Radost ze života

Předmluva Daniela Golemana
Úvod

Část první: Základ
1. Cesta začíná
2. Vnitřní symfonie
3. Za myslí, za mozkem
4. Prázdnota: realita za realitou
5. Relativnost vnímání
6. Dar čistoty
7. Soucítění: přežití těch nejlaskavějších
8. Proč jsme nešťastní?

Část druhá: Cesta
9. Nalezení vlastní rovnováhy
10. Klidné spočinutí: první krok
11. Další kroky: spočinutí na objektech
12. Práce s myšlenkami a pocity
13. Soucítění: otevření srdce mysli
14. Jak, kdy a kde praktikovat

Část třetí: Ovoce
15. Problémy a možnosti
16. Vnitřní práce
17. Biologie štěstí
18. Pokračování v cestě

Poznámky
Slovníček
Vybraná bibliografie
Poděkování
Rejstřík

Napsali o knize:

„V této knize se skrývá moudrost. Čerstvá a čirá. Mingyur Rinpočhe nám nabízí něco, co pravděpodobně zásadním způsobem propojuje Buddhovo učení, moderní neurovědy a fyziku. Autor s odzbrojující samozřejmostí vytváří mosty mezi zdánlivě nespojitými a uzavřenými disciplínami a činí tuto cestu jiskřivě atraktivní. Jeho hlas je ušlechtilý, důvěrný a povzbudivě osobní. Bez ustání nám připomíná, že naše prožívání sebe samých a okolního světa není nic jiného než interaktivní projekce naší mysli; a co je nejdůležitější – že svou mysl můžeme přetvářet. Naše neurony mohou měnit svou stavbu a funkci na základě toho, že pozorujeme proud naší mentální aktivity. Opakovaným zkoumáním pozitivních stavů mysli, jako jsou láska a soucítění, a proměněním své vlastní omezující mentální konceptualizace v prostor svobody bez konce můžeme dosáhnout neustále přítomného základního stavu mysli, čirého a vědomého – stavu skutečného štěstí. Čtěte tuto knihu.“ – RICHARD GERE

„Výjimečně sdělná kniha o různých aspektech toho, proč a jak bychom měli ve svých životech efektivně rozvíjet bdělost své mysli. Autor užívá slovníku moderní vědy a jejích vzrušujících objevů způsobem, který je snadno srozumitelný a bez výjimky koresponduje s meditačními praktikami.“ – JON KABAT-ZINN, autor knihy Život za úplné katastrofy a viceprezident Mind and Life Institute

„První svého druhu… Naprosto přesvědčivá a zcela praktická fúze tibetského buddhismu a vědeckých idejí. Mingyur Rinpočhe je učitel pro náš věk, výjimečně nadaný pro přemostění těchto dvou světů.“ – SOGYAL RINPOČHE, autor knihy Tibetská kniha o životě a umírání

„Je výjimečným zážitkem vidět termíny jako duchovní linie, soucítění, časoprostorová pěna nebo magnetická rezonance bok po boku v jediné knize… Radost ze života je osobní, čtivý, nádherně vřelý a průzračný návod ke změně způsobu, jímž vnímáme sami sebe a svět kolem nás.“ – SHARON SALZBERG, autorka knihy Lovingkindness: Revolutionary Art of Happiness

„Mingyur Rinpočhe je charismatický učitel se srdcem a úsměvem ze zlata. Průzračnost, humor a moudrost jeho příběhů a jeho učení jsou shrnuty v této knize a budou mě navždy doprovázet jako ten nejcennější společník. Radost ze života je jednou z těch vzácných knih, ve kterých se setkáte s jejich autorem a dostane se vám poučení z jeho oslnivosti.“ – LOU REED

 

 

Yongey Mingyur Rinpočhe se narodil v roce 1975 v nepálském Nubri a patří již k nové generaci tibetských buddhistických mistrů vycvičených mimo Tibet. Yongey Mingyur Rinpočhe výborně ovládá praktické a filosofické disciplíny starodávné tradice tibetského buddhismu a je dobře obeznámen i s praktickými a teoretickými aspekty moderní kultury. Takřka deset let vyučuje na různých místech světa, setkává se s bohatou škálou lidí, uznávaných vědců i obyčejných občanů, kteří všichni touží povznést se nad utrpení přítomné v lidském údělu a dosáhnout stavu trvalého štěstí. Jeho upřímné, často humorné výpovědi o jeho vlastních potížích mu získaly tisíce buddhistických i nebuddhistických žáků všude ve světě.

Další informace o Mingyur Rinpočhem, jeho vyučování a jiných aktivitách najdete na webové stránce Yongey Foundation na adrese www.mingyur.org.

The Yongey Foundation
Yongey Buddhist Center
Chokling Tersar Foundation

Různá videa s přednáškami Mingyur Rinpočheho najdete i na You Tube.

2. kapitola: Vnitřní symfonie

„Souhrn částí vytváří koncept vozu.“ — Samjuttanikája

Jednou z prvních věcí, které jsem jako buddhista obdržel, bylo sdělení, že každou vnímající bytost, každé stvoření nadané byť jen nejzákladnější schopností uvědomování, lze definovat třemi hlavními aspekty či charakteristickými rysy — tělem, řečí a myslí. Tělo samozřejmě odkazuje k fyzické stránce naší bytosti, která se neustále proměňuje. Rodí se, roste, trpí nemocemi, stárne a nakonec umírá. Řeč zahrnuje nejen naši schopnost mluvit, ale také ostatní signály, které si vyměňujeme ve formě zvuků, slov, gest a výrazů tváře. Patří sem dokonce i produkce feromonů, což jsou chemické látky, jež savci vylučují, aby jemným způsobem ovlivnili chování jiných savců. Stejně jako tělo ani řeč není věčným aspektem lidské zkušenosti. Všechny informace, jež si vyměňujeme prostřednictvím slov a jiných signálů, přicházejí a zase odcházejí. A když tělo umře, schopnost řeči umírá s ním.

Popsat mysl je těžší. Není to „věc“, na niž bychom ukázali stejně snadno, jako když označujeme tělo nebo řeč. Jakkoli hluboko se snažíme tento aspekt vypátrat, není prostě v našich silách nalézt jakýkoli konkrétní objekt, který bychom mohli nazvat myslí. Ve snaze zachytit tento prchavý aspekt bytí byly sepsány stovky, ne-li tisíce knih a článků. Přes veškerý čas a úsilí, vynaložené na pokusy definovat, co a kde mysl je, žádný buddhista — ale ani žádný západní vědec — nebyli s to prohlásit jednou provždy: „Hle! Nalezl jsem mysl! Nachází se v té a té části těla, takhle vypadá a takhle pracuje.“

V nejlepším případě přinesla staletí výzkumu zjištění, že mysl nemá žádné specifické místo uložení, žádný tvar, formu, barvu ani jakoukoli jinou měřitelnou kvalitu, jakou je třeba umístění srdce nebo plic, principy krevního oběhu nebo lokalizace oblastí, kde probíhá kontrola zásadních funkcí, například regulace metabolismu. Jak úlevné by bylo prostě prohlásit, že něco tak znepokojivě neurčitelného, jako je mysl, neexistuje vůbec! O co snazší by bylo odkázat ji do hájemství fiktivních záležitostí, jako jsou duchové, skřítci či víly!

Jak by ale někdo mohl vážně popírat existenci mysli? Myslíme. Cítíme. Poznáme, když nás bolí záda nebo když nám zdřevění noha. Poznáme, když jsme unavení nebo bdělí, šťastní nebo smutní. To, že nejsme schopni přesně lokalizovat či definovat fenomén, ještě neznamená, že neexistuje. Pouze z toho vyplývá, že jsme zatím nenashromáždili dostatek informací k vytvoření funkčního modelu. Abychom použili jednoduché analogie, vědecké porozumění mysli lze přirovnat k tomu, jak my sami vnímáme něco tak prostého, jako je elektrická energie. Zmáčknutí vypínače nebo spuštění televize nevyžaduje detailní pochopení elektrického obvodu či elektromagnetické energie. Pokud světlo nesvítí, vyměníte žárovku. Když nefunguje televizní přijímač, zkontrolujete kabelové či satelitní připojení. Můžete vyměnit prasklou žárovku, ověřit kabelové spojení mezi televizí a tunerem či satelitním diskem, dát novou pojistku místo spálené. V nejhorším případě můžete zavolat elektrikáře. Veškerá tato činnost se ale zakládá na jednoduchém poznání či víře, že elektřina funguje.

Stejné je to i s činností mysli. Moderní věda dokázala identifikovat množství buněčných tkání a procesů, které přispívají k intelektuálním, emocionálním a smyslovým událostem, jež spojujeme s projevy mysli. Stále jsme se ale ještě ani nepřiblížili poznání něčeho, co by určovalo „mysl“ jako takovou. Popravdě řečeno, čím hlouběji vědci zkoumají mentální aktivity, tím víc se blíží buddhistickému pochopení mysli spíše jako neustále se vyvíjející události než samostatné entity.

První překlady buddhistických textů do evropských jazyků se pokoušely mysl identifikovat jako určitý druh „věci“ nebo „látky“, která existuje mimo hranice soudobého vědeckého poznání. Tyto nesprávné překlady ovšem vycházely z tehdejších západních předpokladů, že veškeré zážitky lze v důsledku přiřadit nějaké tělesné funkci. Novější výklady klasických textů přinášejí poznání mnohem bližší modernímu vědeckému konceptu „mysli“ jako svého druhu trvale vyvíjející události, která vzniká interakcí neurologických návyků a nepředvídatelných elementů okamžitého prožitku.

Buddhisté a moderní vědci se shodují v tom, že všechny vnímající či vědomé bytosti jsou obdařeny myslí na rozdíl od dalších organismů (jako tráva nebo stromy) a od věcí, které obecně nepokládáme za živé. Do této kategorie patří třeba kameny, obaly od bonbonů či betonové panely. Mysl je ve své podstatě nejdůležitějším aspektem všech vnímajících tvorů. Dokonce i žížala má mysl. Jistě, možná ne tak vyvinutou, jako je mysl lidská; ale na druhou stranu, i v jednoduchosti může být něco pozitivního. Ještě jsem neslyšel o žížale, která by probděla noc v obavách o vývoj hodnoty akcií na burze.

Další záležitostí, v níž se buddhisté a většina moderních vědců shodují, je pojímání mysli jako nejdůležitějšího aspektu základní přirozenosti vnímající bytosti. Mysl je v jistém ohledu tím, kdo vodí loutku, zatímco tělo se svými projevy je pouhou loutkou.

Tuto ideu o vůdčí roli mysli si ostatně můžete otestovat sami na sobě. Kdo rozeznal to svědění, když se poškrábáte na nose? Je tělo samo o sobě schopno ho vnímat? Vyšle tělo pokyn ruce, aby se zvedla a dotkla nosu? Je tělo vůbec schopno vnímat rozdíl mezi svěděním, rukou a nosem? Nebo jiný příklad. Pokud máte žízeň, je to mysl, kdo to cítí jako první, přiměje vás požádat o sklenici vody, vede vaši ruku, aby uchopila sklenici, pozvedla ji k ústům, a poté vám řekne, abyste polykali. A mysl je také tím, kdo pak zaznamenává potěšení, když je tělesná potřeba uspokojena.

Ačkoli ji nemůžeme vidět, mysl je trvale přítomná a aktivní. Je zdrojem naší schopnosti rozeznat budovu od stromu, déšť od sněhu, čistou oblohu od zamračeného nebe. A protože být obdařen myslí je naší základní zkušeností, většina z nás to bere jako samozřejmost. Nezabýváme se otázkami, co je původcem myšlenek: „Chci jíst, chci chodit, chci sedět.“ Neptáme se sami sebe: „Je mysl uvnitř těla, nebo vně? Má někde začátek, trvání a konec? Má nějaký tvar či barvu? Existuje vůbec, nebo je to jen nahodilá aktivita mozkových buněk, jež si v průběhu času vytvořily určitý návyk?“ Pokud se ale rozhodneme probrat se všemi variantami a úrovněmi bolesti, utrpení a nepohodlí, jež zažíváme v běžném životě, a uchopit plný význam faktu, že jsme nadáni myslí, musíme učinit pokus se na ni podívat a rozlišit její hlavní rysy.

Je to vlastně docela jednoduché. Připadá nám to těžké jen zpočátku, protože jsme zvyklí všímat si světa „tam venku“, světa, který se zdá být tak plný zajímavých objektů a zážitků. Když pozorujeme svou mysl, je to jako pokoušet se vidět dozadu bez pomoci zrcadla. Rád bych vám teď navrhl jednoduchý test, na kterém si to vyzkoušíte. Nebojte se. Nemůžete v něm neobstát a nebudete potřebovat ani tužku č. 2 na vyplňování kolonek.

Test vypadá následovně: až se příště posadíte k obědu nebo večeři, zeptejte se sami sebe: „Co je to, co si myslí, že tohle jídlo je chutné — nebo ne moc chutné? Co je to, co rozpoznává, že jím?“ Okamžitá odpověď je nasnadě: „Můj mozek.“ Když se ale podíváme na mozek z perspektivy současné vědy, zjistíme, že odpověď není až tak jednoduchá.

CO SE TO DĚJE TAM UVNITŘ?

„Všechny jevy jsou projekcemi mysli.“ — Třetí Gyalwa karmapa, Přání mahámudry

Pokud vše, po čem toužíme, je být šťastní, proč bychom měli mít potřebu porozumět čemukoli o našem mozku? Nemůžeme se prostě jen obírat šťastnými myšlenkami, představovat si svá těla naplněná bílým světlem nebo pokrývat své stěny obrázky králíčků a duhy a zůstat prostě jen u toho? No… možná.

