Kapitola III. 4. Věda, vynálezy
a) Vědecké publikace, encyklopedie
Období dynastií Sung a Jüan přispělo podstatnou měrou také k rozvoji vědeckého bádání a některé z nových poznatků a vynálezů této doby měly svůj význam nikoliv pouze pro rozvoj čínské civilizace, nýbrž prakticky pro celý svět. Na prvním místě sem nesporně patří tisk z pohyblivých typů. Zatímco použití dřevěných desek, do nichž byly vyrývány jednotlivé texty, bylo v Číně běžné už od druhé poloviny 9. století (první tištěná kniha je datována rokem 868 – je to tzv. Diamantová sútra), přináší 11. století podstatné zlepšení tohoto epochálního vynálezu. Jako první použil k tisku pohyblivé typy kovář jménem Pi Šeng (ve čtyřicátých letech 11. století) a jeho vynález pak přispěl podstatnou měrou k velkému rozšíření a zlevnění knižní produkce v Číně. V průběhu dynastie Jüan se znalosti o knihtisku postupně dostávaly na západ, kde se však první tištěné knihy objevují teprve kolem poloviny 15. století.
Není proto divu, že právě toto období se vyznačuje rovněž encyklopedickou činností, přičemž některé z nejznámějších sbírek tohoto druhu se v Číně objevují už na přelomu 10.a 11. století. Patří sem především proslulá kompilace čtyř antologií (Sung s‘ ta-šu), a to Wen-jüan jing-chua, literární antologie zachycující literární tvorbu z doby od poloviny 6. století do počátku 10. století, Tchaj-ťing jü-lan, encyklopedie o tisíci kapitolách, Tchaj-pching kuang-ťi, obsáhlá sbírka podivuhodných příběhů o pěti stech kapitolách, a Cche-ku jüan-kuej, sbírka politických úvah o tisíci kapitolách. Vedle těchto oficiálních encyklopedií se velmi rozšířilo také vydávání nejrůznějších víceméně soukromých sbírek, ať už vědeckých pojednání, místních kronik, různých poznámek a komentářů, či samotných literárních děl. Byla to jakási obdoba sběratelské vášně, jak se v oné době projevovala u čínských vzdělanců, ať už šlo o sbírky obrazů a kaligrafie (mezi nejznámější patřila například proslulá sbírka posledního císaře dynastie Severních Sungů Chuej-cunga, zničená při pádu tehdejšího sídelního města Kchaj-fengu), či nejrůznější sbírky starých uměleckých předmětů, mincí i nezvyklých kamenů.
Vedle těchto encyklopedických prací víceméně všeobecného charakteru objevují se v době Sung i jiné encyklopedie, specializované na jednotlivá odvětví přírodních a technických věd, zaznamenávající i soudobé vynálezy, stavby, a dokonce popisy jednotlivých pokusů a výzkumů. Tak například v oblasti architektury se kolem roku 1100 objevuje skutečně klasické dílo, Jing-cao fa-š‘, jehož autorem je Li Ťie, významný architekt a stavitel světských i církevních staveb, především v tehdejším sídelním městě Kchaj-fengu. Z něho se dovídáme o nejrůznějších konstrukcích, ať už v oblasti palácového stavitelství, náboženských budov nebo plánování městských sídlišť, právě tak jako o různých technikách stavby a stavebních materiálech. O tehdejší vojenské technice hovoří jiné velmi dobře známé dílo, vydané kolem roku 1040, Wu-ťing cung-jao. Najdeme v něm nejen první zmínku o střelném prachu, ale i podrobný popis nejrůznějších vrhacích a metacích zbraní, hovoří se tu o používání plamenometů, otravných kouřů apod. Z lékařské oblasti je nejznámější prací encyklopedie Šeng-ťi cung-lu, kolektivní dílo dvanácti nejvýznamnějších lékařů a ranhojičů své doby, vydané kolem roku 1110. Stejný význam měl i kodex léčivých bylin Pen-cchao, který vyšel v několika různých vydáních, z nichž některá ilustrovaná vydání z 12. a 13. století byla lepší než obdobné evropské publikace vydávané ve 16. století. Zvláštní zmínku si mimo jiné zasluhuje i první specializovaná monografie o citrusových plodech (Ťü-lu), kterou vydal Chan Jen-č‘ v roce 1178; je to ve svém oboru první takto specializovaná publikace vůbec.
Vedle těchto úzce zaměřených děl se setkáváme také s přírodovědnými encyklopediemi označovanými jako Pi-ťi (Záznamy), Suej-pi (Náhodné poznámky) nebo Pi-tchan (Rozhovory), které pojednávají o celé řadě příbuzných a někdy i vzdálenějších vědních odvětvích. Mezi nejznámější patří Meng-čchi pi-tchan (Eseje jezírka snů), které kompiloval a kolem roku 1085 vydal Šen Kua. V této publikaci je jedna z prvních podrobných zmínek o magnetické střelce, vedle četných údajů z oblasti astronomie, matematiky, ale i kartografie, metalurgie a biologie. Má celkem 584 kapitoly, z toho přírodním a technickým vědám je věnováno 207 kapitol, zbytek podává přehled tehdejší veřejné správy, vojenství a nejrůznějších odvětví kultury a umění.
Jistou kuriozitou je jiná, tentokrát úzce specializovaná práce od téhož autora, známá pod jménem Wang-chuaj-lu. Zde najdeme podrobný popis úředních nosítek a jejich vybavení a přesný seznam věcí, které si úředník má brát na cestu s sebou – od pláště do deště, lékárničky, příslušné zásoby šatstva a potravin, včetně čaje, až po dostatečnou zásobu papíru, tuše a nezbytný slovník rýmů a loutnu.
Zájem o přírodu se projevoval i ve velkém počtu nejrůznějších drobných pojednání, většinou deskriptivního charakteru, například o bambusech, o ovocných stromech, o houbách, o některých oblíbených květinách (jako byly například chryzantémy nebo pivoňky), o ptácích. Mezi jiným tu stojí za zmínku proslulá příručka o krabech Sie-pchu, vydaná roku 1059 Fu Kungem.
V matematice dochází v oné době především k velkému rozvoji algebry. Mezi významné matematiky doby Sung patří Šao Jung (11. století), který mimo jiné propočítal délku tropického toku s přesností na čtyři vteřiny, a Čchin Ťiou-šao (13. století), který jako první čínský matematik použil nulu, a to přibližně v téže době, kdy tuto číslici začínají používat i matematici arabští.
