O Patrul Rinpočhem (z knihy Poklad v srdci probuzených)
Patrul Rinpočhe (1808–1887) byl probuzený mistr, který žil životem tuláka, a přesto byl jedním z nejproslulejších duchovních učitelů 19. století. Jeho památka je dodnes velmi živá a je stálým zdrojem inspirace pro všechny praktikující tibetského buddhismu.
Patrul Rinpočhe se narodil v roce 1808 v Dzačuce, nomádské oblasti Khamu na sever od klášterů Šečhen a Dzogčhen. Již v dětství vynikal bystrým intelektem, přirozenou laskavostí a mimořádnými schopnostmi. Byl rozpoznán jako tulku, inkarnace duchovního mistra jménem Palge Samten Phüncok, který žil v této oblasti a proslavil se postavením zdi ze statisíce kamenů s vyrytou mantrou óm mani padmé húm. Později v něm několik velkých lamů rozpoznalo emanaci Šántidévy a také byl považován za inkarnaci řeči Džigme Lingpy. Mladý Palge Tulku – krátce Patrul – byl pak náležitě ustaven hlavou klášterního sídla svého předchůdce.
Brzy nato potkal svého hlavního učitele, jímž byl Džigme Gjalwe Ňugu. Tento veliký mistr prožil mnoho let ve středním Tibetu jako jeden z nejpřednějších žáků Džigme Lingpy a po návratu do Khamu strávil několik let v samotě a meditaci poblíž hranice věčného sněhu v odlehlém údolí Dzama Lung. Zde žil na svahu bičovaném větry, kde se dokonce nenacházela ani jeskyně, která by mu poskytla útočiště. Jediným jeho domovem byla prohlubeň v zemi a jedinou potravou divoké rostliny a kořínky. Věhlas tohoto pozoruhodného askety se během let šířil široko daleko. Přicházely ho navštívit stovky žáků, kteří se usadili ve stanech poblíž. Byl vzorem člověka praktikujícího dharmu, který žije velmi prostě a který se jednoduše rozhodl setrvat na místě, dokud nedosáhne realizace. Od Džigme Gjalwe Ňugua obdržel Patrul Rinpočhe celkem pětadvacetkrát učení o základních praxích Longčhen ňingthig a rovněž další důležité transmise, které všechny studoval a praktikoval s velikou energií. Do svých dvaceti let strávil Patrul Rinpočhe dlouhá období putováním za svými učiteli nebo tím, že je doprovázel na jejich cestách, neboť mnozí z nich neměli žádný trvalý domov. Vedle Džigme Gjalwe Ňugua se Patrul setkal a studoval s mnoha velkými lamy oněch dnů, včetně prvního Dodrupčhena Džigme Trinle Ösera; Džigme Ngocara; Dola Džigmeho; Gjelse Šenpen Thajeho z kláštera Dzogčhen; a velkého siddhy Do Khjence Ješe Dordžeho.
Do Khjence Ješe Dordže byl inkarnací mysli Rigdzina Džigme Lingpy. Byl od přírody jasnovidný a od svého raného věku konal bezpočet zázraků. Patrul Rinpočhe cítil k tomuto neobyčejnému mistrovi silnou oddanost, vnímal ho jako samotného Buddhu. Jednoho dne, když byl Do Khjence v Dzaču, uviděl Patrula, který právě procházel kolem, a zavolal na něj: „Hej! Palge! Pojď sem! Nebo si netroufáš?“ Jakmile se Patrul přiblížil, Do Khjence ho chytil za vlasy, srazil ho k zemi a začal ho v prachu vláčet za sebou. Patrul poznal, že Do Khjence hodně pil. Jeho dech čpěl pivem. Pomyslel si: „Dokonce i tak velký a probuzený mistr jako on se může opít a chovat se tak pošetile!“ A na mysl mu přišel Buddhův popis neblahých účinků alkoholu.
V tom okamžiku Do Khjence náhle povolil sevření, pustil Patrula a divoce mu pohlédl do očí. „Pchá!“ zvolal. „Jaké to máš zvrácené, pedantské názory! Ty starý pse!“ Plivl Patrulovi do tváře, ukázal mu malíček (gesto naprostého pohrdání) a odešel. Znenadání si Patrul uvědomil: „Jsem zcela chycen v sebeklamu. Toto je hluboké poučení, ukazující nejzazší přirozenost mysli.“ Usednul do meditační pozice a náhle se mu spontánně odhalila zkušenost ničím nezkaleného prvotního vědomí, čistého jako obloha bez mráčku. Když dříve dostával poučení o prvotním vědomí od Džigme Gjalwe Ňugua, bylo to jako svítání. Tato zkušenost s Do Khjencem byla pro něho jako úplný východ slunce. Později o tom Patrul občas žertoval, řka: „Starý pes, to je tajné zasvěcovací jméno, které mi dal Do Khjence.“ Některé z Patrulových textů jsou podepsány „Starý pes“.