Naneštěstí jednou z hlavních překážek, před nimiž stojíme, když se pokoušíme zkoumat mysl, je hluboko usazené a často nevědomé přesvědčení, že jsme „takto zrozeni a není v našich silách s tím cokoli udělat“. Sám jsem ve svém dětství prožíval stavy stejné pesimistické pošetilosti a nyní jsem opakovaně jejich svědkem při své práci s lidmi všude ve světě. Aniž se pokusíme o tom alespoň vědomě přemýšlet, představa, že nemůžeme změnit svou mysl, blokuje jakoukoli naši snahu to zkusit.

Lidé, kteří o takovou změnu usilují prostřednictvím rituálů, modliteb či vizualizací, při rozhovorech přiznávají, že to často vzdají v průběhu několika dní či týdnů, protože nevidí žádné okamžité výsledky. Pokud jejich modlitby a rituály nefungují, zavrhují celou představu práce s myslí jako obchodní trik, vymyšlený ke zlepšení prodeje knih.

Všiml jsem si jedné zajímavé věci: když vyučuji v různých koutech světa v mnišské róbě a s působivým titulem, lidé, kteří by normálně nevěnovali svůj čas obyčejnému člověku, jsou šťastní, že se mnou mohou hovořit. Jako bych byl někdo dostatečně důležitý na to, aby mě mohli brát vážně. A během mých rozhovorů s vědci všude po světě mě fascinovalo takřka univerzální přesvědčení, že mozek je strukturován způsobem, který přímo znemožňuje vyvolat trvalé změny v každodenním vnímání.

V průběhu posledních zhruba deseti let jsem od neurologů, biologů a psychologů, s nimž jsem hovořil, vyslechl řadu opravdu zajímavých myšlenek. Některé z nich zpochybňovaly to, v čem jsem byl vychováván, jiné to naopak potvrzovaly, i když z odlišného úhlu pohledu. At už jsme dosahovali shody či nikoli, z těchto rozhovorů jsem si odnesl cenné poznání, že obětovat čas k lepšímu porozumění struktuře a fungování mozku není zbytečné. Poskytuje mi to mnohem stabilnější základ pro pochopení, jak a proč účinkují techniky, jimž mě jako buddhistu vyučovali.

Jedna z nejzajímavějších metafor o mozku, s nimiž jsem se setkal, bylo prohlášení Roberta B. Livingstona, M. D., zakládajícího člena Oddělení neurologických studií při Kalifornské universitě v San Diegu. V průběhu první konference Institutu pro mysl a život v roce 1987 přirovnal Dr. Livingston mozek k „symfonii, v níž je vše patřičně sladěno a ukázněno“.1 Stejně jako symfonický orchestr sestává mozek z okruhů hráčů, kteří spolupracují, aby dosáhli konkrétních výsledků, jako jsou pohyby, myšlenky, pocity, vzpomínky a tělesné vjemy. Přestože tyto výsledky mohou vypadat jako něco zcela banálního, jako je třeba zívnutí, mrknutí, kýchnutí nebo zvednutí ruky, při bližším prozkoumání zjistíme, že tento jednoduchý projev je ve skutečnosti fascinující komplexní záležitostí, na které se podílí ohromné množství hráčů.

Abych lépe pochopil slova Dr. Livingstona, musel jsem požádat řadu lidí, aby mi pomohli utřídit a zvládnout tu horu informací v knihách, časopisech a dalších tiskovinách, jež jsem obdržel během svých prvních cest na Západ. Mnohé z těchto materiálů byly ryze technické povahy, a když jsem se jim pokoušel porozumět, pozoroval jsem, jak ve mně narůstá obrovské soucítění se začínajícími vědci a se studenty lékařství.

Naštěstí jsem měl možnost dlouze hovořit s lidmi, kteří byli daleko zběhlejší v těchto oblastech než já a kteří převedli veškerý ten vědecký žargon do jednoduchých termínů, jimž jsem rozuměl. Doufám, že čas a úsilí, které mi věnovali, byly pro ně stejně užitečné jako pro mne. Nejenže se díky nim podstatně rozšířila moje anglická slovní zásoba, ale také jsem jejich zásluhou pochopil z hlediska „selského rozumu“, jak funguje mozek. Bylo mi čím dál jasnější, že pro ty, kdo nebyli vychováváni v buddhistické tradici, je poznání povahy a role těch „hráčů“, o nichž hovořil Dr. Livingston, klíčové pro pochopení, jak a proč buddhistické meditační techniky na čistě fyziologické úrovni doopravdy fungují…

Ale zpátky k mozku: podle prostého „selského rozumu“ za většinu mozkové aktivity nese odpovědnost velmi zvláštní druh buněk zvaných neurony. Jsou to buňky velice společenské: milují klábosení. V jistém ohledu jsou jako neukázněné děti ve škole, které si neustále posílají psaníčka a špitají si jedno s druhým — až na to, že obsahem této tajné konverzace mezi neurony jsou hlavně vjemy, vyvolávání vzpomínek, řešení problémů, tedy produkce myšlenek a emocí.

Tyto klevetivé buňky jsou podobné stromům; mají kmen zvaný axon a větve, které se natahují do prostoru, aby mohly přijímat a vysílat, předávat si zprávy s jinými větvemi i dalšími nervovými buňkami prostupujícími svalovou a kožní tkáň, životně důležité orgány a smyslová ústrojí. Informace si navzájem předávají přes mikroskopické štěrbiny mezi nejbližšími větvemi. Tyto štěrbiny nazýváme synapsemi. Aktuální zprávy, které zdolávají tyto mezery, cestují v chemických molekulách zvaných neurotransmitery, které jsou nositeli elektrických signálů, měřitelných pomocí elektroencefalografu. Některé z těchto neurotransmiterů dnešní lidé už celkem důvěrně znají: například serotonin, který sehrává důležitou roli při depresích, pak dopamin spojovaný s pocity spokojenosti a též epinefrin, známější jako adrenalin, což je látka často produkovaná v reakci na stres, úzkost a strach, ale důležitá pro udržení pozornosti a bdělosti. Vědecký termín, který označuje přenos elektrochemického signálu z jednoho neuronu na druhý, je akční potenciál — což pro mě byla slova stejně cizí jako může být pojem prázdnota cizí pro někoho, kdo neprodělal buddhistický trénink.

Rozpoznávání činnosti neuronů by nebylo nijak důležité, co se utrpení či štěstí týče, nebýt několika významných detailů. Když se neurony propojí, vytvoří pouto velmi podobné starému přátelství. Začnou si posílat tam a zpátky stejný druh informací, tak jako staří lidé mají tendenci navzájem si posilovat své názory na lidi, události a zážitky. Takové pouto je biologickým základem pro častý výskyt jevu, jemuž říkáme mentální návyk; je to jistý druh reflexivní reakce na určitý typ lidí, míst a věcí.

Abych uvedl jednoduchý příklad: pokud mě v dětském věku k smrti vyděsil pes, v mém mozku se vytvořil soubor neuronových spojení, který na jedné straně reaguje na fyzický pocit strachu, na druhé na koncept „psů je třeba se bát“. Jakmile příště uvidím psa, neurony v tomto souboru začnou mezi sebou brebentit, aby mi připomněly, že psů je třeba se bát. A pokaždé, když se toto brebentění objeví, je hlasitější a přesvědčivější, až se z něj stane tak ustálený vzorec, že stačí, abych pomyslel na psy, a už mi začne bušit srdce a zpotím se.

Předpokládejme ale, že jednoho dne navštívím přítele, který má psa. Zprvu mi bude jeho štěkot nahánět hrůzu, když zaklepu na dveře a zvíře vyběhne, aby mě očichalo. Po nějaké době si ale pes zvykne, přijde si sednout k mým nohám nebo mi dá hlavu do klína, možná mě dokonce začne olizovat — tak šťastně a láskyplně, že ho nakonec budu muset odstrčit.

V psím mozku totiž soubor neuronových spojení reagujících na můj pach spolu s veškerými vjemy, jež informují o tom, že jeho pán mě má rád, vytváří vzorec, který navozuje pocit „Hele, tenhle člověk je v pohodě!“ Mezitím v mém mozku začne brebentit nový soubor neuronových spojení, provázený příjemnými tělesnými pocity, a já si řeknu: „Hele, vždyť psi jsou vlastně asi prima!“ A při každé další návštěvě u tohoto přítele se tento nový soubor neuronových spojení posílí a starý zeslábne — až se nakonec úplně přestanu psů bát.

V neurologické terminologii se tato schopnost nahradit stará neuronová spojení novými nazývá neuronová plasticita. Tibetský termín pro tento jev je läsu rungwa, což lze zhruba přeložit jako „pružnost“. Můžete použít kterýkoli z těchto termínů a vypadat chytře. O co tady ale především jde, je to, že zkušenost opakovaná na molekulární úrovni může změnit způsob, jímž mozek pracuje. To je ono proč skrývající se za jak buddhistického učení, které se zabývá odstraňováním mentálních návyků vedoucích k pocitům neštěstí.

 

TŘI MOZKY V JEDNOM

„Rozlišujeme tři formy Buddhy…“ — Gampopa, Drahocenný klenot vysvobození

Ted‘ už by mělo být jasné, že mozek není jednolitý objekt a že odpověď na otázku „Co je to, co myslí, že tohle jídlo je chutné — nebo ne moc chutné?“ není tak jednoduchá, jak se zdálo. Dokonce i tak relativně prosté aktivity, jako jsou jídlo a pití, se neobejdou bez výměny tisíců pečlivě koordinovaných, ve zlomku vteřiny probíhajících elektrochemických signálů mezi miliony buněk v mozku a v celém těle. Existuje ale ještě další úroveň komplexnosti, o které se musíme zmínit, než ukončíme naši pout mozkem.

Miliardy neuronů v lidském mozku se podle své funkce dělí do tří odlišných vrstev; každá z nich se formovala stovky tisíc let, během nichž se vyvíjely živočišné druhy a vytvářely si stále složitější mechanismy přežití. První a nejstarší z těchto vrstev, známá jako mozkový kmen, je cibulovitý buněčný útvar vyrůstající přímo ze zakončení míchy. Této vrstvě se často říká také plazí mozek vzhledem k jeho podobnosti s kompletním mozkem mnoha druhů plazů. Hlavním úkolem plazího mozku je regulovat základní nevědomé funkce, jako je dýchání, metabolismus, srdeční tep a krevní oběh. Ovládá také reflex známý jako „bojuj, nebo uteč“, nazývaný též „poplašná“ reakce: to je ta automatická odezva, která nás nutí interpretovat jako možné ohrožení jakýkoli nepředvídaný podnět nebo událost, například hlasitý zvuk, neznámou vůni, něco lezoucího po naší ruce, cosi stočeného v koutě. Bez vědomého pokynu začne proudit tělem adrenalin, zrychlí se srdeční tep, svaly se napnou. Když se hrozba ukáže být nad naše síly, utečeme. Pokud se domníváme, že máme šanci zvítězit, bojujeme. Není těžké vidět, jak automatická odezva tohoto druhu účinně zvyšuje možnost přežití.

Většina plazů má spíše tendenci bojovat než uniknout a zcela postrádá vrozenou schopnost vychovávat své mladé. Jakmile plazí samička naklade vajíčka, zpravidla hnízdo opustí. Když se mláďata vylíhnou, mají instinkty a schopnosti srovnatelné s dospělými jedinci, jejich těla jsou ale zranitelná a nemotorná a musejí se o sebe postarat sama. Většina z nich nepřežije prvních pár hodin života. Jak se ženou do bezpečí svého přirozeného prostředí — třeba do moře, v případě mořských želv — zabijí je a sežerou jiná zvířata, velmi často příslušníci stejného živočišného druhu. Popravdě řečeno, není neobvyklé, že nově vylíhlá mláďata sežerou jejich vlastní rodiče, kteří ve své oběti nerozeznají vlastní potomky.

S evolucí nových tříd obratlovců, jako jsou ptáci a savci, dochází k překvapivému rozvoji struktury mozku. Na rozdíl od svých plazích bratranců nejsou novorození členové těchto živočišných druhů dostatečně vyvinuti, aby se postarali sami o sebe, takže potřebují určitou míru rodičovské péče. Aby se uspokojila tato potřeba a bylo zajištěno přežití těchto živočišných druhů, vytvořila se postupně druhá vrstva mozku, označovaná jako limbická oblast. Ta obaluje mozkový kmen jako jakási přilba a obsahuje řadu programovaných neuronových spojů, které stimulují nutkání pečovat — to znamená poskytovat potravu, ochranu a vyučovat základní schopnosti přežít prostřednictvím her a dalších cvičení.

Tyto sofistikovanější neuronové cesty poskytují novým živočišným druhům taktéž schopnost prožívat daleko širší škálu emocí než jen prostý reflex „bojuj, nebo uteč“. Rodiče savců jsou například schopni rozeznávat nejen specifické zvuky vydávané jejich mláďaty, ale rozlišovat i typy těchto zvuků — jako je nelibost, spokojenost, pocit hladu atd. Limbická oblast navíc poskytuje širší a lépe diferencovanou schopnost „číst“ úmysly jiných zvířat z jejich tělesného postoje, způsobu pohybu, výrazu, pohledu, a dokonce z jemných rozdílů vůní čili feromonových signálů. Díky tomu, že dokážou takto zpracovávat různé druhy podnětů, jsou savci a ptáci schopni pružněji se adaptovat na proměnlivé podmínky, čímž se u nich rozvíjí schopnost učit se a pamatovat si.

