tak po stránce lidské.

Poté si sedneme a probereme den. Zavolali někteří rodiče, že jsou jejich děti nemocné? Slaví se něčí narozeniny? Je potřeba prodiskutovat nějaké problémy, předat nějaké zprávy nebo si třeba sdělit své názory? Považujeme to za jistou formu přístupu, jak se vzájemně udržovat ve formě a informovat se o průběhu dne, a za velice významnou sociální hygienu. Umožňuje nám to rozehřát se před začátkem dne s tím, že jsme si vzájemně naslouchali a známe aktuální situaci. Je důležité, aby veškeré informace a vhled neudržovala jen jedna osoba. Považujeme za povinnost sdílet poznatky či zprávy s celým personálem. Takto mohou všichni společně vstoupit do nového dne dobře připraveni.

V 8.30 stojíme v malém kroužku a držíme se za ruce s levou rukou nastavenou vzhůru v gestu přijímání a s pravou rukou otočenou dolů v gestu dávání. Pokývnutím si popřejeme dobré ráno a jdeme do zahrady, kam již začínají přicházet děti a rodiče.

Podání ruky

Když rodiče a děti dorazí do zahrady, vítáme je podáním ruky. Je-li dítěti méně než tři roky, potřeseme si rukou nejprve s dospělým. S rodičem si s úsměvem popřejeme dobré ráno a pohlédneme si přitom do očí, načež opatrovatel podá ruku dítěti.

Pro to, že jsme si jako pozdrav zvolili stisk ruky, nemá obecně moderní svět pochopení. Považuje se to za staromódní zvyk. My jsme si to tak vybrali, protože z naší zkušenosti nám stisk ruky umožňuje navázat kontakt s rodiči a vybudovat mezi námi neviditelný most, jako bychom říkali: „Viděl jsem vás. Slyšel jsem vás. Teď přebírám zodpovědnost za vaše dítě.“ Totéž platí o setkání s dítětem. Důležité na tom je, že stisk ruky je vidět, slyšet a cítit. Tento vědomý akt přijetí je důležitý pro pocit bezpečí dítěte i rodiče. Z naší zkušenosti děti podání ruky velmi oceňují. Častokrát k nám ti malí běží s napřaženou rukou, chtějí být vidět a slyšet a udělají to prostě tak, že si podáme ruce a zřetelně vyslovíme „dobré ráno“!

Někteří rodiče nám říkají, že jim to zpočátku přišlo poněkud zvláštní, protože to působilo velmi formálně a poněkud strnule, ale že se naučili rituál stisku ruky oceňovat a dokonce ho sami začali používat s přáteli při společenských příležitostech. Přijmout podávanou ruku je ta nejpřirozenější věc na světě a je obtížné nabídnutou ruku odmítnout. Podáte-li světu ruku, je to jistý způsob setkání se s ním. Stisk ruky je rovněž indikátorem — cítíte, zda je ruka teplá, vlhká nebo studená. Můžete si všimnout, kolik je v ní síly a co to napovídá o imunitě nebo spokojenosti člověka v daný den.

Současně navážeme oční kontakt, a jelikož jsou oči zrcadlem duše, můžeme se ptát: Jak se tomu člověku daří? Mám chuť potkat se s jeho očima, nebo ne? Je výraz očí smutný, šťastný, nebo neutrální? Lesknou se a září, nebo se odtahují? Ve skutečnosti zažíváme, že čím dál více dětí má obtíže s očním kontaktem, a platí to i o dospělých. Znovuzavedení stisku ruky a navázání očního kontaktu bylo pro nás významným obrodným prvkem.

Spolupráce

Každý opatrovatel má odlišný úkol. Jeden zahradničí, jiný opravuje, další pere prádlo. Každý je zodpovědný za určitou oblast a snaží se postarat o to, aby vše, co dělá, bylo hodno nápodoby. Takto mohou děti napodobovat skládání oblečení, vaření nebo řezání dřeva při hře, která se může přeměnit v cokoliv — v jezdce v bitvě, velkolepou oslavu narozenin nebo dětské trosečníky na opuštěném ostrově. Kdybychom my dospělí jen tak nečinně posedávali, byl by kolem nás daleko větší chaos. Dospělí se proto neustále věnují nějaké poklidné, ale užitečné činnosti.

