Pravdivé halucinace

Někdy na počátku osmdesátých let jsem si při své návštěvě Esalenského institutu, kam mě přizvali na konferenci o šamanismu, uvědomil, že můj vrozený irský dar vyprávět příběhy se extrémně rozvinul léty užívání psilocybinových hub. Díky mé víře v psilocybin a zážitku v La Chorrera, který je námětem této knihy, jsem se zjevně stal jakousi hlásnou troubou pro znovuzrozený Logos. Dokázal jsem elektrizujícím způsobem hovořit k malým skupinám lidí o vysoce transcendentálních záležitostech, o kterých budete číst na těchto stránkách…

Celá tato záležitost je vlastně podivný paradox: mé myšlenky se ocitly na veřejné scéně a procházejí neformálním plebiscitem. Pokud se rozšíří, stanou se populárními a budou působit jako katalyzátor společenských proměn, potvrdí se to, že mají zvláštní osudový význam. Pokud se ale jen ohřejí na slunci a poté přestanou veřejnost zajímat, má práce a má vize budou zřejmě odsouzeny stát se jen dalším prchavým momentem v naší surrealistické a paranoiou nakažené kultuře. Nemám potuchy, kam až mohou tyto myšlenky vést. Vzhledem k tomu, že je právě v tisku několik mých knih, těžko mohu prohlašovat, že se mi nedostalo žádného slyšení. Veřejnost nade vší pochybnost rozhodne, jestli má tento fenomén krátký dech či jestli je jen počátkem něčeho dalekosáhlejšího.

Zmiňuji se tady o tom všem ne proto, abych čtenáře informoval o nezajímavých detailech mého osobního úsilí nakrmit rodinu, nýbrž proto, že má kariéra je jediným a nejlepším důkazem toho, že se v La Chorrera událo něco výjimečného, něco, co má význam až možná historický. Mluvící houby, na které jsme tam narazili, totiž stvořily celý nový mýtus a seznámily nás s poměrně detailním proroctvím globální proměny vědomí, která zachrání naši planetu. Předpověděly všechno, co se událo v posledních dvaceti letech mého života, a předpověděly, že mnohem víc zajímavého se ještě odehraje v budoucnosti. Pokud budete číst dál, stanete se součástí tohoto příběhu. Caveat lector.

Terence McKenna

…

Po tisíce let byly vize vyvolané halucinogenními houbami uchovávány a uctívány jako skutečné náboženské mysterium. Většina mých myšlenek za posledních zhruba dvacet let se soustřeďovala na snahu popsat a rozebrat toto mysterium. Houby, přísně střežené chaoticky nádhernými anděly – “Každý anděl vyvolává strach,” napsal Rilke, a navíc je zároveň svatý i profánní -, se v mém životě objevily stejně náhle, jako se mohou zjevit v některém budoucím okamžiku historie lidstva. Pro vyprávění tohoto příběhu jsem zvolil literární jazyk. Živoucí mysterium na sebe může vzít jakýkoli tvar – je vládcem místa i prostoru, času i ducha – a přesto mě moje pátrání po jednoduché formě, jíž bych toto mysterium sdělil, přimělo následovat tradici a napsat normální chronologický příběh, který je pravdivý a zároveň neuvěřitelně bizarní…

Ve svých čtyřiadvaceti jsem za sebou měl už téměř deset let obcování se záležitostmi, které většina lidí pokládá minimálně za výstřední. Můj zájem o drogy, magii a ta nejobskurnější zákoutí přírodní historie a teologie by spíš odpovídal excentrickému florentskému princi než mladému člověku v samém srdci Spojených států. Dennis všechny tyto mé zájmy k rozčarování našich konvenčních a tvrdě pracujících rodičů sdílel. Byli jsme z nějakého důvodu od samého dětství podivíni a osud nás předurčil k zážitkům podivnějším, než si lze představit.