Limbický systém má některé pozoruhodné části a vlastnosti, kterým se budeme podrobně věnovat později, až budeme zkoumat úlohu emocí. Dvě z těchto oblastí si ovšem zaslouží speciální zmínku. První z nich je hipokampus, uložený ve spánkovém laloku — to znamená hned za spánkem. (Vlastně existují dva, na každé straně mozku jeden.) Hipokampus zajištuje, aby právě prožívané události byly ukládány do paměti. Poskytuje prostorový, intelektuální a (v případě lidských bytostí) slovní kontext, jenž dává obsah našim emocionálním reakcím. Lidé, kteří utrpěli fyzické poranění této oblasti mozku, mají potíže s utvářením nových vzpomínek; dokáží si vybavit cokoli před poškozením hipokampu, ale na to, co se událo po úrazu, zapomínají v několika okamžicích. Kohokoli, koho potkali, či cokoli, co se stalo. Hipokampus je také jednou z prvních oblastí mozku, jež postihuje Alzheimerova choroba a také duševní poruchy jako schizofrenie, těžká deprese či maniodepresivní psychóza.

Další významnou částí limbického systému je amygdala, malá neuronová tkáň ve tvaru mandle, uložená ve spodní části limbické oblasti hned nad mozkovým kmenem. Stejně jako je tomu u hipokampu, vyskytují se v mozku dva tyto nevelké útvary: jeden v pravé hemisféře, druhý v levé. Amygdala sehrává zásadní roli, co se týče schopnosti pociťovat emoce a vytvářet emocionální vzpomínky. Výzkum prokázal, že po poškození nebo odstranění amygdaly následuje ztráta takřka všech typů emocionální odezvy, včetně těch nejzákladnějších — strachu a empatie. Chybí také způsobilost vytvářet nebo rozeznávat sociální vztahy.

Snažíme-li se definovat zákonitosti vědecké metodiky štěstí, pak činnost amygdaly a hipokampu stojí v popředí našeho zájmu. Amygdala je napojena na autonomní nervový systém — oblast mozkového kmene, jež automaticky řídí svalovou, srdeční a žlázovou odezvu—a na hypotalamus, což je neuronová tkáň vespod limbické oblasti, která produkuje do krevního toku adrenalin a další hormony. Proto jsou emocionální vzpomínky, jež amygdala vytváří, nebývale silné a mají přímou souvislost s významnými biologickými a biochemickými reakcemi.

Když dojde k události, která vyvolává silnou biologickou re- akci — například vypuštění velkého množství adrenalinu nebo jiných hormonů — hipokampus vyšle signál mozkovému kmeni, kde je tato informace uložena jako vzorec. V důsledku toho jsou pak lidé schopni přesně si vzpomenout, kde byli a co se kolem nich dělo, když slyšeli například o havárii raketoplánu nebo vraždě prezidenta Kennedyho. Stejný typ vzorců se ukládá i v případě osobnějších zážitků s vysoce pozitivním či negativním nábojem.

Protože takové vzpomínky a jejich příslušné vzorce jsou tak mocné, je možné je poměrně snadno spustit pozdějšími situacemi, které jsou — někdy i velmi vzdáleně — podobné původní vzpomínce. Tento typ silné vzpomínkové odezvy zjevně nabízí mechanismy důležité pro přežití v situaci, kdy je ohrožen náš život. Umožňuje nám rozpoznat a nepozřít jídlo, ze kterého se nám dělá špatně, nebo se vyhnout zvláště agresivním zvířatům či příslušníkům našeho živočišného druhu. Může ovšem také zamlžit či narušit vnímání daleko jednodušších zkušeností. Například děti, jež byly pravidelně kárány a kritizovány svými rodiči nebo jinými dospělými, mohou v pozdějším životě zakoušet neadekvátně silné pocity strachu, vzdoru a dalších nepříjemných emocí při jednání s autoritativními osobami. Tyto typy narušených reakcí jsou často důsledkem principu volných asociací, na jehož základě amygdala spouští vzpomínkovou odezvu. Jediný významný prvek v přítomné situaci, který se podobá něčemu z minulé vzpomínky, přitom může vyvolat celou škálu různých myšlenek, emocí i hormonálních a svalových reakcí uložených ve vzpomínce na původní zážitek.

Činnost limbického systému (neboli „emocionálního mozku“, jak se mu někdy říká) je do značné míry vyvažována třetím a nejpozději vyvinutým mozkem, zvaným neokortex. Tato vrstva mozku, specifická pro savce, skýtá možnost logicky uvažovat, vytvářet koncepty, plánovat a náležitě upravovat emocionální reakce. I když je u většiny savců poměrně tenká, každý, kdo někdy pozoroval kočku, jak si otevírá dveře do skříně, nebo psa, jak se učí zmáčknout kliku, viděl zvířecí neokortex v plné činnosti.

U lidí a jiných vysoce vyvinutých savců má neokortex podobu mnohem větší a komplikovanější tkáně. Když si většina z nás představí mozek, je to obvykle právě tato tkáň s mnoha hrbolky a rýhami, kterou si vybavíme. Popravdě řečeno, nebýt právě těchto hrbolků a rýh, nebyli bychom vůbec s to si tyto představy vyvolat, protože náš rozsáhlý neokortex nám poskytuje schopnost představivosti stejně jako způsobilost tvořit, rozumět a manipulovat se symboly. Právě díky němu dokážeme zacházet s řečí, písmem, matematikou, hudbou a uměním. Neokortex je sídlem naší racionální činnosti, zahrnující řešení problémů, analýzu, úsudek, kontrolu impulsů a schopnost organizovat informace, učit se z minulých zážitků a chyb a také cítit s druhými.

Prosté poznání, že lidský mozek sestává z těchto tří vrstev, je samo o sobě ohromující. Ještě víc nás ovšem může fascinovat skutečnost, že jediná naše myšlenka vyžaduje řadu komplexních interakcí mezi těmito třemi vrstvami mozku — mozkovým kmenem, limbickou oblastí a neokortexem. Navíc to vypadá, že každá myšlenka, každý pocit nebo zážitek vyžadují odlišnou sadu interakcí, často zahrnující oblasti mozku, které nejsou aktivovány jinými typy myšlenek.

 

CHYBĚJÍCÍ DIRIGENT

„Mysl není v hlavě.“ — Francisco J. Varela,

Jedna věc mě přesto pořád zneklidňuje. Jestliže mozek je symfonie, jak navrhuje Dr. Livingston, neměl by existovat nějaký dirigent? Neměli bychom tam nalézt nějakou objektivně identifikovatelnou buňku nebo orgán, který to všechno řídí? Zjevně se domníváme, že někdo takový existuje — nebo alespoň k tomu odkazujeme, když říkáme věty jako „Ještě jsem se nerozhodl“, „Mám v hlavě prázdno“ nebo „Musel jsem být úplně mimo“.

Z toho, co jsem zjistil při rozhovorech s neurology, biology a psychology, vyplývá, že moderní věda pátrá po takovém „dirigentovi“ už dlouho, přičemž mnoho sil věnuje pokusům odhalit buňku nebo skupinu buněk, které by řídily pociťování, vnímání, myšlení a další druhy mentální aktivity. A přesto dosud nebyl dokonce ani za užití nejmodernější technologie nalezen jakýkoli důkaz o existenci takového dirigenta. V mozku neexistuje žádná samostatná oblast, žádné malé „já“, o němž bychom mohli prohlásit, že je odpovědné za koordinaci komunikace mezi jednotlivými hráči.

Současní neurologové proto přestali pátrat po „dirigentovi“ a zaměřili se na principy a mechanismy, díky nimž miliardy neuronů rozprostřené po celém mozku dokáží koordinovat svou činnost harmonicky, aniž potřebují někoho, kdo je řídí. Toto „globální“ nebo „rozprostřené“ chování lze přirovnat ke spontánní souhře skupiny jazzových muzikantů. Když jazzoví hráči improvizují, každý z nich může hrát lehce odlišnou hudební frázi, přesto ale nějak dokážou harmonicky souznít.

Idea hledání „já“ v mozku je v mnoha ohledech ovlivněna klasickou fyzikou, která se tradičně soustřeďuje na studium zákonů řídících lokalizované objekty. Pokud zaujmeme tento tradiční pohled na věc, pak má-li mysl vliv například na emoce, měla by být někde lokalizována. Celá tato představa pevných objektů je dnes navíc zpochybněna aktuálními fyzikálními objevy. Pokaždé, když někdo identifikuje nejmenší možnou částici hmoty, kdosi další zjistí, že se vlastně skládá z ještě menších částic. S každým novým objevem je stále těžší nezvratně identifikovat jakýkoli základní element hmoty.

Logicky vzato, kdybychom se tedy snažili rozebrat mozek na menší a menší kousky až na tu nejnižší subatomární úroveň, jak by mohl kdokoli s určitostí identifikovat jediný z těchto kousíčků mysli? Protože buňka sestává z mnoha menších částic, z nichž každá je souhrnem částic ještě menších, jak by bylo možné určit, která z nich tvoří mysl?

V tomto bodě může buddhismus nabídnout svěží pohled na věc, takový, který by možná mohl být základem pro nové směry vědeckého výzkumu. Tibetský buddhistický termín pro mysl je sem („ten, který ví“). Tento jednoduchý pojem nám může pomoci porozumět buddhistickému pohledu na mysl. Spíše, než jako specifický objekt je zde mysl vnímána jako schopnost rozpoznávat naše prožitky a přemýšlet o nich. Ačkoli Buddha učil, že mozek je samozřejmě tělesnou oporou mysli, zároveň moudře poukázal na to, že mysl není něčím, co bychom mohli vidět, dotknout se toho či dokonce definovat to slovy. Stejně jako tělesný orgán oko není totéž, co zrak a tělesný orgán ucho totéž co sluch, tak ani mozek není mysl.

Jedno z prvních poučení od mého otce bylo, že buddhisté nevnímají mysl jako oddělenou entitu, ale spíše jako ustavičně se rozvíjející zkušenost. Vzpomínám si, jak zvláštní pro mě bylo tehdy toto sdělení, když jsem seděl v učebně otcova kláštera v Nepálu, obklopen žáky z celého světa. Mačkalo se nás tam v té nevelké místnůstce tolik, že takřka nebylo možné se pohnout. Z okna jsem ale mohl pozorovat rozlehlé pásmo hor a lesů. A můj otec tam seděl vyrovnaný, nevšímavý k horku vytvořenému tolika lidmi a vysvětloval, že to, co vnímáme jako svou identitu — „moje mysl“, „mé tělo“, „mé já“ —, je ve skutečnosti jen iluze vytvářená neustálým proudem myšlenek, emocí, pocitů a vjemů.

Nevím, jestli za to mohla obrovská síla otcovy osobní zkušenosti, s níž nám tato slova sděloval, nebo fyzický kontrast mezi pocitem stísněnosti uprostřed ostatních studentů na lavičce a pohledem z okna do širého otevřeného prostoru nebo obojí zároveň — ale v tom okamžiku mi něco, jak se říká na Západě, „docvaklo“. Prožíval jsem svobodu výběru mezi přemýšlením v intencích „moje“ mysl a „mé“ já a možností jednoduše zakoušet bytí tak široké a otevřené jako rozlehlé pásmo hor a oblohy za oknem.

Později, po svém příjezdu na Západ, jsem slyšel mnoho psychologů přirovnávat prožitek „mysli“ nebo „já“ ke sledování filmu. Když se díváme na film, znělo vysvětlení, vnímáme trvalý proud zvuku a pohybu, zatímco jednotlivá políčka filmu procházejí projektorem. Náš prožitek by ale byl dramaticky odlišný, kdybychom se na film dívali okénko po okénku.

Přesně takhle mě můj otec začal učit dívat se na vlastní mysl. Kdybych pozoroval každou myšlenku, pocit a vjem, procházející mojí myslí, iluze omezeného já by se rozplynula a nahradilo by ji vědomí, které je daleko klidnější, prostornější a vyrovnané. A od dalších vědců jsem se dozvěděl, že když pozorujeme mysl tímto způsobem, můžeme proměňovat buněčné štěbetání, jež je základem našeho prožívání „já“, protože tato zkušenost mění neuronovou strukturu mozku.

 

BDĚLOST

„Když opakovaně pozorujeme mysl, kterou nelze pozorovat, můžeme zřetelně vidět smysl celé věci prostě takový, jaký je.“ — 3. Gyalwa karmapa, Karmapova píseň: Usilování o mahámudru pravého významu

Klíč — tedy ono „jak“ buddhistické praxe — spočívá právě v nabytí schopnosti prostě jen spočívat v čirém uvědomění myšlenek, pocitů a vjemů v okamžiku, kdy nastávají. V buddhistické tradici je toto jemné uvědomování známo jako bdělost, jež není ničím jiným než prostým spočíváním v přirozené čistotě mysli. Jako tomu bylo v příkladu se psem: kdybych byl s to si uvědomovat své navyklé myšlenky, vjemy a pocity, místo abych se jimi dával strhnout, jejich moc nade mnou by začala slábnout. Sledoval bych je, jak přicházejí a odcházejí jako pouhá přirozená funkce mysli, stejně jako vlny přirozeně přebíhají po hladině jezera či oceánu. A nakonec zjišťuji, že přesně to se stalo, když jsem seděl o samotě ve svém pokoji v ústraní a pokoušel se překonat úzkost, která mi znepříjemňovala život po celé dětství. Prosté pozorování procesů v mé mysli vedlo přímo k jejich proměně.

Můžete teď hned ochutnat tutéž svobodu přirozené čistoty pomocí jednoduchého cvičení:

 

Posaďte se zpříma, dýchejte přirozeně a zaměřte své vědomí na svůj vstupující a vycházející dech. Až uvolněně splynete v uvědomování si nádechu a výdechu, pravděpodobně si začnete všímat stovek myšlenek, procházejících vaší myslí. Některé není těžké nechat bez povšimnutí, jiné vás mohou vzít s sebou na dlouhou promenádu lemovanou řetězci asociací. Jakmile se přistihnete, že podléháte svodům nějaké myšlenky, vraťte se zpátky k soustředění na dech. Věnujte se tomu asi minutu.

