PODROBNÝ OBSAH

Poděkování
Předmluva (Stanislav Grof)
Úvod

1. Mé osobní zázemí

Fascinace terapií

Průlom s dýchací technikou

Otvírání dveří se substancí

2. Můj výcvik v psycholytické terapii

První výcvikový víkend: MDMA s padesáti mikrogramy LSD

Druhý výcvikový víkend: MDMA

Třetí výcvikový víkend:

Čtvrtý výcvikový víkend:

Pátý víkend:

Šestý tréninkový víkend: okamžik zrození

Další zkušenosti se Samuelem Widmerem

3. Rozvoj settingu – k mému modelu psycholytické psychoterapie

První skupiny: stoupenci meditace a průzkumníci

Matka Aya a pečení chleba

4. Psychoterapie a psycholytická psychoterpie

Jedinec před započetím psychoterapie

„Porucha“

Podmínky, jež je nutné splnit před zahájením psychoterapie

Nevědomá mysl

Trauma a disociace

Skutečně tradiční psychoterapie funguje?

Rozšiřování vědomí za účelem splnění terapeutického záměru

Jak funguje psycholytická psychoterapie?

Rozšiřování mých terapeutických obzorů

Vztah klient-terapeut

5. Psychoaktivní substance

Popisy, výklad a klasifikace

Psychoaktivní substance jako nespecifické zesilovače vědomí, katalyzátory a vstupní brány do nevědomí

Vnímání, vědomí a rozšířené vědomí

Trojice dávkování, set a setting – kontrolovaný setting

Kontrolovaný setting, přehled

Oblouk průběhu seance

MDMA a 3,4-methylendioxy-N-methamfetamin

Působení MDMA

Jaké to je si vzít MDMA?

Fáze „nástupu účinku“ MDMA

Nástup účinku MDMA u „absolventa univerzity“

Fáze klidu a pohody při MDMA

LSD: Diethylamid kyseliny lysergové

Jak LSD působí?

Náročný emocionální zážitek – příběh N.

Komentář k příběhu N.

Neobvyklé účinky LSD a dalších substancí

Zvláštní povaha LSD

Nástup účinku substance LSD

Zkušenosti s LSD od zkušeného klienta

Fáze klidu a pohody u LSD

2CB; 4-brom-2,5-dimethoxyfenylethylamin

Nástup účinku u 2CB

Zkušenosti a zážitky s 2CB

Entheogeny: psilocybin, meskalin a ayahuasca

Psilocybin, psilocin

Specifické účinky psilocybinu

Rané zkušenosti s houbami

Harmalové alkaloidy a DMT: ayahuasca

Kombinování substancí

Požití drogy terapeutem při sezení

Začlenění zkušenosti běžného života

6. Postupy a nástroje psycholytické psychoterapie

První sub-postup: vnější struktura víkendu

Páteční večer – otázka záměru

Druhý sub-postup: formální náplň sezení

Sobota – příprava, požití a nástup účinku

Fáze klidu a pohody

Fáze odeznění

Terapeutické nástroje

Terapeut

Substance

Obměna práce s rodinnými konstelacemi

Živá práce s tělem

Skupina

Přeměna skupiny na nástroj

Skupina jako nástroj

Hudba

Proč začlenit hudbu do psycholytického sezení?

Funkce symptomu

Význam vyjádřeného záměru

Korektivní nová zkušenost

Iterativní integrační proces

Nástup účinku u MDMA

Práce ve fázi klidu a pohody

Příklad 1: Práce s upravenou konstelační metodou

Příklad 2: Živá práce s tělem

7. Stupně psycholytické terapie

Představení „práce‘

Výběr klientů – instruktáž a kontraindikace

Zjišťování cílů efektivní psycholytické terapie

Od „začátečníka‘ k „absolventovi školy‘

První sezení

Žák školy prvního stupně

Žák školy druhého stupně

Přechod k „absolventovi školy‘

Absolvent školy

8. Stadia procesu učení v psycholytické terapii

Stadia procesu učení

Hlavní problém terapie

Příklad základního problému terapie

Osobní historie – psychosomatika

Rodiče a rodina

Příklad: vnitřní mír

Příklad: vzorce

Příklad: když se situace vnímaná jako nepříjemná stane každodenní zkušeností

Psychosomatika

Epigenetika – transgenerační trauma a předkové

Příklad 1: opisující životní zkušenost a epigenetický

Příklad 2: epigenetický

Příklad 3: epigenetický

Příklad 4: transgenerační trauma

Rané vlivy: vztahové vzorce, od systémů víry k vzorcům chování

Původ vzorců v v embryonální a fetální fázi

Příklad 1: vzorce, vytvářené traumatem ve velmi raném těhotenství – biochemickotělesná traumatizace

Příklad 2: vzorce, vytvářené ovlivněním v průběhu těhotenství a porodu

Stejný klient o několik let později: systém víry

Příklad 3: rozpoznání vzorce systému víry

Příklad 4 (jiný klient)

Příklad 5

Skupinové problémy

Kritické zhodnocení a omezení terapie

9. Procesy

Příběh Y.

2006, první soubor poznámek o případu: MDMA

2006, druhý soubor poznámek o případu: MDMA a LSD

2006, třetí soubor poznámek o případu: ayahuasca

2007, čtvrtý soubor poznámek o případu: ayahuasca

2007, pátý soubor poznámek o případu: 2CB

2008, šestý soubor poznámek o případu: 2CB, MDMA, LSD

2007, sedmý soubor poznámek o případu: 2CB, MDMA, LSD

2008, osmý soubor poznámek o případu: MDMA

2008, devátý soubor poznámek o případu: ayahuasca

2008, desátý soubor poznámek o případu: 250 mikrogramů LSD

2008, jedenáctý soubor poznámek o případu: 2CB a LSD

2009, čtrnáctý soubor poznámek o případu: 2CB a LSD

2009, patnáctý soubor poznámek o případu: 2CB aMDMA

2009, šestnáctý soubor poznámek o případu: MDMA a LSD

2009, sedmnáctý soubor poznámek o případu: 250 mikrogramů LSD

2009, osmnáctý soubor poznámek o případu: 2CB a LSD

Komentář procesu prodělaného Y.

Příběh Mo

Celková zpráva o procesu

Komentář k procesu

Poznámky k případu: ayahuasca, Brazílie

10. Nebezpečí, rizika, vedlejší účinky a zákon

Rizika spojená se substancemi v kontrolovaném settingu

Zdravotní problémy

Nebezpečí při požití substancí v kontrolovaném prostředí

Význam emocionálně vypjatých zážitků v psycholytické terapii

Cesta k sezení vedoucímu k bezpečnému sebeuvědomění

Dávkování, set a setting jsou úzce propojené

Klient a dávkování

Přístup klienta

Úroveň klientových znalostí

Úroveň klientovy způsobilosti

Kombinace setu a settingu

Terapeut a dávkování

Terapeut a klient

Terapeut a prostředí

Terapeut jako horský průvodce: požadavky na terapeuta

Vedlejší účinky terapie

Rizika a vedlejší účinky terapie se substancí

Jevy, s nimiž se lze setkat při práci s psychoaktivními substancemi

Potenciální nebezpečí číhající na klienty

Kontext ilegality

Můj osobní prožitek ilegality

Výhody ilegality

Nebezpečí chyb

Nezdar a úspěch

Supervize, intervize a výměna

11. Paralely této techniky s šamanismem, léčitelstvím a spiritualitou

Paralely se šamanismem

Léčitelství

Spiritualita

12. Závěr – ohlédnutí zpět a výhled do budoucnosti

Ohlédnutí zpět

Výhled do budoucnosti

Literatura

První doslov k českému vydání (Jiří Horáček)

Druhý doslov k českému vydání (Michael Vančura)

Rejstřík

O autorce

Dr. Friederike Meckelová Fischerová (1947) v Německu vystudovala medicínu a psychoterapii. V letech 1989–1991 prošla v USA výcvikem jako facilitátor holotropního dýchání u prof. Stanislava Grofa. Holotropní dýchání je alternativní metoda terapeutické práce se změněnými stavy vědomí vyvolanými jinými prostředky než psychotropními substancemi.

Friederike si v té době začala uvědomovat i terapeutické přínosy MDMA prostřednictvím svých vlastních zkušeností. Měla to mimořádné štěstí, že se připojila k psychoterapeutické výcvikové skupině, která na počátku devadesátých let ve Švýcarsku cvičila terapeuty používat v psychoterapii MDMA a LSD. Absolvovala rovněž výcviky v párové, rodinné a konstelační terapii.

Od roku 1997 měla soukromou psychoterapeutickou praxi, kde nabízela běžnou psychoterapii, holotropní dýchání a rodinné konstelace. V průběhu let zároveň rozvíjela i vlastní koncept psycholytické terapie s využitím psychoaktivních látek jako zesilovačů.

V roce 2009 byla i se svým manželem zatčena v důsledku zrady klienta. Byla odsouzena za porušení švýcarského zákona o omamných látkách v souvislosti s LSD na šestnáct měsíců podmíněně, ale byla osvobozena, protože dokázala, že sezení probíhala v bezpečném prostředí. Dnes již v praxi nepoužívá psychoterapeutické metody vyvolané psychoaktivními substancemi. V současné době je v důchodu a stále poskytuje soukromé psychologické poradenství v Curychu. Její kniha byla publikována v roce 2015 v Anglii a německy r. 2016 ve Švýcarsku.

