Tibetská kniha mrtvých

Stručný obsah

Poděkování 7

Úvodní komentář Jeho Svatosti 14 dalajlamy 11

Poznámka editora Grahama Colemana 21

Stručný nástin historie Tibetské knihy mrtvých od Gyurme Dorjeho 27

Předmluva českého překladatele 37

TIBETSKÁ KNIHA MRTVÝCH

1. Přirozené vysvobození esence mysli: Přípravná jógická praxe ve čtyřech sezeních 43

2. Modlitba za spojení s duchovním učitelem [nazvaná] Přirozené vysvobození, s vypuštěním Zřeknutí se tří jedů 57

3. Kořenové verše šesti bard 61

4. Přímé uvedení do prvotního vědomí: Přirozené vysvobození prostřednictvím obnaženého vnímání 65

5. Duchovní praxe nazvaná Přirozené vysvobození z návykových sklonů 83

6.. Přirozené vysvobození z negativity a zatemnění prostřednictvím [provádění] stonásobného holdu posvátným probuzeným rodinám 109

7 Přirozené vysvobození prostřednictvím aktu doznání 127

8. Přirozené vysvobození prostřednictvím rozpoznání vizuálních příznaků a znamení smrti 157

9. Přirozené vysvobození ze strachu prostřednictvím rituálu oklamání smrti 183

10. Přenos vědomí: přirozené vysvobození prostřednictvím rozpomenutí 193

11. Velké vysvobození prostřednictvím naslouchání 209

12. Modlitby vroucného přání                      277

13. Představení v maskách, pojednávající o znovuzrození 285

14. Vysvobození prostřednictvím doteku: Přirozené vysvobození bytostních složek 305

Poznámky 335

Dodatek 1: Pokojná a hněvivá božstva a Tibetská kniha mrtvých 373

Dodatek 2: Symbolika mandaly pokojných a hněvivých božstev 379

Bibliografie 393

Slovník klíčových termínů 401

Rejstřík 507

Barevná příloha

„Pocit nejistoty, a často i strachu, je přirozenou lidskou emocí, když přemýšlíme o povaze smrti a vztahu mezi žitím a umíráním. Není tudíž asi zase tak překvapující, že se Velké vysvobození prostřednictvím naslouchání v bardech, po léta světu skrytý text, obírající se tímto důležitým námětem, stal jedním z nejznámějších děl tibetské literatury na Západě. Vytvoření prvního kompletního překladu tohoto cyklu nauk bylo výjimečným výkonem, jehož pečlivá realizace zabrala mnoho let.

Doufám, že hluboké vhledy obsažené v této práci budou pro mnoho lidí na celém světě, které toto téma zaujalo, zdrojem inspirace a podpory, tak jak tomu bylo a je i v mé vlastní kultuře.“ Napsal v úvodu knihy Jeho Svatost dalajlama

Předmluva českého překladatele

Otázka, co následuje potom, když umřeme, a jestli vůbec něco následuje, je jednou z největších záhad, které nás obklopují. (…) Radujme se z toho, že dnešní doba nám předkládá tolik nových názorů a pohledů na základní otázky po smyslu naší existence. V posledku sice stejně zůstaneme každý sám, 

ale může být, že připraven.

(Václav Havel v předmluvě ke knize Sogjala Rinpočheho
Tibetská kniha o životě a smrti, 1996)

Od svého prvního vydání v roce 1927 se anglický překlad Bardo thödol, soubor textů známý jako Tibetská kniha mrtvých, stal významným fenoménem v západním kulturním světě. Dočkal se mnoha dalších vydání a textu samotnému se dostalo různých výkladů — tu psychologizujícího, tam psychedelického a jinde zase v duchu New Age. U nás tento text z německého překladu anglické verze, silně ovlivněné theosofií, poprvé do češtiny přeložil ve 30. letech 20. století fotograf a mystik Fráňa Drtikol. Jeho práce vyšla s mírnými úpravami pod jménem A. Trčky knižně v roce 1938, na samém prahu druhé světové války. Pouze v samizdatu pak v 50. letech vyšla nová, opravená verze tohoto textu, více odpovídající duchovnímu vhledu Drtikola a jeho nejbližších žáků. V roce 1991 vyšel první český překlad Tibetské knihy mrtvých přímo z tibetštiny. Jeho autorem byl Josef Kolmaš. Ten, ač tibetolog, byl katolického vyznání, což jeho překlad přece jen do jisté míry opět ovlivnilo.

Všechna zmíněná vydání navíc obsahovala překlad pouze vybraných kapitol z mnohem rozsáhlejšího souboru textů původně nazvaného Velké vysvobození prostřednictvím naslouchání v bardech. V předkládané podobě má tento nový překlad Tibetské knihy mrtvých čtrnáct kapitol a doprovází jej rozsáhlý poznámkový aparát a zevrubný výkladový terminologický slovník.

Čím víc jsme se s redaktorem a vydavatelem Lumírem Kolíbalem nořili do podstaty překládaného textu, tím víc jsme možnost vydání prvního kompletního souboru textů Bardo thödol vnímali jako příležitost představit českému čtenáři zásadní dílo tibetského buddhismu v literárně i faktograficky atraktivní podobě. Naší ambicí je práci autorů nového anglického překladu přenést s co nejmenšími ztrátami do českého jazykového a kulturního prostředí.

Díla tibetských i západních autorů věnovaná nauce tibetského buddhismu u nás od začátku 90. let vycházejí poměrně často. Překládání této tematiky má jistá úskalí. U děl tibetských autorů, včetně Jeho Svatosti dalajlamy, se velmi často jedná o dodatečně přeložený záznam tibetsky mluveného slova. Takže anglické vydání díla je už vlastně samo o sobě překladem a převodem do jiného jazykového a kulturního prostředí. Při převodu do češtiny se pak riziko nepřesností či nepochopení zvětšuje. Další věcí je skutečnost, že knihy o tibetském buddhismu většinou pojednávají o specifickém náhledu na lidskou mysl a o propracovaném systému introspekce, takže případná osobní zkušenost s pozorováním vlastní mysli je u překladatele významnou výhodou. Nauku tibetského buddhismu tvoří učení čtyř hlavních škol a tady to začíná být opravdu zajímavé. Ukazuje se, že představitelé různých škol pojmenovávají stejnou věc různými slovy a jindy naopak používají stejný název pro zcela odlišné záležitosti. A do tohoto prostředí pak vstupuje specifická osobnost českého překladatele.

Skutečnost, že autoři tohoto nového anglického překladu Tibetské knihy mrtvých doprovodili původní text rozsáhlým výkladovým slovníkem, umožnila mně a vydavateli pokusit se o ucelený pohled na českou terminologickou podobu nauky tibetského buddhismu v perspektivě školy starého překladu, tj. především učení školy Ňingma a jeho specifické podoby zvané dzogčhen, velká dokonalost. Doufáme, že budete jako čtenáři s naší prací spokojeni.

„No dobře, ale to musíte opatrně, aby nám lidi nezačali moc přemejšlet.“

(R. Hrušínský v roli předsedy MNV ve filmu Bílá paní, 1965)

Techniky a postupy popisované v Tibetské knize mrtvých jsou podloženy osobní zkušeností předávanou přímo z učitele na žáka v průběhu mnoha staletí. Jejich neautorizované použití naštěstí velmi pravděpodobně žádnou neplechu nenapáchá, ale přesto je na místě před ním varovat. Nauka tibetského buddhismu je propracovaný systém, ze kterého nelze jen tak vytrhnout nějaký detail a myslet si, že to bude fungovat. Všechny tyto věci mají svůj čas a své místo a v ideálním případě je provází posvěcení realizovaného mistra nauky. Ještě větší nebezpečí pak představují lidé, kteří nabízejí víkendové kurzy za mnoho tisíc, během nichž vás údajně zasvětí do tajů technik tibetského buddhismu. Takoví lidé tím škodí podle buddhistického učení o zákonu příčiny a následku především sami sobě, ale neautorizované zacházení se starobylou naukou o lidské mysli je prostě zahrávání si s ohněm. Staří tibetští mistři odevždy vyzývali své posluchače k tomu, aby svého mistra hledali zodpovědně, zacházeli opatrně s důvěrou v jeho slova, srovnávali je s výklady jiných učitelů, a to, co slyší, porovnávali s vlastními zkušenostmi.

