První kapitola: Zamilovanost
Plameny vyletují vzhůru z mé pánevní oblasti, olizují mé srdce, pohrávají si s mým tělem v hlubokých tónech oranžové a žluté, aby mě poté ochladily odstíny zelené, modré a fialové. Můj orgasmus září barvami, povrch mého těla se rozplývá do neurčita, rozkoš tančí ven z mé tělesné schránky, bere mě s sebou a já splývám s extází, naplňující éter, v němž se vznáším.
Jsem tvrdá palice. Má tvrdohlavost může za to, že jsem se při rozvodu nepřidala na stranu ani jednoho z mých rodičů. Tvrdohlavost zapříčinila, že jsem nepřijala slepě hodnoty své generace. A teď, když tu ležím a stěží popadám dech, děkuji bohu za svou tvrdohlavost.
Mé smysly tančí. Proudy vřelé a vzápětí chladné energie prolétávají nahoru a dolů podél mé páteře, zaplavují můj klín a vystřelují z konečků mých prstů. Těch několik hodin uběhlo jako pár vteřin. Ukojená v náručí svého partnera, prociťuji jeho tělo, prožívám jeho pocity a znám jeho myšlenky. Naše těla se rozplývají ve všeobjímající energii dokonalého štěstí.
Cítím se jako bohyně – vše prostupující a propojená se všemi ženami minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Jsem svůdnice, milenka, matka, sestra i opatrovatelka. Mé srdce přetéká soucítěním se všemi lidmi i věcmi, z nichž sestává vezdejší svět.
Otevírám oči, obracím se ke svému partnerovi a na rtech mi pohrává úsměv. Páni! Jak jsme to dokázali? Usmívá se také a slibuje: “Tohle byl teprve začátek.”
Několik hodin jsem strávila v meditaci. Nemusela jsem kvůli tomu tiše a osamoceně prodlévat v lotosové pozici. Dýchala jsem, prožívala a pociťovala absolutní jednotu – v pokrývkách svého lože se svým partnerem. Extatické pocity, které mě teď zaplavují, se probudily díky jednoduchým tantrickým cvičením. A pozitivně ovlivnily každičký aspekt mého života.
Tantra mě naučila, jak ovládat své emoce a jak překonat strach. Jak přivést k životu semena vnitřní jistoty, která po dlouhé roky dřímala zapomenuta v mém nitru. Nejistoty a pochyby o sobě samé ustoupily vysokému sebevědomí a jistotě. Tantra mi pomohla vzít osud do vlastních rukou.
Má tvůrčí síla rozkvetla bohatými květy. Jakákoli činnost během dne – od běžného mytí nádobí přes rutinní činnost v práci až po nejvyšší umělecké aspirace – vše pro mě bylo radostným zážitkem plným symetrie a jednoty. Každičký okamžik se stal příležitostí k růstu a sebevyjádření.
Potíže s penězi zmizely. Prosperita vtekla do mého života jako široká řeka. Začala jsem pociťovat, co to znamená mít skutečnou podporu celého vesmíru. Urovnala jsem rodinné vztahy, jež po léta zmíraly na úbytě. Přátelské a milostné vztahy mě začaly postupně víc a víc uspokojovat. Postupně jsem dala vale nespokojenosti, negativnímu myšlení a sebepodceňování, a pochopila jsem, co znamená skutečná “nesobecká láska”.
Spiritualita a Bůh pro mě začali znamenat něco zcela nového. Něco, co se zakládá na prožitku, nikoli na víře. Na svobodném výběru, nikoli na indoktrinaci. Začala jsem se vnitřně zbavovat všeho, co nebylo v harmonii s mou hlubinnou podstatou. Tantra se pro mě stala cestou k osudu, založenému na ničím neovlivněném výběru. K osudu, stále intenzivněji naplňujícímu mou rostoucí lásku k sobě samé i druhým.
Už dávno nejsem tou dívkou, která před jedenácti lety poprvé objevila tantru. Na počátku toho léta, během něhož do mého života tantra tak osudově vstoupila, jsem ale byla takzvaný “ztracený případ”.
