Průvodce lesní terapií

Co je lesní terapie?

Spojení lesní koupel evokuje obraz plavání v řekách či jezerech obklopených stromy. Něco takového je součástí lesní terapie jen velmi zřídka, ale tato představa není tak úplně mimo, jak by se mohlo zdát. Vzduch, který nás při chůzi obklopuje, se v mnohém vodě podobá. Proudí a plyne ve vlnách, jak můžeme vidět u mraků rozličných tvarů na nebeském oceánu. Je domovem živých ekosystémů, od třpytivých vláken hedvábí po hmyz a ptáky; roznáší pyly a semena, půdu i spory hub. Zvuk nese a šíří jako informaci ve vrstvených vzorcích. Tím vším se vzduch kolem nás oceánu v mnohém podobá. Je oceánem, ve kterém se koupeme odjakživa.

Při lesní terapii se skrze své smysly vnoříme do jedinečných vlastností plynoucího oceánského charakteru našich lesů. Budeme kráčet pomalu, abychom mohli smysly soustředit na rozličné způsoby, jimiž nás živoucí les obklopuje a dotýká se nás. Budeme cítit vánek na pokožce, naslouchat bublání potoka a volání ptáků, pozorovat pohyb stromů ve větru. Poté, co pozornost věnujete smyslům, utišíte kakofonii myšlenek v hlavě. Smysly vás přivedou do přítomného okamžiku, kde lze nasát vše, co les nabízí, přijmout jeho dary a nechat je usadit ve vlastním nitru. Dovolíte-li to lesu, podpoří přirozenou schopnost vašeho těla najít si ideální stav celkové pohody a ozdravení.

Lesní terapie není turistický pochod. Její cíl se nachází tady, nikoli tam. Tempo chůze je pomalé. Soustředíme se na naše napojení a vztah s přírodou. Někdy, když lidem povídám o lesní terapii, říkávají mi: „Ale to já dělám celý život.“ Možná ano – ale pravděpodobně ne. Většina z nás se umění ztišení v přírodě nikdy nenaučila. Výjimka potvrzuje pravidlo, takový muškař se například dlouho učí rozpoznávat zvuky vody, způsob, jakým se slunce odráží od její hladiny, pohyb hmyzích populací na denní i měsíční bázi a ryby, které se tímto hmyzem živí. Nehybně stojí v peřejích, odhaduje vzduchové proudy, vciťuje se do ryb a jejich chování a nahazuje vlasec – tento pomalý koncert smyslů, při kterém na rybaření jako takové někdy i muškař zapomene, se lesní terapii v mnohém podobá.

Jako dítě jsem měl štěstí, že jsem vyrůstal v blízkosti hlubokých lesů a dalekých stezek vedoucích do hor. Děti v té době měly více svobody. Během dlouhých hodin bez dozoru jsem s kamarády v létě nachodil nesčetné kilometry. Nepovažovali jsme se za pěší turisty, ale naše pochody tomu často odpovídaly. V mládí jsem se pak stal průvodcem v divočině. Zdolával jsem velké vzdálenosti skrze lesy a hlubokou divočinu a spal sto i více dní v roce pod hvězdami. Ale s výjimkou náhodných záblesků, kdy se mi podařilo oprostit se od myšlenek na cíl cesty, ke mně síla míst, kde jsem se nacházel, nepronikala. Tím, že jsem v té době ještě neznal umění bytí v tichosti a klidu, nebyl jsem štědrým darům lesa otevřený. Až po několika desetiletích praktikování meditace a poté, co jsem zakusil nové způsoby bytí v přírodě, jako je hledání vizí, jsem se naučil zpomalit a pracovat se svou pozorností natolik, aby mohl začít proces, kterému říkám rozpomínání se. Začal jsem se rozpomínat na to, že nejsem od přírody oddělený, že jako člověk nepatřím jen do lidské společnosti, ale i do společnosti ostatních živých bytostí; a že nevnímám sílu a krásu přírody jen zvenku, ale jsem její součástí.

