Profesor korejské literatury na Soulské státní univerzitě O Se-jong (nar. 1942) se ve své básnické tvorbě snaží harmonicky skloubit modernitu s dálnovýchodní kulturní tradicí. Živě se zajímá o západní kulturu a současně bytostně inklinuje k zenovému buddhismu. V jeho díle je patrný kritický vztah k civilizaci, děs z odcizení současného člověka a touha po znovunalezení jednoty bytí. Jeho poezie vyšla též v překladu do několika cizích jazyků. Sbírku Světlo vyhasnutí, jejíž název lze přeložit též jako Světlo nirvány, tvoří šedesát básní, z nichž každá je svého druhu kontemplací na téma bytí člověka v přírodě a ve vesmíru.
Z korejštiny přeložila a předmluvu a poznámky napsala Ivana Gruberová.
Poezie současného korejského básníka O Se-jonga v překladu Ivany M. Gruberové není pro české čtenáře neznámá – čtrnáct jeho básní vyšlo v českém výboru korejské poezie 20. století (Stanu-li se kamenem. Praha, Mladá fronta 1996), ukázky z jeho tvorby se objevily i na stránkách Literárních novin v letech 1992, 2002 a 2006.
Profesor korejské literatury na Soulské státní univerzitě O Se–jong (nar. 1942) se ve své básnické tvorbě snaží harmonicky skloubit modernitu s dálnovýchodní kulturní tradicí. Živě se zajímá o západní kulturu, literaturu a výtvarné umění a současně bytostně inklinuje k zenovému buddhismu. V jeho díle je patrný kritický vztah k civilizaci, děs z odcizení současného člověka a touha po znovunalezení jednoty bytí.
Poslední dobou O Se-jong psává básně během svých prázdninových úniků z rušného světa soulských intelektuálů a umělců do buddhistického kláštera Pektamsa ve skalnatých horách Soraksan na východě Koreje. V tomto klášteře svého času působil i proslulý mistr Manhe Han Jong-un (1879-1944), jehož básnická sbírka Tvoje mlčení (Nimui čchimmuk) napsaná v poustevně Oseam vysoko v horách nad klášterem nepřestává inspirovat řadu korejských moderních básníků včetně O Se-jonga ani v dnešní době. Na břehu průzračné bystřiny v údolí u kláštera Pektamsa byl nedávno vztyčen nenápadný kámen, do něhož je vytesána následující O Se-jongova báseň:
Říční voda
Nehrň se dopředu
tak bezhlavě.
Když řeka narazí na skálu,
otočí se a pak zvolna pokračuje v cestě.
Nepospíchej
tak neuváženě.
Vždyť i dravý proud vodopádu
umí spočinout v tůních.
Nevědomá říční voda dosahuje věčnosti.
Prázdná mysl dosahuje naplnění.
O Se-jong publikoval tyto básnické sbírky: Revoltující světlo (Pallanhanun pit, 1970), Večer nejtemnějšího dne (Kadžang oduun nal čonjoge, 1982), Neosvícené milostné básně (Mumjongjonsi, 1986), Hořící voda (Pultchanun mul, 1988), Odvrácená strana lásky (Sarangui čoččok, 1990), Květy žijí vhlížejíce ke hvězdám (Kkotturun pjorul urorumjo sanda, 1991), Pošetilý Hegel (Orisogun Hegel, 1994), Odraz nebe v slzách (Nunmure orinun hanul kurimdža, 1994), Americké žalmy (Amerikcha sipchjon, 1997), Sen skalního útesu (Pjorangui kkum, 1999), Světlo vyhasnutí (Čongmjorui pulpit, 2001), Jaro přichází jako válka (Pomun čondženg čchorom, 2004), Loďka času (Siganui ččokpe, 2005), Ve stínu kvetoucích panen (Kkotpchinun čchonjodurui kunul areso, 2006), Nebesa, otevřete se! (Hanura munjorora!, 2006), Nejsme ty nebo já stejní jako ostatní živí tvorové? (Nowa na han sengiwa katchči antönja?, 2006)
Za svoji tvorbu obdržel O Se-jong několik literárních cen. Jeho poezie vyšla též v překladu do angličtiny, japonštiny, španělštiny, němčiny a jiných cizích jazyků. V současné době O Se-jong působí též jako prezident Společnosti korejských básníků (Hanguk siinhö). Významná je i jeho práce kritická a teoretická; je autorem rozsáhlé publikace Korejská romantická poezie (Hanguk nangmandžui si jongu, 1980).