Počátky
Můj život odjakživa ovládaly emoce. Deprese mě provázela jako věrná společnice a strach, její blízký příbuzný, se mě držel jako klíště. “Jsi tak náladová,” říkali mi doma. Kdyby mí rodiče nebyli nepřáteli antidepresiv, asi bych na divoké změny nálad, kterým jsem propadala, dostávala hromady prášků.
Můj život se podobal životu mnoha dalších příslušníků mé generace. Žila jsem v prostředí kalifornské střední vrstvy na okraji velkoměsta, kde nás učili, že to, jak vypadáme navenek, je mnohem důležitější, než jak se cítíme uvnitř. Náš radostný zevnějšek ale zakrýval neustálé poruchy v zažívání a obrovskou nejistotu. Byli jsme ukázkovým příkladem sebepodceňování. A přesto jsme měli něco svého. Měli jsme k dispozici obrovské množství informací (a také různých substancí) a jen my sami jsme rozhodovali, jak s nimi naložíme. Mysleli jsme si, že svět už před námi nemá tajemství. Všechno, po čem jsme toužili, bylo patřit k něčemu velkému – něčemu, o čem jsme ale bohužel neměli žádnou přesnější představu.
Naše rozvrácená rodina byla také typicky dysfunkční. Jako nejmladší z šesti dětí jsem se domnívala, že když budu všechno dělat správně, napravím chyby všech v rodině a pomůžu jim setřást omyly minulosti i všechny bolesti. Opravdu tvrdě jsem se snažila, aby vše bylo “správně”. Ze školy jsem nosila samé jedničky, abych si získala pozornost rodičů. Moc jsem toužila, aby si mě všimli, smutné panenky v koutě, která toho měla tolik co říct, ale chyběla jí k tomu odvaha. Dělala jsem roztleskávačku, zkoušela gymnastiku, softball i potápění – jenže pro mě, totální nešiku, to všechno byla špatná volba. (Obvykle jsem skončila jako “ta, co se nejvíc zlepšila”. Což znamenalo, že jsem začala jako beznadějný případ a nevzdala jsem to navzdory posměchu!) Ideální pro mě naopak bylo divadlo, protože mě uspokojovalo, což jsem tolik potřebovala (a vyžadovalo mnohem méně tělesné koordinace!). Přes všechno mé experimentování bylo ale jasné, že nic nenaplňuje vnitřní touhu, kterou jsem ale stejně nebyla s to definovat.
Jedním z důsledků rozvodu rodičů byly mé smíšené pocity vůči Bohu. Všichni otcovi příbuzní byli křesťanští extremisté. Oboustranné opatrovnictví znamenalo, že jsme se každý druhý víkend v neděli všichni nacpali do tátova mikrobusu a jeli do kostela, kde jsme zpívali náboženské písně a recitovali modlitby. Kráčela jsem ve stopách svých slovutných nevlastních sester, oddaně jsem přijala křesťanství už v devíti a slíbila jsem, že strávím život službou Bohu. Líbily se mi řád a disciplína intenzivního duchovního života.
Myšlenky křesťanství, ač ve své podstatě správné, ve mně ale zanechávaly množství nezodpovězených otázek. Proč jsme ve své podstatě hříšní, a to dokonce už od samého narození? Proč je má sexualita špatná? Proč Bůh posílá lidi jiného vyznání do pekla? Odpovědi a kázání pastorů při bližším zkoumání často neobstály.
Domácnost mé matky, kde jsem strávila většinu svého dětství, představovala zase jiný extrém. Matčina rodina byla duchovní, ale ne nábožná. Podle nich bylo možno vztah s Bohem realizovat jen v osobní rovině. Kostel nepřipadal v úvahu, dokonce ani v době církevních svátků. Matčina duchovnost měla velmi praktický charakter.
“Nebe i peklo jsou už tady na zemi,” říkávala. Pro ni byla duchovnost přirozenou součástí života. Doma jsem mohla narazit na filosofické knihy všeho druhu, zvlášť v pokoji svého nejstaršího bratra. Z nich jsem se dozvěděla o východních náboženstvích, astrologii a různých metafyzických záležitostech. Od autorů jako Jack Kerouac, Linda Goodmanová či Herman Hesse.