Po smrti synovce svého předchůdce se Patrul Rinpočhe rozhodl strávit zbytek života bez domova a majetku. Urovnal všechny záležitosti ve svém klášteře a vydal se na další cestu životem jako tulák.
Příkré a zalesněné svahy i údolí kolem kláštera Dzogčhen jsou posety skalními úkryty a převisy, kde Patrul Rinpočhe často pobýval během tohoto prvního období svého života v bezdomoví a do nichž se pak také často vracel. V Dzogčhenu obdržel mnoho učení od Gjelse Šenpen Thajeho a siddhy Mingjur Namkhai Dordžeho, čtvrtého Dzogčhen Rinpočheho. Zde také, v meditační jeskyni Jamantaka, složil slavný text Slova mého dokonalého učitele, Kunzang lame šelung.
Toulal se po horách, žil v jeskyních, lesích a poustevnách ztracených v divočině a bez ustání meditoval o lásce, soucítění a bódhičittě – přání dovést všechny cítící bytosti ke svobodě a probuzení. Tyto považoval za samotný kořen duchovní praxe. Každému, ať chudému či vysoce postavenému, říkával: „Měj dobré srdce a jednej s laskavostí. Není nic důležitějšího.“ Jak se u něj stále více prohlubovala bódhičitta, prohlubovalo se také uskutečnění stále přítomné velké dokonalosti.
Ve věku čtyřiceti tří let se Patrul Rinpočhe vydal do provincie Amdo, aby se zde setkal s velkým mistrem Šabkar Cokdruk Rangdrolem. Během cesty se nicméně doslechl, že Šabkar zemřel. A tak šel na místo toho do Goloku, kde opět často pobýval s Gjelse Šenpen Thajem. Svým učením zde inspiroval celý kraj, dokonce přesvědčil i bandity, aby se vzdali loupení, a lovce, aby přestali zabíjet.
Ve svém mládí Patrul Rinpočhe studoval u největších učitelů své doby a díky své mimořádné paměti se většinu učení naučil nazpaměť. Později pak dokázal celé měsíce vyučovat velmi složitým otázkám buddhistické filosofie, aniž se opíral o jedinou stranu textu. Když učil, mysl lidí se naprosto proměňovala. Každý, kdo mu naslouchal, pocítil klid a byl schopen spočinout bez úsilí ve stavu kontemplace. V jeho podání i pár jednoduchých slov dokázalo člověka otevřít celé řadě nových duchovních vhledů. Učil prostým jazykem, který měl pro lidi přímý vztah k jejich vlastní vnitřní zkušenosti. Jeho obrovské znalosti, vřelost jeho požehnání a hloubka vnitřní realizace dávaly jeho učení výjimečné kvality, odlišující je od učení jiných učitelů.
Vnějším vzezřením, oděvem a způsobem jednání s cizími lidmi se Patrul Rinpočhe nijak neodlišoval od naprosto obyčejných lidí. Ten, kdo ho potkal jen náhodou, by se nikdy nedomníval, že se jedná o velkého lamu. Stávalo se dokonce, že jej nepoznávali ani jiní lamové a učili jej jeho vlastním spisům. Patrul Rinpočhe záměrně neměl žádný majetek a nezabýval se světskými záležitostmi. Nikdy nepřijímal žádné dary. Když lidé trvali na tom, že mu chtějí dát nějaké cennosti, zlato, stříbro či cokoli jiného, jednoduše se sebral a bezstarostně odešel. To, kde se zdržoval, nebylo dáno nějakými pevnými plány, a když odcházel, neměl žádný konkrétní cíl. Prostě vzal svou hůl a odešel, v oblečení, které měl právě na sobě, a s malou plátěnou taškou, v níž nosil hliněný hrnek na vaření čaje a výtisk Šántidévovy Bódhičarjávatáry. Zastavoval se tam, kde se mu právě zalíbilo, v lesích, jeskyních nebo v naprosté pustině, aniž předem věděl, na jak dlouho.
