Autorka zkoumá přínosy přelomové terapie, která využívá psilocybin a další přírodní psychedelika k pomoci lidem s řadou (nejen) duševních potíží.
Dozvíte se mimo jiné složení hub i to, proč jsou tak účinné, proniknete do jejich dávné historie, dozvíte se o vlivu psilocybinu na mozek a poznáte i vůdčí ideové představitele psychedelického hnutí.
Stěžejní kapitoly popisují, jak užívat psilocybin s průvodcem, jak mohou psychedelika pomoci uživatelům vyřešit psychické problémy, co znamená mikrodávkování a jak posoudit potenciální rizika. Dr. Pursellová v knize předává svou zkušenost s psilocybinem jako uživatelka i jako průvodkyně psychedelickým léčením.
Terapeutické využití psilocybinu v současné době rychle roste i v České republice a tato kniha přibližuje aktuální výzkum i jeho potenciální přínosy. Výsledkem je srozumitelný, přístupný a užitečný průvodce pro všechny, kdo uvažují o psychedelické cestě.
Předmluva
Když se mi naskytla možnost napsat tuto knihu, vrhla jsem se do toho po hlavě a začala dávat dohromady vše, co jsem o tomto tématu již věděla a co jsem považovala za nejlepší pro začátečnickou příručku. Začala jsem úvodními kapitoly o kulturní historii, moderních objevech a výzkumu, připravila jsem si nějaké poznámky k redakci a mnoho dalšího. Ale u každé knihy platí, že čím hlouběji se člověk do toho labyrintu noří, tím více se všechno začíná posouvat a proměňovat. Mně se to stalo po asi osmi týdnech práce. Dala jsem si pauzu a upřímně se zeptala sama sebe: „Kdo jsem, že píšu tuhle knihu?“
Rozhodně nejsem Bill Richards, María Sabina ani Kilindi Iyi. Moje vzdělání a zkušenosti neodpovídají mnoha letům, které tomuto tématu věnovala Janis Phelpsová, zakladatelka a ředitelka Centra pro psychedelické terapie a výzkum při Kalifornském institutu integrálních studií. Vynikající texty o smyslu a složitosti psychedelické cesty napsali také James Fadiman nebo Ralph Metzner. Proto jsem měla problém přednést dějiny psilocybinu opravdu nezávisle – rozhodně jsem nechtěla tyto stránky zaplnit převyprávěním již mnohokrát řečeného příběhu. Vážně jsem pochybovala o tom, jestli mohu přinést něco nového. Vždyť se nacházíme v klíčovém období, kdy se psychedelická medicína vrací do hlavního proudu medicínského modelu – třebaže je teprve na začátku své cesty.
Moje pronikání do tajů psychedelik začalo před více než třiceti lety. Mnoho lidí má zkušenosti s psychedeliky z dob svého dospívání a studií na vysoké škole, často ve skupinách přátel. A přesně tak probíhala i většina mých teenagerských psychedelických experimentů. Vzali jsme si psychedelika v partě, a buď jsme šli na velkou house party, nebo jeli ven, do přírody. Často jsme se také scházeli u někoho doma. Přestože nás v té době – v éře prezidenta Reagana – kampaň vedená v rámci programu DARE přesvědčovala o opaku, nikdy jsem osobně nezažila ani nebyla svědkem toho, že by někdo kvůli užívání psychedelik přišel o rozum. Tehdy jsem měla představu, že psychedelika jsou veselé drogy, které si člověk vezme v pátek večer, aby si mohl divoce a bláznivě užívat, a většina mých zážitků byla právě taková – dlouhé noci s vrcholy a pády, jízda na halucinogenní horské dráze. Vzlety byly plné výbušného smíchu a pocitů hlubokého spojení s přáteli. Pády často souvisely s nezpracovanými emocemi našeho žití a občas přinášely slzy, strach nebo hněv, protože jsme byli mladí dospělí, kteří se snažili břemena svých životů nést co nejlépe.