Přitahoval mě sice matčin praktický a svérázný smysl pro duchovno, ale má touha jej přesahovala. Aniž jsem to tušila, hledala jsem už tehdy duchovní stezku, jejíž konečné naplnění je i dnes pořád přede mnou.
V devatenácti jsem tedy byla otevřená různým pohledům na věc. První rok mimo domov na vysokoškolské koleji mému sebevědomí ale nijak neprospěl. Byla jsem typická “dvacítka z university” s obličejem plným akné – a samozřejmě jsem trpěla sexuálními frustracemi (výhradně ženská kolej si vybrala svou daň). Hlavně a především jsem ale neměla tušení, kdo opravdu jsem. A tak jsem se nakonec, dostatečně naplněna odvahou (či zmatkem), rozhodla na to přijít. Jednoho dne na počátku léta jsem prostě odříkala modlitbu. Požádala jsem Boha, aby mi ukázal to, co vlastně hledám. Ani ne za měsíc jsem objevila tantru. […]
Tantra
Tolik milované slovo tantra se poprvé objevuje v sanskrtu. Vzniká spojením slov tanoti (rozšiřovat) a trajati (osvobození). Znamená také “tkát” ve smyslu propojovat společenství lidí či sjednocovat lidská srdce. Tantře, pokládané za jógu lásky, se také říká tantra-jóga.
Kořeny tantry je třeba hledat v hinduistických a buddhistických sektách Indie, kde tantru v některých uzavřených komunitách dodnes tradičně praktikují stejně jako před tisíci lety. Tantra se od těch časů rozšířila do mnoha asijských zemí a vyskytuje pod mnoha různými názvy. Ovlivnily ji různé místní tradice a sama přímo ovlivnila některé náboženské skupiny v Tibetu, Číně a Japonsku. V Číně je za předchůdce tantry pokládán taoismus, v němž je sex využíván k dosažení duchovního štěstí, tělesné energie a dlouhověkosti. V Japonsku praktikují tantru některé buddhistické sekty. Tantru lze však vystopovat až k dávným starověkým civilizacím Předního východu. A její podstatu nalézáme dodnes, byť ve skryté formě, i ve většině současných společností, protože ve skutečnosti je jakákoli oslava tvořivé životní síly ve své podstatě ryze tantrická.
Tantra totiž není žádné náboženství. Nevyžaduje přijetí systému duchovní víry či poslušnost doktrínám a může být pozitivním doplňkem jakéhokoli existujícího životního stylu či náboženství. Může také být podstatou lidského života. Je tedy dostatečně flexibilní na to, aby byla funkčním doplněním čehokoli, a zároveň je i dostatečně silná, aby přetrvala. Tantra je v první řadě cesta. Její metodologie automaticky vede k zážitkům osvícení, pravdy či Boha, bez ohledu na naše vyznání. A jako jakákoli jiná forma umění či tvůrčího procesu je tantra ve svých projevech tak jedinečně osobní. Nelze ji oddělit od praktikujícího člověka.
V tantře jsem nalezla syntézu sexuality i duchovnosti, tradice i spontaneity, společenského i subjektivního. Tantra je proto z mého hlediska jakýmsi universálním tmelem. Spojuje dohromady zdánlivě nesouvisející střípky, vnáší soulad do protichůdných a cizorodých prvků náboženství, filosofie a literatury. Tantra je mým průvodcem na cestě dovnitř a ukazuje mi, že i ti mí nejtemnější démoni byli pouhými iluzemi vystavěnými z prachu. Ve své esenci mi tantra umožnila stát se naprosto novým člověkem.
Lidské srdce je skutečně zázračná věc. Dělá z nás hrdiny. Pomáhá nám milovat ostatní víc než sebe sama. Dává nám trpělivost a sílu překonat mnohá protivenství života. Díky němu jsou vojáci ochotni obětovat svůj život. Díky němu se dokážeme povznést nad vlastní omezenou mysl a odpustit zločiny, jež na nás někdo spáchá. Naše srdce nás činí většími, než jsme. Naše srdce jsou totiž trvalým spojením s čímkoli, co pokládáme za “Boha”.