Každý, kdo s ním strávil nějaký čas, vyprávěl, že jediné, o čem Patrul Rinpočhe hovořil, byla dharma. Buďto vyučoval, nebo třeba vyprávěl příběhy ze života velkých lamů. Nikdo ho však nikdy neslyšel mluvit o běžných světských záležitostech. Ve skutečnosti vůbec hovořil jen zřídka, a když už, tak velmi přímo a otevřeně, dosti nepříjemně pro každého, kdo očekával nějaké lichotky. Jeho přítomnost vzbuzovala bázeň a úctu, zpočátku dokonce strach, a jen lidé, kteří měli skutečnou potřebu jeho duchovního vedení, našli odvahu se k němu přiblížit. Ale všichni ti, kdo vytrvali, se s ním nakonec jen velmi těžko dokázali rozloučit.
Dnes si všichni věhlasní učitelé připomínají Patrul Rinpočheho jako vynikajícího mistra kontemplace, který bezpochyby dosáhl realizace absolutní skutečnosti. Jeho Svatost dalajlama často na veřejnosti vyzvedává jeho učení o bódhičittě, které sám potvrzuje a předává. Dilgo Khjence Rinpočhe se o Patrul Rinpočhem vyjádřil jako o dokonalém příkladu člověka praktikujícího náhled, meditaci a jednání dzogčhenu neboli atijógy.
Patrul Rinpočhe znal prakticky nazpaměť slavných Sedm pokladů i jiné práce Gjalwa Longčhenpy, mistra ze 14. století, kterého považoval za absolutní autoritu v oblasti všech rozličných úrovní buddhistické stezky. Čas od času se uchýlil do samoty jeskyně nebo prosté poustevny a sepsal vlastní text. Většina z těchto hlubokých a originálních pojednání byla později sebrána do šesti svazků. Jeho nejznámější práce, Slova mého dokonalého učitele (Kunzang lame šelung), popisuje velmi břitkým a výstižným stylem, bohatým na anekdoty, základní praxe tradice Ňingma, tak jak jim vyučoval Džigme Gjalwe Ňugu, a je vysoce ctěna učiteli i žáky všech škol tibetského buddhismu.
Patrul Rinpočhe vyučoval nezaujatě následovníky všech škol a – spolu s Džamgon Kongtrül Lodrö Thajem, Džamjang Khjence Wangpem a Lamou Miphamem – sehrál zásadní roli v rozvoji nesektářského hnutí rime, které se vzedmulo v 19. století a přineslo oživení tibetského buddhismu v jeho celistvosti, v čase, kdy se mnoho vzácných linií a praxí ocitlo na pokraji zániku. Jako silný zastánce a propagátor radosti plynoucí ze samoty a klášterní prostoty Patrul Rinpočhe neustále zdůrazňoval marnost světských cílů a snah.
V roce 1885, ve věku sedmdesáti sedmi let, se Patrul Rinpočhe vrátil do svého rodiště v Dzagčuce a zůstal zde až do své smrti v roce 1887. Poslední hodiny jeho života popsal Sonam Cering, který o něj tehdy pečoval:
„Sedmnáctého trochu pojedl a odrecitoval Tantru vyznání. Potom provedl několik poklon, pětičetné jógické cvičení a cvičení vedoucí k rozvázání srdečních průchodů. Časně zrána následujícího dne snědl kousek tvarohu a vypil trochu čaje. Když vyšlo slunce, svlékl si šaty, posadil se zpříma, zkřížil nohy v pozici vadžry a položil si ruce na kolena. Když jsem mu znovu oblékl některé části oděvu, neřekl nic. Byli jsme v jeho přítomnosti tři – Kungjam, lékař a já. Po nějaké chvíli se zahleděl přímo do prostoru, luskl prsty na obou rukou, složil je pod šaty v mudře meditace a vstoupil do velkého, zářivého vnitřního prostoru prvotní čistoty, dokonalé sublimace smrti.“
Mezi mnoho významných žáků Patrul Rinpočheho patřili Dodrupčhen Rinpočhe, Ňošul Lungthok Tenpe Ňima, Adzom Drugpa, Mipham Rinpočhe, Tertön Sogjal, pátý Dzogčhen Rinpočhe, druhý Katok Situ Rinpočhe, Khenpo Kunzang Pelden, Khenpo Jonga a Khenpo Šenga. Řada dnešních velkých lamů jsou přímí držitelé linie učení Patrul Rinpočheho, od něhož je dělí jen jedna či dvě generace. Sám Dilgo Khjence Rinpočhe získal jako malé dítě požehnání od Mipham Rinpočheho a obdržel učení od několika z těchto přímých žáků Patrul Rinpočheho. Učení Patrul Rinpočheho, jeho požehnání a síla inspirovat jsou proto i dnes stále s námi.