Friederike je stále zastánkyní terapie založené na substancích, připomínající nedělitelnou jednotu těla, mysli a duše, na níž je nezbytně založena cesta k autentické osobnosti v každodenní duchovnosti.

8. kapitola: Stadia procesu učení v psycholytické terapii

Tato kapitola přináší přehled typických znaků terapeutického procesu a učení, které se objevují v průběhu terapie.

Popíšeme si zde „stadia“ tohoto procesu a prozkoumáme limity psycholytické psychoterapie.

Stadia procesu učení

Jednotlivá stadia procesu se neobjevovala v náležitém pořadí. Pokud ale člověk jednotlivé střípky mozaiky poskládal dohromady, výsledné poučení mu rozhodně pomohlo při hledání vlastní identity. Přiblížilo ho k odpovědi na zásadní otázku, ležící v pozadí všech otázek ostatních: „Kdo jsem?“

Typická stadia psycholytického učebního procesu jsou:

Ústřední úkol terapie
Osobní historie, zaměření na rodiče, problémy rodiny, v níž dotyčný vyrůstal, a osobní rozvoj
Psychosomatické jevy
Epigenetika – oblast transgeneračního traumatu a kolektivní zkušenosti
Nitroděložní a perinatální období a raný účinek biochemických vlivů na buněčné úrovni, působení metabolických poruch v těle matky, porodní trauma, vytváření systému víry a vzorců chování, výskyt počátečních poruch vazby in utero
Každodenní a praktické problémy
Duchovní zkušenosti

Každý jedinec prochází těmito stadii svým vlastním osobitým způsobem, poučení z každé jeho vnitřní zkušenosti však měly přímý vliv – a učební potenciál – i na ostatní účastníky sezení. Zvlášť pozoruhodné bylo, že tyto „lekce“ pronikly do psychiky účastníků hlouběji při sezeních, kde se rozšíření vědomí kombinovalo s vylaďováním vnímání. Detaily vynikaly ostrostí a přesností a bylo třeba je zapracovat do celkového obrazu. Často se dělo to, že proces byl zahájen nějakým problémem, jenž se v pozdějších sezeních vynořil v neznámém a složitějším přestrojení, a bylo třeba jej nahlédnout z nové perspektivy. Zpětně nahlédnuto, terapeutický proces vykazoval podobnost se základními fázemi alchymického procesu, tj. separací, purifikací a konjunkcí.

Všichni jsme prošli intenzivním učebním procesem, než jsme byli schopni tato stadia identifikovat a zařadit a porozumět jejich významu. Učili jsme se společně, ve stavu rozšířeného vědomí. Dělali jsme to tak, že jsme prováděli pozorování, především svých pocitů. Zdálo se, že tomu tak je u všech. Obsah byl popisován různými způsoby v okamžité reakci na skutečnost, že je právě vnímán. Jeho interpretace se lišila podle charakteru původního vjemu. Jakmile jsme pochopili tento princip, vždy jsme zkoumali vnímání až do bodu před začátkem popisování obsahu. Zjistili jsme, že tady bylo možno získat nejvíce informací. Vyplynulo z toho následující:

Zdá se, že se některé prvotní vlivy, získané prostřednictvím matky – ať nitroděložně nebo později prostě z okolního prostředí – zhustí do základního systému víry, jenž určuje, čím se jedinec řídí ve svém životě. Tento základní systém víry se stává zvětšovacím sklem – říkáme tomu brýle –, které jsou do nitra jedince vtištěny jako referenční bod. Takže svět může být, například po pokusu o potrat, vnímán jako nebezpečné místo. Čím dál a hlouběji se nám podaří prostřednictvím našeho zkoumání a vnímání proniknout do prenatálního období našeho vývoje, tím jasněji můžeme vidět, co je základem našich pocitů, reakcí a činů. Pochopili jsme, že vazba matky s dítětem se rodí již v okamžiku početí. Matčina reakce na těhotenství definuje kvalitu tohoto vztahu. Ta bolest vyjádřená větou „Moje matka mě nechtěla“ tvoří most mezi biochemií a psychologií a projevuje se v denním životě v kvalitě vztahu mezi matkou a dítětem.

Ve stavu rozšířeného vědomí jsme zkoumali také dopad traumatických zážitků rodičů a prarodičů a pochopili jsme jejich přístupy a činy díky tomu, že jsme jejich těžký osud sledovali z emocionálně empatické perspektivy. Pochopením činů a reakcí rodičů a prarodičů jsme dospěli k porozumění našim vlastním reakcím a činům, z nichž některé byly dosud mimo dosah našeho chápání. To bylo stadium epigenetické. Vzhledem k pestrému složení skupiny se nám na individuální i kolektivní úrovni vynořovaly různorodé problémy kulturní a etnické, jako například období nacismu, kořeny a následky války, vyhoštění ze země, znásilnění, mučení, hlad. Došli jsme k poznání, že v našem nitru nelze rozeznat oběť od pachatele.

Naučili jsme se vnímat tělesné jevy a nereagovat na ně, nebo na jejich důsledek, a to nám umožnilo vnímat, co se za těmito jevy nachází. Jakmile jsme zvládli bez reakce sledovat i to, co se skrývá za nimi, dosáhli jsme bodu, kdy jsme byli na psychické i tělesné úrovni schopni vnímat niterný pohyb. Zjistili jsme, že niterný pohyb je zdrojem emocí (z lat. ex-motio, „z pohybu“). Viděli jsme, že si člověk tento vnitřní pohyb interpretuje jako pocit a identifikuje se s ním. Museli jsme si znova a znova předvádět, jak různě tuto identifikaci používáme a že si z tohoto důvodu musíme neustále připomínat, že o takovýchto konceptech můžeme komunikovat výhradně ze zorného úhlu naší subjektivity.

Z těchto stadií procesu vyplynula řada problémů, které jsme následně detailně řešili ve skupinových diskusích. To, co se na začátku jevilo jako psychologické problémy, se nakonec ukázalo být součástí obecného filosofického sebevzdělávání. Čím širší a hlubší byly naše kognitivní schopnosti, tím více z těchto poučení se proměnilo v přístupy uplatňované v denním životě, které se nakonec staly integrální součástí dané osobnosti. Podobnost s moudrostí východních filosofů přímo bila do očí.

Jednotliví účastníci psycholytického terapeutického procesu dál prodělávali své duchovní zkušenosti. Pokud se nám podařilo spočinout v prostorech naplněných klidem a mírem, vnímali jsme tento klid a mír jako léčivý faktor. Pobyt v těchto prostorech měl celou řadu důsledků, mezi něž patřily také naprostá vyrovnanost a tolerance.

HLAVNÍ TERAPEUTICKÉ ZADÁNÍ

Hlavní terapeutický úkol může pocházet z jakékoli oblasti života. Je třeba jej vnímat jako symptom; vnitřní psychický konflikt, jenž se nakonec projeví a je vyřešen.

Dokonce i partnerský problém je vlastně symptomem. Pokud to opravdu hodně zjednoduším, jedná se o nerozpoznaný nesoulad mezi dvěma systémy. Konflikt a vzorce konfliktního chování jsou potom důsledkem pokusu tento nesoulad odstranit. Konflikt může být vyvolán také pokusem jedné nebo obou stran zaujmout vedoucí úlohu a začít pojmenovávat některé ze základních problémů.

Příklad základního terapeutického zadání

V. přišel na bodyterapii, protože měl pocit, že už dlouho hledá (svou) druhou mužskou polovinu. Jeho žena nedávno spontánně potratila dvojčata. Když se ale dozvěděl, že je opět těhotná, nebyl nijak nadšený.

Zvoleným záměrem terapie bylo pochopit, proč se tak dlouho bránil tomu, aby jeho žena měla dítě, a proč nebyl šťastný, když znovu přišla do jiného stavu.

MDMA a později LSD

Po nějaké době se mi zdá, že moje vnitřnosti stoupají směrem vzhůru. Bolí to. A ta bolest je emocionální. Pak se mění na fyzickou a usídluje se v mém solárním plexu; celý se sevřel a ostře mě bolí při dýchání. Opouštím tu bolest a vydávám se směrem ke svému otevřenému srdci. Odtud to pokračuje nahoru do hlavy. Něco se začíná formovat před mýma očima. Vidím embryo. Znovu cítím bolest v solárním plexu. Opět se dívám na embryo a najednou je to naprosto jasné: je to mé dvojče, bratr. Naplňuje mě obrovská radost z tohoto neočekávaného setkání. Říkám si: „Nemůžu tomu uvěřit, to je naprosto bláznivé.“ Spojuji se se svým bratrem a opouštíme mé tělo, abychom se mohli svobodně pohybovat vesmírem v naší ochranné sféře. Oba tančíme a naše sféra se vznáší kolem nás. Pohybujeme se jí zcela svobodně. Dotýkáme se navzájem a objímáme jeden druhého, výskáme radostí a společně se smějeme. Je to nádherný pocit.