Všichni zaměstnanci vnímají sebe jako součást školky a cítí za ni zodpovědnost. Chováme k sobě vzájemný respekt a máme společný pocit zodpovědnosti za to, co se děje. Vždy je co dělat. Pro každého opatrovatele má totiž význam, když se zastřihnou růže, když se očešou jablka ze stromu, když slepice jsou dobře nakrmené nebo když je trávník dobře udržovaný. Děti to cítí. Cítí přirozené zaujetí dospělých a cítí z toho vyplývající spokojenou existenci celé školky.

Vyskytnou-li se mezi zaměstnanci konflikty nebo zášť, je to jasně cítit. Má to okamžitý vliv na děti a jejich rodiče a všechno začne jít z kopce. Proto je velmi důležité dbát na dobrou spolupráci mezi zaměstnanci. Kolegové nemusí být vašimi nejlepšími přáteli, ale je potřeba vytvořit prostor, v němž k sobě chováte vzájemný respekt. Máme také to štěstí, že jeden opatrovatel bydlí v bytě nad školkou a druhý ve vedlejším domě, jehož zahrada sousedí s naší. A tak je pořád někdo srdcem školky, čtyřiadvacet hodin denně.

Rytmická meditace

Každý den v týdnu i celý rok je utvářen ve srozumitelném rytmu. Rodiče o tomto rytmu vědí a souhlasili s ním, ještě než jejich dítě začalo do školky chodit.

Opatrovatelé, kteří v tomto rytmu den za dnem žijí, mají příležitost žít něčím, co by se dalo nazvat každodenní meditací. Prostřednictvím tohoto opakujícího se rytmu žijeme s dětmi v jakémsi společném nádechu a výdechu. To umožňuje také samotným opatrovatelům, aby se do tohoto rytmu pohroužili.

Každé dítě je jiné a jasný rytmus a rámcová struktura nechávají zazářit jeho zvláštní a jedinečný charakter. Tato jedinečnost vychází velmi zjevně na povrch, protože opatrovatelé v Nøkkenu nemusejí vymýšlet, co se bude dít dále, co budeme dělat nebo jak bychom se měli zhostit každodenních povinností. Každý den jsme schopni pozorovat děti novým způsobem a skutečně věnovat pozornost malým i velkým změnám, ke kterým neustále dochází a které jsou součástí jejich přirozeného vývoje. A tak se pozorování dětí stává přirozenou součástí naší práce, a jelikož pracujeme v rytmickém rámci, máme prostor a energii sledovat pokroky každého dítěte a přizpůsobit svůj přístup.

Porady, kurzy a rozhovory s rodiči

Každý čtvrtek po pracovní době máme dvou- až tříhodinové pracovní porady. Mluvíme o věcech, které upoutaly naši pozornost. Objevily se problémy? Je potřeba dát něco do pořádku, opravit nebo aktualizovat? Probíráme také sezónní slavnosti, kterých v průběhu roku máme deset. Trávíme mnoho času tím, že se ladíme na autentické pozadí příští sezónní slavnosti, ale také každý rok znova probíráme, jak ji provedeme. I když jsou slavnosti každoročně stále dost podobné, skoro pokaždé do nich přidáváme nové prvky. Může se stát, že jsme dospěli k hlubšímu porozumění určité slavnosti nebo nás třeba inspiruje nový výchovný náhled a můžeme něco udělat jinak nebo jasněji.