(…) Při čtení Dennisových poznámek jsem cítil, jak krystalizují témata spojená s tímto podivuhodným místem, jehož jsme návštěvníky. Opět jsem měl pocit, že nad námi dlí něco na klidné, všudypřítomné obloze a pozorně nás to sleduje. Vrátil jsem se na začátek a znovu jsem poznámky celé pročítal, ale stále jsem nenacházel jakékoli vodítko, které by mi naznačilo, co to vlastně čtu. Zdálo se, že poznámky mého bratra žijí vlastním životem. Byl jako obří vševědoucí počítač.

Seděli jsme všichni kolem ohně a naslouchali jsme jeho experimentálním záměrům. Vypadal velmi zaujatě. Myšlenky z něj vycházely jako z mlýnku na maso, tisíce slov, týkajících se těch podivuhodných událostí. Zeptal se: “Víte, co bychom měli udělat?” A spustil dlouhou přednášku, která je dnes centrální doktrínou díla. Říkal tomu hyperkarbolace. Podle jeho teorie bylo možno využít hlasitého zpěvu a supravodivosti (čili naprostého zrušení elektrického odporu, obvykle možného jen při teplotách blížících se absolutní nule) k vmanévrování molekul psychedelických substancí do stavů trvalé vazby – s živou lidskou DNA.

Základem Dennisovy přednášky byla teorie zvuku. Jakmile udeříte do struny, rozezní se v oktávě, ve které jste se jí dotkli. Bude zároveň znít i v oktávách nad a pod základní tóninou. Příčinou jsou takzvané harmonické alikvotní tóny. Když zahrajete akord a pak jej utlumíte, můžete dál slyšet harmonické alikvotní tóny, což je fenomén, který fascinoval už Pythagora. Dennis nám vysvětlil, že člověk může dva tóny přivést ke vzájemnému zrušení, pokud jsou k sobě navzájem v totožném vztahu.

Stejný fenomén, jehož působením vznikají alikvotní tóny, může také zastavit pohyb molekul. Na miniaturní ploše, pravděpodobně jen několik tisíc čtverečních angstromů, může člověk docílit velmi nízkých teplot pomocí vzájemného vyrušení tónů. Molekulární pohyb je jistý druh vibrace a ustává, je-li vystaven působení náležitého zvuku. Technicky řečeno, když ustane molekulární pohyb, molekula dosáhne teploty absolutní nuly, a to umožňuje její supravodivost.

Dennis byl přesvědčen, že přišel na způsob, jakým vyhodit zabarikádovanou bránu ráje do povětří pomocí psychoaktivních substancí – psilocybinu, tryptaminového komplexu a beta-karbolinů obsažených v ayahuasce. Tvrdil, že když se člověk podívá na vibraci molekul beta-karbolinové skupiny, zjistí, že elektronová spinová rezonance těchto molekul, přecházející z jedné na druhou, je vlastně sérií harmonických alikvotních tónů. To je zajímavý poznatek, protože psychiatr Claudio Naranjo udává v knize Léčivá cesta (The Healing Journey), že padesát procent jeho pacientů, kteří požili harmin, tj. beta-karbolin obsažený v ayahuasce, hovořilo o bzučení v hlavě. U jiných psychedelik tomu tak nebylo. Zdá se, že se jedná o jev, provázející výhradně požití harminových substancí. Šamani ekvádorského kmene Jívarů se také zmiňovali o bzučení v hlavě. Dennis se domníval, že dochází-li k metabolismu ayahuasky skrze nervovou matrix v lidské hlavě, projevuje se to jako zvuk.

Vysvětlit, jak k tomu dochází, není vůbec jednoduché. Spinová rezonance elektronu je projevem molekulární struktury, při kterém do molekulárního systému vstupuje vysokofrekvenční energie a systém vysílá signály elektronové spinové rezonance. Ale ne všechny chemické sloučeniny mají elektronovou spinovou rezonanci. Aby v molekule mohla probíhat aktivita ESR, musí mít řetězec nezávislý na molekulárních vazbách. Molekuly s volným řetězcem za určitých podmínek všechny rezonují. Halucinogeny, o něž jsme se zajímali, mají volné řetězce, stejně jako DNA molekula, kolem níž se točí genetická mašinerie veškerého života na planetě.