Teď vidím ultrazvukový snímek našich dvojčat, která má žena potratila. A najednou to celé chápu: svou extrémní radost a to, jak jsem se těšil, i hluboký smutek, když jsme o ně přišli. Vracím se se svým bratrem do mého těla. Radost mizí a mění se v bolest. Konečně jsem našel své dvojče, svého bratříčka, a vím, že je čas se s ním rozloučit. Je mi jasné, že mu musím dovolit opustit mé tělo. Bolest a smutek se šíří nahoru mou hrudí a do krku. Musím ho nechat odejít jaksi postupně. Takřka nemůžu dýchat. Přijde mi to, jako kdyby mě sevřela obrovská křeč. Naposledy se objímáme a nechávám ho jít. Uvědomuji si, že teď musím žít svůj vlastní život bez bratra a konečně je mi povoleno žít a že on bude žít svůj beze mne a půjde svou vlastní cestou. V hlavě se mi vynořuje řada překvapivých poznání, jedno za druhým – jsou to skutečné vhledy do podstaty. Už je mi jasné, proč jsem se tak dlouho bránil dětem/otcovství; mé pátrání a má touha po mé druhé mužské polovině dostávají smysl a chápu, proč to druhé těhotenství pro mě nebylo zdrojem stejné radosti a euforie jako to první. Chápu, jak moc jsem se těšil na našeho syna. Skrze odchod svého dvojčete, svého bratříčka, získávám syna.

Osobní historie – psychosomatika

Do stadia zkoumání osobní historie každý vnáší svůj subjektivní obsah. Je to vysoce individuální a zároveň kolektivní zkušenost. Zážitky zahrnující matku a otce formují většinu našich osobních vzpomínek z minulosti. Soustřeďují se především na pocity toho, že klienti jako děti nebyli milováni, nikdo si jich nevšímal, nikdo je nechtěl. Mateřská láska, citové pouto, vztah a sebevnímání jsou tedy hlavními problémy. Uvedu zde proto příklad vedeného MDMA sezení s několika cvičeními:

Na vrcholu procesu – v bodě největší emocionální otevřenosti, všechny žádám, aby se posadili.

„Jdeme k matce. Stojíme před ní a díváme se na ni.“
„Vzdalte se od všeho, co vám ,udělala‘, jakmile se to vynoří. Setrvávejte pouze ve stavu: ,Jsem tvoje dcera.‘, ,Jsem tvůj syn.‘“

Existuje v mém nitru pro tohle referenční bod? Kde ho cítím?… Mohu se na svou matku podívat ze svého srdce? … Mám znovu poskytnout prostor těm jiným pocitům (naštvanost, zuřivost smutek) a pak je „nechat být, nechat je plavat?“ … „Neměl bych si uvědomit, že ona je člověk, který mě porodil a vychoval?“ … „Matko (milá maminko), porodila jsi mě“ … „Řekni to s láskou“ … „Nastal čas stát se zase malým“ … Neuvidím konečně alespoň teď, jak jsem se nad tebou vyvyšoval (přes všechnu lásku a péči)? Že jsem se cítil jako dospělý?

Nechávám mezi jednotlivými proslovy dostatek času, aby lidé mohli o jejich obsahu přemýšlet. Čekám tak dlouho, dokud všichni nekývnou. Pak vím, že každý vnímá sám sebe jako dítě této matky a je připraven se se mnou podílet na řešení tohoto problému.

„Spojíme se se svou matkou tak, že otevřeme doširoka srdce a začneme jemně a uvolněně dýchat.“

Potom každý pokračuje v procesu svým vlastním zkoumáním. Po určité době klidu a míru jsme začali společně procházet tím samým řetězcem myšlenek:

Každé dítě miluje svou matku. Miluju tě, mami – to je ale triviální fráze.

Všichni cítíme to napojení. Je to láska.

V tomto okamžiku pouštím odpovídající hudební skladbu.

Opět chvíli není nic než klid a mír. Poté mám něco jako „přednášku“. Vysvětluji jim vztah matka-dítě a provádím je různými krátkými zkušenostními cvičeními. Celé cvičení shrnuji následovně:

Jako malé děti se nacházíme ve stavu naprosté symbiózy se svou matkou. Absolutní vzájemný vztah, absolutní vzájemná závislost. Tato jednota s matkou je pro nás bytím, životem a láskou, aniž bychom si je museli takto pojmenovávat.

Láska není pocit – láska je stav. Tento stav se rodí z vazby a je vazbou samou. Dítě žije a existuje jen díky tomuto stavu lásky. Matka na něj shlíží z tohoto stavu; její úsměv dodává nemluvněti sílu a energii, kterou dítě vnímá a přijímá jako sílu a energii života. To mu poskytuje jeho první nevědomý pocit sebe sama jako aktivní, energetické bytosti. Dítě pak vibruje energií na stejné frekvenci jako jeho matka, jeho biochemický a psychofyzický stav rezonuje s tím jejím a právě toto dítě vnímá jako život. Toto je základní kámen deklarace vztahu matka-dítě: Jsem (jako) ty. Nejde o prohlášení intelektuální; je to popis procesů souvisejících s daným stavem.

Člověk se stává sám sebou díky rozvoji svého vnímání. Dochází k tomu v průběhu různých stadií prostřednictvím kontaktu s vlastní matkou. Neschopnost rozlišovat mezi matkou a sebou samým je možné popsat jako stav „já-já“. Další krok ke vnímání svého já je stále ještě vázaný na matku – „já-ne-já“ – tj. první rozpoznání rozdílnosti mezi matkou a vlastním já. Tady vzniká první představa já-můj neboli ega. Další krok, který zvenku vypadá jako protimluv, je rozvinutí stavu „já-ty“, v němž je matka vnímána jako jiná osoba (dítě pláče, když od něj odchází), ale přitom stále nepředstavuje jinou osobu ve smyslu „ty“. Matka a dítě už zkrátka nežijí v absolutní symbióze, jako tomu bylo na začátku. Za příznivých okolností dochází k triangulaci s otcem, což vnáší do dyády matka-dítě kontakt s vnějším světem. Pokud z nejrůznějších důvodů neproběhne konec symbiózy a začátek triangulace náležitě, v pozdějším životě dítěte se to projeví různými poruchami vztahu ega s okolím. Pro tyto lidi je mnohem těžší odpovědět na základní otázku života „Kdo jsem?“ – se všemi následky, které to s sebou nese.

Účastníci procházejí v průběhu těchto cvičení různými mentálními a emocionálními stavy. Vnímají, jak na ně působí prohlášení typu „Jsem tvé dítě“ a „Já se dívám na tebe, ty se díváš na mě“ a jaké v nich vyvolávají vnitřní změny. Pak už je možné poprvé v životě obecně odpovědět na otázku „Kdo jsem?“, i když zatím ne přesvědčivě.

Stejná cvičení jsme absolvovali i ve vztahu k otci, abychom se ujistili, že problém „rodiče“ byl integrován a že „já“ bylo schopno se vrátit do náležitého vztahového vzorce dítě-rodiče.

Rodiče a rodina

Významné zážitky z dětství se mohou v průběhu psycholytické psychoterapie vynořit kdykoli. V některých případech se objeví při počátečních sezeních, jindy až v těch pozdějších. Pokud má někdo vzpomínky traumatické, může je pod vlivem substance vidět v novém světle. Empatogenický efekt substance zprostředkovává emocionální porozumění sobě samému, situaci i ostatním účastníkům. Umožňuje dosažení vnitřního klidu a míru prostřednictvím práce s obsahem z vlastní osobní historie. Díky vnitřnímu klidu můžeme tyto zkušenosti znovu prožít v pozdějších sezeních, kde budeme moci jejich obsah plně zpracovat a vyřešit. Jak člověk vnímal a interpretoval konkrétní událost jako malé dítě? Jaké emoce cítil a pro jaké její následky se rozhodl na nevědomé niterné psychické úrovni? Právě tyto důsledky určitých emocionálních událostí dnes ovlivňují jeho vnímání, chování a vztahy. Traumatické zkušenosti jsou taktéž součástí tohoto kontextu. Okamžik, kdy se vynoří v terapii, závisí na věku, kdy dítě trauma prodělalo, na typu subjektivního hodnocení a intenzitě potlačení. Účinek této zkušenosti na všech jejích úrovních je třeba také prozkoumat a upravit. Zkrátka je třeba ji integrovat.

Příklad: vnitřní klid a mír

Z ničeho nic cítím jeho (otcovu) lásku velmi silně. Z celého srdce jsem mu poděkoval: „Děkuji ti, drahý otče, byl jsi ke mně také velmi laskavý a dělal jsi, co bylo v tvých silách.“ Bylo to velmi osvobozující a nebyl v tom žádný smutek. Jen spousta lásky. Jasně jsem cítil: je hotovo, už mi nic nestojí v cestě. Všechno je, jak má být. Díky.

Příklad: vzorce

Mým problémem bylo, že jsem sám sebe nebral dostatečně vážně: příliš mnohokrát jsem v tomto ohledu zklamal. A obvykle mi to bylo fuk, protože jsem si byl moc dobře vědom svých skutečných kvalit. [Na druhé straně to ale vedlo k jisté aroganci vůči ostatním.] Musím ale zajistit, aby mě brali vážně v budoucnosti. Dlužím to sám sobě. Zjistil jsem, že původ tohoto chování tkví ve falešných obviněních, kterými mě častovala má matka; jako malý kluk jsem se vědomě rozhodl, že s ní o tom nebudu vést žádné spory. Tajným zadostiučiněním pro mě bylo, že jsem moc dobře věděl, jak to ve skutečnosti je…

Stejně mě ale vždycky dostalo, když jsem slyšel matku, jak říká, že by mě přeci neobvinila nespravedlivě!