Pokud jde o astronomii, příliš mnoho se nám z bohaté literatury této doby nezachovalo, víme však, že například v astronomické knihovně (Tchien-wen-ke) druhého sungského císaře byla astronomická pojednání v celkovém rozsahu 2 561 kapitol. Podle katalogu z pozdější doby se zase dovídáme, že podobná císařská knihovna z poloviny 12. století obsahovala 369 knih o astronomii a příbuzných oborech, týkajících se nejrůznějších odvětví nejen astronomie, ale i astrologie. Zvlášť pozoruhodné byly v té době především hvězdné mapy oblohy a velmi precizní astronomické přístroje, ukazující pohyb nebeských těles a sloužící mimo jiné i k přesnému určování času. Mezi nejzajímavější a nejdokonalejší přístroje tohoto typu patří astronomický přístroj sestrojený Su Sungem (11. století); byl to nejpřesnější orloj své doby. Velká pozornost byla v této souvislosti věnována i přesnému propočítávání kalendáře, což bylo v čínských podmínkách, kde se zachovával kalendář měsíční, a nikoliv sluneční, vzhledem k oběhu Země kolem Slunce zvláště důležité. V tomto směru docházelo za mongolské dynastie Jüan k významné spolupráci mezi čínskými a islámskými (hlavně perskými a arabskými) hvězdáři, a čínský zájem o tyto praktické aspekty astronomie vedl v pozdější době i ke spolupráci s misionáři působícími v Číně, především s jezuity, kteří byli vesměs dobrými astronomy. Zmiňovali jsme se již o tom, že například na rozdíl od Egypťanů, Řeků a později Evropanů, byla čínská koncepce astronomie zcela odlišná – ostatně souvisela s celkovou koncepcí čínského myšlení. Zatímco už staří Egypťané si na prvním místě všímali východu a západu hvězd v blízkosti ekliptiky (především například Siria, což jim pomáhalo určovat pravidelný příchod záplav Nilu), přičemž pozornost se tu soustřeďovala na horizont a na ekliptiku, ve středu zájmů Číňanů byla Polárka a hvězdy cirkumpolární čili jejich pozornost se soustřeďovala na příslušné nebeské poledníky.
Poněvadž Čína byla odedávna bohatá na nejrůznější nerosty a dovedla je už velmi brzy využívat, jejich popis se rovněž objevuje v nejrůznějších odborných dílech z doby dynastie Sung a Jüan. Velmi často o nich najdeme příslušné kapitoly v encyklopediích označovaných Pen-cchao, tedy v dílech farmakologických, poněvadž se z nich často připravovaly i léky. Například v jedné z takto zaměřených farmakologických encyklopediích (Čeng-lej pen-cchao, kterou kolem roku 1115 vydal Tchang Šen-wej), je uvedeno na 215 nejrůznějších anorganických sloučenin ze všech tehdy v Číně známých nerostů (je zajímavé, že už jedno z podobných farmakologických děl z doby dynastie Chan uvádí 46 nerostů). Přibližně z téže doby, to je z přelomu 11. a 12. století, se nám zachovala další dvě významná díla, věnovaná výlučně minerálům, a to Jü-Jang kung-š‘-pchu (Pojednání o kamenech od vznešeného Jü Janga) a Süan-che š‘-pchu (Pojednání o kamenech z éry Süan-che). Do nejmenších podrobností tu najdeme popis celkem 63 různých minerálů. Nejznámější z podobných prací ze sungské doby je Jen-š‘, jejímž autorem je Ni Fu (byla vydána pravděpodobně roku 1085); tato práce si všímá především těch kamenů, z nichž se tehdy vyráběly podložky na roztírání tuše. Uvádí se tu, že pro tyto účely je možné použít několika desítek druhů kamenů. Takto speciálně zaměřená mineralogická studie nemá dosud ve světové literatuře nikde obdoby.
Je zajímavé, že už v oné době znali Číňané velmi dobře například slídu a její jednotlivé druhy a právě tak azbest (o něm píše například sungský autor Su Sung ve své práci Pen-cchao tchu-ťing, že je modrobílé barvy a že se podobá trouchnivějícímu dříví; je-li vystaven ohni, nehoří, a odtud se odvozuje jeho čínské jméno, pu-chuej-mu, nehořlavé dříví), borax a pochopitelně velké množství nejrůznějších drahých kamenů a polodrahokamů, na prvním místě nefrit a jadeit, a dokonce diamant. Rovněž geologický průzkum, a to v nejrůznějších podobách, byl v oné době na výši. Číňané dokázali už tehdy usuzovat na přítomnost jednotlivých minerálů buď podle výskytu minerálů jiných, nebo dokonce na základě různých geobotanických metod, například podle výskytu určitých stromů.
Zvláštní zmínku si zasluhuje také rozvoj geografie a kartografie. Už od nejstarších dob obsahovaly jednotlivé oficiální historie čínských dynastií zvláštní kapitolu věnovanou geografii (Ti-li-č‘), v níž vždy největší pozornost byla věnována změnám jednotlivých místních názvů, včetně změn názvů a výměry jednotlivých administrativních obvodů. Kromě toho tu bylo možné najít podrobné údaje o horách, řekách a vůbec o celé topografii čínské říše. Mimočínským oblastem věnovali Číňané obvykle menší pozornost, a pokud se vůbec podobná díla objevovala, všímala si spíše lokálních výrobků, rostlin, zvířat apod., než samotného popisu krajiny. Přesto však i literatura o ostatním světě je v Číně úctyhodná, což překvapí tím více, když si uvědomíme poměrně značnou izolaci Číny v celém průběhu čínské historie. V době dynastie Sung si těchto otázek všímá především významné dílo Kuej-chaj jü-cheng-č‘ (Pojednání o topografii a produktech jižních oblastí), jehož autorem je Fan Čcheng-tao, dále zpráva čínského vyslance u korejského dvora Sü Ťianga, vydaná v roce 1124, Süan-che feng-š‘ kao-li tchu-ťing (Ilustrovaná zpráva o poselství do Koreje za éry Süan-che) a konečně podrobný popis Kambodže, jehož autorem byl jeden z pracovníků čínské mise v této zemi, Čou Ta-kuan. Toto poslední dílo bylo publikováno až za doby dynastie Jüan v roce 1297. Přibližně z téže doby pochází i velmi podrobná topografie všech oblastí na sever od Žluté řeky Che-šuo fang-ku-ťi, jejímž autorem je mongolský geograf Na Sin.
Velká pozornost byla věnována i zeměpisným pracím, jež se zabývaly hydrografickými problémy, tak důležitými pro čínské závlahové hospodářství. Nejvýznamnějším dílem tohoto druhu za dynastie Sung bylo Wu-kung šuej-li-šu (Vodní hospodářství okresu Wu), jehož autorem byl v roce 1059 Šan O. Ten totiž strávil přes třicet let v oné oblasti mezi Su-čou, Chang-čou a Fu-čou, tolik bohaté na jezera, řeky a kanály. O sto let později byla zveřejněna obdobná práce, zabývající se rovněž problematikou v oblasti Žluté řeky, Jü-kung šuo-tuan, jejímž autorem byl Fu Jin.
Zvlášť pozoruhodné bylo vždy také zpracování velmi podrobných lokálních map, které zaznamenávaly i zcela nepatrné změny v jednotlivých administrativních obvodech. Podle nich pak byly zřizovány obsáhlé kompilace, jež mohly podávat pro svou dobu velmi zajímavé a důležité přehledy vlastně celé říše pod tím či oním zorným úhlem. Právě v době dynastie Sung, kdy se rozloha země poměrně rychle mění, byla podobným kompilacím a vůbec soustřeďováním a porovnáváním místních geografických záznamů věnována velká pozornost. Například už sám zakladatel dynastie uložil v roce 971 jednomu z význačných geografů své doby, Lu Tuo-sunovi, aby přepracoval všechny podobné dřívější práce. Lu Tuo-sun tedy věnoval zbytek svého života tomuto obrovskému dílu, které však bylo dokončeno a roku 1010 vydáno teprve jeho nástupcem, dalším významným geografem, Sung Čunem, v úctyhodném rozsahu 1566 kapitol. Podkladem pro tyto práce byly mapy, jež musely připravit všechny vesnické územní jednotky se zřetelným vyznačením všech polí, hor, řek a cest, a to až do nejmenších podrobností, a z nich pak byly postupně vytvářeny mapy větších obvodů až po základní administrativní jednotku, sien (okres). Tyto mapy měly sloužit jako pomůcka pro daňové účely a rovněž pro účely policejní. Zatímco v době Severních Sungů byla geografická díla stále ještě do značné míry pracemi literárními, kde mapy byly pouze jakési přílohy, v době Jižních Sungů šlo už skutečně o praktickou kartografii. Nejslavnější prací tohoto druhu bylo dílo Wu-ťin-č‘, vydané kolem roku 1185, jehož autorem byl Fan Čcheng-ta. Odhaduje se, že v době dynastie Sung bylo vydáno přes 200 podobných prací.