Když v těle probíhá metabolizace alkaloidů obsažených v ayahuasce, vytváří se mezi nimi a tryptaminovými metabolity v mozku vztah. Je možno slyšet zvuk charakteristický pro tuto interakci. Jakmile tento zvuk jednou zaslechnete, nabízí se možnost jej imitovat. Vzniká tak vokální podoba zmíněného zvuku.

Normálně by nikoho nenapadlo spojovat tento zvuk a signály produkované ESR, které vznikají v mikrofyzickém světě. Objevil se ale Dennis, který vstoupil do křehkého prostoru na pomezí sebeklamu a božské inspirace a začal tvrdit, že dokáže s tímto zvukem pracovat. Byl přesvědčen, že prostřednictvím svého hlasu dokáže emitovat zesílené signály spinové rezonance, zesílený zvuk modulovaný ESR, jehož zdrojem je metabolizovaný psilocybin v jeho mozku. Vydávání takového zvuku prý vyvolává série harmonických vibrací v oktávách nad a pod ním, v jiných substancích taktéž aktivních v mozku.

Zkusme se teď rozletět z této teoretické základny. Pokud se Dennis nemýlí v prostorové orientaci vzhledem k molekule, k níž vysílá svůj zvuk, zastaví-li zvuk, který slyší, molekula se stane supravodivou, protože byla zrušena její vibrace. Z mnoha milionů takových molekul zasažených daným zvukem jich několik desítek či stovek bude ve správné geometrické orientaci a jejich molekulární pohyb nastane takřka okamžitě. Jednou ze zvláštních vlastností velmi nízkých teplot je to, že mezi molekulami vznikají značné vazební energie. Molekula v tepelném prostředí blížícím se nule se naváže prakticky na cokoli. Prostě si vynutí svůj přístup do struktury.

Dennis se to pokusil vysvětlit: “Harminová molekula vypadá jako takový zvoneček a vydává bzučivý, zvonivý tón. Když se na ni zaměříme, vypneme ji a v mozku je nervová DNA aktivní, elektrická konfigurace harminu se do té míry přiblíží molekulární konfiguraci adeninu, jedné ze základních složek DNA, že ji nahradí. Naváže se do řetězce. A když k tomu dojde, její řetězec je aktivován. Je stejně velký jako adeninový, ale o něco komplikovanější. Má jeden volný rezonanční řetězec.” Dennis se odmlčel a uspořádal si myšlenky, aby mohl pokračovat:

“Normální ESR harminu je jednoduchý signál, ale elektronová spinová konfigurace DNA je velmi, velmi komplikovaná. Má široký vlnový rozsah. Když se harmin ocitne v tomto prostředí, přestane vysílat svou vlastní rezonanci, protože se velmi silně naváže do struktury makromolekuly. Namísto toho začne vysílat ESR rezonanci DNA. A je to. Jestli jste mě dokázali sledovat až sem, zbytek je hračka. DNA jste vy sami. Tělesná forma je jen spousta šťavnatých makrofyzických krystalů vytvořených působením genů. Rozumíte – konečný produkt enzymů uvedených do pohybu a kódovaných DNA. Je známo, že nervová DNA se neúčastní metabolického procesu. Přetrvává. Tkáně vašeho těla se každých pár let vyměňují. Vaše kostra není ta samá, co jste měli před pěti lety. Nervová DNA je ale výjimkou. Je trvalá. Přicházíte s ní na svět. Pořizuje záznam a je jakousi anténou paměti. Nejen ve vás osobně, ale v každé entitě či organismu s vlastním DNA. A existuje způsob jak se na ni napojit. A tak se před námi otevírají brány do Božské Imaginace, tak William Blake chápal Vykoupení. Je to na dosah ruky.