Na začátku budete možná překvapeni ohromujícím počtem a různorodostí myšlenek, proudících vaším vědomím jako vodopád, když se řítí ze strmého srázu. Zážitek tohoto druhu ovšem není známkou selhání, je naopak potvrzením úspěchu. Právě jste nahlédli, kolik myšlenek běžně prochází vaším vědomím, aniž jste si jich kdy vůbec povšimli.

Může se vám také stát, že naskočíte do zvláštního myšlenkového vlaku a pojedete v něm bez ohledu na cokoli, co se děje kolem. Potom si náhle vzpomenete, že smyslem cvičení bylo prostě pozorovat své myšlenky. Ale místo abyste se nějak trestali nebo kárali, prostě se jen vraťte k soustředění na dech.

Pokud u toho cvičení vydržíte, zjistíte, že i když myšlenky přicházejí a odcházejí, přirozená čistota mysli není nikdy zkalena ani narušena. Abych uvedl konkrétní příklad: při cestě do Nového Skotska jsem navštívil dům pro pobyt v ústraní, který stál u moře. Když jsem tam přijel, byl krásný den. Obloha bez mráčku, oceán zářil hlubokou, čistou modří — nádherný pohled. Když jsem se ale dalšího rána probudil, oceán vypadal jako hustá blátivá polévka. Říkal jsem si: „Co se s ním stalo? Včera byl tak čistý a modrý a dnes je najednou špinavý.“ Šel jsem se projít po břehu a neviděl jsem žádný zjevný důvod k této změně. Ve vodě ani na pláži žádné bahno nebylo. Potom jsem se podíval na oblohu a spatřil jsem, že je zatažená tmavými, nazelenalými mraky. A došlo mi, že barva oblaků byla tím, co změnilo barvu moře. Voda sama, když jsem si ji prohlédl zblízka, byla stále čistá a průzračná.

Mysl je v mnoha ohledech jako ten oceán. „Barva“ se mění ze dne na den, z okamžiku na okamžik, protože po „obloze“ plují neustále mračna myšlenek a emocí. Ale mysl sama se stejně jako oceán nikdy nemění. Je stále čistá a průzračná, ať se v ní odráží cokoli.

Cvičení bdělosti může zprvu vypadat obtížně. Nejde ale o to, jak jste od začátku úspěšní. To, co se zdá nemožné na začátku, se stává v průběhu praxe snazším. Neexistuje nic, nač byste si nezvykli. Jen pomyslete na všechny ty nepříjemné věci, které jste nakonec přijali za své: zácpy v dopravě, jednání se špatně naladěným příbuzným nebo spolupracovníkem a nespočet dalších. Nabývání bdělosti je tedy postupným procesem, v němž se vytvářejí nová neuronová spojení a zamezuje se štěbetání těch starých. Vyžaduje to dělat trpělivě jeden krůček za druhým, cvičit ve velmi krátkých časových úsecích.

Existuje tibetské rčení: „Když spěcháš, nedojdeš do Lhasy. Kráčej pomalu a dosáhneš svého cíle.“ Toto úsloví pochází z dob, kdy lidé z východního Tibetu putovali do hlavního města Lhasy ve střední části země. Poutníci, kteří se tam chtěli dostat rychle, spěchali, jak mohli, ale kvůli tempu, které nasadili, se unavili nebo onemocněli a museli se vrátit domů. Ti, kteří putovali pomalu, rozbili na noc tábor, užívali si společnosti druhých a v klidu pokračovali v cestě další den. A do Lhasy se nakonec dostali mnohem rychleji.

Zkušenost jde ve stopách záměru. At jsme kdekoli, ať konáme cokoli, ve skutečnosti vše, co musíme dělat, je vnímat své myšlenky, pocity a vjemy jako něco přirozeného. Neodmítat je ani nepřijímat, prostě jen zaregistrovat onu zkušenost a nechat ji odplynout. Když v tom setrváme, zjistíme nakonec, že jsme schopni zvládat i takové situace, které jsme dříve pokládali za bolestivé, hrůzyplné či smutné. Najdeme v sobě určitý druh sebedůvěry, který nevychází z arogance či pýchy. Zjistíme, že máme trvalé útočiště, že jsme trvale v bezpečí, že jsme trvale doma.

Vzpomínáte si na ten malý test, který jste si měli vyzkoušet? Když jste zasedli k pravidelnému jídlu, měli jste se zeptat sami sebe: „Co je to, co si myslí, že tohle jídlo je chutné — nebo ne moc chutné? Co je to, co rozpoznává, že jím?“ Vypadalo to na velmi snadnou odpověď. Ale teď už tak snadná není, že? Byl bych tedy rád, kdybyste to znovu zkusili, až příště usednete k obědu či večeři. Pokud odpovědi, které vás tentokrát napadnou, budou zmatené či rozporuplné, je to dobře. Zmatek, jak mě učili, je začátek porozumění, první fáze opouštění neuronového štěbetání, které vás dosud poutalo řetězem k velmi specifickým představám o tom, kdo jste a čeho jste schopni.

Zmatek je jinými slovy prvním krokem na cestě k opravdu spokojenému bytí.

3. kapitola: Za myslí, za mozkem

„Uskutečnění mysli, to je buddha.“ — Sútra Moudrost probíhajícího okamžiku

Nejste tou omezenou a úzkostlivou osobou, za niž se pokládáte. Kterýkoli buddhistický učitel vám řekne s veškerou přesvědčivostí svého osobního prožitku, že jste skutečně v samém srdci soucítění, že jste stoprocentně duševně bdělí a zcela schopní konat to nejvyšší dobro. Nejen pro sebe, ale pro každého a pro všechny, jak si jen dokážete představit.

Jediný problém tkví v tom, že o sobě tyhle věci nevíte. Z přísně vědeckého hlediska, jemuž jsem porozuměl při svých debatách se specialisty v Evropě a Severní Americe, většina lidí prostě chybně zaměňuje návyky formovaný a neurony vykonstruovaný obraz sebe sama za to, kdo a co opravdu jsou. A tento obraz je takřka bez výjimek vyjádřen dualistickou terminologií: já a ostatní, bolest a radost, mít a nemít, přitažlivost a odpor. Jak jsem byl poučen, to jsou ty nejzákladnější podmínky přežití.

Naneštěstí, pokud je mysl kontaminována takovou dualistickou perspektivou, každý zážitek — dokonce i okamžiky radosti a štěstí — je spoután jistým omezením. Vždy se najde nějaké „ale“ číhající v pozadí. Může to být „ale“ rozlišování. „Narozeninový večírek byl báječný. Ale radši bych si dal čokoládový dort než ten mrkvový.“ Dále existuje „ale“ „lepšího“. „Miluji náš dům, ale kamarád Honza bydlí ve větším a má tam víc světla.“ A nakonec máme ještě „ale“ strachu. „V práci mě to nebaví, ale jak bych v dnešní situaci našel něco jiného?“ Osobní zkušenost mě naučila, že je možné překonat jakýkoli pocit osobního omezení. Jinak bych pravděpodobně ještě pořád seděl ve svém pokoji v ústraní, zahlcen pocity úzkosti a vlastní nedostatečnosti pro skupinové praktiky. Jako třináctiletý chlapec jsem věděl jenom jak překonat svůj strach a pocit ohrožení. Díky trpělivému vedení expertů v oborech psychologie a neurologie, jako jsou Francisco Varela, Richard Davidson, Dan Goleman a Tara Bennett-Golemanová, jsem začal také chápat, proč tyto postupy z objektivního vědeckého hlediska skutečně fungují: že pocity nedostatečnosti, úzkosti, strachu a tak dál nejsou nic jiného než neuronové štěbetání. Jsou to v podstatě pouhé návyky. A ty je možné se odnaučit.

 

PŘIROZENÁ MYSL

„Říká se tomu pravá přirozenost, protože to nikdo nevytvořil.“ — Čandrakírti, Vstoupení na střední cestu

Jednou z prvních věcí, které jsem se jako buddhista naučil, byl fakt, že základní přirozenost mysli je tak rozsáhlá, že to přesahuje veškeré intelektuální chápání. Nelze ji popsat slovy ani redukovat do úhledných konceptů. Pro někoho, jako jsem já, kdo má rád slova a velmi mu vyhovují konceptuální vysvětlení, to byl problém.

V sanskrtu, což je jazyk, v němž byla Buddhova nauka zaznamenána, je základní přirozenost mysli pojmenována tathágatagarbha — je to velmi křehké a ošidné označení. Doslova to znamená „přirozenost těch, kteří kráčeli touto cestou“. Tak jsou označováni lidé, kteří dosáhli konečného probuzení — jinými slovy ti, jejichž mysl bez výjimky překonala běžná omezení, jež lze vyjádřit slovy.

Ne že by tohle nějak zvlášť pomohlo. Asi mi dáte za pravdu. Jiné, méně doslovné překlady slova tathágatagarbha jsou „buddhovská přirozenost“, „pravdivá přirozenost“, „osvícená esence“, „prostá mysl“ a dokonce „přirozená mysl“ — což ani v jednom případě nijak zásadně neosvětluje skutečný význam tohoto pojmu. Aby člověk jeho obsahu skutečně porozuměl, musí jej přímo zakusit; to se většině z nás zpočátku děje ve formě krátkých, spontánních záblesků. Když jsem konečně zažil svůj první záblesk, zjistil jsem, že všechno, co stojí v buddhistických textech, je pravda.

Pro většinu z nás je naše přirozená mysl neboli buddhovská přirozenost zastřená omezeným obrazem o sobě samých, vytvořeným neuronovými vzorci. Ty jsou samy o sobě prostým odrazem neomezené schopnosti mysli vytvářet jakýkoli stav, který si zvolí. Přirozená mysl dokáže zplodit cokoli, dokonce i nevědomost o své vlastní podstatě. Jinými slovy, nerozpoznání přirozené mysli je prostě jen příklad neomezené schopnosti mysli vytvářet cokoli, co se jí zamane. Kdykoli zažíváme strach, smutek, žárlivost, touhu či jakoukoli jinou emoci, která přispívá k našemu pocitu zranitelnosti či slabosti, měli bychom si pochvalně poklepat po ramenou. Právě jsme okusili neomezenou přirozenost podstaty mysli.

Přestože skutečnou podstatu mysli nelze přímo popsat, neznamená to, že bychom se neměli v této věci pokusit dosáhnout alespoň nějakého teoretického porozumění. Dokonce i omezené pochopení je minimálně ukazatelem, který nám naznačuje cestu k přímému zážitku. Buddha pochopil, že prožitky, jež nelze vylíčit slovy, je možno sdílet prostřednictvím příběhů a metafor. Podle jednoho textu přirovnal tathágatagarbhu k valounu zlata, obalenému špínou a blátem.

Představte si, že jste hledač pokladů. Jednoho dne objevíte v hlíně kus kovu. Vykopete díru, vyndáte ten kov, vezmete ho domů a začnete čistit. Napřed na vás vykoukne jedna ploška zlatého valounu, lesklá a blyštivá. Postupně, až odstraníte nahromaděnou špínu a bláto, ukáže se, že celý ten valoun je ze zlata. A teď se zeptám: co má větší cenu, zlatý valoun obalený blátem, nebo ten vyčištěný? Jistě, oba mají stejnou hodnotu. Jakýkoli rozdíl mezi ušpiněným a čistým zlatem je pouze povrchový.

Totéž lze říct o přirozené mysli. Neuronové štěbetání, které nám zabraňuje spatřit svou vlastní mysl v její plnosti, nijak nemění základní přirozenost naší mysli. Myšlenky jako „Jsem ošklivá“, „Jsem hlupák“ nebo „Je se mnou nuda“ nejsou nic jiného než jakési biologické bahno dočasně zakrývající zářivé kvality naší buddhovské podstaty neboli přirozené mysli.

Buddha někdy přirovnával přirozenou mysl k prostoru. Ani ne v tom smyslu, jak prostor chápe moderní věda, ale spíše v poetickém duchu: jako hluboký zážitek otevřenosti, který se člověka zmocňuje, když se dívá na bezmračné nebe nebo když vstoupí do rozlehlé místnosti. Stejně jako prostor ani přirozenou mysl nelze omezit pravidly nebo nařízeními. Prostě je — nezměrná, nepopsatelná. Je základním prostředím, v němž se pohybujeme. A je také ve hře, když rozlišujeme mezi objekty, které vnímáme.

 

PŘIROZENÝ MÍR

„V přirozené mysli neexistuje odmítnutí ani přijetí, ztráta ani zisk.“ — 3. Gyalwa karmapa, Karmapova píseň: Usilování o mahámudru pravého významu

Rád bych tu uvedl, že přirovnání přirozené mysli k prostoru, jak jej chápe moderní věda, je mnohem víc užitečnou metaforou než přesným popisem. Když většina z nás přemýšlí o prostoru, představujeme si černé pozadí, před nímž se objevují a zase mizí všemožné druhy věcí: hvězdy, planety, komety, meteory, černé díry, asteroidy — dokonce i ty, které ještě nebyly objeveny. A přes veškerou tuto aktivitu naše představa základní podstaty prostoru zůstává neporušená. Pokud je nám známo, vesmír si zatím nestěžoval na nic z toho, co se v jeho nitru děje.