Po nějaký čas bylo naším úkolem hledat referenční bod k formulaci „brát sám sebe vážně“. Začali jsme tím, že jsme se dívali na otce a matku a zaujímali jsme své náležité postavení: „Já jsem tady dítě. Jste mí rodiče. Jsem váš syn.“ A akceptovali jsme následující prohlášení: „Jsme tví rodiče a ty jsi náš syn.“

Jakmile se vynoří stresující událost z dětství, která v dítěti v té době vyvolávala strach, pod vlivem substance se vyjeví v podobě niterného znovuprožívání, nikoli jako pouhá vzpomínka. Schopnost artikulovat a setrvat v kontaktu se skupinou a terapeutem zůstává zachována. Když k tomu dojde, používám slov a doteků, abych klienta provedla systematickým procesem znovuprožívání:

Příklad: když se situace, vnímaná jako obtížná, stane každodenní zkušeností

„Je mi tak divně, vůbec netuším, co se se mnou děje.“

„A o co přesně jde?“

„Srdce mi buší jako o závod. Točí se mi hlava a nemyslí mi to.“

„Kde jsi? Zavři oči a rozhlédni se kolem sebe.“

„Je tu tma. Nic nevidím. Myslím, že jsem ve svém pokoji.“

„Co slyšíš?“

Dlouhé ticho. Poté: „Slyším, jak moje matka křičí. Hádají se.“

„Kolik ti je let?“

„Jsem malej.“

„Už umíš mluvit?“

„Ano.“

„Co se děje?“

„Práskají dveřma.“

„Chceš, abych tě objala?“

Připlazí se ke mně.

„Opři se o mě.“

Je úplně ztuhlý a vlastně nemá odvahu se o mě opřít. Zdá se být velmi ostražitý. Nějakou dobu takhle setrváme.

„Takhle se cítíš, když dojde k nějakému konfliktu i dnes, že?“

Přikyvuje.

(Touto cestou se mi daří dostat jeho dospělé ego a paralely s jeho každodenním životem do jeho vědomé mysli. Ještě se k tomu vrátím, až budeme sezení rozebírat.)

Nějakou dobu ho jen tak tiše objímám a pak dlouze, stejnoměrně zhluboka vydechnu a zůstávám s ním v kontaktu vnitřně. Začíná plakat, vzlyká a chvěje se. Dál ho objímám: „To je v pořádku – přesně takhle pocit totální opuštěnosti a bezmoci vypadá.“

(Mluvím s ním slovy, která v té době nemohl znát, slovy, o kterých tehdy nemohl vědět, že popisují jeho pocity.)

Přikyvuje – chvíli není schopen promluvit. Po nějaké době vzlyky ustávají a napětí v jeho těle ustupuje.

„Dýchej zhluboka, už je to pryč. Byla to jen vzpomínka. Teď už se můžeš uvolnit. Klidně si to můžeš dovolit. Teď už jsi v bezpečí, jsi dospělý.“

Hladím ho rukama po celé délce jeho těla. Díváme se navzájem do očí, nakonec dochází k opravdovému kontaktu. Postaví se, utře si nos a dostává se z toho hlubokým dýcháním.

„Jsi v pořádku?“

„Ano.“

Nějakou dobu ho ještě nechávám být a potom před něj stavím jeho matku se slovy: „Řekni jí: „Mami, ty vaše hádky mě k smrti děsí.’“

Vidím, že se to v něm ještě pořád pere. Stavím vedle matky otce.

„Dívejte se chvíli jen na druhého.“

Matka k otci: „Mám na tebe vztek.“

Otec: „A já na tebe ještě větší.“

Nechám je po dlouhou dobu dívat se jeden na druhého.

„Matko, řekni svému synovi: ,Je úplně v pořádku, když zůstaneš se svým otcem. Je to fakt v pohodě.’“

M. vypadá, že se mu ulevilo. Potřebuje čas.

„Kam by ses teď chtěl posadit.“

„Ke svýmu staršímu bráchovi.“

„Fajn, tak kdo bude starší bratr?“

Sedá si vedle svého staršího bratra. Zůstává tam, opírá se o něj. Dívám se na něj po nějaké chvíli a říká, že už je úplně v pořádku. Vyrovnaný, klidný.

Po sezení dostává M. za úkol sledovat své nálady během běžného dne, zvláště pokud se bude cítit divně. Tehdy si má připomenout, že příčinou toho pocitu je proces rozpomínání. Dalším jeho úkolem bylo vědomě se rozhodnout, jak bude postupovat dál.

Psychosomatika

Pod vlivem vysoké dávky LSD jsem si uvědomila, že slova mé matky „Tvůj otec je mrtvý“ projela mým mozkem jako ostří sekyry, když jsem je vyslechla, a podobný zraňující zásah jsem pocítila i ve svém srdci. Obě rány byly stejně dlouhé, asi 15 centimetrů, a pronikly asi 3 centimetry do tkáně. Cítila jsem strašnou bolest na levé straně lebky a další i vlevo v oblasti srdce. Ale žádný smutek!

Pod vlivem ayahuasky jsem v Brazílii o mnoho let později pocítila stejnou nesnesitelnou bolest v srdci a dlouho jsem „srdceryvně“ plakala. Konečně jsem mohla dát průchod bezbřehému smutku nad otcovou předčasnou smrtí a všechno bylo tak, jak má být.

Jednou také došlo k tomu, že mě ohrožoval partner mé klientky. Měla jsem opravdu strach. Při příštím sezení jsem si opakovaně uvědomila, že tento strach vyvolávají jen myšlenky míhající se v mé hlavě. Zcela mě to zmátlo. O několik minut později strach zmizel. Hlavu jsem měla naprosto čistou a měla jsem všechny příznaky srdečního záchvatu – bolest na hrudi, dušnost a potila jsem se. Podařilo se mi vědomě přecházet z jednoho stavu do druhého. Několikrát tam a zpátky. Tehdy jsem si poprvé uvědomila skutečný dosah psychosomatiky.

Díky tomuto a dalším zážitkům se mi podařilo pochopit neporušitelné spojení mezi tělem, myslí a duchem. Když něco prožíváme, nebo cítíme, dotýká se jich to všech tří ve stejnou chvíli zároveň – a zdá se, že je nesmírně důležité, aby v tuto chvíli měl organismus možnost vyjádřit se k tomu jakýmkoli dostupným způsobem.

Epigenetika – transgenerační trauma a předkové

Veškeré informace o vašich zážitcích, počínaje tím, co jíte, a konče traumatickými zkušenostmi, se biochemicky ukládají v buňkách a neuronech kortexu. Podle mého názoru se tyto fyzické otisky emocionálních událostí dědí po genetické a epigenetické linii. Potomci na jejich základě reagují, ale nejsou přitom schopni rozpoznat tyto reakce jako zděděné, protože už nejsou spojeny s událostmi samotnými a nelze je ani vyvolat do vědomí. Tímto způsobem procházíme reakcemi svých předků.

Klienti v průběhu sezení pokaždé velmi intenzivně pracují s informacemi ze životů svých předků a prapředků a téměř pravidelně zjistí, že kromě toho, jak jejich předkové reagovali, v sobě nesou také jejich pocity. Touto cestou zažíváme fenomén epigenetiky na psychosomatické úrovni. Téměř všichni klienti v průběhu terapie zkoumali rodinnou historii a dosáhli nejen usmíření se svými rodiči a prarodiči na niterné úrovni, ale ptali se jich také, tam kde to bylo možné, na jejich zážitky z války. Význam epigenetiky, ležící na rozhraní mezi biochemií a psychologií, pravděpodobně spočívá v přizpůsobování lidí individuálním okolním podmínkám.

Transgenerační trauma, zvláště pak důsledky druhé světové války, bylo trvale přítomným problémem vzhledem k heterogennímu složení skupiny. Epigeneticky nabytá kolektivní vina, židovství, němectví, role pachatel-oběť a individuální i kolektivní odpovědnost patřily k problémům, jež se ve skupině vynořovaly. Aniž bych chtěla znít neskromně, musím konstatovat, že bez ohledu na to, na které straně naši rodiče a prarodiče stáli, všichni jsme se setkali a propojili jako lidské bytosti.

Příklad 1: biografický a epigenetický (ayahuasca)

Dostávám zase ten svůj starý známý strach. Vidím to. Živí mrtví, jsou všude okolo. Vidím sebe samu ve svém pokoji jako malou holčičku. Znala jsem tyhle stíny už odmala. Tehdy se pořád motaly kolem. Vidím sebe samu, jak stojím v postýlce a pláču. Stojím v koutě a mám pocit, že už si nikdy nebudu moct lehnout. Připadám si za těmi dřevěnými příčkami jako za mřížemi. Přichází otec, aby mě zbavil mé noční můry. Bere mě do náruče a odnáší mě do ložnice rodičů. Můžu spát mezi nimi. Teď tu ale žádný otec, který by mě zachránil, není. Prožívám tu disociaci. Pořád sama sebe vnímám jako malou holčičku. Hledám nějaké bezpečné místo, kam bych se uchýlila, a najednou jsem obklopena láskou a všechno se mění.

Vidím ty duše, které nebyly spaseny, živé mrtvé… A teď už jejich spása přichází, jsou v mém domě vítány.

