Životopis Šrí Dhjánjógího Madhusúdandáse (1878–1994), indického jógina a duchovního učitele, sestavený z vyprávění Šrí Ánandí Má a jeho žáků. Sleduje jeho cestu od dětství v bihárské vesnici přes desetiletí askese, putování a hledání odpovědí na otázky „Kdo jsem?“ a „Co je smrt?“ až k setkání s guruem Parméšvardásem, zkušenosti samádhi a pozdějšímu veřejnému působení v Indii a ve Spojených státech. Vedle biografických kapitol kniha přibližuje také základní pojmy a praxi Dhjánjógího učení, zejména šaktipátu, probuzení kundaliní a cestu kundalinímahájógy jako prostředek vnitřní očisty a seberealizace.
Přeložili Kristina a Petr Biskupovi. Revize překladu Tárak Matl.
Je tomu více než jedno století, kdy v Indii třináctiletý chlapec jménem Kášínáth Mišra utekl z domova, aby hledal duchovní osvícení. O mnoho let později se vrátil z hor jako Dhjánjógí Šrí Madhusúdandás a ohromil Ameriku svojí neobyčejnou láskou, soucitem a hlubokým vhledem. Příbytek v plamenech vypráví příběh tohoto milovaného světce, jenž ovlivnil životy tisíců duchovních adeptů po celém světě.
„Tento příbytek je v plamenech – ukořistěte, co nejvíc můžete!“ Těmito slovy Šrí Dhjánjógí ostatní často pobízel, aby neváhali využít jeho duchovního pokladu. Otevřeně předával svoji energii, rady a zkušenosti každému, a to bez ohledu na rasu, kastu, náboženské vyznání nebo postavení. Jeho nezměrná láska tu byla pro všechny. Odkaz tohoto velkého světce přetrvává nejen v Indii, kde své dílo započal, ale i ve Spojených státech.
Šrí Ánandí Má je duchovní dědičkou Dhjánjógího starodávné linie osvícených mistrů. Od jeho smrti v roce 1994 nese jeho duchovní pochodeň a pomáhá upřímným adeptům po celém světě v jejich duchovním vývoji. Příbytek v plamenech je naplněn její láskou a oddaností k Šrí Dhjánjógímu, v jehož blízkosti strávila mnoho let.
„Doufám, že tato kniha čtenářům pomůže nalézt pravý smysl jejich života a pomůže jim dosáhnout duchovní realizace.“
„S velkým potěšením jsem četl o životě Šrí Dhjánjógího. Svatých jóginů není v naší (ani v žádné jiné) době mnoho. Byl jsem ohromen a povznešen, když jsem četl vyprávění o jeho sádhaně, víře, odhodlání a soucitu. Příbytek v plamenech uchvátil moji mysl a nasytil mé duchovní srdce.“ – Jai Uttal, zpěvák kírtan nominovaný na Grammy v kategorii world music
Obsah
Húm Tó Rám Té Rám od Dhjánjógího . . . . .. . . . . . . . 6
Poselství od Šrí Ánandí Má . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
Poselství od Dilípa Páthaka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11
Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19
Předmluva k anglickému vydání . . . . . . . . . .. . . . . . 20
1. část — „Konej, nebo skonej.“
1. Šťastný den . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25
2. Kořeny zbožnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29
3. Dvě otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37
4. Zdráhavý školák . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47
5. Odchod z domova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50
6. Chuť svobody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54
7. Putující sádhu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59
8. Splacení dluhu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74
9. Vize Svámího Vivékánandy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85
10. Odříkání na hoře Ábú . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88
11. Opravdový učitel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99
2. část — „Srdce světce je měkčí než máslo.
Abyste rozpustili máslo, musíte ho zahřát,
avšak srdce světce se rozpouští jen pouhým
pohledem na utrpení druhých.“
12. Očištění vesnice Džhálór . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117
13. Ášram v Bandhvádu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123
14. Život v ášramu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137
15. „Tento příbytek je v plamenech.“ . . . . . . . . . . . . . . . . 155
16. Rodina ve službě guruovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179
17. „Mým domovem je svět.“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194
18. Důvod k oslavě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 209
19. Návrat do Durgádíhu . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . . . . . . 223
20. Pomoc hladovějícím . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 234
21. Milost jako drahokamy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 247
22. První americký žák . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 264
23. Svámídží . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 275
3. část — „Někteří svatí jsou jako včely,
které neustále bzučí. Zatímco jiní jsou jako vítr —
a šíří svoji vůni všude kolem.“
24. Duchovní dědička . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 287
25. Ášá Déví v Bandhvádu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 300
26. Setkání s Rámou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 321
27. Poutní cesty s Ášou Déví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 330
28. „Odjíždím hledat své ztracené hvězdy.“ . . . . . . . . . . . . 345
29. V Americe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 354
30. „Co můžu darovat?“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 384
31. Dveře se zavírají . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 402
32. Návrat do Indie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 411
33. „Jsem stále s vámi.“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 425
34. Poutě za Dhjánjógím . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 441
35. Mahásamádhi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 453
Doslov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 468
Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 470
Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 473
Slovníček . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 474
Poznámka k transkripci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 479
1. kapitola: Šťastný den
Na svazích hory Ábú v severní Indii se nacházela jeskyně, která se zařezávala hluboko do skály a nad níž čněl obrovský balvan. Říkalo se jí Sloní jeskyně. Před jejím vchodem bylo vidět siluetu osamělého muže, který tam seděl se zkříženýma nohama na opotřebovaném kusu látky. Zahřívaný jen bederní rouškou a mohutným plnovousem seděl nehybný jako okolní skály a na svěžím horském vzduchu odříkával posvátné verše.