Vyslali jsme k němu tisíce, miliony vzkazů a ani jedinkrát se nám nedostalo odpovědi typu: „Jsem tak naštvaný. Nějaký asteroid právě narazil do mé oblíbené planety.“ Nebo: „Páni, jsem u vytržení! Právě se zrodila nová hvězda!“

S podstatou mysli je to stejné: zůstává zcela nedotčena nepříjemnými myšlenkami či stavy, jež by bylo možno běžně pokládat za bolestivé. Je přirozeně míruplná, snad jako mysl malého dítěte doprovázejícího rodiče při návštěvě muzea. Zatímco rodiče jsou zcela pohlceni posuzováním a hodnocením vystavených uměleckých děl, dítě prostě jen vidí. Nezajímá ho, kolik které dílo stojí, jak stará je tamta socha nebo jestli tenhle malíř je lepší než jiný. Jeho pohled je zcela nevinný, přijímá cokoli, co zachycuje. Tato nevinná perspektiva je v buddhismu známa jako „přirozený mír“, stav podobný pocitu úplné relaxace, jakou člověk zažívá řekněme po návštěvě tělocvičny nebo po splnění náročného úkolu…

Stejně jako je tomu s mnoha dalšími aspekty přirozené mysli, přesahuje i zkušenost přirozeného klidu náš běžný prožitek relaxace do té míry, že to nelze slovy zachytit. Klasické buddhistické texty mluví o nabídnutí cukrátka němému. Ten si nepochybně vychutná sladkost bonbonu, ale nemá možnost ji popsat. Stejné je to, když okusíme přirozený mír své vlastní mysli. Ten prožitek je nezpochybnitelně reálný, ale slovy jej nelze popsat.

Takže až budete příště usedat k jídlu a zeptáte se sami sebe:

„Co je to, co si myslí, že tohle jídlo je chutné — nebo ne moc chutné? Co je to, co rozpoznává, že jím?“, nebuďte překvapeni, když vůbec nedokážete odpovědět. Místo toho si poblahopřejte. Pokud ten mocný zážitek nedokážete popsat slovy, je to znamení pokroku. Znamená to, že jste si smočili minimálně špičky prstů u nohou v nesmírné rozlehlosti své skutečné podstaty. Je to velmi statečný krok, ke kterému mnoha lidem, příliš pohodlně usazeným ve vlastní nespokojenosti, chybí dostatečná odvaha.

Tibetské slovo pro meditaci, gom, doslova znamená „začínat být obeznámen s“ a buddhistická meditační praxe opravdu spočívá v postupném odhalování přirozenosti vlastní mysli — je to trochu, jako když poznáváte svého přítele na stále hlubší a hlubší úrovni. Obojí je postupný proces, zřídkakdy proběhne najednou. Jediný rozdíl mezi meditací a společenským kontaktem je v tom, že ten přítel, jehož postupně poznáváte, jste vy sami.

 

SEZNAMOVÁNÍ SE SVOU PŘIROZENOU MYSLÍ

„Kdyby pod domkem chudáka byl zakopaný nezměrný poklad, ten člověk by to nevěděl a poklad by nepromluvil, aby mu řekl: Tady jsem!“ — Maitréja, Uttaratantra šástra

Buddha často přirovnával přirozenou mysl k vodě, která je ve své podstatě vždycky čistá a průzračná. Bahno, usazeniny a další nečistoty mohou vodu dočasně zakalit nebo znečistit, ale to vše je možno odfiltrovat a znovu dosáhnout přirozené čistoty. Kdyby voda nebyla přirozeně čistá, pak sebevětší množství filtrů by nikdy nepomohlo k její průzračnosti.

První krok k rozpoznání kvalit přirozené mysli zachycuje dávný příběh, jenž kdysi Buddha vyprávěl. Je o starém muži, který žil v polorozpadlé chatrči. Neměl ani tušení, že zdi a podlaha jeho příbytku jsou posázeny stovkami drahokamů. Přestože tento muž vlastnil takové bohatství, nechápal jeho hodnotu a žil jako žebrák — trpěl hladem a žízní, řezavým chladem v zimě a spalujícím sluncem v létě.

Jednou se ho jeden přítel otázal: „Proč žiješ jako největší nuzák? Nejsi chudý. Jsi opravdový boháč.“

„Zbláznil ses?“ odpověděl muž. „Jak můžeš něco takového říct?“

„Podívej se kolem sebe,“ odpověděl mu přítel, „tvůj dům je plný drahokamů — smaragdů, démantů, safírů, rubínů.“

Stařec mu zprvu odmítal uvěřit. Po nějaké době u něj ale zvítězila zvědavost, a tak vyňal ze zdi jeden malý kámen a šel jej do města prodat. K jeho překvapení mu obchodník vyplatil slušný obnos. Stařec si za ty peníze koupil nový dům a vzal do něj s sebou všechny kameny, které v chatrči našel. Pořídil si pak hezké šaty, naplnil kuchyni potravinami, najal služebnictvo a začal žít velmi pohodlným životem.

A teď se zeptám: kdo je bohatší — muž, který žil v chatrči obklopený drahokamy, aniž o tom věděl, nebo někdo, kdo zná hodnotu svého majetku a žije v naprostém komfortu?

Stejně jako v případě předešlé otázky o kusu zlata zní odpověď: oba. Oba jsou stejně bohatí. Jediný rozdíl je v tom, že po mnoho let jeden z nich nebyl s to své bohatství poznat. Teprve když zjistil, co má, zbavil se chudoby a bolesti.

S námi se všemi je to stejné. Pokud nejsme schopni uvidět svou skutečnou přirozenost, trpíme. Když ji rozpoznáme, zbaví nás to utrpení. At už o ní ale víme či nikoli, na jejích kvalitách se nic nemění. Pokud ji však ve svém nitru začnete odhalovat, změníte se vy i váš život. Věci, o nichž jste nikdy ani nesnili, se začnou uskutečňovat.

 

MYSL, BIOLOGIE NEBO OBOJÍ

„Buddha prodlévá ve vašem vlastním těle…“ — Samputa tantra

To, že něco nebylo prokázáno, ještě neznamená, že to neexistuje. Už jsme se s takovou situací setkali při pokusu jednoznačně lokalizovat mysl. Přestože mentální činnost prokazatelně existuje, žádný vědec nebyl schopen potvrdit existenci mysli samé. Stejně tak zatím žádný vědec nedokázal přesně definovat povahu a vlastnosti prostoru na té nejzákladnější úrovni. A přesto víme, že máme mysl, tak jako nemůžeme popřít existenci prostoru. Mysl a prostor jsou koncepty hluboce zakořeněné v naší kultuře. Tyto pojmy pro nás nejsou nijak cizí. Zdají se být normální a do jisté míry dokonce docela obyčejné.

Termíny jako „přirozená mysl“ nebo „přirozený klid“ se stejné míře obecného povědomí zdaleka netěší a mnoho lidí k nim tedy přistupuje s jistou dávkou skepse. Měli bychom si tady ale říct, že při užití stejných deduktivních postupů a přímé zkušenosti lze dosáhnout alespoň minimální obeznámenosti s přirozenou myslí. Buddha učil, že skutečnost přirozené mysli lze demonstrovat prostřednictvím určitých znaků, jež jsou formou otázky a odpovědi srozumitelné všem. Otázka zní: „Co je obecně vzato jediným společným zájmem všech lidí?“

Když se takto ptám na veřejných přednáškách, dostávám od lidí řadu různých odpovědí. Někteří uvádějí, že hlavním zájmem je zůstat naživu, být šťastný, vyhnout se utrpení nebo být milován. Jiné odpovědi zahrnují mír, pokrok, jídlo nebo dýchání, zachování všeho beze změn či zlepšení životních podmínek. Ještě další přidali život v harmonii se sebou samým i s ostatními, porozumění smyslu života nebo strach ze smrti. Odpověď, kterou pokládám za zvlášť vtipnou, zní: „ Já!“

Všechna tato vyjádření jsou naprosto správná. Představují jen různé aspekty základní odpovědi: prapůvodním předmětem zájmu všech bytostí — lidí, zvířat i hmyzu — je touha být šťastný a vyhnout se utrpení.

Ačkoli každý z nás může používat různé postupy, ve výsledku nám všem jde o stejný cíl. Dokonce i mravenci se ani na chvilku nezastaví, ani na vteřinu. Celou dobu běhají sem a tam, shánějí potravu či budují nebo rozšiřují své mraveniště. Proč si působí tolik starostí? Aby dosáhli jisté míry štěstí a vyhnuli se utrpení.

Buddha prohlásil, že touha dosáhnout trvalého štěstí a vyhnout se utrpení je jedním z nezaměnitelných znaků přítomnosti přirozené mysli. Existuje samozřejmě mnoho dalších ukazatelů, ale jejich vyjmenování by pravděpodobně zaplnilo celou novou knihu. Takže proč Buddha připisoval takový význam právě tomuto konkrétnímu znaku?

Protože přirozená podstata všech živých tvorů již je zcela prosta utrpení a je obdařena dokonalým štěstím. Hledáním štěstí a vyhýbáním se utrpení, ať na to jdeme jakkoli, jen vyjadřujeme podstatu toho, čím jsme.

Touha po trvalém štěstí, kterou většina z nás pociťuje, je tím „tichým, klidným hláskem“ přirozené mysli, který nám připomíná, jaké jsou skutečné možnosti našeho prožívání. Buddha tuto touhu dokumentoval na případu ptačí matky, která vylétla z hnízda. At bylo místo, kam letěla, jakkoli krásné, ať byly věci, které tam viděla, jakkoli nové a zajímavé, ji to neustále táhlo zpátky do hnízda. Stejné je to s námi. Ať je jakkoli strhující zamilovat se, dosáhnout úspěchu nebo získat „skvělou“ práci — nenaplněná potřeba úplného, nepřerušovaného štěstí je stále stejně silná.

V jistém smyslu umíráme steskem po své skutečné přirozenosti.

 

BYTÍ SEBOU SAMÝM

„Musíme rozpoznat svůj základní stav.“ — Tsoknyi Rinpočhe, Bezstarostně a důstojně

Podle Buddhových slov lze základní přirozenost mysli přímo zakoušet jednoduše tak, že mysli dovolíme spočinout v přirozeném stavu…

Nejspíš jste už něco podobného zažili po zvládnutí dlouhého a obtížného úkolu, at už vyžadoval fyzickou práci či mentální úsilí, potřebné k sepsání výsledné zprávy nebo dořešení nějaké finanční analýzy. Když takovou práci dokončíte, vaše mysl i tělo přirozeně spočine ve stavu šťastné vyčerpanosti.

Zkusme si tedy malé cvičení ve spočinutí mysli. Není to cvičení v meditaci. Upřímně řečeno, je to cvičení v „ne-meditaci“ — což je velmi stará buddhistická praktika, jež, jak vysvětloval můj otec, odstraňuje stres z pocitu, že musíte dosáhnout nějakého cíle nebo zakusit nějaký velmi zvláštní stav. V ne-meditaci prostě jen pozorujeme, co se děje, aniž bychom do toho jakkoli zasahovali. Jsme jen zaujatí pozorovatelé, účastníci jakéhosi introspektivního experimentu, a nezáleží na tom, jak tento experiment dopadne.

Samozřejmě že když jsem se to dozvěděl, byl jsem ještě dítětem pořádně posedlým zdoláváním cílů. Chtěl jsem, aby se pokaždé, když usednu v meditaci, stalo něco nádherného. Takže mi nějakou dobu trvalo, než jsem pochopil, co znamená jen tak spočívat, jen tak pozorovat a vzdát se přitom jakýchkoli výsledků.

 

Napřed vyhledejte pozici, v níž se vaše páteř drží zpříma a tělo je uvolněné. Když se pohodlně usadíte, nechte svou mysl asi tři minuty jen tak spočívat. Prostě ji nechte, at si dělá, co chce, jako byste právě dokončili dlouhý a namáhavý úkol.

Cokoli se stane, třeba když se objeví myšlenky nebo emoce, když si všimnete nějakého tělesného nepohodlí, když vnímáte zvuky či vůně kolem sebe nebo je vaše mysl zcela prázdná, nechte to všechno být. Cokoli se stane — nebo nestane — je zkrátka pouze součástí experimentu, při kterém vědomě necháváte svou mysl spočívat.

Takže teď prostě jen relaxujte a pozorujte při tom, co prochází vaší myslí…

Jen odpočívejte… Jen odpočívejte…

 

Po třech minutách se sami sebe zeptejte: jaký to byl zážitek? Neposuzujte to, nepokoušejte se to vysvětlit. Jen si proberte, co se stalo a jak jste se cítili. Možná jste pocítili prchavý okamžik klidu či otevřenosti. To je dobré. Nebo jste si třeba uvědomovali milion různých myšlenek, pocitů a vjemů. To je taky dobré. Proč? Protože ať tak nebo tak, pokud jste si udrželi holé uvědomování toho, na co myslíte či co cítíte, dosáhli jste alespoň záblesku zkušenosti, v níž jste nahlédli, jak vaše mysl vykonává své přirozené funkce.

Jediným rozdílem mezi meditací a běžným procesem myšlení, pociťování a vnímání je přítomnost prostého, holého uvědomování, které se dostavuje, když necháte svou mysl spočinout takovou, jaká je — bez následování myšlenek a podléhání rušivému vlivu pocitů a vjemů.

Trvalo mi velmi dlouho, než jsem přišel na to, jak je meditace vlastně snadná. Je tak prostá, tak blízká každodenním návykům mého vnímání, že jsem si to nedokázal přiznat. Stejně jako mnoho lidí, které teď potkávám na přednáškových cestách, i já jsem se domníval, že přirozená mysl musí být něco jiného, něco odlišného nebo lepšího než to, co už prožívám.