Jako opatrovatelé vždy dbáme na to, abychom se dále vzdělávali. Pravidelně navštěvujeme kurzy, které se týkají našich potřeb či zájmů, a to jak v Dánsku, tak v zahraničí. Pořádáme také své vlastní kurzy nebo dny pro zaměstnance, kdy pracujeme na důležitých tématech a diskutujeme o nich. Je pro nás důležité vnímat, že si neustále doplňujeme nové poznatky — jako waldorfští opatrovatelé jsme na nikdy nekončící cestě objevování a vstřebávání. Tříleté studium na pedagogické škole je pouhým začátkem cesty, kterou máme před sebou. Protože všichni v Nøkkenu cítíme zodpovědnost za to, abychom si prohlubovali své znalosti a dovednosti, jeden z nás se třeba zaměřuje na děti se speciálními potřebami, další na vyprávění příběhů a říkanky, další na teorii výchovy a praxi péče o malé děti. Poznání, které získá každý jednotlivý pečovatel, je přínosem pro všechny a je sdíleno na týmových schůzkách, takže společné poznání neustále roste.

V Nøkkenu je vše soustředěno na děti. Po dobu, co jsou svěřeny do naší péče, za ně máme plnou zodpovědnost. Někdy zažíváme, že když rodiče přivádějí nebo vyzvedávají děti, jsou frustrovaní z toho, že s nimi mají v průběhu dne tak omezený kontakt. Záměrně jsme se totiž rozhodli, že v průběhu dne je důležitější soustředit se na dítě, a ne na rodiče. Jsme vždy k dispozici, pokud nás rodiče chtějí kontaktovat mimo otvírací dobu. Pořádáme také rodičovské schůzky, kde se zaměřujeme na jednotlivé děti, aby obě strany byly informované o společné práci a zodpovědnosti.

Před setkáním s rodiči se tým opatrovatelů vždy sejde a dohodne se, kdo povede rozhovor, co je potřeba říci, jak se k danému tématu stavíme a jak bychom měli co nejkonstruktivněji postupovat. Vždy se scházíme před rodičovskou schůzkou a po ní, abychom ji vyhodnotili, a je-li to potřeba, abychom se mezi sebou v týmovém duchu trochu poměřili.

Úřední hodiny, přítomnost a administrativa

Ředitelka má každý pauzu od 12.00 do 13.00, když malé děti spí. V této pauze je čas na nezbytnou administrativní práci. Protože ředitelka pracuje současně s ostatními zaměstnanci, snadno se stane, že se administrativní práce začne kupit. Tento způsob jsme zvolili záměrně, aby všichni měli stejný pocit, že se prakticky zapojují do chodu školky, a aby měli kontakt s reálným životem Nøkkenu.

V úředních hodinách se u nás mohou zastavit rodiče, kteří si k nám přejí zapsat děti. V tomto čase se také podle potřeby vyřizují různé záležitosti na úřadech. Nøkken dobře spoluprcuje s místním zastupitelstvem. Tato spolupráce však zahrnuje jisté závazky, které Nøkken musí plnit. Potřebné úkoly jsou rozloženy mezi zaměstnance, takže někdo je zodpovědný za výchovný plán, další za ekologický plán, někdo jiný za vyhodnocování řeči, další píše podklady atd. Obecně vzato jsou instituce stále více zatěžovány administrativou a za většinu z ní zodpovídá ředitelka školky. My se ale snažíme zodpovědnost v rámci týmu delegovat.

Z určitého pohledu je práce opatrovatele v Nøkkenu velmi náročná. Zaměstnanci jedí s dětmi a nemají přestávky sami pro sebe. Od příchodu až do odchodu jsme stále k dispozici. Zároveň ale nikdo z nás o pauzy nemá zájem. Děti „nemají přestávky“! Naše práce vyžaduje naši přítomnost a souvisí s naší vnitřní prací a rozjímáním, což nám umožňuje vykonávat vychovatelskou a opatrovatelskou práci o mnoho lépe. Je pro nás naprosto zásadní, abychom po šest hodin, co trávíme s dětmi, byli plně přítomní. Ve chvíli, kdy vstupujeme do Nøkkenu, musíme jako profesionálové nechat své problémy a těžkosti za dveřmi. Když jsme s dětmi, neprobíráme osobní záležitosti.