Úvod překladatelů
Slova mého dokonalého učitele jsou jedním z nejoblíbenějších uvedení do základů tibetského buddhismu, vřele doporučovaným Jeho Svatostí dalajlamou i jinými významnými učiteli. Je to podrobný návod a popis metod, kterými může obyčejný člověk transformovat své vědomí a vydat se na cestu k buddhovství, stavu procitnutí a svobody. První polovina knihy obsahuje sled zamyšlení nad marností a hlubokým utrpením samsáry, koloběhu existence poháněného nevědomostí a zmatenými emocemi, a nad nesmírnou hodnotou našeho lidského života, který nám skýtá jedinečnou příležitost dosáhnout buddhovství. Druhá polovina knihy vysvětluje první kroky vadžrajány neboli „diamantového prostředku“, jehož mocné metody transformace jsou typickým rysem tibetské buddhistické tradice.
Dílo Patrula Rinpočheho není pojednáním pro odborníky, nýbrž je to manuál praktických rad pro každého, kdo se chce upřímně cvičit v Dharmě. Jeho styl je stejně srozumitelný pro prosté kočovníky a vesničany jako pro lamy a mnichy. Patrul Rinpočhe sám tvrdil, že text není jeho literární kompozicí, ale pouhým zapsáním ústních pokynů jeho učitele, přesně tak, jak je od něj Patrul Rinpočhe slyšel. Obzvláštní kouzlo této knihy spočívá v tom, že si při čtení připadáme jako žáci Patrula Rinpočheho, kteří naslouchají jeho radám od srdce, vycházejícím z ústní tradice, kterou on sám obdržel od svého učitele, a z jeho vlastní hluboké zkušenosti získané za léta praxe.
Patrul Rinpočhe vysvětluje vše, co je potřeba znát pro praxi Dharmy, a také často s drtivou ironií varuje před mnohými chybami, kterých se na duchovní cestě můžeme dopustit. V textu se střídá poetický jazyk s běžnou hovorovou řečí a všechny pokyny jsou ilustrovány řadou citátů, praktickými příklady z každodenního života a bohatstvím příběhů. Některé z těchto příběhů se navracejí až k samotnému počátku buddhismu v šestém století př. n. l., jiné čerpají z neobyčejných životních příběhů velkých mistrů Indie a Tibetu a další jsou ze života obyčejných obyvatel Khamu, rodné provincie Patrula Rinpočheho.
Patrul Rinpočhe byl známý tím, jak bezprostředně a do hloubky testoval mysli svých žáků. Byl pevným zastáncem Atíšova výroku o tom, že „nejlepší duchovní přítel je ten, který napadá tvé skryté chyby“. Ačkoliv se Patrul Rinpočhe obrací svými slovy ke konkrétním žákům a čtenářům své doby, není třeba obzvláštní schopnosti transpozice k jasnému vidění toho, že lidská povaha zůstává nápadně stejná bez ohledu na dobu či kulturu. Cítíme, jak jsou odhalována skrytá zákoutí naší vlastní povahy, a jsme nuceni zamýšlet se nad vlastními myšlenkovými návyky a otevírat svou mysl novým možnostem.
V závěrečné kapitole autor svou práci popisuje těmito slovy: Při sepisování těchto pokynů jsem se primárně neřídil estetickými či literárními ohledy. Mým hlavním cílem bylo především pravdivě zaznamenat ústní pokyny mého ctihodného učitele tak, aby byly snadno pochopitelné a prospěšné pro mysl. Snažil jsem se, abych je neznehodnotil přidáváním svých vlastních slov či myšlenek. Při různých příležitostech můj učitel rovněž předával mnoho konkrétních pokynů k odhalení skrytých chyb. Vše, co jsem si z nich dokázal zapamatovat, jsem také na příhodných místech v textu uvedl. Nepoužívejte je jako okno, kterým sledujete chyby druhých, nýbrž jako zrcadlo ke zkoumání vlastních chyb. Pozorně hledejte ve své mysli, zda tyto skryté chyby máte či ne. Pokud ano, rozpoznejte je a zbavte se jich. Napravte svou mysl a uveďte ji neochvějně na pravou cestu…
Ve vadžrajánovém buddhismu probuzení není vzdáleným ideálem, ale něčím, čeho může být při použití správných metod a výjimečného úsilí dosaženo tady a teď, již v tomto životě. V tibetské tradici živoucí moudrosti jsou všechny texty, meditační praxe i metody výcviku mysli předávány od učitele k žákovi, který si je pak osvojuje, dokud se nestanou nedílnou součástí jeho vlastní zkušenosti. V tibetštině je jeden z výrazů pro duchovní praxi ňamlen (nyamlen), doslova „učinit něco vlastní zkušeností“. Aby se někdo stal držitelem linie, skutečně kvalifikovaným duchovním mistrem, musí v podstatě dosáhnout realizace. Patrul Rinpočhe byl držitelem linie přenosu sahající až k samotnému Buddhovi. Tato linie byla přenášena v nepřerušeném sledu z jednoho realizovaného mistra na druhého až do současnosti.