A tak jsem začal praktikovat lesní terapii. V roce 2011 jsem tuto techniku začal studovat cíleně a v roce 2012 pak založil Asociaci přírodní a lesní terapie (ANFT, Association of Nature and Forest Therapy Guides and Programs). Mým cílem je tuto techniku šířit co možná nejvíce a pomoci jí najít své místo po celém světě. Doufám, že i vy zakusíte dary, které lesní terapie přináší. Její praktikování znamená, že se ponoříte do nádhery, jež proniká světem, a pocítíte šepot obrovské a všudypřítomné síly a krásy. Je naším dědictvím jakožto spoluobyvatel planety Země tento šepot nejen slyšet, ale také se k němu svým vlastním hlasem připojit. Pokud se to naučíme, možná budeme moci začít napravovat škody, které lidský druh planetě způsobil, a nalézt nové způsoby, jak s láskou pečovat o náš nezměrný a divoký svět.

Šinrin-joku:
Moderní název pro prastarou techniku

Někdy se o lesní terapii dočteme jako o prastarém japonském umění šinrin-joku. Ve skutečnosti je tomu trochu jinak. Název šinrin-joku není až tak starý, byl zaveden v roce 1982 tehdejším ředitelem jedné japonské lesnické agentury Tomohide Akijamou. Jeho záměrem bylo vyvinout značku s jedinečnou identitou, která bude spojovat návštěvy lesů s ekoturismem orientovaným na zdraví a celkovou pohodu návštěvníků. To však neznamená, že lesní terapie nemá prastaré kořeny.

Hledat v přírodě uzdravení bylo součástí mnoha, ne-li většiny, starých kultur. Až do nedávné industrializace pocházely veškeré léky z přírody, ať už ve formě bylinek, kořínků, rituálů, či vztahů s ostatními živými bytostmi. Lékař Paracelsus v patnáctém století pravil: „Umění léčit pochází z přírody, nikoli od lékaře.“ Z tohoto důvodu byla některá starověká města také vystavěna tak, aby příroda byla jejich součástí. Před více než 2500 lety nechal Kýrus II. Veliký založit v perském hlavním městě zahrady plné zeleně a stromů. Prakticky všechny původní kultury z doby předprůmyslové měly tradice, ceremonie, rituály i léčivé postupy pevně propojené s přírodou, a byly na ní v oblasti léčení odkázané. Mnohé z těchto technik byly a jsou spojené s lesy. Na místech, kde najdete tradiční národy žijící v blízkosti lesů, budou existovat i léčivé lesní techniky.

Zájem o tyto léčivé techniky roste, možná i jako důsledek určitého selhání moderní medicíny postavené na průmyslu. Příkladem může být i množství lidí, kteří nalezli pomoc v ceremoniích ayahuasky, lesní medicíny z Jižní Ameriky, která se zaměřuje na fyzickou pohodu organismu, ale pro- stupuje i do oblasti psychologické a duchovní. Vzpomeňme na poustevníky, kteří se po tisíciletí uchylovali k životu o samotě pod korunami stromů, aby tak došli k osvícení. V současné době se různé formy přírodní medicíny těší velkému zájmu v mnoha zemích a pod nejrůznějšími názvy: od norského friluftsliv (v překladu život na čerstvém vzduchu), přes techniky praktikované v německých lesních lázních, až po korejský sanlimjok, kde celé národní parky věnují léčivým schopnostem lesů. V Severní Americe je rostoucí síť certifikovaných průvodců vyškolených tak, aby mohli provázet skupiny lidí lesní terapií pod mnoha rozličnými názvy, jako je přírodní wellness, lesní mindfulness a podobně.