Kromě nekonečných nočních eskapád však tato raná léta přinášela ještě něco. Zhruba po hodině, kdy psilocybin začal působit, ve mně pokaždé začal vyvolávat úvahy, pocity a nové myšlenky – a ty mě zajímaly čím dál víc. Často mě spojil s něčím, co mi chybělo, po čem jsem prahnula, nebo kvůli čemu jsem se dokonce trápila. Asi bych to popsala jako spojování sama se sebou. Při všem tom nekončícím přemýšlení jsem nacházela sama sebe, což bylo v té době dost radikální. Najít čas a prostor, kde jsem nezpochybňovala a neodmítala každý aspekt sebe samé, bylo kouzelné a velice úlevné! Hloubka tohoto spojení naplnila mé srdce a duši tím, po čem jsem toužila a co jsem dosud hledala jen venku, mimo sebe – propojila jsem se s okolním světem i sama se sebou.
Tyto vnitřní prožitky však byly v dobách mého dospívání neoddělitelné od povrchní konzumní zábavy, což vedlo k určité dualitě. Psychedelika (konkrétně LSD a psilocybin) jsem brala jak pro zábavu, tak proto, abych se mohla hlouběji ponořit do svého nitra. Oba aspekty mi nabízely velké vhledy, ale největším z nich byla schopnost uvědomit si, že jsem hodnotný člověk s láskou v srdci. Mít během dospívání nástroj, který mi umožnil hluboce porozumět vztahu k sobě i ke světu, bylo neocenitelné. Psychedelické zážitky zmírnily mé deprese a úzkosti a pomohly mi uspět mnohem lépe, než jak jsem si dokázala představit.
S přibývajícím věkem se psilocybin (v menší míře i LSD) stal nástrojem mé vnitřní životní pohody. Jeho velká hodnota spočívá podle mého názoru v podpoře pozitivního duševního rozpoložení. Přestože pocházím z privilegovaného prostředí (jako běloška, příslušnice střední třídy, cis žena), měla jsem během svého života mírné potíže s duševním zdravím. Naštěstí jsem se naučila využívat psychedelika, která mi dávají schopnost jasně myslet a pomáhají mi udržet si zdravou mysl a dobrou náladu.
Psychedelika mají pověst poznamenanou desetiletími nepravdivých a politicky motivovaných příběhů, ale také bohatou historii užívání. Nedávno se vrátila do klinického výzkumu i do západního modelu terapie, a tím se znovu rozpoutal boj za překonání předsudků vůči těmto cenným lékům. Někteří lidé o prospěšnosti psilocybinu podávaného pod lékařským vedením již nepochybují. Do tohoto nově vznikajícího lékařského paradigmatu se pomalu přesouvá celá společnost a můžeme jen doufat, že se konečně zbaví negativních konotací, které psychedelika sužují od šedesátých let 20. století.
V posledních letech se moje profesní cesta k psychedelikům opět posunula. Žiji v Oregonu – prvním státě, který legalizoval lékařské užívání psilocybinu. Sledovala jsem byrokratický proces spojený se zaváděním právního systému pro užívání psilocybinu, učila se od mnoha lídrů v této oblasti a mohu říct, že to není snadná cesta. Nicméně vzdělání, které jsem získala na Kalifornském institutu integrálních studií, mé zkušenosti průvodkyně psilocybinových sezení a úžasná psychedelická komunita, jíž jsem součástí, mi dávají naději, že společně budeme přínosy těchto látek pro mnoho trpících lidí dál rozvíjet, obhajovat a vzdělávat v tomto duchu celou společnost.
Ráda bych se s vámi podělila o své poznatky, vzpomínky a vybraná svědectví těch, kteří psilocybin zažili, a chovám naději, že tento mocný entheogen nahlédnete novýma očima a s otevřeným srdcem. Pro všechny, kteří trpí, je potenciální přínos nedozírný.