V tantře nacházíme štěstí v tom, že otevíráme srdce vůči těm, kdo nás obklopují, vůči světu kolem nás a v konečné rovině i vůči sobě samým.
Milovat teorii je snazší než milovat lidi
Velké náboženské texty – bible, korán, Bhagavadgíta či tóra – nám pomocí různých metafor, příběhů a zapsaných instrukcí říkají, že máme milovat ostatní lidské bytosti. Většina lidí, vedených svědomím, vírou či jinými důvody, bude souhlasit s tím, že láska a soucítění p atří k těm nejvznešenějším ambicím. Proč je tedy svět plný nenávisti, válek a utrpení? Proč upřímné uskutečňování lásky nevede vždy a bez výjimky k vysněnému ideálu?
Pro mnoho z nás je Bůh koncept. Známe ho pod mnohými jmény – Universální vědomí, Všemocný, Energie, Stvořitel, Zdroj, Bohyně, Bůh Otec-Matka, Jahve i Alláh, abychom si uvedli alespoň některá. Bůh je tou částí nás samých, která si uvědomuje, že jsme součástí něčeho, co nás přesahuje, že náš život má přece nějaký smysl a že jsme určitým způsobem všichni navzájem propojeni. Ať už tento zdroj inspirace nazýváme jakkoli, jedno je nad slunce jasnější – do jaké míry by nám on/ona mohl/a citelně ublížit z té pravděpodobně víc než značné vzdálenosti?
S lidmi se to má naprosto jinak. Lidé dělají chyby, zraňují naše city, umějí nás zklamat. Není snadné milovat někoho, kdo nám dokáže ublížit. Není jednoduché povznést se nad ty malé ústrky, vědomé i nevědomé, které se v rodině, mezi přáteli, sousedy či milenci časem nevyhnutelně nahromadí. Zraňuje nás to a svá zranění si pamatujeme. A tak stavíme kolem sebe zdi, abychom se ubránili před bolestí.
Ideální láska, o níž hovoří duchovní nauky, se proto stává intenzivní výzvou. Je snazší chránit se, klást lásce podmínky a provozovat ji s dospělou a racionální logikou. Koneckonců, jakmile dokážeme svou bolest či vztek vysvětlit dobrými důvody, náš nedostatek lásky, a dokonce i násilné tendence vůči ostatním, jsou pak ospravedlnitelné.
Tantra však neobsahuje žádný text či návod, jak se chovat k ostatním. A přesto lze universální výzvu k lásce, obsaženou ve všech velkých duchovních naukách, naplnit právě jejím prostřednictvím. Tantra totiž nám odhaluje naše intelektuální triky a převádí teorii lásky k Bohu na praktickou úroveň. Než začneme milovat Boha, musíme se naučit milovat ostatní lidi. Tantra po nás nechce, abychom lásku idealizovali nebo abychom milovali koncept lásky. Vyzývá nás naopak k tomu, abychom ji prožívali. Tantra je výrazem skutečné lásky k bližním právě tady a teď.
Neznamená to samozřejmě, že bychom museli mít sex s každým, koho chceme milovat. Tantra je pouze prostředek, který nás učí milovat nepodmíněně ve všech oblastech našeho života. Mnoho lidí proto nechápe vztah tantry a sexu. Sex je zde sám o sobě bez významu. Tantra užívá sex jen jako prostředek a nástroj stejně jako plamen svíce při meditaci nebo kuličky růžence při modlitbě. Žádný nástroj nám však nepřinese osvícení, pokud jej nebudeme adekvátně užívat. Účelem tantry proto nikdy nebylo mít s někým sex. Účelem tantry dokonce ani není, abychom byli tantriky. Účelem tantry je, jak už bylo řečeno, otevření se lásce. Tantra užívá sexualitu v léčivém a pozitivním kontextu jako výraz lásky Boží. Moje sexualita se proto stala hlavním prostředkem pro posílení mého duchovního života.