Patrul Rinpočhe a tradice, jejímž byl dědicem
Ve škole Ňingma, k níž Patrul Rinpočhe patřil a která je nejstarší tradicí tibetského buddhismu, existují dva druhy přenosů. Kama (bka’ ma) či linie ústního přenosu, předávaná po staletí z učitele na žáka, a zázračná přímá linie Term (gter ma) či duchovních pokladů. Tyto poklady ukryl v osmém století Padmasambhava a jeho výjimečná žačka Ješe Cchogjal s tím, že budou objeveny v budoucnu, až nadejde vhodný čas. Slova mého dokonalého učitele jsou výkladem k přípravným praxím Longčhen Ňingthig (klong chen snying thig), Podstaty srdce neomezeného prostoru, duchovního pokladu objeveného Rigdzin Džigme Lingpou (1729-1798).
Džigme Lingpa byl génius, který ačkoliv téměř nic nestudoval, dosáhl nesmírného vzdělání tím, že v sobě probudil mysl moudrosti během řady meditačních ústraní. Podstatu srdce neomezeného prostoru obdržel v řadě vizí Longčhenpy, velkého lamy ze čtrnáctého století.
Longčhenpa uspořádal učení Ňingmapy do obdivuhodných Sedmi pokladnic (mdzod bdun, viz bibliografie) a dalších prací, které pokrývají všechny aspekty Buddhova učení, a zejména plně rozebírají jemné podrobnosti dzogčhenu čili Velké dokonalosti. Longčhenpa také rozsáhle psal o učení jiných tradic, ale tyto práce se ztratily. Ačkoliv Longčhenpa žil o několik staletí dříve než Džigme Lingpa, byl ve skutečnosti jeho hlavním učitelem.
Džigme Lingpa nejprve praktikoval a dokonale si osvojil učení, která objevil, a poté je předal několika málo blízkým žákům, kteří byli schopni tato učení uchovat v čistotě. Jedním z těchto žáků byl učitel Patrula Rinpočheho, Džigme Gjalwe Ňugu, který strávil dlouhou dobu s Džigme Lingpou ve středním Tibetu, a poté se odebral do Khamu (oblast na východě Tibetu). Tam se věnoval praxi toho, co ho Džigme Lingpa naučil. Na odlehlém horském svahu mu byla příbytkem pouhá prohlubeň v zemi, dokonce neměl ani přístřeší jeskyně a živil se jen divokými rostlinami. Nedbal na pohodlí, odhodlán vzdát se všech světských ohledů a soustředit se výhradně na absolutní realizaci. Postupně se kolem něj shromáždili žáci, žijící ve stanech na větrném svahu. Byl mezi nimi i mladý Patrul, který od svého mistra obdržel učení obsažené v této knize nejméně čtrnáctkrát. Poté Patrul studoval u mnoha jiných velkých lamů, mezi nimi i u krajně nekonvenčního Dó Khjence Ješe Dordžeho, který ho přímo uvedl do přirozenosti mysli.
Po celý svůj život se Patrul Rinpočhe řídil vzorem nekompromisní jednoduchosti svého mistra. Ačkoliv byl v dětství rozpoznán jako inkarnovaný lama neboli tulku – jeho jméno je zkrácenou verzí Palgje Tulku – a za normálních okolností by mu náleželo vysoké postavení v klášterní instituci, strávil Patrul Rinpočhe celý život putováním z místa na místo, často táboříc pod širým nebem, vydávaje se za obyčejného žebráka. Když mu někdo obětoval zlato či stříbro, často jej nechal ležet na zemi, přesvědčen, že bohatství je jen zdrojem obtíží. I když se stal slavným učitelem, stále cestoval inkognito a žil stejně prostým a bezstarostným životem. Dokonce se vypráví příběh o tom, jak Patrul Rinpočhe potkal při svém putování lamu, který mu učení obsažené v této knize vyložil v domnění, že takovému obyčejnému dobrákovi může jen prospět. Jindy zase cestoval s chudou vdovou, které pomáhal vařit a starat se o její děti, které nosil na zádech. Když doputovali do cíle, Patrul Rinpočhe se omluvil s tím, že má něco důležitého na práci. Žena se doslechla o tom, že má v klášteře učit veliký Patrul Rinpočhe, šla se tam podívat a s úžasem zjistila, že na trůně seděl její společník z cesty a předával učení zástupům žáků. Na konci učení věnoval Patrul Rinpočhe všechny obětiny právě této vdově.