Při psaní této knihy jsem se často poněkud styděla v souvislosti s tím, co jsem se o sobě dozvěděla. Jak se však ukazuje, mám k tomuto tématu co říct a myslím, že to pro vás bude cenné. Jako obyčejný člověk, který se možná potýká s podobnými problémy jako vy, doufám, že se vám tato kniha bude dobře číst, bude vám blízká a pomůže vám na cestě k sebepoznání a uzdravení. Bližší informace o mé práci najdete drjjpursell.com.
Mikrodávkování
New York Times, Harper’s Bazaar a Huffington Post jsou jen některá z velkých periodik, která v poslední době publikovala články o mikrodávkování. Na toto téma pravidelně vycházejí i nové knihy. Mikrodávkování je užívaní velmi malých dávek psychoaktivních látek, které nevyvolávají psychedelické účinky. V této knize mluvím výhradně o psilocybinu, ale mikrodávkování se využívá také u mnoha dalších psychedelik. Podobně jako většinu ostatních aspektů léčby psilocybinem i mikrodávkování je třeba pečlivě prozkoumat a určit, co pro vás může, ale nemusí být přínosem.
Poprvé jsem se o mikrodávkování dočetla v knize A Really Good Day: How Microdosing Made a Mega Difference in My Mood, My Marriage, and My Life, v níž autorka Ayelet Waldmanová vzpomíná na měsíc, kdy užívala mikrodávky LSD. Hovoří o nárocích a emocionálních výzvách v životě člověka, matky, manželky a profesionálky. Ačkoli každý z nás žije jiný příběh, během čtení jsem jejím pocitům porozuměla. Příliš dlouho mě trápily deprese a melancholie. Zvládat tyto emoce současně s nároky, které na nás klade profesionální kariéra, je byla jedna věc, ale když se k tomu přidaly vzestupy a pády dlouhodobého vztahu a rodičovství, bylo to něco úplně jiného. Nebylo snadné pokoušet se o zachování duševního zdraví a zároveň usilovat o radostný život. Existuje názor, že moderní rodičovství a moderní život nás přivedly do nových extrémů, ve kterých je obtížné nalézt rovnováhu nebo čas na to, abychom si připomínali, kdo skutečně jsme. Postupně se dostaneme do vleku rolí, které na sebe bereme sami nebo nám je vnutí společnost, a běžíme stále dál jako křeček v kolečku až… do důchodu? Do smrti? Pořizujeme nekonečné množství fotografií, abychom o nic nepřišli, ale nikdy se dostatečně nezastavíme, abychom dokázali zachytit nějakou vzpomínku. Ani nevíte, kolikrát mi moje děti vyprávěly historky z našeho života, na které si já sama nepamatuji. Podle mého názoru mám už mysl zahlcenou tolika myšlenkami a pohybuji se tolika směry najednou, že si prostě neuvědomuji, jak je důležité své vzpomínky uchovávat.
Když jsem objevila mikrodávkování, brzy jsem pochopila, že dokáže vytvořit v mém životě prostor. Tím chci říct, že malá dávka psilocybinu dokáže vytvořit něco, co bylo popsáno jako přítomnost. Toto slovo dokáže při mnoha příležitostech vyvolávat u lidí negativní reakce. Přítomnost. Je to slovo, které se ve smyslu „být tady a teď“ už léta cirkuluje mezi příznivci New Age, a pokud jste někdy navštěvovali hodiny jógy nebo meditace, pravděpodobně jste ho také často slyšeli. Doporučuji vám však, abyste zkusili odsunout všechny smíšené pocity do pozadí a zamysleli se nad tím, kdy jste se naposledy cítili skutečně přítomní. Sama dokážu velmi snadno vyjmenovat stovky důvodů, proč v daném okamžiku nemohu být přítomná: „Je tu e-mail, na který musím odpovědět… Musím navštívit pacienty… Je třeba uklidit dům… Auto potřebuje vyměnit olej… Právě začalo zatékat do střechy… Mám napsat článek… Musím uvařit večeři… Jsem tak unavená, že se nemůžu zvednout z gauče…“ Být přítomná je těžké.
