8. kapitola
Duše, já a život: oblast vnitřní práce
Protože jak člověku prospěje, když zná rozmanitost a vnější hojnost, avšak postrádá vnitřní život? – alternativní čtení Matouše 16,26, Marka 8,36 a Lukáše 9,25
(ČeP: „Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí?“)
V šesté kapitole o královnovství jsem zmínil semitské pojetí podvědomého já, jemuž se aramejsky říká nafša a hebrejsky nefeš. Tyto termíny skutečně poukazují k celé paletě pojmů a obrazů, jež mají co dělat s různými tvářemi toho, čemu říkáme duše nebo individuální já. Nemáme přiměřený jednoslovný překlad aramejského slova nafša, proto je v této kapitole často nechám nepřeložené, tak jako lze použít slova tao v diskusi o čínské spiritualitě.
Začneme-li tím, že se podíváme na různé obrazy já nebo duše, které přináší blízkovýchodní psychologie, můžeme brát v úvahu, jak je výrazu nafša užíváno v Ježíšových výrocích. Tento předmět je více matoucí, než je nezbytné, tím že obvyklé překlady Nového zákona netlumočí slovo nafša (nebo jeho řeckou obdobu) konzistentně. V jednom případě najdeme překlad „duše“, v jiném „já“ a ještě v dalším „život“. V každém případě se nafša v evangeliích vyskytuje více než dvěstěkrát. Začneme-li rozplétat jeho význam a použití, stanou se různé Ješuovy výroky jasnější a použitelnější pro naši vnitřní práci.
Ve starobylém semitském smyslu není možné, abychom „měli“ nebo „vlastnili“ duši; každý je duší. Navíc, podobně jako tomu je v meditaci o plameni svíce, již jsme užili dříve, má i duše různé aspekty. Jako dech-duch, je duše-já kontinuem spojujícím „nebeský“ či vibrační aspekt bytí s „pozemským“ či partikulárním aspektem. Nafša představuje ten aspekt duše-já, který obvykle sám sebe pociťuje více na „pozemské“ straně kontinua. U většiny z nás je smysl pro spirituálního vedení pociťován odděleně od podvědomého já, ve kterém se mnohá emocionální dramata a traumata dostanou ven ze hry. Přesně jako posvátný Dech propojuje náš osobní dech s kosmickým duchem, tak posvátný Smysl neboli Chochma spojuje individuální vědomí já s „já jsem“. Z tohoto pohledu po nás životní putování vyžaduje, abychom si plně uvědomili vazby s jednotou. Neuděláme s tím tolik, když očistíme nebo vyprázdníme svoji nafša od všech problematických elementů, jako když umožníme každému elementu najít si vlastní místo u tabule Chochmy a Alaha.
Když hovoříme tímto způsobem, přivádí nás to k mytickému nebo poetickému jazyku. Skutečnost úrovní duše a nejhlubších tajemství transcenduje jakýkoli lidský jazyk. Užíváme slov a obrazů a pokoušíme se je učinit srozumitelnými, abychom pomohli všem aspektům duše vstřebat to, co musí zůstat bezeslovnou zkušeností uskutečnění.
K těm aspektům nafša, jež se nám zdají být problematické, nejlépe přistoupíme pomocí nepřímých významů, jež jsou příbuzné s vířící, zdánlivě chaotickou energií nacházející se na začátku knihy Genesis. Nejlépe to činí podobenství a příběhy. Avšak než k nim přistoupíme, prozkoumejme některé Ješuovy výroky týkající se aspektu nafša, aspektu duše-já.
MILOVAT NAFŠA
Během výměny názorů zaznamenané u Marka i Matouše konfrontovali někteří lidé Ježíše s následující otázkou: jaké je nejdůležitější přikázání Zákona? A on jim odpověděl citací z židovských svatých Písem (ČeP):
Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly! A druhé je podobné: Miluj bližního svého jako sebe sama! – (Marek 12,30–31)
Slovo překládané v prvním přikázání jako „duše“ je v aramejštině nafša. V druhém přikázání pro výraz „sebe sama“ je opět užito stejného slova. Takže v obou případech poukazoval Ježíš na proces, který zahrnuje i to, čemu dnes říkáme podvědomé já, podobně jako židovská písma, která citoval. Řecký Nový zákon zde pro duši užívá slova psýché. toto slovo je základem našeho slova psychika, které má rovněž jasný vztah k tomu, co bychom mohli nazvat vnitřním životem.