Tento přístup bychom si, konec konců, měli udržet i při čtení tohoto nového překladu Tibetské knihy mrtvých. Není to jednoduchý text, zavádí čtenáře do neznámého kulturního prostředí a používá symboly a metafory, které nám nejsou úplně vlastní. Na druhou stranu ale všichni máme stejnou mysl. Tibeťané, Češi, Eskymáci i Papuánci. Takže nějaké styčné body se tam najdou vždycky.

Součástí mé kvalifikace pro překlad Tibetské knihy mrtvých je skutečnost, že jsem od tibetského dzogčhenového mistra Namkhai Norbu Rinpočheho před více než deseti lety získal zmocnění vykonávat rituál šitro, zasvěcený stu pokojných a hněvivých božstev a určený k vyprovázení vnímajících bytostí z tohoto života.

A jestli nás Tibetská kniha mrtvých k něčemu výrazně vyzývá, pak k tomu, abychom se snažili o samostatné, nezávislé myšlení a introspekci. Život, nebo jak Bardo thödol říká, bardo života, je komplikovaná a náročná záležitost. Způsob, jak ho vnímáme a hodnotíme, závisí na tom, do jaké míry se nám podaří prozkoumat a ovládnout fungování své vlastní mysli. Je to běh na dlouhou trať, výsledky jsou nejisté, ale stojí to za to. Všechno, co o světě víme, se dozvídáme právě prostřednictvím své mysli. A mysl lze při jejím fungování pozorovat. Otevírá se tím před námi zcela nový svět. Člověk potom jinak reaguje na strach, nejistotu a zmatek. Jinak začne vnímat lidi, kteří jej obklopují, i sebe sama. I jen částečné ovládnutí vlastní mysli s sebou přináší bezprecedentní klid a jistotu, které jsou značnou překážkou pro manipulátory všeho druhu. Člověka s klidnou, vyrovnanou myslí je pro ně mnohem těžší obalamutit. Když alespoň trochu zjistíme, kým doopravdy jsme, jaká je naše „nejhlubší přirozenost“ — že nejsme jen svým tělem, ale také něčím, co jej přesahuje, a možná dokonce něčím, co nikdy neumírá, absolvování barda života se jeví snazší. Tibetská kniha mrtvých popisuje jednu z možných cest, jak takového stavu mysli dosáhnout.

Saša Neuman,

Praha, květen 2021

O autorech

Gyurme Dorje, PhD. (1950–2020), byl přední britský učenec ňingmapovské tradice tibetského buddhismu. Je autorem sedmi významných publikací, mezi něž patří studie o slovnících tibetského jazyka, práce o lékařství, věštění a cestovatelské průvodce po Tibetu, stejně jako překlad díla J. S. Dudžom Rinpočheho Ňingma, škola tibetského buddhismu. K připravovaným titulům z jeho pera patří i kniha Guhjagarbha: rozehnání temnoty v deseti směrech. Nekrolog zde.

Graham Coleman (1951) je předsedou Orient Foundation, přední britské organizace na záchranu tibetské kultury. Je scénáristou a režisérem oceňovaného filmového dokumentu Tibet: Buddhistická trilogie. Je také editorem Příručky tibetské kultury a od poloviny 70. let spolupracoval jako editor s řadou uznávaných překladatelů na vydání mnoha tibetských buddhistických básnických i prozaických textů.

Thubten Džinpa, PhD. (1958), je hlavním překladatelem J. S. dalajlamy a je předsedou Institutu pro klasickou tibetskou literaturu. Jeho překlady čítají dvanáct dalajlamových knih, včetně bestselleru Etika pro nové milénium a publikace Vesmír v jediném atomu, která zachycuje dalajlamův pohled na střetávání buddhismu a moderní vědy.  

V roce 1927 vydali Lama Kazi Dawa Samdup a W. Y. Evans-Wentz průkopnický anglický překlad tří kapitol z cyklu textů, známého v tibetském originálu jako Velké vysvobození prostřednictvím naslouchání v bardech (Bar-do thos-grol chen-mo). Přeložené kapitoly se zabývaly povahou posmrtného stavu a, doprovázeny modlitbami s prosbou o ochranu božstvy, vyvolaly značný ohlas mimo Tibet pod názvem Tibetská kniha mrtvých. Vzdělaní Tibeťané dnes často vyjadřují podiv nad tím, že se tato specifická sbírka meditačních praxí, zabývajících se metodami pro porozumění přirozenosti mysli a transformaci našich zkušeností, nabytých v průběhu života a smrti, stala jedním z nejznámějších děl veškeré přeložené tibetské literatury. Jeho proslulost je zvláště výjimečná, bere-li člověk v potaz esoterický původ textu a jeho přísně omezené předávání v Tibetu až do poloviny 15. století. Tato široká popularita zapříčinila, že si dílo podrželo název, vymyšlený editorem prvního překladu Evansem-Wentzem, ve všech dalších překladech a návazných studiích. V duchu této tradice jsme tedy i my použili název Tibetská kniha mrtvých k označení prvního úplného anglického překladu Velkého vysvobození prostřednictvím naslouchání v bardech, jenž zahrnuje texty všech dvanácti kapitol původního cyklu.

POČÁTKY

Velké vysvobození prostřednictvím naslouchání v bardech představuje úžasnou ukázku rané ňingmapovské literatury. Ňingma je nejstarší ze všech škol tibetského buddhismu. Její linie předávání nauky sahá do minulosti až k první vlně šíření buddhistického učení v Tibetu, do královského dynastického údobí tibetských dějin v 8. století, kdy velcí indičtí mistři jako Padmasambhava, Vimalamitra a Buddhaguhja poprvé představili tři vnitřní kategorie tantry: mahájógu, anujógu a atijógu. Tyto tantrické texty se liší různými meditačními technikami, známými jako fáze rozvoje, fáze završení a velká dokonalost (dzogčhen).

Všechny tradice tibetského buddhismu dnes sdílejí společné dědictví kanonických kompilací indických buddhistických textů a jejich komentářů, obsažených ve sbírkách Kandžur a Tandžur. První sbírka obsahuje Buddhovo učení (vinaju, sútry a tantry), přeložené ze sanskrtu a jiných jazyků do tibetštiny, především od konce 10. století dál, a původně zkompilované Butönem Rinčhendubem (1290–1364). Druhá sbírka zahrnuje klasické indické komentáře, taktéž přeložené ze sanskrtu do tibetštiny. V nedávno publikované, utříděné vzorové edici Kandžuru a Tandžuru představují tyto texty 180 svazků.

Zároveň však každá škola tibetského buddhismu má i své specifické spisy. Unikátní literatura školy Ňingma zahrnuje překlady ze sanskrtu i dalších jazyků, uspořádané do šestadvacetisvazkové sbírky Sebrané tantry školy Ňingma (rNying-ma’i rgyud-’bum) a doprovodné antologie komentářů, sepsaných následnými generacemi indických a tibetských držitelů linie nauky. Tyto komentáře byly s úctou předávány prostřednictvím „dlouhé linie přímého ústního předání“ (ring-brgyud bka’-ma), to znamená skrze nepřerušenou linii předávání nauky z jedné generace realizovaných mistrů na další. A jejich sbírka se stále rozrůstá a v současnosti obsahuje v nedávno vydané edici 120 svazků.