Příklad 2: epigenetický

…Najednou si uvědomuji, že jsem dítě vyhnanců. (Tento rozdíl byl pro mé rodiče vždycky velmi významný. Nebyli uprchlíci, byli vyhnanci!) A já se taktéž cítím trvale ve vyhnanství a zároveň na útěku! A nikdy jsem se vlastně nepokusil zapustit kořeny jinde. Vždycky jsem měl pocit, že do dotyčného prostředí nepatřím.

Pro klienta začala tímto zážitkem práce na porozumění osudu celého svého rodu. Po něm následovala celá řada dalších zkušeností, jejichž prostřednictvím byl schopen pochopit a zpracovat své rodinné epigenetické dědictví.

Příklad 3: epigenetický

Viděl jsem, jak děti přebírají věci od svých rodičů, přestože si to tito rodiče nepřáli. Rodiče opravdu nechtěli, aby děti braly na sebe ty špatné věci. Ale tam, přímo před zraky rodičů, to děti stejně udělaly a už nebyly dětmi. Vidím, že jsem to udělal a že další generace už to převzala taky. Teď už to můžu nechat být, už nemá jakýkoli smysl to zadržovat u sebe – už to bylo předáno. Uvědomuji si, že takto vzniká identita. Dívám se teď na to specificky za svého úhlu pohledu: došlo k tomu dřív, než si to mí rodiče uvědomili.

Potřebuji se při té terapii dostat do vzteku své matky, protože je to i můj vztek. Je to vztek, který není jak vyventilovat, rozežere úplně všechno. Mám pocit, že mě to roztrhá. Snažím se dostat ke své matce, když se rozezní hudba doprovázející třetí stadium procesu: vnímám svou obrovskou lásku k ní, která vyšla naplno na povrch, když jsem několik uplynulých měsíců třídil její pozůstalost. Nacházím k ní cestu prostřednictvím své lásky. Setkávám se s ní na naprosto jiné úrovni, než jsem ji kdy hledal. Pokud to můžu tak popsat, hledal jsem ji vždycky na „své“ úrovni. A teď jsem ji nalezl někde úplně jinde. Tahle úroveň mi připadá hodně cizí. Ale na své úrovni se stále mohu setkat se svým otcem.

Příklad 4: transgenerační trauma

…A pak si musím uvědomit: jsem sám a vykořeněný. Vklouzávám do života své matky: jejího otce zavraždili, když jí bylo šestnáct, poté byla znásilněna a především byla vyhnána ze své vlasti. Museli tam nechat veškerý majetek. Jejich putování provázela spousta mrtvých a rozkládajících se těl. Zůstaly jim jen šaty, které měli na sobě. Přijímací tábor, horečka. Byla oddělena od zbytku rodiny a musela o sebe sama postarat. Poté, co tím vším prošla, se pokusila spojit se opět s příbuznými – a doopravdy objevila svou matku a sestru v Sasku. Našla si práci u jednoho sedláka; nejdůležitější bylo, že vůbec měla co jíst.

Pak se provdala a musela znovu všechno opustit, protože se odstěhovala za svým manželem do Porúří, kam utekl před hrozbou sovětských uranových dolů. Město bylo naprosto zničené. Žilo se tam v úplně příšerných podmínkách. Jako dítě si nikdy nehrála. Měla hrůzu z toho cizího, nepřátelského světa. Neměla žádný kontakt. Ani na přátele, ani na příbuzné, ani do své vlasti.

Přicházíš ke mně, F., a ptáš se mě: Všechno v pořádku?

Přesně v tom okamžiku si uvědomuji, že jsem novorozeně. Jsem naprosto odtržen ode všeho a nemám jinou šanci, než zůstat se svou matkou. Zcela se vůči ní otevírám a s mateřským mlékem nasávám do sebe, všechno co znamená. Cítím, jak je má matka přetížená, zavalená tíhou života, což je pocit, který dobře znám sám od sebe. Pokouším se odblokovat způsob, jak k tomu přistupovala, a snažím se to udržet pod kontrolou prostřednictvím pokračující tvrdé práce. A stejně jako matka jsem extrémně nespokojený, když se lidé okolo zabývají úplně jinými věcmi…

Tak jsem s mateřským mlékem vstřebal všechnu tu hořkost. A smutek.

Rané vlivy: vztahové vzorce, od systémů víry k vzorcům chování

S pokračujícím procesem jsme lokalizovali takřka všechny zdroje (místo a čas, čas a místo) psychologických a fyzických „významných problémů“ ve stavu rozšířeného vědomí, kde lze vyvstávající biochemické a neuronové fenomény rozlišit. Původní pocity se v této fázi staly nepodmíněným reflexem, jenž se zase spojil s reflexem emocionálním. Je-li podnět původního pocitu nepříjemný, a pokud nelze stres fyziologicky zvládnout a vrátit se do komfortní zóny, vyvine se z toho dlouhodobá „porucha“. Tato porucha na sebe obecně bere podobu chronicky zvýšené stresové hladiny, kterou organismus začne vnímat jako normální a která se projevuje jako dědičný nedostatek.

To zapříčiní vznik kognitivní šablony, tj. způsobu, jímž dotyčný vnímá svět, verze reality, která zahrnuje tělo, mysl a ducha. Bohužel jsou takovéto koncepty a systémy víry často škodlivé a sebedestruktivní. Tyto vzorce jsou uloženy na buněčné úrovni, kde je však nelze eliminovat. Je proto nezbytné projít novým kognitivním a emocionálním zážitkem prostřednictvím vědomí rozpínající terapeutické práce. Je ovšem třeba obrátit sekvenci původní zkušenosti – napřed musí přijít kognitivní rozpoznání vzorce a po něm musí následovat (nová) emocionální integrace. Potom je třeba nový prožitek integrovat do té míry, aby nahradil zkušenost starou. Taková je podstata „korektivní nové zkušenosti“, o níž jsem už psala dříve.

Původ vzorců chování v embryonální a fetální fázi

Procesy ve vyvíjejícím se embryu v počáteční fázi těhotenství, před diferenciací orgánů, mají zcela biochemický základ a jsou vznikajícím organismem ukládány na buněčné úrovni. Takto je každý tělesný či psychický stav matky hluboce vtištěn do hardwaru, takže na původní buněčné úrovni již nelze rozlišovat mezi těmito dvěma úrovněmi.

V tomto raném období vývoje jakýkoli silný vjem smyslové zkušenosti totálně dominuje a je vtištěn. Nemáte strach – jste strach, sestáváte ze strachu. Tyto pocitové stavy jsou odpovědné za naše prvopočáteční vnímání, výklad okolního prostředí a reakce na podnět. „Vzpomínky“ na tyto dojmy jsou uloženy v buňkách a jsou vnímány nevědomě prostřednictvím emocionálního reflexu. V důsledku toho organismus aktivuje stresovou reakci jako odpověď na určité situace způsobem, jenž není pod vědomou kontrolou. Například pokles hladiny cukru v krvi může být spuštěn vnějším podnětem, nevědomě vyhodnoceným jako ohrožení. Můžeme sebou jenom škubnout, ale také můžeme propadnout panice.

Původní neuronové spoje přenášející informace mezi chemickými pochody v organismu a formací nervových struktur jsou odpovědné za obecnou reflexivní reakci organismu na jakoukoli odchylku od neutrálního základního stavu – normálního stavu, který zajišťuje život, reaguje a neustále se snaží dosáhnout homeostázy. Jako jakýsi mechanismus zpětné vazby je tato akce opět uložena do neuronů při každém návratu k homeostáze, čímž se její vtištění do systému ještě prohloubí. A je takto zabudována vlastně napevno.

Pokud se potřebujete dostat k jinak nedostupnému ranému obsahu mimo běžnou paměť, musí dojít k regresi na tělesné úrovni. Je třeba pracovat s procesy na buněčné nebo biochemické úrovni, nebo na rozhraní mezi biochemií a psychologií. Vše, co se odehraje v této fázi života, má prelingvistickou povahu – proto je nutné vjemy překládat do jazyka dotyčného jednotlivce.

Jak uvidíme v následujícím příkladu, často dochází k příliš jednoduché „psychologizaci“ behaviorálních vzorců, vytvořených velmi ranými narušeními. Jsou interpretovány jako neurotické poruchy ve smyslu sebedestruktivního chování nebo opentleny jinými typickými přízvisky z psychologického repertoáru.

Vyvíjející se nenarozené dítě vnímá svět prostřednictvím matčina lůna. Je propojeno s matčinou tělesnou soustavou tak, jako by tvořily jediný organismus. Události, na které matka reaguje, zažívá ve formě biochemických informací. Co se týče hmatových a akustických podnětů, pořád neexistuje žádné spojení s mozkem – tyto podněty jsou přijímány a ukládány na tělesné úrovni. Sebemenší biochemické odchylky od normy (jako například nediagnostikovaná cukrovka v průběhu těhotenství) ohrožují fyzickou existenci plodu a ukládají se biochemicky jako události nebezpečné životu. Tyto události se mohou například projevit jako panická ataka. Nelze v tom vysledovat žádná pravidla, ale tato reakce může být spouštěna opakovaně. Do této kategorie spadá dokonce i pokus o potrat, stejně jako otrava jídlem či požití určitých léků matkou.