Na své žáky byl Patrul Rinpočhe nesmírně laskavý, ale také velmi přísný. K žebráků i králům se choval stejně. Ve všech situacích bylo jeho jediným zájmem prospívat druhým a vždy říkal to, co bylo nejvíce třeba bez ohledu na společenskou uhlazenost.
Fáze praxe
Slova mého dokonalého učitele patří do kategorie literatury známé jako „písemní průvodci“ (khrid yig), které jsou náhradou za ústní vysvětlení potřebné k objasnění textu meditace. V tomto případě se jedná o vysvětlení k textu přípravných praxí Podstaty srdce neomezeného prostoru.
Cyklus učení Podstaty srdce neomezeného prostoru, který Longčhenpa předal Džigme Lingpovi, se stal jedním z nejvíce praktikovaných cyklů v rámci školy Ňingma. Cyklus obsahuje kompletní cestu vadžrajány, jejíž první počáteční fází jsou přípravné praxe (sngon ‘gro). Poté následuje hlavní praxe (dngos gzhi), která má tři hlavní části, fázi vytváření (bskyed rim), fázi završení (rdzogs rim) a fázi Velké dokonalosti (rdzogs pa chen po).
Přípravné praxe mají vnější a vnitřní část, a podle toho je také náš text rozdělen na dvě části. První část, běžné či vnější přípravné praxe, se zabývá 1) svobodami a výhodami lidského života, 2) pomíjivostí, 3) utrpením samsáry, 4) karmou, zákonem příčiny a následku, a jak se vztahuje na veškeré naše jednání, 5) výhodami osvobození, 6) vyložením toho, jak následovat duchovního učitele. Tyto prvky jsou zcela nezbytné pro správné pochopení buddhistických hodnot. Jsou označovány jako obecné, protože jsou to obecné základy buddhismu jako takového. Kontemplace popisované v této části může provádět každý, ať buddhista či nikoliv.
Druhá část, vnitřní přípravné praxe, začíná přijetím útočiště, kdy se učíme jak spoléhat na Buddhu, Dharmu (jeho učení) a Sanghu (buddhistické společenství). Útočiště je základním slibem v buddhismu a je společné všem tradicím. Pak přichází rozvíjení bódhičitty, „mysli probuzení“. Tento postoj bezpodmínečné lásky a soucítění, přání dovést všechny bytosti k absolutní svobodě, je základem mahájány. Poté následují praxe, jimiž lze pročistit následky našich minulých negativních činů a nahromadit pozitivní energii nutnou k tomu, abychom postupovali na cestě. Tyto praxe již plněji využívají techniky vizualizace a manter, které jsou typické pro přístup vadžrajány.
Nakonec přichází gurujóga, sjednocení vlastní mysli s myslí učitele. Gurujóga je samotným jádrem vadžrajány, v níž čistota spojení mezi učitelem a žákem má zcela zásadní význam. Je zde také vyložena praxe phowy neboli přenosu vědomí, což je metoda-zkratka, díky níž mohou ti, kterým se nepodařilo dovést cestu praxe až do konce, přesto dosáhnout osvobození v čase smrti.
K praxím z druhé části je nezbytné mít vedení kvalifikovaného učitele. To je ostatně vhodné při jakékoliv duchovní praxi. V předkomunistickém Tibetu se téměř všichni Tibeťané považovali za buddhisty a snažili se řídit buddhistickou etikou, předkládali obětiny a recitovali nějaké modlitby a mantry. To do značné míry platí i v dnešním okupovaném Tibetu. Mezi těmito buddhisty v obecném slova smyslu pak vždy byla menší skupina lidí, kteří se duchovní praxi věnovali aktivně a kteří prováděli praxe popisované v druhé části této knihy, většinou opakujíce každou z nich sto tisíckrát.
Pak následují praxe vytváření a završení, jejichž vyvrcholením je Velká dokonalost. Tibetská tradice tuto vnitřní cestu mapuje s obdivuhodnou přesností. Ke každé fázi praxe existují ústní pokyny a vysvětlující texty. Vadžrajána je vědou o mysli, v níž zkušený učitel přesně chápe význam každé zkušenosti, a zná protijed na každou chybu. Výklad obsažený v této knize se podrobně nezabývá fázemi praxe, které následují po přípravných praxích. My zde proto uvedeme stručný přehled, aby měl čtenář představu, jak sled praxe pokračuje po skončení přípravných praxí.