Byl to jógin, jenž celý svůj život strávil hledáním odpovědí na dvě otázky, které ho trápily už od dětství: „Kdo jsem?“ a „Co je smrt?“ Toto pátrání ho zavedlo z třeskuté zimy himálajských vrcholků až k teplému vánku Šrí Lanky.
Psal se rok 1920 a jeho putování bylo u konce. Více než třicet let plných půstů, meditací a modliteb pročistilo jeho tělo. Život v divočině zanechal stopy na jeho tváři i údech. Odříkání mu však přineslo něco nesmírného; jeho tmavé oči zářily soucitem a jeho srdce bylo naplněno láskou ke všem bytostem. Z jeho těla vycházely mohutné vlny duchovní energie.
Jmenoval se Madhusúdandás a později byl znám pod jménem Dhjánjógí. Byl odhodlaný dosáhnout osvícení, i kdyby ho to mělo stát život. Vynaložil obrovské úsilí, aby ovládl mnoho obtížných jógických disciplín, a stal se velkým znalcem starověkých indických písem. Přečkal hladovění, nemoci, bandity, nečekaná setkání s tygry, stejně jako pocity marnosti a nevyhnutelná zklamání na duchovní cestě. Toužebné realizace Boha však dosud přes veškeré své úsilí nedosáhl. To ho ale nezastavilo. „Konej, nebo skonej!“ bylo základním principem jeho života. A tak toho dne, stejně jako mnoho jiných, seděl osamocený na skalách a se srdcem obráceným k Bohu odříkával verše posvátné Rámájany.
Toho dne však došlo k něčemu, co navždy změnilo jeho život. Dhjánjógí spatřil, jak k němu přichází cizinec s dlouhými zacuchanými vlasy svázanými na vrchu hlavy. Byl to velký Svámí Jógírádž Parméšvardás, hlava starověké linie jóginů. Postavil na zem svou nádobu na vodu, posadil se před Dhjánjógího a usmál se.
„Zdá se, že jsi dobrý mahátmá,“ řekl mile. „Cožpak ale nevíš, že když chceš obarvit látku, musíš ji nejdřív vyčistit?“
Dhjánjógí se ho zeptal, co tím myslí, a Parméšvardás mu odpověděl, že bez úplné očisty není možné dosáhnout Boha.
Dhjánjógí vycítil, že to je ten učitel, na kterého čekal celý svůj život. Poklonil se a řekl: „Jsi můj guru. Už tolik let marně usiluju dosáhnout Boha. Slituj se prosím nade mnou.“ Parméšvardás, dojatý Dhjánjógího pokorou, odpověděl: „Zítra za mnou přijď.“
Nazítří, po očistné koupeli Dhjánjógí usedl před Parméšvardáse. Parméšvardás mu řekl, aby zavřel oči, a potom podržel ruku nad Dhjánjógího hlavou.
„Celý jsem hořel a viděl jsem nádherné a nevysvětlitelné světlo,“ napsal později Dhjánjógí. „Po pěti minutách mi můj nový guru řekl, abych otevřel oči. Já jsem ten extatický stav ale nedokázal opustit a setrval jsem v něm dalších dvacet pět minut. Parméšvardás mi nakonec otevřel oči a vroucně se na mě usmál. ‚Inicioval jsem tě. Co jsi prožíval?‘ zeptal se.