V lese s názvem Akazawa Healing Forest nedaleko japonského městečka Agemacu jsem se setkal se způsobem, v němž staré a nové existuje společně. Průvodcem nám tam byl Takaši Miura, jeden z nejzkušenějších odborníků v oblasti šinrin-joku. Po krátké cestě vlakem vedoucí k začátku stezky a stručném představení jsme vstoupili do krásného lesa s cypřiši hinoki, které mají v japonské kultuře silný symbolický význam a prokázané léčivé účinky. Na rozcestí pěti stezek byla jedna z cest zatarasena závorou. Takaši nám vysvětlil, že tato stezka vede na posvátné místo, kde se v roce 1982 konala první procházka šinrin-joku. Již před touto událostí bylo místo ale považováno za posvátné po celá staletí. Jako mnohé další lesy, háje a stromy bylo i toto místo vyhledávané lidmi toužícími po obnově sil, útěše a uzdravení.

Víra v léčivé schopnosti lesa má vlivem tradičního náboženství šintoismu v Japonsku hluboké kořeny. Šintoisté věří, že vše na světě je sídlem duchů. Hory, řeky i staré stromy jsou sídlem kami, bohů nebo duchů, kteří je obývají. Každý strom má vlastního ducha kodama, podobně jako je tomu u dryád z řecké mytologie.

Komplexní ekosystémy lidského ducha jsou v krajině i vodách okem neviditelné, ale pocitově jasně přítomné. V populární kultuře vyplouvají na povrch v anime filmech japonského autora Hajao Mijazakiho Cesta do fantazie, Můj soused Totoro a Princezna Mononoke. Tyto filmy, které vřele doporučuji vnitřnímu dítěti každého zájemce o lesní terapii, jsou oknem do světů, které dlouho existovaly v kolektivním nevědomí mnoha původních národů. Ať se v Japonsku hnete kamkoli, od ulice naproti nádraží Šindžuku, hlavního železničního uzlu v Tokiu, až po nejvzdálenější horské vesnice, všude narazíte na svatyně připomínající a uctívající přítomnost kami. Tyto svatyně jsou často věnovány kami jednotlivých stromů, o které lidé velmi dobře pečují a obětují jim drobné dary. Všude panuje nevyslovený předpoklad, že vědomí není výsadou lidí, ale existuje v celém přírodním světě.

Japonští průvodci lesní terapií, které jsem poznal, o tomto faktu se mnou nemluvili, a předpokládám, že o něm nemluví ani většina návštěvníků, které průvodci v lese provázejí. V Japonsku se klade důraz na vědecký podklad lesní terapie. Většina procházek s průvodcem lesní terapií, kterých jsem se v Japonsku zúčastnil, začínala a končila měřením krevního tlaku a obsahu hormonu amyláza ve slinách, jež indikují úroveň stresu a relaxace. Každý účastník obdrží lístek, na který si zapíše své naměřené hodnoty před lesní terapií a po ní. Na konci procházky tak vidíte, jak se hodnoty tlaku a amylázy ve slinách změnily. Ač je otázkou, zda jsou podobná měření relevantním ukazatelem, důvod jejich provádění a zpráva, kterou komunikují, jsou jasné: Tato technika se zakládá na vědeckém výzkumu.

Přístup k lesní terapii popsaný v této knize se japonskému šinrin-joku podobá, ale zároveň je v několika aspektech velice rozdílný. V Japonsku se uvádí, že se při lesní terapii zapojuje všech pět smyslů, při metodě popsané v této knize však zahrnujeme i smysly další, jako je propriocepce, tělesný radar či představivost, o nichž se dočtete v dalších kapitolách. Vlastní zkušenost s lesní terapií mi umožnila prozkoumat smyslů minimálně čtrnáct. Tyto smysly při lesní terapii urychlují propojení s přírodou, se sebou samým i s ostatními. Oněch čtrnáct smyslů se lze naučit používat – nebo přesněji řečeno rozpomenout se na ně – velmi přirozeně díky pozvánkám k aktivitám, které průvodci používají při provádění lesní terapií.