Podobný ráz měly geografické encyklopedie, jež byly v Číně zpracovávané vlastně od doby dynastie Ťin (3. století). Byly sice většinou popisné, přesto však – a zvláště to platilo v době dynastie Sung – k nim bylo připojováno hodně map. Jednou z nejznámějších je Tchaj-pching chuan-jü-ťi (Všeobecný popis světa za éry Tchaj-pching), vydána byla roku 979 v rozsahu dvou set kapitol, a jako autor bývá obvykle uváděn významný učenec své doby Jüe Š‘. Obdobné práce obvykle vycházely dvakrát v průběhu jednoho století (roku 1110 byla například dokončena podrobná ilustrovaná geografie celé říše Sung o 1566 kapitolách Ču-tao tchu-ťing), od 12. století však literární a historická část podstatně převažovala nad informacemi geografickými. Mezi nejznámější díla tohoto typu patří i Jü-ti ťi-šeng (Divy světa), které ve 13. století vydal Wang Siang-č‘. V následujícím období však zájem o podobné práce postupně mizí.
Doba dynastie Jüan, kdy do Číny přichází poprvé větší počet Evropanů, přináší i zprávy některých čínských nebo mongolských účastníků tažení mongolských vojsk na západ. Sem patří například známá práce Si-jou-lu (Zpráva o putování na západ), jejíž autor, Jie-lü Čchu-caj, doprovázel Čingischána na jeho výpravě do Persie v letech 1219-1224, dále pak Pej-š‘-ťi (Záznamy o poselství na sever), které nám zanechal Džurdžen Wukusun Čung-tuan, jenž byl počátkem dvacátých let 13. století vyslán s Čingischánovým poselstvím. Neméně důležitá je i zpráva taoistického mnicha Čchiou Čchang-čchuna, o němž jsme se už zmínili, že rovněž v dvacátých letech 13. století putoval ke dvoru Čingischána do Afghánistánu. Popis své cesty, Čchang-čchun čchen-žen si-jou-ťi (Putování na západ taoisty Čchang-čchuna), v podání svého tajemníka Lü Č‘-čanga, nám zanechal jako „záznam zkušeností“ z celé cesty, přičemž mimořádnou péči tu věnuje přírodě, překážkám, s nimiž se na cestě setkal, a rovněž různým zvláštnostem podnebí, šatstva, stravy atd. Roku 1259 byl chánem Mangu k jeho bratru Hulagovi vyslán jistý Čchang Te, který svou cestu rovněž podrobně popsal v díle Si-š‘-ťi (Poznámky o poselství na západ).
Vlastní kartografické práce této doby měly často vysokou úroveň (uvažovalo se i o plastických mapách), zvláště v době Jižních Sungů. Dvě nejvýznamnější práce se zachovaly dodnes, poněvadž byly roku 1137 vyřezané do kamene a dodnes jsou v známém „lese stél“ (pej-lin) v Si-anu. Je to jednak Chua-i-tchu (Mapa Číny a barbarského světa), jednak Jü-ťi-tchu (Mapa šlépějí Jüových). Pravděpodobně vznikly už dříve, snad v 11. století, a podkladem pro ně mohly být dokonce i starší mapy, snad z doby dynastie Tchang. Velmi podrobně (zejména to platí o druhé z nich) je tu zachyceno celé čínské pobřeží, jakož i systém čínských řek, přičemž právě tyto momenty ukazují dokonalou přesnost tehdejších kartografických prací, poněvadž je můžeme srovnávat se současným stavem. Podobná úroveň map v Evropě se objevuje teprve v polovině 16.století. Je zajímavé, že všechny mapy z doby dynastie Sung jsou už orientované tak, že mají sever nahoře. Z doby dynastie Sung pochází také první tištěná čínská mapa, a to z roku 1155 – první tištěná mapa v Evropě se objevuje teprve v roce 1475. Mapy byly v době Sung pokládány za mimořádně významný materiál i z hlediska strategického, a proto byly obvykle před cizinci utajované. Zachovaly se záznamy z 11. století mimo jiné o tom, jak korejským poslům, přicházejícím do Číny s tributem, byly odňaty mapy, jež si opatřili, a celá záležitost byla dokonce hlášena císaři. V Su-čou stojí dodnes jedna z významných stél z doby dynastie Jižních Sungů s mapou, jež na ni byla vyryta v roce 1247; samotná stéla zřejmě pochází už z konce 12. století. Mimo jiné se právě na této mapě zachovaly i plány Su-čou z roku 1229, což nám umožňuje porovnat je s popisem Su-čou, jak jej nacházíme u Marka Pola, který toto město navštívil asi o půl století později.
V době dynastie Jüan dosahují kartografické práce svého vrcholu. Nejvýznamnějším kartografem této doby je Ču S‘-pen, který využil toho, že v rámci mongolské veleříše měl přístup k materiálům i z oblastí mimočínských a který rovněž udržoval četné styky s muslimskými kartografy ze západu, především s Peršany a Araby. Jeho veliká mapa Číny (Jü-tchu), zhotovená ve dvacátých letech 14. století, je výsledkem jak pečlivého studia nejrůznějších materiálů, tak jeho četných cest. Pokud jde o mimočínské oblasti, byl v tomto směru velmi skeptický a netajil se nedůvěrou k pramenům z druhé ruky. Přesto však i tady přináší jeho práce mnoho nového – například v roce 1315 zachycuje na mapě správný tvar Afriky, tj. zhruba trojúhelník, jehož základna je na severu a vrchol na jihu. Evropské a arabské mapy z této doby, a to až do poloviny 15. století, ukazují tvar Afriky tak, že vrchol trojúhelníku je tu na východě.
Mapy mimočínského světa zpracovávali v této době především dva další významní kartografové, Li Ce-min a Čchün Ťin.
Období Sung je rovněž charakterizováno počátkem vědecké archeologie. Za vlády posledního císaře Severních Sungů Chuej-cunga dochází k prvním systematickým vykopávkám v oblasti An-jangu v jižní části dnešní provincie Che-nan, kde, jak bylo nezvratně dokázáno na počátku 20. století, bylo poslední sídelní město první historicky doložené čínské dynastie, Šang. Umělecké předměty, jež zde byly objeveny, inspirovaly jednak zájem o sběratelství starého umění, a také o jeho napodobování, jednak i první pokusy o kritické hodnocení těchto vykopávek. Například z období Sungů se zachovaly první práce o starověkých zvonech a o trojnožkách, a dokonce zde najdeme ilustrace těchto předmětů. Roku 1092 vydává Lü Ta-lin své dílo Kchao-ku-tchu (Archeologické listy), v nichž najdeme první pokus o vědecké třídění a datování bronzů z 2. a 1. tisíciletí př. Kr. O něco později, ke konci 12. století, se objevuje i první numismatické dílo Ku-čchüan (Starověké mince). Největší význam však měly epigrafické studie, které si všímaly především starověkých nápisů na kamenech a bronzu, jako byl například známý katalog Ťin-š‘-lu, obsahující na 2 000 starověkých nápisů a korigující nedostatky obdobné práce předcházející, Ťi-ku-lu, jejímž autorem byl proslulý učenec Ou-jang Siou.