Sebrané tantry školy Ňingma se dělí do tří hlavních sekcí, představujících kompilace textů zaměřených na atijógu, anujógu a mahájógu. Nejdůležitějším textem v této kolekci je Guhjagarbha tantra, zjevení prvotního buddhy Samantabhadry, předané prostřednictvím Vadžrasattvy a Guhjapati Vadžrapániho. Souhrn textů, který dnes známe jako Tibetskou knihu mrtvých, zakládá svou symboliku a ikonografii na Guhjagarbha tantře. Tento tantrický text, vycházející z klasického abhidharmového pojetí elementů, bytostních složek atd., je nejstarší známou literární prací zobrazující prvotní čistotu a přirozenou transformaci našich světských psychických stavů v podobě mandaly dvaačtyřiceti pokojných a osmapadesáti hněvivých božstev. Guhjagarbha tantra je sice obecně a správně řazena do mahájógových textů, nepřímo byla však komentována i z hlediska dzogčhenu, nejvýznamnější komentář sepsal Longčhen Rabdžampa (1308–1363). Meditační techniky mahájógy i dzogčhenu jsou zřetelně zachyceny v některých kapitolách našeho překladu: fáze rozvoje meditace v Kapitolách 5–7, dzogčhen pak v Kapitolách 4 a 11. Poslední dvě zmíněné kapitoly vycházejí z učení o dvou klíčových aspektech dzogčhenu, a to z thegčhö („úplného uvolnění“) a z thögalu („přímé transcendence“). Z hlediska teoretických východisek a meditační praxe, stejně jako ikonografie a symboliky, tak Tibetská kniha mrtvých přiznává své kořeny v Guhjagarbha tantře. Navíc však rovněž zjevně zahrnuje klasické nauky dzogčhenu.

Guhjagarbha tantru původně sestavili král Indrabhúti a mistr Kukkarádža ze Zahoru v severozápadní Indii (zhruba v 6. století). Vládce, známý také jako Král Dza, obdržel celý korpus mahájógových tanter ve vizi přímo od Vadžrasattvy. A velký dokonalý mistr Kukkarádža rozdělil tento celek do osmnácti knih (tanter), z nichž nejvšeobecnější byla Guhjagarbha. Během 8. století byla Guhjagarbha tantra přeložena ze sanskrtu do tibetštiny třikrát: nejprve Buddhaguhjou a Vairóčanou, poté Padmasambhavou a Ňakem Džňánakumárou a definitivně Vimalamitrou s Ňakem Džňánakumárou a Ma Rinčhen Čogem. Mnohem pozdější tibetský překlad připravili v 15. století Tharlo Ňima Gjalcchän a Go Locáwa. Antologie různých pojednání souvisejících s Guhjagarbha tantrou zahrnuje velký počet komentářů tohoto textu indického i tibetského původu, které napsali vynikající mistři, jako byli Lílávadžra, Buddhaguhja, Rongzom Pandita, Longčhen Rabdžampa a Longčhen Dharmašrí.

Ikonografie a symbolika sta pokojných a hněvivých božstev představené v Guhjagarbha tantře daly v Tibetu postupně vzniknout celému literárnímu žánru známému jako cykly pokojných a hněvivých božstev (zhi-khro), mezi nimiž naše kompilace textů Velké vysvobození prostřednictvím naslouchání v bardech je tou nejvýznamnější.

KRÁTKÁ LINIE POKLADŮ

Poté, co Padmasambhava podle tradičních výkladů představil tuto nauku v 8. století v Tibetu, předvídal, že přímé ústní předání „dlouhé linie“ bude časem ohrožena komolením a nesprávným pochopením, a účinnost tohoto učení tak vymizí. Aby tomu zamezil, ukryl prostřednictvím své družky Ješe Cchogjal a dalších pokročilých žáků značný počet terem, pokladů nauky (gter-chos), ve formě knih a posvátných artefaktů, na „místech síly“ (gnas) v různých koutech Tibetské náhorní planiny. Předpověděl, že budou v pravý čas objeveny svými náležitými tertöny, objeviteli pokladů (gter-ston), a zveřejněny ve prospěch dalších generací. Byla zaznamenána proroctví o těch, kdo budou nadáni mocí odhalit v budoucnu tyto poklady — osobnostech formátu Ňang Ral Ňima Özera, Guru Čhöwanga nebo objevitele tohoto textu, Karma Lingpy. Termín „poklad nauky“ se obecně nevztahuje jen na „poklady v zemi“ (sa-gter), ale také na nauky obdržené telepaticky přímo od probuzeného záměru buddhovské mysli (dgongs-gter) i na čistě vizionářské zážitky (dag-snang).

Tento jev ukrývání textů ve formě pokladu má své předobrazy v indickém i čínském buddhismu. Například o Nágárdžunovi se uvádí, že obdržel pradžňápáramitové sútry ve formě pokladu, uloženého na dně oceánu. A podle ňingmapovských klasických historiků byla kolekce mahájógových tanter sdělena osmi Padmasambhavovým žákům na pohřebišti Šítavana nedaleko Vadžrásany. Podobně čínská buddhistická tradice věštění odvozeného od elementů, využívající aspekty feng-šuej a věštebné knihy I-ťing, taktéž uvádí, že bódhisattva Maňdžughóša ukryl určité věštebné texty na Wang-chaj-feng, východním vrcholku posvátné hory Wu-tchaj-šan. Tibetské zdroje též popisují, jak Maňdžughóša postupně vyjevoval Vzácnou osvětlující lampu (Rin-chen gsal-ba’i sgron-me) čínskému mistru Dahura Nagpovi.

Od raných objevů prvního tibetského tertöna Sanggje Lamy v 11. století byla v Tibetu postupně představena rozsáhlá kolekce textů zjevená prostřednictvím „krátké linie pokladů“ (nye-brgyud gter-ma) a redakčně zpracovávaná jako veřejné intelektuální vlastnictví. Sbírek s názvem Sebrané poklady od různých tertönů je příliš mnoho na to, abychom je vyjmenovávali. Mnohé z nich byly však zahrnuty do rozsáhlé sbírky Kolekce vzácných pokladů (Rin-chen gter-mdzod), jež nedávno znovu vyšla v 76 svazcích. Stejně jako antologie „dlouhé linie“ obsahuje mnoho komentářů Guhjagarbha tantry, významný počet „pokladů nauky“ je taktéž zasvěcen vyobrazení sta pokojných a hněvivých božstev. Nejpropracovanější z nich je cyklus objevený ve 14. století Karma Lingpou — Pokojná a hněvivá božstva: hluboké posvátné učení [nazvané] Přirozené vysvobození prostřednictvím [rozpoznání] probuzeného záměru (Zab-chos zhi-khro dgongs-pa rang-grol). Cyklus textů dnes na Západě známý jako Tibetská kniha mrtvých je výtahem z pokladových textů objevených Karma Lingpou.

UKRYTÍ POKLADŮ PADMASAMBHAVOU

Tento dodnes existující cyklus textů obsahuje i několik krátkých biografií a historických záznamů o původním uložení „pokladu“ a následném objevení. Následující pasáž z textu Středně dlouhé zmocnění (str. 61–64) osvětluje kořeny této tradice:

V dobách, kdy [Padmasambhava] otáčel nesčíslnými koly nauky o výsostně tajném voze [vadžrajány], předal v souladu s individuálními schopnostmi šťastného krále [Thisong Decäna] a jeho poddaných mnoho praxí spojených s fází rozvoje a fází završení meditace o pokojných a hněvivých božstvech. Tyto byly [později] z větší části ukryty, aby přinesly prospěch bytostem v budoucích časech.

