Tři země, tři domovy

Předmluva Zdenky Švarcové 5

Jedna
Mé první překlady 11
Lidé jsou různí 16
Moudrost věků a náš svět 21
Mýtus a pověra: Erbenova Kytice 25
Zamčený poklad českého slova 31
Pár slov k Jasného Všem dobrým rodákům 40
Pískej konec! 43
Peklo nemodlenců 48
Úskalí náboženství 55

Dvě
Opět v Nipponu 65
Umět zemřít: Japonští kamikaze 73
S Ibusem jsme mluvili o rybách 78
Vášeň ke svému autorovi není hřích 85
Věřím v citovou přesnost překladu 105

Tři
Nahoře na severu 115
Od moře k moři: vlakem přes Kanadu 123
Země svobodných, domov statečných 148

Ediční poznámka a bibliografie 157

Antonín Václav Líman (1932-2018) byl významný český japanolog, překladatel a pedagog. Studoval nejdříve na Univerzitě Karlově a od roku 1967 na tokijské Univerzitě Waseda. Posléze se již do Čech nevrátil a odešel do Kanady, kde na univerzitě v Torontu přednášel až do svého důchodu. Dále působil na japonské univerzitě Otemae a Univerzitě Britské Kolumbie ve Vancouveru. V různých světových časopisech a sbornících publikoval přes čtyřicet studií a esejů o japonské literatuře. Po roce 1990 se vrátil k překladům a původním studiím v rodném jazyce.

Za své dílo obdržel tato významná ocenění: Cenu Josefa Jungmanna za překlad dvou novel Ibuseho Masudžiho (2008), Cenu za významný kulturní přínos od Japonské společnosti překladatelů v Tokiu za překlad básnické sbírky Manjóšú (2009) a cenu Nara Manyo za překlad básnické sbírky Manjóšú (2015).

Knihy Antonína Límana v češtině

Pár much a já: Malý výběr z japonských haiku. DharmaGaia 1996.
Džuničiró Tanizaki: Deník bláznivého starce. Mladá fronta 1998.
Antonín Líman: Krajiny japonské duše. Mladá fronta 2000.
Antonín Líman: Mezi nebem a zemí. Academia 2001.
Manjóšú. Deset tisíc listů ze starého Japonska, svazek I-IV. Brody 2001, 2003, 2006, 2008.
Jasunari Kawabata: Hlas hory. Paseka 2002.
Antonín Líman: Paměť století: Ibuse Masudži. Academia 2003.
Kobajaši Issa: Boží člověk Issa. DharmaGaia 2006.
Macuo Bašó: Úzká stezka do vnitrozemí. DharmaGaia 2006.
Masudži Ibuse: Na vlnách. Paseka 2008.
Antonín Líman: Kouzlo šerosvitu. Úvahy o japonské kultuře. DharmaGaia 2008.
Písně z ostrova vážek (Výbor z Manjóšú), Vyšehrad 2010.
Chrám plný květů: Výběr ze tří staletí japonských haiku. DharmaGaia 2011.
Antonín Líman: Věčný polštář z trávy. Radioservis 2012.
Antonín Líman: Mistři japonského filmu. 13 esejů. Paseka 2012.
Eva Límanová a Antonín Líman: Když zmlknou mobily. Sbírky haiku. DharmaGaia 2014.
Masaoka Šiki: Pod tíhou měsíce. Výběr z haiku v překladu Antonína Límana. DharmaGaia 2014.
Masudži Ibuse: Řeka vypráví: Japonské rybářské povídky (společně s Jurou Matelou). DharmaGaia 2015.

Moudrost věků a náš svět

Velký japonský mnich poutník – a slavný básník – Saigjó měl na hoře Jošino malinkou chýši asi 2,5 krát 3 metry. Měl v ní tenký futon, malou poličku na pár knih, ohniště a bronzovou konev na čaj. Každý rok zde na jaře opěvoval kvetoucí sakury a jeho básně dodnes žijí. Mistr Bašó jej považoval za největšího japonského básníka. Napsal jsem o něm haiku do knihy Když zmlknou mobily:

Čím menší chaloupka
tím větší člověk – Saigjó
na hoře Jošino

Jak to, že jsme nevytvořili svět podle představ starých mudrců a básníků, jako byl Saigjó a Bašó, ale podle choutek rozbaženého lidského šmejdu? Kdo z velkých myslitelů a poetů vyznával slepou službu mamonu, kterému se dnes většina světa klaní?

Proč víc nenasloucháme hlasům staré moudrosti?