V důsledku tohoto kritického zájmu o čínskou minulost se objevují i nové, neortodoxně koncipované práce historické. Vedle obvyklých oficiálních historií předcházejících dynastií (dynastie Tchang a Pěti dynastií) je to především S‘-ma Kuangovo C‘-č‘ tchung-ťien (Úplné zrcadlo k ilustraci vlády), nejslavnější historické dílo oné doby, jež se na rozdíl od tradiční koncepce S‘-ma Čchienovy vrací ke kronikářskému zaznamenávání jednotlivých událostí v chronologickém pořádku. Toto dílo je významné především tím, že tu autor pečlivě zpracoval nejrůznější prameny (včetně literárních děl a nápisů) a že k nim přistupoval přísně kriticky. Autor tu také velmi podrobně zdůvodňuje, proč si z jednotlivých, často kontradiktorních hodnocení nějakého jevu vybral právě to, či ono mínění. Podobně jako S‘-ma Čchienovy Š‘-ťi (Zápisy historika), stává se toto dílo vzorem pro celou řadu dalších prací, které pokračují tam, kde S‘-ma Kuang přestal (ten zachycuje ve své historii pouze období od roku 403 př. Kr. do počátku dynastie Sung, tj. do roku 959).
Mezi významné historické spisy tohoto období patří rovněž historické encyklopedie, z nichž nejznámější je Tchung-č‘, kompilovaná Čeng Čchiaoem ve 12. století a sestávající z celé řady monografických studií nejen o nejrůznějších aspektech historických, nýbrž pojednává i o vědních odvětvích, jako je filologie, fonetika, historická geografie, archeologie, ale například i botanika a zoologie. Jeho dílo dodnes přitahuje pozornost soudobých badatelů právě pro obrovské bohatství materiálu, jejž obsahuje. Obdobnou prací je i Wen-sien tchung-kchao od Ma Tuan-lina, dokončená počátkem 14. století, všímající si především historie různých čínských institucí.
Období Sung přináší novou vlnu zájmu o filologické úvahy, a dokonce vytváří zvláštní typ přírodní filosofie, kterou v celkové syntéze podává především Ču Si (1130-1200). Ču Si přistupuje k tradičním filosofickým dílům starověké Číny zcela nově, když dosavadní, víceméně filologickou interpretaci jednotlivých textů nahrazuje filosofickými komentáři, v nichž se snaží zachytit jejich celkový smysl. Jeho škola, označovaná v Číně nejčastěji jako sing-li-süe (škola lidské přirozenosti a všeobecného řádu) nebo jako li-čchi-süe (škola všeobecného řádu a hmotné podstaty), je jinak obvykle známa jako neokonfucianismus. Přes toto vágní označení je třeba konstatovat, že oficiální státní ideologie, konfucianismus, je od doby Sungů až vlastně do počátku 20. století interpretována téměř výlučně v tomto novém duchu.
Pokud jde o období dynastie Jüan, je přirozené, že mongolští vládci příliš velký zájem o původní čínskou filosofii a vůbec o čínskou kulturu neměli, avšak velice se zajímali o přírodní vědy a o technické vynálezy. Na prvním místě šlo Mongolům o bezprostřední praktickou aplikaci vědeckých poznatků, ať už v oblasti vlastních technických vynálezů, nebo v astronomii, geografii apod. Tak například slavný učenec této doby Kuo Šou-ťing, proslulý hydrograf, matematik a astronom, byl už v roce 1271 Kublajchánem pověřen úpravou zavodňovacích systémů a hrází (zmiňovali jsme se o něm už v souvislosti s úpravami Velkého kanálu) a v roce 1276 i reformou kalendáře, kterou dokončil roku 1280. Počátkem 14. století byl vydán významný atlas Jü-ťi-tchu (viz také výše), jehož autorem byl taoistický mnich Ču Si-pen, a v polovině 14. století vyšla velmi podrobná studie o jihovýchodní Asii, Tao-i č‘-lüe (Poznámky o barbarech z ostrovů), v níž autor Wang Ta-jüan podává zprávu o svých četných plavbách do těchto končin. Z mongolské doby pochází i velká encyklopedie o 200 kapitolách (Jou-chaj), jejímž autorem byl Wang Jing-lin a jež měla velký význam pro poznání tehdejšího stavu vzdělanosti a technického pokroku.
V důsledku toho, že Mongolové podporovali pronikání islámu do Číny, seznámili se čínští učenci oné doby v daleko větší míře než kdykoliv dříve s vědeckými pracemi z islámského světa. Dokonce byla zřízena zvláštní islámská akademie (Chuej-chuej kuo-ťi-süe), pověřená překládáním arabských textů, což Číňanům umožňuje poznat hlavně matematické a astronomické práce. Když se Mongolové zmocnili Bagdádu, zřídili tu v blízkosti astronomickou observatoř, na níž působili rovněž astronomové čínští. Ovšem i zde Mongolové projevují zájem především o praktické aspekty astronomie, hlavně o přesné určení kalendáře. Pod arabským vlivem dochází také za Mongolů v Číně k velkému rozkvětu algebry.
b) Vynálezy
Z vynálezů oné doby – vedle tisku z pohyblivých typů – mezi nejvýznamnější patří použití střelného prachu ve vojenství a kompasu při navigaci. Ledek, síra a dřevěné uhlí, z nichž se střelný prach skládá, byly běžně známy už v starověké Číně a jejich směs se velmi brzy začala používat i jako výbušnina, ovšem prakticky jen při ohňostrojích, které se v Číně těšily velké oblibě. Ve vojenství se střelného prachu začalo používat poprvé koncem dynastie Tchang, ale teprve v období Jižních Sungů došlo k jeho využití v dělostřelectvu. Původně se ve vojenství střelný prach používal jen při výrobě jakýchsi raketových střel, prakticky šípů, v jejichž hlavici byl pomalu hořící střelný prach, který pak zapaloval dřevěné předměty, na něž střela dopadla. Tehdejší děla nebyla zprvu nic jiného než dutý bambusový stvol, až teprve v posledních letech vlády Jižních Sungů se začala používat děla kovová. Původně byl náloží pouze střelný prach, teprve později se do těchto primitivních děl vkládaly i kamenné koule, vymršťované explozí nálože. Tuto techniku pak zdokonalili Mongolové, když si ověřili na tehdejší dobu obrovské účinky exploze střelného prachu v jednom z vojenských skladišť v Jang-čou, jehož se při svém postupu na jih Číny zmocnili (podrobněji budeme o střelném prachu a jeho použití ve vojenství hovořit na jiném místě). Ještě ve 13. století a hlavně v průběhu 14. století se používání děl s náloží ze střelného prachu dostalo postupně přes Střední Asii i do Evropy.