Přesně tak to probíhá. Umístíte vysílač do DNA a ESR rezonance se začne šířit vaším systémem, protože to navázání je trvalé. Není možno jej jakkoli zrušit. Dozvíš se tak úplně všechno – všechno, co lze poznat v tomto světě času a prostoru, protože tato databáze obsahuje záznamy tvé i všech ostatních. Jsme všichni propojeni prostřednictvím této magické substance, která umožňuje existenci života a jeho vznik v miliardách různých forem. Veškerá DNA je totožná. Jen vnější podmínky jsou různé. Na nich záleží, jestli vznikne motýl, mastodont či lidská bytost.”

“To říkáš ty,” zněla moje nevěřícná odpověď. Ale měl jsem intenzivní pocit, že jsem pochopil obsah jeho sdělení. Organismy jsou komplexní struktury, jež vyvíjely a stabilizovaly svou podobu po miliony let. Jsou doslova tvarovány přílivem a odlivem času v měřítku dalece přesahujícím rozměr života jakéhokoli jedince jak v možnosti prožitku, tak porovnání. Organismy ve své embryologii i morfologii ukrývají sdělení o stavbě rozsáhlého vesmíru. Tohle ostatně vždycky tvrdili mystikové. Molekulární biologie to, zdá se, jako nástupce evoluční teorie potvrzuje. Třeba je život strategií pro zesílení kvantově mechanické provázanosti až na úroveň, kdy makrofyzická chemická soustava, v našem případě lidská bytost, je s to ji vnímat a pochopit? Pokud by člověk dokázal farmakologicky upravit lidskou neuromolekulární chemii, zákonitě by se objevily pozoruhodné nové oblasti lákající k prožitku a pochopení, dobrodružné nové světy imaginace založené na nových poměrech neurotransmiterů ve stále se ještě vyvíjejících mozcích lidských bytostí. “Kdo jsem, abych tohle posoudil?” pomyslel jsem si.

Dennisova preciznost v podání těchto provokativních myšlenek mě uchvacovala, ale v daném okamžiku jsem prostě nevěděl, co mám říct. Bratr na mě upřeně hleděl. Zjevně očekával víc. Věřil jsem v nekonečnost, ve schopnost sebetransformace lidské mysli a člověka jako druhu a dokázal jsem si představit, že existují paralelní světy a alternativní dimenze. Byl jsem ochoten připustit nesčetně vědeckofantastických možností v případě, že se po mně nebude vyžadovat pevná víra v to, že se dožiju jejich objevu či rozvoje. Ale právě to tady Dennis říkal: Byli jsme zvláštním řízením osudu přivedeni k iniciačnímu zážitku, po němž celý lidský svět transformuje své ontologické základy reality tak, že se mysl a hmota kdekoli ve vesmíru stanou jedním a tím samým a budou dokonalým odrazem lidské vůle.

Jak vůbec někdo mohl dospět k takovému poznání? Přijeli jsme do La Chorrera s vírou, že pokud život a mysl jsou poznatelné, pak hloubka tajemství vesmíru je nevyčerpatelná. Stejně však něco velmi pasivního, a přesto neustále přítomného zpovzdálí formovalo tyto myšlenky v našich myslích. Něco, o čem jsme už několik dnů přemýšleli jako o “Houbě”.

Mluvili jsme na toto téma víc než hodinu a nakonec jsme dospěli k tomu, že je třeba provést test. Rozhodně alespoň Dennis trval na tom, že musíme absolvovat dílčí zkoušku, která mě a naše společníky přesvědčí. Domníval se, že pokud se podaří stabilizovat supravodivý stav, dojde k celkovému ochlazení vzduchu v blízkém okolí. Zabráni do rozhovoru jsme opustili chatu a kráčeli jsme po pralesní stezce. Dennis byl přesvědčen, že vyvolat efekt ochlazení by mělo být možno na místě.