Lidé se pouštějí do praktikování tantry z různých důvodů. Tantra přináší mnohým lidem osobní užitek, ať už je to zlepšení mezilidských vztahů, emocionální stabilita, tělesné zdraví, dlouhý život, štěstí, bohatství a samozřejmě další zjevné záležitosti – v první řadě intenzivně uspokojující sexuální život. I já jsem si vybrala tantru z mnoha důvodů – a některé z nich jsem pochopila až po mnoha letech. Bez ohledu na různé počáteční impulsy musí ovšem jediným účelem setrvání na této cestě být následující: hluboká touha po jednotě s Bohem, ať už mu říkáme jakkoli.
Cesta srdce
Tantra může být cestou jednoduchou, zdaleka ale ne pokaždé snadnou. Mnoho lidí, kteří začínají s tantrou i s těmi nejlepšími úmysly, postupně odpadne. Co je tak těžkého na tom, milovat bezvýhradně za všech okolností? Praktikovat tantru ale není jako chodit na dvě hodiny týdně do kostela. Přinutí nás to sledovat sebe sama. Vyžaduje to po nás, abychom se změnili. Tahá to v nás za různé nitky. Dokonce i za takové, o kterých samozřejmě nemáme ani potuchy.
Metodologie tantry je femininní. To je zásadní rozdíl ve srovnání s duchovností Západu. Západní myšlení – formované po dva tisíce uplynulých let patriarchátu ve prospěch maskulinních hodnot – klade důraz na racionalitu, vědeckou analýzu a pravidla. Cesta tantry je naopak cestou srdce. A srdci vládne láska, nikoli logika. Svým srdcem dáváme a přijímáme sami sebe – ne jen svoji intelektuální moudrost, ale také vcítění se do druhého, intimitu a radostnou vášeň. Stáváme se živiteli a opatrovníky jako matka svému dítěti, jako Země svému bohatství.
Každý z nás, bez ohledu na pohlaví, v sobě má prvky mužské i ženské povahy. Jakmile prostřednictvím tantry přivedeme tyto aspekty do rovnováhy, začneme se cítit vyrovnanější – začneme být celistvějšími bytostmi. Například žena s vyvinutým smyslem pro logiku a neúprosnou ambicióznost může zjistit, že tantra posiluje její skrytou schopnost intuice a soucítění. Na druhé straně nadměrně emocionální muž se může stát racionálnějším a více schopným sebekontroly. Je samozřejmě možné, že se u vás vymykají kontrole obě stránky osobnosti. Tak to bylo i v mém případě. Co se týče mých vnějších ambicí, byla jsem nekolegiální a hraničilo to až se sebestředností. A přitom se mi nedostávalo náležité emocionální vyrovnanosti, takže jsem se neustále topila v pocitech ohrožení a pochybách o sobě samé. Byl nejvyšší čas začít s tím něco dělat!
Tantra slibuje ohromné, čas od času dokonce neuvěřitelné věci. Umožňuje každému bez výjimky zažívat extatické, nebeské stavy, o nichž se světci v průběhu časů pokoušeli podat svědectví v poezii či metaforách. Tyto stavy duše jsou ale takřka nepopsatelné, protože se nacházejí za hranicemi běžného mentálního poznání.Tantra učí překonání veškerých tužeb ovládnutím naší nejprimitivnější, strhující touhy po sexuálním aktu. Konečnou lekcí tantry je poznání, že každá lidská touha v sobě nese jako svůj zdroj nedělitelnou touhu po Bohu. A dokonce i tato touha po Bohu je nakonec překonána v okamžiku, kdy pochopíme, že už jsme ji realizovali.
Tento sen, pro většinu z nás nepředstavitelný byť i jen jako pouhá možnost, je skutečným cílem dosažitelným prostřednictvím tantry. Jedinou zbývající otázkou pro mě bylo: Mám ale dost odvahy, síly a především víry, abych podstoupila takový úkol? Vzhledem k mé tvrdohlavosti je, předpokládám, jasné, jak to dopadlo.