Tyto situace budou vnímány či znovuprožívány v pozdějším životě dotyčné osoby prostřednictvím určitého pocitu, který si, jak se mozek postupně vyvíjí, často snaží pojmenovat (třeba „divný pocit“) a obvykle se snaží nějakým způsobem toho pocitu momentálně zbavit, případně najít způsob jak se od něj úplně vysvobodit.

Příklad 1: vzorce vytvářené traumatem ve velmi raném těhotenství – biochemicko-tělesná traumatizace

Jeden klient si povšiml, že v průběhu každodenních aktivit neustále zažívá nepříjemný tělesný stav, který ovšem sám nějak vyvolává. Vypil několik silných káv a dal si cigaretu. Ta nepříjemná chuť se mu propojovala s obecným pocitem neklidu v každodenním životě.

Do tohoto tak důvěrně známého stavu vstoupil v řadě sezení. Napřed mu začalo být špatně a pak se dostavilo něco jako pocit zániku, který se navenek projevoval jako kolaps oběhového systému. Byl ale neustále schopen komunikovat a tyto pocity přisuzoval svému rituálu s kávou a cigaretami. Rozhodl se dostat až ke kořenům tohoto jevu.

Postup jsme dohodli předem. Domluvili jsme se, že kdyby odpadal, budeme působit na jistý energetický bod na jeho chodidle akupunkturní jehlou, a že budeme „jeho“ proces řídit zvenčí, aby tak nebyl vůbec ohrožen.

Tento typ vědomého výzkumu vyžaduje od účastníků hluboké a dlouhodobé zkušenosti. Zahrnuje to schopnost udržet sebevnímající já po celou dobu ve stavu schopném komunikace, dokonce i při vysokých dávkách LSD – což je v podobných případech obvyklá substance. Odvaha, záměr kompletně se podvolit procesu a vzájemná důvěra jsou u tohoto druhu procesu nezbytnými podmínkami úspěchu. Probrali jsme jeho rozhodnutí vstoupit do hluboké regrese. Požil 400 mikrogramů LSD ve velmi malém, skupinovém settingu.

Ulehl a pomalu, svým vlastním tempem se ponořil do předporodního stavu. Zůstávala jsem s ním v kontaktu prostřednictvím tlumeného mluvení, lehkého dotyku a simulované dělohy. Po nějaké době umlkl a zblednul. Vypadalo to, že se chystá omdlít. Úplně odpadl. Objímali jsme ho, poskytovali jsme mu fyzický kontakt, měřili jsme mu tep a měli jsme připravenu akupunkturní jehlu, kdyby zase odpadl a my ho museli oživit, tak jak jsme se dohodli. Pořád jsem ho vyzývala, aby dal najevo, že žije: „Slyšíš mě?“ Takřka neznatelně přikývl a vypadal, že odplouvá někam do dáli. Jeho dech byl čím dál plošší a nakonec nedýchal skoro vůbec. Nechali jsme ho tak velmi krátce – snad 20 vteřin. Pak jsem ho zavolala zpátky. Vložila jsem do hlasu energii: „Dýchej, zhluboka se nadechni!“ Ovívali jsme ho. Když se mu trochu vrátila barva, dali jsme mu napít vody a nějakou glukózu. Pomalu se vracel k nám do místnosti. Když už byl opravdu bezpečně mezi námi, začal nám vyprávět, co se dělo:

Vstoupil do stavu, kdy už nebyl schopen kontrolovat opravdu vůbec nic. Cítil, že zvolna upadá do stavu dezintegrace. Jako kdyby jeho smysly slábly a opouštěly ho; použil slovo umírání, aby nám to přiblížil. Bylo mu v tomto stavu naprosto jasné, že prodělal a přežil pokus o potrat. V popisovaném stavu měl také – byť krátký – přístup k vnější realitě.

Příliv čerstvého vzduchu, výzvy k tomu, aby dýchal, rychlý přísun uhlovodanů a oční kontakt ho přiměly dát nám znamení, že to přečkal a zůstal naživu. Další fáze naší práce spočívala ve směřování vědomí k prociťování celého těla a návratu do Tady a Teď.

Získané poznatky nám potvrdily, že prvotní vjem (stresor) a prvotní reakční vzorec (stresová reakce) jsou biochemicky „natvrdo zabudovány“ na buněčné úrovni skrze extrémní podráždění buněčného metabolismu. Je to, jako by byly zapsány na CD-ROMy – data jsou na nich uložena bez možnosti dalšího vstupu a nemohou být změněna, ani vymazána. To znamená, že cvičení, jež jsou součástí behaviorální terapie a jejichž účelem je dlouhodobá změna chování, nemohou přinést výsledek, protože „program“ pro tyto vzorce je natvrdo zabudován na buněčné úrovni. Z tohoto důvodu nelze tento typ vzorce chování na úrovni psychologie pochopit ani změnit.

Můj klient si pak tento nepříjemný stav záměrně navozoval znovu a znovu a postupně se přibližoval vyřešení tohoto velmi raného traumatu a jeho pokračujících dopadů na jeho dospělý život.

Příklad 2: vzorce chování vytvářené ovlivněním v průběhu těhotenství a porodu

Po sérii sezení byla jedna mladá dáma s panickou atakou schopna se ponořit do procesu tak hluboko, že dokázala rozpoznat a vnímat ohrožení svého života, které způsobila nediagnostikovaná žloutenka její matky v době těhotenství. Dokázala vytvořit vnitřní spojení mezi svými záchvaty paniky, její vlastní hypoglykemií a s tím spojenými pocity, že už nemá nad ničím kontrolu a umírá.

Substance: 100 mikrogramů LSD

Najednou se mi zdálo, že odplouvám někam pryč a ztrácím vědomí. Už jsem dál nerozuměla tomu, co se kolem mě děje, a viděla jsem jen F. jakoby přes závoj.

Dívala se na mě z bezprostřední blízkosti a slyšela jsem, jak křičí, zdánlivě z veliké dálky: „Dýchej, zhluboka se nadechni!“ Párkrát jsem se nadechla a v tom mě opustila veškerá síla. Držela mě v náručí. „No tak, dýchej!“ Snažila jsem se. „B., jsi tady v mé náruči. Jsi malá holčička a dýcháš. Jsi naživu.“ Ovívala mě čerstvým vzduchem, hladila mě po tváři a něžně na mě mluvila. Snažila jsem se popadnout dech. Najednou – všimla jsem si, že už se nemusím jakkoli snažit – mi šlo dýchání samo od sebe. A byla jsem v pořádku, zpátky v místnosti a v přítomnosti.

Měli jsme intenzivní pocit, že tento zážitek úzce souvisí s okamžikem mého narození, a dostala jsem za úkol zjistit, jak probíhal můj porod. Zjistila jsem následující věci: při narození jsem vážila pět kilogramů. Měla jsem tak oteklý obličej, že si babička myslela, že vůbec nemám oči. Okamžitě po porodu mě dali do inkubátoru, protože jsem zjevně byla „v bezvědomí“. Vysoká tělesná váha a zadržování vody v těle svědčily o tom, že moje matka měla v průběhu těhotenství nediagnostikovanou cukrovku. To znamená, že normální nízká hladina cukru v krvi u novorozeněte musela být původně klasifikována jako ohrožení života.

Stejná klientka o několik let později: systém víry

Chtěla jsem zjistit, proč se pravidelně uchyluji k následujícímu vzorci chování: kdykoli se začnou věci v mém životě komplikovat, ať se jedná o zkoušky nebo situace, ve kterých bych měla tvrdě bojovat nebo postupovat zvlášť rychle a soustředěně, obvykle to vzdám rovnou, nebo těsně před klíčovým momentem. Mí rodiče i učitelé si proto myslí, že jsem líná a příliš spokojená sama se sebou. Nechápou, proč se držím zpátky, a dokonce mě za to kritizují: „Je to hanba – je tak inteligentní.“

Substance: 150 mikrogramů LSD

Vstoupila jsem do stavu, který z těchto situací velmi dobře znám: jako kdybych byla paralyzovaná, totálně bez energie. Cítila jsem silný tlak v žaludku a nechápala jsem, co se se mnou děje. Část mé osobnosti si uvědomila, že se věci začínají komplikovat a že to asi budu muset pustit a vzdát to. Zmocnily se mě neklid a nejistota, ale cítila jsem to jen periferně. I když jsem nevěděla, o co jde, bylo mi jasné, že to nedokážu. Ještě víc jsem ochabla. Lidé kolem mě znali mou anamnézu spojenou s porodem.

F. pochopila, že to s tím porodem musí mít souvislost, a tak mě uložila do embryonální polohy a přikryla mě dekou. Cítila jsem tlak zvenku, jako kdyby se děloha stahovala. Taky jsem cítila velký tlak na svou hlavu. F. se mě zeptala, jestli ji slyším. Slyšela jsem ji. Tlak na mé tělo a hlavu se zesiloval. Pochopila jsem, že se musím dát do pohybu. „Použij svou energii – dopředu, tlač!“ Začala jsem bojovat. Chtěla jsem se odtamtud dostat.

Kousek po kousku jsem se vědomě protlačila „porodním kanálem“. Bylo to takřka nad mé síly. Ale dokázala jsem si probojovat cestu ven. Byla jsem venku. „Dýchej!“ – nadechla jsem se. Dýchala jsem, byla jsem zcela přítomná ve svém těle a poprvé v životě jsem to pociťovala.