Když nastal čas pro zakončení Padmasambhavovy přímé duchovní činnosti a vyučování v Tibetu, vládce a jeho syn [princ Muthi Cänpo] spolu s překladatelem Čogro Lü Gjalcchänem a dalšími nabídli učiteli mandalu ze zlata a tyrkysů a vroucně přednesli následující žádost: „Ačkoli tvé soucítění je trvale přítomné a již dříve jsi ozářil své okolí nezměrnými paprsky nauky, v souladu s naukou vnějších i vnitřních vozů a ve prospěch nás, krále, ministrů, přátel a poddaných, i pro budoucí generace tohoto zdegenerovaného věku, žádáme tě o předání nauky, jež je kvintesencí všech učení vnějšího a vnitřního vozu; o učení, jehož prostřednictvím lze dosáhnout buddhovství v jediném životě; o učení, jež přináší vysvobození i jen prostřednictvím pouhého jeho vyslechnutí, hlubokou a zhuštěnou nauku obsahující esenciální význam.“

A takto [v odpověď na jejich žádost] Velký mistr odpověděl: „Ach! Králi a vládce, princi, ministři, v souladu s vaším přáním znám učení, jež je ústředním bodem všech šesti milionů čtyř set tisíc tanter velké dokonalosti, jež byly vyjeveny prostřednictvím probuzeného záměru nádherného Samantabhadry. Pouhé vyslechnutí tohoto učení uzavře dveře vedoucí ke zrození v nižších úrovních existence. Pouhé porozumění tomuto učení vás vynese na úroveň nejvyšší blaženosti. Ti, kdož si jeho význam vezmou k srdci, pokročí na nevratnou úroveň spontánně dosahovanou dokonalými nositeli poznání. Toto učení může být zdrojem velkého užitku pro všechny, kdo jsou s ním spojeni.

Znám takové učení, avšak ti, kdo jsou slabé mysli, cítí přirozenou příchylnost k malému vozu, nemají dostatek štěstí, chovají špatné názory a pochyby, mohou nedostatečně docenit význam tohoto učení, a upadnout tak do nižších úrovní existence. Neměli byste proto toto [učení] sdělovat jiným, dokonce ani [šeptáním jeho názvu] do větru. Mělo by být ukryto jako [zakopaný] poklad ve prospěch budoucích bytostí degenerovaného věku.“

Poté vyslovil jméno tohoto učení, jež je esencí všech nauk, Pokojná a hněvivá božstva: Hluboké posvátné učení [nazvané] Přirozené vysvobození prostřednictvím [rozpoznání] probuzeného záměru. A svěřil je překladateli [Čogro] Lü Gjalcchänovi jako dědictví [nezměrného bohatství]. Nato, směřujíc svůj probuzený záměr vůči vnímajícím bytostem budoucího věku úpadku, nadaným nevelkými zásluhami, ukryl jej ve formě pokladu na hoře Gampodar v Dagpu, na místě připomínajícím tančící božstvo.

PROROCTVÍ TÝKAJÍCÍ SE KARMA LINGPY

Padmasambhavova proroctví ohledně tertöna Karma Lingpy a jeho bezprostředních následovníků jsou taktéž zaznamenána na různých místech tohoto cyklu. Následující verše jsme vyňali z Gendün Gjalcchänova textu z 15. století, pojmenovaného Padmasambhavovo proroctví o tertönovi a řadě autentických učitelů linie předání nauky (str. 22 ad.). Objevují se zde především konkrétní údaje o původním ukrytí textů a také věštby, týkající se jejich následného objevení a tajné transmise. Je jasné, že dokonce již v tomto raném formativním období měl cyklus dva různé názvy: Velké vysvobození prostřednictvím naslouchání v bardech a Přirozené vysvobození prostřednictvím rozpoznání probuzeného záměru, používané k označení kratší a delší verze kolekce textů.

Ve věšteckém prohlášení Orgjän Rinpočheho se praví:

„V budoucnu, v průběhu konečné epochy, ve věku úpadku,

kdy mniši [se] budou [chovat jako] prasata a budou přivádět ženy do jiného stavu,

kdy ctnostné činy budou vyvolávat a podporovat zášť,

kdy si nejvznešenější z mnichů pořídí nevěstu,

kdy pokvetou sektářství a války,

v takových dobách ti, kterým se nedostalo těchto vzácných instrukcí,

upadnou do nižších úrovní existence.

Proto, abych zajistil prospěch vnímajících bytostí v tomto věku úpadku,

rozhodl jsem se [tento cyklus nauk] převést do písemné formy

a ukrýt jej na hoře Gampodar.

V budoucnu se zrodí syn nadaný mimořádným štěstím.

Jeho otcem bude dokonalý mistr Ňida

a on sám vejde ve známost jako odvážný ,Karma Lingpa‘.

Na jeho pravém stehně bude mateřské znaménko,

připomínající oko prvotního poznání,

a on sám se zrodí v roce draka či hada

do rodu hrdinů, jsa plodem dobrých skutků v minulosti.

Kéž se tato šťastná osoba setká s tímto [učením]!

Neměl by ovšem [Karma Lingpa] veřejně učit cyklu textů Pokojná a hněvivá božstva: Přirozené vysvobození prostřednictvím [rozpoznání] probuzeného záměru

nikdy a nikoho, dokonce ani je šeptat do větru.

A tak by to mělo zůstat do časů třetího držitele linie.

Jestliže toto [učení] bude veřejně vyučováno, objeví se překážky!

Měl by ale [Karma Lingpa] všem svým šťastným žákům předat cyklus Velký vládce soucítění: lotosová pokojná a hněvivá božstva!

Budou-li ústní instrukce linie předané třetí generaci držitelů linie

drženy v tajnosti po sedm let, žádné překážky se neobjeví.

Jakmile sedm let uplyne,

tento [držitel linie v třetí generaci] smí náležitě předat
zmocnění a praktické provedení [krátkého] cyklu

[Velké] vysvobození prostřednictvím naslouchání v bardu.

Poté, až uplyne devět let, by měl předat

[kompletní] cyklus Přirozené vysvobození prostřednictvím [rozpoznání] probuzeného záměru,

postupně, nikoli však najednou!

Tyto poklady budou vyzvednuty v kraji Dagpo, v jižním Kongpu,

a budou soustředěny pro blaho všech vnímajících bytostí

v kraji Draglong, v horním Kongpu.

Karma Lingpova činnost ve prospěch všech vnímajících bytostí přinese
své plody na severu!“

KARMA LINGPŮV ŽIVOT

Přesné údaje o Karma Lingpovi neexistují, jeho narození i smrt však byly časově spolehlivě umístěny do 14. století. Následující odstavce, popisující život slavného tertöna a jeho bezprostředních následovníků, jsme převzali z textu Stručná historie duchovní linie nazvaná Věnec drahokamů (str. 40 ad.), sepsaného v 15. století Gjarawa Namkhä Čhökji Gjamcchem. Obzvláště zajímavé jsou údaje o objevu dvou odlišných cyklů term, obecně známého souboru Pokojná a hněvivá božstva: přirozené vysvobození prostřednictvím probuzeného záměru a kompilace Velký vládce soucítění: lotosová pokojná a hněvivá božstva. Druhý zmiňovaný soubor textů již v udávané formě neexistuje. Zdá se ovšem, že byl podkladem pro drama s maskami zahrnuté v Kapitole 13 naší knihy.

Karma Lingpa [uctívaný jako vyzáření velkého překladatele Čogro Lü Gjalcchäna] se narodil v Khjedrubu, nad Dagpem v jižním Tibetu. Byl nejstarším synem dokonalého mistra Ňidy Sanggjeho, držitele mantrové tradice a též významného tertöna.

Jakmile Karma Lingpa dosáhl věku patnácti let, věštecké předpovědi a příznivá znamení se naplnily. Z hory Gampodar, připomínající tančícího boha, vyňal termy Pokojná a hněvivá božstva: přirozené vysvobození prostřednictvím probuzeného záměru a Velký vládce soucítění: lotosová pokojná a hněvivá božstva spolu s dalšími ukrytými texty.

Bohužel lidé z jeho okolí o něm začali mluvit ve zlém, neboť si nevytvořil příznivý vztah se svou družkou, která mu byla předurčena v souvislosti s objevem dotyčných terem. Karma Lingpa měl jednoho syna. Protože ukázal žlutý svitek [obsahující termy] jednomu ze svých žáků dříve, než měl podle proroctví termu Pokojná a hněvivá božstva: přirozené vysvobození prostřednictvím probuzeného záměru zveřejnit, říká se o něm, že byl vystaven překážkám, jež ohrožovaly jeho život.