Lesní terapie v Severní Americe

Když první Evropané dorazili k východním břehům Severní Ameriky, setkali se s kmeny, které po celá tisíciletí žily v harmonii s lesem. Říkávalo se, že veverky v té době mohly cestovat po korunách stromů od Maine až po Mississippi, aniž by se kdy musely dotknout země. (Předpokládá se, že tehdejší veverky uměly plavat v mnoha řekách, které cestou potkaly!) Co z těchto původních lesů zbylo, je stále velkolepé a inspirující, ač z velké části zredukované. Lesy Severní Ameriky byly zdrojem potravy, léčivých prostředků, přístřešku, a co je možná nejdůležitější – stabilního domova pro jejich obyvatele. Spisovatel Thoreau, který se na scéně objevil až mnohem později, vyjádřil to, co mnozí cítili, v eseji Chůze: „Myslím, že si nelze uchovat zdraví těla i ducha, pokud nestrávím alespoň čtyři hodiny denně – a většinou déle – procházkami po lesích, kopcích a polích, zcela osvobozen od všech světských závazků.“1 To je výrok svědčící o praktikování lesní terapie dlouho před tím, než se tento termín začal používat.

Thoreau žil v době mnohem agrárnější, a tedy mnohem více propojené s přírodními cykly a rytmy lesa. Mnohé z toho se v naší době vytratilo, protože naše kulturní vědomí stále více utváří technologie, průmysl a orientace na produktivitu. Žijeme v době, která vyžaduje obnovu našich pradávných vztahů s lesy.

Příběh lesní terapie v Severní Americe je do značné míry utvářen mnou založenou organizací Association of Nature and Forest Therapy Guides and Programs (ANFT). Misí asociace je rozvíjet a rozsévat povědomí o lesní terapii tak, aby se jí dostalo přijetí širokou veřejností a byla zařazena do palety aktivit a programů podporujících zdraví a celkovou pohodu populace, jakož i do oblasti eko-aktivismu. Hlavním kořenem našeho přístupu k lesní terapii jsou do velké míry vzpomínky z dětství. Tyto nejranější vzpomínky jsou počátkem našeho osobního příběhu, jsou semínkem, z něhož vyrůstáme, abychom se stali tím, kým jsme.

Já si vybavuji zpěv stromů, a tak jsem se stal průvodcem lesní terapií. Být průvodcem pro mě znamená něco velmi specifického. Úkolem průvodce je podporovat partnerský vztah mezi lidmi a světem ostatní přírody. Toto téma jsem začal zkoumat v 70. letech 20. století jako průvodce po divočině v programech pro ohroženou mládež.

Průvodcování je práce sezónní, a tak jsem v době mimo sezónu rozvíjel svou kariéru terapeuta a vedoucího pracovníka neziskových organizací, dodělával jsem si univerzitní studium v oblasti behaviorální psychologie organizací a terapeutického poradenství. Kmen mého života tedy vyrostl z kořenů zpívajících stromů. Kvalifikace v oblasti psychoterapie je jednou z několika velkých větví vyrůstajících ze stejného kmene. Několik desetiletí jsem praktikoval zenovou meditaci – další větev mého stromu. Ještě další silnou větví je pak studium a praxe v oblasti restorativní justice, jež pomáhá skupinám a jednotlivcům dosáhnout emocionální rovnováhy po prožití traumatu či v případě obětí kriminálních činů. Uvědomil jsem si, že lesní terapie může být ztělesněnou formou restorativní justice napravující vztah s naší planetou, může nám pomoci znovu uslyšet hlas přírody kolem nás a pochopit z jejího pohledu dopad traumat, které jsme způsobili. Pomáhá nám obnovit toto partnerství a podporuje uzdravení obou stran.

Každá z výše zmíněných větví mého stromu má své viditelné vyjádření v hmotném světě i své vlastní kořeny.