První zmínku o použití magnetické střelky při navigaci má ve svém díle Šen Kua (hovořili jsme o tom již výše). Uvádí se tu, jak v praxi vypadají příslušná zařízení týkající se námořních lodí, a zmiňuje se mimo jiné i o tom, že za temného počasí se kormidelníci nemohou řídit ani podle hvězd, ani podle slunce a musí tedy pozorovat „jehlu směřující k jihu“ (č‘-nan-čen). Tato zpráva, pocházející z počátku 12. století, je přibližně o sto let starší než první zmínka o použití kompasu v Evropě. Obdobné zmínky najdeme i v dalších pojednáních ještě z prvé poloviny 12. století. Magnetická střelka byla v Číně známá již mnohem dříve, používalo se jí však jen v geomantii k určování míst vhodných pro stavbu budov, pagod, umísťování hrobů apod. Dá se předpokládat, že se kompasu začalo používat při mořeplavbě již v polovině 10. století, tedy na samém počátku vlády Severních Sungů, teprve však v době Jižních Sungů byl kompas běžným vybavením obchodních námořních lodí, plujících z Číny do jihovýchodní Asie a do Indie. S použitím kompasu při mořeplavbě se seznámili i arabští plavci, kteří v oné době do Číny zajížděli, a od nich se pak tato znalost dostala do Evropy. Nejstarší námořní kompasy byly pravděpodobně ploché, kruhové bronzové destičky, na jejichž obvodu bylo příslušné označení světových stran a uprostřed malá prohlubeň naplněná vodou, kde plavala magnetická střelka. Dělení na okraji bylo velmi podrobné, nejen podle dvanácti příslušných cyklických znaků, zachycujících vždy 30 stupňů kruhu, nýbrž až na úseky po 3 3/4 stupně.
Vedle kompasu se z čínských vynálezů dostaly na západ ještě některé další, například skládací vějíř (v Číně původně převzatý z Koreje), rotační odstraňovač plev, kovářské měchy, zařízení na úpravu hedvábí, trakař a vozík s plachtou, jho a postroje pro tažná zvířata, létací drak, nástroje pro hloubkové vrty, Cardanův závěs, most ze segmentových oblouků, závěsný most z železných řetězů, kanálové zdymadlo a některé jiné, o nichž jsme tu už hovořili, jako tisk, výroba papíru, porcelánu a přirozeně i použití střelného prachu.
c) Lékaři a léčebné praktiky
Významným odvětvím odborných znalostí v teoretické oblasti a hlavně v jejich praktické aplikaci byla v Číně doby Sung a stejně i doby Jüan medicína. Číňané věnovali vždy velkou pozornost jakémukoliv narušení normálního zdravotního stavu člověka, chorobám fyzickým i duševním, poněvadž je pokládali za jakési porušování obecného řádu, ovládajícího celý kosmos. Proto se vždy snažili najít co nejvhodnější terapii, jež by vrátila člověka do jeho normálního, a tedy obecnému řádu odpovídajícího stavu. Jejich přístup k těmto otázkám a tím i samotné léčebné praktiky byly zvláštní směsicí empirie, opírající se o velké množství přesně zaznamenávaných pozorování, a rovněž pověrečných představ, spojujících chorobné stavy s působením škodlivých duchů a démonů. Lidské tělo bylo pro Číňany vždy jakousi reprodukcí celého kosmu, a zdravý stav byl tedy obrazem všeobecné harmonie, jež tu existovala v důsledku zachovávání všech ctností – z tohoto hlediska nemoc vlastně signalizovala porušení této harmonie, protože požadované ctnosti nebyly příslušným způsobem dodržovány. Tato teoretická koncepce, platná stejně pro makrokosmos i mikrokosmos, byla v pozadí nesčetných pozorování chorobných stavů, a proto i dedukce, které z tohoto bohatého materiálu činili lékaři, se mohly pohybovat pouze v rámci této teorie.
V době dynastie Sung došlo i v medicíně, podobně jako v jiných odvětvích, k pokusům o utřídění a výklad dosavadních vědomostí, jakož i k encyklopedickému zachycování dosavadních znalostí, takže i zde můžeme hovořit o tom, že doba Sung položila aspoň v jistém slova smyslu základy k medicíně jakožto vědnímu odvětví. Sungští lékaři vycházeli v praxi i v teoretických úvahách z toho, že v lidském těle existuje pět nejvýznamnějších orgánů – srdce, játra, slezina, plíce a ledviny. Tento počet nebyl nijak náhodný, nýbrž odpovídal i pěti základním prvkům, s nimiž byl také příslušným způsobem spojován, a to tak, že srdce odpovídalo vodě, játra ohni, slezina dřevu, plíce kovu a ledviny zemi. Přitom vzájemná souvislost těchto prvků, jež mohly jeden druhého buď ničit, nebo mu být ku prospěchu, byla do jisté míry analogicky přenášena i na dotyčné tělesné orgány. Předpokládalo se také, že tyto orgány mají přímou spojitost s pěti otvory lidského těla, například ledviny s ušima, játra s očima. Jinak se o lidském těle – ostatně velmi moderně – obecně předpokládalo, že jeho jednotlivé části (nervový systém), jsou navzájem ve velmi složité návaznosti, přičemž podráždění jedné části těla se přenáší přesně vymezenými cestami na jinou část těla, třeba značně vzdálenou; toho se v plném rozsahu využívalo například v akupunktuře. Při ní se předpokládala důkladná znalost nejrůznějších závislostí jednotlivých tělesných orgánů a příslušných nervových center a podrážděním jednoho z nich (bodnutím příslušné jehly) bylo možno umrtvit nebo vyléčit postižený orgán. Je zajímavé, že právě tyto znalosti jsou v současné době předmětem vážného studia nejvýznamnějších světových lékařských institutů. Vedle toho se pochopitelně i pro lidské tělo aplikovaly vztahy mezi temným a chladným principem jin a teplým a světlým principem jang, přičemž se pro zachování zdraví předpokládalo, že oba tyto vlivy působící na lidské tělo mají být v rovnováze. Jiná z teorií vysvětlovala normální zdravý stav člověka jako bezchybné fungování jednotlivých „dechů“ – teplého, studeného, suchého, vlhkého a ohnivého.
Nemoc pak vznikala nejen porušením všech těchto rovnováh a cirkulací, nýbrž i extrémní kumulací některého ze sedmi základních pocitů – radosti, hněvu, smutku, strachu, lásky, nenávisti a touhy; i tento přístup byl pro svou dobu vlastně velmi moderní, protože bral v úvahu psychický stav člověka a vliv stresových situací na fyzické zdraví. Tyto momenty měly svůj velký význam jak v diagnostice, tak ve vlastní terapii, a proto jakákoliv lékařská konzultace začínala obvykle tím, že si lékař pečlivě prohlédl obličej nemocné osoby a neméně pečlivě sledoval její tep. Tady byli čínští lékaři skutečnými specialisty, poněvadž nejen dokázali rozlišit i ty nejmenší nuance v intenzitě, frekvenci a pravidelnosti tepů nemocné osoby, nýbrž stanovili i vzájemné souvislosti mezi těmito odstíny a příslušným duševním hnutím, a hlavně pak s určitým druhem choroby.
Zajímavou ukázkou tohoto způsobu uvažování při stanovení příčin choroby a tím i určení její léčby je podle jednoho autora z prvé poloviny 12. století diagnostika křečových žil. Touto chorobu trpí především obyvatelé jižní Číny, zatímco na severu je poměrně vzácná. Sungští lékaři hledali vysvětlení v tom, že se na jihu pije mnohem více alkoholických nápojů a jí se hodně solených ryb. Pod vlivem soli se pak krev udržuje ve větší míře v dolních částech těla, pojídání ryb má pak za následek lehkou horečku, což už samo o sobě vytváří tendence k tvoření křečových žil, a alkohol v sobě obsahuje jedovaté látky. Všechny tyto vlivy, soli, ryb i alkoholu, působí na slezinu a jejím prostřednictvím i na žíly na nohou.