Karma Lingpa byl nadán nesčetnými kvalitami a byl dokonalým vtělením ničím nerušené probuzené aktivity. Věděl o své vlastní předčasné smrti a jasnozřivě prohlásil: „V blízké budoucnosti se na mém těle objeví mnohá znamení v podobě lotosových květů!“ A učinil i další věštby. O něco později, zhruba rok nato, když se přiblížil okamžik jeho smrti, předal zmocnění a transmise termy Pokojná a hněvivá božstva: přirozené vysvobození prostřednictvím probuzeného záměru výhradně svému synovi a nikomu jinému. „Měl bys tuto nauku předat,“ prohlásil, „svatému muži, jenž dodržuje sliby a jmenuje se Ňida. Důsledky jeho činů pro blaho vnímajících bytostí budou nezměrné.“ Po vyslovení tohoto proroctví Karma Lingpa zesnul.

Tak se stalo, že prvním držitelem linie nauky byl Karma Lingpův vlastní syn, autor textu v Kapitole 1 naší knihy. Dalším pokračovatelem linie byl lama Ňida Özer z kláštera Cikhar v Longpu. Narodil se v roce 1409 (ženský rok země a vola) a údajně písemně zaznamenal text, obsažený v Kapitole 1. Prvním, o kom je známo, že veřejně vyučoval Karma Lingpovým termám, byl pokračovatel linie ve třetí generaci, Gjarawa Namkhä Čhökji Gjamccho. Základ transmisí terem Pokojná a hněvivá božstva a Velké vysvobození prostřednictvím naslouchání v bardech, jež se postupně rozšířily po celé Tibetské náhorní plošině, lze vystopovat v čase zpět k jeho učitelskému působení, obzvláště v klášterech Menmo a Thangdrok v Kongpu.

Široké rozprostření linie nauky, založené Gjarawou, po celém Tibetu a himálajském regionu bylo nedávno zdokumentováno, včetně ilustrací a grafů, Bryanem J. Cuevasem v jeho knize The Hidden History of the Tibetan Book of the Dead (Skrytá historie Tibetské knihy mrtvých). Nebudeme se mu proto na těchto stránkách znovu věnovat. Je ovšem třeba se zmínit o jedné osobnosti, významné z hlediska literární historie. Je jí Rigdzin Ňima Dagpa (1647–1710), jenž začal v Takmogangu a Čhakru již ve vyšším věku přepisovat a shromažďovat různé texty související s Karma Lingpovým cyklem. Z různých zachovaných modliteb zasvěcených linii nauky vyplývá, že Rigdzin Ňima Dagpa je přímo odpovědný za standardizaci kratší antologie zvané Velké vysvobození prostřednictvím naslouchání v bardech do dnešní podoby.

Linie Rigdzin Ňima Dagpy měla obzvláštní vliv v nomádských oblastech v okolí Sog Dzongu, kde mantrajógini z Kabgje Lhakhangu dodnes udržují linii jeho učení při životě, a v Dzačhukce, kde jeho mistr Dzogčhen Päma Rigdzin založil klášter Dzogčhen v roce 1685. Rigdzin Ňima Dagpa si také vytvořil duchovní vztah s Terdag Lingpou, díky čemuž se transmise škol Cchele, Lhalung a Mindroling všechny sešly u jeho vlastního syna Örgjen Tändzina. Později byly nauky Karma Lingpovy tradice předány ze školy Mindroling do Dzogčhenu v rámci následující linie transmise: Päma Gjurme Gjamccho, Gjalcche Ratna Vidža, Dzogčhen II Gjurme Thekčhok Tendzin, Päma Kündrol Namgjal a Dzogčhen III Ngädon Tändzin Zangpo. Poslední jmenovaný byl odpovědný za přípravu prvního dřevotiskového vydání Velkého vysvobození prostřednictvím naslouchání v bardech v klášteře Dzogčhen v polovině 18. století.

JEDNOTLIVÁ VYDÁNÍ A OBSAHOVÉ VARIANTY VELKÉHO VYSVOBOZENÍ PROSTŘEDNICTVÍM NASLOUCHÁNÍ V BARDECH

Různé výše shrnuté větve linie nauky, sahající zpět až ke Karma Lingpovi a Gjarawovi, zajistily rozšíření jejich odkazu po celém Tibetu i v sousedních himálajských regionech severního Nepálu, Sikkimu a Bhútánu. Nejranější texty, jež si tato duchovní společenstva předávala z generace na generaci, byly rukopisné záznamy, doplněné velkým počtem místních a anonymních příloh. Bryan Cuevas správně poznamenal, že „většina dostupných verzí [Karma Lingpových] Pokojných a hněvivých božstev se k nám dostává v podobě dřevotiskových vydání, jež byly zhotoveny v posledních dvou staletích“. Bohužel, chyby písařů, které se vloudily do mnohých z těchto „standardních“ vydání, se postupně staly takřka běžným jevem.

V současnosti není nejobsáhlejší zachovanou podobou termy Pokojná a hněvivá božstva: přirozené vysvobození prostřednictvím probuzeného záměru dřevotisk, ale rukopisná verze z knihovny zesnulého Kjabdže Düdžom Rinpočheho, jenž nechal v 60. letech 20. století svého písaře zhotovit elegantní třísvazkovou edici na základě dvou svazků, prokazatelně pocházejících z Kathoku. Tento rukopis obsahuje čtyřiašedesát různých textů, které jsou řazeny do kategorií historie, zmocnění, fáze rozvoje, fáze završení, uvedení (podle dzogčhenové nauky), cesta vhodných prostředků a rituály spojené s ochránci. Ačkoliv se jedná o nejobsáhlejší dostupnou verzi, rukopis rozhodně není vyčerpávající — existují totiž i jiné, menší kompilace, spojené s tradicemi Paljul, Dzogčhen a Nedo, které obsahují texty nezařazené do pozdějších antologií. Přesto podle našeho názoru a s přihlédnutím k autoritě Gene Smitha, který laskavě zpřístupnil Düdžomův rukopis na CD-ROMu, je tato antologie mnohem přesnější než různé indické a bhútánské reprinty, které jsou daleko dostupnější a staly se základem pro nedávné částečné překlady Velkého vysvobození prostřednictvím naslouchání v bardech. Dokonce i iluminovaný rukopis, jenž byl předlohou pro překlad Kazi Dawa Samdupa v roce 1927, zjevně obsahuje obvykle se vyskytující nepřesnosti. Po intenzivním zápase s chybami písařů, vynechávkami a nepřesnostmi, jež zaplňují různá indická vydání Velkého vysvobození prostřednictvím naslouchání v bardech, bylo pro nás nezměrnou radostí a úlevou, že jsme konečně mohli rozluštit nejasné pasáže textu a vyloučit ty nejneobratnější a doposud nezbytné vysvětlivky termínů díky tomu, že jsme základem našeho překladu učinili třísvazkové Düdžomovo vydání termy Pokojná a hněvivá božstva: přirozené vysvobození prostřednictvím probuzeného záměru. Jen zřídka jsme se obraceli k výkladům, založeným na dvou indických reprintech Velkého vysvobození prostřednictvím naslouchání v bardech, jež jsme měli k dispozici. Jednalo se o fotokopie výtisků z Dillí a Váránasí, a pokud jsme tak učinili, zdůvodnili jsme svou volbu v poznámkách. Ani jednou jsme nevyužili nové vydání z Amda, jež sestavil Khenpo Dordže a jež právě vyšlo v Hongkongu.

Čtenáři, toužící obeznámit se s přesně definovaným vztahem mezi kapitolami odvozeného Velkého vysvobození prostřednictvím naslouchání v bardech a rozsáhlejšího cyklu Pokojná a hněvivá božstva, naleznou potřebné údaje v Dodatku 1, kde jsou jednotlivé souvislosti osvětleny.