Tak jako většina lidí jsem i já vnášel příliš mnoho posuzování do svých prožitků. Věřil jsem, že myšlenky obsahující zlost, úzkost, strach atd., které se objevovaly v mé mysli během dne a zase mizely, byly špatné nebo neprospěšné — nebo přinejmenším v rozporu s přirozeným klidem! Buddhovo učení — a lekce skrývající se v tomto cvičení ne-meditace — nám však říká, že když se uvolníme a učiníme mentální krok zpátky, máme naději rozpoznat, že všechny ty různorodé myšlenky jenom přicházejí a odcházejí na pozadí neomezené mysli, jež zůstává stejně jako prostor zcela neporušena, v hlubokém klidu, nezávislá na čemkoli, co se v ní odehrává.

Zakoušet přirozený klid je ve skutečnosti snazší než pít vodu. Abyste se mohli napít, musíte vyvinout úsilí. Musíte sáhnout po sklenici, zvednout ji k ústům, nahnout ji, aby voda mohla vtéct do vašich úst, spolknout tu vodu a pak položit sklenici na stůl. Nic z tohoto úsilí není třeba k prožitku přirozeného klidu. Všechno, co musíte udělat, je nechat spočinout svou mysl v přirozené otevřenosti. Žádný zvláštní záměr, žádné usilování.

A pokud z nějakého důvodu nedokážete nechat mysl jen tak spočívat, můžete prostě pozorovat, jak všechny ty myšlenky, pocity a vjemy vyvstávají, pár vteřin pobudou a zase zmizí, a říkat si: „Aha, tak tohle právě teď probíhá v mé mysli.“

At jste kdekoli a děláte cokoli, je důležité přijímat svůj prožitek jako něco prostého, jako přirozený výraz vaší skutečné mysli. Pokud nezastavíte ten pohyb, ale budete ho prostě jen pozorovat, začne postupně přicházet obrovské uvolnění, pocit neohraničené otevřenosti, jež je ve skutečnosti vaší přirozenou myslí, přirozeným nerušeným pozadím, na němž se objevují a zase mizí různé myšlenky. Zároveň se tím budou probouzet nové neuronové cesty, které až zesílí a hlouběji se propojí, rozšíří vaši schopnost přijímat vodopád myšlenek, jenž se řítí myslí v daném okamžiku. At vyvstanou jakékoli rušivé myšlenky, stanou se katalyzátory, stimulujícími vaše uvědomování přirozeného klidu, který tyto myšlenky oklopuje a prostupuje, stejně jako prostor obklopuje a prostupuje každou částečku jevového světa.

Nastal ale čas opustit obecný úvod do problematiky mysli a věnovat se podrobnějšímu zkoumání jejích vlastností. Možná se ptáte, proč je nezbytné vědět cokoli víc o přirozené mysli. Což obecné pochopení nestačí? Nemůžeme teď prostě rovnou přejít ke cvičením?

Podívejte se na to takhle: kdybyste řídili auto v naprosté tmě, nebyli byste raději vybaveni mapou okolního terénu namísto hrubé představy, kam jedete? Bez mapy a bez směrových ukazatelů, které by vás naváděly, se ztratíte. Budete špatně zahýbat na křižovatkách, pojedete po nevhodných bočních cestách, jízda se tak prodlouží a bude komplikovanější, než je nezbytné. Mohli byste také skončit ježděním v bludném kruhu. Jistě, možná nakonec dorazíte do svého cíle, ale celé by to bylo mnohem snazší, kdybyste věděli, kudy máte jet. Takže si představte následující dvě kapitoly jako mapu, soubor vodítek a ukazatelů, které vám pomohou mnohem rychleji dospět tam, kam chcete.

Kap. 5. Relativita vnímání

„Prapůvodní čistota základu naprosto přesahuje slova, koncepty a formulace.“ Jamgön Kongtrul: Miliarda světů

Definice prázdnoty jako „nekonečné možnosti“ je základním popisem velmi komplikovaného pojmu. Subtilnější význam, který mohl uniknout prvním překladatelům, naznačuje, že cokoli vyvstává z tohoto nekonečného potenciálu — ať už je to myšlenka, slovo, planeta nebo stůl — ve skutečnosti neexistuje jako „věc“ sama o sobě, ale spíše jako výsledek mnoha příčin a podmínek. Pokud dojde ke změně či odstranění kterékoli z těchto příčin nebo podmínek, vyvstane odlišný jev. Podobně jako principy vyložené při druhém otočení kolem dharmy, také kvantová mechanika má tendenci popisovat konkrétní zkušenost nikoli prostě jako jednoduchý možný řetězec událostí vedoucí k jedinému výsledku, ale spíše hovoří o možnostech událostí či dějů — což je svým zvláštním způsobem blízko buddhistickému chápání absolutní reality.

VZÁJEMNÁ PROVÁZANOST

„Cokoli je závislé na podmínkách, je chápáno jako prázdné…“ Sútra vyžádaná Madropou

Abychom použili jednoduchý příklad, představte si dvě různé židle: jednu, která má čtyři pevné nohy, a jednu se dvěma pevnými a dvěma vratkými. Na jedné si pohodlně pohovíte. Posaďte se na druhou a skončíte na zemi. Na první pohled lze o obou prohlásit, že jsou to „židle“. Ale vaše osobní zkušenost s každou z těchto „židlí“ bude nezaměnitelně odlišná, protože základní podmínky nejsou totožné.

Toto setkávání se s odlišnými příčinami je v buddhistické terminologii známé jako „vzájemná provázanost“. Princip vzájemné provázanosti můžeme neustále pozorovat ve světě kolem sebe. Například semínko v sobě nese potenciál pro růst, ale může jej realizovat — to znamená stát se stromem, keřem nebo popínavou rostlinou — pouze za určitých podmínek. Musí se uchytit v půdě, mít dostatek vláhy a náležité množství světla. Dokonce i za vhodných podmínek to, co vyroste, závisí na druhu semene. Z jablečného semínka nevyroste pomeranč a z pomerančového nevyroste strom, který by náhle začal rodit jablka. Takže dokonce i v jediném semenu se uplatňuje princip vzájemné provázanosti.

Podobně naše rozhodnutí činěná v každodenním životě mají relativní efekt. Uvádějí do chodu příčiny a podmínky, jež vytvářejí nevyhnutelné důsledky ve sféře relativní reality. Relativní rozhodnutí jsou jako kameny vržené do jezírka. I když kámen nedolétne příliš daleko, z místa, kam dopadne, se doširoka rozprostřou soustředné kruhy. Není možné, aby se tak nestalo (pokud ovšem nezamíříte opravdu špatně a kámen nepřeletí až do sousedova okna, čímž se ovšem rozpoutá úplně jiný soubor následků).

Stejné je to s vašimi myšlenkami o sobě samých: „Nejsem dost dobrý“, „jsem příliš tlustý“ nebo „včera jsem udělal strašnou chybu“. Jsou založeny na předchozích příčinách a podmínkách. Možná že jste v noci špatně spali. Možná vám někdo kdysi řekl něco, co se vám nelíbilo. Nebo třeba jenom máte hlad a vaše tělo naléhavě vyžaduje vitamíny a minerály, aby mohlo náležitě fungovat. I něco tak prostého jako nedostatek vody může vyvolat únavu, bolest hlavy a neschopnost soustředění. Nekonečný počet věcí může ovlivnit povahu vašeho relativního prožitku, aniž se mění absolutní realita toho, kdo jste.

Když jsem byl subjektem neurologického výzkumu v laboratoři ve Wisconsinu, neustále jsem vyzvídal, jak moderní vědci chápou vnímání. Buddhisté na to mají své vlastní teorie, mě ale zajímal západní pohled na věc. Dozvěděl jsem se, že z přísně neurologického hlediska vyžaduje jakýkoli akt vnímání tři zásadní elementy: podnět — tedy vizuální objekt, zvuk, vůni, chuť či dotek — pak smyslový orgán, a nakonec soubor neuronových okruhů v mozku, které uspořádávají signály přicházející od smyslových orgánů a přiřazují jim význam.

Vědci, s nimiž jsem diskutoval, použili jako příklad vizuální vjem banánu a vysvětlovali mi, že optické nervy — senzorické neurony v oku — napřed zaznamenají podlouhlou zahnutou žlutou věc, možná s hnědými skvrnami na koncích. Rozrušeny tímto podnětem začnou neurony chrlit informace směrem k talamu, neuronové struktuře umístěné v samém středu mozku. Talamus je něco jako telefonní centrála, taková, jakou lze vidět ve starých filmech. Dochází tu ke třídění senzorických informací předtím, než jsou rozesílány do jiných oblastí mozku. Jakmile talamus roztřídí informace od optických nervů, putují do limbického systému, tj. oblasti mozku přednostně odpovědné za zpracování emocionálních reakcí a pociťování bolesti a uspokojení. V tomto okamžiku náš mozek učiní jakési bleskové rozhodnutí, zda dotyčný vizuální podnět — v tomto případě podlouhlá, zahnutá žlutá věc s hnědými skvrnami na koncích — je věc dobrá, špatná nebo neutrální. Podobně jako v případě pocitů, které v nás vyvolávají někteří lidé, označujeme tuto reakci za „divný pocit v žaludku“, přestože třeba nemusí mít s břišní krajinou nic společného. Je prostě jen daleko jednodušší použít takovou zkratku než to zeširoka vysvětlovat jako „stimulaci neuronů v limbické oblasti“.

Zároveň se zpracováním informace v limbické oblasti je zpráva odeslána „nahoru“ do oblastí neokortexu, hlavní analytické části mozku, kde je sestavena do vzorců — nebo lépe řečeno konceptů — jež slouží jako vodítka či mapy, které používáme při pohybu každodenním světem. Neokortex vyhodnocuje tyto vzorce a dospívá k závěru, že objekt, jenž stimuloval naše optické nervové buňky, je ve skutečnosti banán. A pokud je v něm vzorec nebo koncept „banánu“ už obsažen, nabídne celou škálu navazujících detailů, založených na minulých zkušenostech — například jak banán chutná, jestli ho jíme rádi nebo ne, a všechny další podrobnosti spojené s naším konceptem banánu. To nám umožní rozhodnout se, jak s větší přesností reagovat na objekt, který vidíme jako banán.

To, co jsem popsal, je jen hrubý nástin procesu vnímání. Ale už jen letmý pohled na tento proces nám ukazuje, jak i prostý objekt může být zdrojem pocitů libosti či odporu. Jakmile dojdeme do stadia, kdy rozpoznáme banán, ve skutečnosti už dotyčný objekt nevidíme. Namísto toho vidíme jeho obraz vytvořený neokortexem. A tento obraz je podmíněn obrovským množstvím různorodých faktorů včetně prostředí, jež nás obklopuje, našeho očekávání a předchozích zkušeností, stejně jako strukturou našeho neuronového systému. Lze říct, že v mozku samotném jsou senzorické procesy a všechny navazující faktory vzájemně provázané a že se neustále navzájem ovlivňují. Protože neokortex je instancí, jež poskytuje vzorec, podle kterého rozpoznáváme, označujeme a předvídáme projevy či „zákonitosti“ vnímaného objektu, právě neokortex ve velmi hlubokém slova smyslu pro nás vytváří svět. Jinými slovy, nevidíme absolutní realitu banánu, ale spíš jeho relativní podobu, mentálně vytvořený obraz.

Aby tento jev názorně objasnil, popsal Dr. Livingston v průběhu první konference Institutu pro mysl a život v roce 1987 jednoduchý experiment, v němž skupině pozorovaných subjektů bylo ukázáno písmeno T, opatrně nakreslené tak, aby horizontální i vertikální linie byly stejně dlouhé. Na otázku, mají-li dotyčné segmenty stejnou délku, dostali výzkumníci trojí odpověď podle toho, z jakého prostředí ten který subjekt pocházel. Například většina lidí žijících nebo vychovávaných v převážně nížinném prostředí, třeba v Nizozemsku, měla tendenci vnímat horizontální segment jako delší. Naproti tomu lidé žijící či vychovávaní v prostředí hor, a tedy vnímající věci spíše v kontextu vertikál, byli převážně přesvědčeni, že delší je svislý segment. Jen malá skupina subjektů byla s to rozpoznat, že obě linie jsou stejně dlouhé.

Takže striktně biologicky vzato, mozek spoluutváří a podmiňuje vnímání. Ačkoli vědci nepopírají, že existuje „reálný svět“ objektů za hranicemi těla, obecně přijímaným názorem je, že i když se senzorické zkušenosti zdají být velmi přímé a bezprostřední, procesy, jež k nim vedou, jsou mnohem rafinovanější a komplexnější, než se zdálo. Jak to Francisco Varela komentoval později v průběhu konference: „Je to, jako by mozek při vnímání doslova nechával svět, aby se projevil.“

Mozek sehrává v procesu vnímání stěžejní roli při formování našeho běžného stavu mysli. Tím se otevírá i možnost pro ty, kdo chtějí podstoupit mentální trénink, jenž postupně mění navyklé vnímání utvářené během předchozího, po celé roky trvajícího podmiňování. Díky takovému tréninku si může mozek vytvořit nová neuronová spojení, jež mu umožní nejen transformovat stávající vnímání, ale také překonat běžnou mentální podmíněnost pocity úzkosti, bezmoci či bolesti a spočinout v trvalejším prožitku štěstí a klidu.

To je dobrá zpráva pro všechny, kdo se cítí chyceni do pasti představ o tom, jaký život je. Nic ve vaší zkušenosti — myšlenky, pocity či vjemy — není tak stabilní a nezměnitelné, jak se zdá. Vaše vnímání zprostředkovává pravou přirozenost věcí jen velmi přibližně. Ve skutečnosti vesmír, v němž žijete, a vesmír ve vaší mysli vytvářejí integrovaný celek. Jak mi neurologové, fyzikové a psychologové objasnili ve smělém pokusu popsat realitu objektivním, racionálním způsobem, moderní věda v nás začala obnovovat smysl pro zázrak a vznešenost existence.

