Prorok

Loď připlouvá 5
O lásce 12
O manželství 15
O dětech 17
O dávání 19
O jídle a pití 22
O práci 24
O radosti a žalu 28
O domech 30
O oděvu 33
O kupování a prodávání 34
O zločinu a trestu 36
O zákonech 40
O svobodě 42
O rozumu a vášni 45
O bolesti 47
O poznání sebe sama 49
O vyučování 51
O přátelství 52
O mluvení 54
O čase 56
O dobru a zlu 58
O modlitbě 61
O požitku 63
O kráse 66
O náboženství 69
O smrti 72
Rozloučení 74

Pavla Piňosová (1955-2005) se kromě svého občanského povolání zemědělské inženýrky celý život věnovala hlubinnému sebeobjevování a předmětům souvisejícím se základními otázkami života – východní i křesťanské filosofii, transpersonální psychologii, genetice, astrologii a zkoumání symbolů. Nelze říci, že by se na kterýkoli z těchto oborů specializovala; zabývala se spíše obecnými souvislostmi mezi nimi.

Prorok ji fascinoval, inspiroval, povzbuzoval a jako Bible provázel po celý život. Vybrušování překladu jazykově i obsahově náročného originálu se věnovala mnoho let. Džibránovy paradoxní pravdy se shodovaly s jejím vlastním hlubinným poznáním skutečnosti, do textu byla proto schopna nahlížet zevnitř. Díky tomu se jí podařilo převést i nejobtížnější pasáže věrně do češtiny.

Adam Piňos

Chalíl Džibrán (1883-1931), světově proslulý libanonsko-americký básník, malíř, sochař a filosof, pocházel z prostředí maronitských křesťanů. Díky univerzální symbolice a filosofické hloubce však jeho díla inspirují čtenáře na celém světě.

Džibrán odešel ve čtrnácti letech spolu s rodinou z Libanonu do USA; studoval v Bostonu, později v Bejrútu a Paříži a od roku 1920 žil a tvořil v New Yorku. Psal arabsky a později anglicky; proslul především krátkými básnickými prózami, parabolami, aforismy a básněmi (Šílenec; Zvěstovatel; Písek a pěna; Ježíš, syn člověka; Poutník; Bohové země; posmrtně Zahrada prorokova).

Prorok (The Prophet), filosofická báseň v próze týkající se zásadních témat lidského života a smrti, je Džibránovo vrcholné dílo, díky němuž se stal legendou ještě za svého života. Kniha byla přeložena do desítek jazyků a vyšla ve stovkách vydání.

O autorovi více na Wikipedii

O dobru a zlu

A jeden ze starších města řekl: Mluv k nám o dobru a zlu.

 

A on odpověděl:

O dobru ve vás mohu mluvit, o zlu však nikoliv.

Neboť co jest zlo, než dobro trýzněné svým vlastním hladem a žízní?

Opravdu, když je dobro hladovo, tu hledá potravu i v temných slujích, a když žízní, pije i ze stojatých vod.

 

Jste dobří, když jste jednotni se sebou.

Ale když nejste jednotni se sebou, nejste zlí.

Neboť rozdělený dům není doupětem lupičů; jest jen rozděleným domem.

A loď bez kormidla může bezcílně bloudit kolem nebezpečných úskalí, a přece nemusí klesnout ke dnu.

 

Jste dobří, když se snažíte dávat ze sebe.

Leč nejste zlí, když se snažíte získat pro sebe.

Neboť usilujete-li o zisk, tu jste jen kořenem lnoucím k zemi a sajícím z jejího prsu.

Plod zajisté nemůže říci kořenu: „Buď jako já, buď zralý a plný a povždy dávej ze své hojnosti.“

Neboť plodu je potřebou, aby dával, tak jako kořenu je potřebou, aby přijímal.

 

Jste dobří, když jste si plně vědomi toho, co říkáte.

Ale nejste zlí, když spíte, zatímco se váš jazyk bezúčelně potácí.

Vždyť slabý jazyk může posílit i klopýtavá řeč.

 

Jste dobří, když za svým cílem kráčíte pevně a smělým krokem.

Ale nejste zlí, když se tam jen belháte.

Ani ti, kdo se belhají, nesměřují zpět.