Ale to nejdůležitější pro mě bylo, že jsem musela bojovat a dokázat to sama. Tahle část mé osobnosti až dosud chyběla. Znovu jsem objevila svou soustředěnou sílu, kterou jsem nebyla schopna vědomě vnímat v průběhu porodu a kterou teď už umím použít.

Jak tento zážitek poznamenal můj život? Problém komplexní dynamiky, který doposud nevědomě ovlivňoval mé chování a reakce na komplikované situace, byl náhle vyřešen. Teď studuji na univerzitě a k tomu se starám o děti a o domácnost. Bez této zkušenosti bych tak daleko nikdy nedošla. Dnes už vím a jsem si jistá, že dokážu zvládnout komplikované situace, dokonce i když jsou složité a trvají dlouho. Už se nebojím výzev, které přede mě život staví.

Příklad 3: rozpoznání vzorce systému víry

Prošla jsem nejrůznějšími nitroděložními zkušenostmi pod vlivem takřka všech dostupných substancí. V té době jsem nebyla schopna tento problém či situaci kognitivně rozpoznat. Cítila jsem, že se jedná o ohrožení života, cítila jsem úzkost, ale ne paniku, a protože se jednalo o úplně první sezení, nedostavil se ani žádný vhled z perspektivy pozorovatele. (Tato schopnost se rozvine teprve s praxí zkušenostmi v průběhu sezení.)

F. mě v průběhu sezení podporovala, dovedla mě prakticky až na jakousi meta-úroveň. Dosáhla toho otázkami jako „Kde jsi teď?“ – „Co teď vidíš?“ – „Poddej se tělesnému vnímání.“

Zmocnila se mě touha zaujmout embryonální polohu. F. tento proces podpořila tím, že mě přikryla dekou a vyvolávala ve mně fyzický pocit tlaku. V této pozici jsem najednou nabyla intenzivního pocitu, že je ohrožen můj život a že musím tomuto ohrožení uniknout. Kdybych byla sama, udělala bych to, co vždycky, zase bych z toho vycouvala. Ale zůstala jsem uvnitř procesu, zhluboka jsem dýchala a dovolila jsem tělu, aby prošlo tou existenciální krizí. Vnímala jsem ten proces jako ohrožení svého života a dala bych nevím co za to, abych se dokázala v té nepříjemné situaci bránit, ale moje tělesná reakce byla příliš slabá. Zvenčí jsem slyšela F., abych se soustředila na svůj dech, dokud se představované, ale přesto intenzivně vnímané ohrožení mého života nestane minulostí. Protože se to odehrávalo na meta-úrovni, dokázala jsem ten proces neopustit a vědomě jsem prožívala pomalý ústup ohrožení svého života a pochopení, že jsem tím „prošla“.

Cítila jsem obrovskou úlevu, když už „to bylo za mnou“, protože to ohrožení už nadále nebylo přede mnou, ale za mnou. Zároveň jsem si uvědomovala, že můj předchozí nevědomý „normální“ přístup k životu spočíval v tom, že jsem se neustále cítíla v situaci ohrožení života. Na konci každého sezení se pak dostavil zvláštní vědomý tělesný pocit. Pochopila jsem, že mé tělo je normálně v nevědomém stavu vnitřního napětí – podobnému jakési trvalé vibraci nebo, jako předtím, „šumu televizní obrazovky“, když přístroj nemá signál.

Příklad 4 (jiný klient)

Při jednom z prvních sezení s houbami byl pocit, že je můj život v ohrožení, ještě silnější a tělesnější než jindy a přišlo mi, že jsem se ocitl uprostřed boje na život a na smrt. Zespoda mě vtahovala jakási síla a věděl jsem, že je „smrtonosná“. Obklopovala mě vazká tekutina a nemohl jsem se skoro ani pohnout. Přišlo mi, že nemůžu dýchat. Tento pocit se dostavoval ve vlnách. Než ten proces skončil, slyšel jsem pobroukávání svých kolegů, které na mě působilo jako léčivý zvuk. Mé tělo a duch se uklidnily. Když jsem procesem prošel až na konec, pochopil jsem, že mezi nimi a mnou probíhala jakási kolektivní síla, která byla součástí Vyššího celku (duchovní realizace). Vnímal jsem to jako jakési přirozené propojení, které je možno pocítit Teď, ale existuje stále.

A když už tentokrát bylo všechno za mnou, cítil jsem velkou úlevu. Po tomto sezení byl každý můj další nitroděložní zážitek provázen kognitivním uvědoměním, že to ohrožení mého života „v určitém okamžiku pomine“. A tak jsem při sezeních vlastně procvičoval pobyt na této meta-úrovni a snažil jsem se moc nereagovat na ten podnět v podobě pocitu ohrožení života.

Při následujících sezeních jsem zjistil, že tato nitroděložní zkušenost – společně s minimálně dvěma dalšími událostmi – vtiskla do mého nitra ještě další „normální“ pocit: pocit, že jsem od všeho a od všech odříznut, což ve mně posilovalo můj existenciální strach. Pochopil jsem, že spolu s porodem, po němž jsem byl na 24 hodin okamžitě odtržen od své matky, a ztrátou otce, který zemřel, když mi byly tři, se tento nitroděložní zážitek vtiskl hluboko do mého nitra jako pocit bezmoci, nemožnosti kontaktu a „neexistence“ – což je v každém případě vražedná kombinace. Pochopil jsem, že tyto události leží u kořene mých problémů a mé potřeby uplatňovat kontrolu ve vztazích se svými partnerkami.

Způsob, jak tyto vzorce vznikaly, se podobá tomu z předchozího procesu. Rozdíl je v tom, že mozek už začíná fungovat a původní informaci – zjevně v lingvistickém či konceptuálním smyslu neklasifikovatelnou – vnímá a poté interpretuje prostřednictvím matčina biochemického systému a ukládá ji v podobě reflexu jako jakýsi „raný výstražný systém“. Ten poté determinuje vnímání, jeho interpretaci a způsoby reakce v průběhu celého dalšího života. Interní a externí podněty zachycované tímto raným výstražným systémem jsou následně roztroušeny do celého smyslového ústrojí. Jedinec je pak obecně vnímá jako narušení. Reaguje tak, že mysl není schopna logicky uvažovat. Ani on, ani jeho okolí nejsou schopni událost pojmenovat, či dobrat se jejího smyslu, protože řetězec událostí nepostoupil až do jeho mysli. Tento stav na sebe může brát podobu záchvatů vzteku spuštěných maličkostmi, ale také pevného přesvědčení, že dotyčný má vstupovat jen do situací, které má plně pod kontrolou. Dalo by se říci, že tato narušení systému nějakým způsobem ovlivňují celý proces vnímání. To by mohlo znamenat, že základní charakteristika dotyčné osoby představuje logický následek jejího vnímání. „Jsem své vnímání.“

Příklad 5

Všiml jsem si, že nastal okamžik, kdy jsem byl neuvěřitelně šťastný. To musel být okamžik mého početí. O pár týdnů později jsem pocítil jakousi změnu stavu zvnějšku. Byla to energetická záležitost: jako kdyby se moje matka dozvěděla, že je těhotná.

Ten pocit štěstí mě ale opravdu zasáhl – nic takového jsem nikdy předtím nezažil. Páni, to byla nádhera. Jediné, po čem toužím, je zbavit se všeho toho balastu a znovu toho stavu dosáhnout: cítit se šťastný bez zjevného důvodu – být šťastný.

A zasáhla mě taky ta okamžitá změna – neustále ten pocit vyhledávám i ve svém životě.

Muž a žena se pomilovali a počali dítě. Pak žena zjistila, že je těhotná. Byla šokovaná, protože pár nebyl sezdán a těhotenství bez svatby bylo v padesátých letech ve Východním bloku stále ještě považováno za ostudu. Rychle se z nich ale stali manželé. Avšak základní pocit a jeho interpretace v případě muže, který z tohoto svazku vzešel, byly: „Jsem nechtěný.“ To vedlo k pochybám o sobě samém, pocitům méněcennosti a nechtěnosti. Stanislav Grof popisuje tento pocit štěstí jako „amniotickou jednotu“ – a příkrý konec tohoto stavu jako „vyhnání z ráje“, výstražné zklamání a prvopočáteční nedůvěru ze strany matky – to vše pak vede k poruše pouta.

Později se mi vlastně odtamtud nechtělo odejít. Byla tam tma a bylo tam nesmírně příjemně. Bezpečí a ochrana – musel jsem toto prostředí opustit a nechtělo se mi. Samozřejmě, že mě záhy odložili – ve Východním bloku bylo obecným pravidlem, že oba rodiče museli chodit do práce.

Právě počatý člověk pochopitelně nepřemýšlí tímto způsobem. Z tohoto příkladu je však jasné, že vše, co bylo tehdy prožíváno na buněčné úrovni, muselo být přeloženo do jazyka – vědomě vyjadřovaného – ve stavu rozšířeného vědomí. Můžeme na tom pozorovat, že vnímání, stavy, pocity a postoje k životu mají biochemický základ. Určují kvalitu našich citových pout i běžných vztahů. Koho by kdy napadlo, že když pár přijde na terapii, protože se jejich vztah ocitl v krizi, ukáže se, že právě toto jsou ty základní, skryté problémy.