SUBJEKTY A OBJEKTY: NEUROLOGICKÝ POHLED

„Dualistické myšlení je dynamickou energií mysli.“ Jamgön Kongtrul

Vyzbrojeni trochou informací z oblasti fyziky a biologie můžeme vznést několik hlubších otázek, které se týkají absolutní reality prázdnoty a relativní reality každodenní zkušenosti. Například pokud to, co vnímáme, je pouhým obrazem objektu a objekt sám je z pohledu fyziků jen vířící spoustou maličkých částeček, proč potom pociťujeme třeba takový stůl před námi jako pevnou záležitost? Jak můžeme vidět a vnímat sklenici vody na stole? Pokud se z ní napijeme, voda se zdá být dostatečně skutečná a hmatatelná. Jak je to možné? Když nepijeme vodu, dostaneme žízeň. Proč?

Začneme tím, že mysl se mnoha způsoby účastní procesu známého jako dzinpa, což je tibetské slovo pro „ulpívání“. Dzinpa je tendencí mysli fixovat se na objekty jako na něco nezávisle existujícího. Buddhistický trénink nabízí alternativní přístup k prožívání života založeného na pudu přežít a v podstatě vystavěného na strachu. Dává přednost prožívání jako přehlídce podivuhodných a nádherných událostí. Rozdíl si můžeme ukázat na jednoduchém příkladu. Představte si, že držím v ruce svou málu (šňůru korálků podobnou růženci) s dlaní otočenou směrem dolů. V tomto případě mála představuje veškerý majetek, který lidé obvykle mají potřebu vlastnit: hezké auto, kvalitní šaty, chutné jídlo, dobře placené zaměstnání, pohodlný domov atd. I když málu pevně svírám, část korálků vždy nějak vyklouzne a visí dolů. Když se pokouším je uchopit všechny najednou, může se stát, že mála mi nakonec vypadne celá. Pokud ale ruku otočím a nechám v ní málu spočívat, nevypadne nic. Korálky mi volně leží na otevřené dlani.

A ještě jeden příklad. Představte si, že se díváte na stůl, který máte před sebou. Zprvu ho vnímáte jako samostatnou, naprosto celistvou věc, nezávislou na subjektivním pozorování. Ale stůl má desku, nohy, boky, zadní a přední část. Pokud si uvědomíte, že se skládá z těchto různých částí, jste stále schopni ho definovat jako jedinou věc?

Při svém zkoumání mozku „bez dirigenta“ neurologové objevili, že mozky všech tvorů se vyvíjely specificky tak, aby rozpoznávaly vzorce a reagovaly na ně. Mezi miliardami neuronů, z nichž sestává lidský mozek, jsou některé speciálně upravené pro rozpoznávání tvarů, zatímco jiné slouží k určení barev, vůní, zvuků, pohybů. Zároveň jsou naše mozky obdařeny mechanismy, jež nám umožňují rozpoznat to, co neurologové nazývají „globální“ či vzorcům podobné vztahy.

Uveďme si známý příklad nevelkého souboru vizuálních symbolů zvaných emotikony, obvykle užívaných v e-mailových zprávách: :-). Tento soubor je snadno rozeznatelný jako „smajlíci“, se dvěma očima „:“, nosem „-“ a ústy „)“. Pokud ale tyto tři znaky uspořádáme jinak, třeba )-:, mozek vzorec nerozpozná a bude výsledek interpretovat jako nahodilé body, linie a křivky.

Neurologové, s nimž jsem mluvil, mi vysvětlovali, že tyto mechanismy dešifrující vzorce pracují takřka souběžně s neuronovým rozpoznáváním tvarů, barev atd. prostřednictvím neuronové synchronicity — což lze zjednodušeně popsat jako proces, při němž spontánně a bezprostředně navzájem komunikují neurony, lokalizované v různých od sebe vzdálených oblastech mozku. Pokud jsou například tvary :-) vnímány v tomto přesném uspořádání, příslušné neurony komunikují spontánním, leč přesně koordinovaným způsobem, který představuje rozpoznání specifického vzorce. Jestliže vzorec není rozpoznán, příslušné neurony komunikují nahodile.

Tato tendence identifikovat vzorce či objekty je nejnázornější biologickou ilustrací dzinpy, s níž jsem se kdy setkal. Předpokládám, že se vyvinula jako součást pudu přežít, protože schopnost rozlišovat mezi nebezpečnými, prospěšnými a neutrálními objekty je bezesporu velmi užitečná! Jak vysvětlím později, klinické studie ukazují, že meditační praxe rozvíjí mechanismus neuronové synchronizace až do bodu, kdy vnímající začíná vědomě rozpoznávat, že jeho mysl a zkušenosti či objekty, jež jeho mysl vnímá, jsou jedno a totéž. Jinými slovy, dlouhodobě prováděná meditační praxe rozpouští umělé hranice mezi subjektem a objektem — což na oplátku nabízí vnímajícímu svobodu ovlivnit kvalitu svého prožitku, svobodu rozlišovat mezi tím, co je skutečné a co je pouhým zdáním.

Rozpuštění hranice mezi subjektem a objektem ale neznamená, že se vnímání stane jednou velkou šmouhou. Nadále existuje zkušenost subjektu a objektu, ale zároveň si uvědomujeme, že toto rozdělení je ve své podstatě konceptuální záležitost. Jinými slovy, vnímání objektu není odlišné od mysli, jež objekt vnímá.

Protože je těžké tento posun uchopit intelektuálně, abychom k nějakému porozumění došli, znovu si pomůžeme přirovnáním ke snu. Pokud ve snu odhalíte, že to, co prožíváte, je jen sen, uvědomíte si také, že vše, co ve snu zakoušíte, se děje výhradně ve vaší mysli. A toto poznání vás osvobozuje od „snových problémů“, „snového utrpení“ či „snových omezení“. Sen pokračuje dál, ale poznání vás zbavilo veškeré bolesti či nepříjemných pocitů, které vaše snové scénáře produkují. Strach, bolest a utrpení vystřídá pocit až dětského údivu: „Páni, podívejme, čeho je má mysl schopná!“

Stejně tak v každodenním životě představuje překonání hranice mezi subjektem a objektem totéž poznání, že cokoli prožíváte, je neoddělitelné od mysli, která to prožívá. Běžný život se nezastaví, ale vaše prožívání či vnímání projde proměnou. Omezenost nahradí úžas a ohromení.

DAR NEJISTOTY

„Když mysl nemá záchytný bod, je to mahámudrá.“ Tilopa, Mahámudrá řeky Gangy

Vraťme se k příkladu se stolem. Dokonce i při běžném pozorování můžeme říci, že stůl prochází neustálou proměnou. Od včerejška se mohl ulomit kus dřeva nebo mohla odprýsknout část nátěru. Podíváme-li se na stůl z pohledu fyzika, tedy na mikroskopické úrovni, uvidíme, že dřevo, barva, hřebíky a lepidlo, z nichž byl stůl vyroben, jsou tvořeny molekulami a atomy a ty sestávají z částic, rychle kmitajících v rozlehlém subatomárním prostoru.

Na této úrovni se fyzikové potýkají se zajímavým problémem. Když se snaží zachytit přesné umístění částice v subatomárním prostoru, nejsou s to změřit její rychlost se stoprocentní přesností; a když se o to pokoušejí, nedokážou zase přesně určit její umístění. Problém souběžného měření přesné pozice a rychlosti částice je znám jako Heisenbergův princip neurčitosti, pojmenovaný po Werneru Heisenbergovi, jednom ze zakladatelů kvantové mechaniky.

Aby fyzikové „uviděli“ pozici subatomární částice, musejí k ní vyslat krátký světelný puls, který ji speciálně „nakopne“ energií a změní rychlost jejího pohybu. Když se naopak snaží změřit rychlost částice, měří změny frekvence světelných vln vyzařovaných na částici v pohybu — podobně jako když dopravní policie používá frekvenci radaru k měření rychlosti auta. Takže podle toho, jaký pokus vědci provádějí, získají informaci o jedné nebo druhé vlastnosti částice. Řečeno velmi jednoduše, výsledky pokusu jsou podmíněny povahou pokusu — to znamená otázkami, jež pokládají vědci, kteří pokus provádějí a pozorují.

Pokud uvažujete o tomto experimentu jako o způsobu popisujícím lidskou zkušenost, můžete vidět, že stejně jako jsou kvality přisouzené částici podmíněny konkrétním pokusem, jenž s ní vědci provádějí, analogicky vše, co myslíme, cítíme a vnímáme, je podmíněno mentálními návyky, jež do procesu vnášíme.

Moderní fyzikové zjistili, že naše chápání hmotných jevů je do jisté míry omezeno otázkami, které přitom klademe. Zároveň nejistota v přesném určení toho, jak a kde se částice objeví v subatomárním vesmíru, představuje jistou svobodu v určení povahy naší zkušenosti.

KONTEXT: POZNÁVACÍ PERSPEKTIVA

„Náš život je tvarován naší myslí…“ Dhammapadam

Buddhistická praxe nás postupně vede k tomu, abychom se zřekli navyklých domněnek a experimentovali s různými otázkami a různými úhly pohledu. Taková změna náhledu není tak těžká, jak se zdá. V průběhu rozhovoru, který jsem vedl v Nepálu s jedním svým studentem, jenž pracuje na poli kognitivní psychologie, jsem se dozvěděl, že schopnost změnit způsob pohledu na věci je základní funkcí lidské mysli. Slovy kognitivní psychologie, význam jakékoli informace, kterou vnímáme, je do značné míry ovlivněn kontextem, v němž ji vnímáme. Různé úrovně tohoto kontextu se zdají být překvapivě podobné různým způsobům pozorování reality tak, jak to činí kvantová mechanika.

Když se například podíváme na slova

M I N G Y U R R I N P O Č H E ,

je možné je vykládat mnoha různými způsoby, včetně následujících:

– uspořádání linií a prostoru skupina písmen

– prostě jméno

– odkaz na určitou osobu, kterou známe

– odkaz na určitou osobu, kterou neznáme

Existují pravděpodobně další možnosti, jak mé jméno vyložit, ale my se budeme teď držet těchto pěti.

Zajímavé je, že ani jediný z těchto výkladů nezbavuje platnosti ty ostatní. Prostě představují různé úrovně významu, vycházející z kontextu, který je na druhé straně do značné míry založen na zkušenosti.

Pokud mě například znáte osobně, můžete se podívat na slova „Mingyur Rinpočhe“ a pomyslet si: „No jasně, to je ten malý Tibeťan s brýlemi, který se motá kolem v červeném rouchu a vypráví všem, že stoly absolutně neexistují.“

Pokud mě neznáte a nic o mně nevíte, jenom jste viděli v časopise nebo novinách článek o učitelích tibetského buddhismu, pak „Mingyur Rinpočhe“ bude pro vás prostě jméno jednoho z těch malých tibetských chlapíků s brýlemi, kteří se motají kolem v červeném rouchu a vyprávějí všem, že stoly absolutně neexistují. Pokud byste neznali západní abecedu, „Mingyur Rinpočhe“ by pro vás byla jen skupina písmen, ale nevěděli byste, co znamenají, ani zda odkazují ke jménu nebo místu. A pokud byste nebyli obeznámeni s žádnou abecedou, ta slova by pro vás byla jen zvláštním, možná zajímavým shlukem linií a křivek, jež mohou nebo nemusejí mít jakýkoli význam.

Takže když mluvím o odložení každodenní logiky a použití jiného pohledu na naši zkušenost, navrhuji tím, abyste začali pohlížet na věci kolem sebe s větší pozorností. Možná začnete oceňovat, jak obrovsky obtížné je přesně určit jejich absolutní realitu. Třeba zjistíte, že jste přisoudili věcem trvalost a samostatnou existenci díky kontextu, ve kterém jste je viděli; a pokud praktikujete nahlížení na sebe sama a svět kolem vás z odlišného úhlu pohledu, vaše vnímání sebe a světa se podle toho změní.

Samozřejmě že taková změna vyžaduje nejen úsilí, ale také čas. Takže abyste překonali tuto překážku a skutečně začali vnímat svobodu prázdnoty, musíte se naučit dívat se na čas v jiném světle.

TYRANIE ČASU

„Minulost je neuchopitelná, budoucnost je neuchopitelná a přítomnost je neuchopitelná…“ Sútry Matky

Pokud nahlížíte na svou zkušenost z hlediska času, můžete prohlásit, že stoly a sklenice s vodou samozřejmě existují v čase — což je ovšem opět pouze relativní úhel pohledu. Většina lidí má tendenci přemýšlet o čase v pojmech minulosti, přítomnosti a budoucnosti. „Byl jsem na jedné nudné schůzce.“ „Jsem na jedné nudné schůzce.“ „Budu muset jít na nudnou schůzku.“ „Ráno jsem dětem dala najíst.“ „Právě dávám dětem oběd.“ „Ale ne, budu muset dát dětem večeři a v lednici nic není. Takže jakmile vypadnu z téhle nudné schůzky, budu muset zajít do obchodu!“

Ve skutečnosti je to tak, že když přemýšlíte o minulosti, v podstatě jen vyvoláváte z paměti prožitek, který už proběhl. Odešli jste ze schůzky. Nakrmili jste děti. Udělali jste nákup. Minulost je jako semínko, které shořelo v ohni. Jakmile se jednou stalo popelem, žádné semínko už neexistuje. Je to jen vzpomínka, myšlenka procházející myslí. Minulost, jinými slovy, není nic víc než idea.

Podobně to, co lidé nazývají „budoucností“, je aspekt času, který ještě nenastal. Nelze mluvit o stromu, který ještě nebyl zasazen, jako o solidním, živém objektu, protože nemáte žádný kontext, do kterého byste ho zasadili; ani o dětech, jež ještě nebyly počaty, nemůžete mluvit tak, jako mluvíte o lidech, s nimiž přicházíte do styku tady a teď. Takže budoucnost je taky jen idea, myšlenka procházející vaší myslí.