I když mě všechen ten cvrkot a pomoc druhým naplňují, seznam věcí, které musím udělat, je stále delší a delší. A to jsem si dala opravdu záležet na tom, abych se naučila své úkoly zvládat. Tento stav mysli mě udržuje v neustálém kolotoči a ještě víc mě utvrzuje v roli produktivní, zodpovědné profesionálky, která je navíc vnímána jako dobrá matka. Tento kolotoč, který je poháněn potřebou všechno stihnout, mi krade vzácné okamžiky a vzpomínky, takže je pro mě stále těžší se smysluplně propojit se svým životem.
Zjistila jsem, že mikrodávkování je jako zatáhnout za brzdu velkého mlýnského kola. Když to uděláte, všechna voda odteče, protože kolo zpomalí a nakonec se zastaví. Voda už vás nerozptyluje. Místo ní vidíte neuvěřitelnou krásu samotného kola. Vidíte, že bylo vyrobeno z nejkrásnějšího dřeva a řemeslné zpracování je prostě dokonalé. Můžete pozorovat, jak se na něm třpytí kapky vody. Právě tuto perspektivu – tuto přítomnost, tento prostor – mikrodávkování vytváří.
Zdá se, že mikrodávkování nás povzbuzuje k hledání nových směrů. Nedonutí nás zavrhnout seznam věcí, které je třeba udělat, ale naopak ho odsune na správné místo – některé věci je skutečně třeba udělat, zatímco jiné nejsou tak naléhavé, jak si myslíme. Jakmile máme prostor si uvědomit, že často zaplňujeme své dny úkoly, a ne vztahy, začneme tíhnout ke vztahům. Zkušenost, kterou se vám snažím předat, je velmi jemná a bude se u každého člověka lišit.
Podobně jako výměna objektivu na fotoaparátu i mikrodávkování nám umožňuje udělat krok zpět a podívat se na celkový obraz. Nejenže vidíme sami sebe nově, ale mění se také naše myšlení, pocity a reakce. Rodiče, kteří užívají mikrodávky, popisují, že našli schopnost vidět v reakcích svých dětí nikoli poruchy chování, ale neschopnost se vyjádřit. Od svých dětí máme často velmi nerealistická očekávání, chceme, aby „použily svá slova“ nebo „prostě řekly, jak se cítí“. Ale buďme upřímní: kolik z nás mělo v raném věku mentální nebo emocionální schopnost verbalizovat složité lidské emoce? Jen málokdo z nás dostal do vínku dovednosti, aby se to sám naučil, a tyto znalosti nemáme ani zažité. Rodiče, kteří užívají mikrodávky, říkají, že díky této nové optice mají větší šanci projevovat svým dětem soucit a mnohem lépe jim porozumět v případech, kdy se s něčím potýkají.
Každé dítě – a vlastně každý člověk – chce být viděn. Ani nedokážu spočítat, kolikrát denně mi některé z mých dětí řekne: „Mami, podívej se na mě!“ Když nás někdo vidí a aktivně nám naslouchá, cítíme se být hodnotní. Radost, kterou dokáže mikrodávkování vyvolat, poskytuje větší prostor pro zažívání okamžiků spojení při hře a interakci, protože nám připomíná, že štěstí můžeme prožívat v prostých, pomíjivých okamžicích běžného dne. I lidem, kteří nemají děti, často zažehne obyčejnou schopnost radovat se ze života. Každé sundání nohu z plynu nám připomene, abychom zvolnili. Mikrodávkování nám ukazuje, kdo jsme a jaký život chceme ve světě opravdu žít, a nenápadně přitom odkrývá a uvolňuje verzi nás samých, která časem uvázla na mrtvém bodě. Všichni se s přibývajícím věkem posouváme, ale někdy je tento posun neúmyslný a takřka podprahový. Ať už přijímáme dospělácké role, nebo se stylizujeme, abychom zapadli do společnosti, často na sebe nabalujeme vrstvy, které nejsou pravým odrazem toho, kým jsme uvnitř.