Aramejské slovo, tlumočené zde jako láska, je rechem. Znamená lásku nebo soucit, proudící z nejhlubšího nitra, z vnitřního lůna, sféry Chochmy. Aramejské slovo zde překládané jako Hospodin (nebo též Pán) (mare) je těžké přetlumočit. Kořen slova naznačuje obrovskou moc a vznešenost. Běží o ten aspekt posvátného, který zasahuje naši pozornost bez jakékoli možnosti zdůvodnění či logiky.
Aramejský výraz pro „srdce“, leba, neodkazuje prostě k fyzickému srdci, ale obrazně k centru lidského cítění a inteligence, k jádru nebo dřeni toho, čemu bychom mohli říkat emočně-mentální život.
Slovo „mysl“ se v aramejštině svým kořenem vztahuje k slovesu hnát nebo krmit (stádo). Tento aspekt mysli slepě následuje a uchopuje věci instinktivním způsobem. Z hlediska západní vědecké terminologie můžeme tento pojem srovnat se starší „animálnější“ úrovní mozku či inteligence.
Slovo tlumočené jako síla (chaje) je totožné se slovem užitým pro„život“ a znamená životní sílu či energii. Díky těmto mimořádným kouskům skládačky můžeme vidět, že jak židovské přikázání, tak způsob, jak ho Ježíš prezentuje v aramejském podání, ukazují na proces zahrnující všechny části duše:
Nechť z tvého vnitřního lůna se rozproudí soucítění s posvátnou Jednotou způsobem, který tě hluboce ovlivní, uvnitř i vně.
Pošli tuto lásku celému svému vášnivému já, celému svému probuzenému podvědomému já, celé své instinktivní duši a celé své životní energii.
Když zaangažujeme do tohoto způsobu hluboké lásky-soucítění celé své já, může tato láska integrovat celou naši osobnost. Podobně je tomu se silou zbožnosti, jak jsme si to vyložili v kapitole pojednávající o svatosti. Akt lásky očišťuje a shromažďuje mnoho oddělených částí naší bytosti.
Druhé přikázání nás vyzývá, abychom rozšířili tuto hlubokou lásku i na naše bližní. V aramejštině slovo „bližní“ označuje někoho, kdo se k nám blíží, anebo někoho, kdo se vyskytuje v blízkém sousedství. Bližní nemohou být prostě jen ztotožněni s přáteli, nepřáteli nebo rodinou; prostě jsou. Protože aramejština opakovaně zastírá rozdíl mezi vnitřkem a vnějškem, můžeme bližním myslet i člena naší vnitřní komunity. Další úrovně přikázání tudíž jsou:
Dejte vzniknout lásce k člověku „odvedle“, tak jako milujete svou duši, své já
a tu část sebe, již vnímáte jakožto bližního.
Dejte vzniknout soucítění s tím nejbližším, byť neznámým aspektem svého já,
tak jako soucítíte s člověkem vedle vás, který se cítí být cizincem.
Nechte vzejít nejhlubší vřelost k bližnímu uvnitř vás i vně,
tak jako jste vřelí vůči podvědomé komunitě uvnitř vás i vně.
MEDITACE O VNITŘNÍM BLIŽNÍM
Dovolte si na krátký okamžik lehce a přirozeně dýchat. Prodýchejte se až k nejhlubšímu bodu sebe. Zaměřte se svým uvědomením na všechny milované, které jste schopni dechem v tomto okamžiku pojmout. Užijte přitom čehokoli, co roznítí vědomí posvátného ve vašem životě. Nemusí běžet o nic náboženského. Může to být cokoli, co utváří vědomí osvíceného prostoru ve vašem životě. S tímto vědomím, které je spojené s vaším dechem, si položte ruce zlehka na pár okamžiků na srdce a otevřete se této lásce. Poté přesuňte ruce dolů a vědomí dechu zaměřte na oblast břicha. Nabídněte nepodmíněnou lásku také své nafša, svému probuzenému vnitřnímu společenství. Potom po chvilce pomalu zvedněte ruce k hlavě a nabídněte podporu celé své nervové soustavě a rovněž svému instinktivnímu já, tedy té části, která udržuje vaše tělo.