Jak jsme uvedli výše, tento první úplný anglický překlad Velkého vysvobození prostřednictvím naslouchání v bardech, jinak vnějšímu světu známý jako Tibetská kniha mrtvých, vychází z verze originálního textu, jenž je prokazatelně mnohem přesnější, než byly předlohy překladů předchozích. Všechny kapitoly antologie, standardizované Ňima Dagpou a později publikované v podobě xylografického tisku v klášteře Dzogčhen jsou součástí předkládané knihy. S výjimkou první části Kapitoly 13, která je pravděpodobně pozůstatkem již neexistující verze Lotosová pokojná a hněvivá božstva, a druhé části Kapitoly 13, jejímž autorem je Gjarawa Namkhä Čhökji Gjamccho, jsou všechny ostatní kapitoly kompilace Ňima Dagpy více než pravděpodobně přejaty z původní Karma Lingpovy termy Pokojná a hněvivá božstva.

Při sestavování našeho překladu jsme se snažili uspořádat jeho kapitoly podle logického pořadí stavů bardo, jak nastávají v průběhu života a smrti, což je důvodem odlišného pořadí kapitol oproti kompilaci Ňima Dagpy. Navíc jsme zařadili dvě další kapitoly z termy Pokojná a hněvivá božstva, jež nejsou součástí Velkého vysvobození prostřednictvím naslouchání v bardech. Kapitola 1, popisující přípravné meditační praxe, je připisována Ňida Čhödžemu a Ňida Özerovi. Kapitola 10, věnovaná přenosu vědomí, vychází z Karma Lingpových Šesti souborů rad pro stav dokonalosti (viz Bibliografie na str. 397). První z nich jsme zařadili, protože poskytuje esenciální kontext pro kapitoly následující. A instrukce pro přenos vědomí jsme do kompilace začlenili proto, že jsou konkrétně zmiňovány v Kapitole 11 jako nezbytná praxe spojená s bardem smrti.

Poděkování

Náš projekt se zrodil v roce 1988, když se dalajlama laskavě nabídl, že požádá Jeho Svatost Dilgo Khjence Rinpočheho, dnes již zesnulého nejvyššího představitele školy Ňingma, aby mi osobně vysvětlil klíčové pasáže Tibetské knihy mrtvých. Dalajlama věděl, že existují různé překlady Velkého vysvobození prostřednictvím naslouchání, jež tvoří Kapitolu 11 naší knihy, ale že dosud nikdo nepřeložil Tibetskou knihu mrtvých v její kompletní podobě. J. S. Dilgo Khjence velkoryse souhlasil a po dobu čtyř týdnů mi uděloval zmocnění a zasvěcený, poučný ústní komentář klíčových pasáží dotyčného textu, který mi denně výmluvně překládal Sogjal Rinpočhe.

Při svém pobytu v Káthmándú, kde se mi dostávalo pocty tohoto osobního výkladu, jsem se šťastnou náhodou seznámil s dr. Gyurme Dorjem, jenž již měl za sebou překlad Longčhen Rabdžamova komentáře ke Guhjagarbha tantře, kořenovému textu, na němž je Tibetská kniha mrtvých založena. Hned v průběhu našeho prvního setkání Gyurme přijal nabídku vytvořit nový komentovaný překlad celé Tibetské knihy mrtvých a tento úkol plnil v následujících letech s výjimečnou pečlivostí a nasazením. V období, kdy pracoval na zmíněném překladu, převáděl zároveň do angličtiny Velký tibetsko-čínský slovník (Bod-rgja tshig-mdzod chen-mo) pro londýnskou Školu orientálních a afrických studií. V té době Gyurme velmi úzce spolupracoval s vysoce uznávaným ňingmapovským mistrem Zenkar Rinpočhem, který je jedním z nejpřednějších současných držitelů linie nauky Tibetské knihy mrtvých. Zenkar Rinpočhe Gyurmemu laskavě radil v průběhu tvorby našeho překladu a poskytl nám také rozsáhlý ústní komentář ke Kapitole 4, Přímé uvedení do prvotního vědomí.

V různých fázích našeho projektu mi dalajlama odpovídal na otázky, týkající se nejasných pasáží, a také mi nadiktoval dobře srozumitelný, zhuštěný úvodní komentář.

Po celou dobu editorské práce na našem překladu jsem měl to štěstí, že jsem mohl spolupracovat s geše Thubten Džinpou, hlavním dalajlamovým tlumočníkem a překladatelem, s nímž jsem se poprvé setkal v roce 1977 a který je mým blízkým přítelem od okamžiku, kdy přišel do Anglie studovat filosofii v Cambridgi. Džinpa přeložil dalajlamův úvodní komentář a dvakrát se mnou pozorně pročetl každý řádek a každičké slovo všech čtrnácti kapitol našeho překladu, přičemž měl nesčetnou řadu důležitých a inspirujících návrhů. Každý, kdo zná Džinpovu práci, ví, jak výjimečné jsou jeho talent a schopnosti jak jako překladatele, tak jako spisovatele. Toto vše sehrálo při realizaci našeho projektu neocenitelnou roli. Individuální úvodní texty ke každé kapitole nakonec napsal Dašo Sengej Dordži. Tento bhútánský učenec pochází z rodiny, v níž se dědí z otce na syna linie předání nauky Tibetské knihy mrtvých. Sengej Dordži po celé své dětství doprovázel otce, kdykoli jej zavolali do nějaké rodiny, aby tam provedl příslušné rituály.

Je třeba uvést, že pro nás bylo nádherným privilegiem moci spolupracovat se všemi, kdo nám pomáhali dovést náš projekt do zdárného cíle. Naše schopnosti vhledu a spisovatelské vlohy byly nicotné ve srovnání s genialitou tvůrců původního cyklu učení či držitelů linie nauky, kteří nám poskytli vysvětlující komentáře, bez nichž bychom se neobešli. V průběhu práce na překladu jsme se proto snažili ze všech sil nahradit tento náš nedostatek tvrdou prací a pozorností k detailům, aby původní nádhera textu zazářila i skrze mraky naší nedostatečnosti…

Graham Coleman

Bath, Anglie

Poznámka editora

Tibetská kniha mrtvých představuje jeden z nejdetailnějších a nejsugestivnějších popisů posmrtných stavů ve světové literatuře. Nepřekvapuje tudíž, že když se text Velkého vysvobození prostřednictvím naslouchání (Kapitola 11 našeho překladu) v roce 1924 poprvé objevil v angličtině, způsobilo to mimořádný rozruch a text zůstal dodnes jedním z nejznámějších tibetských děl vůbec. V naší práci poprvé prezentujeme úplný překlad všech dvanácti kapitol cyklu textů, známého jako Tibetská kniha mrtvých. Text tedy obsahuje devět kapitol, jež nebyly přeloženy do W. Y. Evans-Wentzova původního vydání.

Záměr, s nímž jsme se pustili do naší práce, byl dvojí. Zaprvé to byl úmysl prezentovat celé originální dílo a za druhé jsme chtěli realizovat překlad za bezprostřední podpory a účasti žijících mistrů a nositelů linie této tradice.

Celá Tibetská kniha mrtvých je komplexní průvodce pro živé i zesnulé, jak jej vyučoval Padmasambhava, velký mistr z Oddijány. Ten spolu se Šántarakšitou a králem Thisong Decänem v průběhu 8. století formálně uvedl buddhismus do Tibetu a většina Tibeťanů jej uctívá jako „druhého Buddhu“. Příběh o tom, jak Padmasambhava tuto nauku poprvé předal králi Thisong Decänovi, najdete v následujícím Stručném nástinu historie od Gyurme Dorjeho.