Zdravotníci v terapeutickém prostředí obvykle doporučují mikrodávkování ke zlepšení duševního zdraví, kognitivních funkcí, studijních a sportovních výkonů, ale i ke snížení stresu a neurodegenerativních onemocnění. Při mikrodávkování je třeba brát v úvahu následující skutečnosti. U barvoslepých lidí může při mikrodávkování docházet k ovlivnění zrakového vnímání, které přetrvává i několik dnů poté. Také u lidí s diagnózou úzkosti jsou výsledky smíšené. Někteří hlásí úlevu, zatímco jiní hlásí zhoršení příznaků. Pro ně je často nejlepší začít s velmi nízkou dávkou.
Výzkumy ukázaly, že psilocybin ovlivňuje serotoninový receptor 5-HT2A, ale dělá to i v případě mikrodávky? Ukázalo se, že ano. Bylo zjištěno, že dávky pouhých 0,1–0,5 gramu sušených hub ovlivňují více než polovinu serotoninových receptorů v synaptických místech neuronů. Makrodávka sice působí na větší procento serotoninových receptorů, ale u mikrodávky bylo zjištění takové účinnosti překvapivé.
Mnohé zdroje uvádějí, že mikrodávka je jedna desetina makrodávky, ale já to považuji za matoucí. Jak jsme již probrali, v psilocybinovém prožitku hraje významnou roli vnitřní a vnější nastavení, a to bez ohledu na výši dávky. Jako naturopatická lékařka také vím, že standardizace dávky může být obtížná, protože vždy bude existovat určité procento lidí, kteří potřebují větší nebo menší. Takže místo toho, abych navrhovala jako standard jednu desetinu makrodávky – zvláště pokud nemáte představu, jak velká by měla vaše makrodávka být –, doporučuji začít na 0,3 gramu sušených hub a podle potřeby dávku zvyšovat. Nezapomeňte, že gramy sušené houby nejde přímo přepočítávat na miligramy syntetického psilocybinu.
Mikrodávkování nemá žádné psychedelické účinky, protože požité množství je příliš malé na to, aby vypnulo funkční distribuovanou síť v mozku. Proto nedochází k žádným velkým prozřením, halucinacím nebo gigantickým intrapersonálním momentům. Jelikož se však stále jedná o serotonin – jen v menší míře –, mikrodávkování často způsobí pozitivní změnu nálady. Lidé, kteří se účastnili klinických studií mikrodávkování, i ti, kteří to zkrátka vyzkoušeli sami, říkají totéž: celkově se cítí lépe, mají více energie, trpělivosti, lepší náladu a jsou ochotní přestat s tím, co dělají, aby mohli být plně přítomni s druhým člověkem. Kdyby to však byla jen a pouze serotoninová odezva, nevysvětlovalo by to vjemy, které jsou, jak se zdá, specifickým důsledkem mikrodávkování.
Mikrodávkování psilocybinu u předků
Není důvod se domnívat, že psychedelické houby neexistovaly už v prehistorických dobách. Je docela dobře možné, že se naši předkové během tisíců let pokusů a omylů s užíváním těchto látek naučili, jak najít úlevu od utrpení a snad i dosáhnout osvícení prostřednictvím obřadů, přičemž si tyto znalosti předávali z generace na generaci.
Plinio Prioreschi v knize A History of Medicine zkoumá tradiční užívání psychedelik v domorodých kulturách. Zmiňuje se o používání těchto látek v nižších dávkách ke zmírnění hladu, povzbuzení odvahy, snížení bolesti a jako afrodiziakum.
Možná kvůli mylným představám o toxicitě hub jsme od té doby nějak zapomněli na tyto hluboce zakořeněné znalosti i na to, jak mohou být nízké dávky prospěšné v našem každodenním životě. Naštěstí už je postupně získáváme zpět.
(…)
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.