Strom tak nadále roste a postupně si nachází své místo v lese. V souladu s ročními obdobími mu raší nové listy, a pak zase opadávají. Prochází požáry, spálí se, ale přežívá. Mám pocit, že tyto obrazy mnohým z vás mohou být povědomé, že i váš život možná prochází podobnými cykly změny a růstu.

Máme-li občas pocit stagnace, je možné, že jsme zanedbali své kořeny, tu část sebe sama, skrze niž čerpáme výživu ze země, protože právě země je tou, která vyživuje naše nejhlubší nitro. Velkým neduhem naší průmyslové civilizace je, že většina z nás již není propojena se zemí. Není divu, že všude kolem sebe vidíme tolik vykořeněných lidí.

Pokud si dokážeme představit sami sebe coby bytosti s podobným duchovním základem jako mají stromy, možná nás to do lesa potáhne daleko silněji. V mých pozvánkách na dalších stránkách knihy si někdy budu troufat mluvit ústy lesů a předávat to, co jsem se od nich v průběhu několika desetiletí průvodcování naučil. To, co podávám jako poselství stromů, nelze nazvat vědou, tyto lekce jsou pocitově spíše příběhy, které vycházejí ze stejné snové krajiny jako mýty. Neupínám se k těmto příběhům dogmaticky, nechávám je, aby mě vedly, když mi srdce řekne, že to dává smysl. Zvu vás, abyste k příběhům, které s vámi stromy budou sdílet, přistupovali stejným způsobem.

Možná vám vlastní zkušenost s lesní terapií poskytne pro začátek příběh, který dala i mně: Lesy nevnímají lidské bytosti jako oddělené jednotky. Vše nasvědčuje tomu, že touží, abychom se vrátili ke spolužití s nimi tak, jako tomu bylo u našich předků. Stromy nás vítají s otevřenou náručí a mají radost z našeho návratu.

Aktivismus v terénu

„Lidé chrání to, co milují,“ řekl Jacques-Yves Cousteau. Já jsem si díky lesní terapii lesy zamiloval. Rád bych, aby to tak cítili i ostatní lidé. Tyto emoce nelze vyvolat pouze předá- váním faktických informací. Je třeba zpomalit, naslouchat a naladit se na jemnou symfonii smyslových vjemů, jež nám les nabízí. Pak se naše srdce otevře – zamilujeme se.

Lesní terapie je součástí vznikajícího hnutí, jehož cílem je vybudovat globální síť opatrovníků Země. Lesy nás učí novému pohledu na ostatní přírodu, takže se můžeme k Zemi, kterou sdílíme, začít chovat zcela odlišným způsobem. Převládajícím mýtem průmyslově vyspělých kultur je to, že lidé – a jedině lidé – mají schopnost subjektivně cítit a vnímat své okolí. Z této kultury pak vychází obraz přírody jako světa, který je světu lidskému podřazený. Považujeme ostatní přírodu za něco odděleného, za sbírku předmětů, které můžeme využívat pro čistě lidské účely, jako by Země sama a celá škála dalších přírodních druhů neměly právo na existenci ze své vlastní podstaty.

A přitom – v dlouhé historii našeho druhu znamená tento pohled odchylku. Téměř všechny domorodé kultury považovaly přinejmenším některé přírodní druhy za bytosti vědomé, schopné vnímat, schopné úmyslného jednání ve prospěch sebe sama či ostatních, mající svou vlastní formu individuality, vlastní charakter. Tento pohled přesahoval zvířata a rostliny a zahrnoval i řeky, kameny a hory. Forma vnímání těchto součástí přírody je velmi odlišná od té naší, ale má zásadní roli pro plnost tkaniva života na Zemi. Pokud sejmeme klapky z očí a i my si uvědomíme, že všechny živé bytosti mají schopnost vnímat, náš pohled na svět a naše místo v něm se změní. Tato nová perspektiva nám umožňu- je rozvíjet vztahy, které jsou hluboce smysluplné a přínosné.