Při léčbě se nejčastěji používala akupunktura, to znamená vbodávání jehel do určitého nervového centra, dále pak moxibusce (spalování léčivých bylin na povrchu pokožky), dále masáže a samozřejmě i různé léčivé pilulky a nápoje. Chirurgie byla vyvinuta jen nepatrně, prakticky se jí používalo pouze při frakturách, při vředech a při kastraci eunuchů.
V souvislosti s přípravou různých léčivých odvarů a pilulek se velké oblibě těšilo kořenářství; znalost léčivých bylin byla nezbytná pro přípravu téměř všech druhů léků. Velmi často tu nešlo pouze o odvar z jedné byliny, nýbrž z většího počtu bylin, a někdy se dokonce pro přípravu takových odvarů používaly rovněž minerály (například rozdrcené perly nebo nefrit), případně i živočišné produkty. Zvláštní oblibě se těšil roh nosorožce, který se do Číny dovážel ze zámoří a byl nesmírně ceněn, dále pak nejrůznější paroží, dodávané do vlastní Číny většinou z jihozápadu. Neméně oblíbené byly i léky připravované z hmyzu, například z pavouků, ze stonožek, z nejrůznějších červů, a léčivý účinek se dokonce připisoval i ropušímu jedu. Údajně osvědčeným prostředkem proti bahenní zimnici byli ovádi, jimž se otrhaly nožky a křídla a ty se pak, obalené voskem, při záchvatu zimnice zapíjely studeným alkoholem. Je zajímavé, že v tomto případě se používal alkohol studený; jinak totiž Číňané pijí alkohol, stejně jako jiné nápoje, vždy aspoň vlažný. Mezi oblíbené léky patřila také hadí kůže a celá řada jiných prostředků, dnes už pokládaných za krajně exotické.
Zvláštní postavení mezi tradičními léky měl kořen žen-šenu (Panax ginseng), původně rozšířený především na severovýchodě země a v Koreji. Připisovaly se mu nejrůznější léčivé účinky, od všeobecně povzbuzujících až například k léčení neplodnosti žen. Je zajímavé, že u těch odrůd žen-šenu, které byly nakonec pro lékařské účely zvláště pěstovány, se prý nikdy nedosahovalo takového účinku jako u kořenů rostoucích volně v přírodě.
Čínská lékařská věda oné doby pochopitelně neznala příčiny nakažlivých chorob, tím méně mohla jejich vznik spojovat s jejich nositeli, mouchami a komáry. Je však zajímavé, že v některých případech se používaly prostředky, které měly zhruba týž účinek jako chinin, např. sušená pavoučí kůže nebo pavučiny. V některých případech však byly znalosti právě v oblasti nakažlivých chorob až překvapující. Například spalničky u dětí se léčily vlastně urychlením jejich průběhu tím, že se nemocnému dítěti dal užívat zvláštní druh byliny, siang-čchun. Tím se dítě nakonec brzy dostalo z krizového stavu, ovšem paradoxní bylo (třebaže pro celkové čínské nazírání pochopitelné), že i v tomto stadiu, kdy dítě bylo stále ještě nebezpečným šiřitelem choroby, se mohlo volně pohybovat a stýkat s ostatními dětmi. Stejná bylina se používala také pro léčbu příušnic a navíc tu byla ještě upravena dieta – dítě nesmělo například jíst ani maso, ani ryby. Kožní choroby, doprovázené nepříjemným svěděním, byly obvykle léčeny nadrobno sekaným zázvorem a cibulí. Je velmi zajímavé, že například při dietě u horečnatých stavů se podávalo drůbeží maso ze slepice a nikoliv z kohouta; i těmito otázkami se v nejnovější době zabývají lékařské ústavy. Léčivá moc se připisovala také nejrůznějším korýšům, přičemž nezbytnou součástí jejich přípravy byl zázvor, a opět se doporučovalo zapít každé sousto co nejsilnějším alkoholickým nápojem. K zmírňování horečky se někdy používaly také čerstvé houby.
Číňané si dokonce vytvořili – a jistě na základě dlouholeté zkušenosti – celou řadu předpisů o tom, která jídla je možné, nebo dokonce nutné jíst po sobě, aby se nemocnému ulevilo; u jiných kombinací naopak hrozilo podstatně zhoršení zdravotního stavu. Nikdy se například nedoporučovalo jíst po sobě tomely a kraby, arašídy a okurky, cibuli a med. V době těhotenství se ženám zakazovalo jíst vodní kaštany, a dokonce prý i zápach kabara pižmového byl pro ně nebezpečný (tento zákaz je tím zajímavější, že výskyt tohoto zvířete v Číně byl vždy zcela ojedinělý). Lotos se užíval dokonce i při zcela protichůdných indikacích – lotosová semínka byla oblíbena jako afrodisiaka, a naproti tomu popel z lotosových listů polykaly ženy jako údajně zaručený prostředek proti otěhotnění. Proti kašli se doporučoval odvar ze sušených moruší, a proti astma zvláštní druh melounu. Poněkud nezvyklý prostředek měl vyléčit oční neduhy – totiž vepřová játra vařená v páře dohromady s květem chryzantémy.
Vedle těchto prostředků, jež v rámci tehdejších znalostí farmakologie byly leckdy docela přijatelným řešením a některé z nich jsou i dnes předmětem zájmu lékařských odborníků, se při léčbě někdy používalo různé zaříkávání, případně kombinace takových magických praktik s vlastními léčebnými prostředky. Jen stěží se dá normálním způsobem vysvětlit například tradiční zvyk, léčit úporné bolesti hlavy tak, že se do tvrdě uvařeného vejce vložila mince a vejce se pak přiložilo na spánek. Údajně mělo vejce všechen neduh vytáhnout a důkazem toho mělo být zčernání mince.
Lékařství a ranhojičství byla věnována značná pozornost i ze strany státní moci a vedle potulných prodavačů léků, někdy vyslovených šarlatánů, lákajících k sobě zákazníky na bazarech obvykle různými zápasnickými a šermířskými kousky, bylo už v době dynastie Sung v Číně velmi mnoho skutečně respektovaných lékařů, školených ve zvláštních institucích. Kolem roku 1080 došlo ve výuce medicíny dokonce k zásadní změně – její původně tři odvětví (studium různých druhů tepů, akupunktura, léčení ran a vředů) byla nahrazena rozdělením celého studia na devět zvláštních oddílů, což jistě svědčí o úzké specializaci. I tady se však vedle teoretického školení jak léčit například revmatické choroby, vedle ranhojičství, akupunktury a moxibusce, atd. nadále udržovalo zvláštní odvětví léčby pomocí kouzel a amuletů. Tyto poslední prostředky se většinou užívaly při léčbě nervových chorob, jíž se věnovali hlavně mniši, buddhističtí i taoističtí, ale stejné prostředky, například magické formule, u buddhistů přebíraných nejčastěji z tantrismu, se užívaly i při jiných chorobách.