Potom uvolněte ruce i paže a nadechujte a vydechujte životní energii, tak jak jste v tom okamžiku nejvíce schopni. Tato životní energie je spojená se soucitnou láskou. Nakonec znovu otevřete kanál k nafša a nabídněte toto vědomí nepodmíněné lásky všem částem sebe, které cítíte jako oddělené nebo neznámé. Toto požehnání nevnucujte, ale prostě ho nabídněte s úctou a bez jakéhokoli očekávání „nejbližšímu cizinci“ ve vás. Jak dokončujete meditaci, rozšiřte svůj dech, aby zahrnul i vnější život a vnější komunitu, přátele, rodinu, sousedy a všechny bytosti. Poděkujte všem těmto podobám rozmanitosti ve svém životě.
O ZTRÁCENÍ NAFŠA
Abychom více porozuměli nafša, podíváme se na známé Ježíšovo tvrzení o ztrácení duše. Je to ta část, kterou jsem znovu přeložil na počátku kapitoly. Zde předkládám delší pasáž z Marka v tradičním překladu (ČeP):
Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro mé evangelium, zachrání jej. (Marek 8,35–36)
Aramejské slovo pro „ztratit“ v prvním verši může mít také význam sejít z cesty, být zničen či skončit v úpadku. Kořeny tohoto slova naznačují proces vzdání se sebe: něco se rozvíjelo v největší možné míře a poté se sklání ve službě tomu, co ho přesahuje.
Slovo pro „spasit“ v aramejštině (cheja) pochází z výrazu chaje. Toto slovo, se kterým jsme se již seznámili, znamená sílu nebo přesněji životní sílu. V tomto smyslu znamená spasení nafša obdarovat ji životní energií. Paradoxně musí člověk nafša věnovat energii k růstu, avšak její přirozený vývoj může vést k odevzdání. může vést k pocitu oddělení, když se plně propojí s rucha neboli dechem-duchem. Zdá se nám, že malé já zanikne, nicméně existuje dále pozměněným způsobem jakožto součást většího „já jsem“.
Slovo „evangelium“ se v aramejštině odvozuje ze slova znamenajícího doufat, uvažovat nebo vytrvat. Ztělesnění těchto vlastností může být opravdu nazváno „dobrou zprávou“. Svými kořeny toto slovo poukazuje na ochranu posvátného ohně, který místo aby dohořel, je nyní pod kontrolou a poskytuje na nějaký čas teplo a žár.
V druhém uvedeném verši slovo „získat“ může mít rovněž význam předčit, překonat nebo mít něčeho hojnost. Slovo pro „ztratit“, odlišné od toho v předchozím verši, zde může též znamenat chybět, mít nedostatek nebo být neúplný. Takže tuto část můžeme číst následovně:
Každý, kdo chce dát sílu
svému oddělenému, podvědomému já, zjistí nakonec, že odevzdané já
zaniklo v Jediném Já.
Každý, kdo odevzdá své oddělené já způsobem, jak jsem to činil já
a jak jsem v to doufal, mu dodá energii.
Neboť jaký prospěch budeš mít z toho, jestliže tvůj vývoj v oblasti formy přesáhne vše, co může nabídnout svět,
avšak tvá duše zůstane neúplná?
ŽIVOT A VÍCE ŽIVOTA
Jak jsme již viděli v oddílech jako „já jsem chléb života“, vyskytuje se mnoho případů, kdy slovo „život“ užívané v obvyklých překladech není nafša, ale chaje – životní energie nebo životní síla. To se týká i místa, jako je Jan 10,10:
Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.