Pro některé osoby praktikující lesní terapii se tato technika stane pozvánkou, aby se přiblížili vědomí ostatní přírody. Vznikne tak mocná, překrásná a radikální forma aktivismu. Radikální, protože nás vrací ke kořenům prostřednictvím „rozpomenutí se“ na to, kým jsme. Naše činy se tím naplní krásou a silou, protože naše životy jsou stále více ovlivňovány pocitem sounáležitosti se vším živým.

Zdravé lesní ekosystémy

Lesní terapie přináší uvědomění si lesního ekosystému jako celku. Jakmile k tomu dojde, nelze již tak snadno vnímat les jako sbírku předmětů k využívání. Většina lesnických přístupů vnímá stromy jako surovinu. „Udržitelné“ lesnictví obecně vzato znamená opětovnou výsadbu stromů na vykácených plochách s druhy stromů, které jsou optimální pro zisk. To, co takto vzniká, má daleko do zdravého lesního ekosystému.

Lesní terapie nás propojuje s krásou života, který je přítomný v celém lese. Připomíná nám základní spojení s půdou, na které jsou všechny druhy závislé. Může tím přivodit hluboké prožitky, které přemění naše chápání zdravých lesů.

Projekty na různých místech světa představují vhodnější formu vztahů mezi člověkem a lesem. Jedním z těchto projektů je Afan Woodland Trust u Nagana v Japonsku. Projekt byl založen C. W. „Nic“ Nicolem asi před třiceti lety a stal se živou laboratoří pro dávný způsob života ve stylu satojama. Satojama je termín, který označuje zvláštní charakter míst na pomezí hor a zemědělské krajiny (sato znamená „kultivovaná“ a jama „hora“). Po celá staletí tento termín také odkazoval na tradiční formu japonské permakultury. Obyvatelé satojama vesnic předávali z generace na generaci tradiční moudrost o tom, jak česat stromy, sklízet bambus, sbírat houby a divoké bylinky a lovit způsobem, který byl šetrný, ba dokonce napomáhal zdraví lesních ekosystémů.

Nicol začal prací s rozsáhlou lesní plochou orientovanou na pěstování plodin. S použitím biologické rozmanitosti jako měřítka si všiml, že tato půda byla chudší na počet druhů hmyzu, ptáků a savců, než by tomu bylo u zdravého lesa. Jeho projekt zdraví lesa obnovil. Jednou z mnoha technik, které používá, je vytahování pařezů pokácených stromů z lesa s pomocí koní, nikoli strojní techniky, jelikož kopyta koní půdě prospívají tím, že ji kypří. Obnovil původní vodní toky, odstranil invazivní nepůvodní druhy a při sázení dbá na to, aby vznikal přirozený habitat pro živočichy. Výsledkem je, že les vzkvétá. Život je v něm na každém kroku – je to exploze nejrozmanitějších barev a aktivity mnoha druhů.

Je pozoruhodné, že v tomto lese člověk narazí na několik míst určených pro setkávání lidí. Sedíce pod prostým přístřeškem pod stromy, nám tam Nicol podával polévku z hub nasbíraných v bezprostředním okolí. Lidé a lesy patří k sobě.

Mám pocit, že tento projekt je výsledkem Nicolovy vlastní cesty hlubokého spojení s přírodou, která zahrnovala dlouhá období ve vzdálené divočině, od africké buše až po arktickou tundru. Je hluboce naladěn na cykly v přírodě i bolest poraněné krajiny. Tento přirozený aktivista je živoucím příkladem toho, co lze dělat pro ozdravení lesů. I lesní terapie rozvíjí takový druh hlubokého propojení s přírodou, které nás vyzývá k akci.