Soubor textů, známý jako Tibetská kniha mrtvých, obsahuje vytříbeným způsobem sepsané rady a praxe související s transformací naší zkušenosti běžného života, poučení, jak pojímat procesy umírání a posmrtného stavu a jak pomáhat umírajícím. Tyto nauky obsahují metody pro zkoumání a kultivaci zkušenosti nejhlubší přirozenosti mysli v naší každodenní praxi (Kapitoly 2–7), rady pro rozpoznání znamení blížící se smrti a detailní popis mentálních a tělesných procesů umírání (Kapitola 8), rituály pro odvrácení předčasné smrti (Kapitola 9), dnes už proslulého průvodce Velké vysvobození prostřednictvím naslouchání, jenž se přednáší umírajícím a zesnulým (Kapitola 11), modlitby vroucného přání, jež se předčítají v čase smrti (Kapitola 12), alegorické drama v maskách, jež odlehčenou formou předkládá divákům cestu bardem (Kapitola 13), a překlad posvátných manter, jež jsou umístěny na tělo, kde by měly zprostředkovat „vysvobození prostřednictvím doteku“ (Kapitola 14).

Dále jsme na radu J. S. Dilgo Khjence Rinpočheho zařadili dva doplňkové texty, které obvykle nejsou součástí tohoto cyklu. Je to Kapitola 1, která poeticky vysvětluje úvodní meditace a přípravné praxe, související s tímto cyklem nauk a samozřejmě s tantrickou praxí obecně. A dále Kapitola 10 s instrukcemi, osvětlujícími metody pro přenos vědomí do probuzeného stavu v okamžiku smrti. O těchto metodách se pojednává i v Kapitole 11 a jsou esenciálním aspektem praxí, vztahujících se k umírání.

Naším druhým záměrem bylo představit celé dílo způsobem, který by, nejlépe jak bylo v našich silách, odrážel vhledy a záměry mistrů linie nauky, a zprostředkovat pocit elegance a dojemné, poetické krásy původního textu. K dosažení kýženého výsledku překlad vychází, jak jsme uvedli v Poděkování, z vysvětlujících ústních komentářů žijících velkých nositelů linie nauky a vznikal za neustálé konzultace se současnými mistry.

Vzhledem k výše zmíněnému už toho nelze o mnoho více udělat pro další osvětlení významu těchto textů. Doufáme, že s pomocí úvodního komentáře J. S. dalajlamy, krátkého úvodu ke každé kapitole, poznámek a slovníčku zmíněný význam zazáří tak bezprostředně, jak jsme chtěli.

Požádali mě, abych napsal pár slov o psychologickém kontextu celého díla. Někomu může přijít trochu vzdálené, když se řekne, že vhledy prezentované v tomto díle pocházejí od lidí, kteří uskutečnili nejhlubší přirozenost mysli, a dobrali se tudíž zkušenostního pochopení stavů mysli v hlubokém spánku, při snění, v bdělém stavu, v průběhu umírání i toho, co následuje. Jak ovšem dalajlama uvádí ve svém úvodním komentáři, vizualizace a pozdější uskutečnění stadií rozpouštění vědomí, jež nastanou přirozeně v okamžiku smrti, leží stejně jako praxe spojené s udržováním vědomí v průběhu hlubokého spánku a během snění v samém srdci meditačních technik tibetského buddhismu.

Gyurme Dorje ve Stručném nástinu historie uvádí, že základem tohoto cyklu nauk je Guhjagarbha tantra. Stojí psáno, že tuto nauku předal prvotní buddha Samantabhadra meditačním božstvům Vadžrasattvovi a Guhjapati Vadžrapánimu, a ti ji pak prostřednictvím vize předali dál. Jinými slovy, zdrojem je Samantabhadra, jenž je rezonancí čirého prvotního stavu, přirozenou čistotou prvotního vědomí, přeneseného v podobě vhledu, soucítění a komunikačních schopností (vhodných prostředků, upája) všech buddhů. To znamená všech, kdo přebývají v neměnné realizaci nejhlubší přirozenosti mysli.

Podobně jako většina buddhistických tantrických systémů, i Guhjagarbha tantra popisuje mandalu, jež je vizuální reprezentací aspektů probuzené mysli. Naše tabulka k mandale pokojných a hněvivých božstev (viz Dodatek 2) představuje klíčové aspekty symboliky mandaly, související s naším textem. Jako je tomu vždy, i zde je tato symbolika založená na klasickém porozumění povaze psychofyzických bytostních složek člověka, popsaných v literatuře abhidharmy, jež je společné pro všechny formy buddhismu. Tuto analýzu jednotlivých složek osobnosti lze uskutečnit i naší běžnou konceptuální myslí.

Skutečná zkušenost barevných paprsků, o nichž se říká, že tvoří základ mandaly, může ovšem nastat pouze jako výsledek dosažení velmi jemných meditačních stavů, jež jsou aspektem zdárného postupu po cestě nejvyšší jógatantry. Jak uvádí dalajlama ve svém komentáři, tyto paprsky se jóginovi zjeví pouze za předpokladu, že dosáhne nejhlubší přirozenosti mysli. Dochází k tomu v průběhu meditací, jež jsou simulací procesů umírání a opětovného vyvstání vědomí z nekonceptuálního vnitřního jasného světla, nejhlubší přirozenosti mysli. K procesům rozpouštění hrubých forem vědomí do vnitřního jasného světla a následného vyvstání vědomí z téhož také dochází přirozeně v čase smrti. Jinými slovy, podle buddhistické tradice je možno procesy, jež zrcadlí mentální děje v čase smrti a následné vyvstání vědomí po smrti, zakusit i v bdělém stavu.

Když nám J. S. Dilgo Khjence Rinpočhe poskytoval svůj komentář k textu, vysvětloval, že ústřední pasáž textu Vysvobození prostřednictvím naslouchání, nazvaná Uvedení do barda reality (str. 222 ad.), je popisem esoterické praxe thögal, jež je součástí nauk dzogčhenu (velké dokonalosti). Thögal je vrcholem meditační praxe školy Ňingma a jejím výsledkem je přímá meditační zkušenost barevných světel a mandaly meditačních božstev, jež jsou popsány v Kapitole 11. Toto vyvstávání pěti barevných světel jako výsledek realizace nejhlubší přirozenosti mysli je jevem, který popisovali velcí mistři meditace všech čtyř hlavních buddhistických škol v Tibetu i předbuddhistické tradice bön. Zkušenost popsaná v našem překladu se vztahuje k modalitám našeho vědomí okamžik za okamžikem, když bdíme, spíme hlubokým spánkem, sníme, i když se nacházíme v přechodném stavu ze života do smrti a dál.

Carl Gustav Jung ve svém komentáři k Evans-Wentzově vydání Tibetské knihy mrtvých z roku 1927 hovoří o tom, jak působivé pro něj bylo procházet Vysvobození prostřednictvím naslouchání odzadu dopředu. Z psychoanalytického hlediska je to bezesporu zajímavé, protože tento text lze potom nahlížet jako průvodce napomáhajícího nám poznávat zmatené a pošetilé stavy vlastní mysli. Ukazuje nám zpětně chtivost a odpor k vybraným aspektům naší zkušenosti, tkanivo návykových sklonů, mentální konstrukce a nekonečnou řadu záměrných i bezděčných rozhodnutí. Provádí nás iluzorním pohodlím tvořeným pocitem ega přímo k čiré původní kognitivní události. Toto můžeme zkoumat v bdělém stavu analýzou vlastních myšlenek, vyvstávajících v mysli, vzájemně reagujících s předsudky a řídících emoce i následné činy.