Řecký text zde užívá slova zoé, které rovněž nese význam živosti nebo fyzické energie. Nicméně hlavní tendencí bylo překládat tato slova do angličtiny tak, aby byl zastřen jejich „tělesný“ charakter. To opět pramení ze západního pojetí oddělení nebe a země. Když ji přeložíme tímto způsobem, změní se samozřejmě smysl celé pasáže:
Přišel jsem proto, aby měly energii, a měly ji v hojnosti (nebo: aby měly veškerou hojnost, která se s tím pojí).
To, zda jsou spirituální či náboženské rituály konané v Ježíšově jménu schopny poskytnout tuto energii, by mělo být prubířským kamenem účasti na těchto aktivitách. Poskytují životní energii, kterou Ježíš přislíbil?
V aramejské verzi se slovo chaje také objevuje na některých místech zmiňujících „věčný život“, jež se vyskytují nejčastěji v Janovi. Zde se opět předpokládá tendence, že takový věčný život musí přijít později a někde jinde než tady a teď. Aramejské slovo pro „věčnost“ je alma. Jedná se o stejné slovo, které je na začátku této kapitoly v Markovi překládané jako „svět“. Toto slovo můžeme také tlumočit jako věk, generaci nebo období. Vychází z kořene, který znamená mládí nebo novost, to jest všechno, co nepřetržitě vzniká nově, ve světě rozmanitosti a ve světě forem.
Z této perspektivy můžeme znovu promyslet často citované místo z Jana 3,16 (ČeP):
Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl život věčný.
Slovo „jednorozený“ může také značit jednotlivý, osamocený nebo sjednocený ve všech aspektech bytí. Slovo uvěřil (hajmen) je založeno na stejném kořeni jako slovo amen a naznačuje vědomí spolehnutí se, důvěry nebo loajálnosti pocházející z prostoru zakořenění. Když jsme ve druhé kapitole probírali Ješuovo uzdravování, viděli jsme, že užíval ještě jinou podobu tohoto slova. Toto slovo se obvykle překládá jako víra – haimanuta. Slovo tlumočené jako „zemřít“ je totožné se slovem „ztratit“ v Markovi 8,35 a znamená rozkládat se, zvolna mizet nebo se ztratit. Takže jiný způsob, jak můžeme tato slova slyšet, zní:
Neboť Jednota si tolik zamilovala Rozmanitost, veškeré světy formy,
že ti poslala dítě Jednoty,
ve všech aspektech já naplněné, takže kdokoli by měl
stejnou důvěru ve vlastní naplnění jako země, která zespod vše podpírá, nezmizí a jeho forma nepohasne
a on bude přecházet ze světa do světa ve věčně žijícím Životě a s ním.
DUŠE SI HRAJE NA SCHOVÁVANOU
Možná se nám zdá, že se nafša chová jako oddělená bytost. Z hlediska světonázoru, ve kterém posvátná jednota zahrnuje vše, však nemůže být žádná bytost naprosto oddělená. Možná shledáváme některé aspekty sebe samých obtížnými, například ty, které se týkají naší minulosti. Velice často nalezneme tyto prvky skryté nebo ve vyhnanství. Možná jsme na některé aspekty své duše naopak pyšní, zvláště na ty, které se pojí s naším vývojem. Tyto aspekty se mohou jevit zcela jasně, ale právě tak mohou být skryté. Semitské chápání duše vidí tyto hlasy jako společenství či výbor, který by měl dospět k souhlasu. Míru spolupráce můžeme zaslechnout v množství jistoty, vyjadřované našimi hlasy v jednotlivém okamžiku.
Poučné příběhy a podobenství mají vlastní styl „hry na schovávanou“, adresované skrytým částem duše. Jelikož blízkovýchodní naučné příběhy mohou význam zároveň odhalit i skrýt, mnoho súfijských řádů je používá k „odnaučování“. Příběhy nejsou zamýšleny k tomu, aby sdělovaly pravdu, ale spíše – s využitím humoru či paradoxu – mají vymazat předsudky ve vědomí posluchače, který na cestě proměny ustrnul. Schopnost příběhu učinit něco takového se skrývá v nitru dalšího zdánlivě záhadného Ješuova výroku, který je zaznamenán v Markovi (ČeP):
Vám je dáno znát tajemství Božího království; ale těm, kdo jsou vně, je to všecko hádankou, aby hleděli a hleděli, ale neviděli, poslouchali a poslouchali, ale neslyšeli, aby se snad neobrátili a nebylo jim odpuštěno. (Marek 4,11–12)
Na první pohled zde Ježíš působí poněkud zvráceně. Pokud si přeje celkovou proměnu srdce u části svých posluchačů, proč před nimi věci skrývá? A znovu vidíme, že na základě řeckého textu Nového zákona bylo toto místo vykládáno ve smyslu, že Ježíš zamýšlel stanovit vybranou (možná predestinovanou) elitu, zatímco ostatní byli už od počátku odsouzeni k nezdaru a zatracení. Když se ale podíváme na aramejskou verzi příběhu, hned se nám vyloupne odlišný obrázek.