Skupinové problémy

Tyto problémy se vynořily, protože obsah zážitků takřka všech klientů tím či oním způsobem ovlivnil i celou skupinu. Skutečnost, že jsme pracovali s tolika problémy podobného druhu, prohloubilo náš vhled do „jednoty v různosti“ lidské existence a sblížilo nás to i na lidské úrovni.

K důležitým problémům patřilo:

vnímání sebe sama a subjektivita vnímání
láska ve všech jejích různorodých podobách a nedostatek lásky
odpovědnost k sobě samému, k ostatním a ke světu
vztah k sobě samému a poznání sebe sama
válka ve všech jejích různorodých podobách; násilí
mír
bytí – existence – takovost
život sám; smrt a umírání

Takové problémy se vynořují různými způsoby. Na jedné straně to závisí na tom, v jaké fázi terapie k tomu došlo – jestli se jednalo o pokročilého účastníka nebo začátečníka. Na straně druhé se přicházející témata odvíjela od zkoumaného zadání.

Příjemné prožitky jako radost nebo klid a mír byly podobné tomu, co prožíváme při odpočinkovém sledování povrchních, nezávažných filmů – působily trochu snově. Emoce vyvstávající při různých událostech mohou mít podobu abstraktního pochopení, ale mohou být i velmi dynamické – jako kdyby se událost doopravdy odehrávala. Problémy zmíněné ve výčtu výše šly často stranou, když se objevila nějaká dynamicky prožívaná zkušenost. Výsledky sezení jsme vždy zkoumali a rozebírali společně, vsedě v kruhu. Zesílení prostřednictvím skupiny nám pomáhalo porozumět hlubšímu významu zážitků a vedlo k řadě velmi cenných vhledů do problému.

Kritické posouzení terapie a její omezení

Často jsem si všimla jedné věci: spočinout konečně v náruči své matky a zbavit se toho neustálého pocitu ohrožení přináší jistý druh vysvobození. Protože však je ten pocit ohrožení fyzicky vtištěn do každé buňky, je z racionálního úhlu pohledu neodstranitelný. Předmětem budoucího výzkumu zatím zůstává, do jaké míry může psycholytický proces vést v této věci k nějakému hluboce léčivému účinku. Já osobně věřím, že ty nejhlouběji uložené zážitky se vynořují v závažných a složitých situacích – jsou totiž reakcí, která „tehdy“ zajišťovala přežití. Takže dotyčná osoba tuto zkušenost nemá, ale touto zkušeností je a ztělesňuje ji. Korektivní nové zkušenosti mohou pomáhat a dozajista také pomáhají v běžném každodenním životě. Dovolím si zde však prohlásit, že vše, co dokážeme v klientově nitru změnit prostřednictvím behaviorální a dalších terapií, včetně psycholytické, problém pouze redukuje, zcela jistě ho neřeší úplně. Zafixovaná reakce na původní narušení přetrvává v nitru dotyčného jedince jako dědičná porucha.

A ještě jedna kritická poznámka na konto limitů proveditelnosti: lidská bytost je uzavřený systém. A v něm bylo to původní narušení zaznamenáno. Ten systém není schopen fungovat mimo své hranice – jinými slovy: neexistuje nic, co není já. I při tom nejlepším zvládnutí úlohy pozorovatele může být jakýkoli vjem pociťován pouze ve vztahu k osobní autoreferenci. To znamená, že jsme trvalými vězni svého vlastního vnímání, protože jsme schopni svět zažívat pouze v tomto kontextu.

Věřím, že je pro nás životně důležité brát tyto vzorce a vlivy na vědomí. Při bližším zkoumání vidíme, že právě tyto faktory jsou odpovědné za naše vztahové konstelace. Většina lidí se chová na základě svého vědomého smyslu pro odpovědnost či bdělého vědomí. Metaforicky řečeno, celá armáda osobních postojů tajně kontroluje, co si myslíme o ostatních lidských bytostech, jak na ně reagujeme a jak se chováme – a zvláště to platí v případě našich partnerů! Jak jednou prohlásil Irvin D. Yalom: „Čím lépe se známe, tím lepší budou naše životy.“

12. kapitola: Závěr – ohlédnutí zpět a výhled do budoucnosti

OHLÉDNUTÍ ZPĚT

A pak nastal okamžik, kdy tento druh terapeutické práce skončil. Z účastníků prvního sezení se stali „maturanti“. Člověk, jenž na terapii přišel se svým trápením, se stal normálním šťastným jedincem. Utrpení zmizelo. Dosažení dospělé samostatnosti je podstatou terapeutického přístupu: klient prochází terapeutickým sebevzdělávacím procesem od trpící osoby na začátku k autentické osobnosti na konci. Proces prochází různými stadii a vyvíjí se v čase prostřednictvím integrace problémů. Díky tomu se cesta stává cílem. Ne všichni mí klienti dospěli do stadia maturanta, ale všichni dosáhli specifického stavu znalostí.

Díky vhledům do podstaty mysli, znovuprožívání vzpomínek, korektivním novým zkušenostem a dosažení duchovní moudrosti se to, co začalo jako problém vetkaný v minulosti do jejich životního osudu, nakonec přeměnilo v terapeutický most k dalšímu stadiu vývoje, otevírající nové oblasti zájmu. Porozumění a shovívavá empatie vůči sobě samému přinesly změnu perspektivy. Integrace problémů, které vyvstaly v průběhu terapeutického procesu, jednoznačně udala nový směr.

Poznáním propojenosti těla, mysli a duše jsme tak sami sebe předurčili k řešení emocionálních problémů a obtíží. Substance otevřely brány vědomí; užívání různých nástrojů a neúnavné zkoumání sebe sama pak vedlo ke konkrétnímu poznání a výsledkům na každém ze tří stupňů vývoje procesu. V jeho průběhu jsme se dozvěděli, že prakticky každý problém se projevil na různých úrovních života, a proto jej bylo třeba zpracovávat opakovaně. Na začátku jsme mohli postupovat jen pomalu, krok za krokem, pokoušet se vyřešit jen to, co se právě vynořilo jako problém nebo komplikace. Mnohokrát to představovalo tvrdou dřinu a kritické zkoumání. Terapeutický proces nastartoval dynamické změny, k nimž docházelo v obdobích mezi sezeními. Integrace toho, co klienti zakoušeli v běžném každodenním životě, jim v důsledku otevřela cestu k rodící se duchovnosti.

Vzorec souběžných procesů vývoje od původního stavu utrpení umožnil klientům ve skupině dosáhnout stavu nového, který představoval dosažení mnoha cílů:

– zvládnutí práce se substancemi: vývoj od osoby, která si vzala substanci, k člověku nadanému rozšířeným vědomím v jeho běžném stavu
– individuální proces: od porozumění k integraci prostřednictvím vhledu
– vývoj od začátečníka k maturantovi
– od psychologických metod k duchovnímu léčení
– skupinový proces: od jednotlivých členů skupiny ke skupinové identitě
– kognitivní proces, strukturovaný vývoj: od buněčné biochemie k psychologickým procesům

VÝHLED DO BUDOUCNOSTI

Otázka, co bude dál, se v naší skupině opakovaně vynořovala znovu a znovu. Stáli jsme před problémem, jak pojmenovat to, co jsme společně „zažívali“. Pokud už to nebyla terapie, co to tedy bylo? Bylo nezbytné najít pro to termín, jenž by nám pomohl vstoupit do nových a vyšších úrovní a prozkoumat je. Nic jsme nevymysleli a nikdo už se pak dál neptal. Jedno ale bylo jasné:

Bylo nutné, aby závěrečná část sebevzdělávacího procesu proběhla v atmosféře klidu, míru a sdílené komunikace. Bez jakýchkoli terapeutických intervencí z mé strany. I kdyby cesta dál měla být cílem, věděli jsme, že směřujeme někam nad úroveň terapie a osobních záležitostí a možná nám pro to budou i chybět slova. Byli jsme připraveni zažívat sdílené, kolektivní a univerzální vhledy a poznatky. Bylo jasné, že by další krok neměl mít a nebude mít podobu jakési „esoterické záležitosti“. Pohlédneme-li na to ze zorného úhlu slovního popisu a sémantiky, tak v sobě přechod od – například – „léčení“ k „posvátnému“ skrývá vzhledem k nedostatku terminologie v této oblasti nebezpečí sklouznutí k ortodoxně náboženským a esoterickým myšlenkám a pojmům.

Pokud by to však společenská situace umožnila, kam až by tato cesta k integraci všech subjektivních životních zkušeností mohla vést?

– od uměle vytvořené osobnosti k podstatě, k esenci?
– k integrálnímu pohledu na svět, seberealizaci a univerzálnímu společnému dobru?
– k duchovnějšímu/religióznějšímu přístupu?
– k novým poznatkům o vědomí a vnímání?
– k filozofickým a vědeckým objevům?
– k afirmaci a prožitku toho, že smrt a umírání jsou součástí života?

Bylo by příliš opovážlivé si představit konceptuální model, jenž začíná dysfunkcí v běžném každodenním životě, ale v důsledku vede k duchovnímu rozvoji – k lepšímu životu a lepší smrti? Nevím, jestli k tomu dojde ještě za mého života, ale pořád v to mohu doufat.

Ráda bych to vše uzavřela citátem Alberta Hofmanna z proslovu k jeho stým narozeninám: „Myslím si, že pro vývoj lidstva není substance LSD nezbytná… je to jen pomůcka, která nám ukazuje, jací bychom měli být.“