Stárnutí jako duchovní praxe

PŘEDMLUVA

Stárnutí, a zvláště pak omezení, jež jej provázejí, byly odevždy spolehlivým námětem vtipálků a komiků. Existuje stále narůstající nabídka pohlednic, prodávaných pod hesly „Narozeniny“, „Senior“ a „Legrační“. Na jediné z nich, která mi přijde opravdu humorná, je nápis: „Stárnutí není pro sraby!“ Je to vtipné, protože to zní, jako by stárnutí bylo otázkou volby, a ti, kdo si nepřipadají dost stateční, ho mohou jako variantu zavrhnout. Ponecháme-li stranou hru s významy a slovy, je to poselství ve své podstatě pravdivé. Elegantní a spokojené stárnutí je zkrátka výzva.

Moje přítelkyně Beatrice se do domu s pečovatelskou službou přestěhovala, když jí bylo pětadevadesát. „Přestože ještě pořád dokážu kreslit,“ napsala mi odtamtud, „už mě příliš zlobí nohy, a tak musím být tady. Moc bych si přála, abys tady pro mě a pár mých přátel udělala kurz bdělé mysli. Všem nám tady dělá potíže s přizpůsobením se naší nové situaci.“ Není důvod, abych tu popisovala, co jsem je tam učila, ale musím konstatovat, že mám doteď hluboko v paměti uloženu formulaci „potíže s přizpůsobením se naší nové situaci“.

Buddha učil, že život přináší výzvy každému. Důvodem je neustále se měnící povaha naší zkušenosti. Naučíme se něco zvládnout a – okolnosti se změní. V době, kdy se Beatrice přestěhovala do domu s pečovatelskou službou, nám moje nejmladší vnučka po dvou letech strávených v jeslích oznámila, že nechce začít chodit do školky. „Nevěděla bych, kam si mám uložit krabičku s obědem,“ prohlásila, „ani kam si mám pověsit bundu.“ Přemýšlela jsem o tom, jak si musíme od začátku svého života až po jeho konec neustále zvykat na nové situace.

Jádrem Buddhova učení je tvrzení, že klid mysli je možno udržovat, ať se člověk ocitne v jakékoli situaci. Pokud máme štěstí, je tomu po většinu našeho života tak, že naší mysli ve vyrovnávání se s výzvami a novými situacemi pomáhají naše zdraví, životní elán a perspektiva dlouhých let před námi. Dokážeme přijmout výzvy, učinit patřičné změny ve svém životním stylu, vztazích či práci a hledět kupředu, vstříc méně stresujícím časům. Dokážeme se přizpůsobit bez toho bolestného, naléhavého požadavku „Tohle se musí změnit okamžitě!“, protože mysl si představuje, že má času dostatek.

Proces vyrovnávání se s faktem, že stárnu, pro mne představuje, navzdory stále dobrému zdraví, záležitost zcela odlišnou od všech ostatních životních výzev, protože si velmi intenzivně uvědomuji, jak se mi krátí čas. Jsem vděčná za veškerou duševní vyrovnanost, kterou mi poskytuje má duchovní praxe, ale mnoho mých přátel je nemocných, a někteří dokonce nedávno zemřeli. Potřebovala bych mnohem víc síly a odvahy, než mám, abych uměla být se svými nemocnými přáteli celým srdcem. Ráda bych se dokázala pořád stejněintenzivně radovat ze západů slunce, tulipánů, symfonií, abych nepřestala být veselou společnicí členů své rodiny a svých přátel. Jeden verš svého meditačního požehnání jsem změnila z „kéž jsem zdravá“ na „kéž mám dostatek síly“, abych ho mohla odříkávat až do posledního dne svého života.

Tato kniha je nádhernou příručkou pro důstojné stárnutí. Kontemplativní cvičení v ní obsažená jsou hluboce dojímavá. Doufám, že si tuto knihu nejen přečtete, ale že praktické rady, jež jsou její součástí, učiníte součástí své duchovní praxe. Já sama pro sebe čer- pám naději z historky o učitelce zenu, kterou jsem nedávno slyšela. Věděla jsem o ní, ale osobně jsme se neznaly. Nedávno zemřela. Její poslední slova prý zněla: „Děkuji mnohokrát. Na nic si nestěžuji.“

Vděčnost, bez jakýchkoli stížností, to je přístup, který bych ráda zastávala. Nejen na konci svého života, ale od této chvíle až do posledního okamžiku.

Kéž se to podaří nám všem!

Sylvia Boorstein