Hlasy hran chrámu / v háji prince Džéty / zpívají o prchavosti bytí. / Barva květů v korunách sálových stromů / připomíná pravdu o pýše a zmaru./ Kdo se vzepjal, / záhy zase klesne — / pomine kratičký sen jarní noci. / Kdo holduje moci, / neunikne zkáze — / zavíří smítko prachu / v náporu větru… – Příběh rodu Taira (překl. Karel Fiala)

Jak přesné a hluboce pravdivé je toto tvrzení, když pomyslíme třeba na zločinné lobbisty a zkorumpované politiky! Jak rychle ta snítka prachu jménem Rath, Nagyová, Pancová, Krejčíř, Mrázek, Janoušek a další zavířila v náporu větru…

Život je zdrojem rozkoše; kde chátra však pije spolu, tam všechny studny jsou otráveny… Vhodili své oko dolů do studny: teď nahoru ke mně se ze studny leskne odporný jejich úsměv… Všemu čistotnému jsem nakloněn; nesnesu však pohledu na šklebící se huby a na žízeň nečistých… Posvátnou vodu otrávili svou vilností; a když své špinavé sny nazvali rozkoší, otrávili nad to i slova. Plamen se durdí, kladou-li k ohni vlhká svá srdce; a duch vzkypí a doutná, kde chátra přistupuje k ohni. Plod v jejich ruce nasládne a zpuchří: štěpný strom pod jejich pohledem zavrávorá, jeho vršek chřadne a schne. A leckdo, kdo se odvrátil od života, odvrátil se jen od chátry: nechtěl se s chátrou sdíleti o pramen, plamen a plod. A leckdo, kdo šel na poušť a s šelmami snášel žízeň, nechtěl jen se špinavými velbloudáři seděti kolem cisterny. A sousto, jímž nejvíce jsem se dávil, není to, že vím, že životu je třeba i nepřátelství a umírání a křížů a muk: nýbrž tázal jsem se kdys a udusil se téměř svou otázkou: jak je k životu také chátry třeba? Je třeba otrávených studen a smrdutých ohňů a pošpiněných snů a červů ve chlebu života? – Friedrich Nietzsche: Tak pravil Zarathustra (O chátře)

Dobře se pan Nietzsche ptá a jeho slova platí dnes ještě více, než když je poprvé pronesl: „… jak je k životu také chátry třeba? Je třeba otrávených studen a smrdutých ohňů a pošpiněných snů a červů ve chlebu života?“

Stejná chátra, jež jásala v římské aréně, když lvi trhali křesťany, pak vysedávala pod gilotinou a slintajíc blahem čekala na další naondulovanou hlavu, jež spadne do bláta. Nahlédnout dovnitř té hlavy není chátře dáno, nejraději ji vidí useknutou. Stejná chátra ryčela svůj nadšený souhlas, když se velká strana chystala zavraždit Miladu Horákovou. Chátra si dobře uvědomuje svou absolutní nicotnost, a proto potřebuje strhnout do své smrduté stoky všechno, co ji přesahuje.

Václav Černý měl pro tyto lidi trefné označení Čecháček. Aby mi bylo dobře rozuměno: chátrou nemyslím chudobu či nízký společenský status, ale především chudobu a nízkost duše. Synonymy tohoto slova jsou spodina, sebranka, chamraď, lůza, holota, sběř, pakáž, verbež, ksindl, svoloč, kanálie, která často mají konotace hmotné chudoby a nízkého společenského postavení, ale o to tu vůbec nejde. Chudí jak kostelní myši byli velcí básníci Bašó, Saigjó, Santóka či Issa. Byli to vlastně bezzemci bez vlastního zdroje příjmů, kteří byli zcela závislí na dobré vůli feudálních pánů, sedláků a měšťanů. Bašóova prestiž byla taková, že ho s otevřenou náručí vítali všude na venkově a v menších městech a hostili ho i místní potentáti.

Nepřátelství, která si chudí duchem vymýšlejí a bez nichž nemohou žít, jsou dětinské hrátky ve srovnání s naším skutečným největším nepřítelem, se smrtí.

Velký zenový mistr Hakuin vytvořil kaligrafii, na které je na pravé straně velkým písmem znak pro smrt a na levé pak nápis: „Ten, jehož vhled pronikne sem, je vskutku osvícený člověk.“

Totéž řekl trochu jinými slovy Heidegger: „Kdo chce žít autentický život, musí resolutně konfrontovat smrt.“

Chátra si sama sebe neváží, nemá proč, a proto si nemůže vážit ani druhých. Protože nemá skutečnou úctu před majestátem života a smrti a ví tak málo či vůbec nic o historii země, kde se narodila, nemá nejmenší pocit zodpovědnosti za nepřerušenou historickou kontinuitu. S klidným svědomím kácí pomníky, přejmenovává ulice, vymazává velké lidi z učebnic.

Mistr Bašó říkal: „Skutečná poezie je žít krásný život. Žít poezii je lepší než ji psát. “

Jak může chátra žít krásný život, když o poezii nemá ani potuchy?