Slovo „znát“ je přímo spojené s aramejsko-hebrejským slovem označujícím ruku a také se slovem vyjadřujícím moc (ruka dává moc s něčím manipulovat). Tento typ vědění poskytuje člověku schopnost něco zvládat.
Co se pomocí podobenství ovládá, je „tajemství“ (aramejsky raza), které může odkazovat k jakékoli záhadě, právě tak jako k mystickému významu, symbolu nebo znamení. Kořeny tohoto slova obsahují ideu extrémního řídnutí či dokonce úplného mizení čehokoli materiálního. Rovněž tak mohou znamenat vnitřní pohyb nebo zvuk. Ježíš poukazuje na vnitřní proces, jenž má co do činění s tím, jak ego zdánlivě mizí a rodí se zcela nová podoba já.
Výraz „těm, kteří jsou vně“ se v aramejské verzi objevuje jako baraja, které pochází ze slova označujícího otevřenou krajinu nebo nespoutanou přírodu. Symbolicky naznačuje hranici obvodu jakékoli území. Také představuje plody vzniklé z vnitřních zárodků semene. Podobenství hovoří k divokým částem já nebo k těm, kteří se dovnitř dívají zvenčí. Tyto oblasti naší existence můžeme ovlivnit poetickým jazykem a nikoli přímo řídicími pokyny. Jak jsme již poznali v šesté kapitole, aramejské slovo vyjadřující „podobenství“ signalizuje děj, který zakrývá či chrání děj druhý.
První z Ješuových výroků by tudíž aramejským uším mohly znít asi takto:
Vy, kdož rozumíte, potřebujete jen pouhý náznak,
abyste se proměnili
a nalezli v nitru ono „já mohu“: jedna část vás samých přece už dávno rozumí tomu, co říkám.
Podobenství jsou lékem, který uvolnil sám čas
pro ty z vás, kdo nerozumí
a dlí na divokých místech své duše a čekají, až zaslechnou pozvání
k návratu domů.
V druhé části mají slova „vidět“, „slyšet“ a „rozumět“ vždy dvojí význam. „Vidět“ znamená fyzický zrak, ale stejně tak vizi, kterou můžeme bezprostředně obdržet. Slovo pro „slyšet“ může také znamenat vnitřní hlas nebo mystické vibrace. Jedná se o modifikaci slova šema, jednoho ze slov užívaných pro výraz „světlo“. Slovo „rozumět“ se vztahuje k substantivu znamenajícímu uzavření, přikrytí nebo konec či omezení věcí. Obrazně řečeno, uzavření něco chrání a ukrývá. Stejně jako podobenství, obojí něco zároveň odhaluje i skrývá.
Slovo překládané jako „aby ne“ může v aramejštině nést značný počet významů: vyjma, snad, možná. Slovo „obrátit“ zde znamená vrátit se, odpovědět, vrátit (něco) nebo důvod, proč se člověk otočí. Vztahuje se ke slovům tvář, přední část nebo prvotní vzezření čehokoli. Na rozdíl od slova „kát se“, kterým jsme se zabývali dříve, tento způsob obracení začíná reakcí na něco, co se navenek jeví jako úžasné a pozoruhodné.
Ve třetí kapitole, týkající se dechu, jsme viděli, že slovo „odpustit“ znamená něco uvést do původního stavu nebo to, co umožňuje se navrátit. Jiné slovo, se kterým jsme se seznámili ve stejné kapitole, je hřích (chataha). Toto slovo může znamenat zmařenou naději, něco, co chybí, nebo špatně šitou nit. odvozuje se od slova, jehož významy jsou něco vykopat nebo šít, přičemž oba významy se týkají úsilí (kh), které vzniká ze vzpoury (T).