Avšak vy, kdož jste silní a rychlí, hleďte, abyste nekulhali před chromým, považujíce to za laskavost.

 

Jste dobří nesčetnými způsoby, a nejste zlí, když nejste dobří;

jste pouze liknaví a leniví.

Škoda že jeleni nemohou naučit želvy hbitosti.

Dobro ve vás spočívá v touze po vašem nesmírném já: a tato touha jest ve vás všech.

Avšak v některých z vás je ona touha bystřinou ženoucí se prudce k moři a unášející tajemství strání a písně lesů.

A v jiných je tokem bez spádu, jenž se ztrácí v ohybech a zákrutech a jen váhavě se vleče k pobřeží.

Avšak ať ten, kdo velmi touží, neříká tomu, kdo touží málo: „Jak to, že jsi tak pomalý a liknavý?“

Neboť opravdu dobří se neptají nahého: „Kde máš oděv?“, ani bezdomovce: „Co se stalo s tvým domem?“

O požitku

Pak vystoupil poustevník, který jednou za rok zavítal do města, a pravil: Mluv k nám o požitku.

A on odpověděl, řka:

Požitek je píseň volnosti,

ne však volnost.

Je to květ vašich tužeb,

ne však jejich plod.

Je to volání z hloubky do výše,

ne však hloubka ani výška.

Je to pták chovaný v kleci,

ne obklopený širým prostorem.

Ano, je tomu přesně tak, že požitek je písní volnosti.

A já bych byl rád, kdybyste ji zpívali z plna srdce; přece však bych nechtěl, abyste ve zpěvu ztratili svá srdce.

 

Někteří z vašich mladých vyhledávají radovánky, jako by to bylo všechno, a jsou za to odsuzováni a káráni.

Já bych je neodsuzoval ani nekáral. Nechal bych je hledat.

Neboť najdou potěchu smyslů, nebude však sama;

má sedm sester, a i ta poslední z nich je krásnější než libost.

Což jste neslyšeli o člověku, který vykopával ze země kořeny a našel poklad?

 

A někteří z vašich starších vzpomínají na požitky s lítostí jako na přečiny spáchané v opilosti.

Avšak lítost mysl neočišťuje a nevyjasňuje, nýbrž ji zastírá mraky.

Měli by vzpomínat na svá potěšení s vděkem jako na letní žeň.

Přináší-li jim však lítost útěchu, nechť jsou utěšeni.

 

A jsou mezi vámi takoví, kdož nejsou ani mladí, aby hledali, ani staří, aby vzpomínali;

a ve svém strachu z hledání a vzpomínání se vyhýbají všem radostem, aby snad nezanedbali ducha nebo se proti němu neprohřešili.

Avšak právě v tom odříkání mají svou rozkoš.

A tak rovněž oni nacházejí poklady, třebaže vykopávají kořeny třesoucíma se rukama.

Řekněte mi však, kdo by mohl urazit ducha?

Urazí slavík ticho noci nebo světluška hvězdy?

A bude větru zatěžko nést váš plamen či dým?

Myslíte si, že duch je stojatá tůň, kterou můžete zkalit holí?

 

Když si odpíráte potěšení, často jen ukládáte žádostivost do tajných koutků svého nitra.

Kdo ví, jestli to, co jsme dnes zdánlivě lhostejně přešli, nečeká na zítřek?

I vaše tělo zná své dědictví a svůj oprávněný nárok a nenechá se podvést.

A tělo je harfou duše,

a je na vás, zda bude znít líbeznou hudbou nebo zmatenými zvuky.

 

A nyní se v hloubi duše ptáte: „Jak rozpoznáme to, co je v požitku dobré, od toho, co není dobré?“

Vyjděte do polí a zahrad, a naučíte se, že pro včelu je požitkem sbírat med z květiny,

ale právě tak je požitkem pro květinu dávat med včele.

Neboť pro včelu je květina zdrojem života,

a pro květinu je včela poslem lásky,

a obě, včela i květina, dávání a přijímání rozkoše potřebují a prožívají je v extázi.

Lide orfaleský, buď ve svých požitcích jako květiny a včely.

O smrti

 

Pak promluvila Almitra, řkouc: Chtěli bychom se nyní zeptat na smrt.