Přípravné praxe
Vnější přípravné praxe sestávají ze čtyř zamyšlení, které obrací mysl od samsáry.
Vnitřní přípravné praxe jsou 1) přijetí útočiště, 2) bódhičitta, 3) očistná praxe Vadžrasattvy, 4) shromažďování zásluh obětováním mandaly, 5) gurujóga.
V některých tradicích jsou zde ještě dodatečné praxe, tak jako v případě Podstaty srdce neomezeného prostoru. Text, který se při praxi čte, může být poměrně dlouhý nebo velmi krátký. Ovšem tato základní struktura zůstává stejná.
Fáze vytváření
Ve fázi vytváření se učíme probudit vnímání světa tím, že sebe sama vizualizujeme jako buddhu a své okolí jako čistou buddhovskou zemi, a přitom recitujeme odpovídající mantru. Tento proces je zpočátku něčím umělým, záměrně vytvořeným. Ovšem to, co vizualizujeme, odpovídá vizím, které zakusili probuzené bytosti. Tím, že si zvykáme na tyto nové vzorce vnímání, oslabujeme svůj navyklý způsob hrubého vnímání věcí na základě nevědomosti a emocionálních tendencí a setkáváme se s mnohem jemnější úrovní zkušenosti. Tyto praxe se provádějí ve formě sádhan, jejichž liturgické texty jsou často nesmírně poetické.
Fáze završení
Když se čisté vidění stane naší živoucí zkušeností, pokračuje tento proces fází završení, která se odehrává na ještě niternější úrovni, kdy pracujeme s jemnými energiemi těla prostřednictvím ovládání dechu, tělesných poloh a dalších jóg.
Velká dokonalost
Ve fázi vytváření a završení získáváme takzvanou názornou moudrost (dpe’i ye shes) prostřednictvím meditačních zkušeností, které fungují jako ukazatele ilustrující absolutní přirozenost mysli. V dzogčhenu neboli Velké dokonalosti odhalí učitel žákovi přirozenost mysli přímo a nepředvídaně. To je bezprostřední zkušenostní rozpoznání buddhovské přirozenosti. Následná praxe je pak v podstatě zvykáním si na tuto zkušenost a její postupné prohlubování. Zde získáváme skutečnou či absolutní moudrost (don gyi ye shes), přímou zkušenost absolutní pravdy.
Svým způsobem každá úroveň praxe navazuje na předchozí úroveň a staví na ní, ale zároveň také každá následná praxe odstraňuje další vrstvu klamu, a my zakoušíme realitu stále více obnaženou. Každá praxe je také sama o sobě kompletní cestou, a všechny ostatní praxe jsou v ní také obsažené, pokud to dokážeme vidět. Přípravné praxe, a dokonce i každá jednotlivá přípravná praxe, mohou být kompletní cestou k probuzení.
Zejména gurujóga je esencí všech cest. Učitelé linie často říkají, že bychom měli všechny praxe provádět jako gurujógu. Naprostá otevřenost a oddanost realizovanému učiteli je nejjistější a nejrychlejší zárukou postupu. Patrul Rinpočhe vyjadřuje výsostný význam duchovního učitele již samotným názvem této knihy, Künzang Lame Želung, který jsme volně přeložili jako Slova mého dokonalého učitele.
Künzang znamená „všude dokonalý“ nebo „vždy dokonalý“. Je to zkrácená podoba výrazu Kuntuzangpo (v sanskrtu Samantabhadra), prvotní buddha, zdroj všech linií. Ikonograficky se Kuntuzangpo znázorňuje jako nahý buddha barvy temně modré oblohy. Ovšem tento symbol neznázorňuje osobu, nýbrž samotnou buddhovskou přirozenost, neměnnou čistotu mysli, která je bytostnou přirozeností všech bytostí. Tato přirozenost je většinou skrytá, a právě učitel, který ji sám uskutečnil, nás může dovést k jejímu rozpoznání v sobě sama, v její dokonalé nahotě. Lama doslova znamená „není nic vyššího“. Je to tibetský výraz pro indický termín guru. Oba tyto termíny jsou dnes nadužívány v běžné řeči, ale jak Patrul Rinpočhe vysvětluje, pro nás je duchovní učitel samotným buddhou. Předává nám přenos od buddhů minulosti, ztělesňuje pro nás buddhy přítomnosti, a prostřednictvím svého učení je zdrojem buddhů budoucnosti. Patrul Rinpočhe tvrdí, že gurujóga je svým způsobem vyšší praxí než fáze vytváření a završení, protože přímo otevírá cestu k absolutní moudrosti prostřednictvím požehnání učitele.