Posadili jsme se na písčitou cestu tváří v tvář odpolednímu slunci. Po pár přípravných hlubokých bzučivých tónech Dennis vydal zvuk, který se velmi podobal tomu, jejž vydával před třemi dny v chatě na pahorku. Byl to zvuk prazvláštní kvality, a jak se zvyšovala jeho intenzita, všiml jsem si, jak se mi staví chlupy na předloktí, dostávám husí kůži a zalévá mě vlna intenzivního třasu. Zaječel jsem na Dennise, ať přestane. Okmažitě mě poslechl a vypadal, že jej ten výkon značně vyčerpal. Byl jsem zmatený. Nebyl jsem schopen rozeznat, jestli mě skutečně zasáhla vlna studeného vzduchu, nebo jen ten zvuk přinutil mé tělo reagovat, jako by se ocitlo v extrémně studeném prostředí. Uvědomoval jsem si také, že pokud tento pokus opravdu vygeneroval proud studeného vzduchu, stavělo by to na hlavu platné zákony fyziky. Ale nechtěl jsem v experimentu pokračovat. Záležitost působila velmi strašidelně a kdo ví, co by nastalo, pokud ten efekt byl skutečný a my bychom v pokusu pokračovali. Můj tajuplný bratr mě bohatstvím svých myšlenek a schopností zmátl víc než kdy předtím. Celá ta věc působila absurdně, a přesto velmi přesvědčivě jako nějaká hypnotická hra, do níž je člověk vtažen proti své vůli.

“Tak co si myslíš, nesvoláme tiskovku?” ptal se mě Dennis pořád dokola na zpáteční cestě lesem. Téměř jsem ho nevnímal. Byl jsem zcela ponořen do slastného snění o dosud nepředstavitelných zážitcích, které nás čekaly.

Vrátili jsme se do tábora a všem přítomným jsme oznámili, že Dennis generoval vlnu studeného vzduchu, tak jak o tom předtím teoreticky hovořil. Bylo to ale všechno dostatečně pochybné, než aby se to kdokoli pokusil alespoň komentovat. Po večeři se Vanessa a Dave vrátili do domu u řeky a my s Ev a Dennisem jsme se přichystali na první noc v lese od příjezdu do La Chorrera.

Dennis se nacházel ve stavu permanentní aktivity. Stále nahlas spřádal plány a zkoušel na nás nové myšlenky. Tu noc a po celý následující den tonul ve světě horečné činnosti. Znovu a znovu přepisoval své nápady, kroky, které k nim vedly, a teorie, proč by to celé mělo fungovat. Strávil spoustu času psaním o samotě. Pak ale přišel za námi a celé nám to vyprávěl. Byl na stopě něčemu opravdu zvláštnímu; jeho slovní obrazy nutily realitu k chvění a prohýbání se na okrajích. Opravdu navázal spojení s tím bublajícím obsidiánovým fluidem ze čtvrtého rozměru, které jsme hodlali stabilizovat do podoby použitelného zařízení. Chtěli jsme učinit konec dějinám. A odletět ke hvězdám.

Říkal jsem si: “Fajn, zkusme to.” Atmosféra překypovala bizarností. Byli jsme v samém středu amazonské pánve a cítili jsme cosi nad námi na obloze, jak nás to pozoruje. Zprvu jsme byli nadšení, že můžeme prožívat jednu z posledních pohádek na této zemi s tím, že zůstaneme navždy chladně racionální. A namísto toho jsme se setkali s čímsi nekonečně obsáhlým. Něčím živým, velmi starým a velmi zvláštním. Něčím v každém směru velmi podivuhodným.

Zcela mě v tomto období opustil tvůrčí duch. Jenom jsem jedl houby a trávil čas v extázi. Byla to jediná doba v mém životě, kdy jsem byl naprosto spokojen jen s čirým bytím. Naprosto spontánně jsem nabyl přesvědčení, které zřejmě sdíleli i ostatní, že La Chorrera už nikdy neopustíme. Odchod vypadal naprosto nepředstavitelně, protože se tam všechno zdálo být dokonale na svém místě. Pocit toho, že je člověk doma, a toho, že konečně našel místo, kam patří, byl chvílemi absolutní. Co se týče budoucnosti, chystal jsem se trvale naslouchat Dennisovým proslovům. Jeho vize, v níž se zcela rozpouštěla má nedůvěřivost, byla silnější než cokoli, o čem kdy kdo snil.