Text Uvedení do prvotního vědomí v Kapitole 4 našeho překladu hovoří o tomto osobním výzkumu přímo. Najdeme zde instrukce pro adepta meditace, jak rozpoznat nejhlubší přirozenost mysli, prvotní vědomí čiré jako zrcadlo, zbavené dualistických konstrukcí, z nichž vyvstávají všechny naše myšlenky a vjemy a do nichž se vždy zase rozpouštějí. Kapitola 11 pak poskytuje symbolický popis toho, jak čiré jasné světlo našeho prvotního vědomí, nejhlubší přirozenost našich bytostních složek a smyslových schopností, vyvstávají jako světelné paprsky a meditační božstva. V tomto kritickém okamžiku buď tyto paprsky a božstva rozpoznáme jako ztělesnění své vlastní nejhlubší přirozenosti, a setrváme tak ve stavu čirého prvotního vědomí, nebo nerozpoznáme fakt, že jsou přirozeným výrazem nejhlubší přirozenosti všech jevů, a budeme neodvratně přitahováni mračnými, kalnými impulsy dualistické zkušenosti. Jakmile k tomuto dojde, aktivují se karmické vzorce našich navyklých sklonů a mentálních konstrukcí a tím vzniká i náš pocit nezávislé, individuální identity. Tou dobou se utváří i naše ego, neschopné přijmout otevřenost a jasnost stavu prvotního vědomí, a mysl funguje čistě na bázi touhy uspokojovat svá podmíněná očekávání a impulsy, okamžik za okamžikem.

V tomto egem ovládaném stavu jsou pak myšlenky, výroky i činy nadále modulovány procesem vnitřního posuzování. Jak stojí psáno v textu, smrt nám nastavuje vševědoucí zrcadlo, zvané „zrcadlo minulých činů“, v němž můžeme jasně spatřit následky všech svých negativních a pozitivních skutků. Poté dochází ke zvážení těchto skutků ve světle jejich důsledků. Poměr mezi dobrými a špatnými činy následně určí způsob existence či mentální stav, do nějž se zrodíme. Aspekt „přehlídky života“, metaforicky v našem překladu popsaný jako porovnávání váhy bílých oblázků, představujících naše dobré skutky, proti váze černých, reprezentujících činy špatné, působivě zachycuje verš básníka Heathcota Williamse „smrt vyvolává fotografie života“. Zhuštěně tak ztvárňuje naši každodenní nevšímavost k následkům vlastních činů. Ty jsou ovšem vyvolávány či zpracovávány poté, jakmile zemřeme, abychom jim byli postaveni tváří v tvář.

Po absolvování intenzivní „přehlídky života“ je pak mysl vtažena do nové rovnováhy, aby se vyhnula ohrožení disociací. Tento podvojný proces vnitřního posuzování, „přehlídku života“ následovanou vplynutím mysli do nové modality, představuje v textu pán podsvětí Jama, jenž je ztělesněním neomylného zákona příčiny a následku. V běžném bdělém stavu je toto zvažování a korigování energie vlastních myšlenek, výroků a činů do značné míry utlumeno. Zažíváme jej ale v podobě pocitu „svědomí“, když myslíme, mluvíme a konáme. Po smrti, stejně jako v životě, proces vnitřního posuzování samozřejmě nepředstavuje posuzování nějakou druhou osobou, ale jedná se o vrozenou dynamiku naší mysli, jež projevuje přirozené důsledky našich vlastních mentálních konstrukcí a spojuje je do nové rovnováhy. V této fázi, těsně před vstupem do změněného emocionálního stavu, je naprosto klíčové rozpoznat tu základní skutečnost, že prožíváme výsledky mentálních stavů, jež jsme sami vytvořili, a použít toto vědomí k rozpoznání skutečné povahy toho, co prožíváme. V každodenním životě si například uvědomujeme, že začínáme být rozzlobení, a to okamžitě vytváří vnitřní neklid. Tento neklid mění způsob, jak vnímáme ostatní bytosti a své okolí, což zase ovlivňuje to, jak ostatní reagují na nás. Tyto vztahy v důsledku posilují naši původní zlobu a utvrzují nás v oprávněnosti této nové emoce. Takto tedy vypadá cyklus prožívání výsledků mentálních stavů, jež jsme sami stvořili. Tento proces může proběhnout nejen z okamžiku na okamžik, ale, jak stojí v našem překladu, i ze života do života.

Nakonec, pokud k žádnému rozpoznání nedojde, celý proces podle našeho překladu kulminuje tím, že hnáni houževnatou touhou po bezpečí a puzením uspokojit své impulsy a očekávání, v mentálním hájemství, kde se naše vjemy a přirozená realita nepotkávají, ponořeni do trvalého přelétávání tam a zpátky mezi chtivostí a odporem, vstupujeme do emotivního stavu, jehož naladění může být kdekoli ve škále zahrnující euforii, žárlivost, pýchu, zmatek, nevědomost, touhu, žádostivost, zlobu, nenávist či strach. Tyto stavy jsou v našem překladu označovány jako oblasti existence, do nichž se můžeme zrodit.

Kapitoly 1–7 nám tedy poskytují rámec pro dosažení zmíněného vysvobození v průběhu našeho běžného života. Kapitola 1 poeticky nastiňuje úhel pohledu, který nás může dovést k pochopení, že rozpoznání naší skutečné přirozenosti a uvědomění si naší přirozené situace jako lidské bytosti jsou prospěšnou záležitostí. Kapitoly 2–6 nabízejí metody, jak cvičit svou mysl, aby instinktivně rozpoznala skutečnou přirozenost naší bytosti a existence. A Kapitola 7 nabízí postupy, jak přetvářet a vylaďovat svou motivaci, náhled a skutky.

V současné společnosti jednoznačně nejsme schopni snadno přijmout fakt, že smrt je přirozenou součástí života, což má za následek opakované stavy nejistoty a strachu. Mnozí lidé propadají zmatku, když jim umře někdo blízký. Nevědí, co mohou udělat, aby pomohli zesnulému, ani jak se vyrovnat s vlastním smutkem. Přitom mohou zkoumat způsoby, jak překonat svůj strach ze smrti, a mohou zaujmout konstruktivní přístup v čase úmrtí (to znamená zaměřit svou energii na podporu umírajícího). Obojí je výdobytkem vhledů a praxí tak nádherně vyjádřených v Tibetské knize mrtvých.

Při úvahách o těchto věcech si často vzpomenu na dalajlamova slova: „Jestliže pohlížíme na život a smrt z širší perspektivy, pak zemřít je jako převléknout se do nových šatů! Jakmile toto tělo začne být staré a nepotřebné, zemřeme a najdeme si nové tělo, čerstvé, zdravé a plné energie! To přece vůbec není špatné!“

Graham Coleman

Thimpú, Bhútán

 

O knize napsali

„Vytvoření prvního kompletního překladu tohoto cyklu nauk bylo výjimečným výkonem, jehož pečlivá realizace zabrala mnoho let. Doufám, že hluboké vhledy obsažené v této práci budou pro mnoho zaujatých lidí na celém světě zdrojem inspirace a podpory.“ – Jeho Svatost dalajlama

„Nejoslavovanější a nejčtenější dílo tibetské literatury ve světě mimo Tibet… se dostává ke čtenářům ve své nejkvalitnější a nejúplnější formě a v excelentním překladu do angličtiny.“ – Bryan J. Cuevas, Tricycle

„Tento proslulý cyklus posvátných instrukcí a praktických cvičení ze samého srdce starodávné buddhistické tradic Tibetu vrhá světlo na nejvnitřnější podstatu mysli a je vlastně výjimečným průvodcem zkušenostmi života, umírání, smrti a znovuzrození. Ve své hloubce a výjimečnosti je velkým pokladem moudrosti v duchovním dědictví celého lidstva.“ – Sogjal Rinpočhe, autor Tibetské knihy o životě a smrti

„Jedna z velkých písemných památek světové civilizace… popisuje cestu do hlubin lidské imaginace, v precizním překladu do krásné a zároveň přesné angličtiny.“ – Time Out

„Tento nový překlad Tibetské knihy mrtvých je úžasným dílem. Text je ve své celistvosti nevyčerpatelným zdrojem inspirace.“ – Francesca Fremantle, Buddhadharma Magazine

„Velká událost! Nový a úplný překlad jednoho z klíčových děl tibetského buddhismu.“ – Richard Gere