Prohloubení mezilidských vztahů

Sdílení naplňujících zážitků s ostatními je jedním z hlavních důvodů, proč lidé vyrážejí do přírody. Čas v přírodě je skvělou příležitostí pro konverzaci a nové postřehy, ke kterým bychom v jiném prostředí třeba nedošli. Výzvou při lesní terapii je konverzaci zařadit tak, aby neodváděla pozornost od zážitku jako takového. Poutavá konverzace nás může rychle odvést od smyslů zpět do hlavy. Můžeme ujít velkou vzdálenost, aniž bychom si byli vědomi toho, co je kolem nás.

Mezilidské vztahy jsou však také důležité. Potřebujeme si navzájem pomáhat při rozvíjení všímavosti k tomu, co nás obklopuje. Cílem lesní terapie není eliminovat konverzaci, snažíme se však zabránit tomu, aby přehlušila ostatní smysly. Co chvíli se shromažďujeme v kruhu a střídáme se ve sdílení toho, čeho si všímáme. Pokud si navzájem nasloucháme, zpravidla dochází ke třem věcem. Může nás napadnout: „Toho jsem si všiml(a) také!“ Nebo, s trochu větší nuancí: „Toho jsem si všiml(a) také, ale dochází mi to až teď, když to říkáš!“ Další možnost je, že si pomyslíme: „Toho jsem si ale vůbec nevšiml(a)!“ a vzniklá zvědavost může podnítit rozšířené smyslové vnímání.

Tato forma sdílení nám pomáhá se navzájem podněcovat, abychom s lesní terapií nasbírali více zkušeností. Zvolte při chůzi či sezení při pozvánkách v lese ticho, aby tendence ke konverzaci byla nasměrována na chvíle tohoto sdílení. S přáteli se dohodněte, že se během procházky třikrát nebo čtyřikrát sejdete, abyste se vystřídali ve sdílení toho, co vnímáte, a zbytek procházky nechte probíhat v podpůrné tichosti.

Duchovní rozvoj a všímavost v přírodě

Mnoho lidí praktikujících lesní terapii vnímá její určitý duchovní rozměr. V lese není neobvyklé zažít „pocit jednoty“, kdy se na okamžik rozplyne naše vnímání sebe sama jako bytosti oddělené od ostatní přírody. Taková zkušenost je pocitově opravdovější než běžná realita. Tyto okamžiky se zdají být transcendentní, jako by patřily do jiného světa. Pokud se pohybujeme dostatečně pomalu a hluboce se soustředíme na smyslové vnímání světa, abychom byli opravdu tady a teď, pak k těmto zážitkům dochází zcela spontánně. Během lesní terapie můžeme cítit úctu a údiv.

Někdy, když jsem v lese, přecházím do určité formy modlitby. Zaplavuje mě pocit vděčnosti, když mluvím k rostlinám a potokům, ptákům a mrakům, ke všem těm rozmanitým bytostem a místům. Je to jako píseň, kterou les volá z hloubi mého srdce, něco mě nutí to vyjádřit gesty a slovy. Můj hlas se mísí s hlasem lesa a stává se jeho součástí. Mé pohyby se připojují k tanci života, při kterém mě obklopují stromy. Umím vnímat ticho v té dynamické, neustále se měnící krajině. Je to nejlepší způsob modlitby, který jsem kdy zažil.

Mnozí lidé, kteří se lesní terapii věnují, vnímají čas strávený v lese jako formu meditace. Někteří to nazývají všímavostí v přírodě. Všímavost má s lesní terapií společný důraz na smyslové vnímání. Princip je to jednoduchý: smyslové vnímání je vždy přímo v konkrétním okamžiku, na rozdíl od diskurzivního myšlení (založeného na příběhu), při kterém se zabýváme minulostí nebo budoucností, nebo čímkoli, co není tady a teď. Takže kdykoli se naše pozornost soustředí na smysly, jsme „všímaví“, protože jsme přítomni v daném okamžiku. Lesní terapie silně zdůrazňuje smyslové pozorování a odvádí pozornost od rozumových přístupů, jako je dobře známé botanické zaměření na učení se faktům. Tímto zásadním způsobem je lesní terapie skutečně blízká meditaci.