Následujícího večera jsme určili 4. březen jako datum, kdy naplno ověříme teorii o vazbě harminu a DNA. Uvědomil jsem si s nebývalým uspokojením, že tento den koresponduje s idiotskou říkankou, která mě pronásledovala už od raného dětství: “Který den roku stojí nade všemi?” Odpověď: “Čtvrtý březen.”

“Jaká úžasná shoda,” pochvaloval jsem si a pokračoval jsem: “Je dokonalé, že uskutečníme materializaci duše právě v tento den.” Absurdní shodou okolností byly toto datum a říkanka součástí odhalení tajného vesmírného plánu, jenž nás měl dovést ke kulminačnímu bodu dějin, kdy lidstvo vstoupí do vyšší dimenze. Mé vlastní myšlenky se mi zdály nicotné ve srovnání se supervědeckou teorií, kterou spřádal můj bratr. Většina toho, co se dělo, mě vyváděla z konceptu. Toho dne, 3. března, jsem se bavil výrobou dýmky ze zvláštního srdcovitého ovoce Macoubea, které jsme jinak odkládali jako nejedlé. Z jednoho plodu, dutého rákosu a trochy říčního bláta jsem zkonstruoval vodní dýmku, se kterou jsem byl velmi spokojen.

Zatímco kolem mě vířil žargon ESR biofyziky, rozjímal jsem nad tím, čeho jsem dosáhl s částmi dvou rostlin a trochou bláta. Přišlo mi to jako vrchol vynalézavosti a vzhledem k výjimečnosti toho plodu celá věc působila poněkud mimozemským dojmem. Dýmka se zdála být stvořena z ovoce, jež něžná Weena nabídla Cestovateli časem v jednom z Wellsových románů. Moje dýmka byla nezvyklý a strašidelný objekt, a když se z ní kouřilo, bublání vody pod tlustou slupkou znělo úplně jako tlukot srdce nějakého obrovského savce. Dokonce i Dennis se na chvíli zastavil, aby vyjádřil obdiv k dýmce. Rozhodli jsme se, že ji začleníme do svého experimentu v okamžiku, kdy bude třeba vykouřit trochu ayahuaskové kůry, abychom si zvýšili hladinu harminu v krvi. Pohybovali jsme se ve světě, kde vědecká metoda, rituál a mystika tvořily nedílnou a propojenou jednotu. Naše vlastní mysli a těla byly retortami, nádobami psychoalchymistické transformace, s níž jsme experimentovali.

Celé odpoledne jsme vytahovali kořeny ze země a skládali je na slunci. Připadalo nám to jako ta nejsmysluplnější činnost pod sluncem. Nic nemohlo být víc na svém místě. Večer jsme natočili na pásek záznam svých úmyslů, ale magnetofon nefungoval správně a ukázalo se, že pásek je nepoužitelný. Této ztráty dodnes hořce lituji, protože emocionální náboj našich prožitků by ze všeho nejzřetelněji byl cítit z našich slov. Nahrávací seance se dotýkala celé řady témat:

Hyperkarbolace – tak jsme nazvali proces proměňující nervovou DNA, v jehož důsledku se z člověka stává nekonečná hyperprostorová bytost. Byl to proces intimně připomínající sexuální plození. Mluvili jsme o tom jako o “zrození ideje” a o tom, že její obsah není snadné zprostředkovat myslím, které nepoznaly schizofrenii. Doufali jsme, že lidská mysl, poháněná vůlí k dobru, bude s to kontrolovat proces plození a vést jej směrem k produkci imaginací formovaného znovuvzkříšeného těla tak drahého otcům patristiky, alchymistům 16. století i moderním stoupencům myšlenky UFO. V této úvaze jsme následovali Junga, který záhy zjistil, že létající talíř je obrazem jáství, potlačenou psychickou totalitou, která číhá skryta za zjevným dualismem mysli a přírody. Domnívali jsme se, že mysl a její vůli k dobru bude možno chemicky sloučit s genetickými mechanismy života. Tato naděje se vymykala pravidlům biologie. Snad jen tantra umí pracovat s realitou živoucího kamene, s chimérickým jednorožcem alchymistického díla, byť stvořeného jen proto, aby složil hlavu do klína panny. Snili jsme, krátce řečeno, o spojení Ducha a Hmoty.