Například o bahenní zimnici, kterou v té době byli zvláště silně postihováni obyvatelé bažinatých krajin ve střední a jižní Číně, se sice předpokládalo, že je vyvolávána místním klimatem, případně špatnou stravou, ale věřilo se také, že ji způsobují potulní duchové těch zemřelých, jimž už nikdo nepřináší oběti, případně že je důsledkem porušení rovnováhy mezi jednotlivými kosmickými prvky a principy, či že je dokonce vyvolávána zvláštním božstvem, označovaným jako „matka zimnice“. Rozeznávalo se celkem šestnáct různých druhů zimnice a podle toho se rovněž lišila terapie – od akupunktury přes masáže, podávání arzenu a různých léků připravovaných z rostlin nebo hmyzu, až k různým kouzlům a amuletům, z nichž některé musel pacient dokonce polykat. V těchto případech pak byla doba k podobným lékařským zákrokům pečlivě volena s ohledem na horoskopická data; jinak se totiž předpokládalo, že amulet podaný nemocnému v nevhodnou dobu je škodlivý.
Je zajímavé, že v rámci výuky medicíny se v Číně věnovala značná pozornost i soudnímu lékařství a v roce 1242 bylo na základě dřívějších pramenů zpracováno a publikováno obsáhlé dílo Si-jüan-lu, jež od té doby bylo k dispozici úředníkům pro případ, že vyšetřovali jakékoliv podezřelé úmrtí. Velmi podrobně se v něm popisovaly příznaky nejrůznějších násilných smrtí (uškrcení, utopení, různé druhy otrav atd.), a dokonce se uváděly symptomy, jež by úředníkům umožnily rozlišovat mezi sebevraždou, nešťastnou náhodou a vraždou. Podobné prameny nezapomínaly ani na nejrůznější návody první pomoci v těch případech, kdy by postiženého ještě bylo možné zachránit, a mimo jiné se v nich popisuje také umělého dýchání.
Vlastní výuku medicíny organizoval stát, který prostřednictvím zvláštního ústředního orgánu, jakési lékařské akademie, určoval oficiální seznamy jednotlivých léků. Tyto seznamy byly pravidelně čas od času revidovány a doplňovány. Například první revize za doby dynastie Sung koncem 10. století v takovém seznamu uvádí celkem 983 oficiálně uznávaných léků, i když všechny z nich nebyly běžně používány. Seznamy těchto léků byly doplňovány tak, že nejvýznamnější a nejproslulejší lékaři byli povinni své nově vyzkoušené předpisy dát lékařské akademii k dispozici, a ta pak jejich účinnost ještě znovu ověřovala.
Ústřední lékařská škola byla zřízena v roce 1076 za doby dynastie Severních Sungů a po pádu sídelního města Kchaj-fengu byla její činnost obnovena v sídelním městě Jižních Sungů, Chang-čou. Počet žáků nebyl příliš vysoký, pohyboval se obvykle kolem tří set, musíme si ovšem uvědomit, že se takto zajišťovala příprava pouze jakési elity lékařů a farmakologů, určené víceméně jen pro císařský dvůr a nejvyšší vrstvy společnosti. Vedle toho se však tradičním způsobem, obvykle dědičně v jednotlivých rodinách, udržovaly a předávaly znalosti lékařské i znalosti přípravy léků v daleko větším měřítku. Podle tehdejších představ byl za dobrého lékaře pokládán teprve ten, jehož děd i otec byli již v tomto oboru činní. Přitom lékaři byli vysoce specializováni, například lékař zabývající se chorobami dospělých, byl jen zcela výjimečně ochoten léčit i dětské nemoci. Zvláště to platilo o těch, kdo se specializovali na akupunkturu; ti v žádném případě jinou radu nebo jiný lék pacientům neposkytovali.
O tom, jak velký počet těchto specialistů se v té době zřejmě vyskytoval, svědčí mimo jiné i spousta dochovaných vývěsních štítů, vlastně jakýchsi reklam, jimiž na sebe tito odborníci upozorňovali. Stejným způsobem byly ostatně specializované i samotné lékárny. Například některé prodávaly jen léčivé byliny, z nichž si pacient nebo lékař připravovali odvary sami, jiné nabízely tyto odvary už hotové a někdy šla specializace tak daleko, že například některé lékárny prodávaly pouze léky pro děti, jiné pro dospělé apod. Vedle těchto nesčetných soukromých lékáren (nebo dokonce pouličních prodavačů různých náplastí) tu existovaly i jakési lékárny státní, zřizované proto, aby díky příslušným subvencím mohly obyvatelstvu, zvláště v době epidemií, prodávat léky za minimální cenu. Zdá se však, že ne vždy to byla služba skutečně nezištná; velmi často se totiž objevují zprávy o tom, že se státními subvencemi se v takových případech nehospodařilo zrovna poctivě.
V bohatých vrstvách bývalo běžným zvykem, že si rodina vydržovala zvláštního lékaře, který vlastně do jisté míry patřil k ostatnímu služebnictvu a dostával pravidelný plat bez ohledu na to, zda někdo z členů rodiny byl nemocen; v takovém případě však musel své služby poskytovat bez jakéhokoliv zvláštního honoráře. Jinak ovšem byly lékařské služby řazeny k ostatním službám, jak je bylo možné běžně nalézt zvláště v městském prostředí. Výjimku snad tvořili mniši, zabývající se někdy v klášterech rovněž léčením nemocí; v tomto případě byla odměna za lékařský zákrok obvykle vyplácena přímo klášteru. Někdy byla při správě každé prefektury zřizována zvláštní nemocniční oddělení, kde byla bezplatně poskytována lékařská péče především starým lidem bez příbuzných, příslušníkům chudiny a nevyléčitelně chorým (odtud snad je možné dedukovat závěry některých evropských cestovatelů, kteří v oné době navštívili Čínu, že totiž péči o nemocné a staré zajišťuje ve všech případech bezplatně stát).
Soubory jednotlivých zkušeností ať už v oblasti vlastní terapeutiky, nebo z oblasti farmakologie byly opětovně zachycovány nejen v četných lékařských příručkách, nýbrž i v rozsáhlých lékařských encyklopediích, podobně jako u jiných disciplín. Zmínili jsme se už například o významné encyklopedii tohoto typu, Šeng-ťi cung-lu, jež byla vydána nedlouho před pádem dynastie Severních Sungů kolem roku 1110, a jež v sobě shrnovala vlastně všechny tehdejší medicínské znalosti. Hovořili jsme také o tom, že v době Sung byl vydán i nemalý počet zvláštních kodexů popisujících léčivé účinky některých rostlin a označovaných obvykle Pen-cchao. Na medicínu ostatně nezapomínaly ani tehdy tolik oblíbené univerzální encyklopedie typu Pi-ťi (Záznamy) nebo Pi-tchan (Rozhovory); nejznámější z nich, Meng-čchi pi-tchan, věnuje medicíně a farmakologii 23 kapitol z celkového počtu 207 kapitol věnovaných vědám přírodním.
d) Pseudovědecké metody
Vedle vlastní vědecké činnosti se však v této době těšily značnému zájmu i různé metody, jež bychom dnes označili jako pseudovědecké, tehdy však byly kladeny do téže roviny jako vlastní výzkumná činnost. Tak jako všude jinde v dávnověkých civilizacích objevuje se také v Číně, a to i u významných učenců, snaha připisovat zvláštní význam určitým jevům, případně jejich návaznosti, dokonce i když nemůže jít o logickou souvislost. Sem patřily různé pověry, věštebné praktiky, astrologie, geomantie, fyziognomika, seznamy šťastných a nešťastných dnů a celý ten svět duchů a démonů, který nejen pronikal každodenní život v Číně, nýbrž se objevoval do té či oné míry i v seriózních pracích čínských učenců.