A on pravil:

Chtěli byste poznat tajemství smrti.

Jak je však můžete nalézt, nebudete-li je hledat v srdci života?

Sova, jejíž oči uvyklé noci jsou ve dne slepé, nemůže odhalit tajemství světla.

Chcete-li opravdu spatřit ducha smrti, otevřete dokořán své srdce tělu života.

Neboť život a smrt jsou jedno, stejně jako jsou jedno řeka a moře.

 

V hloubce vašich nadějí a tužeb dlí tichá znalost onoho světa;

A jako zrno snící pod sněhem sní vaše srdce o jaru.

Důvěřujte snům, neboť v nich je skryta brána k věčnosti.

Váš strach před smrtí není než rozechvění pastýře stanuvšího před králem, z jehož ruky má přijmout poctu.

Není snad pastýř pod svým chvěním šťasten, že ponese královské znamení?

A nevnímá přesto spíše své chvění?

 

Neboť co jest zemřít, než stanout nahý na větru a rozplynout se na slunci?

A co jest dodýchat, než osvobodit dech z neklidu jeho přílivů a odlivů, aby se mohl povznést a bez překážek putovat prostorem a hledat Boha?

 

Jen když se napijete z řeky mlčení, budete opravdu zpívat.

A až dosáhnete vrcholu hory, teprve pak začnete stoupat.

A až si země vyžádá vaše údy, pak budete opravdu tančit.

 

O svobodě

 

I pravil řečník:

Mluv k nám O SVOBODĚ

A on odpověděl:

Vídal jsem vás u městských bran i u vašich krbů, jak se vrháte na zem a klaníte se vlastní svobodě, právě jako se otroci ponižují před tyranem a vychvalují ho, ačkoli je zabíjí.

Ó ano, vídal jsem v chrámovém háji a ve stínu městské tvrze ty nejsvobodnější z vás, jak nosí svou svobodu jako jařmo a pouta.

A srdce mi krvácelo; neboť můžete být svobodni teprve pak, až touhu po hledání svobody pocítíte jako postroj a až přestanete o svobodě mluvit jako o cíli a naplnění.

Ba, budete svobodni teprve pak, až neodepřete péči svým dnům a touhy a trápení svým nocím, nýbrž až všecka svá hnutí raději přijmete a dovolíte jim obklopit váš život, a přece povstanete nad nimi, nazí a nespoutaní.

A jak můžete přesáhnout své dny a noci, dokud nerozetnete řetězy, do nichž jste na úsvitu svého poznání zakovali svou polední hodinu?

Ve skutečnosti to, co nazýváte svobodou, je nejsilnější z oněch řetězů, byť se jeho články blýskají na slunci a oslňují vám oči.

A co to je, ne-li částečky vás samých, čeho byste se rádi zbavili, abyste mohli být svobodni? Je-li to nespravedlivý zákon, jejž chcete zrušit, pamatujte, že jste jej napsali vlastní rukou na své vlastní čelo.

Nemůžete jej vymazat tím, že spálíte své sbírky zákonů, aniž tím, že budete umývat čela svých soudců, třeba byste na ně vylili i celé moře.

A je-li to tyran, jehož chcete svrhnout z trůnu, hleďte nejprve, abyste zničili jeho trůn tyčící se ve vás. Neboť jak může samozvanec vládnout svobodným a hrdým než tak, že oni sami zotročí svou svobodu a pokoří svou hrdost?A je-li to starost o něco, jíž se chcete zbavit, vězte, že jste si ji spíše sami zvolili, než aby vám byla uložena.

A je-li to strach, jejž chcete rozptýlit, vězte, že sídlí ve vašem srdci, nikoli v rukou toho, jehož se bojíte.

Vpravdě všecka hnutí vaší bytosti se stále zpola objímají, přání a obavy, odpor a zalíbení, pronásledování něčeho a snaha uniknout něčemu.

Tato hnutí ve vás žijí jako světla a stíny v nerozlučných dvojicích.

A když stín vybledne a zmizí, pak světlo, jež zůstalo, se stane stínem jinému světlu.

A tak ztratí-li vaše svoboda svá pouta, stane se sama poutem větší svobody.