Takže se všemi těmito slovními nitkami v ruce se nám začínají objevovat následující mnohočetné významy (nebo alespoň jejich části), které mohli Ješuovi posluchači slyšet:
Tyto divoké části vás
vidí, ale ještě nejsou osvíceny,
slyší, ale ještě nejsou zasaženy zvukem, v němž se ukrývá tajemství Jednoty: dokud se oni (i vy)
neobrátí(te) díky podobenství, dokud tedy nedojde k obrácení, nezačnete si uvědomovat pouta, kterými se svazujete s minulostí.
Pro ty části já, jež jsou schopny slyšet jemné poselství, změna nastává. V těch částech, které pojímají věci doslovně, zůstávají obrazy, aby pracovaly ve skrytosti podobně jako hořčičné semeno nebo kvas. Příběh nebo podobenství vyžaduje pozornost a rovněž tak zabraňuje člověku (nebo některým částem já) myslet si, že prosté prohlášení vyjádří všechno. Zmocnění, které Ješua učí, vychází z „já mohu“, které přesahuje duality a zjednodušující černobílé odpovědi. Podobenství napravuje to roztříštěné nebo zašmodrchané v těch částech já, které baží po zjednodušených odpovědích, ale ve skutečnosti se potřebují odnaučit některým svým předsudkům. Podobenství napomáhá jejich obnovení do původního stavu. Takové hluboké hojení se může odehrávat v jedinci i v komunitě.
Obraz podobenství působícího ve skrytých hlubinách naší nafša se rovněž vyskytuje v jádru Ježíšova výroku v Tomášově evangeliu:
To, co máte v sobě, vás zachrání, když to zplodíte sami ze sebe. Když to v sobě nemáte, to, co v sobě nemáte, vás zahubí. (Logion 70)
To nejskrytější se často stává největší silou. Neuvedení toho skrytého v život může vést k frustraci.
Obrazy divokých a ochočených částí já, které jsme již viděli výše u Marka 4, si našly cestu i do Ješuova vyprávění o marnotratném synovi (Lukáš 15,11–32). Poté, co utratil své dědictví, ocitl se tento „divoký“ syn na nejhlubším dně, sedě s prasaty. Když se obrátil a nechal odejít všechno, o čem si myslel, že vyjadřovalo jeho identitu, včetně pýchy, bylo mu odpuštěno a opět byl přivítán doma. Ale v tomto okamžiku „dobrý syn“, který se po celou dobu staral o hospodářství, reaguje vztekle na uvítací slavnost, kterou otec pořádá pro navrátivšího se syna. To zrcadlí, co se stane, když se vyloučené části naší duše vrátí zpět. Celá vnitřní rodina se s tím musí vyrovnat. Všechny vnitřní hlasy se musí vzdát obrazů, které spoutávají nafša a brání jí v chápání přirozenosti jakožto plně božské.
OTEVŘÍT BRÁNU K NÁVRATU
Vraťte se opět k nenásilnému dýchání s vědomím lásky a životní energie se svou vnitřní komunitou svých já. Abyste se lépe soustředili na modlitbu těla, můžete vydechovat s aramejským slovem rachm, které znamená hlubokou nepodmíněnou lásku. Nebo užijte slova chaje, vyjadřujícího životní energii. Představujte si svoji psýché jako překrásnou mýtinu, na které se mohou setkat všechna vaše Já. Představte si, že všechny cestičky k této mýtině připravují svobodný a nezatarasený přístup k hlubším částem vás samých. Když je každý aspekt připraven projít přeměnou, dorazí ve svůj pravý čas a je očekáván v atmosféře lásky a úcty. Vyhlížejte ho s láskou, avšak nikoli naléhavě, a už vůbec nemějte žádná očekávání.
Po několika minutách zakončete meditaci dýcháním s pocitem vděčnosti za vše, co se odehrálo, byť by to byly jen okamžiky klidu a míru.