Nedokázal jsem popsat blaženost, kterou jsem prožil, a vrhnul jsem se mu k nohám. Láskyplně mě pohladil po hlavě a dal mi několik pokynů, kterými jsem se měl řídit po zbytek života.“
Parméšvardás předal Dhjánjógímu bhútašuddhimantru. Tato posvátná mantra, která je zvláště účinná, pokud ji předá žákovi jeho guru, očišťuje mysl i tělo, aby byl člověk připraven přijmout boží milost. Po několik následujích měsíců se Dhjánjógí věnoval pod přímým vedením svého nového gurua intenzivní meditaci a duchovním cvičením. Jeho tělo prošlo dramatickou očistou a Dhjánjógí při tom zažíval celou řadu neobvyklých jevů. Některé byly až děsivé. Během meditace několikrát slyšel hlasité zvuky připomínající výstřely z pušky, které jako by vycházely z jeho hlavy. Jindy cítil, jak se mu tělo naplnilo duchovní energií a pak samo od sebe začalo zaujímat různé polohy. Jeho učitel ho ujistil, že během očisty nejsou takové zážitky ničím neobvyklým.
Po pěti měsících plných radosti dostal Dhjánjógí vysokou horečku, která přetrvávala několik dní. Teplo vytvářené duchovním cvičením bylo tak velké, že chodil bez patřičného oblečení a než si šel lehnout, musel své lůžko pokropit vodou. Jednou v noci o měsíc později při opakování posvátného jména „Ráma“ spontánně vstoupil do nejhlubšího stavu meditace, v sanskrtu nazývaného samádhi. Cítil, jak se jeho tělo naplnilo božským světlem, a v tomto stavu prožil odpovědi na otázky, které ho pronásledovaly celý život.
Náhle jsem měl pocit, že se dusím, a jako bych nemohl vydechnout. Hodně mě to vyděsilo a říkal jsem si, jestli neumírám. Vrátím se ještě zpátky na normální úroveň vědomí?
Pak ale tento stav pominul. Cítil jsem, jak mi hlava překypuje blažeností. Extáze tryskala z každého mého vlasového póru jako fontána. Nořil jsem se do oceánu blaha. Tento stav nelze popsat slovy. Nejen že jsem nikdy předtím takové nadpřirozené blaho a nádherné světlo nezažil, ale dokonce jsem o něčem takovém ani neslyšel! Chtěl jsem v tom stavu zůstat navždy.
Zkušenost samádhi lze pochopit jedině duší. Byl to zlatý den mého života. Radost a štěstí, které jsem zažíval, byly jako radost, kterou pocítí tonoucí člověk, když se dostane na břeh, jako radost odsouzeného na doživotí, když se dostane na svobodu, nebo jako radost bojovníka, který zvítězí v dlouhém a nelítostném boji. Cítil jsem se lehce a slabost způsobená půsty zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Byl jsem nabitý energií. Ten zvláštní neklid mé mysli, který mě provázel od dětství — hledání mé skutečné totožnosti a můj neustálý strach ze smrti — zmizel v nenávratnu. Život se zdál být plný radosti, a s poznáním, že jsem dosáhl svého cíle, přišlo i pochopení toho, proč jsem přišel na svět.
Dhjánjógího setkání s jeho guruem na hoře Ábú bylo klíčovým okamžikem jeho života. Během doby, kterou spolu strávili, ho Parméšvardás připravoval na to, aby se po něm mohl stát hlavou jejich duchovní linie. Od toho dne se Dhjánjógí zasvětil pomoci ostatním, aby se lidstvo stalo lepším a všechny bytosti byly šťastné. Neomezeně šířil svoji duchovní energii, aby ostatní nemuseli na své cestě za osvícením trpět tak, jako musel trpět on.
Šest měsíců po svém setkání s guruem Dhjánjógí opustil svůj samotářský život v lese. Po mnoha letech, které strávil sám v divočině, přesídlil do malé vesničky, kde po dalších třicet let pomáhal tamním lidem. Na konci padesátých let 20. století porušil tradici a začal učit meditaci a dávat iniciaci všem, kteří o to požádali. Za tu dobu se kolem něj shromáždily tisíce lidí. Dát svoji energii takto k dispozici vyžadovalo, aby jeho tělo prošlo významnými transformacemi — stejně extrémními, jako byly ty, kterými si prošel v posledních měsících před osvícením — dokud se nestal lidskou baterií, dávající energii všem, kteří s ním přišli do styku.
Navzdory útrapám, kterým čelil během třiceti let svého hledání, náhlým zvratům a změnám v letech následujících, i rizikům, která v průběhu života podstoupil, se Dhjánjógí ze své cesty nikdy ani na okamžik neodchýlil. Zcela se zaslíbil tomu, aby dosáhl osvícení, a následně pak tomu, aby tohoto stavu pomohl dosáhnout i ostatním. Později napsal: „Pamatujte na to, že jsem každý svůj dech a celý svůj život zasvětil vám všem.“ Znovu a znovu lidi pobízel, aby si neváhali vzít všechno, co nabízel. „Tento příbytek je v plamenech. Seberte, co můžete!“
Toto je příběh jeho mimořádného života
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.