Smrtelnost – věřili jsme, že hyperkarbolace je šamanistickou porážkou smrti, že tato brána, jíž denně procházejí mrtví, bude konečně doširoka otevřena hyperkarbolovanému lidstvu, které tak bude nadále mít možnost svobodného pohybu na věčnost a zpátky, do hájemství, které zástupci všech živočišných druhů prožívají jako živoucí realitu. Pocit přítomnosti gigantů minulosti lidstva – Carla Gustava Junga, Newtona, Nabokova, Bruna, Pythagora a Herakleita – byl hmatatelný a znamenal všezahrnující intuici, kterou jsme sdíleli a kterou nebylo možné ignorovat.

Zdálo se, že existuje jakási linie ideologické posloupnosti, zlatý řetězec, jehož kolektivním cílem je otřást historickým kontinuem stvořením živoucího kamene mudrců v podobě hyperkarbolovaného lidstva. Všichni tito vizionářští myslitelé přispěli do tohoto projektu svým dílem. A nyní, jako tajná společnost v dějinách lidstva, tato generace dědiců Adamova kosmického těla, postrádaného od vyhnání z ráje, stojí na dosah svého cíle, se stíny minulosti vířícími a tlačenými do těsné blízkosti našeho amazonského tábořiště. Naším historickým úkolem zjevně bylo stát se lidskými atomy významu zcela klíčového pro transformaci druhu Homo sapiens v bódhisattvy prohánějící se galaxií, tedy v kulminaci a kvintesenci nejvyšších aspirací lidstva, dosahujícího ke hvězdám.

Psychologicky vzdělaní lidé v této pasáži jistě snadno rozeznají rysy mesiášského komplexu. Je to tak, ale my jsme ten stav prožívali stejně jako kdokoli, kdo by nabyl přesvědčení, že se nachází v podobném historickém okamžiku. Ptali jsme se sami sebe: “Proč? Proč my?”

Na tento druh otázek houba v mé hlavě odpovídala bez zaváhání: “Protože jste se upřímně snažili najít dobro a protože jste žádné jiné lidské bytosti nevěřili víc než sobě samým.”

Emocionální dopad tohoto druhu vnitřního dialogu byl intenzivnější než cokoli, co jsme do té doby zažili. Cítil jsem vděčnou pokoru na hranici dojetí. Prožíval jsem stav exaltace. Chtěli jsme získat přístup do ráje pro celé lidstvo a děkovali jsme všem bohům a přírodě, že naše excentrická pouť byla ze všech možných životů a osudů na této zemi vyvolena stanout tak blízko kritickému okamžiku. Uspěli jsme tam, kde šamanismus předchozích epoch selhal. Záchrana nesmrtelné perly lidské pomíjivosti ze studny smrti se stala díky metodě hyperkarbolace živoucí realitou pro všechny bytosti, které kdy žily. Veškerá bolest, utrpení, války a zlo by náhle byly vykoupeny a oprávněny prostřednictvím průniku do tajemné vyšší dimenze a zpětného chodu logiky času, která by v důsledku odčiňovala vše, co se dosud stalo. Vlna porozumění, která od 27. února nabývala na síle, už dosáhla takové intenzity, že ji bylo takřka možno vidět všude, kam padl můj zrak. Optické zesílení provázející blízkost kontaktu s kamenem mudrců jako by se odráželo všude kolem. Každý tvar a forma v mé blízkosti překypovaly touto nezemskou opalizující hloubkou bez konce.