Sám o sobě O Se-jong napsal: “Ten, kdo se neprobudil, nemůže psát básně. Protože podstatu tmy může vidět jen ten, kdo se probouzí. Faleš se ve světle nevyjevuje. Snažil jsem se, seč jsem byl, abych se probudil. Ale myslím si, že to, s čím jsem se v té své věčné dřímotě setkal, nebyl můj úsvit?”Klíčem k pochopení O Se-jongových básní je buddhistický pojem avidjá (kor. mumjong), tj. neosvícenost, nevědění, neznalost osvobozujícího poznání. Touha překonat ulpívání na nepodstatných jevech, jež je důsledkem tohoto nevidění, této slepoty, a dosáhnout vnitřní svobody a nezávislosti na tužbách pomíjivého světa, je hlavním tématem mnoha jeho básní. O Se-jong rád pracuje s kontrasty : světlo – tma, existence – zánik, láska – nenávist. Jeho oblíbeným symbolem jsou nádoby jako zpředmětnění prostoru a jejich protipóly – písek, střepy, hlína. Vliv buddhistické filosofie na jeho tvorbu je patrný i v tom, jak zachází s náznakem, s nedořečeností, s nevýslovnem, s tajemstvím. Buddhisté vysvětlují, že vhled do absolutní, nejzazší skutečnosti nelze slovy naší nevědomé mysli vyjádřit, nýbrž pouze naznačit. V úvodu k jedné své sbírce O Se-jong napsal: “Próza je text psaný jazykem, kdežto poezie je text psaný mlčením?” Korejská kritika na jeho poezii oceňuje až úpornou snahu o zachování formální krásy a čistoty tradiční lyriky. Navzdory různým módním vlnám, které zasahují korejské literární kruhy, O Se-jong i nadále pokračuje v tvorbě jazykově ukázněných a významově hlubokých veršů. Klade přitom důraz na logiku a intelekt – jeho básně nejsou záznamy chvilkových impulsů, nýbrž výsledky dlouhodobé “krystalizace” – dlouhodobého rozjímání o tom, co je podstatou bytí člověka a přírody.
Při pozorné četbě jeho veršů si všimneme vroucího, přímo vášnivého zaujetí autora všemi zobrazovanými předměty – ať už to je bezejmenný plevel, sušený tomel na talířku, rozbitá miska, závan větru za límcem či cár mraku plynoucí na obloze, O Se-jong věnuje pozornost drobným předmětům každodenního života, zdánlivě bezvýznamným setkáním, rozhovorům s lidmi, stále se opakujícím životním situacím. Setkání s lidmi a věcmi mají svůj jedinečný skrytý význam. V tomto světě není nic, co by nestálo za naši pozornost? V duchu zenového buddhismu, který neustále vědomě stírá hranice mezi posvátným (vysvobozením nirvány) a profánním (koloběhem životů, tj. samsárou).
Sbírku básní Světlo vyhasnutí (Čongmjorui pulpit), jejíž název lze přeložit též jako Světlo nirvány, tvoří šedesát básní rozdělených po patnácti do čtyř oddílů zvaných Jeden verš, Slzy, Mokré oči a Zvuk podzimního deště. Každá z nich je svého druhu kontemplací – jednou melancholickou, podruhé patetickou, jindy sebeironickou – na téma bytí člověka v přírodě a ve vesmíru.
Ivana M. Gruberová
Věčnost
Když jsem sám,
mé tělo je ostrov plovoucí nekonečností.
Naslouchá osamělému
dechu přílivů a odlivů,
jenž se zdvíhá a klesá pod kůží.
Je snad věčnost někde jinde
než v okamžiku života,
který vdechuje a vydechuje?
Dívám se k dalekému obzoru
a dlouze hvízdám.
Krásná tma
Hory jsou horami,
řeky jsou řekami.
Když se však rozhlédnu kolem sebe, nevidím
žádnou řeku, jež by byla řekou, žádnou horu, jež by byla horou.
Tento svět je jedna velká bažina.
Myslím si, že šlapu po pevné zemi, ale ve skutečnosti
se ocitám na rozbahněné cestě:
sotvaže pracně vytáhnu jednu nohu z rozumu,
druhou nohou už
zapadám do citů.
Když tedy ale hory nejsou horami,
nač se vlastně umíněně hrabat
z bažiny ven?
Vždyť i květ lotosu vyrůstá z bahna!
Pokud možno, stanu se lotosem…
anebo
hlemýžděm
okouzleným tmou.
Než se toulat oslepovaný láskou,
to bude lepší žít vůbec sám a bez očí.
Stojím na rozbahněné rovině ostrova Kanghwado
a pálivou solí si omývám
zakalený zrak.
Jeden verš
Celou noc jsem pracně
hledal jeden verš.
Rozednívá se.
Točí se mi hlava,
teče mi krev z nosu!
Do prázdných čtverečků papíru stéká kapka za kapkou
a vytváří půvabné skvrny…
Do bílého trávníku za oknem,
který v noci zasypal sníh,
padá
červený květ kamélie,
plátek za plátkem…
Meteor
Noční obloha
je hřiště hvězd.
Hvězdy jsou dnes zvláště neklidné.
Zápas začal,
ale najednou se zdálky ozvalo
nezřetelné prázdné hřmění:
baseballový míč,
který se minul cílem,
s řinčením rozbil okno
a kutálí se padá k zeměkouli