Vznik anglického překladu
Tibeťané zachovali všechny aspekty indického buddhismu v jeho autentičnosti od osmého až do dvacátého století. Nejedná se ale o pouhé statické přechování posvátných pokladů. Buddhadharma byla po celá staletí hlavním předmětem zájmu nejlepších myslí v Tibetu, z čehož vzešla pozoruhodně rozsáhlá škála filozofické, poetické, akademické i inspirativní literatury, a také zcela unikátní a velkolepé dědictví umění a architektury. Zejména však Tibeťané používali Buddhovo učení k jeho pravému účelu, jako nástroj transformace lidské mysli, a tisíce praktikujících, z nichž někteří byli slavní učitelé a jiní neznámí jógini, dosáhli konečného cíle.
Může se zdát, že největší sláva Tibetu patří do dávné minulosti a že poslední staletí jsou dobou úpadku, ale tak tomu zdaleka není. Ve skutečnosti se v každém století (včetně toho současného) i v každé generaci vždy objevila řada duchovních velikánů. Například devatenácté století bylo dobou obzvláště silné obrody. Patrul Rinpočhe byl jedním z protagonistů nesektářského hnutí rime, založeného Džamgön Khjence Wangpem, Džamgön Kongtrulem a dalšími, jehož cílem bylo strhnout bariéry postupně vzniklé mezi jednotlivými buddhistickými školami a to prostřednictvím studia a předávání učení všech škol bez rozdílu. Tento duch je dodnes živě přítomen, ztělesňován například Jeho Svatostí dalajlamou či Jeho Svatostí Dilgo Khjence Rinpočhem, který byl reinkarnací Džamjang Khjence Wangpa.
Dilgo Khjence Rinpočhe, stejně jako Patrul, pocházel z východního Tibetu. Dvacet let svého života strávil v meditačních ústraních, často v těch nejskromnějších podmínkách. Studoval u velkého množství učitelů, v mládí dokonce i u několika přímých žáků Patrula Rinpočheho. Na tragickou zkázu odehrávající se v Tibetu v padesátých a šedesátých letech reagoval neúnavným úsilím při hledání, uchovávání a opětovném vydávání ztracených textů, zakládáním klášterů v exilu a především předáváním učení a inspirováním nové generace. Dilgo Khjence Rinpočhe považoval Patrula Rinpočheho za dokonalý příklad dzogčhenového praktikujícího a podporoval a pomáhal překladatelům této knihy, kterou považoval za skvělého průvodce pro žáky vstupující na cestu Dharmy.
Náš překlad tak pochází přímo z tradice, k níž tato kniha náleží. V jistém smyslu má tento překlad svou vlastní linii. Dudžom Rinpočhe, Dilgo Khjence Rinpočhe, Kangjur Rinpočhe, Ňošul Khenpo Rinpočhe a další lamové, kteří nám celý text ústně předali a vyložili a kteří nám během překladu dávali rady u obtížných pasáží textu, jsou sami realizovanými držiteli učení Patrula Rinpočheho.
Přestože v jistých tibetských kruzích je kladen velký důraz na doslovnou věrnost překladu tibetskému originálu, my jsme zjistili, že doslovné překlady mohou někdy vést k tomu, že myšlenky, které jsou v tibetštině zcela jasné a srozumitelné, vyznívají v angličtině zbytečně nesrozumitelně až podivně. Obzvláště u této knihy by metoda doslovného překladu nedokázala zachytit neobyčejně živý hovorový styl ani humor originálu. A tak ačkoliv jsme dbali na konzistentnost překladů odborných pojmů, snažili jsme se zachytit věrně nejen slova, ale také atmosféru a styl originálu, a to převáděním myšlenek a obratů do přirozené angličtiny, držíce se co nejvěrněji tibetského originálu, ale nikoli za cenu jasnosti a přirozeného plynutí celku.
Do poznámek pod čarou jsme zařadili stručná vysvětlení, u nichž jsme měli za to, že mohou čtenáři pomoci. Text je také opatřen obsáhlými poznámkami na konci, které nemusí být nutně zajímavé pro všechny čtenáře. Přišlo nám však důležité připojit je k textu, neboť obsahují často fascinující komentáře z poznámek žáků Patrula Rinpočheho a objasnění složitějších témat od Dilgo Khjence Rinpočheho a dalších učitelů. Tyto poznámky pomohou čtenářům vyvarovat se běžných nepochopení některých buddhistických pojmů, a praktikujícím buddhistům, kteří již mají určité znalosti, pomohou odkrýt celou další dimenzi tohoto textu.
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.