Předpovídání budoucnosti (šu-šu) se praktikovalo nejrůznějším způsobem. Nejstarší, známý už na úsvitě čínských dějin, spočíval v tom, že se na budoucnost usuzovalo podle trhlin v želvích krunýřích nebo na lopatkových kostech zvěře, k nimž se přiblížil rozžhavený kovový předmět. Později k tomu přistoupilo odhadování budoucnosti podle delších nebo kratších stébel rostliny, v čínštině označované š‘ (Achillea sibirica). Je možné, že právě z této metody se vyvinulo používání kratších a delších linií v trigramech a hexagramech Knihy proměn (I-ťing). Této metody se však používalo při méně významných příležitostech, případně pro odhadování věcí v budoucnosti nepříliš vzdálené. Zatímco první způsob se ve větší míře používal pouze do doby dynastie Chan, druhý byl, třebaže v pozměněné podobě, známý v taoistických klášterech v Číně až do nové doby.
Velký důraz byl kladen vždy také na astrologii (sing-ming), jež se ovšem v Číně vyvíjela jinak než například v Mezopotámii nebo v Evropě. Uvedli jsme již, že Číňané se nikdy příliš nezajímali o východy a západy hvězd v souvislosti se sluncem, jako tomu bylo například u Egypťanů, Babyloňanů a Řeků, nýbrž soustřeďovali svou pozornost na souhvězdí cirkumpolární. Jejich dráha byla rozdělena na 28 „přístřeší“ (siou), jež ovšem netvořily zvířetník – slunce se pohybuje po ekliptice a nikoliv mezi souhvězdími cirkumpolárními. Původně si astrologie všímala pouze událostí státních, nikoliv záležitostí soukromých, a teprve později se začaly objevovat i předpovědi pro jednotlivé osoby. Tyto předpovědi se opíraly především o postavení měsíce vzhledem k oběžnicím, stálicím a některým významným souhvězdím, a teprve druhotně se zajímaly o postavení slunce a planet samotných. Zpočátku se totiž věřilo, že hvězdy se každý den vlastně znovu rodí, stejně jako slunce, a že například meteory jsou dušemi sestupujícími z nebes do lidských těl. Značnou úlohu tu hrály i bezprostřední důsledky vlivu slunce a měsíce na klimatické podmínky, případně na zvířata nebo rostliny. Z doby čchitanské dynastie Liao se nám z roku 1122 zachovalo významné astrologické dílo Sing-ming cung-kuo (Všeobecný popis osudů podle hvězd), jehož autorem byl Jie-lü Šun (šlo pravděpodobně o jednoho z vládců této říše).
Velký význam mělo dělení dnů na šťastné a nešťastné (süan-ce), třebaže tento přístup také není jen typicky čínský. Seznamy takových dnů byly pravidelně vydávány pro každý rok a příslušní odborníci na jejich základě pak rozhodovali o jakémkoliv počínání každého jednotlivce; bylo totiž zcela běžné, že se na ně lidé obraceli s žádostí o určení příznivého dne pro sňatek i pohřeb, pro obchodní jednání i odjezd na cestu apod.
Složitější systém předpovídání budoucnosti spočíval na dvanáctihodinových údajích (č‘) a na deseti nebeských kmenech (kan). Tato metoda se označovala jako „výpočet osudů“ (tchuej-ming) a ve své rozpracované podobě byla známá už v době dynastie Chan. Zvláštní oblibě se těšila právě za dynastie Sung, kdy pro jakékoliv rozhodování bylo nutné obrátit se na příslušné hadače a udat jim „čtyři pilíře“ (s‘-ču), tj. přesná data dne, hodiny, měsíce a roku narození, a ti pak už sami zajišťovali všechen potřebný výpočet, v příslušné kombinaci nebeských kmenů s jedním z pěti prvků.
Geomantie (feng-šuej – budeme o ní hovořit také v kapitole o náboženství při zmínce o symbolice jednotlivých pověr) hrála významnou úlohu v životě Číňanů mimo jiné už proto, že jejím cílem bylo přesně určit polohu obydlí i pohřebiště s ohledem na soulad s kladnými proudy kosmického dechu; v praxi to kromě jiného znamenalo, že tyto stavby měly harmonizovat s okolní krajinou. Předpokládalo se totiž, že takový soulad zajistí bohatství, zdraví a štěstí pro všechny generace dotyčné rodiny. Každé místo mělo údajně zvláštní topografické rysy, které modifikovaly příslušný místní vliv (sin-š‘), což se týkalo tvaru hor, směru vodních toků, a dokonce i výšky a tvaru budov, směru cest a mostů atd. I když rozhodující tu bylo nalézt správnou polohu s ohledem na tyto kladné vlivy, bylo se také možné negativním vlivům těchto přírodních jevů bránit, a to různými protiopatřeními – například vyhloubením zvláštních příkopů. O odbornících v geomantii, označovaných jako kchan-jü-ťia, hovoří již S‘-ma Čchien ve svých Zápiscích historika (Š‘-ťi). V podstatě tu šlo o vliv základních principů, jang a jin, jež se v reliéfu krajiny identifikovaly dvěma symboly: zeleným drakem (čching-kung) a bílým tygrem (paj-chu). Každý z nich pak byl symbolizován určitou konfigurací v terénu. Drak měl být například vždy po levé a tygr po pravé straně obydlí nebo pohřebiště, aby byla zaručena jejich ochrana.
Ovšem celá metoda byla nesmírně komplikovaná, poněvadž pro přesný výpočet polohy a určení charakteru terénu bylo nutno brát v úvahu i trigramy a hexagramy Knihy proměn, šedesátiletý cyklus, pět prvků apod. Zjednodušeně se dá říci, že se v praxi při jakýchkoliv zásazích do krajiny dávalo přednost klikatým cestám, hradbám i jiným strukturám, poněvadž ty se do krajiny spíše hodily a méně ji narušovaly, zatímco přímé a rovné linie a geometrické tvary se odmítaly. Nakonec přes všechny pověrečné představy měl tento systém značný význam pro úpravu krajiny, už například jen tím, že se podle něho sázely stromy nebo bambusy jako větrolamy, nebo že se zdůrazňovala nutnost mít v blízkosti obydlí tekoucí vodu. Je možno říci, že harmonický ráz čínské krajiny a někdy skutečně vynikající volba míst pro lidská sídliště byly důsledkem právě tohoto systému. Je také zajímavé, že první praktické použití kompasu bylo v geomantii; magnetická střelka tu odborníkům napomáhala při zjišťování potřebných údajů na zvláštní kruhové stupnici (luo-pchang), na které byly zaznamenávány jednotlivé kombinace nejrůznější geomantických údajů.
Fyziognomika (siang-šu) spočívala na víře, že osud člověka je možné odhadovat podle jeho fyzického vzezření, především podle tvaru obličeje. Třebaže byla známa už v dávnověké Číně, nejvýznamnější práce z tohoto věštebného odvětví se objevují teprve za doby dynastií Sung a Jüan (např. Tchaj-čching šen-ťien nebo Šen-siang čchüan-pien). S fyziognomikou souvisela i chiromantie; Číňané byli také vůbec první na světě, kdo přišli na praktický význam identifikace osob podle otisků prstů.
Z ostatních věštebných metod, ale už mnohem méně používaných, se v Číně praktikovala i oneiromantie (čan-meng), věštění podle snů, a glypchomantie (čche-c‘), jež spočívala v tom, že se znaky, jimiž se psalo jméno příslušné osoby, různým způsobem analyzovaly a podle toho se uvažovalo na další osudy nositele tohoto jména.