Co nám tedy zbývá jako aktuální zkušenost? Přítomnost.

Je ale vůbec možné definovat „přítomnost“? Rok sestává z dvanácti měsíců. Každý den v takovém měsíci má čtyřiadvacet hodin. Každou hodinu tvoří šedesát minut, každou minutu šedesát vteřin a každá vteřina se dělí na mikrosekundy a ty opět na nanosekundy. Můžete rozložit přítomnost na menší a menší dílky, ale než okamžik přítomné zkušenosti stačíte označit „teď“, je už dávno pryč. Už není žádné teď. Je potom.

Buddha intuitivně porozuměl omezením prostého lidského vnímání času. V jednom ze svých výkladů nauky vysvětloval, že z relativního hlediska může mít dělení času na odlišné úseky určité délky jako hodinu, den, týden atd. jistý smysl. Ovšem z absolutní perspektivy neexistuje rozdíl mezi okamžikem a eónem. Eón může trvat okamžik, okamžik eón. Vztah mezi těmito dvěma časovými úseky neučiní okamžik delším ani eón kratším.

Buddha ilustroval tento jev na příběhu o mladíkovi, který na cestě za hledáním hluboké nauky přišel k mistrovi. Mistr souhlasil, že ho bude učit, ale navrhl, aby si žák napřed vypil šálek čaje. „Pak,“ prohlásil učitel, „ti předám hlubokou nauku, kterou hledáš.“

Naplnil šálek, a když ho mladík nesl k ústům, čaj se proměnil v široké jezero, obklopené horami. Mladý muž se ocitl na břehu jezera. Jak tam stál a obdivoval nádheru té scenerie, prošla kolem něj dívka a stanula na břehu, aby nabrala vodu do vědra. Pro mladíka to byla láska na první pohled. Sotva jej dívka spatřila, také ona se okamžitě zamilovala. Muž ji doprovodil do domu, kde žila se svými starými rodiči. Ti si mladíka postupně oblíbili stejně jako on je. Nakonec souhlasili, aby se mladí lidé vzali.

Po třech letech se mladému páru narodil syn, brzy nato také dcera. Děti vyrůstaly, šťastné a silné, ale když bylo synovi čtrnáct let, onemocněl a žádný z předepsaných léků nedokázal jeho nemoc vyléčit. Do roka zemřel.

Nedlouho potom dcera odešla do lesa sbírat dříví, kde ji při práci napadl tygr a zabil ji. Manželka neunesla žal ze ztráty obou dětí a utopila se v nedalekém jezeře. Její rodiče, postiženi osudem dcery a vnoučat, přestali jíst, a nakonec se utrápili k smrti. Muže, který ztratil manželku, děti, tchána i tchýni, napadlo, že by měl také zemřít. Odešel na břeh jezera rozhodnut utopit se.

Jak tam stál, připravený skočit do vln, náhle se ocitl zpátky v domě mistra s šálkem čaje u svých rtů. Přestože prožil celý život, uběhl stěží okamžik; šálek v jeho prstech stále hřál a čaj byl pořád horký.

Podíval se přes stůl na učitele, který přikývl a řekl: „Tak vidíš. Všechny jevy povstávají v mysli, která je prázdná. Ve skutečnosti tyto jevy mimo tvou mysl neexistují, ale nejsou nicotou. To je ta hluboká nauka, kterou jsi hledal.“

Esencí času stejně jako esencí prostoru a objektů, jež se prostorem pohybují, je z buddhistického hlediska prázdnota. Od určitého momentu pokusy dělit čas či prostor na menší a menší díly selhávají. Můžete se svým vnímáním času experimentovat v meditaci, pokoušet se pozorovat čas ve stále menších úsecích až do momentu, kdy už nebude ve vašich silách pojmenovat nebo definovat cokoli dalšího. Když dosáhnete tohoto bodu, vstoupíte do zkušenosti, která přesahuje slova, ideje, koncepty.

„Přesáhnutí slov a konceptů“ neznamená, že vaše mysl bude prázdná jako vaječná skořápka nebo apatická jako kámen. Ve skutečnosti dojde k naprostému opaku. Vaše mysl se rozprostře do prostoru a stane se otevřenější. Pořád budete moci vnímat subjekty a objekty, ale budete schopni rozpoznávat v nich koncepty, nikoli nezávisle či objektivně existující entity.

Mluvil jsem s mnoha vědci, je-li mezi moderními teoriemi a objevy možné nalézt paralely k buddhistickému pojetí času a prostoru. Ačkoli mi dávali množství návrhů, zdálo se, že nic nesplňuje taková kritéria beze zbytku. Dokud mě ovšem neseznámili s teorií kvantové gravitace, výzkumem základní podstaty prostoru a času, který hledá odpovědi na zásadní otázky. Zkoumá například, z čeho se prostor a čas skládají, zda existují nezávisle nebo povstávají z něčeho, co je ještě základnější, a jak vypadají ve velmi malém měřítku. Existuje nějaká nejmenší možná délka či částice času?

Jak mi bylo vysvětleno, ve většině odvětví fyziky se s prostorem a časem zachází, jako by byly nekonečné, jednotné a dokonale kontinuální: statické prostředí, kterým procházejí předměty a v němž probíhají události. To je velmi užitečné východisko pro zkoumání podstaty a vlastností jak velkých hmotných těles, tak subatomárních částic. Když ale chceme zkoumat čas a prostor, situace je velmi odlišná.

Na úrovni běžného lidského vnímání se svět jeví zřetelný, čistý a pevný. Deska, kterou podepírají čtyři nohy, se běžnému vnímání evidentně jeví jako stůl. Válcovitý, nahoře otevřený tvar s plochým dnem zcela zjevně pokládáme za sklenici. Nebo pokud má ouško, nazvali bychom jej asi hrnkem.

A teď si představte, že se na nějakou hmotnou věc díváte mikroskopem. Lze rozumně předpokládat, že čím detailnější bude zaostření, tím zřetelnější obraz tohoto předmětu získáme. Ve skutečnosti ale dojde k přesnému opaku. Když si objekt přiblížíme tak, abychom viděli jednotlivé atomy, obraz bude stále víc rozostřený a většina zákonů klasické fyziky přestane platit. Ocitneme se v hájemství kvantové mechaniky, kde, jak jsme si vysvětlili dříve, subatomární částice kmitají všemi možnými směry a stále rychleji se objevují a zase mizí.

Když budeme obraz dál přibližovat, zjistíme nakonec, že i čas a prostor začínají vibrovat — prostor začne produkovat křivky a smyčky, které se objevují a mizí nepředstavitelnou rychlostí. To se děje v extrémně malém měřítku — tak malém ve srovnání s velikostí atomu, jako se atom jeví vůči sluneční soustavě. Tomuto stavu fyzikové říkají „časoprostorová pěna“. Představte si to jako pěnu na holení, která z dálky vypadá jako hladká, ale při pohledu zblízka vidíme, že ji tvoří miliony malých bublinek.

Možná že lepší analogií tohoto stavu je prudký var vody. V ještě kratších prostorových vzdálenostech a časových úsecích se voda vyvaří a prostor a čas pozbydou svého smyslu. V tomto okamžiku začne těkat sama fyzika, protože studie hmoty, energie a pohybu i způsob, jímž se k sobě navzájem vztahují, není možné formulovat bez základního odkazu k času. Za takových okolností fyzikové přiznávají, že nemají potuchy, jak popsat to, co zbude. Je to stav, který doslova zahrnuje všechny možnosti, stav přesahující prostor a čas.

Z buddhistického úhlu pohledu nabízí popis reality předkládaný odborníky na kvantovou mechaniku určitý stupeň svobody, na který nejsme běžně připraveni. Může se to zdát nezvyklé, a dokonce to může lehce nahánět strach. Když si představíme, jak silně zvláště lidé na Západě zdůrazňují potřebu svobody, může samotný fakt, že akt pozorování nějaké události je s to její výsledek ovlivnit nahodilým, nepředvídatelným způsobem, vyvolávat příliš velký pocit zodpovědnosti. Je mnohem snazší zaujmout roli oběti a přenést vinu za to, co prožíváme, na nějakou osobu nebo moc mimo nás. Pokud ale chceme brát objevy moderní vědy vážně, musíme převzít odpovědnost za svou zkušenost okamžik za okamžikem.

Jestliže to uděláme, mohou se před námi otevřít možnosti, o nichž jsme neměli ani tušení. Je velmi těžké vzdát se důvěrně známého zvyku být obětí, ale když začneme přebírat zodpovědnost za svou zkušenost, naše životy se stanou jakýmsi hřištěm nabízejícím nepřeberné možnosti učit se a objevovat. Náš dojem osobní nedostatečnosti a zranitelnosti postupně nahradí pocit otevřenosti a nových možností. Lidi, kteří nás obklopují, začneme vidět v novém světle — ne jako ohrožení našeho osobního bezpečí či štěstí, ale jako bytosti v zajetí nevědomosti, která zastírá pohled na nekonečné možnosti jejich vlastní podstaty. Protože naše vlastní podstata není už omezována posuzujícím rozdělováním, co má být „nějak“ a co „jinak“, ani pocitem, že máme jen určité schopnosti a jiné nám chybí, budeme nadále schopni vyrovnat se s nároky jakékoli situace, v níž se ocitneme.

NESTÁLOST

„Nic netrvá věčně…“ Patrul Rinpočhe, Slova mého dokonalého učitele

Většina lidí je společností, v níž žije, předurčena aplikovat konceptuální nálepky na neustále se proměňující proud mentálních a hmotných jevů. Když jsme například detailně zkoumali stůl, instinktivně jsme ho stále označovali jako stůl — přestože jsme viděli, že to není jediná věc, ale ve skutečnosti sestává z mnoha různých dílů: desky, nohou, boků, zadní a přední části. Žádnou z těchto částí nelze fakticky označit jako „stůl“. Je to jen pojmenování, jež aplikujeme na rychle vyvstávající a mizející jev, který je jen iluzí něčeho definitivního či absolutně skutečného.

Stejným způsobem byla většina z nás učena aplikovat pojem „já“ na proud zkušeností, spojených s procesy těla a mysli. Tím docházelo k upevňování pocitu osobního jáství neboli toho, co je obvykle označováno jako „ego“. Vnímáme sami sebe jako tuto oddělenou entitu, která nezměněna prochází časem. Obecně máme sklon se domnívat, že jsme dnes stejná osoba, jako jsme byli včera. Pamatujeme si, jak jsme dospívali a chodili do školy, a podléháme pocitu, že to „já“, kterým jsme dnes, je stejné jako „já“, které chodilo do školy, vyrůstalo, odstěhovalo se z domova, dostalo práci atd.

Když se ale na sebe podíváme do zrcadla, můžeme vidět, že toto „já“ se proměnilo. Možná teď uvidíme vrásky, které tam vloni nebyly. Možná nosíme brýle. Možná máme jinou barvu vlasů — nebo vůbec žádné vlasy nemáme. Na molekulární úrovni se buňky našeho těla neustále proměňují. Staré odumírají a nové se utvářejí. Tento pocit „já“ můžeme podrobit stejnému způsobu zkoumání, jako když jsme prohlíželi stůl, a vidět, že to, čemu říkáme „já“, je ve skutečnosti složeno z množství různých částí. Lze kteroukoli z těchto jednotlivých částí označit za definitivní „já“?

Můžeme říct: „Fajn, moje ruka nejsem já, ale je to moje ruka.“ Pozorujeme prsty, hřbet, dlaň a dál nehty, kůži, kosti… Kterou z těchto částí je možno výhradně označit jako naši „ruku“? Můžeme v tomto zkoumání pokračovat až na atomární a subatomární úroveň a pořád budeme stát před stejným problémem — nenajdeme nic, co bychom mohli identifikovat jako „moje ruka“.

Takže ať analyzujeme hmotné objekty, čas, naše „já“ nebo naši mysl, vždy nakonec dojdeme do bodu, v němž se náš rozbor hroutí. Do bodu, v němž naše hledání něčeho již dále nedělitelného dochází svého konce. Když se v té chvíli vzdáme představy, že pod tím vším musí existovat něco absolutně jsoucího, dostane se nám naší první ochutnávky prázdnoty, neomezené, nedefinovatelné esence reality takové, jaká je.

Když rozjímáme nad obrovskou různorodostí faktorů, které je třeba dát dohromady, abychom dosáhli jedinečného pocitu „já“, naše připoutanost k tomuto „já“, s nímž se ztotožňujeme, se začne uvolňovat. Začneme být ochotnější vzdát se touhy kontrolovat či blokovat své myšlenky, emoce, vjemy a začneme je prožívat bez pocitů bolesti či viny. Budeme je vnímat jedno-duše jako projevy vesmíru nekonečných možností. Pokud to dokážeme, znovu získáme ten nevinný pohled na věci, který většina z nás znala, když jsme byli dětmi. Naše srdce se otevřou vůči ostatním, tak jako se rozevírají květy rostlin. Začneme lépe naslouchat, více si uvědomovat, co se kolem nás děje, a budeme schopni reagovat spontánněji a přiměřeněji vůči situacím, které nás dříve trápily či mátly. Postupně, možná na úrovni tak jemné, že to ani nepostřehneme, zjistíme, že se probouzíme do svobodného, čistého, milujícího stavu mysli, přesahujícího naše nejsmělejší sny.

Naučit se vidět takové možnosti vyžaduje velikou trpělivost. Po pravdě řečeno, k tomu, aby člověk viděl, je zapotřebí nezměrné trpělivosti.