Nabádám však k opatrnosti při pokusech zařadit lesní terapii k tradičním učením o meditaci, včetně moderních forem, jako je mindfulness. Mindfulness a další meditační praktiky uklidňují mysl a prohlubují naše propojení s přítomným okamžikem. To by souhlasilo, v tom jsme na stejné vlně. Rozdíl však nastává tam, kde meditace klade důraz na emoční vyrovnanost, při níž žádný vjem ze své podstaty není považován za lepší nebo horší než kterýkoli jiný. Při lesní terapii naopak velmi vítáme potěšení a radost.

Při meditaci se lidé učí nepreferovat žádné rozpoložení mysli nad jiným. Cesta k pochopení této skutečnosti pro mě byla dlouhá. Prvních deset let, kdy jsem praktikoval zen meditaci, jsem žil v přesvědčení, že efektivní meditace by měla spolehlivě zajistit klid na duši, radostné rozpoložení a nová uvědomění. Nezajistila. Popravdě řečeno se mé pohroužení do meditace někdy stalo pohroužením do pocitů vzteku, pochybností, nejrůznějších tužeb a celé škály duševních a emočních stavů. Po několika letech zvláště intenzivních meditací jsem měl rozhovor se svou učitelkou, který vše zcela změnil. Zeptal jsem se: „Čím víc medituji, tím víc mám pocit zlomeného srdce. Dělám něco špatně?“ Její odpověď byla: „Amosi! Jak bys mohl být vědomě bdělý v tomto světě a nemít zlomené srdce?!“ Tato odpověď mi pomohla osvobodit se od mých mylných utkvělých představ. Dělat to „správně“ je jednoduše přijímat to, co je, tak, jak to je, aniž bych se snažil to změnit. (Tím neříkám, že byste měli mít zlomené srdce, co jsem já cítil v té době – a někdy stále cítím – vaše prožitky mohou být zcela odlišné.)

Jakmile vstoupíte do intimnějšího vztahu s přírodou, nebuďte překvapeni, pokud vám bude lámat srdce, jak jí my lidé škodíme. Snažit se udusit tuto bolest vynucenou radostí by bylo velmi pokrytecké.

Možná i vy dobře znáte pocity, o kterých mluvím, a možná je znáte lépe, než je vám milé. Mentoři a učitelé v oblasti propojení s přírodou mají pro tyto pocity označení „řeka zármutku“ a zdá se, že tato řeka je neoddělitelnou součástí naší cesty opětovného propojování se s přírodou. Je tedy možné, že se s ní při praktikovaní lesní terapie setkáte. Nechte stromy, ať vám pomůžou řeku zármutku přebrodit. Nesnažte se to uspěchat. Necítit vždy jen radost a klid na duši k tomu patří, je to součástí konceptu „dělat to správně“.

Můžeme sledovat vlákno smyslového kontaktu a všímat si, kdy nás vede k prostému potěšení. Pokud potěšení cítíme, otevřeme se mu. Když si například všimneme, jak se vánek dotýká naší pokožky, můžeme si také povšimnout, zda je nám to příjemné a jak. A je-li to tak, můžeme tyto příjemné pocity uvítat s otevřenou náručí. Příjemné pocity jsou branou k prožitkům. To neznamená, že nepříjemné smyslové vjemy jsou špatné a měli bychom se jim vyhýbat nebo je ignorovat. Jde o jemnou preferenci pro vědomé vnímání příjemných pocitů, když se dostaví.

Jedním z hesel, která rád předávám lidem praktikujícím lesní terapii, je: „Je to zen, dokud to tak nenazveš.“ Nechme danou techniku být jen tím, čím je, bez konceptů z vnějšku. Ve chvíli, kdy řekneme, „je to meditace“, se vlákno ztrácí. Důvěřujme svým smyslům a lesu, že nás dovedou k tomu, co je opravdové.